Dlouhý lovec/Džentlmen

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Džentlmen
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis: kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj: [1]
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

Don Pablo sklonil hlavu do dlaní mezi kolena. Ramena se mu otřásala. Všichni mysleli, že se směje, a věru bylo směšné v divočině vyčítat lovci něco tak zbytečného, jako je čtení a psaní. A hlavně tak dokonalému lovci, jako byl Pablo.

Španěl Pablo byl odvážný, vytrvalý, zamlklý, ale i když výsledky jeho lovu byly lepší než kohokoli jiného a jeho požadavky nejskromnější, byl jen chudým lovcem. Měl jenom několik psů, dobře živených a ještě lépe cvičených. Všichni jeho psi měli na zadních nohách šest prstů; to je známka, která se vyskytuje pouze u kříženců psů s vlky aguará guazú. Také to prozrazoval jejich zvláštní zápach. Ale co bylo nejpodivnější, Pablovi psi se nikdy neprali se psy jiné smečky. Jejich pán v nich vypěstoval stejnou povahu, jakou měl sám. Kdysi v dětství zaslechl přísloví: „Kdo seje vítr, sklízí bouři“, a to se mu tak zakořenilo v mysli, že si podle něho zařídil celý život. Předělal si je jen poněkud pro svou potřebu: „Kdo seje dobro, sklízí přátelství.“ Ulovil mnoho, pouštěl se se svou kánoí do odlehlých bažin a vracíval se zpravidla do pevnosti s člunem plným sušeného jeleního masa, a když byla doba volavek, přinášel v šátku na krku pečlivě zabalený téměř kilogram egretů. Byl posledním z oněch trpělivých lovců, kteří veslovali třeba celý den za maličkou garza real, tu po proudu, tu zase proti proudu, a sledovali ji do potoků i do bažin tak dlouho, až ji dostali do rány a zmocnili se několika vzácných natočených peříček.

A přece byl Pablo chudý. Šidili ho všichni, když prodával své úlovky, zvlášť nebyl-li přítomen jiný lovec. Stalo-li se to, tu bolichero, krčmář, raději nalil všem přítomným zdarma sklenku kořalky a seskupil je u druhého konce pultu, aby odvedl jejich pozornost od účtování. Don Pablo nepil kořalku. Věděl, že ho všichni šidí, ale jen se usmíval. Zato nemohl zapomenout, jak ho Karaí jednou našel v bezvědomí, zmořeného zimnicí, a přivedl ho k vědomí jen tím, že mu násilím nalil mezi zaťaté zuby kořalku.

Ale Pablo byl chudý i proto, že vždycky našel ještě někoho chudšího, než byl sám, někoho, kdo potřeboval jeho pomoci. Nejvíce jeho dobroty zneužíval Voelker, který si dlužil od každého, s kým se potkal. Vyjížděl na lov skoro bez prachu a bez nábojů — o zásobách ani nemluvě — protože spoléhal na to, že se vždycky u někoho přiživí. I svou pušku rozebral a vyčistil pouze tehdy, když zbraň čistil někdo jiný a Voelker mohl použít jeho oleje. Zevnějšek dona Pabla nebyl nijak hezký: staré plátěné šaty měly více záplat než původní látky, svůj propálený klobouk před lety vylovil z řeky, kam jej vítr strhl nějakému cestujícímu, ale svou winchestrovku a své dvě dvojky předovky rozebíral a čistil skoro každý večer po návratu z lovu. Když kupoval zásoby, málo se staral, dal-li mu krčmář ztuchlé fazole nebo zplesnivělé suchary, ale náboje, prach a olej musely být nejlepší a nejdražší značky.

Jeho život byl klidný, bez vzrušení. Všude měl přátele, všude ho rádi viděli a všude byl vítán. Zdálo se, že lovec je při svých nepatrných potřebách šťasten. Ale nebyl. Trápilo ho, že neuměl číst, psát a počítat — ani ne proto, že by ho pak nemohli šidit, ale proto, že by měl více možnosti pomáhat potřebným, kdyby ho nešidili. Proto Voelkerova nešetrná poznámka Pabla tak nesmírně zabolela, že se až rozplakal.

Pláč dítěte mívá často tak malicherné příčiny, že působí jen na přecitlivělé duše. A přece někdy i ta nepatrná příčina má pro malého člověka nezměrnou důležitost. Pláč žen je příliš častý, a tím ztrácí působivost na lidi zkušené, ale lovci měli většinou málo příležitosti jej poznat, takže by snad na ně zapůsobil, i kdyby příčina byla sebemalichernější, a pak by byli schopni jakékoli donkichotiády; ale pláč starého otrlého muže, kdyby si ho byli povšimli, byl by je nesmírně rozzuřil proti tomu, kdo jej zavinil. Avšak Voelkera nikdo nebral vážně, a proto myslili, že se don Pablo pouze směje. Nikdo o něm nevěděl, že neumí psát, v divočině nebylo příležitosti se o tom přesvědčit; ostatně většina lovců ovládala toto umění jen nepatrně. Lovec čte ve stopách mnohem jasněji než v knihách a rozumí všelijakým zásekům v kůře nebo jiným jednoduchým znamením mnohem lépe než nejdelšímu a nejpodrobnějšímu dopisu. Také žádný z lovců netoužil po literárních znalostech a nebyla by se jich Švýcarova posměšná poznámka dotkla ani v nejmenším.

Karaí vzpomínal a přehraboval se v paměti, zda už někdy viděl lovce plakat, a promýšlel, jak těžce byl asi raněn. Zdálo se mu jisté, že Voelker věděl o této jeho slabosti, a že ho proto tak bezohledně ranil úmyslně. A to zasloužilo stejně těžkého trestu, ne-li těžšího, než kdyby ho byl zákeřně přepadl a zranil zbraní. Kdyby si to ostatní lovci uvědomili, dopadlo by to s Voelkerem špatně, ale Karaí věděl, že kdyby jednou začali své účty vyrovnávat zbraněmi, nebralo by to konce. Celý lov by byl pokažen a to se Karaímu nehodilo. Všichni sice už dobře pozorovali, že loví jen tak mimochodem, ale přece i lovecký podnik mu přišel velmi vhod, aby kryl jeho pravé zájmy. A ty zájmy neprohlédl dosud ani mazaný Malheiros. Teď bylo třeba Voelkera potrestat, ovšem nějak jinak než výpraskem nebo zbraněmi. O tom přemýšlel Karaí, když se don Pablo, aniž pozvedl hlavu, chtěl zeptat:

„Poslyšte, senhore — —“ ale hned umlkl, neboť nevěděl, jak dál, a zakoktával se. „Poslyšte, done Karaí…“ Dál se nedostal, protože Voelker vyrazil skřek a hlasitě se zachechtal: „Senhor don Karaí, senhor don Karaí — to se opravdu povedlo, Španěle Pablo!“

Tvář dlouhého lovce ztvrdla.

„Teď už je toho dost, Voelkere,“ řekl zostra. „Vezměte na vědomí, že pojmenujete-li ještě jednou našeho přítele „Pablo Španěl“, zpráskám vás bez ohledu na to, že z toho budu mít nadosmrti ostudu. Pamatujte, si, že je to don Pablo. Nechci, abyste se mu omlouval, ale vezměte si hořící dřevo z mého ohniště a jděte okamžitě k svému pelechu!“

„Nehoňte mě tak, Karaí, vždyť jsem se ještě nenapil dost maté. Ještě tak na dvě tři tykve bych měl místo.“

„Doufám, že vám to nebudu opakovat podruhé, Voelkere, nebo zahrabu dřevo do ohně a pak si to s vámi vyrovnají všichni, které jste dnes urazil!“

Ta hrozba zapůsobila. Každý v divočině ví, že zahrabe-li hostitel hořící dřeva do popela, znamená to, že končí hovor a chce jít spát; znamená to však také, že přítomní ztrácejí ochranu ohniště, kterou pokládají v divočině za stejně posvátnou jako rodinný krb.

Voelker uchopil hořící poleno a spěšně se ztratil v lese. Neodpustil si, aby ještě z dálky nezavolal; „Vyháníte mě jako tehdy na Riacho Saladu a já vám to nezapomenu! Jste nevděčný člověk, Karaí!“

„Tehdy jste si dal zaplatit a byl jste sluha,“ křičel za ním Otonte a dokončil táhlým „huííííu“, indiánským projevem výsměchu a radosti. Protahoval své „ííí“ do nekonečna a tremoloval tím, že si dlaní klepal na pysky.

Výsměch Indiánův působil tak dětsky přirozeně, že se všichni dali do smíchu. Zdálo se, že byly zapomenuty všechny urážky a hořkosti. Se starým Švýcarem zmizelo napětí a u ohně se rozproudila veselá nálada. Působila na Španěla tak, že se osmělil a vmísil se do rozhovoru. Ale jeho hloubavé duši to nedalo pokoje a nevydržel, aby nevyzvěděl důvod Voelkerova výsměchu.

„Karaí,“ řekl prosebně, „vysvětlete mi, proč se mi to scvrklé nenapité garapato vysmívalo. Řekl jsem opravdu zase nějakou hloupost? Celý život skoro nemluvím, řeknu jen to nejnutnější, aby nikdo nepoznal, jak málo jsem se v dětství naučil, a přece mi něco uklouzne. Čemu se vlastně smál?“

Také ostatní začali vzpomínat, ale nic směšného jim nemohlo napadnout. Jen Nené Fiori začal chápat. Nikoli sice důvod Voelkerova smíchu, ale bolest, kterou Voelker způsobil donu Pablovi, a hleděl ho za to pohladit přátelskými slovy.

„Čemu by se byl smál? Leda své vlastní hlouposti. Vždyť ho znáte, jizlivce špinavého.“

„Ba ne. Musel jsem přece jen říci nějakou velkou hloupost. A potřebuji to vědět, jinak se mi bude vysmívat po celý život a mně nezbude než se odtud vystěhovat a hledat jiná loviště. Bude to vypravovat v pevnosti, bude to dávat k lepšímu ve všech fazendách. Vím, nikdo ho nemá rád, odevšad ho brzy vyženou, ale než to udělají, odposlouchají celou zásobu jeho jízlivostí. Nebyl bych zde možný, protože bych se ho neodhodlal ztrestat, a kdybych to udělal, také bych byl nemožný mezi slušnými lidmi. A já tu už přivykl a počítal jsem s tím, že mě zde někde supi v lesích nebo piranhy v lagunách pohřbí. Znám tu už své pohřebníky a teď bych měl hledat jiné jinde a teprve se s nimi seznamovat? Povězte mi, Karaí, jakou hloupost jsem to řekl?“

„Ještě nikdy jsem od vás neslyšel tak dlouhou řeč, done Pablo,“ odpověděl s úsměvem dlouhý lovec. „Ale nebyla to hloupost, byl to jen trochu přehnaný projev úcty. Řekl jste Senhor — Don — Karaí a to je třikrát totéž. Všechna tři slova mají týž význam. Voelker se vám smál, protože jsem mu to náhodou přednedávnem vysvětlil, když se zajímal o to, co znamená indiánské slovo Karaí. Ale to se nestalo jenom vám, stane se to i v Evropě, kde každý umí číst a každý mnoho čte. Ano, často se to stane i lidem vzdělaným, jsou-li v rozpacích.“

„Vypravujte nám něco o tom, ať víme, jak se chovat, až se někdy podíváme do Evropy,“ škemral mestic Alonzo.

„Ty se tak dostaneš nejdál do Asunciónu a budeš rád, když tě policie hned nepošle šupem kácet dřiví do Chaka.“

„To se neví — já už byl daleko. Až na sever od Cuyabá na pramenech Rio Arinosu. Šel jsem na sever na volavky; říkali, že tam nejsou hnízdiště tak probraná jako tady; a víte, musel jsem utéci, protože jsem se tam zapletl do revoluce…“

„Ty a — revoluce? S kterými jsi byl? S Colorados?“ vzali si na mušku Paraguayce. „Jak je to dávno, co jsi tam byl?“

„No, přesně jedenáct let…“

„To jsem si myslil. A rok jsi už zase zpátky, a tak ses vrátil právě v desetileté lhůtě, kdy se promlčuje i zabití. Brachu, teď nemáš žádný důvod, aby ses vymlouval na revoluci. A teď povídej dál, jak jsi lovil volavky na Arinosu.“

„Nu — ony tam volavky nebyly, jako jsou tady u nás. Jen vysoko kroužily a nedaly se zlákat ani na vycpané ptáky, aby usedly nebo aby se snesly na dostřel. Čert ví, kde a jaká mají hnízdiště. Ostatně tam nejsou žádné bažiny, nýbrž horské potoky, a tak si snad představíte, jaký to byl lov. Byly tam jen maličké garza real — tam jim říkají mirasol a je to správné jméno, protože se k nim dostaneš, jen když se dívají do slunce a zapomenou na opatrnost. Bylo jich tam víc než zde, ale to by byla země pro dona Pabla, a ne pro mne. Platí tam za úlovek sice mnohem více než zdejší bolicheros, ale po těch potocích nemůžeš s pořádnou kánoí, jen pěšky za nimi po potoce nahoru, dolů. To nebylo pro mne, a tak když jsem nemohl na jih, do našich bažin, šel jsem na sever. To si, senhores, nedovedete představit, jaký to byl krásný pocit, když jsem zase jednou slyšel zpívat moskyty. Znamenalo to, že jsem z těch kopců dole, že se blížím k pomaleji plynoucí vodě. A tam budou hnízdiště volavek blízko. — Tak jsem si myslil, ale byly tam jen lesy a lesy a sami divocí Indiáni, až z nich šel strach, a tak bych se byl málem dal naverbovat ke kaučerům. Byl jsem v Cuyabá. právě když se kaučerové vrátili ze safry a když přivezli kaučuk z lesů. Ani byste nevěřili, jaké hromady zlata za to dostali. A jak pili! Inu, to se mi začalo zamlouvat. Brzy jsem však viděl, že z toho vlastně nic neměli, protože neuměli pít. Já pít umím, zvlášť když to bylo zadarmo, a tak jsem pil dost a hodně, ale přece ne tolik, abych nevěděl, co se kolem děje. Proto jsem viděl, jak mezi ně přišli jejich patroni — právě ti, kteří jim zaplatili tolik zlata — aby se od, nich dali také hostit, a přitom jim stále přilévali. Byli totiž smluveni s krčmářem a s ním je zase o všechno obrali. Tady se to také někdy stává, když se vrátíme z volavek, že nás bolichero opije a ošidí nás na váze, připočítá na útratě, nu, snad i něco ukradne, ale dává pozor, aby nás neokradli jiní. Přece nám něco zbude. Tam nekrade jen nějaký špinavý bolichero v baráku z palmových kmenů, tam kradou i páni a velcí páni, kteří bydlí v krásných zděných domech a jejichž senhory chodí vyšňořené do kostela. A tak jsem viděl, že to není řemeslo pro našince, protože bych chtěj nechtěj musel někomu vrazit kudlu do zad. Co z toho ti kaučeři mají? Půl roku i déle se moří v pralesích, rvou se s Indiány, vyvraždí celé vesnice, aby chlapce přinutili k otročení, a pak se zpijí na den a noc a jsou holí. Potom zas žijí na dluh a zadluží se u patronů tak, že je někdy pošlou svázané do pralesů zpátky, aby si to nerozmyslili a nechtěli se věnovat jinému zaměstnání. Tam jim dají winchestrovku, náboje a zásoby na několik dní a co jim zbývá? Zpátky nemohou a přes lesy se nedostanou. O to se postarají Indiáni Tapaňúma, kteří si dělají pěkné ozdoby z lidských lebek. A tak jdou zas vraždit! Musí si napřed nalovit otroky, protože by sami nestačili na sbírání kaučukového mléka. Ne, to není život pro volného lovce, to je horší otroctví než v quebrachových dřevorubnách nebo v matezalech. Z těch obou jsem už utekl a nechal tam za sebou velké dluhy, ale z cauchalů není kam utéci. A tak když jsem viděl, jak kradou velcí senhores, přiživil jsem se též. To vám byla švanda, když se ti páni nemohli dopočítat a když jim chybělo hodně liber z toho, co ožralům vytahali z opasků. Pohádali se a podezřívali krčmáře. I mne prohlédli, ale nic nenašli, a když mě druhého dne vyslýchali na policii, tak jim povídám: »Nic nemám, jak vidíte, a jsem tady cizí, nemám, u koho bych to schoval. Ale slyšel jsem, že tady máte takové hezké přísloví: quien roba a un ladrón tiene cien aňos de perdón, a proto je mi líto, že jsem si toho zlata také trochu nevzal, protože bych přišel rovnou do nebe.« Ten důstojník, který to vyšetřoval, se na mne rozeřval: »Protože jsi nic neukradl, tak tedy přijdeš rovnou do pekla,« ale pak se začal smát, až se rozesmáli všichni kaučeři, kteří tam byli jako svědci, a smál se i krčmář, smáli se vojáci a pak se ti hlaváči začali stydět a raději mě nechali běžet. Všichni věděli, že jsem to kaučerům vybral já, neměli mi to však za zlé a sami řekli, že by z toho nebyli měli stejně nic, a tak jsem jim z toho polovičku po částkách vrátil. A pěkně jsme z toho žili a hlaváči se divili, že k nim už kaučeři nechodí dělat dluhy, a měli strach, že jim uklouznou. Ale jednak těch peněz nebylo tolik, aby to vydrželo nadlouho, a pak jim udělali novou hostinu, aby je znovu prohledali, a když nic nenašli, tak si mě dal zavolat policejní důstojník, že prý kazím pracující lid a že by bylo moudřejší, abych změnil podnebí, že se hlaváči na mne zlobí a kdesi cosi. Domlouval mi, a já jsem uznal, že má pravdu, a slíbil jsem mu, že do tří dnů opustím hlavní město Cuyabá. On sám osobně dával na mne po ty tři dny pozor. Byl jsem velice důležitou osobou, která ohrožovala ordem e progresso, nebo jak tam říkají, řád a pořádek. Nepůjčil jsem už okradeným kaučerům z jejich peněz ani peso, když na to policie dohlížela — aspoň pro mne víc zbylo — a jim nezbylo než zase dělat honem nějaké dluhy a prodat svou svobodu. Ale já už měl školu v podobných věcech od nás z jihu v Chaku, a tak jsem si pěkně a svobodně nakupoval »za své«, kupoval jsem u koho jsem chtěl, a policie ještě dbala, aby mě krčmáři neošidili. Říkala jim: »Toho freguesa si važte, ten platí odpustky!« A pak jsem šel dál na sever a pořád na sever. A tam jsem se s ním potkal: pořád les a samý les, a kdybych nebyl sledoval potok, tak bych si myslil, že jsem ztracen. Ale do potoka se stékaly jiné potoky, a i když jsem lízoval stromy, abych trefil zpátky, měl jsem strach, že už asi nenajdu cestu. Jsou to docela jiné lesy než u nás. Takový kaučer by se jistě ztratil v lesích v Chaku, ale v Chaku se vyznám zase já. Najednou slyším ránu a zase ránu a zase, rychle za sebou, a napočítám jich jedenáct. Tak si myslím: »Ten chlapík musí být v úzkých, buď ho dostali, nebo je to moc opatrný člověk a nechal si poslední patronu v pušce a zatím rychle nabíjí.« A zase zaslechnu rány, bylo jich šest, a zase ticho, pak už jen tři a ticho — to asi jak stačil nabíjet — a pak ojedinělé výstřely. Hrome, tomu musí být horko! To už jsem věděl, že se neoctl jen mezi houfem pekari a že si nechce jen prostřílet cestu. Ale pořád to bouchala jen jedna puška a žádná neodpovídala. Jinak nebylo v lese slyšet ani hlásku. Do čeho ten chlap vlastně střílí, že tak plýtvá náboji? Tady si přece nemůže dojít do nejbližšího boliche pro novou zásobu. A pak mi najednou něco napadlo a jako by mi mravenci začali běhat po zádech: že ho dostali Indiáni! Už jsem si myslil, že by bylo nejlepší se vytratit, ale kam? Vlastně jsem nevěděl, kde jsem a jak se z lesa dostat, a nemohlo by mi být nic vítanějšího než se potkat s někým, kdo les zná. S těmi compadres tam ovšem nejsou snadné řeči, i kdyby jim člověk rozuměl. Zde však byl v úzkých jistě nějaký cristiano, a i když to není člověk zrovna nejlepšího druhu, je to přece jen cristiano a má winchestrovku jako já. To už je jakési takové »bratrství zbraně«, které sbližuje a vyžaduje pomoci. A tak jsem se prodíral lesem podle těch stále pomalejších výstřelů, až najednou mezi křovím zahlédnu klobouk. A co byste řekli? Byl to kaučukový klobouk, takový slaměný, namočený v kaučukovém mléku a uzený nad ohněm. A já, poctivý lovec, jsem měl pomáhat nějakému kaučerskému vrahu? Už jsem si tak zamířil, jako že si pod ten klobouk střelím, ale pak jsem si to rozmyslil. Slušný lovec má sice střelit každého kaučera na potkání, protože kaučero vraždí Indiány, a my je hájíme — i když se jich bojíme — už proto, že takový řád u nás zavedl Karaí Pukú, a od těch dob nás Indiáni nechají klidně lovit alespoň na pokraji svého území — ale to byli docela jiní Indiáni, a kdo ví, zdali by je byl sám Karaí hájil. A pak — vždyť ještě nezačala safra a opravdový kaučer tu vlastně ani neměl co dělat. Dost možná, že je to nějaký maskovaný lovec. A pak jsem ho potřeboval, protože jsem se sám začal bát Indiánů. Rozhodl jsem se tedy, že mu pomohu a také si trochu zastřílím. Ale nebylo do čeho střílet, nikoho nebylo vidět, jen občas něco proletělo listím a já nevěděl, co to bylo. Ale kaučer střílel a nabíjel, střílel vždycky v jinou stranu a ani nemířil. A tak jsem nechal také svou bouchačku zazpívat. Dal jsem tři rány rychle za sebou do vzduchu, a jak jsem byl v ráži, tak jsem začal řvát a ani jsem nevěděl, že vlastně křičím ve své řeči:

»Aňamembürééé«

Vy, kteří jste z Brazílie, tomu nerozumíte, ale je to nejhorší nadávka a znamená to »synu čerta« nebo spíše »synu ducha bloudícího«.

A jako by uťal, přestalo to šustění v listech stromu. Jako by tomu ti divoši rozuměli a jako by to bylo pro ně nějaké zaklínadlo. Zůstali jsme sedět, každý u svého stromu s puškou v ruce, a nic se nepohnulo. Pak ten kaučer přišel ke mně a podával mi ruku. Byl to hromotluk, ale to bylo vidět teprve tehdy, když vstal a povídal:

»Pomohl jste mi z pěkné bryndy, Corrientinče.«

»Copak já jsem nějaký Corrientinec? Vždycky Paraguayec,« povídám mu. A on, že prý je to jedno, že obojí jsou Guaraní — Indiáni. A to mě dopálilo.

»Já že jsem nějaký Indián? Já jsem dobrý cristiano. To si pamatujte, a řeknete-li mi tak ještě jednou, poznáte víc než písničku mé pušky.«

A on, jako by se ho to netýkalo:

»Ale vždyť jste křičel indiánsky a působilo to znamenitě, jak vidíte. To své zaříkadlo mě musíte naučit. Možná že je budu někdy potřebovat.«

»To není zaříkadlo, to je nadávka,« povídám mu na to.

»Možná že u vás, ale zdejší vaši krajani — no, jen se za to nestyďte a nechte tu bouchačku dole — tedy ti tam tomu jinak rozumějí a to vaše nadávání je jim asi posvátné. Alespoň nám prozatím dali pokoj. Pojďte, snad se nám podaří vybrat si vhodnější místo, než se vrátí.«

Ale nevrátili se a opravdu nám dali pokoj. Ani jsme je neviděli. Kaučer se sice pustil hned do práce a kousek dál si postavil ochrannou stříšku ze stromové kůry, ale nebylo toho třeba. A tak jsme potom chodili po lese a sbírali takové pěkné ohlazené tříštičky, obalené na jedné straně bavlnou a na druhé straně nějakým lepem. A kaučer mě nestačil varovat, abych si dal pozor a nepomazal se tím lepem, že prý je to jedovaté, a kdybych se jen škrábl, že by mi nebylo pomoci, protože se mu rozbila injekční stříkačka. A vykládal mi, že to jsou šípy těch divochů, kteří ho přepadli, a on že střílel jen proto, aby se udržel z dostřelu jejich foukaček. A za ty šípy že prý dostaneme pěkné peníze, a hlavně za ten lep, a že prý je to dobré i pro lovce, protože se tím mohou otrávit koule docela malého kalibru a každé škrábnutí je pak smrtelné. A tak jsme se tam utábořili a hledali ty tříštičky a pak mě tamodtud vyvedl zase na otevřené campo. A co ten mi toho navypravoval! Vždycky za dva za tři roky, když si našetří z kaučuku peníze, vypraví se do Evropy a zajede si do Paříže anebo do nějakých jiných velikých měst… Co ten mi toho navyprávěl! O nějakém Červeném mlýně…“

„Tak to byl jistě Vicente José de Mattos,“ přerušil ho Karaí. „To je jediný kaučer, který se nedá nikdy zotročit a myslí si o sobě, že umí užít života.“

„Vy ho také znáte? A je v Paříži takový Červený mlýn, kde lze užít tolik krás? Byl jste také v Paříži?“

„Byl jsem tam a mám tam mnoho přátel.“

„A je tam ten mlýn? Byl jste tam opravdu?“

„Ten mlýn tam je, ale není to mlýn, nýbrž krčma. Já v ní nebyl. Nezbyl mi v Paříži nikdy čas, abych se tam podíval, ani ze zvědavosti. V tom městě je mnoho věcí mnohem krásnějších a zajímavějších a je tam mnoho dobrých lidí, ale s těmi bych se nikdy nesešel v krčmě. Na to jsem neměl nikdy čas ani peníze.“

„Tak vidíte! Jsou prý na světě ještě krásnější věci a lepší lidé než v Červeném mlýně. A co krásného mi ten capitão do mato jen o tom navyprávěl! Sjezdil prý kus světa, ale v Paříži prý to bylo nejkrásnější. A teď Karaí říká, že jsou ještě krásnější místa. Jak vy užijete života, vy lidé, kteří nesedíte na jednom místě a pustíte se do světa! Ale já se tam také jednou podívám — alespoň do toho Červeného mlýna.“

„Inu, lidé mají různé touhy,“ řekl pro sebe Karaí, „ale nesmíme zapomenout na Voelkera. Než půjdeme spát, rád bych vám ještě řekl. Nestrpím, abyste mu někdo něco nepěkného provedl, dokud jsem v ležení a dokud jsme na společném lovu. Byla by to hanba, kdybyste ublížili člověku tak málo schopnému obrany. Nemám pravdu, done Pablo?“

„Ale kdo si má dát líbit jeho drzosti!“ namítali jeden přes druhého.

„Jediný rozdíl mezi Voelkerem a hadem mboipévou je, že ten Švýcar žije samotářsky a nechodí v párku. Však by s ním také ani hadí samice nevydržela. Proč vlastně, Karaí, nad tím zorrinem držíte ochrannou ruku?“

„Ve všem, co proti němu máte, hoši, vám dávám za pravdu. Má mnohé chyby: je lakomý, zlý, špinavý, je schopen každé poťouchlosti, ale přesto, že je skoro slepý, je nejlepším střelcem nejen z nás, ale z celého povodí Paraguaye. Je skutečnou raritou a udělali byste dobře, kdybyste se od něho něčemu přiučili. To vše by ovšem nevadilo, aby dostal zasloužený výprask, ale teď se nehodí, aby na tomto lovu byly mezi námi rozbroje a aby se lov předčasně ukončil. Na Voelkera si vymyslete nějaký jiný způsob, jak mu splatíte jeho uštěpačnost, ale musí to být vtipné a nesmí mu to příliš ublížit. Však se už naskytne příležitost a mezi vámi ostatně nejsou hlupáci, kteří by nedovedli něco chytrého vymyslit. A teď — dobrou noc!“

Karaí zdvihl dřeva z ohniště a zaryl hořící konce do popela na znamení, že je konec hovoru. Jen žhavé uhlíky ještě svítily na cestu lovcům, kteří šli k svým pelechům.

„Boa noite!“

„Buenas noches!“

„Hasta maňana!“

„Kerá paná!

Jen don Pablo zůstal u ohniště, nahnul se nad uhlíky a znovu rozdmýchal oheň.

„S dovolením, Karaí Pukú — rád bych s vámi vypil ještě nějakou tykev maté. Nemohl bych usnout, kdybyste mi nevysvětlil, jak to bylo s těmi hloupými slovy. Voelkerovi jste to vysvětlil, ale mně ne.“

„Já bych to také rád věděl,“ ozval se Jules, který se vrátil ke stanu, „a pak bych se vás také rád na něco zeptal a dal se poučit o divné etiketě, kterou tady zavádíte. Podrobím se jí, protože vidím, že má dobré výsledky, ale rád bych věděl proč.“

Otonte přistrčil sklenici na oheň a tři lovci se pohodlně usadili, zatímco Indián jen posedával na patách v dřepu.

„Začněme tedy po pořádku. Slovo senhor znamená tolik co pán, majitel a vládce. Je ještě z dob, kdy jedni vládli a druzí otročili, kdy pán měl právo na život poddaných. Don znamená dar a to slovo bylo přeneseno na člověka, který dával dary, dobré dary, a byl lidem milý. Ale potomci takových dobrých donů nezdědili vždycky jejich dobré vlastnosti, zneužili zásluh svých předků a stali se vládci, hidalgy, šlechtou — nebo jak vy ve Španělsku říkáte, caudillos. — A karaí pochází od slova kara a to slovo se podivným způsobem vyskýtá skoro ve všech řečech na světě a všude má stejný význam: zlý, černý, vládnoucí. Slyšel jsem vás jednou pobroukávat starou španělskou baladu o Kara Mustafovi, ale to nebyl Maur, jak balada zpívá, byl to krutý pán jak svému lidu, tak těm, proti nimž bojoval. Karaibové jsou nejbojovnější Indiáni a jejich jméno také značí krutost. Ale u Indiánů změnilo slovo význam a bylo dáváno dobrým náčelníkům, kterých si lid vážil a které měl rád. A proto je název Karaí, který mi Paraguayci dávají, větší poctou než senhor nebo don, i když to vlastně značí totéž. Alespoň to nezavání zotročováním jiných lidí. Rozumíte tomu teď?“

„To bych chápal, ale říkal jste, že ve vzdělané Evropě lidé také říkají takové pošetilosti.“

„Ano, ale také nevědomky. Vždyť na všech dopisech píší — chtějí-li být zvláště slušní — Senhor don… a v které řeči pro to nemají různé výrazy, píší: Velectěný pán, pan…“

„Ale říkal jste, když jsou v rozpacích a chtějí zvlášť projevit úctu… a to by byl asi nejspíše můj případ.“

„To už budu moci stěží vysvětlit. Jen tak jsem si na to vzpomněl, ale pokusím se. Když já přijdu mezi své, tak ke mně přichází mnoho lidí. Myslí si, že když jsem viděl tolik světa a měl příležitost nasbírat tolik zkušeností, že bych jim mohl poradit. A chodí na mne se vším možným. A aby se mi nějak zalichotili, dávají mi všelijaké tituly, které mi nepatří, a já je nestačím odmítat. Tak některým napadlo říkat mi »Mistře«, a to je svobodný titul, na který má právo každý, kdo jen trochu víc ví a myslí než jiní. Stalo se zvykem mi tak říkat, ale často se to některým lidem nezdá dosti uctivé, a pak mi řeknou: »pane mistře« a já se musím přemáhat, abych se jim nesmál, protože tak se u nás říká vyučeným řemeslníkům, k nimž Evropané ve své hlouposti mají méně úcty než k všelijakým doktorům a jiným lidem, kteří se neživí prací svých rukou. To víte, přátelé, jiná zem má jiné zvyky.“

„Tak to je dobře,“ řekl spokojeně don Pablo, „vy se jim nesmějete a nezlobíte se pro to na ně. Já jen měl strach, že jsem vás nějak urazil.“

„Ale kdež, done Pablo. K urážce je třeba mít zlý úmysl, a toho u vás není. Zato Voelker dovede urazit, i když říká zdánlivě něco příjemného. A co vy máte na srdci, Julesi?“

„Chtěl jsem se vás zeptat, Karaí, proč mně říkáte jen Julesi, jen křestním jménem, proč Voelkera jmenujete příjmením, Alonzovi tykáte a jen Fiorimu říkáte Nené Fiori?“

„Inu, Nené Fiori je dobrý kamarád a poslední dobou se z něho stal dobrý člověk. Alonzovi se snad ani nemůže jinak než tykat, ne snad z nějaké příchylnosti, ale prostě tak, že jinak nelze. Voelkera si držím od těla tím, že užívám jen příjmení, a na vás jsem nikdy nemyslil a ani nevím, proč vám říkám Jules. Snad proto, že ani já, ani jiný neví, jak se vlastně jmenujete, a snad ani netoužím to zvědět. Snad to přišlo samo sebou.“

„Ale vždycky řeknete don Pablo a nikdy jinak.“

„Přece jsem vám už vysvětlil, že slovo don znamená tolik, co dobrý, dávající — asi tolik, co u vás Angličanů znamená slovo džentlmen.“

„A don Pablo?“

„Je džentlmen v pravém slova smyslu.“

„A proč mně nikdy neřeknete don Jules?“

„Protože vy džentlmen nejste — a vy přece dobře víte, že jím nejste.“

Jules povyskočil:

„To myslíte proto, že žiji s tou Malheirosovou černoškou? Máte snad ohledy na toho portugalského zloděje, který okradl vaše compadres, Indiány, o polovici území a teď se je chystá okrást o zbytek jejich dobytka?“

„Ne proto, Julesi, ale proto, že žijete s ženou jiného, třeba to byla žena zloděje…“

Quen roba un ladron…,“ začal citovat Jules, když nevrle vstával.

„A že s ní žijete proto, že z toho máte prospěch,“ dodal Karaí.

„Dejte si na sebe pozor, Karaí! To je má poslední výstraha!“