Divadelní ředitel/8.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 331–333. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Co bylo Julii? — Jakou to chladnost jevilo chování její? — A proč opět nalíčenou zdvořilostí chtěla ukrýti jakousi ke mně nelibost?

Pro živý Bůh! — Mám-li to mysliti? Mám-li se v to moře rozkoší tak lehkověrně potopiti? — Ó mluv, mluv, Julie, a vyznej se, zdali to žárlivost?

Já mluvil s Wiesnerovou. Bylo mně jí líto. Bouře, všemi přivolaná, byla ji zastihla nejprvnější. Zdálo se mi, že jí slzy v očích stály. Rád bych byl věděl, jsou-li to slzy lítosti nebo hněvu.

Ale od té chvíle zdála se mi býti interesantnější. Odstoupila z jeviště a se žádným ani slova již nemluvila. Mně ale není na světě nic protivnějšího, jako myšlénka, že se mou vinou snad někomu křivda stala. Mimo to pozoroval jsem, že je lady Milfordová osoba velmi půvabná. Bylať asi 28tiletá, plná, vysoká — a večer vypadala jako královna. Oči jí jen hrály. Rafinované — to jsem brzo poznával — bylo arci všecko její chování; nic však méně přece veliká lahoda v něm vězela. I nechtěje se žádným v nepřátelství žíti, myslil jsem, že mne neubude, jestli se u hezké ženské omluvím, s kterou budu museti často bývati, a jelikož to snad mezi vady mé náleží, že u ženských právě nejvíce slov nadělám, když nejméně cítím, míval jsem s ní po dva dny hodně dlouhé rozmluvy.

A to bylo snad příčinou Julinčiny nelibosti! — Tak jsem nyní uzavíral, a o tom chtěl jsem se i k štěstí svému přesvědčiti. Klepání na dvéře vytrhlo mne z myšlének, a do mého skrovného pokojíčku vešel Asmodi.

„Ah, jaké to potěšení! — pan direktor —“

„Nechte, nechte! Že vy ke mně nepřicházíte, musím já k vám —“

„Prosím! Já se nenadál — a včera se mi zdálo, že nějaká mrzutost —“

„To bych nevěděl! Ano, my vás dnes jistě očekávali. Nu, kdo ví, kde vás co více baví, nežli naše společnost.“

„Pane direktore!“

„Nu, nechme toho, nechme! Já jdu k vám na radu. Zejtra má býti první představení — a lidé nechtějí naši truchlohru. Kdesi cosi, že prý to již viděli! Jakoby hlavní účel divadla v tom vězel, aby se zvědavost obecenstva ukájela! Krásou díla básnického a dobrým představením musí člověk se potěšiti, a pak je hoden do divadla vkročiti.“

„Co tedy počnete? — Dáte jiný kus?“

„Na žádný spůsob. Raději nebudu ředitelem.“

„Ach ovšem — já to již dávno pozoroval, že jste se tuze pozdě k tomu těžkému stavu odhodlal.“

„Mimo to,“ začal opět Asmodi, když byl několikráte sem tam po pokoji přešel, „mimo to bych s vámi rád o něčem promluvil, co se vlastně jenom vás týká —“

„Račte, pane direktore!“

„I dejte mi teď pokoj s direktorem! — Jako přítel — jako tatík se synem chci s vámi mluviti, ale nesmíte se hněvati.“

„Což mě neznáte?“

„Nevím, nevím! Včera i předvčírem obíral jste se s Wiesnerovou — nedělejte to, Ferdinande! Poslechněte zkušeného! Se ženskými u divadla nedojdete štěstí, a co s nimi času promaříte, je ztráta na vašem umění.“

„Jak? Vy tedy myslíte, že by se měl herec všech citů sladkých odříci?“

„Může-li to dokázati, blaze jemu; aspoň ať na divadelní princezky srdce své nepoutá — neumí-li lehkost ženské mysli snášeti!“

„Aj! — myslíte opravdu, že by tento přísný úsudek všech ženštin u divadla — bez výjimky — se týkal?“

Myslilť jsem při tom na Julii, ale neosmělil jsem se ji pojmenovati.

„Všech?“ řekl Asmodi, a mně se zdálo, že v tom okamžení také na Julii myslil. „Všech nikoli! Jsou výjimky, ale tak vzácné, jako v naší zemi rajský pták. Z většího dílu za to arci nemohou. Dokud nebude pražádný předsudek na stavu hereckém, jako na jiném uměleckém, lpíti — dokud se budou ženské buď z nouze nebo z divné chuti, bez duševního vzdělání a morálního základu divadla chápati — nedá se žádané proměny očekávati. Ach, milý Ferdinande — já znal také jednu — mluvím s vámi upřímně, abyste neřekl, že vám ovoce zrazuji, z něhožto jsem sám snad blahosti okoušel — vězte, že jsem také jednu znal, a byla půvabnější, byla všemi vnadami ženské krásy ozdobena — mé vřelé srdce upnulo se na ni láskou vášnivou — ach, tím prudší a nerozumnější, že mne v letech mužných napadla! Veškeré umění, krev a život byl bych dal za její věrnost — a hle! ona tropila hříčku se srdcem mým. Ach, Ferdinande — vy jste první, k němužto po dlouhých letech o bolestných ranách duše své mluvím; nedivte se, je-li hlas můj měkčí při té zpomínce!“

Při tom stiskl ruku mou, a jako bolestí přemožen, posadil se na sesli, sklopil hlavu a tvář na dlaň položil.