Dobré duše/Kočky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kočky
Podtitulek: Z vypravování přítele
Autor: Alois Mrštík
Zdroj: MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 76–83. Dostupné online.
Vydáno: 1893
Licence: PD old 70

Strýc Staněk byl podivín. Nejedl vepřové, nenáviděl lihoviny, nekouřil, nešňupal a nikdy nebyl ženat. Jen u okna sedával, zamračeně na dvůr vyhlídal a stále pokašlával; ale ne tak, jako jiní lidé. Pokašlával s jakýmsi mračením bassového tónu, které znělo jako z hrobu. A při tom se klonil na levou stranu a pohazoval rukou. Byla to vysoká, mohutná postava s lysou lebkou, dlouhou, jako jíní bílou bradou, zapadlýma, sivýma očima, které hleděly pichlavě a zamračeně. Měl šíleně rád kočky, které krmil, hladil celý den a večer zavolal k sobě na celou noc. Rád cítil při sobě teplý jejich kožíšek, rád se v srsti jejich probíral křivými, jakoby schromenými svými prsty; usínal hned, jakmile kočky vedle něho začaly příst a jeho tělo zahřívati se počalo teplem jejich těl. Měl asi pět těch koček, mezi nimi starého, ježatého kocoura, který mu jinak neležel než u nohou, s hlavou skrčenou pod šlapkami jeho nohou.

Strýc Staněk nemluvil rád a mluvil-li přec, tvář jeho byla nevlídná, slova úsečná a jako jedem kalená. Neusmál se nikdy, ale často se modlíval na klekátku pod černým křížem, u jehož paty ležela bílá, dětská lebka s tmavými očními důlky. Obědvával a večeříval vždy sám ve společnosti svých koček, které mu pobíhaly po stole. Vycházel z domu jen jednou za den, časně z rána do Lužánek a odtud do kostela sv. Tomáše. Cestou vrčel do sebe a v chůzi nevrle potřepával rukou. Jakoby se v duchu s někým hádal, rukou odbýval všechny možné námitky. Neviděl jsem nikdy, že by byl koho pozdravil a rovněž nepozdravoval nikdo jeho. Dopoledne čítával v silných knihách, odpoledne spával a pak vysedával u okna, hledě na osvětlený kraj černého okapu, který vyřezával na nebi kus modré oblohy s plovoucími oblaky, hořícími hvězdami a v létě dokonce i tenkým segmentem žhavého slunce. — — — Mezitím několikrát se modlíval a večer zas dlouho do noci četl a psal a s kočkami si hrál, hladě křivými svými prsty výšící se jejich hřbety a mourovaté hlavy, které předly.

K nám studentům v sousedním pokoji nechodil a vůbec s námi nemluvil. Přijal nás do bytu a dost. Jen v sobotu volal každého z nás do svého pokoje a prohlížel naše řecké a latinské úlohy. Byl-li spokojen, položil sešity a zabručel: „apage“ a teprv druhého dne poslal sešity zpět do našeho pokoje. Nebyl-li spokojen, hodil nám sešity pod nohy a velitelsky ukázal ku dveřím. Brzy na to dostal otec lakonickou zprávu: „Nedbalí! Přijeď a potrestej. Staněk.“ — Ze strachu před ním stávalo se tak zřídka kdy. Bál se ho kde kdo. Když on šel po dvoře, stichly děti a každý, kdo jej potkal, vyhnul se mu stranou.

Z jeho života nebylo nám známo ničeho, než že dlouhá léta prožil v cizině za mořem a v letech sedmdesátých vrátil se do Brna a najal si na Nové ulici v přízemí byt o dvou pokojích; jeden z nich jsme obývali my, studenti, drahý on se svými kočkami. Domovnice mu posluhovala, topila a jídlo donášela z hospody.

Bydlili jsme u něho po čtyři léta. Já, můj bratr Joška a přítel Jaroslav. Dvéře nás od něho dělící byly věcné zavřeny; do jeho pokoje nevkročila cizí noha mimo listonoše, domovnici a nás — a to jen tenkrát, když jsme pokojem jeho vcházeli do svého; loudat jsme se nesměli. Rázem v devět hodin večer musil být už každý doma, kdo nebyl, zavřelo se mu před nosem; a nepustil se, třebas tloukl až do rána. Třetího pak dne dostal otec zprávu: „Toulá se celé noci, přijeď a potrestej. Staněk.“

Byli jsme pak všichni velmi pořádně živi.

II.[editovat]

Jednoho červnového, nedělního odpůldne strýc Staněk náhle zemřel. Ležel ve svém pokoji, natažen, narovnán, pokryt bílou plachtou, na níž se určitě rýsovaly ztuhlé tvary jeho těla. —

Jaroslav odešel k večeru, štítě se prospati noc v jednom bytě s umrlcem. Ve svém pokoji byl jsem doma sám se svým bratrem Joškou. Joška četl asi do desíti hodin a brzy usnul. — Ve vedlejším pokoji kotě zasténalo — mělo hlad. Ale lampa už dohořívala a do vedlejšího pokoje vejít jsem se bál. Stáhnul jsem knot a zůstal tu sám — s podivnými myšlenkami, děsivou představou vedle ležící mrtvoly.

Byla teplá, měsíčná noc. S postele hleděl jsem do širého okna, kterým viděti bylo na protější frontu domů. — Měsíc poléval žlutavé jejich zdi a zlatil třpytící se plochy okenních tabulí. — V okně stál hrnek s mlékem, přiklopený bílým porculánovým talířkem. — V přísvitu světla všimnul jsem si dveří, vedoucích do vedlejšího pokoje — „který osel nechal dvéře otevřeny“ — pravil jsem ve vzteku a chtěl jsem seskočit a zavřít, ale v tom vzpomněl jsem si na příšeru vedle a přitáhnul duchnu až po bradu; jenom nos mně vykukoval z peřin. Teprv po chvíli dodal jsem si odvahy a nahmatal deštník za pelestí postele; nahnul jsem se s lůžka a deštníkem strčil jsem do dveří. — Deštník byl krátký. — Dvéře jsem přivřel, ale nezavřel. —

Venku na ulici zavládnul už naprostý klid. — Měsíc svítil a plnou silou postřikoval velké stromy Lužánek. Ani vozy už nehřměly, ani hlasy nevolaly i kroky utichly; nastala krásná, smutná měsíční noc. — V Lužánkách se rozlehal tmavý tlukot slavičí písně. Asi k jedenácté (posud jsem nespal) náhle se zatmělo, — nad Brnem se stahovala temná mračna. — V dusnu kvílivé noci jsem usnul. — Ale jenom na chvíli.

Probudil jsem se asi k půlnoci — vzbuzen povstalým vichrem. Poslouchal jsem chvíli hukot větru nad domy a v ulici a skřipení zahradní branky. Zavřel jsem oči, schoval hlavu pod peřinu a hledal myšlénky, které by mne znovu uspaly. Snad jsem už zas dřímal, když zaslechnu pojednou ránu na okno.

Vyjel jsem poděšen z peřin. — Silný klikatý blesk projel oblohu a hned na to vší silou — udeřil hrom. Zahučel vítr — okna drnčela, skla se třásla. Současně zaslechl jsem třesklavý zvuk, jakoby v okně talíř poskočil na černém hrnku. V oblacích válely se vlny doznívajícího hromu. Pojednou slyším podezřelý jakýsi zvuk, zdá se mi, jako by se drápy někdo škrábal po okně. Po zádech mi zadrhnul mráz. — Ječení bouře, sousedství mrtvoly, vrzání dvířek a škrábání na okno — budilo tisíceré představy, které se hrnuly na mysl všechny najednou. Zavřel jsem oči, stajil dech a zbystřil sluch. Nová rána na okno, nové škrábání, skřípavé, ostré, — jakoby špičkou jehly někdo jezdil po hladkém skle. Skřípění skla ztrácelo se v třeskotu hromu, hukotu větru. V zahradě praštěl strom a ve vedlejším pokoji vrzlo cosi suchého, jakoby se někdo na posteli převrátil. V mozku skřížovalo se několik myšlének najednou. — Snad není mrtev! — probudil se — vstává?! — Jde sem — Jóžo! šeptám — o Jóža spí a protivně, odporně chrupe. — Duchové Poeových novell, kostlivci z Hoffmana, Ukřižovaná — Shakespearovské obludy, Hamletův tatík — — jeden po druhém nořili se ze tmy a padali zas do tmy. Bylo mně horko a zima — a horko zas — jakobych ležel v ohni. Prsty vlhly potem a svíraly peřinu. Vlasy byly mokry a smáčely shlavec. Skřížil jsem ruce a počal se modlit.

V tom — nová rána, v okně cosi dvakrát švihlo do skla, zaburácel vítr a nastalo ticho. Vystrčil jsem z polovice hlavu a otevřel oči. Pokoj zaplál modravým světlem magnesiové záře, hrom třísknul kdesi do země a vichřice hnala se širokými břehy Nové ulice jako dravý tok letících vod. Po okně jako by někdo prutem smykal. — Ve vedlejším pokoji jako by někdo rouchem po zemi šustěl. — Od okna vanul chlad — hrdlo vysýchalo. A zcela určitě slyším, že vedle postel zavrzla; — Staněk vstával; i hlas jeho jsem zaslechnul, skuhravý, žalostný, jako když dítě se probouzí a ze sna pláče. — Zašelestil papír, zašuměl šepot — šepot lidského hlasu. Zapomněl jsem na bratra, na lidi — na všechno, — mysl ovládla jediná — bílá mrtvola s rubášem na těle, s dlouhým, až po pás splývajícím vousem a temnými skvrnami místo očí v sinavé tváři. — Chtěl jsem se pohnout, ale ruka byla tuhá, údy schromly, hlava těžká byla jako cent. Duchna tíži skály ležela na mém těle — a nohy tvrdé byly jako led. Jen v hlavě jsem cítil horko, na spáncích bušila krev — a tlukot srdce ozýval se noční tišinou.

Pozvedl jsem víčka — a vytřeštil oči. — Ani zavřít jsem je nemohl — leknutím. V pokoji čirá tma, v okně tmavé šero. V tom mimoděk celé moje tělo se v posteli nazvedlo. — Oknem se táhnul stín! Bože všemohoucí! zvolal jsem nahlas a prudce uhnul jsem ke zdi. Slyšel jsem těžký čísi dech, šum roucha už těsně vedle postele — a tiché kroky bosé nohy nesoucí se podlahou. Bouře na chvíli ustala, s nebe spouštěly se těžké krůpěje deště a šuměly v okně. Stín v okně sebou pohnul — cosi spadlo — a do toho hrom uhodil dvakrát za sebou A než hrom dohučel — zařinčelo v okně cosi po třetí — a sklo sypalo se na zem. Třásl jsem se jako osykový list, nehty křečovitě rvaly peřinu. Po spáncích lil se pot. S věže svatojakubské zněly temné rány půlnoci. V tom blížilo se cosi k mé posteli. Cosi neurčitého, mlhovitého — ale potvora strašná. Bylo to velké a malé, bílé a tmavé, široké jako dvéře a zas úzké jako prut. Náhle jsem viděl — dobře jsem viděl vysokou postavu — s prorocky vztaženou rukou — a pozdviženou hlavou. Cítil jsem ledový dech, hrobový zápach — kůže se sježila, tělo se smrštilo — kamsi do kouta postele — ke zdi. Něco chytlo za peřinu a táhlo ji dolů. Hruď se mi sevřela, zdálo se mi, že ruce, nohy, celé tělo se scvrklo v nepatrné nic. V tom na prsa se mi kladla chladná, kostnatá ruka s dlouhými vyzáblými prsty. — Liják se strhnul před okny — prsty zaťaly se mi až do prsou. Vzepřel jsem se vší silou o loket — vykřikl jsem a rukou jsem odhodil potvoru stranou. Cosi těžkého padlo na podlahu, zamečelo to a já nahnuv se s lůžka poznal v potvoře ježatou — starou obludu macka.

III.[editovat]

Přišel dveřmi a hledal tělo živé, teplé.

Slunné, modré jitro probudilo mne ze sna. Ze dvora se ozýval štěkot psa, křik dětí a z ulice ruch přecházejících lidí. Pomalu otvíral jsem oči a ohmatával tělo. Vzpomněl jsem si na všechno, na ozářenou noc, slavičí zpěvy, blesky a rány — pot. Zdálo se mi všechno pouhým snem. Košile lepila se mi na tělo — byl jsem spocen jako udřený kůň. Musil to být hrozný sen.

Ale v tom pohnu nohou a rychle, jako bych na ježka šláp — skrčím ji zase zpět. — Sednu a dívám se — v koutku skrčen dříme těžký ježatý kocour. — Ohlednu se po okně — tabule byla proražena, na zemi a po zdi rozteklé mléko a v latolisku rozteklého mléka ležel nůž. Morovaté kotě, vyhladovělé, zapomenuté — přešlo odtud pokojem, ohlédlo se za sebe, kolem sebe a s ocasem zdviženým vzhůru protáhlo se přivřenými dveřmi k strýci; cestou si ještě olizovalo černý svůj čumák.

Když jsem se potom před zrcadlem česal, shledal jsem na hlavě — několik šedivých vlasů. — — Myslím, že tak honem nezapomenu na strýce Staňka a jeho kočky.