Dobré duše/U Jurásků

Dobré duše Alois Mrštík
	U Jurásků	Zlatá Indie!

Údaje o textu
Titulek:	Dobré duše
Podtitulek:	moravské obrázky
Autor:	Alois Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 3–33. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1893
Licence:	PD old 70

I.

Čtrnáct dní před hody byla země ještě krásná. Hýřila z posledního, ale hýřila s ohněm. Po tichounké noci polehounku vyplovala z oceánu hvězd a v sedm hodin ráno v záplavě světla, v moři barev, v závoji jemně zanícených mlh nastoupila cestu východem.

Nebe vysoko se pjalo nad zemí, čeřeny par zvedaly se vzhůru, vzduchem pronikala mírná vůně rozoraných polí, a obláčky jako bílé plachetky tonuly v nesmírné dálce modrojasné oblohy.

Za čtrnáct dní na to, po hodech, bylo po kráse. Země byla chladna, voda studena, teplo pryč a zima blízko. Skoro všecky lány byly zorány, půda rozkopána, brambory ve sklepě, a po silnicích rozváželi poslední daň úrody — řepu.

V tu dobu večery bývají již kruté, východ mdlý, západ vyhaslý, poledne mrtvé a slunce svítí ještě, svítí, ale jak zajde, bývá jako o vánocích. Mouchy z rána ztuhlé v letu se potácejí a položivy, polomrtvy dopadají na zemi. — Noci halí se v hlubokou tmu a z polí, z údolí zeje černá hlína. Za dne po polích hoří ohně, po stráních valí se kouř, na lukách svítí naháčky, a vysoko, vysoko v bílých oblacích šelestí drak. — V tu dobu rezeda dotknutím oprchává, astry pozbývají veselých svých barev, vlaštovky zvedají se k nebesům a v mračnech letí za oblaky na jih. V zahradách cvrkají už jen sýkorky, na silnicích slétají se vrány a svorně s havrany poletují polem. Časem od severu zafičí polák, nebe se zatáhne zkalenými oblaky, déšť se řine, půda promokává a roztéká v plískanici. Listí žloutne a padá, a jen akát podržuje svou plnou, krásnou, ale smutnou zeleň. Holub vytrvale sedí v holubníku, vrabec v úkrytu se protřepává, a kůži drhne mráz. I sníh se někdy objeví, ale jen poprašek, který již ve vzduchu taje a na zemi dopadá už jako jemný, morosivý déšť. Lidé krčí hlavy, zvedají ramena, srážejí krky, ohrnují límce, zavírají dvéře, přirážejí okna, zakládají vrata a uchylují se do teplejších míst, do kuchyně, kde začíná onen krásný život dlouhých večerů, který zimu mění v ráj.

Kolem hromady kukuřičných klasů, po lavicích a stoličkách sedí čeládka, známí přijdou na besedu, a — po trhu, po polích a blížící se zimě trousí se noviny, žerty a písně. V tu dobu už se pohádky vypravují, děvčata zpívají, hlavy na stranu kloní, starci vzpomínají, mladí lhou, a děti poslouchají všecky ty báje a utěšené vzpomínky, které tak milou náladou plní každý kout.

Tak pěkně teplo je pod černým tím stropem u dubového stolu na podložených nohách, na těch lenůšcích s vyřezaným srdcem, široce roztaženými nohami, v přísvitu špatně hořící lampy, v odlesku nádobí a skla, pod clonou mihotavých stínů na blízku kamen; v peci praská oheň a v silném pruhu na podlaze svítí jeho zář, co vzduchem zatím nesou se tajemná slova krásné pohádky, milé tóny zádumčivé písně a tiché vzdechy vzpomínek. — A nastane-li chvíli ticho a v rukou chřestí jenom listí kukuřičných klasů — u dveří, v koutě, v odměřené tempo kyvadla zahrčí kolečka, zakuká žežulka, a zase je ticho jako při klekání, když se lidé modlí. — Jen kočku je slyšet, jak přede tisící a několikátý verš.

II.

Jedna z takových krásných chvil navštívila mladou paní rechtorku. Na práci bylo už tma, a brzy ještě na rozsvícení lampy, a tu zasedla vždy v kuchyni někam do kouta a celý večer prožvatlala se svou babičkou, malou Anyškou a starou Foukalkou.

„Brrrr!“ vešla rychle do kuchyně, prohnula se v zádech, schoulila ramínka, poplácala kamna, a chvíli tak postála u nich a vzpomínala na svých čtyřiadvacet let. Rozmazlena teplem sedla si ke kamnům, nohy opřela o uhlák a tak se dívala do ohně skulinou rozviklaných dvířek a povídala, poslouchala, smála se a vzpomínala. Celý život dědiny vešel se do té malé klícky venkovské kuchyňky se starými hodinami, vydrhnutým nádobím, urovnaným sklem, cihlovou podlahou a s těmi věčně osvětlenými dvířkami uhláku.

V koutku na stoličce seděla babička a také se dívala po světle. Přišla i služka Rozárka a usedla na lavici vedle staré Foukalky. Přitoulal se i starý Ořech (sám si prackama otvíral), vytřepal z chlupů zalezlou zimu, otřel se Rozárce o sukni, strčil jí studený čumák do dlaně, dal se pohladit, a zatočiv se jednou kolem, v kotouči lehl si u trnože stolu. A bylo ticho. Jen hodiny cvakaly, oheň praskal, pes odfukoval, a dole u kamen skřípala malá dvířka popelníku, na kterých si nožkou hrála paní rechtorka. Pojednou zavrzla pod ní židle, a rudě ozářená její tvář obrátila se do tmy.

„Foukalko, spíte?“

„I nespím — co pak?“

„Jak pak je Juráskovi?“

„I špatně, milá paní, špatně — už to, myslím, nevydrží. — Už na uších je mu vidět smrť.“

A zase mlčely. Zas bylo slyšet jen, jak dříví syčí, kamna hovoří, jak prsa oddychují, a cvaky — cvaky, cvak — tikají hodiny.

„Chtějí prý prodat koně?“ povídá zase paní rechtorka.

Trvalo chvíli, než Foukalka odpověděla.

„Chtěli ho prodat, ale prosímich! Vždyť by ho ani neudali. Co od Špitzra jaden nemoudrý koupí, čtyři chytří neprodají. Žid je žid.“

„A — však už jim padl!“ vpadla do řeči Rozárka. „Juráska přiběhla k našim s nářkem, že jim zdechl kůň. — Francek ho uhnal.“

„Božíčku drahý!“ zanaříkala ve tmě Foukalka.

„Na ty Juráskovy to letos chodí. Starý leží na nohu — loni chudáci vyhořeli, Maryša se jim zaběhla, Francek je lunt, a dnes jim zas padl kůň. Je to, je!“

„A včera byl u nich exekutor,“ doložila Rozárka.

„Špatný věrnou konec, špatný. Do záložny mají platit, daně jim stojí, v domě ani krejcara, a ten Francek! Pámbíček milosrdný ho netrestej — takhle dělá! — V nedělu k večeru přišel dom — a — no, měl už dost. — Byla muzika, chtěl na nich peníze, a když mu nechtěli dát, mámu na dvůr vystrčil, taťka na posteli stlouk’, všechno v domě hoře zpřevracel a šel na půdu naměřit si míru rži. A šel to prodat — no, kam jinam — k židovi.“

Foukalka ještě nedomluvila, když Rozárka tu byla s druhou novinou.

„A krávu prý taky prodávají.“

„Prodávají,“ přisvědčovala Foukalka, „ale řezník málo jim dává. Jen pětasedmdesát rýnských, tak se ještě drží, ale dlouho to myslím trvat nebude a budou ju muset prodat.“

Rozárce nad hlavou přeletěla bzučící moucha. Hodiny zahrčely a odbily devátou. Ve tmě slyšet bylo šustot kartounové sukně, jak Rozárka překládala přes nohu, tiché vzdechy Foukalčiny a z venku rachot rychle ujíždějícího vozu. Foukalka přemýšlela o něčem nebo vzpomínala. Vzpomínala:

„Pámbiček sám ví,“ začala, „jak to tak přijde. Ten Jurásek byli přece hodným sedlákem. Mívali koně — těm nohy jenom hrály, v Brně na jednoho i metál dostali, za krávy po stotřiceti rýnských brávali, a všechno je pryč, všechno přišlo na zmar … Telata bujnosťó přes ploty skákala, sklep plný měli vína a všeho dost. Ale, já říkám — to už je tak neštěstí. Ten Francek, a ona, Juráska! — ti tak pěkně dohospodařili. Jurásek — co Jurásek, to byli chytrý chlap. Přednostou byli několik let, páni k ním jezdili a do města jeli co chvíla … ale ta! Ta je všeho vinna,“ dodala Foukalka.

Babička zatím procitla a poslouchala, co se povídá. A jak Foukalka domluvila, odkašlala si, odlevila si v krku a pravila polo ještě v dřímotě.

„To je má řeč, stařenko. To, když bylo všeho dost, pořád jenom smažila a pekla, ušípané mlíkem poklízela a do té treperendy babky všechno cpala. Co ta jen u ní užila! Děti z Juráskovic statku živila a svého opilého muža krmila do Boha — — —“

Foukalka neposlouchala babičku. Znala všechno lépe než ona a raději mlčela a vzpomínala. Znala Juráska od malička, chodila s ním do školy a nechybělo mnoho, byli by se za sebe dostali. Ale že byla chudá, mnsila na lásku zapomenout a jít do služby. Za to tím větší lítost měla nad jeho koncem. Plakala nad ním jako nad svým.

„Však Maryša!“ vzpomněla si pojednou na Maryšu. (Babička i Rozárka stichly jako pěny — i paní rechtorka přestala si nožkou hrát.) „Taková děvčica pěkná jako květ a tak se zapomněla! Ešče loni o hodech byla stárkou a chlapcům jedenáct rýnských na talíř položila … a teď … bůhví kde chodí …“

Teď ozvala se Rozárka:

„A taky — — jen samo hedvábné fěrtochy a fanfrňochy na sebe věšela, a Juráska pýchou jen se ščuřila, když jí Maryšu někdo pochválil. Doběhla daleko! …“

„A kde je teď Maryša?“ zeptala se paní rechtorka.

„I tenkrát, jak ju vyhnali, utekla kamsi k přátelům … Děcko umřelo, a Maryša slouží kdesi v Brně … Chodí prý si jako nějaká hraběnka.“

„A jak ty to tak víš?“ ptala se paní rechtorka.

„Karadžia s ní v Brně mluvil.“

„A co tam dělá?“ ptala se babička.

Nikdo neodpovídal.

„Tak je to přece pravda!?“

Žádná odpověď.

„To jsem si přece nemyslila!“ pravila babička.

Paní rechtorka odstrčila hřmotně židli a vstala náhle od kamen.

„A co! já se tomu docela nic nedivím. Než se dát bít, hladem mořit a mámu poslouchat, radši pryč. — Kdyby to byla máma jako jiná matka! — Ale ta dračice!“

„Ale přece je to jenom matka! — a když ju nechtěla poslouchat — mohla si službu najít a sloužit. Už toho bylo tak dost, co vyvedla doma — ještě bude hanbu po světě roznášet. —“

„Lehko se řekne — službu si najít — ale, kde ju najde tak hned. — Na sobě nic a z domu ani krejcara. A žebrat se stydí. A nesmí.“

„Však je Pámbiček spravedlivý, všechny potrestá,“ po delším přemýšlení pravila zase Foukalka a vstala a hledala svůj košíček. „Budete vidět, ještě než Jurásek umře, všechno jim prodají. Nedej Bože, aby se toho dočkal.“

„No, Pámbiček všemohoucí jim pomůže,“ dokončila rozprávku babička a také vstala, aby rozsvítila lampičku. — Foukalka ovázala si šátkem hlavu, přála všem dobrou noc a odcházela. Ale na cestě pořád se ještě točila a sháněla hůl. Konečně ji našla, zatím co jí rechtorka do košíku strkala tři buchty pro děti.

„Jen nechte, Foukalko, nechte,“ pravila rechtorka, když se jí Foukalka hnala po ruce, „a zítra přijďte zase, budeme drát,“ dodala a temnou síní vyprovodila Foukalku až na práh. Rozhlédla se po návsi a dvéře držíc v ruce, zatřásla se zimou.

„Pánbůh jim to teda zaplať a naspoř a dej jim požehnání, aby měli hodný a zdravý děti,“ slyšela ještě paní rechtorka … A malé, vetché, sedmdesátileté tělo stařeny zmizelo v hluboké noci, jako když do vody zapadne šedý hadříček papíru.

Paní rechtorka zavřela dvéře a dlouhou síní vrátila se do kuchyně. Po návsi zalehlo zase ticho, jen z dálky ještě zvonila hůl staré Foukalky. U osvětlených dveří hospody ozvaly se hlasy lidí. Jeden z nich přicházel ke škole.

V kuchyni v hodinách zahrčela suchá kolečka, zaskříplo péro a žežulka dvakrát zakukala: „Kuku — kuku —“

Babička natahovala hodiny. — — —

III.

Asi za týden bylo s Juráskem zle. Ležel v posteli a tiše naříkal. Bylo po hádce. Juráska seděla v koutku na lavici a hrála si s modrou zástěrou. Výraz tváře její byl urputný, víčka rychle pomžikovala, rty byly zadrhnuty v uštěpačný úšklebek; v očích vyhasínal vztek, zornice chvatně v kruhu těkaly po světnici, hned na postel, kde ležel Jurásek, hned stranou k oknu, kde stál Francek. Žilnatý, šlachovitý její krk byl v neustálém pohybu; jícen rychle se jí zvedal vzhůru dolů a hltal zrovna sliny, které se jí draly do vykřičených útrob. Francek zamračen hleděl na osvětlené návsí. Byl krásný, jasný den, jaký připomíná první jarní dny v měsíci březnu.

Juráskovi jakoby hlavu nalomil. Prsty zapletl do rousnatých vlasův a činil dojem člověka, který v největším napjetí tělesné i duševní síly sražen byl náhle zpět do nepřirozené polohy trupu, lokte a hlavy. Tak poslouchal.

„Co pak já za to můžu, že Francek je lunt?“ a Juráska vystrčila svou ruku do vzduchu směrem k posteli. „Musil tak pít, peníze rozhazovat a krky svých kamarádů prolívat? Toho všeho nebylo potřeba. Tak je to,“ dodala Juráska, stáhla ruku zase zpět a do dlaně zapíchla bradu. Suché, kostnaté její prsty na žluté tváři jenjen hrály. Hlava sebou poškubávala na pravo, krk točil jí v levo. Byla by ráda ještě něco řekla, ale ze vzteku a v pohrdavém přesvědčení, že je škoda slov, hleděla do okna.

Francek chvíli nemluvil, jakoby přemýšlel nebo se přemáhal, ale pak klidně a jistě pravil oknem přímo na náves:

„Však vy jste jich zahospodařila!“ a v neurčitém, popleteném jakémsi úsměvu dodal: „Takový ledajaký mlsný jazyk, jako vy, má málokterá.“ Při tom švihl pohledem po modré zástěře.

Na posteli zachrastěla sláma; Jurásek namáhavě se převaloval s boku na bok. Ale marně — jen hlavu přeložil na stranu a mlel pysky.

„Mlč, chlapče,“ pravil konečně hlasem beze všeho zvuku a barvy, „přece je to tvá máma!“

„A co, máma! Máma jako máma, a táta není lepší. Však vy jste toho nahrabali! Ještě jste toho málo proježďali a se nautráceli!? Kde mají v Hustopeči nejlepší párky, dobře jste věděli, a o dobrém gulášu v Brně taky. V presúzu byli jste víc než doma … A teď povídáte, že nic nemáte a že je všechno zadluženo. Oč pak jste lepší než já? — co? — už je toho tak málo, a i o to mám přijít?! A proč a zač to má ta poběhlica všechno dostat? Oč je ona lepší, než já? A vy se jí budete ještě ujímat? Víte vy, jakou hanbu vám udělala? Víte to? — A krruci —“ uhodil Francek na podokenní prkno. — „Já to všechno rozbiju, jak to dáte Maryši. Slota, poběhlica! Za tu haňbu, kterou nám vyvedla, ještě se jí budete ujímat.“

„A — a — a —“ koktal Jurásek a v rozčilení povytáhl zduřelou, ohromnou nohu, aby tělem aspoň pohnouti mohl. — Ale vytřeštil oči, máchl malomocně rukou a zmožen bolestí v otevřené noze, lehl zase naznak s tváří obrácenou ke stropu; pootevřenými rty vysýlal tichá slova vzhůru, kde zavěšena byla holubička bílá z lipového dříví. Památka po Maryši, když byla ještě děckem. Chtěl mluvit, ale místo slov hrnula se mu na mysl jenom řada obrazů z posledních dob jeho nemoci — — — — — — — — — — —

Celé noci na jaře ho opatrovala Maryša, Maryša z ruky na ruku ho překládala; nohu mu převazovala, ránu mu koupala, cupaninou zakládala, Maryša každou neděli do čistá ho převlékala, aby neležel ve špíně, po kostele kázání mu vykládala a na večer dlouho do noci z knížek mu četla, které míval nejradší: Kalendář — Kukátko — Dědictví Maličkých — o hraběti Trenkovi — o dobrém Fridolínu a zlém Dětřichu atd. atd. — Maryša ještě četla — ještě slyšel její hlas — a již usínal, již spal. A spal až do rána. Při čtení na nohu zapomněl a usnul. A co dělala Juráska? Francek? Lumpal a probíjel, kde co měl; a když nic neměl, přišel domů a — peníze! Peníze byly schovány pod slamníkem pro doktora; okradl doktora, okradl taťka, okradl Maryšu — a Juráska mu pomáhala. Sama pro sebe smažila a pekla, s Franckem v kuchyni jemu — otci — nadávala a brambory ho živila, tvrdým chlebem a řepou.

Při poslední vzpomínce celé Juráskovo já v odporu se vzepřelo proti Franckovi a jeho matce. Jakoby sám před sebou uhýbal, pohnul tělem a přikrčil hlavu ke zdi. Pravá ruka lehce sebou poškubávala, oči z důlků třeštily do prázdna. Zdálo se mu, jakoby neležel, ale stál, křičel, ruku napřahoval … Krčil se, krčil — po těle rukou přejížděl a mimoděk spoceným čelem se dotkl zdi. Procitl. Jakoby se zastyděl sám před sebou, zapudil myšlénku na výjev, který se mu zdál. Zdálo se mu, že se s Franckem zase rval, jako tehda o ty peníze. Prsty křečovitě škrtily chumel peřiny, nadzdvižené tělo pokleslo. Na skráních mu stál pot, rty se chvěly, tváře ovíval chlad. Bylo po boji. Jurásek oddychoval a odhodil na polo duchnu; pod páží byl spocen, tělo jako ve vodě — a kůži drmolila zima. Přikryl se zase a duchnu vytáhl až po bradu; jen u shlavce si přehnul chladný roh a položil naň horkou hlavu. Ležel tiše, vysílen. — Náhle rozum se mu zakalil — myšlénky začaly se mu mást, stěny pohnuly sebou ze svých základův a jakoby jimi někdo točil; peřina, pelest, postel, on sám, jeho nohy, trup, celé tělo, kamna, strop, okna začala se pohybovat kolem, kamsi na levo, na zad, stále rychleji a rychleji, kolem jednoho bodu za jeho hlavou. Ruce, nohy mu ztuhly, pod kůží jakoby se brabešky rozběhly a maso ztuhlo. Smysly pojala příjemná závrať. Zavřel oči, schoulil ramena a poddal se úplně onomu sladkobolnému trnutí údů, při kterém zapomíná člověk na tělo, na duši, na všechno — a zdá se mu, jakoby se vznášel a ploval ve vzduchu a letěl výš a výše. Jen ve spáncích bušily tepny v šílené práci mozku a srdce. — Jako přelud viděl před sebou Maryšu — jen jako v slzách, v šedých, vodových barvách — uplakanou. Vběhla do světnice, jakoby ji někdo hnal. Rovno k jeho posteli. Nemluvila a jen na kolena padla — a hlavu mu líbala i oči. A dříve, než se vzpamatoval, bouchla dveřmi a už jí neviděl, více se už neukázala. Odešla z domu na vždycky — jen tak, jak byla: v tištěné sukni a barchetové kacabajce — bez prádla — jen v jediné košili a střevících, které měla od posledního jarmarku z Klobouk. — — —

„Chudák je! Chudák je!“ rozkřikl se pojednou Jurásek.

„Chudák je! proč jste ju vyháněli — proč jste ju bili? — Kdo ju politoval? — Tys ju do toho vyštval — do hanby vehnal — ty, ty — ty!“ zatínal Jurásek prsty do peřiny a z levého oka vyhrkla mu malá jiskra.

„Já vím, že je ladajaká — nechť. — Ale — však ju tak vychovala máma! A dcera je lepší, než máma. — A — a — abys věděl“ — (obracel se již do světnice, oko se mu rozjiskřilo) „abys věděl“ — pozvedl ruku nad hlavu — „abys věděl, chlapče nedobrý, nic ti za to neporučím — a — a — — a za tvou nevážnosť k taťkovi tě ještě prokleju!“

Jurásek zemdlen celou tíhou svého těla padl na postel.

„No, však jsou ještě soudy!“ pravil po té Francek zase do návsí; pojednou však se obrátil, vytáhl krk a svitě křivými zuby, dodal sípavým šeptem: „Strčte si to té — vy — však uvidíme — — uvidíme, co z toho pojde,“ a se zdviženou pěstí proti posteli zmizel ve dveřích.

„Ven — ven! — kluku nedobrá!“ jako smyslů zbaven křičel Jurásek a rukama hrabal pod peřinou, aby povytáhl dolení čásť svého těla. Ale pěsť svezla se mu po slamníku a nadzdvižené tělo zapadlo zas do peřin.

„I Ježíši Kriste!“ zanaříkal a utichl.

Juráska byla ticha a posud tak seděla na stoličce jako dříve a hrála si modrou zástěrou.

Ode dvora zaskřípěla branka a po kamení podél konírny zahřmotily mužské podkůvky.

Jurásek chvíli ležel tiše jako v rakvi. Hoření částí těla ležel ve tmě, kterou vrhala naň zeď. Jen když se na levo nahnul, viděl oknem na dvůr a do zahrad. Nad hlavou mu visel obrázek sv. Františka z Assisi a před ním v červeném kahánku mihotala se tichá hvězdička věčného světla. Mírná, rudá její zář postřikovala bílé zdi a Juráskovu tvář, stranou složené ruce a rozhalená, oddychující huňatá prsa.

„To je smrť, to je smrť!“ šeptal Jurásek a vlhké oči na shasnntí dívaly se přes pelesť do prázdné světnice.

Po stěnách ploužily se modravé stíny pozdního dne. Jurásek očima zvolna, zvolna přecházel s jednoho předmětu na druhý, až na jedno místo upřel mrtvý, klidný, ale smutný pohled. Naproti oknu, které vedlo na zahrádku přes dvůr, lesklo se zrcátko a v něm obrážela se kalná zeleň zahrádky a živé pruhy osvětleného západu.

„Vidíš, vidíš, stará, jaks ho vychovala.“

„Já ho tak vychovala?“ utrhla se Juráska. „Já za to můžu, že je takový? Neměls mu peníze dávat a sáms taky nemusil tolik utrácet. Když viděl tátu utrácet, utrácel taky.“

Juráska mluvila již klidněji.

„Já jsem nic nepropil a taky nic neprojeď,“ pravil rozhodně, ale klidně. — „Ale tys mu podstrkovala na ulici — a sama — no však — Bůh ti to požehnej — celá dědina ví, kam peníze tekly. Pro tetky — za sladké kořalky — co to bylo peněz. A kde jsou ty peníze za ty husy — a — a — kachny — a mléko — a tvaroh — a všechno je pryč!“

Juráska seskočila s lavice, natáhla žilnatý, tenký krk a dostoupila do prostřed světnice.

„Spolkla jsem je, co? — Nebo je vzal čert? V tvým krku uvízly, víš-li ty co. Tak je to, když „sedlák dělá pána a dobře pije a dobře papá. Pak arci je všechno pryč,“ dodala Juráska a obrátila se ke dveřím — „pak mu ani na pohřeb nezbude,“ hodila přes ramena za sebe, „a dej mně pokoj, víš-li ty co,“ pravila, když viděla, že Jurásek křiví ústa a chce něco namítat. Práskla dveřmi a odešla do kuchyně.

Nárazem dveří zvlněný vzduch pohnul růžencem, který na kropence visel u dveří, a Juráskovi v očích zaleskl se pozlacený jeho křížek. Jurásek měl na jazyku jakousi nadávku, ale vzpomněl si na cosi a mlčel.

Byl nyní sám. Před sebou viděl jen mouchy, jak lezou po stěnách a černou kočku, jak na peci leží a spí. V okně, vedoucím na návsí, crčela kanárčí samička a naproti ní tikal čížek.

Jurásek ležel na křivo, hlavou více do světnice; ruka mu polou visela dolů. V tom přivřené jeho oči, které hleděly před sebe, viděly, jak černá kočka na peci se shrbila, jak se natáhla, vystrčila packy s bílými drápky a seskočila dolů na lavici, s lavice na zemi a se zdviženým ocasem otřela se Juráskovi o svislou ruku. Jurásek pohnul prsty a kočka se otočila, znova podstrčila hlavu pod jeho dlaň, protáhla se pod ní a začala příst. Jurásek namáhavě stočil oči směrem své ruky, pohlédl na ni a lítostivě se usmál. V úsměvu zavřel oči a pod kůží znova jakoby se rozběhly brabešky. Vzpomněl si nyní v rychlosti na celý svůj život. Vzpomínal, kdy byl ještě zdráv, kdy měl všeho dost, kdy byl ještě zámožným, váženým sedlákem a kdy mu všude říkali: „pane přednosto, vy jste kabrňák.“ A teď — teď — umře a zůstane po něm pověsť, které se nikdy nenadal.— „Eh! dodal nahlas, máchl zvadle rukou po duchně a bolestí sténaje, obrátil se na stranu proti světlu. Oknem viděl do pestrých, osvětlených barev opadávajícího listí, do modrého nebe a bílých oblaků. Daleko, hluboko před oknem táhla se alej topolů středem rozoraných polí a za topoly hořel v červených, ohnivých barvách podzimu habrový les. Řadou těch topolů letěl roj nejkrásnějších jeho vzpomínek.

Alejí tou vyjížděl do polí — vracel se z orání — večer z luk a časně ráno — od jara do zimy vysoko do větví pohazuje bičem, vesele si hvízdal a do práce jel se svými dvěma vraníky. A teď — — —

Přivřená víčka zapadla nadobro, přitiskl řasy a dlouho, dlouho tak ležel se svými vzpomínkami — — až jej probudila hrozná bolesť v noze. — — — —

IV.

Za hodinu bylo Juráskovi ještě hůře — tentokráte velmi zle. Zavolali pana rechtora, aby napsal poslední vůli, pak svědky, a na faru poslali pro panáčka.

Pan rechtor přišel, usadil se, a s tabatěrkou po pravé a modrým kapesním šátkem po levé ruce čekal na druhého svědka, Cabalu. Stařeček Novák byl už tu. Juráska seděla na malované truhle a plakala u Juráskových nohou. Francek seděl na lavici u kamen a ořezával topůrko k nové sekyrce. Nemocný bezmyšlenkovitě hleděl ke dveřím na vyšlapaný práh z červených cihel a čekal, až otevřou se dvéře a vejde Cabala. Zdravou nohou ležel na slunci.

Přímo naproti Juráskovi na lavici pod černými kachly seděla stará Foukalka. Hůl ležela vedle ní, a tmavohnědé, vyschlé a žilnaté její ruce přemílaly růženec. — Zaskřiply dvéře, a do jizby vešel bledý, rusovlasý kluk s vyraženým zoubkem; hned za ním šouralo se děvče s děckem v modré peřince, s bílým čepečkem na holé hlavě a modrou pentličkou nad nízkým čelem. Foukalčina vnoučata.

Nikdo nemluvil, a všichni očekávali Cabalu. Juráska vzdýchala již mírněji, a nemocný zavřel oči; zdálo se, že spí. Jen růženec chřestil v suchých prstech Foukalčiných, a Franckovi vrzal v ruce nůž.

Pojednou se dvéře rozlétly, a vešel kmocháček Cabala s beranicí na hlavě, ve vysokých botech, opásaný řemenem, z trhu. Juráska seskočila s truhly, fěrtochem utřela lenůšek a postavila Cabalovi k noze.

„Vítám vás, pane rechtor,“ podával Cabala ruku rechtorovi, a přistoupil k Juráskovi. „Potěš té Pánbůh, Jurásku,“ pravil a jemně stiskl studenou, potem zvlhlou ruku nemocného.

Jurásek pozdravil Cabalu jen matným mžiknutím oka — ne z nedostatku sil, ale tak už to mívají nemocní ve zvyku.

Pan rechtor nahnul se nad roztočeným papírem a napsal v čelo do prostřed bílého archu špičatým, staromódním písmem slovo Testament. Pak si šňupl a čekal.

„Děti, ven! — Co tu máte co dělat?“ vyháněl Cabala děvče a hocha s vyraženým zoubkem. Pak obrátil se k Foukalce a dodal mírněji: „A vy, Foukalko, tu taky nemůžete být; budeme psát testament.“

„I vždyť já jdu, co pak bych tu dělala,“ pravila Foukalka a hledala hůl, aby vyšla za dětmi. „I jen ju tu nech — nač pak ju vyhánět? Zůstaň tu, Foukalko, zůstaň,“ pravil Jurásek vlídně, a obrátiv se očima ke svědkům dodal: „Tak můžeme začít.“ —

Juráska sedla si na nízkou stoličku Juráskovi u hlavy. Seděla ve stínu. Pravou rukou podepřela si podbradek, a lhostejně se dívajíc kamsi do země špičkou levé nohy rozhrnovala a ohrnovala sešlápnutý záhyb pohozené hadry. Francek nechal vyřezávání topůrka a položil dřevo a nůž na lavici. Prohlížel si hned skulinu v podlaze a hned zas oknem se ven díval.

„Tak pane rechtor,“ začal Jurásek, „napíšou, že to všecko, co ještě mám, odkazuju Maryši — — Žena z toho dostane bývání na vejmince, míru pole na strážce — rýnský měsíčně — ročně osm mechů bramborů — — dvě míry rži a čtvrť hrachu — — Pak jí poručím ještě ten kousek pole na padělku pod lesem — — Tak — A to by bylo skoro všechno.“

Juráska spustila do klína podloženou ruku, zdvihla hlavu vzhůru, tak že polovice hlavy ocitla se na světle. Oči jí svítily, a čelo složeno bylo do dvou rýh.

„No, to jsem si moc vysloužila!“ pravila, a opřela bradu zase do dlaně.

„A co já?“ pravil Francek od kamen.

„Nic,“ rázně odpověděl Jurásek. „Neměls všecko probít. Jdi sloužit a dři, jako jsem dřel já. Taky jsem od taťka skoro nic nedostal, leda dluhy,“ pokračoval už ochablým hlasem. „Můžeš pracovat taky —“

Franckovi ruce sklesly do klína. Oči vytřeštěny z důlků zbojnicky hleděly Juráskovi do tváře.

„Já nic?!“ zařval a předstoupil před Juráska. „Já nic?“ dodal už plačky. „Za pacholka jít sloužit? To jste táta, vy? To jste táta?!“

„Mlč, chlapče, nebo —“ skřípnul mu ruku strýček Calaba. „Tam jsou dvéře; tady nemáš co dělat. Kliď se, podle zákona nesmíš tu být.“

„Co vy mně máte co poroučeti? Nepůjdu, abyste to věděli! Pusťte mě!“ — Ale poslední slovo už zalehlo v síni. Francek nešel, ale vyletěl ze dveří a za sebou slyšel jen zastrčení závory. Zalomil ruku za hlavu a uklidil se na dvůr. Světlé jiskřičky tančily mu v očích a rozplývaly se v bílý zákal slz. Teprve za hodnou chvíli, když mu ulehčilo, rozhlédnul se po dvoře a poznal, co se s ním děje a kde je. Seděl pod kůlnou na převrhnuté kadečce a tupě hleděl kolem sebe na zvětralé trámy, vyschlé sáně, zablacené chlívy, na hromadu kamení, chumáče kopřiv a na nízkou ohradu, která oddělovala od nich sousední dvůr. Tam do vzduchu trčela voj vypřaženého vozu.

Na voze sedělo kučeravé děvče a počítalo si prsty u pravé nožky. Silná, mladá matka sbírala rozvěšené bílé prádlo. Pod kůlnou ozvalo se vrznutí, otevřela se vrata a na dvůr vjel pacholek, vracející se z orání. Otevřenými vraty vidět bylo do zelených luk a na bílou silnici v řadě štíhlých topolův.

Franckovi to nedalo — a brzo se vrátil do síně, aby za dveřmi aspoň poslouchal, co se děje uvnitř. Mluvili tam o čemsi, pak nastalo ticho, a Jurásek ztěžka oddychuje pokračoval:

„Kostelu poroučím padesát rýnských, co se strží za pšenici, kterou ještě na sýpce mám — (Francek se ušklíbl) — a prosím, aby za mou hříšnou duši byla každý rok sloužena mše svatá.“

Jurásek už sotva mluvil.

„Už dost?“ ptá se pan rechtor.

Chvíli čekali. Jurásek si odpočal, a pak slabým a vybývajícím hlasem dodal:

„Tamhle tu flintu dostane tady kmocháček Cabala, a můj nový kožich stařeček Novák. — Tak — už — dost.“ —

Pan rechtor dopsal, poznačil datum, poopravil na nose brýle, vstal, a potřepávaje pravým kolenem, četl Juráskovu poslední vůli.

Testament.

Ve jménu nejsvětější Trojice — Boha Otce, Syna i Ducha sv. amen. V přesvedčenosti o nestálosti zemské a života lidského, aby po mé smrti žádné roztržitosti mezi mými dítkami aneb přátely nepovstaly, ustanovuji u sebe ještě za dobré paměti a zdravého rozumu moje jmění do následujícího pořádku převésti.

1. Poroučím svou duši do rukou toho Nejvyššího a své tělo, žádám, aby dle křesťanského způsobu beze vší zbytečné slávy pohřbeno bylo.

2. Já František Jurásek v Přílukách č. 79, májetník pololánu, poroučím svůj všechen majetek, co ještě mám, své dceři Marii Juráskové a vymiňuji z toho pro svou manželku, která mně vždycky věrna byla, následující:

a) bývání na výmince, míru pole „na strážce“, rýnský měsíčně, ročně osm měchů brambor, dvě míry rži a čtvrť hrachu. Pak jí poroučím ještě ty dva kousky pole a „na padělku“ pod lesem;

b) svého syna Františka Juráska vyděďuji pro jeho nevážnosť ke mně, svému otci, a matce. Jemu neporoučím nic;

c) kostelu v Rakvicích poroučím padesát rýnských r. č., a žádám, aby každý rok za mou hříšnou duši byla sloužena mše svatá;

d) kmotrovi Josefu Cabalovi, čtvrtláníku čís. 105 v Přílukách, odkazuji svou flintu a

e) Vácslavu Novákovi, výminkáři na č. 80 v Přílukách, poroučím svůj nový kožich.

Ve jménu Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého amen.

Ku stvrzení pravdivosti testamentu tohoto požádal jsem tři hodnověrné svědky, aby se mnou tuto závěť podepsali. V Přílukách, dne 6. listopadu 188 .

Josef Novotný, písař a svědek,
Josef Cabala, svědek,
Vácslav Novák, č. 80, svědek.

„Dobře je to tak,“ podotkl Jurásek, když pan rechtor dočetl. Juráska neříkala ničeho, jen vzlykala, obličej utírajíc modrou zástěrou hlavou se dotýkala postele.

Kmocháček Cabala se stařečkem Novákem přistoupili k lůžku a Juráska jaks taks posadili na postel. Nemocný skřípal zuby a bolestí hvízdal, ale poslední vůle musila být podepsána. Juráska musila vstát, a kmocháček Cabala na příč nemocnému přes kolena položil stoličku, na stoličku podložku a na ní urovnal testament. Pan rechtor namočil a do Juráskovy ruky vložil péro. Po velikém namáhání Jurásek teprve začal psát. Pan rechtor mu vedl ruku, Juráska ze zadu jemně ho podpírala rukou. Jurásek při každé slabice odpočíval a při poslední omdlel. Křivými tahy s dvěma kapečkami, z kořene vyvrácenými literami bylo napsáno jméno: „František Jurásek.“ Poslední slabika byla schlíplá a jako ocásek visela dolů.

Asi půl hodiny ležel Jurásek bez sebe. Slabě dýchal, čím dále tím slaběji a slaběji. Pojednou tělo jakoby se sebralo, hrudník vysoko se pozvedl vzhůru a Jurásek, jakoby se dusil, hekavě několikráte po sobě nabral vzduchu. Otevřel oči. —

Viděl před sebou černá kamna, bílou pec a na lavici shrbenou Foukalku. — Ponenáhlu, jakoby se rozpomínal na všechno, co se dělo kolem. — Zvolna se rozhlížel kolem: oči ochable se pohybovaly s jednoho místa na druhé; trvalo chvíli, než se převalily z jednoho koutku do druhého. —

Světnice byla prázdna. — Uprostřed stál stůl, lenůšky porůznu byly rozestaveny kolem, jedna sem, jedna tam — vidět bylo na nich, že před chvílí tu ještě někdo seděl; na stole ležel černý kalamář … Zde se proud jeho představ zastavil. Několik dojmů hrnulo se mu na mysl najednou. Cítil i lehounko jakési rozčilení … Ale dříve ještě, než si zodpověděl otázku, k čemu je ten kalamář tam na stole — vyhoupla se před ním vzpomínka celá. — Podepisoval testament …

Prázdná světnice začala se plnit známými postavami. Tam seděl Novák — za stolem pan rechtor a vedle něho Cabala. A tam, kde sedí teď — seděla Foukalka. Vzpomněl si i na jakýsi křik, lomoz, hrozby, na celý výjev, který se odehrál mezi ním a Franckem — — — —

„Tak už mě dorazili, už nemám nic,“ pravil v duchu k sobě. „Teď už jen abych jim uhnul s cesty.“ — Oči ho štípaly, nozdry pálily a hrdlo mu stáhla řezavá bolest. Polykal slzy, vysoko dýchal a hlavu schovával do tmy … Umírá … Z rukou mu vydřeli poslední, co měl, a teď se budou dívat, jak umírá. — Dočkat se nemohou, až zavře oči a vzdychne naposled. A tak mu bylo líto, že jeho vlastní syn a žena čekají na jeho smrť. — „No, Bůh jim požehnej — také na ně přijde …“ A jako maní zavadil pohledem o starou Foukalku. Posud tak seděla u kamen, berličku vedle sebe, v prstech růženec a starý šedý šátek na babku uvázaný do týlu.

„To byla žena!“ — a Juráskovi v duchu letem zamihly se dětské dny, pořezané školní lavice, bílá hlava rechtorova, kostel, zvony, pole, v uších hudba mu zahrála a zavýskla chasa. A v celé té směsi vzpomínek náhle vyplynul milý obrázek venkovského děvčete s krátkou sukýnkou, silnými rameny a nadýchanými rukávy. V bílém, širokém límci seděla jí hlavička jako z máku květ. „Dobrá duše!“ Jak ho měla ráda! — A když jí tenkráte večer — měsíc se jen leskl — povídal, jak tatík na ni láteří a že si ji nesmí vzít, jen zaplakala a řekla: „No, tak s Pánembohem, Františku, poslechni pěkně tatínka — já ti těžký srdce dělat nebudu.“ A odešla, chtěl ji zastavit a nezastavil, chtěl na ni zavolat a nezavolal, bylo mu do pláče a nezaplakal. Jen ještě viděl, jak se na dvorku obrátila a dala se do běhu. Tak se na to všechno pamatoval, jakoby to bylo dnes … A Jurásek, jakoby útěchy hledal v jiných vzpomínkách, zahleděl se zase oknem na dvůr, na štíhlé topoly, do modrého nebe a bílých oblakův … A bylo mu lehko … Tak ležel na pravém boku a jakoby ani nedýchal — o světě ani nevěděl. Za několik okamžiků zdálo se, že spí.

Juráska vešla do světnice a kývla prstem na Foukalku. Tiše odklidila lenůšky, uklidila stul a pomohla jí postavit jej mezi almaru a postel. Trnožem narazily o skříň a jakoby se lekly, že Juráska probudí, podržely stůl na chvíli ve vzduchu. Ohlédly se po něm. Spal. — Postavily stůl na patřičné místo, ale tiše, jakoby ho kladly do vody. Pokryly jej bílým ubrusem, ze zdi sňaly a oprášily krucifix, připravily dvě svíčky po obou stranách Jezukrista a před ně postavily dvě kytice z papírových růží.

Pojednou škublo cosi Juráskovým tělem, jednou, dvakrát … Juráska trhla sebou a pohlédla na Foukalku. Pak poodložila šatku, kterou držela v ruce, a přistoupila k lůžku nemocného. „Františku, co pak je ti?“ nahnula se k němu. Chtěla ještě něco říci, ale nedořekla. Viděla, jak Jurásek velikou svou pěstí si vytírá slzy. Svěsila hlavu a uklízela dále. K nemocnému přistoupila zase Juráska.

„Neměla bych ti zandat okno?“ ptala se. Jurásek neodpovídal.

Přes dvůr, ze zahrady, dralo se sem větvemi stromů světlo zbarveného západu. Světlý, oranžový pruh položil se mu přes nohu a červeně pruhovanou duchnu.

Juráska s velikou ochotou přistoupila k oknu a chtěla je zastavit vlňákem. Ale zavčas všimla si nemocného. Jurásek, jakoby vstával, očima a zoufalými pohyby dával na srozuměnou, aby toho nechala. Poslechla, vlňák položila zase na truhlu a ohlédnuvši se plaše po Foukalce ke stolu přistavila stoličku, pokryla ji čistou plachetkou a tak připravila klekátko.

Jurásek nedíval se do světnice. Dýchal, dýchal, stále rychleji a rychleji. Srdce mu zabušilo a v prsou jeho ozval se hrozný jakýsi křik. Strach, zděšení před blízkou smrtí rvalo se s pochybnostmi. Ale seč síly jeho stačily, bránil se této myšlénce. Ne, neumírá! Neumírá! Ještě vidí. — Otevřel oči: vidí! Pohnul sebou na posteli, cítil pod sebou shrnutý záhyb, zdvižený shlavec, zahřátou duchnu, slyšel, jak sláma pod ním šelestí. Tepny tloukly mu na spáncích, srdce jakoby se zbláznilo … Pojednou vzpomněl si, že umírajícímu nejdříve stydnou nohy. Narovnal ihned pravou, zdravou nohu a pohnul prsty. Byly ztuhlé jako roh. Cítil v nich vládu, ale povrch jakoby byl ze skla.

Dech se mu zatajil.

Tak brzy jí nečekal. Ale ještě nevěřil.

Vzpomněl si: současně s prsty u nohou, stydnou i ruce.

Pohnul jimi — i ty byly jako přemrzlé. — Vzdychl i hluboká a oddal se úplně do vůle boží. Modré jeho rty pohnuly sebou v tiché modlitbě a oči vyjeveně hleděly zpod kostnatého obočí …

Ale uprostřed modlitby vzpomněl si zase, že pravou, zdravou nohou chvíli, dlouhou chvíli již ležel na vzduchu a pravá ruka že posud leží na peřině. Pohnul rukou levou pod peřinou — ta ho ještě hřála. Mýlil se — neumírá — a Jurásek rychle vstrčil hned i pravou ruku pod peřinu a hned za ní i nohu a schoulil se až po ramena.

Juráska všimla si zimomřivého toho pohybu a přistoupila k němu.

„Je ti zima? chceš, já zatopím?“ — —

Ale Jurásek pojednou rukou vyjel proti ní. „Počkej,“ zašeptal a napjal sluch.

Hrobové ticho nastalo po tomto slově. —

Jurásek nadzvedl hlavu a poslouchal. Nemýlil se: — z návsi slyšel zvonit s Pánembohem. — Rychle obrátil hlavu na levou stranu a přes světnici hleděl oknem ven. Zvonek se blížil, ozýval se čím dál tím jasněji. — Jurásek vytáhl se na posteli, pohled jeho oběhl světnici, všiml si bílých dvou švec po stranách černého krucifixu a vyhlédl zase oknem ven. V očích zamihlo se mu několik hlav a pojednou jakoby mu někdo hrdlo zadrhl: v okně zableskla se bílá rochetka kněze. Sedlák, vracející se z pole, uprostřed silnice klekl do prachu a bil se do prsou. Tichem síně ozvalo se vlhké zavanuti kněžského roucha a zašustění sukní klekajících žen. Lidé ustupovali z cesty, klekali a křižovali se a bili v prsa.

Jurásek bledý jako stěna — polo seděl, polo ležel a opíraje se oběma rukama, mlel pysky. Slunce koupalo se právě v západu a krásné jeho barvy poslední svůj přísvit vrhaly nemocnému k nohám.

V malé chvíli ze světnice vyšla uslzená Juráska, stařenka s růžencem a kostelník. — Kněz Juráska zpovídal …

V tom strhl se na dvoře hrozný křik. Slepice kdákaly, krávy bučely a dvorem rozléhalo se klení Franckovo a vytí Režóna. Francek klackem bil psa.

Když kněz odešel a Jurásek smířen s Bohem a lidmi začal se připravovat k smrti, a Juráska a stařenka Foukalka s růžencem mezi prsty se modlily při světle hromničky — seděl Francek u žida a pil kořalku.

Ke třetí hodině v noci Jurásek skonal.

Třetího dne odnášeli Juráska na hřbitov. Půl dědiny sešlo se u Juráskova statku a v táhlém průvodu s černou rakví uprostřed ubírali se na svaté pole. V řadě pestrobarevných šátků selských děvčat a žen, v průvodu tmavých kabátův, obnažených lysin a širokých zad divně se vyjímala černá, drahá mantila vysoké dámy. Po stranách průvodu šuměly lípy a v jejich haluzích na barevných žerdích houpaly se hořící svítilny. Na věži sezváněli všemi zvony. Po mezi podél průvodu bosky předbíhali průvod děvčata a chlapci s děcky na zádech a zastavovali se, aby se ještě jednou ohlédly po černém pštrosím péru. Průvodu do cesty vjel jakýsi povoz. Muž ve voze smekl klobouk, sklonil bič a znamenal se znamením kříže — zatím co průvod v právo dále se ubíral horní ulicí po rozjeté cestě podél bílých domků, vyschlých plotů, uzavřených vrat, podél stodol, zahrádek, kolem zavřených okýnek, ušpiněných dětí a zablácených chlévů posledních stavení, kde bydlil ponocný a hrobař. Před truhlou zpíval pan rechtor „miserere mei Deus“.

Za hřbitovní zdí se objevily dětské hlavy. Vešli již na hřbitov a rozestavili se po sousedních hrobech. V malé chvíli stál již i pan farář před hrobem a kolem něho a rakve na dvou silných ráhnech seskupil se celý průvod. Tmavé skupení rýsovalo se na bílé zdi kostnice, která v rohu hřbitova trčela svou vížkou do modravé oblohy. Hned za hřbitovní zdí rozkládala se prázdná pole, nazelenalé meze a stráně a šíré, modré nebe. — Za ohradou mužských zad a ramen do ranního vzduchu rozléhal se mužný, tvrdý hlas kněze. Jemu třesavým hlasem odpovídal rechtor. Hlahol zvonů již dozníval.

Na hřbitov vběhlo ještě na boso obuté děvče s nahýma lýtkama a na rychlo spletenými rulíky vlasů, pohazujíc krátkýma sukynkama na mladičkých, ale silných kyčlích. Vběhlo na hřbitov jako srnka. Zastavilo se a nejbližšího hrobu, stáhlo si šátek do čela a hledělo zvědavým okem na skupení mužův a žen a dětí v řadách černých křížův a vyvýšených mohyl. Děvče nespouštělo očí s tmavého toho skupení, z jehož středu se ozývaly vzdechy, dušený pláč a žalmy. Z celého skupení nejvýše stály ramenaté postavy hrobaře a ponocného. — Stáli jako popravčí, s provazy v rukách, jeden u hlavy a druhý, jednoruký, u nohou. Děti stály opodál, žduchaly se a smály.

Nad hřbitovem slétaly se vrány a táhly kamsi za hřebeny střech. Nad hlavami pohřebního průvodu zafičel hvízdavý let z pole se vracejících holubů. Ze vsi doléhal sem kejhot hus, kdesi pláč dítěte a hrčení vozu.

U hrobu nastalo ticho. Kněz dozpíval, a nikdo nezaplakal ani nevzdýchal. Jen obnažené hlavy skláněly se nad hrobem. Ozval se tichý šepot kněze, tichý ruch krůpějí, vystříknutých na víko rakve, a suchý šustot rychle přemítaných listu: brzy po té pan rechtor za hlubokého ticha žalostným hlasem počal zpívat: „Přijmi země, což jest tvého.“ Hrobaři zatrhli provazy, zadrhli okraje, vytáhli ráhna a pomalu spouštěli rakev níž a níže; hned po té zaduněly rány dopadajících hrud. Hlavy se nahnuly, těla sklonila a ve středa zástupu, z kterého do větru vlálo černé pštrosí péro, jakoby se náhle země byla propadla, strhl se srdceryvný křik a pláč. Juráska ležela na vyhrnuté hlíně a ruce spínala do hrobu. Do pláče a křiku Jurásky vrazil drsný hlas svíčkové báby s bradavicí na zmodralém pysku. „Otče nás, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé —“ ozývala se modlitba a v choru nesla se nad hroby jako průvod šíleného nářku Jurásčina.

Děti sestrkovaly hlavy, stahovaly brvy a smutnýma očima hleděly na tekoucí slzy, kterým nerozuměly. Juráska lomila rukama, padala na kolena — a za Juráskem skákat chtěla do hrobu. — I jedno dítě se nahnulo, aby ji zadrželo, ale ihned se zase vzpřímilo, když vidělo, že již několik silnějších rukou stáhlo plačící zpět.

„Božíčku můj milý, co já si tu počnu sama!“ naříkala Juráska spínajíc ruce do hrobu, a vzlykot a pláč — lítost a bolest zbavily ji na okamžik hlasu jako dítě, které pro lítost vyraziti ze sebe nemůže ani jediného zvuku … „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny“ modlili se lidé kolem ní, a bosá noha děvčátka, stojícího na okraji hrobu, shrnula nevědomky kus hlíny na spuštěnou rakev. Hruda zaduněla na víku, příšerný zvuk s rachotem vznesl se vzhůru a Juráskovou zmítal zase nový záchvat slz. „Ježíš Marja!“ zavřískala, „pusťte mě za ním … Cos mně to udělal, cos mně to udělal, mužíčku drahý … Ježíši Kriste, pusťte mě za ním — co já tu sama bez tebe budu dělat — Ježíši dobrotivý,“ naříkala Juráska v rukách staré Foukalky a starého Nováka. „S Pánembohem buď …“ plakala za ním do hrobu .....

V tom jí podávali cosi do ruky. Pro slzy neviděla: byla to dřevěná lopatka, aby na rakev třikráte nahodila hlíny. Sotva lopatku ucítila v ruce, tělo jakoby pozbylo vlády. — Celá se položila na hlínu a hlavu položila na ruku, lopatku držíc nade hrobem. „A to ti mám udělat já — já — tvoje manželka!“ naříkala a zdvihla hlavu teprve, když se jí dotekly zase ruce Foukalčiny.

„Pamatujte se přece, Jurásko — již ho tím nevzbudíte!“

Juráska se konečně přece přemohla, klekla na jedno koleno, nahrabala na špičku lopatky hlíny a hodila ji do hrobu, ale tak, jakoby vážila cent. Pak ještě jednou a konečně naposled; po každém hození si odpočala a svěsila bezvládně hlavu i ruku.

„Zdrávas Maria, milosti plná, požehnaná jsi mezi ženami …“ modlili se věřící — zatím co sousedky Juráskovou pod paždí ujaly a položivou, polomrtvou odváděly stranou na sousední hrob. — Juráska několikráte se zdvihla a chtěla nanovo prorazit ke hrobu, ale ruce pevně ji držely, a selky stále ji přemlouvaly, až si dala říci a utichla; — „jakož bylo na počátku tak bude i na věky —“ modlili se muži a ženy. — „Otče náš, jenž jsi na nebesích — — — —“

Jako před soudnou stolici vystupovali jeden po drahém na kopeček vyhrnuto hlíny, aby z ní do hrobu třikráte nahodili. Řada přišla na Francka. Stál až posud zamračen široko ramena rozkládaje vedle své sestry; barevným šátkem držel si levou stranu úst. Plakal — ale tvář skřivila se mu tak divně, že se zdálo, jakoby se na jednu stranu usmíval, ukazuje při tom na červené půdě přiloženého šátku dvě řady křivých zubů. Teprve když do ruky vzal lopatku a odstranil šátek — každý se mohl přesvědčiti, že měl tváře smočeny, oči zality — že skutečně plakal. — Poslední svou povinnost vykonal mechanicky a ihned po té odklidil se ze zástupu.

Zbyla Maryša. — Přijela z Brna a v nádherných černých šatech klečela zde v černé hlíně — a jak se zdálo, v tichém pláči vroucně se modlila. Po celou dobu obřadů chovala se tiše, až nad hrobem vyhrnula černý závoj — a dala se do mírného pláče.

Když přišla na ni řada, aby do hrobu hodila tři hrstky hlíny, nepřijala lopatky; klekla na pokraj hrobu a černou rukavičkou třikráte nabrala hlíny a hodila za Juráskem do hrobu. Pak rychle vstala — přiložila obě ruce ke tvářím a zaplakala do bílého šátku usedavým pláčem dítěte. Pan rechtor dlouho na ni hleděl, na malé ty ruce v černých rukavičkách, které na bílém šátku se zdály být ještě menšími. — „Posvěť se jméno tvé, přijď k nám království tvé“ — nesly se vzduchem věty modlitby — ale hlasy věřících přehlušeny již byly hmotným duněním hromadně dopadajících hrud. Bez pořádku, kolem do kola, ze všech stran, známí i neznámí, i děti malýma ručkama hrnuly hlínu do hrobu a ohlížely se po svých rodičích, dělají-li tak dobře. Hroudy duněly o rakev a příšerné ty zvuky rozléhaly se po celém hřbitově, po kterém se průvod již rozcházel a hledal hroby svých drahých. Kněz u hlavního kříže se modlil za duše v očistci. — Juráska s uslzenýma očima podávala ruku sousedkám a známým a děkovala jim za poslední poctu, kterou prokázali jejímu muži. Poslední — staré Foukalce, která vytrvala s ní až naposled — vypravovala pak cestou o posledních chvílích života Juráskova.

„Večer, jak jste odešla, bylo mu pěkně — tak pěkně, že smrť tu noc jsme ani nečekali. Lehla jsem si ještě a spala. Najednou se probudím a taková hrůza mě obešla: tak cosi mě šimralo a škrabalo po té duchně — že jsem rázem zkřehla a třásla se jako prut. Věděla jsem hned, že to on, myslím, dodělává. Přiskočila jsem k němu a chudáček, již jen tu hlavu na peřině po mně obrátil, jakoby někoho hledal a už nemohl — už (slzy znova jí sevřely hrdlo) — prstem ukázal jen k nebi, že už je — — na pravdě boží.“