Dlouhý lovec/Dvě stopy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dvě stopy
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis: kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj: [1]
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

Ještě před svítáním vyjel Karaí z tábořiště lovců. Bylo třeba naložit zásoby masa na několik dnů. Jindy by to byl obstaral Otonte sám a stan by byl zůstal bez dozoru, uzavřen pouze na knoflíky. Nikdo v divočině by se nedotkl cizího majetku — ne snad z poctivosti, nýbrž spíše proto, že divočina takové činy trestá a že nebývá skoro možné trestu ujít, V divočině není soudců, není tam psaných zákonů, ale ani zdlouhavých a drahých soudních řízení, advokátských kliček a knifů. Zato každý, kdo zjistí krádež, považuje za svou povinnost jít po zloději, stejně jako jde po škodné.

Ale v ležení lovců nebyly tentokrát obvyklé poměry — ve stanu bylo mnohé, co stálo za riziko, a všichni lovci nebyli zaručeně poctiví. Proto zůstal Otonte jako hlídka ve stanu, aby zabránil každé nemístné zvědavosti.

Ležení lovců bylo v hustém lesíku na pokraji otevřeného campa. Karaí vyjel zamyšlen. Nevšímal si štěkotu svých dvou psů, když ho upozorňovali na různé stopy zvěře. Rozuměl dobře jejich řeči a podle štěkotu poznal, kterému zvířeti zkřížili stopu a které by chtěli sledovat. Nanejvýš je okřikl a zavolal zpět. A psi poslechli, opustili vždy stopu a dali se směrem, kterým vyjel napříč campem. Na lov bylo času dost. Karaí znal místa, kde zastihne jeleny, znal bažinaté lesíky, kde s jistotou mohl narazit na kance kešáda. Mnohem přednější bylo poohlédnout se po činnosti riograndských jezdců. Ti tu byli novým živlem, s novými zvyky, které se nijak nehodily do zákonů divočiny. Nerespektovali je, protože jich bylo mnoho, a měli pověst, že nesnesou odpor. Lovec dobře nechápal jejich způsob myšlení, ale tolik věděl, že jejich řádění nutno udělat konec. V své zemi to byli kdysi hodní, pracovití lidé, obratní jezdci, odvážní bojovníci. Ale dlouhými boji za revolucí zvlčeli; bratrovražedné války otupěly jejich cit tak, že ztratili pojem počestnosti. A přece byla tak krásná a bohatá jejich vlast, z níž museli odejít. Krásné podnebí, bohatá a úrodná půda, všude stejnoměrně rozdělená voda. Jak krásně a spokojeně bylo by tu možno žít — kdyby… kdyby všechna ta bohatství byla spravedlivě rozdělena těm, kteří na nich pracovali. Ale to nebylo v Riu Grande od dávných dob. Několik starých rodin se zmocnilo všeho bohatství země a většina půdy ležela ladem — několik politických skupin se zmocnilo veškeré moci a všech státních příjmů a bohatlo z nich, zatímco lid třel bídu. V zemi, kde žil tak temperamentní lid, nemohlo tomu tak být věčně. Vždy se našli nadšenci, kteří v čele utlačených hodlali revolucí dosíci práva pro všechny.

Ale když zvítězili — a dovedli bojovat velice udatně — zůstalo vše při starém, jen osoby se změnily. Vyhnali sice boháče a politiky, ale hned si vše rozebrali mezi sebou hlaváči a nespokojenost se jen zvětšila. K nespokojené chudině se připojili ožebračení bývalí boháči, kteří čekali jen na novou příležitost. Tak se v těch dobách krvavá revoluce střídala s revolucí ještě krvavější. A když prohráli, pak mohli poražení čekat jen pomstu stejně krvavou a bezohlednou. Tu jim nezbylo než se vystěhovat. Co jim zbývalo? Měli na vybranou jen tři možnosti: buď třít bídu a pracovat na své bohaté vítěze — a to se jim nelíbilo; nebo dosáhnout, třeba násilím, aby bohatší země byla spravedlivě rozdělena tak, aby jedl jen ten, kdo pracuje — ale to se nikdy nepovedlo; anebo se vystěhovat a prací si zajistit blahobyt jinde. — Ale práci se buď nikdy nenaučili, nebo pracovat zapomněli. Většina z nich se rozhodla zotročit si lid sousedních zemí a žít na jeho útraty. Místo aby v nové zemi využili svých schopností a hleděli si poctivou prací vydobýt nové existence, zdálo se jim pohodlnější dát se do služeb bohatých v nové zemi a v jejich službách potlačovat a vraždit právě ty, pro jejichž osvobození doma kdysi bojovali — nebo alespoň to tak hlásali. Později se obrátili proti těm, kteří si je najali, zmocnili se majetku těch krátkozrakých, kteří myslili, že jich mohou zneužít jako nástroje, a doufali, že budou žít vesele a bez práce na útraty lidí zotročených terorem. Dlouholeté, po generace trvající boje učinily je už neschopnými poctivě pracovat. Takové lidi nebývá možno zařadit znovu do práce a do života. Jejich řádění bylo by z ráje divočiny udělalo peklo.

Byl to právě malý nárůdek kaďuvejských Indiánů, který byl předurčen, aby porušil jejich pověst a zlomil teror, z něhož žili. Vyrovnal se jim v bojovnosti, odvaze i obratnosti. Byl slabší počtem, ale znal dobře území, v němž mělo dojít k boji. Lovec znal to území také, ale ne tak dobře jako oni. Na fazendě Barranco Branco byly kouty, kam se ještě nikdy nedostal, protože Malheiros nemiloval hosty, o nichž bylo známo, že hájí práva Indiánů. Teď byla příležitost prohlédnout si trochu blíže vnitrozemí. Proto jel lovec přímo k vycházejícímu slunci, a jel rychle. Campo bylo stále méně přehledné, stále častější byly capony, lesíky s hustým, skoro neprostupným a stále rozsáhlejším porostem. A čím více stoupala půda, tím více se menšila travnatá údolí, až se začala měnit v široké ulice mezi lesy.

„Srazí-li se zde, budou jezdci s kopími ve veliké nevýhodě,“ vyprávěl lovec svému koni. „Hlavně neznají-li, kam ta otevřená místa vedou, a mají-li spojení s jinými průseky. Snadno mohou být zahnáni nebo zavedeni úmyslně zanechanou stopou do slepé uličky.“

Ale stop po jízdních koních tam nebylo. Stopy volných neokovaných koní často křížily cestu, stále častější byly stopy divokého nebo zdivočelého dobytka. Lovec je pozorně prohlížel a nevěnoval pozornost svým psům. Pojednou však zbystřil sluch. Jeho psi byli už hodně daleko, kdesi vpředu, a jejich štěkot říkal, že jdou po stopě „velké“ zvěře. Hlasité štěknutí, pak dvě další, rychle za sebou následující, ale v tom posledním bylo znát něco, co lovec u svých psů málokdy zaslechl: byl to strach. To nebyl jen obyčejný jaguár, s jakým se psi potkali už často, to musel být velký, starý kus nebo něco podobného. Z takové stopy není možno dobrého psa odvolat — neposlechl by, ani kdyby mohl slyšet pána. Propadne nadšení lovu, lovecké vášni, a nic ho nezadrží. Lovci nezbude než sledovat své psy a chránit je v nebezpečí. Zde platí věrnost až na smrt — právě tak u psa jako u člověka.

Karaí, i když se mu nehodila změna cesty, brzy podlehl lovecké vášni. Ostatně štěkot se ozýval z míst, kam původně směřoval. Přiklonil se ke koni až na hřívu pro případ, že by bylo nutno projet lesem, a dal mu volnost. Kůň se rozběhl plným tryskem.

Brzy byl štěkot silnější. Psi zvolnili běh. Také štěkali jinak, méně nadšeně. Ale běželi a stále týmž směrem. Karaí tentokrát svým psům nerozuměl. Něco se asi změnilo a on nechápal co. Pak se mu začalo jasnit. Zaslechl z veliké dálky ještě jiný štěkot. Zastavil koně a naslouchal. Štěkot se ozýval z jednoho místa. Jaguár byl už tedy zahnán na strom.

„Už nás někdo předešel,“ hovořil lovec se svým koněm, „není třeba spěchat,“ a vyjel krokem. Také jeho psi přestali štěkat a po chvilce cesty se s nimi potkal. Byli naučeni neplést se do cizího lovu a nemíchat se mezi cizí smečky. Ale v jejich očích byl neklid. Obraceli se po lovci, jako by se ptali, zda je přece nepošle znovu po stopě.

„Snad byste se, darebníci, nechtěli hádat o cizí kořist? Styďte se! Hned dozadu za koně!“

Psi však nechtěli dnes poslouchat a běželi před koněm, jako by se báli, že odbočí od stopy. „Kdo by nás to byl mohl předejít? Přece byli večer všichni v ležení a my vyjeli ještě za tmy! Kromě Julese nemá nikdo tak dobré koně, aby nás předjel.“ Ale pak lovec vzpomněl, že Voelker odešel prvý od ohně. On jediný byl schopen hnát své hladové psy za noci a dojít sem pěšky. „Bude lépe se mu vyhnout.“

Ale lovci to přece nedalo. Bylo mu divné to nezvyklé chování psů a nemohl si srovnat v mysli, z čeho asi měli psi takový strach. Namlouval si, že takový Švýcar by mohl být v nebezpečí, ale vpravdě to byla přece jen zvědavost, jak asi poloslepý stařík se svými hladovými psy dovede ulovit jaguára. Stařík je nedůtklivý, je podezíravý a odešel tajně. Není radno se do toho plést. Však mu lovci již všichni předhazují, že se plete do věcí, do kterých mu nic není…

Ale což kdyby byl stařík v nebezpečí? Karaí se již skoro rozhodoval, že zajede směrem štěkotu, když zazněla rána. Bylo to daleko, lovec však přece poznal zvuk dlouhé Švýcarovy předovky. Jistě se nechybil cíle.

Lovec zatáhl uzdou a zabočil jiným směrem k horám. Ale psi tam v dálce štěkali dál a další rána se již neozvala. Voelkerova předovka byla dvojka a mimoto nosil winchestrovku. Podivné!

Karaí pustil koně opět do trysku. Čím více se blížil, tím zřetelněji rozeznával štěkot a byl si jist, že psi štěkají směrem vzhůru, na strom. Jistě se tam dálo něco neobyčejného.

Konečně dojel k lesíku, z něhož se ozýval štěkot. Seskočil, povolil koni sedlo a poručil psům, aby zůstali u koně. Pak nabil svou opakovačku výbušnými kulemi a opatrně se pustil do houštiny se zbraní připravenou k výstřelu.

Pomalu se proplétal houštinou, dávaje pozor, aby nezpůsobil hluk. Proto také nepoužil mačety a neprosekával si cestu, i když se postup spletitými liánami s ostnatými listy zdál skoro nemožný.

Štěkot neustával a lovec podle něho řídil směr svého postupu. Konečně v lese prosvítalo a blížil se k světlině. Naskytl se mu podivný pohled. Před obrovským stromem klečel Voelker na jednom koleně a pozorně stahoval kůži velikého jaguářího kocoura. Své troje brejle měl vysunuty na čele, a proto přibližoval oči k své práci tak, že se dotýkal zvířete nosem, který byl již celý pomazán krví. Nevšímal si štěkotu psů, ale po každé straně měl připravenu jednu ze svých ručnic. Kdyby psi nebyli dělali takový pekelný rámus, byl by svým jemným sluchem jistě zvěděl o přítomnosti lovce, byl by už jistě dávno postřehl příjezd jeho koně; zdálo se však, že neví o ničem, že nic nevnímá a věnuje se jen a jen krásné kožišině.

I na dálku lovec viděl, že je to krásný kus, který by dovedl uvést v nadšení i člověka méně chamtivého. Lovec si byl jist, že nebýt štěkotu, byl by slyšel, jak si stařík pobroukává a jak se chystá smlouvat s Julesem, jak se již teď hádá o cenu kůže. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si nevšímal podivného chování psů. Věru, ani tak chytrý a nedůvěřivý člověk, jako byl Voelker, si neuvědomoval, že se v okolí děje něco podivného a nezvyklého, když jeho hladoví a po dlouhém honu vyčerpaní psi nedají si pokoj, a místo aby se po vykonaném úkolu svalili do trávy a klidně odpočívali nebo aby mu z hladu kradli odřezky masa ulovené zvěře, podrážděně dorážejí na strom. Karaí neznal zvyky Voelkerových psů, ale Švýcar musel rozumět jejich štěkotu a musel vědět, proč štěkají. Stařík však nedbal ničeho, a zabrán do své práce, jen se zlobně hádal se smyšleným kupcem.

Vše, co lovec viděl, bylo tak nepřirozené a tak nemožné. Padne-li vládce pralesů po dlouhém honu, bývá celé okolí tak vyplašené, že hned po ráně nastane ticho, všechno zaleze do úkrytu a trvá hodně dlouho, než se les znovu rozezvučí svými nesčetnými zvuky. A zde byl hluk jako na počátku lovu.

Karaí odtrhl svůj pohled od starce, zabraného do práce, a začal si všímat psů. Doráželi na strom v pozadí; jeden se opíral předními tlapami o kmen, ostatní vyskakovali a padali únavou, ale znovu se vzchopili a chraplavě štěkali. S toho stromu Voelker jistě sestřelil dravce, takže padl právě tam, kde nyní ležel. Stařík jistě neměl tolik síly, aby odtáhl těžké zvíře jinam — i jen obrátit je bez cizí pomoci bylo mu jistě zatěžko. Ale Voelker by takovou pomoc nepřijal ze strachu, že by se musel dělit o zisk. Už z toho, že měl obě ručnice těsně po ruce, dalo se tušit, že i zde v divočině má obavy, aby mu někdo neuloupil výsledek lovu, a že je ochoten a vždy připraven jej bránit.

Lovec sledoval kmen stromu až k husté koruně, ale nemohl nic objevit. Pojednou se hnulo listí a přímo nad Voelkerem se objevila hlava veliké jaguáři samice. Vlastně jen otevřená tlama. Mezi bílými tesáky vinul se nahoru stočený rudý jazyk. Lovec měl dojem, že slyší sykot, i když jej pro hluk nemohl slyšet. Tygřice o něm tedy věděla; věděla, že má co dělat s dvěma nepřáteli a hleděla druhého zastrašit sykotem. Také ona byla zdivočelá vášní. Ztráta druha ji uvedla v zuřivost. Jindy plachý jaguár, který se dá zaplašit psy na strom a udrží se tam po několik hodin, dokud ho štěkot tak nepodráždí, že zoufale přeskočí obléhající psy a hledá spásu v útěku — a to tím spíše v těch krajích, kde dlouhá léta nikdo nesměl lovit a kde jaguáři nebyli na lovce a na jejich psy zvyklí —, byl nyní tak zoufalý, že se odhodlával skočit mezi psy na nenáviděného člověka. Tak jedná jen jaguár, který už okusil lidské maso, nebo ten, kterému zoufalství vyžene z těla všechen strach.

Voelker byl ztracen. Jaguářice byla přímo nad ním. Už jen váha jejího těla ve skoku mohla mu zlomit vaz.

Karaí nemohl nečinně přihlížet. Stoupl si za strom a opřel o něj svou opakovačku, aby měl jistou ránu, zamířil a čekal, až se hlava znovu ukáže. Mířil pozorně — musí střelit tak, aby dravec byl okamžitě mrtev, aby byl mrtev dříve než dopadne na zem.

Jaguářice znovu vystrčila hlavu, znovu zasyčela směrem k němu — a on vystřelil přímo mezi spodní tesáky. Pudově, aniž si sám uvědomil proč, skočil za strom, o který byl opřen, ale v tom okamžiku se ozvala druhá rána a kulka winchestrovky proletěla místem, kde Karaí dříve stál.

Jak neobyčejně rychlé jsou kombinační schopnosti chamtivého nedůvěřivce! Jakmile Voelker zaslechl ránu, okamžitě si uvědomil možnost, že kdosi po něm střílí, aby mu uloupil vzácnou kožišinu. Jeho mozek pracoval s neuvěřitelnou rychlostí. Dříve než dozněla rána, odpověděl po sluchu dobře mířenou kulkou. A kdyby byl Karaí neuskočil za strom, byla by ho přesně zasáhla.

Dříve však než Voelker měl kdy vyhodit vystřelenou patronu a vystřelit podruhé, zaslechl stařec bystrým uchem hlomoz nad sebeu. Mrtvá jaguářice padala z větve na větev — a pak už mu nezbyl ani čas, aby se vzpřímil a uskočil. Těžké tělo dravce dopadlo na Voelkera a přitisklo ho k zemi.

Karaí vyhlédl na druhé straně stromu a viděl, že teď mu již nehrozí nebezpečí ani od dravce, ani od blázna posedlého nedůvěrou. Jediný pohled mu stačil, aby viděl, že hlava šelmy byla výbušnou kulí docela roztržena a že karabina se přitiskla k zemi pod staříkovo tělo. Že se Voelkerovi nestalo nic vážného, dokazoval proud nadávek v několika řečech a nářečích, které se teď jasně rozléhaly lesem, protože psi již přestali štěkat a vysíleni se svalili na zem.

Karaí již chtěl jít staříkovi na pomoc, když jeho pozornost upoutal jiný zvuk. Byl to ryk jeho koně, kterého nechal na prérii, a kňučení psů, kteří neposlechli rozkazu a prodírali se křovím. V prvém okamžiku myslil, že Švýcarova kule zasáhla jeho koně, ale pak si uvědomoval, že od toho výstřelu uběhla hezká chvilka a že se ryk stále zesiloval. Kůň se tedy bál nějakého nebezpečí, trvalého nebezpečí, které ho stále ohrožovalo, a volal o pomoc.

Však on si už Voelker nějak pomůže sám — ať si tam nějakou chvilku poleží, než se vrátím, pomyslil si lovec a spěchal na pomoc svému věrnému zvířeti, ohroženému neznámým nebezpečím. S vypětím všech sil se prodíral houštinou, jeho mačeta přesekávala trnité křoviny, a pak v pravém slova smyslu bez dechu vyrazil z houštiny.

Co viděl, zavalilo jej hrůzou. Kůň se vzpínal na zadních nohách a snažil se zbavit uvolněného sedla, jehož popruhy a třmeny se mu zaplétaly mezi nohy. Při tom se třásl po celém těle. A ze strany, na kterou se zvíře ohlíželo, blížilo se za nepopsatelného hluku mračno prachu. Lovec doposud nikdy nic takového neprožil, ale přece si uvědomil nebezpečí, před kterým ho Indiáni varovali: bylo to stádo divokého dobytka. Baidžokigi mu vyprávěl, že v horách je několik takových stád, a radil mu, aby, setká-li se s nimi, opustil koně a honem vylezl na nějaký silný strom. Raději ztratit koně i výzbroj, raději jít třeba několik dnů pěšky, než se nechat rozdupat stádem. Ani tak dobří jezdci s tak výbornými koni, jaké měli Kaďuvejové, nejednali jinak a vysvětlovali mu, že kůň podléhá panickému strachu a v nejhorší chvíli vypovídá službu.

To vše si lovec v okamžiku připomněl. Stejně rychle pochopil, že by se mu nepodařilo před příchodem stáda dostat poplašeného koně do lesního houští, a nevěděl také, zda by to byla dostatečná ochrana. Zbýval mu jen útěk.

Útěk na koni, neboť svého věrného koně by nebyl dovedl obětovat.

Stádo bylo vzdáleno už jen několik set metrů. Lovec přiskočil ke zmítajícímu se koni, vrazil mačetu pod popruh, aby přesekl řemeny — sedlo spadlo — a než se kůň vzpamatoval, vyhoupl se lovec na jeho holý hřbet a hnal se před stádem. Spíše leže než sedě na koni, pozoroval, jak z blížícího se mračna prachu na všech stranách vyrážejí páry rohů, skloněné až k zemi.

Vše záleželo na tom, aby se mu podařilo sebrat povolenou uzdu. Kdyby kůň v běhu šlápl na řemen nebo kdyby klopýtl, byli by oba ztraceni.

Lovec se chytil hřívy a sklonil se hluboko až k předním nohám koně. Ano, podařilo se to. Pak už letěli uličkami prérie mezi lesíky bez ohledu na směr; nezbylo než spoléhat na náhodu, že ho kůň nezavede do nějaké slepé uličky. Ani lovec, ani kůň neznali krajinu a inteligence koně byla tu stejně málo platná jako inteligence člověka. Slepých uliček bylo všude plno.

V takových chvílích člověk přestane myslit nebo myslí na věci docela vzdálené a v tom okamžiku nepotřebné. Vzpomíná na své dětství, na malicherné, bezvýznamné příhody se všemi nejnepatrnějšími podrobnostmi. Ale pomalu si přece jen lovec začal uvědomovat přítomnost, začal chápat, že hluk stáda se vzdaluje, že mu začínají unikat. Hluk slábl, umlkal, až konečně úplně ztichl. Ale kůň se přece jen hnal dál nejrychlejším tryskem a lovec si uvědomil, že nebezpečí minulo, teprve tehdy, když kůň pojednou prudce zastavil a jezdec spadl do měkké trávy několik kroků od ležení lovců.

Probudil se v svém stanu až pozdě večer. Vedle něho seděl Jules a omýval mu čelo a prsa kořalkou. Lovec přišel k vědomí, ale třásl se po celém těle. Byl to nervový otřes — třesavka. „Kde je Otonte?“ vypravil ze sebe.

„Provádí už několik hodin vašeho koně. Byl celý zpěněný a třese se po celém těle tak jako vy. Pochybuji, že bude ještě k něčemu. Uštval jste ho dokonale. Který čert vás tak vyplašil?“

Lovec neodpovídal. Sám si ještě nedovedl plně uvědomit přítomnost, tím méně minulost. Jen stěží chápal, co mu Jules vypráví. A ten pokračoval: „Nikdo z nás nevěděl, co se stalo, a tak jsem dal pro všechny případy rozestavit stráže. Všichni lovci se rozlezli po stromech a dávají pozor na všechny strany. Ale nikde není nic vidět. Ani kouř, ani světelné signály. Co vás vlastně tak polekalo, Karaí, vás i vašeho koně?“

„Dejte svolat stráže, není jich třeba. Pak zavolejte Otonta, ať mi vyhledá lékárničku. Za chvilku budu v pořádku a pak zařídíme, co bude třeba.“