Dni a noci/Bolzano

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bolzano
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 135–137.
Licence: PD old 70

Po divé bouři, ve které duch lidský
          své zdrtil okovy
a v boj se pustil mocný, gigantický —
          klid nastal hrobový.

Tma noci opět roztáhla své sítě
          nad spící Evropou,
ten k světlu smělý let byl sražen hbitě
          reakce potopou.

Klid. — Ticho. — Myšlénka kde jaká plála,
          se v popel stulila,
a v stínu žalářů vlast sirá stála
          jak velká mohyla!

Po špičkách musil plížit se, kdo chodil,
          šeptat, kdo mluvit chtěl,
kříž halil v stín svůj svět — a kdo se zrodil,
          strach u kolébky měl.

Ó děsná doba! — Jest však vlastnost světla,
          že temno proletí,
pruh jasu, v němž zem liliemi zkvětla,
          má slunce v zápětí.

Šer jitra posýlá do spících polí
          své zpěvné skřivany,
a vítěz den se vznese nad údolí,
          a mlhy — strhány!

Tak stalo se v té mrtvé, hluché tíši,
          v níž minulý spal věk,
on povstal, na čele jas jiných říší,
          zář velkých myšlének!

On učil pouze, nabádal a radil,
          zdroj lákal z tvrdých skal
a zjevem svým svět v harmonii ladil,
          zpět dal mu ideal!

Svět vzal mu vše — však přec jej neoklamal,
          v svém srdci on měl skvost:
on ze všech růží ostré trny lámal,
          zrak zvedal v budoucnost.

Půl mudrc a půl apoštol on kráčel
          do zápasu jak v ples,
jak Hus chřest okovů za sebou vláčel,
          jak Ježíš kříž svůj nes’.

By lidstvu získal ztracený zas eden,
          v boj vyzval nenávist
a otroctví a tmu, a štít měl jeden:
          své svědomí — byl čist.

A v lidskosti, jež žehná jen a dává,
          tvář Boha věčnou zřel,
z ní v duši pad’ mu svit, jenž neustává
          plát vyvolencům z čel!

Ó vlasti! U kolébky tvého jitra
          bděl velký jeho stín,
do vínku dal ti perly svého nitra,
          než slovo přešlo v čin.

Svých žáků řadou, světlých bojovníků,
          vnik’ v paláce i chýž,
a brzy vzduch se zachvěl v jarem ryku:
          Ó budiž světlo již! —

Teď po století bují jeho setba,
          myšlénka vítězí,
a jeho sokům — zbyla pouze kletba
          a prasklé řetězy!