Dobré duše/Prst Boží

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Prst Boží
Autor: Alois Mrštík
Zdroj: MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 98–124. Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1893
Licence: PD old 70

Jakoby to bylo dnes. Vidím zájezdný hostinec vesničky D. U dlouhého rozpuklého stolu popíjí dva sousedé, u menšího stolku uprostřed šenkovny sedí ze široka rozkročená hospodská a prstem rozmazává po stole trat lisko rozlitého piva. Z levé strany brečí na ni ušpiněný kluk: — Mami, to! ukazuje na staré odřené kalhoty, na černou díru na kolenou, utrženou záplatu na stehně a ještě horší místo v zadku.

— Dnes toho pospravuju! odbyla hocha hospodská a odstrčila jej od sebe. Kaluž na stole protáhla se až po samý kraj stolu, slívky potůčkem stékaly dolů, kapky tichým ruchem padaly na zem.

Mladé, tvrdé ještě děvče — silná, bosá mladice v modré kacabajce vařila v kuchyni třešňová povidla.

— Máry! volala za ní hospodská. — Mícháš? Nebo spíš? —

— Já! — Hm spím! odpověděla Máry, a dala se do čistého, z plných prsou se řinoucího smíchu.

Hospodská, prstem čmárajíc po stole, mluvila jako sama k sobě: — — Dusno je, horko je — — bude bóřka. — Ne a ne se udržet od spaní. Jak sednu — už spím. Jako když plachtu na mně hodí a už nevím, čí su. Ach já! povzdychla si, roztáhla ještě více nohy, složila ruce na obě křídla svých loktů a hlavu položila na ně.

Máry bosky vyběhla z kuchyně k oknu. Lokty opřela se o bílou zeď a dívala se na náves. Na hlavě měla hluboko do čela stažený šátek: vidět jí bylo jen kulatou bradu a živé masité rty ve stínu silného, pravidelného nosu. Oči byly skryty pod světlou květovanou stříškou šátku.

Bylo parné letní poledne. Okny do šenkovny proudy hrnulo se světlo. Modravým přísvitem polévalo hladké plochy židlí — osvěcovalo žlutou barvu petroleje v zavěšené lampě, odráželo se v mokrých skvrnách slin, vrhalo stín za každé stéblo utroušené slámy. Jen kouty zalehlé byly tmou. Všecko ostatní tonulo v světle.

Pravá aureola záře snesla se na konec stolu, kde tiše seděli a ze samečků popíjeli sousedé. Seděli tu tiše, nevinně jako mrtví. Koňmo rozkročeni na lavicích, jedním loktem opřeni o stůl, druhou si hladili stehno nebo samečka tiskli, jehož ústí olizovaly mouchy …

Stréček Rozsívka, rozkročený jako král, bez kabátu, bez vesty — širokým, koženým řemenem opásán v půli seděl na konci stolu a pohrával si roubiskem. Pojednou nechal hry a převalil oči k zemi. Shledal zalíbení v rozpukaném suku podlahy a svítivém cvočku hřebíku, kterým podlaha přibita byla k zemi. Ale za chvíli už neviděl ani cvočku ani suku — jako u lidí, kteří trpí zádumčivostí. Byl pravé v nejhorší chvíli: na rozhraní — z říše rozumu do říše bláznovství … Duch jeho potácel se hned na tu, hned na onu stranu a v tupé nerozhodnosti zůstal pojednou stát. Smutek ulehl mu na duši, svědomí s pokušením vedlo v srdci jeho boj … Půjde domů nebo nepůjde ? Tyto dvě otázky v jeho duši vedly proces. Obhájcem obou byl on sám: — František Rozsívka, stréček, dobrý kamarád, veselý patron, sedlák se čtyřiceti měřicemi polností — s párem koni, třemi kravami, že ženou a dětmi a pěkným, úhledným domkem uprostřed návsí. — Celý jeho svět byl pro tu chvíli rozdělen na dvě strany. Na jedné křepčily mu před očima dluhy, nestálé počasí — žně — úroda, obilí, sklizeň — na druhé straně stál jenom sameček — nic víc než sameček — malá, úhledná osminková nádoba ze skla s uzounkým hrdélkem — kterým už prolil několik set.

Už nescházelo mnoho a Rozsívka stréček by byl zvítězil nad Rozsívkou kamarádem; stréček Rozsívka už sáhal do kapsy pro peníze, ale kamarád Rozsívka pleščil jej přes ruku a položil jej zády zas na zeď, která chladila spocená jeho záda — a ruka svezla se po samečku. Tichá rozkoš stinného chládku rozlila se po celém jeho těle. Sedělo se mu zde tak dobře — v chládku k severu obrácené šenkovny u podlouhlého stolu, kde se samečkem tolikrát uzavřel přátelství na život a na smrt. Co horka nastala, neminulo dne, aby se spolu nesešli — a sobě nepostěžovali na hrozný úpal slunce a těžkou, úmornou práci na poli. Dnes naříkal si stréček zas … Od božího rána byl na poli. S pole utekl a humnem vkrást se musil do hospody jako zloděj. — Měl zas svůj kořalkový den. A to už trvalo od neděle, a dnes byl pátek. Den jako den vysedával v hospodě a pil, pil, až nevěděl sám, jak dlouho pil. — A pil zas a zas — od repetice, až mu pak ani nalit nechtěli nebo pro ženu poslali Máry, aby si jej domů odvedla. — Chvíli podřimoval, chvíli diškursy vedl a pak zase zpíval a sklenicí podle taktu o stůl poklepával, přátely své objímal a rýpal ty, které neměl rád. Ale jen tak povzdaleka rýpal, slovem a opatrně. Nerad komu ublížil a přišel-li s dobrou někdo na něho, Rozsívka s dobrou se obrátil na něho zpátky a ve své dobrotě košili by s každým byl rozdělil. I hospodář byl dobrý — ale jen když přes rozum mu netekla kořalka; jinak se pustil pravice boží a chytil se rohů. A bránil se jim, jak jen mohl, nepil, hospodě se vyhýbal, z daleka ji obcházel a ani se na ni podívat nechtěl. Jakoby v noci kolem hřbitova šel — zády se k ní stavěl — a s ošklivostí se odvracel na opačnou stranu, než kde stálá ta „set—sak — abych neklel — díra.“ — Na polích do únavy dřel, potil se — časně ráno vstával — pozdě na večer s polí domů šel — slovem, stréček Rozsívka zabil v sobě kamaráda Rozsívku — a byl korunou všech sedláků. Ale najednou — právě když myslil, že bestii člověka na dobro v sobě udávil … přišel na něj, za bílého dne na něho přišel mrtvý kamarád a … „marný řeči“ — Rozsívka byl v tom.

— No, šak, dyť člověk nemůže bét pořád svaté, — hájil se sám před sebou, s úsměvem se napil, s úsměvem samečka zas postavil na stůl, zamlaskal jazykem, rozsvítil oči a bylo mu krásně, tak krásně, že zapomněl na ženu a děti, na koně, na celý svůj statek a — znal jenom sebe a svého samečka — hned byl plný rozmaru, moudrých řečí — hned byl pln rozumu a zkušeností a pořád povídal a povídal, až jej už nikdo neposlouchal a stréček hovořil už jen sám k sobe. — „čert ví, kde těch řečí nabere,“ říkali o něm sousedé a stréček Rozsívka — totiž kamarád Rozsivka na to: „Pravda že dovedu řečňovat, dyž já chcu? A mluvil o rajchsratu, o Radeckém, z vojny přešel na ječmen a z ječmene na koně a s koní zas na potentáty a z potentátů se myšlenky jeho svezly zpět na dobytek a pole. A pil a zpíval, jazykem pomlaskával a konečně usnul na chvilku, aby se probudil zas k novému — pití.

* * *

Blížilo se k polednímu, červencové slunce jestli dříve pálilo, nyní kousalo zrovna žhavými svými žahadly a vypíjelo nejskrytější krůpěje napité země. Vzduch se tetelil, rostliny věsily mrtvě uvadlé svoje listy, vrabci se popelili v silničním prachu — a v hejnech se rozletěli po okolních stromech, když se po cestě povoz blížil nebo husy se strnisek se vracely domů. Psi chodili jako polomrtví, převalovali se z místa na místo, ze stínu do slunce a znova zalézali do stínu zdí nebo chlemtali v potoce vodu. Husy před hospodou na rybníčku nořily dlouhé, bílé své krky pod špinavou hladinu vodní, kačeny zvedaly zadky vzhůru, nohama vodu hrabaly a plochými zobáky čvachtaly pod vodou v bahnitém dnu. Některé z hus uchýlily se do stínu kostelníkovy chalupy, schovaly hlavy pod křídlo, přisedly k zemi, běloučkým svým peřím zakryly zelený trávník — a spaly. Lidé jen zvolna vláčeli těžké údy vesnickým prachem a utírali s čela pot a s tváří prach. — Ti, kteří šli kolem hospody s lítostí, ohlíželi se po tmavé síni k šenkovně, z které vanul chlad, čpělo pivo a líh a ozývaly se rozjařené řeči kamaráda Rozsívky. Jeden z kolemjdoucích, Valoušek z dolního konce, zadrbal se za uchem, shrnul vlasy s čela, ohlédnul se plaše za sebe, kolem sebe a už byl tam …

— Dobrý poledne, — smekl na prahu čepici a rozhlédnul se šenkovnou. Hospodská vstala od stolu a šla mu posloužit.

U nálevny stáli tři sekáči. Za dlouhým, dubovým stolem seděl stréček Rozsívka a vykládal kmochačkovi Studýnkovi, jak do něho uhodil jednou hrom. Kmocháček Studýnka poslouchal, nevěřil, ale mlčel a chtěl platit. Když vešel Valoušek, vstal a chystal se odejít. V tom Rozsívka stáhnul kmocháčka zpět na lavici a několik slov převalilo se mu v ústech.

— No, seď, ešče. — Šak, co se budeš starat. Sedni a pi — a moc pi — já piju taky. Dyť seš jen jednó na světě — a kdo ti co potom dá? — Nikdo. Tak seď a pi … No, jdi k sakru a měé přeci rozum. — Co se lekáš? — Máš děti? Nemáš … A já mám a sedím — Seď taky! — táhal Rozsívka Studýnku za rukávy. — Paňmámo, déte nám ešče každýmu jednu! — zavolal stréček na hospodskou, která právě vcházela s velikou láhví naplněnou kořalkou. Láhev zaváněla anisem.

Kmocháček postavil zas krabici vedle sebe a odplivl si:

— No, chvilka mě nezabije. Venku horko jako v pekle — a žena beztak nemá ještě uvaříno — tak chvilku ešče posedím — ale potem už dům — —

Rozsívka byl spokojen.

— Tak, — tak! — Eh co — — zazpíváme si — — Aha, zpívé — — — Stréček zanotil potrhaným hlasem!

Ty moravská chaso
budem dělat maso
pudem na Maďary
pudem na Maďary
rozbijem je na mancáry.
Ty morav — — — —

Stréčkovi písničku jakoby někdo u samých úst přeřízl. Pozdviženou ruku zapomněl nad hlavou, vyvalil oči a zvolna, zvolna zatočil hlavou na levou stranu, odkud jej kdosi rýpnul do zad. — Stréček s výčitkou namířil rukou za sebe — ale v tom — v opilých jeho očích protáhlo se mu za zády cosi dlouhého … V náhlém schrunutí jeho těla — skrčení hlavy bylo patrno, že se lekl hrozného jakéhosi zjevení. Svěsil ruku, svěsil hradu a levici po stole šmátral, jakoby něco hledal.

Před stréčkem stála jeho žena Rozárka. Z příma, jakoby ze země byla vyrostla stála tu před ním, vysoká, kostnatá, s rukama podepřenýma vyzývavě v boky, rozježená — přísná jako zákon. Oči jí planuly, špičatá brada se chvěla, chřípí se jí šířilo. Vráskovitá její tvář skrčená v odporný úšklebek podlévala se krví. Tak jak u ohniska stála — tak sem přiběhla v zamoučené zástěře, o jedné sukni, s vlasy rozcuchanými a ve špinavé košili, ze které do vrchu trčel žilnatý osmahlý krk a nedbale prokukoval hnědý, zvadlý prs.

Stréčkovi dralo se cosi z prsou, ale nemohlo to ven. Hořké sliny zalily mu hrdlo a spláchly uchystaná slova do žaludku, kde šplechtala kořalka. Než se přihotovil k řeči, zjevila se mu před očima kostnatá, zapjatá pěst a záplatovaná krátká sukně, která sebou rozčileně pohazovala nad tvrdými — nahými lýtky jeho ženy. Výše pohlédnout se neodvážil … Bubínky v uších drnčely mu škaredými urážlivými zvuky.

— Tak te tak!? — slyšel. — Te vochlasto, te marnotratníku, lenochu — te — —

— No-no-no, pozvedlo se cosi jako myšlenka ve stréčkové hlavě. Mysl jeho klonila se k mírumilovnosti … „Už by toho mohlo bet dost“ —

Ale nebylo. Bubínky drnčely mu dál. A pořád jedno a to stejné: „lumpe, nedožranče, bestio“ a taková slova, jakých jakživ neslyšel. Přikrčil se, nastavil ramena a na všechny strany se pojistil proti všem možným výstřednostem své ženy.

— Tak te tak!? — třesavým hlasem plakala Rozára. — V néhorší čas, když ječmen se váže a pšenica se klade, — v néhorší deň te si budeš sedět v hospodě — vopilé?! Pod vobraz boží zdělané! … Paňmámo! obrátila se najednou Rozsívková k hospodské a sepjala ruce nad rozhaleným poprsím … Proč mně to dělajó, proč mu nalívajó, lumpovi škaredýmu. — Dyť májó taky svědomí, taky májó děti — vijó, co to je, když se muž vopije, až neví ani kudy kam. Ježíš Marja, vykřikla pojednou Rozára, já mám trápení! Co děláš, prosím tě? obrátila se zase k stréčkovi, který na zem vypouštěl právě bílou, jako nit dlouhou slinu. — To seš hospodář? To seš člověk? … Není ti haňba? …

Stréček Rozsívka se zatím sebral. Utřel si bradu a rázem nový život do něho vjel. Pohazoval rukou, potrhoval levým koutkem úst, šimral se za uchem a čekal, jen co by žena aspoň trošinku zmlkla, pak že jí na udobřenou třeba ai zazpívá.

Ale nezpíval. Rozára, když viděla pitvorné jeho pohyby — zatřásla jím v ramenou, a vytřepala z něho poslední smělejší myšlenku.

— No, ale — šak, Rozáro! začal smířlivě a s namáháním dobýval ze sebe slovo za slovem — dyť Janek, co pak Janek — spí? otázal se najednou a žaludek se mu při tom pozvedl vzhůru … No, už mlč — a neříké nic … já … já … hmatal po roubíku.

— Co mlč!? přešvihla selka jeho řeč … Kdo má mlčet? Já? …

Stréček kývnul hlavou …

— Já mám mlčet, když te takhle děláš ? Už vod rána tu dřepíš a včera taky a především a dycky nakukané .... Deť te .... strčila mu rukou do ramene … deť te ani nevíš, čí seš! …

— A vím, Rozáro, vím … plácl stréček dlaní do dlaně a s vítězným úsměvem zahleděl se na ženu. Rozsvítil zas oči — a očima se zasmál ženě přímo do tváře. — Ženo vím! Meslíš, že nevím čí su? — Mlč — mlč! vztáhnul k ní ruku posunkem kazatele … Nech zas mluvit mě … Tak te si meslíš, že nevím čí su? … Já su tvůj a te seš má … Víš te, Rozáro? — Má … Rozáro, má seš … A protože seš má, se mnó si musíš sednót a se mnó musíš pít … Ať zas dělajó děti — me sme se nadřeli už dost … Na, na — napi se! podával stréček ženě samečka.

Tetička strčila mu do ruky, až kořalka ze samečka vyšplíchla.

— Vechlašči si to sám!

— Taky dobře. Neubyde — uraženě přistrčil stréček samečka pod nos a pil.

— Dům poď! Viš-li pak, že už je poledně? …

Stréček pokyvoval hlavou.

— Vím, vím … šak poledně ai už zvonili. — Máš recht, Rozáro — je poledně — je …

— Tak poď dům … Má to Janek všecko podřít sám? kosit, vázat, svážet, nakládat, skládat … a te tu dřepíš v hospodě! Máš te svědomí? … Lump seš a ne hospodář! …

— Ale ženo, Rozárko, deť tak nenadávé — deť jdi dům … prosil dobromyslně Rozsívka … Jdi dům, navař voběd — šak já přindu … Nestaré se … Ale s tebó nepudu … Vod roby se vodit nedám … Chceš-li, sedni si tady se mnó — tady si sedni — a pi! — posedával stréček a dělal ženě místo … Náhle živě se obrátil k ní. — Víš, jak jsme sedávali, když sme byli mladí … A teď už sme staří — víš … Tak sedni a pi …

Tetička plakala … Že tě Bůh spravedlivé netrestá! …

Stréček už byl rozmrzen. Dobrota nepomáhala … Stréček dobojoval a začal po zlém …

— A nepudu, víš-li te co! Nepudu! — uhodil stréček pěstí před sebe. — Co bych chodil!? Když roba poróčí? A nač su já pánem? Aha — nač? … Nač su já hospodářem? A? … Babsko hlópý … Co pak já musím poslóchat, když té si zamaneš ? Tam se kliď! ukázal stréček ku dveřím … A mně nech na pokojů … dodal ještě a odvrátil se od ženy … A just, paňmámo … ešče jednu! A te Honzo, mrknul na Studýnku — te nech hrabicu hrabicó a dé si taky ešče jednu … Me sme páni a ne žena …

Stréček pánovitě rozhlédl se po šenkovně. Hospodská se neměla k obsluze. Máry stála na prahu kuchyně a smála se. Sekáči dopili, zaplatili — dali s Pánem Bohem a odešli. Tetička stála u dveři a nevěděla, co s pařezem má dělat. Má mu nalískat ? Nebo má jít domů? Nadávala už jen tak jako pro sebe. — Potvora skrčená … Já mám dřít, Janek se dře, všickni se dřó a von tu bude sedět v hospodě a bude propíjet poslednfí, co máme … No, pudeš nebo nepudeš?! dupla na něho už naposled.

— A nepudu, dělé si, co chceš — nepudu! Dež te chceš, já nebudu chcet — a dež té nebudeš nechcet, nebo chcet … já nechcet … zas — tento … Eh! zapletl si stréček řeč, máchl rukou a sevřel dlaní čerstvě naplněného samečka.

— A nevíš, že máme ječmen vázat a že může přijít bóřka! To nevíš ? … Podivé se — — ukázala tetička oknem nad zámeckou zahradu, kde přes koruny nebetyčných stromů vystupovaly bílé mraky.

— Bóřka! zarazil se Rozsívka — a vzpomněl si, jak jim jednou do stodoly udeřil hrom a zapálil. Od té doby měl před bouřkou strach. — Bóřka? opakoval ještě jednou, ale jenom sám k sobě. — A — šak nepřinde — — přetřel dlaní stůl. — To só jen tak — — mraky! — —

Tetičce vyhrkly slzy z očí. Poškubávala zástěrou a stála nerozhodně nad svým opilým mužem. Poslední její důvod mine se s účinkem. Odpověděla jedovatě. —

— Francku — kdyby tak nebylo lidí — nabančila bych ti. — Ale — šak jen pi, — šak te to nemáš darováno, pohrozila mu pěsti, hodila sukněmi a spěchala ze dveří ven — slzy v očích, hořkosť v hrdle a kletba na jazyku.

Hospodská byla ve sklepě. Tetka vklouzla za ní, pošeptala jí něco, pohladila záda a tichými, bosými kroky vyšla na ulici.

Obloha byla bílá, zpěněná.

V hospodě zavládlo na chvíli ticho …

— A jdi si — šak já — co pak. — Šak néni tak zle — — Šak voni to podělajó sami …

Stréček se odmlčel a osmutněl. Víčka mu padala na oči, hlava bradou se podepřela o hruď.

— Eh, máchnul zvadle rukou — — co pak je po světě, když má člověk draka a ne ženu. Co pak je to žena? — roztáhl slavnostně ruku nad zemi … Drrrak je to — — zaskřípěl zuby — — a ne žena! Vzdýchnul a pil dlouhým douškem ze samečka.

— Ale, dá vám, až přindete dům, — hodila za ním hospodská od prostředního stolku a rozestavovala nádobí.

Stréček se zamyslil a pak se usmál. —

— Ah — nedá. To vona jen tak hubó! — zubama nic. Rozárka je hodná žena. Ta neublíží ani mně ani kuřeti — nikomu. — A proč by mě bila? Šak nic nepromarním — a piju ze svého … Rozsívka se zas napil, utřel rukávem pysky a zamyslil se … Eh, šak voni to podělajó … Není zle …

Mluvil už skoro ze sna. — Zdřímnul si přemožen kořalkou a horkem červencového poledne.

Studynka vstal — Vzal hrabici a odešel. Stréčka nechal spát.

Bylo tak ke třetí hodině, když se stréček Rozsívka probudil. Rozcuchané vlasy líply se mu na spocené čelo a vráskou od koutku úst stékala mu po bradě slina. Prvním, ještě malomocným pohybem hořeního těla rozplašil před sebou hejno bzučících much, které pily sladkou po stole rozlitou kořalku; zdvihly se a jako v závrati potácely se vzduchem nad hlavou rozespalého stréčka. Rozsívka jen s namáháním rozvíral víčka, mysl jen pomaloučku se mu čistila — ale kalna zůstala přec. Naproti, kde seděl v poledne kmocháček, bylo teď prázdno. V hospodě nikoho. Dusivé prázdno zelo ze všech stran. Na stole stál zpola prázdný sameček a ležela stréčkova čepice, kterou obsypaly černé houfy much. Stréček Rozsívka pomalu, nedůvěřivě se obrátil — jakoby se rozhlížel, kde vlastně je. Rukou zavadil o roubík, který ležel vedle něho. — „Roubík — roubík“ — sbíral svoje myšlenky. Vzpomněl si: — „Aha, vázat — ječmeň vázat … Eh!“ … Rozsívka sklonil hlavu a zamyslil se. Víčka ještě těžká a rozespalá znovu a znovu se zavírala. Než stréček už si byl vědom toho, co měl dělat a co zanedbal. Násilně se z dřímoty probral, ještě jednou se ohlédl s dlouhým pohledem utkvěl na samečku. Vzal ho do ruky, pohledl na baňatý jeho tvar, pohladil palcem hladké sklo a — napil se.

— Brrr! — otřásl sebou. Kořalka byla teplá jako luh a vyvětralá jako voda. To byla škaredá chuť. — Vzpomněl si na ženu. Jakoby dosud před ním stála, tak ji v mysli jasně viděl. — Eh, je to strašidlo! zabručel. — A dům, dům — furt jen dům … A za ním, do hospody za ním si přišla a nadávala — lumpů, ochlastů a škaredéch chlapů mu nadala. — „To je neúcta pro mě! Je vona pánem? A já nesu nic? — Krrruci — tyrkaj … Hospodské! — Hospodské! … Hm, vona bude poróčet! — Aha vona! Ať si váže sama. Nač je roba? A nač su já hospodář? Abech se dřel? … A kakra, vy néste hlópí … Hospodské! — Kde pak je kdo?! dal se Rozsívka do křiku …

Ve vedlejší světnici zamrnělo dítě, zašustěly sukně. Dvéře vrzly a do šenkovny vešla hospodská, zapínajíc na prsou kacabajku.

— Co chcete stréčku?

— Kořalky chcu. Ešče jednu! — Rozsívka posadil si čepici furiantsky na hlavu.

Hospodská vlídně položila mu ruku na rameno.

— Už máte stréčku dost. Víte, že máte pilno na poli. Máte ječmen vázat a přinde bóřka — a vy tady sedíte. — —

— Bóřka — Eh, žádná bóřka. Už by byla tu. Tam mně nalijó, ukazoval k nálevně. Poroučel.

Hospodská schladla k němu v chování i v řeči.

— Nenaliju, už máte dost.

— A nemám. Já chcu nalit …

— Nenaliju. Tam jděte ječmen na pole vázat. Už jste se napil dost. Ani hlta vám už nedám. — Hospodská odešla bouchnuvši dveřmi za sebou.

— Dost, dost … a csakra, tak voni se mnó sméšlijo? mluvil stréček k zavřeným dveřím. — Co pak já nezaplatím ? — Dyť — eh! — To je hospoda? Fiií — odplivl si stréček na botu a zahleděl se do země.

Po chvíli Rozsívka vstal, vzal roubík a zavrávoral. Dva kroky sem, dva kroky tam a zachytil se šprlení nálevny. — Dost, dost … ka — kra … Dal se do smíchu leže celým tělem na nálevně. Konečně se mu podařilo nabýti rovnováhy, aspoň tolik, že se mohl odvážit ke dveřím. Už to šlo lip. Hmataje po stěnách síně — zachytil se veřejí … Konečně se dostal na návsí.

Na vesnici ležely těžké vrstvy dusného odpoledne. Listí stromů viselo smutné dolů zprahlé žárem slunce — zvadlé nedostatkem vláhy. Ve stínu zdí a stromů spal kde který živočich. Ani lísteček se nikde nepohnul a čistá — jen sem tam pěnkou bílých mráčků postříknutá modř nebe shlížela se upjaté v klidném zrcadle rybníčka. Nad D..... kostelíčkem vznášela se ohnivá plocha slunce. Světlo věčné sálalo teplem a pálilo žárem. Holubi těžce pomalým letem přenášeli se k potoku a vlažili vyprahlá vole.

Stréček Rozsívka šel — šel ze široka. Vrávoral, pochopy dělal a zas na stranu se klonil a roubíkem se rozháněl, hledaje rovnováhu. Neodolatelná síla strkala jej ze zadu ku předu a nahýbala hoření částí jeho těla k zemi. — Nohy, jakoby samy rozum měly, rozběhly se vždy na obě strany, aby v čas ještě podepřely tělo padající tváří k zemi. Tak ubíral se podél rybníka — hodný kus cesty od břehu. Násilně rozvíral stréček oči a zas je přivíral před zlatem slunečního jasu.

Došel k úzkému můstku. Byl to perný kousek práce. Rozsívka se zastavil zahleděl se do černého bláta, prohnul se v zad, nahnul v před a znaleckým okem změřil délku i šířku lávky. Zakroutil hlavou. Cesta zdála se mu nebezpečna. — Ale pojednou odhodlaně chytil se zábradlí a položil levou nohu na dřevo lávky. Teď — krok — dva — tři — Holá! — Stréček se zadržel oběma rukama zábradlí a — nahlédnul dolů do potoka. — Zdálo se mu — že země se s ním točí — kamsi na levo a mostek s ním letí tímtéž směrem. Rozsívka uchopil oběma rukama zábradlí. Tak pomalu bočným chodem došoural se ke konci můstku. — Roubík zatím pevně držel v hrsti …

Chvála Bohu! Stréček byl na druhé straně. Pustil se zábradlí — postál, srovnal tělo — a utřel si čelo. — Dál už to šlo — líp. Rovno? Ne. Zas krok tam krok sem — na levo, na pravo — a silnice jen tak se míhala před očima jako světlý pás ovroubený bílou řadou domků s obou stran. Šlo to na levo i na pravo — ale šlo to. — Roubík udržoval rovnováhu — silnice byla dost široka, hromádky štěrku vyhýbaly se mu z cesty a návsí — v tu chvíli bylo prázdné jako vymetené. Žádný vůz nejel naproti, žádný nejel za ním. Byl sám a sám. Kroky dařily se čím dál líp. Až u kmocháčkových — vyrazil naň pes — huňáč, zavalitý, celý bílý, jen přes pravé oko měl černou lysku. Štěkal, vrčel, vyl a cenil bilé zuby v červené tlamě.

— Pudeš potvoro! — dupnul proti němu stréček. — Chceš mě sežrat?! — Rozehnal se proti němu roubíkem. Huňáče jakoby na nože bral. Brousil nohama o zem a vztekal se na Rozsívku, čím dál víc. — No, mlč — dyť já tě znám. — Pojď sem, pojď, Husárku, pojď! — obrátil Rozsívka taktiku a vábil hlasitými pusinkami psa popleskávaje si levé stehno. — Pojď, Husárku, pojď sem, dušičko škaredá — puď puď — — Než stréček dráždil psa každým posuňkem svého těla. Dráždila psa vysedlá stréčkova kolena, ohromné boty, dráždil jej do předu trčící roubík, dráždila jej celá postava stréčkova od stažené čepice až po hřmotné, zkornatělé boty. Když se stréček sehnul a prstem na psa kýval — Husárek počínal si jako zběsilý. Ježil hřbet a dorážel až k němu. Pojednou stréček málem že na nos nepadl. Opřel se špicí roubíku o zem a zvolna se narovnal. — Jdi bestio, a nenadávé, — šak jsem ti nic neudělal. Potřebuješ nadávat — — zabublal ještě Rozsívka a bral se svým všestranným krokem dál, nedbaje dále Husárkova štěkání.

Rozsívka došel do prostřed návsí a tupě se zahleděl na pravou stranu, kde ve stínu akátu, pravým loktem o veřeje opřen stál žid před svým nálevem „kořalky a piva“ a lhostejně hleděl do ospalé vesnice.

— Dobrý vodpoledné, stréčku! No, dete vázat? ptal se žid zcela vážně bez nejmenší narážky na opilý jeho stav …

— Eh — du … Ale mám žízeň, volal zpět Rozsívka. — Žízeň mám — strašnou! … Stréček se zastavil …

— Tak poďte dál, když máte žízeň … Šak ste už beztak u nás dlouho nebyl.

Stréček balancoval tělem i vůlí — do zadu, ku předu, na pravo, na levo a roubíkem podpíral bok.

— Šak — eh — co — majó recht … Ešče to dycky podělám. — Nalijó mne teda sklínku …

— Eno je horko — na to žid — a když je horko, tak je žízeň — pravda stréčku?! položil mu důvěrně ruku na rameno a strkal stréčkem dál. —

— Tak poďte teda k nám …

Stréček Rozsívka zapadl do krčmy.

* * *

K šesté hodině s večera rozkládala se krajinou snivá nálada západu. Když Stréček Rozsívka konečně těžkým krokem se dovravoral do polí — vzdýchal. Cesta daleka, vzduch horký, chůze strašná. Stréček si musil odpočinout. Na polích kupily se mandele — strnisko chřestilo mu u nohou, v děrách zvučeli cvrčci. Stréček se zastavil — ze záňadří vyndal modrý šátek a stíral s tváří prach. Pot se s něho jen lil. Zavadil pohledem o mandele; za mandeli ležel stín. Stréčka ovanul vítr — na čele ucítil chlad. Bylo vábné, stinné to místo narovnaných snopů. Nerozmýšlel se dlouho a usedl k mandelu na podložený snop. Než snop byl hladký, tělo bez vlády, hlava těžká jako cent. A bolela! Strašně bolela, jakoby v ní nožem obracel. Stréček svezl se na zem, podepřel hlavu do koutu mandele a — spal. Spal s roubíkem na klíně s čapkou shrnutou na levé ucho — ruce složené dlaněmi k sobě a podložené pod hlavu. Tak ležel jako jehňátko. Mouchy po něm lezly, komáři jej štípali — ale stréček nic, jen chrněl pod snopy a snil — o těžkých snopech, plné stodole, bílém ječmenu a měřicích žita. — Rozára nasýpala, Mařka s patra házela nové a nové snopy — mlatci rozvazovali povřísla a rozkládali pokladky v řadě za sebou. A cepy mu zvonily v uších — děcka zpívala před stodolou a převalovala se ve vyhrnuté slámě … vrabci se slétali, slípky obšlapovaly slámu a bílý kohout uprostřed nich kokrhal. Ženské se řehtaly a po silnici hrčely vozy. Janek z protějšího kopce svážel obilí, s uřícenými koňmi přijel až ke stodole, vypřáhal koně a zaváděl je do tmavé konírny. A na voze na vysoko narovnané kupě stojí on sám — Rozsívka — hospodář Rozsívka; rozpíná řetězy, rozkazuje dolů, volá na ženu, na děti, okřikuje Mařku, aby dávala pozor — zapíná hák za povříslo a zavírá oči, aby se mu do nich neprášilo. Ošívá se na všecky strany — za ňadry, za krkem — všude jej štípe prach a urosené voští. — Ale hák letí znovu dolů — zapíná jej a snop letí zas na patro rychle za sebou. Musili si pospíšit — bouřka se hnala …

Zatím co Rozsívka takto krásně snil — od Rálavských kopců valil se těžký, černý mrak. Od západu — tam, kde za Židlochovickým kopcem obzor k Pohořelicům se sklání — stála hrozivě … šedá, na pokrajích zarůžovělá oblaka. Ohromné špinavé jejich plachty visely nízko nad zemí a braly na sebe stále hrozivější tvary. Stromy šustěly, polem zněly pokřiky a po silnici drnčely úprkem prázdné vozy. Blížila se bouře.

Mraky se poznenáhlu stahovaly z obou stran nad zalesněné divácké vrchy, svíraly se v těsný, tmavý kruh. Šedé stěny dolů se řinoucích vod řítily se z hůry, ze země zdvihal se prach. Temný, strašný hukot lomozil větrem. Stromy zaklátily korunami, v oblacích rozžaly se jasné plameny, brzo na to bohužel táhlý ropotavý hrom.

Všude život, všude spěch — na západě tma.

Jen za mandelem trval tentýž klid, rušený bzukotem mušek, chrápáním tvrdě spícího stréčka. Střevlík krásné měděné barvy přiběhl na svých vysokých nohou, prohlédl si zvědavě stréčkovon botu, vyšplhal se na koleno, pak nerušeně přeběhl vypjaté stehno a zmizel ve skulinách snopů. Vlaštovky nad mandely rychlým letem řezaly vzduch a plašily roje toulavých mušek a jemně zpívajících komárů.

Stromy stále více a více kývaly šumnými svými větvemi. Slunce už zmizelo za růžovým třepením bouřlivých mass, mraky jako těžké v mraku a dýmu zahalené batterie rozestavovaly se po okolních kopcích a zahájily s hůry hrozný svůj boj. Krajem rozlehl se křik — ženy utíkaly ku vsi. Těžké krůpěje tloukly je v běhu do hlavy, hrom zaburácel jim přímo nad hlavou. Blesk v oblacích rychle za sebou nítil svoje požáry a za hrozného třeskotu v ohromných rozměrech rozpínal po nebi žhavá svoje křídla. Vítr hnal se krajinou a táhl za sebou ohromné spousty nebeských nestvůr se žhavými, neustále rozevřenými jícny, z kterých chrlily oheň. Stromy se ohýbaly k zemi, větve praskaly, došky se trhaly a v chumáčích slámy tančily vzduchem. Ustrašený křik ozýval se ze všech stran, ženy, běžící s odlehlých polí lomily rukama a opírajíce se celým tělem o prudké nárazy vichru s vlajícími sukněmi utíkaly k zahradám. Koně ržaly, vozy hřměly, prach se zdvihal, pacholci práskali biči nad hřbety zpěněných koní — hřívy vlály — s pastviska dolů se řítilo stádo bílých koz, vřískavých vepřů a bučících krav. Hrozná předtucha zatáhla všem hrdlo. Už jen osamocené — krátce vyrážené zvuky draly se z udýchaných prsou. Sedláci a ústy otevřenými, zpěněnými, s očima vyvalenýma ohlíželi se kolem a spěchali z polí poslední. Tak o závodech koně letí po zemi s pěnou v zubech, s hřívami re vzduchu, když dobíhají poslední kruh.

Krajem rozlehl se nový, ještě silnější jek vichřice. Tma zalehla zem, přikryla všechny lány zlatého obilí. Blesky dva, tři zajednou jako žhavé prsty skřížily se nad vyprahlou zemí. Sama příroda zalomila ohnivýma svýma rukama nad ubohou žní. Batterie hromu třískaly už po sobě celými spoustami ohně: obloha se nezavírala, ohnivé zlato šplíchalo na všechny strany, rachot v jednom trhu válel se nad hlavou, přerušovaný suchým, strašným třeskem do země bijících ran. Příroda se schoulila, ptactvo se ztratilo, tráva silně voněla, vzduch čpěl, den se změnil v noc; klenba oblohy vyzářena celá, dštila na zem sinavé svoje zlato. Lesy hučely — krajem protáhnul mrazivý chlad. Pojednou, — jednou ranou chytla se celá obloha: blesk sjel po nebi na zem, rozštípl na blízku strom. Stréček Rozsívka se probudil. Rozhlédl se a viděl topol, přelomený v půli, vrškem položený do nahého strniska. Rozsívka zabručel a pomalu vstával. V tom leknutím sražen padl na zem zpět: v očích se mu zablesklo, zatmělo a sluch zaleklo mu strašné pronikavé hromobití. Hned na to, všechna ta klenba nad hlavou hrozná a černá, — hořící s několika stran, jakoby se řítila dolů — nekonečný rachot strhnul se nad hlavou a hned na to temné hučení snášelo se dolů. Rozsívka klesl na kolena a zaryl hlavu do snopů, aby neviděl záře, která nevyhasínala, neslyšel strašného hukotu, který nepřestával.

Bouře rozpoutala všechny svoje živly. Zdálo se, že roztrhat chce svět. Stréček ještě jednou vystrčil hlavu, ještě jednou se rozhlédl a zůstal klečet s posvátnou hrůzou v duši a jektající modlitbou na vyprahlých rtech.

Prst boží! — ozvalo se mu v duši a Rozsívka sepjal ruce a modlil se v oltáři mandelů, v záři křižujících se blesků.

Pojednou vzduchem cosi zachrastělo, s hůry jakoby ořechy zahrkal — na strýčka začala se sypat spousta drobných kamínků; ohlédl se. To nebyly kamínky. — Bože všemohoucí, krou—py! — vyrazilo ze sebe strýčkovo hrdlo a — třísk! — uhodilo znovu, skorem vedle něho. Vysoký topol u silnice hrozně zapraštěl a v půli přeražen, opálen skláněl hrdou svoji korunu pomalu dolů; větve sténaly v praskání vaziva kmene. Hrom burácel ještě ve vyšších prostorách, kroupy hustě tisícerými proudy sypaly se k zemi, mlátily obilí, přerážely klásky, rvaly listy, odíraly stromy, svlékaly zem a bičovaly bílými svými kuličkami nahé její boky. Až mráz probíhal tělem při pohledu na božské to dílo — a vichřice rostla, hroutila mandele, roznášela snopy a škubala z nich přede dnem požatá stébla.

Bozsívka hlasitě k Bohu volal, hlavu do snopů ryl a třásl se bázní. Blesky stále ještě ozařovaly temnotu, vichřice tančila, kroupy chřestily vzduchem. Plná, krásná, bujná příroda plakala nad svou vlastní podobou. Brázdami valila se špinavá voda, splachovala kopce, podlévala stlučené lány, zaplavovala ciziny. Kroupy ustávaly, z mračen lil se hustý déšť. Bouře unavená, vyzářená lila na zem chladný svůj pot. Hrom se vzdaloval, od západu se jasnilo, od jihu mraky se trhaly a spěchaly roztroušené k východu, aby po krátkém odpočinku zahájily nový rej nad ubohým Slováckem. Bouře stála už víc nad Klobouky, směrem ke Kyjovu.

Teprve nyní se odvážil stréček Rozsívka s hlavou ven. Ohlédl se a zřítelnice v očích se mu ozářila. Vcházela do nich bílá barva, čelo se mu shrnulo pod vlasy, brada se svěsila dolů, pláč škubnul jeho tváří, srdce jeho zaplakalo nad hrůzně krásným divadlem: Pole byla bílá jako o Vánocích, z obilí bylo smetí, z mandelů zcuchané kupy; stromy jako košťály, otlučené, polámané, odřené do nahého, lýčí trčely do šedého nebe; z přírody visely hadry. Zničena odpočívala pod chladnými ledy. Od západu se usmívalo slunce.

* * *

Se stréčkem Rozsívkou stala se veliká změna. Zamlknul, na nikoho nemluvil, nikomu na otázky neodpovídal, s bázlivou jakousi předtuchou kolem sebe se ohlížel a často se modlil. Jako bez duše chodil, hleděl do země a co chvíle s rukávů smetal prach a rukama se oháněl, jakoby se s někým potýkal.

Konečně se rozhodl — déle už to nemohl snést. Pan farář s hlavou jako stříbro bílou modlil se právě ve své zahrádce breviář, když před ním stanul stréček Rozsívka.

— Pochválen buď Pán Ježíš Kristus — pozdravil Rozsívka, smekl uctivě zamaštěnou čepici a políbil panu farářovi ruku.

— Vítám vás, vítám vás. No co pak nám nesete, Rozsívko, co?

Rozsívka se postavil do vojenské posy.

— Prosfmich, velebné pane faláři a náš otče duchovní — ’du k nim na poradu. Chcu jich o něco prosit. — Hlas jeho zněl stísněně, oči sjížděly mu s farářovy hlavy přes ramena na zem — a ztrnulý ve smutném pohledu na jeho vlastních šatech. Bolestně se usmál a naklonil hlavičku na levou stranu. Byl celý jakýsi ztrápený; trpělivým se tvářil, ale vědomí beznadějně jakési choroby hledělo mu z každého rysu jeho tváře.

— No, co pak? — dodával mu velebníček odvahy dobrotivým — skoro mazlivým hlasem.

— Ale, prosímich …

Rozsívka poskočil — oči mu vystouply z důlků — zuby mu zablýskly bledými rty … Hele! — hele — uskočil zas na druhou stranu — a prstem s příšerným vzezřením plačtivé tváře ukázal na zem — — vidijó, vidijó? — — iš — iš zmateně vyjevenýma očima — sledoval cosi na zemi a prstem po podlaze opisoval klikaté čáry. — Tady a tady — to, jak se to hemží … A — a už je to tady — hele! — iš — schoulil se celý do své kazajky a rukou přejel rukáv i prsa od shora dolů — — třesoucí se ruku držel před sebou jako skleněnou.

— No, co pak? — Já nic nevidím. — Co je to?

— No, nevidijó? — Ještěrky — myši — nevidijó?

Rozsívka se celý chvěl — rozčileně pohyboval prsty.

— Ale já nic nevidím … pamatoval ho farář.

— Tak si věmó bréle … A Ježíš Marjá! — plakal skoro Rozsívka — a oběma rukama od shora dolů přejížděl svoje tělo. Prsty držel od sebe; štítil se ohavných těch potvor … He — hele — jak lezó … Prosímich zaženó — je.

Pan farář — porozuměl a oprášil mu kabát.

S Rozsívky jakoby kámen spaď.

— Tak! Pěkně jim děkuju. — Ponenáhlu se klidnil. Chvíli se ještě ohlížel s jedné strany na druhou … šklebil se jak idiot, když pláče — po chvíli teprv — zvedl tvář — a upřel na velebníčka zavlhlé, sivé svoje oči. Byly skelné.

— Prosímich, zakroutil rozpačité hlavou — já už to nevydržím — už nevím, co mám dělat. Só tak od té dobroty a nezlobijó se: — (sáhl do vesty a vyndal zlatník) tady nesu na mšu svátó — a prosímich — pěkně jich prosím — přednášel svou prosbu pokorným hlasem — at už ty ještěrky na mě nelezó nebo — já se …

Rozsívka plakal strachem a ošklivostí sám před sebou Pojednou se naklonil jemně k uchu farářovu a plaše se ohlédnuv za sebe — šeptal velebníčkovi pod chumáček bílých vlasů na spáncích. —

— Vijó — vono to po mně ta chamraď jedovatá leze celý noci a celý dně a pokoja nemám ani doma — ani na polu — nikde. A tak jich pěkně prosím, aby je jako zažehnali a já jim … dodal strýček se slzama vděčnosti v očích — já jim …

Ale v tom strýček řeč přerušil a upřené se zavrtal pohledem na určité místo na blízku besídky, kde stála vysoká klec s hrdličkami. Vlasy na hlavě mu stouply vzhůru, oči zasvítily prapodivným světlem, dolní čelist mu cvakla a horní zuby — ruce se chvěly. Pojednou uskočil, objal prázdný vzduch — běžel k brance, zase se vrátil a — a zdřepěný — s třesoucí se hlavou čekal, až to přiběhne k němu. Pojednou zuřivé do vzduchu kopl — a čekal zas. Pozvolna se narovnal v kříži — a začal cosi vyhazovat a se rozhánět jako vidlemi.

— Co pak to vyhazujete? — mírně ptal se kněz.

— Ale, samý myši, samý myši — nedal se vyrušovat v práci Rozsívka. — Konečně byl hotov — postavil se zpříma — opřel se o jednu nohu a ruku opřel v bok a to tak, jakoby se podpíral o rýč. Neviděl už nic. Všechny — vyházel za branku ven … Oči nabývaly přirozeného lesku, čelo se mu vyhladilo — bolestná jakási zasmušilost zůstala mu ve tváři … Nemluvil, jenom se díval před sebe — přemýšlel …

— A to každý den vás navštěvují takové chvíle?

Rozsívka smutně přikývnul hlavou.

Farář přátelsky položil mu ruku na rameno. — No, nic se nestarejte — co bude v mé moci, to pro vás udělám.

Rozsívka vesele zdvihl hlavu. Oči, tváře, ústa všechno se na něm usmálo.

— Ano, velebné pane? — udělajó mně to? — Prosímich teda — složil ruce na prsou — zažehnajó tu drebež — podivajó se na mě — k čemu vypadám — to všechno je od nich … Bledé jak smrt a — sotva že se držím na nohách. — Tak je zažehnajó?

— Zažehnám, Rozsívko, zažehnám. Jen teď jděte domů a já k vám večer přijdu … S Bohem!

Rozsívka měl se k odchodu. Ještě se obrátil.

— A nebudó už po mně lézt?

— Nebudou, já je zaženu.

— Tak s Pánembohem, velebné pane faláři — a přindó teda brzo.

— Přijdu, přijdu, potřásal kněz hlavou, vyprovázeje stréčka kolem kostela. Jděte jen rovno domů a modlete se.

— A prosímich, přindó s velebnó svátostó ? — — a — a — zastavil se. Slyšijó? … Otevřel ústa a nábožně poslouchal. Ty pěkně hrajó … prstem ukázal Rozsívka ke kostelu a naklonil ucho a pootevřel ještě více rty …

— Neslyším …

— Ale já, slyším! — Tajemným hlasem dodal: Varhany! a šel dál. — Tak teda — přindó — přindó — — Já budu čekat.

Rozsívka odcházel — pan farář útrpně se díval za ním.

* * *

Ještě tu noc odvezli stréčka do brněnského blázince.