Dlouhý lovec/Souboj ve verších

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Válečná porada	Souboj ve verších	Zbraně

Údaje o textu
Titulek:	Souboj ve verších
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Lovec si nevyjel pouze pro rozptýlení. Musel zařídit několik věcí, jejichž zanedbání by bylo mohlo způsobit mnoho nedorozumění a potíží. Měl smluveno s přítelem, že se sejdou v Nalike. Když si umlouval schůzku, počítal s tím, že Nalike bude poloopuštěnou vesnicí, a i kdyby přijel jeho přítel dříve než on, že nebude vystaven žádnému nebezpečí.

Ale teď se poměry změnily. Nalike se hemžilo lidmi. Pravda, lidmi dobře naladěnými, chystajícími se na slavnosti. Ale lovec sám nevěděl, jakého rázu ty slavnosti budou. Bylo docela možné, že to za mimořádných poměrů budou slavnosti náboženské, při kterých domorodci nemohou potřebovat hosty cizince. On sám byl pozván a byl trpěn, ale nebyl si tak docela jist, že bude stejně vítán jeho přítel, i když měl důležitá jednání s Nauviljou. Ke všemu byla válka v proudu a očekávaný byl jedním z Riograndských. Snad mohl být považován za špeha. Neměl sice nic se svými darebnými krajany, naopak, přál dobro Indiánům — Karaí byl o tom přesvědčen — ale sotva by mu to byli věřili za nových poměrů, tím spíše, že se už jednou pokusil o styk s Kaďuveji, a to tak nešikovně, že musel utéci a přišel o velkou část zboží, které vezl na výměnu. A jaké už jsou náhody v divočině, stal se jeho nepodařený pokus o navázání styků s Kaďuveji příležitostí k přátelství mezi lovcem a Baidžokigim. Lovec mu jel nyní naproti, chtěje ho přemluvit, aby se vrátil a aby přijel, až budou podmínky příznivější.

Ten, jemuž jel naproti, jmenoval se coronel Timoteo Feijó. Byl jedním z vedoucích osvobozovací revoluce v Riu Grande. Ale brzo poznal, že všichni neměli tak ideální důvody k boji jako on, a viděl, k čemu by to dospělo, kdyby měla zvítězit revoluce vedená nepoctivými mamonáři. Přece však nechtěl bojovat proti svým druhům ve zbrani, ani když se přesvědčil, že za mnoho nestojí. Nechtěl přejít k druhé straně, která nebyla o nic lepší, a tak se znechucen vystěhoval mnohem dříve, než byla revoluce poražena.

Hodlal se usadit v novém kraji a živit se poctivou prací. Měl všelijaké nápady; jejich uskutečnění však povětšině záviselo na dovolení Indiánů. Nejprve s nimi chtěl obchodovat, ale dopadlo to špatně; ještě štěstí, že se Nauviljo nikdy nedověděl, kdo byl poslední obchodník, který dovezl mezi jiným zbožím i soudek kořalky. Pak chtěl prorazit vozovou cestu, která by spojovala město Miranda s řekou, ale ta cesta mohla vést jen přes indiánské území, a proto potřeboval Indiány, aby mu pomohli prozkoumat přechody přes Bodoquenské hory. Při své první návštěvě prozkoumal půdu kolem říčky Nabileke, jež se mu zdála velice výhodná pro zemědělství — ovšem ne takové, jaké se v této krajině pěstovalo: nechtěl kácet a pálit lesy, aby získal pole, chtěl něco jiného, dosud neslýchaného; chtěl zorat campy, o nichž se myslilo, že jsou neplodné. Proto si objednal několik pluhů a jiné zemědělské nářadí. Opět se mu k tomu nejlépe hodily pozemky na indiánském území. Všude jinde už byla půda zadána a obsazena dobytkáři. Podél Nabileke nebylo dobytka a nebylo by tudíž třeba dělat kolem polí ohrady. O tom všem bylo třeba porokovat s náčelníkem, a proto ho sem lovec pozval.

Lovec se s ním poznal už před několika roky, a to právě zde, na území Indiánů. Oba byli stejně neznalí poměrů, oba se tehdy snažili navázat styk s Indiány. Ale jeden nevěděl o druhém. Karaí byl tehdy chudý běženec. Měl jen to, co měl na sobě. Jeho jedinou chloubou byla dvojka, předovka s damascenskými hlavněmi a s krásnými rytými ozdobami na kovových částech. Koupil ji jako starožitnost za 10 zlatých u Novotného^[1], ale v divočině budila senzaci. Horší bylo, že měl jen půl plechovky prachu a olova jen na několik výstřelů. Pak měl dokonalou Collinsovu mačetu z nejlepší americké oceli. To bylo asi tak vše, co za něco stálo. Pravým opakem byl jeho oblek, popálený a potrhaný. Měl také jen půl moskytiéry. Druhá půle mu shořela.

V jeho dobrodružném životě se často stávalo, že zůstal bez peněz. V takovém případě měl ve zvyku obrátit se o pohostinství k „divochům“. U těch nebylo třeba peněz. Ale na straně Chaka nebyl s nimi dobře možný styk. Celý břeh byl zamořen moskyty, kteří se toho roku objevili v takovém množství, že všichni Indiáni utekli do vnitrozemí. Zdálo se nemožné prorazit tuto živou překážku, tím méně s tak špatnou výzbrojí. Mimo to lovec už dávno toužil poznat Indiány Kaďuveje. Jejich špatná pověst mu nevadila. Když byl před svým úmyslem varován, odpověděl brazilským příslovím: „O diabo não é tan preto como lo pintam^[2],“ a rádcové jen pokrčili rameny.

Jak to provede, lovec nevěděl, když se svým člunem přirazil k pevnosti Olimpo. Přitáhl člun, přivázal jej ke kůlu a rozhlížel se. Měl sice v pevnosti známé, ale nemohl říci, že by tam měl přátele. Hlavně obchodníci ho neradi viděli, protože je před nedlouhou dobou donutil zaplatit lovcům plnou cenu — a to oni neměli rádi. Nikdo ho v přístavu neuvítal. Dělali, jako by nevěděli o jeho příjezdu.

Na quebrachových kládách seděl přitloustlý černoch a usmíval se na lovce. Měl dobrácké oči, milý pohled a byl lovci na prvý pohled sympatický. Ale celá sympatie neměla cenu, protože lovec měl v opasku jen několik paraguayských pesos, a i ty byly většinou potrhané a promočené, že by se je byl každý bolichero rozmýšlel přijmout. Jen jediná bankovka byla dobrá. Úlovky lovec také neměl — alespoň ne prodejné. Jeho člun byl sice naložen tak, že se potápěl skoro až k okrajům, ale pouze sbírkami: indiánských předmětů. Ty byly v pevnosti bezcenné a byli by se mu jen vysmáli, kdyby je byl nabízel na prodej.

Ale černoch se tak pěkně usmíval, tak hezky kulil veliké oči a ohrnoval ohromné pysky, že na něho lovec zavolal a zeptal se ho, nechtěl- li by s ním vypít sklenku.

„Com muito gosto — s největší radostí!“ odpověděl černoch portugalsky. Byl tedy Brazilec a tím byl lovci ještě milejší, protože doufal, že od něho dostane zprávy o protějším břehu. Byl-li už na prvý pohled sympatický, stal se ještě sympatičtějším, když se představil a řekl, že se jmenuje Manoel Wenceslao. Takové jméno uprostřed Jižní Ameriky a ke všemu ještě u tlustého černocha — kde se tu vzalo?

Vypili sklenku, lovec zaplatil svým posledním neroztrhaným pesem a černoch ho pozval na oběd. Lovec byl zvědav na jeho obydlí, ale byl překvapen prostorným domem z palmových kmenů, krytým palmovými prejzy. Ani velitel pevnosti nebydlil tak dobře. Jistě v žádném obydlí v Olimpu nebylo tak čisto. Lovec měl hlad a vděčně přijal pozvání k obědu. Ještě více mu přišla vhod vařící, přeslazená káva po brazilském způsobu i posezení v hamakách na verandě po dobu poledního žáru. Pak se pilo maté a vyprávělo se; přišlo pozvání k večeři, a když se už skoro stmívalo, pomohly děti senhora Manoela přenést lovcova zavazadla z člunu do domu. Lovec v něm zůstal celý týden. Hostitel se nabídl, že v svém domě uschová lovcovy sbírky až do jeho návratu. Když mu lovec nabídl jako úhradu jediné, co mohl postrádat, totiž svůj člun, odmítl černoch jakoukoli náhradu za své pohostinství. Trvalo několik let, než se našla příležitost, aby se mu lovec za jeho laskavost mohl odvděčit. Ale hned od prvého dne se stali dobrými přáteli — přáteli, jak tomu slovu rozumí divočina.

Přátelství těchto dvou tak příliš odlišných lidí budilo jistě pohoršení mezi obyvateli pevnosti, ale lovec nemohl najít nikoho prospěšnějšího svým plánům. Senhor Manoel měl rád Indiány, mluvil o nich s nadšením, i když se jich bál a nikdy se neodvážil na jejich území. Když se ho lovec vyptával, zná-li dobře statkáře Malheirose z druhého břehu řeky, zasmál se a odpověděl: „To bych řekl, že ho znám,“ a dodal dosti záhadně: „Je to skoro můj švagr.“ Lovec už leccos zaslechl, že bývalý direitor dos indios žije s černoškou, a proto hleděl zavést řeč jinam. Hostitel mu dal všechny potřebné informace a poradil mu, chce-li se spřátelit s Kaďuveji, aby se vyhnul statku Barranco Branco. „Indiáni vědí všecko, co se tam děje. Nikdo neví jak, ale dovědí se, i co si tam myslí. Skoro bych řekl, že by bylo nejlepší, kdybyste Malheirose navštívil a hodně se s ním pohádal.“ Tato rada se nezdála špatná a lovec neměl nic proti tomu, protože věděl, že Malheiros je špatný člověk. Zajel si tam jednoho dne se svým člunem a nedalo mu mnoho práce se staříkem se nepohodnout. Už tehdy si umínil, že se trochu poohlédne po jeho minulosti.

K Indiánům se hodlal vypravit pěšky nebo v člunu, i když druhý způsob znamenal velikou zajížďku a těžkou práci s velkým člunem na klikaté řece Nabileke, kde nemohl použít plachty. Také to mu černoch vymluvil. Nabídl se, že mu na druhé straně řeky půjčí koně, s kterým pošle svého synka na smluvené místo na hranicích indiánského území. Měl tam jen špatného koně, ale i špatný kůň je lepší než žádný. A tak to provedli. Lovec dojel na člunu, převzal koně a chlapec se s člunem vrátil. Lovec se dobře vyptal na cestu, ale stalo se, že třetího dne, právě když došly poslední zásoby, které mu dal Manoel na cestu, zbloudil v hustém křoví. Hustým nízkým lesíkem se klikatil potok. Řeka byla vzedmutá a voda v potoce tak nehybná, že nebylo lze poznat, kterým směrem teče. Ani rozhled tu nebyl. Potůček se klikatil i ztrácel místy v bažinách.

Ať se lovec prodíral kterýmkoli směrem, vždy narazil na nějaký zákrut potoka. V takovém případě bývá nejrozumnější sednout si a dopřát odpočinku sobě i zvířeti. A lovec to udělal. Nacpal si dýmečku a kouřil, zatímco kůň okusoval sporé listy křovisk.

Tam se setkal s coronelem Feijóem a s jeho lidmi. Už z dálky slyšel dusot jejich koní, ale bylo už kvečeru, než dojeli na místo, na kterém seděl. Dověděl se od nich, že nedaleko je brod přes potok, který je hranicí indiánského území, a že nedaleko za brodem je srub, v kterém hodlají přenocovat.

Domluvili se, že se k nim lovec připojí. Ale ještě před brodem vyplašili několik jacuting, bažantů. Lovec se za nimi pustil a zavolal jen, že přijede za ostatními. Však pozná brod, půjde-li po stopě.

Lovec neměl zásoby a nechtěl vyjídat nové známé. Někdy však se smůla už tak lepí na paty, zvláště v neznámé krajině. Nemohl dostat ptáky na ránu, zaváděli ho stále dál, a když konečně přece jednoho sestřelil, setmělo se. Nemělo smyslu hledat stopy. Lovec se sice pokusil jít podle potoka, ale nemohl-li poznat směr za dne, bylo nesmyslné pokoušet se o to za tmy. Odsedlal tedy koně, přivázal ho ke stromu, rozdělal oheň a chystal večeři.

Byla to smutná večeře. Neměl konvici, neměl ani sůl, ale zato měl hudbu, o kterou nebylo co stát — hudbu celých mračen moskytů. Nějakou dobu udržoval veliký oheň, aby je zahnal trochu dál, ale i to bylo málo platné. Moskytiéru měl propálenu, a tak si lehl do popela těsně vedle ohně, přikryl se celý, i hlavu, těžkým pláštěm, a protože byl dosti unaven a ještě více rozmrzen, usnul.

Nespal dlouho. Kůň sebou začal zmítat, vyhazoval v křoví a zděšeně řičel. Lovec se zdvihl a přiložil na oheň. Ještě než se oheň rozhořel, zahlédl ve tmě dvě svítící oči. Nu, to bude pěkná noc! pomyslil si. Měl sice jednu hlaveň nabitou kulí, ale v druhé byly jen hrubší broky. V noci nebylo lze spoléhat jen na jedinou ránu.

Rozdělal tedy raději další dva ohně. Na chvilku to pomohlo, potom však začala kočka zase kroužit kolem. Tak probíhala noc za stálého přikládání na ohně. Sotva lovec začal trochu dřímat, budil ho nepokojný kůň. Byl tím stále více znaven a přitom se bál, že usne. Z opatrnosti se rozhodl vyjmout náboj broků a nabít kuli nebo sekané olovo. Když se k tomu chystá, zahlédl znovu svítící oči tak blízko, že neodolal a vypálil proti nim obě hlavně. Odpovědělo mu zařvání.

Nechybil tedy. Zařvání se opakovalo, pak znovu, ale již z větší dálky. Lovec nabil obě hlavně, a když se už nic neozývalo, stočil se zase do popela a usnul. Věděl, že by ho postrašený kůň vzbudil při prvním nebezpečí. Nebylo už daleko k svítání a potřeboval se vyspat.

Vzbudil ho kůň, ale nikoli kůň jeho. Byl to Alvaro, syn coronelův, který na něho skoro šlápl svým koněm a šťouchal ho hlavní své pušky do pláště:

„Jste ještě živ?“ volal, a to zcela zbytečně i tehdy, když se lovec již pozvedl a začal se protahovat.

„To už je den?“ ptal se právě tak zbytečně lovec. „Měl jsem bídnou noc.“

„Ani my jsme neměli lepší. Když jsme slyšeli váš výstřel, myslili jsme, že je s vámi konec. Pak začal jaguár kroužit kolem srubu. Srub nemá dveře, a tak jsme vylezli na střechu. Před námi tam byli honáci a porazili krávu. Nechali viset dvě čtvrtě ve srubu. Měl byste vidět, jak byly oškrabané. Jaguár si vlezl do srubu a celou noc si pochutnával. Nikomu se nechtělo dolů, ani když k ránu odešel. Já jsem se však přece šel po vás podívat. Ostatní sedí ještě na střeše.“

Oba muži se vrátili ke srubu. Za dne bylo snadné jít po stopě, právě tak jako vyhledat brod. Našli opravdu všechny Alvarovy druhy na šikmé střeše se všemi zbraněmi připravenými k výstřelu.

„Ó doutor — ještě jste živ?“

Lovec si uvědomil, že je opět v Brazílii. Zpočátku se tomu bránil, aby ho volali titulem, který mu nenáležel. Ale marně. Měl svou lékárničku a musel tedy být doutor médico. Když je ujistil, že jím není, byl pro ně alespoň doutor ingenheiro, neboť měl měřické přístroje, a když i to vyvrátil, byl pro Brazilce doutor retratista, fotograf, protože měl stativ a kameru. Inu, každá zem má své obyčeje a Brazilci jmenují každého cizince doktorem. Alespoň v tehdejších dobách tomu tak bylo a lovec se už těm titulům ani nebránil…

„A s takovou spoustou železa jste utekli na střechu?“ ptal se lovec. „To jste nemohli po kočce střelit nebo mi alespoň odpovědět na mou ránu, abych vás mohl najít?“

„To jsme mohli, ale nikomu se do toho nechtělo. Víte, u nás v Riu Grande takové kočky nejsou a nemáme s nimi zkušenosti. Kdybyste byl viděl, jak oškrabané jsme našli ty kravské čtvrtě, když jsme přišli do srubu, tu by se vám do toho také nebylo chtělo.“

„Inu, já jsem v tomto kraji také ještě zelenáč, ale tolik jste mohli vědět, že jaguár, který sem chodí na maso, není hladový. Byl by se dal zahnat i ranou naslepo. Vždyť jste mohli přijít o své koně.“

„Co byste dělal na našem místě vy?“

„Byl bych vyhodil ty kravské čtvrtě ze srubu, a to hodně daleko. Jednak proto, aby tu nesmrděly, a pak proto, aby se jimi jaguár pobavil a mně dal pokoj. A kdybych měl zbraně jako vy, dal bych je na takové místo, odkud bych si na jaguára mohl pěkně a pohodlně střelit. Ale lézt na šikmou střechu, kde se stěží udržíte, to by mně nenapadlo. Jedli jste vůbec večer?“

Všichni měli hlad. Nikomu se za tmy nechtělo pro dříví. Proto si to vynahradili a rozdělali velkou vatru. Lovec to uvítal hlavně proto, že měl velkou žízeň. Nechtělo se mu pít nepřevařenou vodu z bahnitého potůčku a byl by výskal radostí, když coronel vybalil tykev a zlatem kovanou bombillu a nasypal maté.

Při maté se hovoří. Dorozuměli se brzy, že mají stejný cíl; navázat styky s Indiány. Jenže coronel neměl tak naspěch.

„Naše setkání musíme oslavit. My jedeme do Porto Bragy. Starý Portugalec Braga pořádá rodinnou slavnost a my jsme k němu pozváni. Musíte tam s námi.“

Lovec se zadíval na své šaty. Ačkoli je v Manuelově domě pokud možno vyspravil, utrpěly hodně noční cestou v křoví a spánek v popelu jim také zrovna nepřidal na kráse.

„Zbláznil jste se, coronele? Moje toaleta se tak zrovna hodí na domácí slavnost. Vy všichni jste vyšňořeni a ještě máte druhé šaty v tlumocích na sedlech. Všichni máte krásné koně. Jak bych však vypadal já, kdybych přijel na té vypůjčené herce. Mezi Indiány tak přijít mohu, ale poříční statkářské honoraci bych byl jen pro smích. Ostatně nejsem zván a ani Bragu neznám. Slyšel jsem jen o něm a nebylo to nic pěkného.“

„Musíte jet a nebojte se žádných nepříjemností. Já jsem zván a vy jste mým hostem. Vysvětlím to a v Brazílii není člověka, který by v mém domě urazil hosta.“

„Zapomínáte, že Braga není Brazilec, nýbrž Portugalec.“

„Od dětství však žije v Brazílii. Bude to veliká slavnost. Mají pozvaného nejlepšího payadora, kterému není daleko široko rovno. Zatoulal se sem z Argentiny a všude ho zvou. Toho musíte slyšet.“

Lovec se dal přemluvit a jeli. Přejeli úzký pruh pobřeží indiánského území a kvečeru byli na Carlitově statku, na břehu Nabileke.

Na fazendě byly jen dvě staré služebné. Všichni odjeli na slavnost. Carlito byl Bragovým zetěm — oženil se nedávno s jeho nejmladší dcerou Luisou. Alvaro se přeplavil na koni přes řeku, aby ukázal své jezdecké umění. Přivezl z druhého břehu člun. Převezli sedla a přeplavili koně.

Do Porto Bragy přijeli dosti pozdě. Přijeli vyhladovělí. Na statku byli už po obědě, a tak podle tamních zvyků museli čekat až na večeři, i kdyby umírali hladem^[3].

Zato o nápoje nebyla nouze a celá společnost byla už důkladně „veselá“.

„Coronele, neměl jsem přece sem jezdit, uvidíte, že to nedopadne dobře,“ poznamenal lovec.

„Jen to nechte na starost mně. Ostatně kdyby si něco začali, je nás dost, abychom je naučili způsobům.“

Lovec však věděl, že kdyby jich bylo ještě víc, není na ně spolehnutí. Byli vyhladovělí a už po prvních sklínkách kořalka způsobila, že dohonili ostatní, kteří už dva dny pili. Lovec odmítl pít a usedl do tmavého kouta na verandě.

Není nic nudnějšího, než když střízlivý člověk má poslouchat blábolení opilců. Vyprávělo se tu o zpěvech slavného barda, jaké triumfy slavil včera, jaké vtipné verše zpíval, ale hosté je špatně reprodukovali, jednak proto, že zpíval španělsky, jednak proto, že to v opilosti všechno popletli. Také neměl nikoho, kdo by mu odpovídal stejně vtipnými improvizovanými verši. Payador ostatně nechtěl zpívat opilé společnosti a vymýšlel si raději verše na večer, až hosté po jídle trochu vystřízlivějí a budou ho moci lépe ocenit.

Lovec zíval z hladu a z nudy. Ale nenudil se dlouho. Braga, vyzáblý, šedivý stařec, byl už dokonale opilý a jeho opice byla výbojná. Jak lovec očekával, vzal si právě jeho za terč svých vtipů. Připotácel se se sklenicí v ruce a nabízel lovci:

„Napij se s námi na naše zdraví!“

Nebylo možné odmítnout, aby si to všichni nevykládali jako smrtelnou urážku. Proto vzal lovec sklenici a trochu upil.

„Všecko musíš vypít. Nejsi přece senhorinha!„

Všichni se smáli tomu vtipu.

„Vypiji, Brago, vypiji víc než vy, ale až po jídle.“

„Pij hned! Nebo snad neumíš pít? Řekni tedy mým dcerkám, ať ti půjčí sukně. Nebo nám alespoň něco zahřej na kytaru.“

„Neumím hrát na kytaru.“

„Neumíš? Co tedy umíš? Je to umění, že tě ta herka, na které jsi přijel, unesla. Coronel mi o tobě vyprávěl. Možná že máš pravdu, možná že jsi učený člověk, ale jsi hrozně špinavý.“

Všichni ztichli a zdálo se, že vystřízlivěli. Zraky všech se svezly k lovcovu pasu, aby zjistily, že tam není žádná zbraň. Zdálo se, že sám Braga by byl rád, kdyby to nebyl býval řekl.

Do nastalého ticha odpověděl lovec zdánlivě klidně:

„Máte pravdu, senhore Brago. Neměl jsem sem jezdit a neměl jsem spoléhat na pohostinství Portugalce, ani když prožil skoro celý život v Brazílii. Ale už tu jsem a musím nést následky. Máte také pravdu, že mám potrhané a špinavé šaty, ale zato mám čisté svědomí. Nezabil jsem nikdy svázaného člověka.“

Klidná slova působila. Všechny statkářovy dcery obklopily staříka a skoro násilím ho odvedly do vnitra budovy. Cestou se k němu přitočil Carlito a vytáhl mu velice obratně revolver u pasu. Pak vběhl do domu a za chvilku se vrátil a nesl v náručí všechny střelné zbraně, které v domě našel, a běžel je schovat do stodoly. Pak se vrátil a posadil se vedle lovce.

„Bylo to trochu silné, co jste řekl mému tchánovi. Vlastně bych se měl na vás zlobit, protože se mne to týká nejvíc, ale…“

„Proč by se to mělo týkat vás? O tom nic nevím.“

„Když o tom nevíte, nemluvte o tom. Ale myslím, že vám to Braga nedaruje. Už proto, že to je pravda.“

„Nu, nějak to dopadne. Snad bude mít podruhé příležitost dokázat svou kuráž na bezbranném.“

Carlito měl pravdu v tom, že Braga se bude chtít pomstít, ale nikdo netušil jak. Lovec si jen všiml, že si dal zavolat dovnitř domu zpěváka a že pak vyšli oba jinými dveřmi. Na statkáři bylo vidět, že namočil své šediny do džberu vody, aby vystřízlivěl. Chodil mezi hosty, promlouval s nimi, ale už nikomu nevnucoval kořalku.

Zpěvák si přinesl židli doprostřed dvora a začal preludovat na svou kytaru. Po chvilce k němu přišli dva z hostí a snažili se doprovázet jeho melodii na svých nástrojích. Opakovali několikrát touž monotónní melodii, aby na sebe upoutali pozornost všech.

Pojednou se payador postavil přímo před lovce, zapreludoval a začal zpívat:

„Señor payador de fama,
quiero hacerle una pregunta,
cuantos burros se precisan,
para formar una junta“^[4].

Všichni chápali, že to je jen začátek, který měl buď zesměšnit, nebo vyprovokovat lovce. Další verše byly by jen stupňovaly impertinence. To vše pochopil lovec hned, jakmile zazněl prvý verš. Jediná možnost, jak zamezit srážce, bylo odpovědět podobným způsobem. Sotva dozněla poslední slova, dal znamení doprovázejícím, aby hráli dál touž melodii, a vpadl:

„Si la pregunta se me ha hecho,
la contestaré en un instante,
con Usted, que es un burro doble,
me parece, que hay bastante“^[5].

Chvilku bylo ticho, ale pak se rozlehl potlesk. Zpěvák se zadíval překvapeně na lovce, trhl rukou směrem k pasu, ale pak ruku napřímil a podával ji lovci:

„Pane, vyhrál jste nade mnou a toho dvojitého osla jsem si plně zasloužil. Chtěl byste být mým přítelem?“

„Proč ne? Vážím si každého, kdo uzná chvilkový úspěch soupeře, měl-li náhodou vtipný nápad.“

Podali si ruce.

„Chtěl byste mi dokázat své přátelství tím, že byste mi splnil jedno přání?“

„Je-li to v mé moci…“

„Jste se mnou stejné postavy. Vyměňte si se mnou šaty. Až se vrátím domů a budu na pampách zpívat o této příhodě, budou mi připomínat mou porážku, ale budou mě inspirovat. Dal jste slovo a je to ve vaší moci.“

„Dobrá. Přijmu, ale až ráno. Chci, aby pochopili, že na šatech nezáleží. Vaše šaty výměnou za mé hadry budou mým prvým a také posledním honorářem za verše.“

Teprve pak se rozproudila upřímná a veselá zábava. Byl už čas k večeři a sám Braga se posadil vedle lovce. Pokoušel se všemožně omlouvat. Zpočátku jen šeptem, ale když ho lovec odbýval, vstal a omluvil se přede všemi veřejně.

„Dejte mi vědět, senhore Brago,“ pravil se smíchem lovec, „až budete mít příští slavnost. Já sice nepřijedu, ale napíši do Asunciónu, aby k vám poslali můj frak, a vy jej pak posaďte na čestné místo.“

„Raději přijeďte vy sám, třeba byste byl ještě otrhanější. Ale teď dokažte, že dovedete pít víc než já.“

„Máte doma citróny? Dejte nějaké přinést a naučím vás pít mexický grog. Až se to naučíte, budeme dělat závody.“

Hned bylo přineseno vše potřebné. Posadili se proti sobě a před každým stál plechový hrníček, pava horké vody a láhev silné cachagy.

Prvý grog namíchal lovec. Na horkou vodu dal kolečko citrónu, na to nalil opatrně třtinovou kořalku tak, aby se nesmíchala, a zapálil ji. Do plamene kapal po lžičce v plameni pálený cukr. Zdánlivě nevinný nápoj, ale zrádný. Našel oblibu u všech. Sehnali kdejaký šálek a brzy vysvitly zelené plaménky jako bludičky po celém prostranství. I ženy okusily, ale poznaly brzy nebezpečnost tekutiny. Netrvalo dlouho a tři mladíci odcházeli; ostatní zůstali na zemi — a zůstali tam až do svítání, kdy je probudil ranní chlad. Odešli lovec i zpěvák — oba uměli pít — a Alvaro, který zásadně nepil. Šli do zpěvákova pokoje, aby si vyměnili šaty.

---

1. Známý pražský puškař
2. Čert není tak černý, jak ho malují
3. Přijde-li k Brazilci host v době jídla, může přisednout bez pozvání; je-li však už sklizeno se stolu, nedostane ani zbytky, kdyby platil zlatem
4. Slavný barde, snad můžeš nám říci, i když nejseš tak přespříliš stár, kolik oslů potřebí je, aby jich součet dal jeden pár
5. Když už se mne na to ptáte, tak vám odpověď hned dám, vy, pane, který jste dvojnásobný osel, myslím, že na to stačíte sám