Divné zvíře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Divné zvíře
Autor: Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj: ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 7–8.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl jeden kovář, pracoval celé dni do úpadu, ale nepřálo mu štěstí, zadlužil se tak, že mu chtěli na podzim prodat chalupu i s kovárnou. Pomyslil si, co si já nebohý počnu bez kovárny, šel do lesa, že se oběsí. Seřízl ze staré lípy kůru, sloupl lýko a kroutil z lýka provaz.

Jak tak sedí pod lipou, zavrtí se vedle něho čert, ptá se: „Kováři, nač pleteš ten provaz, co to budeš věšet?“

„Starého čerta budu věšet,“ zavrčel kovář.

Čert se lekl, lipové lýko mají čerti neradi, nabídl kováři, aby toho nechal, povídá: „Víš co, já ti dám tisíc dukátů a po roce k tobě přijdu zeptat se tebe, kolik je mi let. Když uhodneš, budeš svobodný, ale když neuhodneš, budeš můj.“

Kovář, jen když měl peníze — však po roce nějak bude —, plácl si s čertem, sebral peníze a běžel domů. Zaplatil dluhy, nakoupil nářadí, najal si tovaryše, do roka se mu vedlo tak dobře, že mu kovárna nestačila. Na podzim, po žních, měl plno práce, a tu mu praskl měch. Vybral se s tovaryšem časně zrána do města koupit nový. Koupili měch, že ho měli dva co nést, potom se posilnili a po polednách se vybrali s měchem k domovu. Kováři bylo těžko u srdce, vzpomínal na čerta, nevěděl, co si s ním počne. Odpoledne začalo krápat, když došli do lesa, lilo jako z konve. Kovář povídá: „Jene, dál to nejde, vlezeme do toho měchu, bude nám teplo a budeme v suchu.“

Složili měch do mechu, vlezli dovnitř, jen jim vyčnívaly hlavy, čekali, až ta bouřka přejde. Ale když nejvíc bouřilo, tu se žene lesem čert, pospíchal na kováře. Ti v měchu se lekli, strachy ani nedýchali, jen zarývali hlavy do měchu. Čert, když spatřil měch, zarazil se, obcházel kolem, bál se na to sáhnout, po chvíli povídá: „Dvě hlavy, jedno břicho, žádný krk a žádné nohy. Už jsem tady viděl devětkrát les a devětkrát ves, ale za těch devět set devadesát devět let, co jsem naživu, takové divné zvíře jsem tu ještě neviděl.“

Pak si odfrkl a běžel dál. Když bouřka přešla, vylezli ti z měchu, naložili si jej na ramena a šli do vsi. V kovárně už čekal čert, ale sotva spatřil kováře s tovaryšem, že nesou to divné zvíře, zalétl strachy do výhně, vystrkoval čenich a ptal se: „Kováři, kdepak má to zvíře ty dvě hlavy?“

Kovář se smál: „Škoda že je ti už devět set devadesát devět let, a ještě nevíš, co to je kovářský měch.“

Čert jen zafuněl zlostí, že kovář uhodl, kolik je mu let, vyletěl z výhně, zmizel, víckrát se neukázal.