Devět bran/Brána devátá – Svatý reb Pinchesl z Korice

Devět bran Jiří Langer
Brána osmá – Svatý reb Jákev Jicchek z Lublína	Brána devátá – Svatý reb Pinchesl z Korice	Město moudrosti – Kotsk

Údaje o textu
Titulek:	Devět bran
Podtitulek:	Chasídů tajemství
Autor:	Jiří Langer
Zdroj:	1. vydání, 1937, str. 193–215 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Brána devátá

Mozek Moudrosti a Velikosti velmi tajemný;
bran Světla padesát. (Jemu byly zjeveny.)
Však jako že slunci nepřidáš jasu v hodině polední,
tak krále výš nepovznese nižádné chválení.
Neb všechno velebení
v tvář jemu se mění
v ticho a mlčení.

Náš učitel a náš pán

Svatý reb Pinchesl z Korice

kéž nás Světlo jeho zásluh chrání jasné převelice!

V budoucím světě nebudeme pít lecjaké mladé víno. V budoucím světě bude víno prastaré a drahocenné. »Víno, které kvasí již od počátku světa ve svých hroznech.« — To slibuje Talmud všem spravedlivým.

Svatý reb Pinchesl z Korice byl z krve stejně drahocenné. Z krve stejně staré jako to zázračné víno světa budoucího.

Jedenkrát se Pinchesl těžce roznemohl. To byl ještě velmi mlád. Vždyť se to stalo za dnů svatého Baal-Šema.

Nebylo prý Pincheslovi jiné pomoci než puštěním žilou. I pravil svatý Baal-Šem felčarovi:

»Dej pozor, abys řízl na správném místě a aby ani o kapku nevyteklo tomu chlapci krve víc, než k jeho uzdravení třeba. Nejsi-li si jist, tak toho nech! Položím raději svou ruku na jeho a nechám se sám říznout, nedopustím však, aby třebas jen jediná kapka krve mu vytekla nadarmo. Ta hochova krev je mi nesmírně drahá. Je to zázračná tekutina. Tvořila se od samého počátku světa.« — Tak pravil tenkrát svatý Baal-Šem. Nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!

Dlouhá léta žil svatý reb Pinchesl v jakémsi malém městečku lidmi opomíjen a nepoznáván a sloužil potají Pánu Bohu. Měl velikou bídu. On i jeho žena a děti.

Bylo to za časů Svatého Děda ze Špúle.

Svatý Děd říkáme reb Lejbovi ze Špúle, poněvadž naučil svou celou negramotnou obec čtení modliteb, jako dědečkové učívají svá vnoučata.

Tenhle Svatý Děd ze Špúle měl chúsida, který byl velice nešťasten, ač byl obdařen statky pozemskými jako málokdo. Byl nešťasten, protože neměl děti. A kdo dětí nemá, je stižen kletbou Boží. Tak praví Talmud. Ten chúsid se jmenoval reb Zánvl, nemýlím-li se.

Nadarmo prosil milý Zánvl Svatého Děda, aby mu vymohl svou přímluvu u Nejvyššího syna. Aby přece měl někoho, kdo za spásu jeho duše se bude modliti, až si ho jednou Pán Bůh povolá.

Svatý Stařec jej vždycky nějak odbyl. Léta plynula a reb Zánvl dědice neměl.

Jednou mu Stařec poradil, aby dal chasídům na kořalku a při pití ať mu přejí syna. To že snad pomůže. — Ale nepomohlo.

Až jedenkrát zastihl Svatého Starce v hlubokém rozjímání.

»Teď je vhodný čas!« myslí si Zánvl. Teď se vznáší duch světcův jistě ve vyšších světech. Kdož ví, není-li právě u Božího trůnu. Tvář Svatého Děda zářila v té chvíli jako tvář anděla Páně.

I odhodlal se milý Zánvl, že této hodiny milosti využije. Že pohne Svatého Děda k rozhodnému kroku tam nahoře.

Ale marné bylo všechno jeho volání. Zdálo se, že ho Stařec ani neslyší. Náhle však, jako kdyby se probudil ze sna, obrátil se k Zánvlovi a pravil:

»Slibuji ti — že syna nikdy nedostaneš!… Jsou věci vznešenější, než je zachování tvého rodu… Proč jen jsi mne vyrušil?!«

Zánvl, uslyšev tato slova, zavzdychal a zaplakal. Zavzdychal — z lítosti, že světce v rozjímání vyrušil. A zaplakal — že syna nedostane.

I rozloučil se se Svatým Dědem a rozjel se do světa. Bude prositi jiné cadýky o přímluvu u Pána Boha.

Dary neskrblil, pomoci mu však nebylo. Kdo by co zmohl proti slovu Svatého Děda ze Špúle?!

Tak bloudil milý Zánvl světem od světce k světci, město od města, až přišel do onoho městečka, v němž svatý reb Pinchesl potají sloužil Pánu Bohu.

Vstoupil Zánvl do městské učebny a ještě se v ní ani neobrátí a už je upoután hubeným mladíkem. Mladík seděl v koutku nad velikou knihou a učil se. Nevěděl, co se vůkol děje. To bylo zřejmé. Tak byl zahloubán. Vyzáblý trup a hlava se ohýbaly a zpřimovaly nad otevřenou knihou v nepřetržitém rytmu. Ráz dva, ráz dva, nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Učil se ovšem hlasitě. Melodie, kterou učení provázel, nepodobala se však nápěvu, s nímž čítáváme Talmud. Zněla docela tak jako modlitba. Chvílemi se zdálo, že jeho duch se křečovitě svíjí, jako by vyznával nejtěžší viny. Tak tesklivě a pokorně lkala melodie. V zápětí však se obrátila v radostnou oslavu Páně. Jako když o velkých svátcích zpíváme žalmy Davidovy. A opět se chvěla tak nevinně a sladce jako Šalamounova svatá Píseň písní milostná, když se jí malé děti učí ve škole.

Viděl náš Zánvl už nejednoho světce. Takhle se učit neslyšel však dosud nikoho. Ne, nikoho! I poznal rázem, co celé městečko za tolik let nevytušilo: že tenhle vyzáblý mladík je světec převzácný. Světec, jakých jen málo jest v tomto hříšném světě.

Vyrušovati nechtěl. Však už měl své zkušenosti! Kdo mladý muž je, vyzvěděl od přítomných. Řekli mu, že to je »nějaký« Pinchesl.

Zánvl vyhledal Pincheslův byt. Takovéhle bídy také neviděl jaktěživ. A k tomu před samými velikonočními svátky!

I nemeškal reb Zánvl a vše potřebné nakoupil. Macesy a víno, vajíčka a hořké byliny, ryby a maso. Nové šaty pro reb Pinchesla, jeho ženu a děti. Ba i nutné části nábytku.

Nezapomněl ovšem ani na těch třicet šest svíček. Třicet šest — tolik má Talmud částí a tolik hodin svítilo Adamovi mystické světlo Prapočátku, než je Pán Bůh ukryl před hříšníky pro svět budoucí. Třicet šest — tolikrát je slovo »světlo« v Pěti knihách Mojžíšových a tolikéž třicet šest jest spravedlivých, již žijí v každém pokolení. Třicet šest svící jako mají též v tom dalekém Tibetu.

Ba dvakrát třicet šest voskovicí koupil, pro oba sváteční večery. Neboť dobře cítil, že tentokrát mu bude dozajista pomoženo.

Vše dal dopravit do Pincheslova bytu teprve v předvečer svátku. Jednak aby překvapil, jednak aby nemohli odmítnout.

Zkrátka, když se onoho svátečního večera reb Pinchesl vrátil z modlitebny, domácnost nepoznával. Viděl ve všem řízení Boží a jeho radost z tak zřejmého projevu Milosti neměla mezí. Dobrotivý dárce musil být ovšem hostem a zúčastnit se rodinné pobožnosti, »séderu«.

Nikdy nebylo »séderu« krásnějšího!

Staré »Čtyři otázky« — »Čím se liší tato noc od všech nocí…« — nezněly ještě nikdy tak sladce, jako když tenkrát plynuly s drobných rtíků nejmladšího děcka Pincheslova.

Byla to pobožnost rodinného štěstí. Požehnali Hospodinu, o Vykoupení a Spáse porozprávěli, nekvašených chlebů pojedli, hořkých bylin okusili a první dvě číše vyprázdnili vína svátečního. Třicet šest světel zahořelo v Pincheslových svatých očích a milý Zánvl se vytasil se svým přáním.

»Přisahám ti,« zvolal reb Pinchesl, »přisahám, že dřív, než rok uplyne, budeš mít syna!«

Zánvl sluchu nevěří, krev mu v žilách blahem hoří. Radostí se chvěje, chvěje.

Chvěje se Zánvl radostí — nebesa se chvějí starostí. Jest přísaha světcova meč plamenný. Sedmero nebes proťala a v trůnu Božím utkvěla.

Zdali však přetne též a rozváže, co tak pevně už dávno zavázal Svatý Děd ze Špúle?!

I rozhodli tam na nebi: Jestliže reb Pinchesl nikdy v životě zbytečně nepřisahal, bude vyslyšen on, a nikoli špúlský Stařec. A když nahlédli do záznamů, které tam nahoře mají o konání každého člověka, tu nalezeno jest, že reb Pinchesl nejenže dosud nikdy nepřisahal, ale ani zbytečného slůvka nikdy v životě nepromluvil. — — —

Svatý Riženský, který tento příběh vyprávěl, dodal:

»Vidíte, že vůle svatých cadýků máme přece jen povždy dbáti, byť se nám zprvu jevila jako cosi neblahého. Snad by přece jen bývalo lépe, kdyby se onomu chúsidovi potomstva nebylo dostalo, jak usoudil Svatý Děd ze Špúle. Neboť ten hanebný udavač Šamšn, který padesát let později vydal vnuky svatého reb Pinchesla hrozným mukám, byl synem syna, kterého tehdy reb Pinchesl onomu chúsidovi vymodlil.«

O tom uslyšíme později. Povím vám zatím jiný zázračný příběh o svatém reb Pincheslovi.

Svatý reb Pinchesl vysílal koncem každého léta dva žáky sbírat u bohatých příspěvky. Sestavil seznam osob a ke každému jménu připsal částku, kterou měl označený složit. Od bezbožníků ovšem darů nepřijímal.

Jedenkrát jméno jednoho boháče ze seznamu vyškrtl a na jeho místo vepsal jméno jeho syna. A hle, přijdou žáci do boháčova sídla a slyší truchlivou zvěst. Zemřel člověk zbožný a spravedlivý. Požadovanou částku jim však vyplácel od té doby rok co rok jeho syn.

Jednoho léta vzal však svatý reb Pinchesl pero a jméno boháčova syna přeškrtl také.

Myslili žáci, že mladý muž zemřel jako před lety jeho otec, když ho byl tehdy svatý reb Pinchesl ze seznamu vyškrtl. Co však uslyšeli, když nyní do onoho města přišli, bylo smutnější než smrt. Ten člověk nezemřel. Ten člověk se zkazil. Počal se oblékati do šatů, jaké nosí křesťané, pojídal zakázané pokrmy a veřejně porušoval příkazy zákona Božího a svaté zvyky našich předků. Každého příštího roku slýchali o něm žáci věci horší a horší.

Až jednoho dne vzal opět svatý reb Pinchesl pero a jméno boháčova syna znovu vepsal do seznamu.

Přijdou žáci do onoho města a slyší novinu: Ten člověk se polepšil. Hříšného života zanechal, dobré skutky konal. Nikdo neznal příčinu jeho náhlého obrácení.

Žáci se k němu neprodleně odebrali. Radostně je uvítal, částku jim ihned vyplatil a ještě je štědře obdaroval. Neubránili se, aby se ho nezeptali na příčinu náhlé změny k dobru. Řekli mu též, jak ho kdysi reb Pinchesl ze seznamu zbožných vyškrtl a jak ho nedávno znovu zapsal.

»Poslyšte tedy,« řekl jim kajícník. »Posaďte se, všecko vám dopodrobna vypovím.

Jednoho dne, není tomu ještě ani rok, jsem si po obědě zdřiml a měl jsem podivný sen. Zdálo se mi, že kamsi cestuji. Jedu daleko, daleko. Najednou cítím veliký hlad. Sestoupil jsem proto v nejbližším městě, vejdu do hostince a poručím si oběd. Předložili mi vepřovou pečeni. Tehdy mi nevadilo, že běží o pokrm zapovězený. Užuž chci vložit do úst první sousto, když tu přistoupí ke mně nějaký muž a praví: »Přicházím, abych vás dovedl k soudu. Jste obžalován.« Odpověděl jsem, že si nejsem vědom ani toho nejmenšího a má-li kdo u mne nějakou pohledávku, ať mi jen svůj oprávněný požadavek předloží a všechno mu ihned bez souzení zaplatím. »Nikoliv,« pravil neznámý, »vaše věc musí být projednána soudně. Soud vás volá a má pro to jistě důvody.« Vzezření neznámého bylo tak ctihodné a hlas tak vážný, že jsem chtě nechtě vstal od stolu a následoval jej, aniž jsem požil sousto. Vešli jsme do soudní budovy. V předsíni vyšel nám vstříc sluha a tázal se mne, jakže se jmenuji. Když jsem mu řekl své jméno, zachmuřil se a pravil: »Ano, jste předvolán. Nyní však nemá soud pro vás kdy. Vraťte se a vyčkejte!« Vrátil jsem se do hostince a chci se dát do jídla. Ale opět přistoupí ke mně ten neznámý a žádá mě, abych s ním šel k soudu.

Odpověděl jsem mu již podrážděně. Ví přece, že soud je teď zaměstnán něčím jiným, a ostatně, že jsem ochoten všechno řádně zaplatit, jak jsem už prohlásil. Aby mě tedy nechal v míru a pokoji se najíst. Avšak ten muž trval na svém, a já, opětně přemožen jeho ctihodností, musil jsem uposlechnout. Všechno se opakovalo jako po prvé. Opět vyšel sluha a řekl, že soud nemá pro mne teď kdy, abych se vrátil a čekal. Rozezlen vrátím se do hostince, usednu za stůl a chci jíst. Byl jsem již na smrt hladov. A do třetice přistoupí ke mně ten neznámý a vyzývá mě, abych jej následoval. Nechtěl jsem, vzpíral jsem se ze všech sil, a zase byl můj odpor zlomen tajemnou vážností toho muže.

Tentokrát otevřel přede mnou sluha dveře soudní síně dokořán a zvolal: »Vstupte! Nyní budete souzen.«

Vešel jsem do nádherné komnaty. Uprostřed stál veliký stůl a kolem stolu seděli ctihodní starci s dlouhými bílými vousy; soudcové. A už před ně předstupuje můj průvodce a vypočítává všechny hříchy, kterých jsem se kdy dopustil. Hříchy černé, že mi z nich vlasy vstávaly na hlavě hrůzou, jiné pobledlé, menší i větší, o nichž jsem se domníval, že jsem na ně již dávno zapomněl. Žalobce je však líčil tak důkladně, že jsem se rozpomenul na všecky. Stál jsem strachem jako přimražen. Chci utéci, ale nemohu. Nohy mi zdřevěněly. Na čele mi vyvstávaly krůpěje smrtelného potu. Výpočet jako by konce neměl. Hříchy se přede mnou kupily jako šeredné hromady pošlých krys a jiných nečistých zvířat; jako štíři, jako hadi. Konečně se žalobce odmlčel a nastalo hrobové ticho. Slyšel jsem jen údery svého vlastního srdce jakoby z nesmírné dálky. Byly to hrozné okamžiky. Tížily jako olověné skály a roztékaly se do nekonečných mlhovin věčnosti.

Konečně jeden ze starců přerušil mlčení:

»Jaký trest mu vyměříme?«

»Jaký trest mu vyměříme?« opakovali ostatní v příšerném sboru. A zas bylo ticho.

»Jeho souzení si vyžádá mnoho času,« řekli po chvilce. »Zatím ať zde zůstane, nežli všecko náležitě projednáme.«

Chápal jsem, že je to všechno jen sen. Cosi mi však říkalo, že můj spánek má trvat věčně a že se z něho už neprobudím. I jal jsem se lomit rukama, plakat a prosit. Že jsem dosud mlád, že mám ještě možnost se polepšit, aby se nade mnou slitovali.

»To je pravda,« řekl jeden stařec. »Ten muž se ještě může polepšit. Je třeba dát mu k tomu příležitost a navrátit jej životu.«

Vzhlédl jsem. Kdože se to takhle přimlouvá za mne nehodného?! Popatřím mu do tváře, a hle — je to náš svatý reb Pinchesl! »Poněvadž mě kdysi podporoval,« pokračoval reb Pinchesl, »jsem mu zavázán a žádám, aby byl zatím propuštěn.«

»Není to sice podle práva a spravedlnosti,« odvětili druzí soudcové, »ale protože se za něj přimlouvá sám reb Pinchesl z Korice — budiž!«…

Vtom jsem spadl s postele.

Oním dnem se započal můj nový život. Ten sen mi však nejde s mysli. Kdykoli si na něj vzpomenu, chvěji se jako osyka.« — — To všechno vyprávěl ten boháčův syn korickým žákům.

Byl to opravdu neobyčejný sen. Otřásl svědomím hříšníka velmi zatvrzelého. A z toho všeho vidíme, že svatý reb Pinchesl zasedal již za živa v nebeském soudu. Druzí světci se stávají jeho členy až po smrti.

Veliké potíže bývají s pochybami ve věcech Víry. Jeden chúsid se jimi velmi trápil: jak je možné, aby Bůh znal všecky myšlenky každičkého člověka?

Kdyby se byl, člověk bláhový, svěřil některému staršímu kolegovi, bylo by se mu možná dostalo náležitého poučení. Což o téhle otázce nebylo mnoho napsáno našimi slavnými filosofy už před staletími? On se však za svou pochybovačnost styděl, a to byla ovšem veliká chyba. Ještě štěstí, že mu pro spásu jeho duše bylo dáno vnuknutí, aby putoval do Korice. A blaze mu, že se smiloval sám nad sebou a vnuknutí uposlechl.

Svatý reb Pinchesl vyhlížel právě oknem. Vida, jak chúsid přichází, volal na něj už zdaleka: »Jak by Pán Bůh nevěděl — když i já vím?!« A tak byl milý chúsid spasen.

Jednou přišel do Korice těžký pacient, souchotinář — chraniž nás milostivý Bůh ode všeho zlého! — Kdejaký světec se už modlil za jeho uzdravení, dokonce i u doktorů už nebožák byl — nic naplat, choroba se zhoršovala neustále. Bylo zřejmé, že nebesa již nad ním vyřkla ortel. Svatý reb Pinchesl se za něj pomodlil — a pacient byl zdráv. Zdráv »jako gój«!

— »Nemyslete, že mě mají v nebi raději než ostatní světce, kteří se za něj modlili. A také se nedomnívejte, že má modlitba má v nebi větší cenu než modlitba kohokoli jiného!« omlouval se skromný reb Pinchesl chasídům. »Jenže já jsem postupoval šťastněji než ti druzí. To je to celé.«

»Když jsem se při modlitbě povznesl do nebe, viděl jsem, že brána života je před tím člověkem zavřena. Klepám tam a žebroním, nic naplat, brána se neotvírá. Tak tedy jdu k bráně zásobování. Ta byla otevřena dokořán. I vyžádal jsem si tam pro něj tolik výživy, kolik jsem mohl unésti. Dali mi jí přebytek. Vystačila by pro nejdelší lidský život. Nebeský úřad pro zásobování se totiž přeptal na úřadě pro povolení k životu a tam mu odpověděli, že osud žadatelův je už zpečetěn. A tak si tedy řekli: ‚Proč bychom toho ubožáka nezásobili výživou, když tak jako tak ji už nespotřebuje?‘ — Je-li osud zpečetěn, musí člověk všechno zanechat jiným a jít. Když mi tedy povolili, oč jsem pro žadatele prosil,« pokračoval svatý reb Pinchesl, »vrátil jsem se opět k bráně života. Jak mě uviděli, že přicházím, honem ji zavřeli. I křičím: Dejte mu život! — Život? To ne, ten mu nedáme! odpovídal tamní úřad. Postavil jsem se tedy před okénko, zamával jsem jim před očima povolením výživy, které mi vydali v bráně pro zásobování, a povídám: Tak vy tady chcete zkřiviti svaté pravdy Talmudu? Což nestojí v Talmudu psáno: »Komu Bůh výživu dává? — Jen tomu, kdo má žíti, ji dává.« A ježto mu byla povolena výživa, jste nyní povinni dát mu také život v souhlase s výměrem, jinak byste učinili z věčných pravd Talmudu nepravdu. Co mohli proti mé námitce dělat? Nic! Volky nevolky byli nuceni mně vyhovět. Tak vidíte, že jsem neudělal pražádný zázrak, když se pacient uzdravil. Uplatnil jsem pro něj odvěký zákon, jak jej naši svatí učenci vyslovili v Talmudu.

Skromnost a pokora byly největšími ctnostmi svatého reb Pinchesla. Velmi rád slyšel, jak jej někdo ponižuje a ostouzí. Jestliže však mu lidé vzdávali čest, velice se trápil. Říkal, že pocty působí mu větší bolest než sečné rány. Ve své veliké pokoře mluvíval s vlastním synem tak uctivě, jako mluví sluha se svým pánem. Kázal, že máme každého milovati. A když nám ublíží nebo nás uráží, máme jej milovati ještě víc než předtím. Jednou četl v nějaké knize, že máme milovat veškeré tvory Boží. A nejen Židy, nýbrž vůbec všechny národy, třebaže nám ubližují a nás ponižují. Tu knihu potom pro tahle slova vychvaloval nade vše. V jeho domě žil jeden člověk, který byl naprosto nevzdělaný a omezený. Byl to Heršl, nosič vody. Ani ženat tenhle Heršl nebyl, ačkoli mu už bylo přes čtyřicet. Takový neotesanec! Ale svatý reb Pinchesl si Heršla neobyčejně vážil. Řekl jednou své ženě: »Kdykoli Heršla vidím, všecek se před ním chvěji úctou. Jak vzácný je to světec! Takový člověk, když donese vodu nějakému třeba jen zcela obyčejnému občanovi, rozplývá se před ním ponížeností. Což teprve, když stojí před nějakou váženou osobností! Tu si jistě uvědomuje celou svou lidskou nicotnost a ubohost. Jak nesmírně je zajisté Bohem milován pro svou skromnost! Škoda, že snad nikdy mi nebude přáno, abych dosáhl jeho dokonalosti!«

Svatý ARÍ učí, že duše domýšlivého člověka se po smrti vtělí v bzučící včelu. Víme, že je to trest opravdu přiměřený a spravedlivý a že včelí život vyváží, co lidská domýšlivost kazí. Neboť včela je tvor, který nikdy nemyslí na sebe. Veškeré její myšlení, city a konání jsou zasvěceny jen a jen všeobecnému blahu celého úlu. Svatý reb Pinchesl však vysvětlil tento zákon »gilglu« (kolotání) svým způsobem. Řekli bychom téměř foneticky. Pravil: »Domýšlivec si neustále říká: Já jsem… — židovsky: ech bin… Na př.: Já jsem spisovatel — ech bin a mechabr. Já jsem pěvec — ech bin a zingr. Já jsem učenec — ech bin a talmid-chúchem. A tím povídáním se právě vtěluje do včely. Neboť včela se také řekne židovsky: Bín, stejně jako se řekne já jsem — ech bin«.

Chytrost svatý reb Pinchesl příliš rád neměl. Říkával: »Ničeho na světě se nebojím, jen jednoho se bojím: abych nebyl chytřejší než zbožnější.«

Rád užíval ukrajinských přísloví. Mezi jeho chasídy byl jeden jménem Jákl. Jákl nebyl člověk učený. Byl však obdařen velkou tělesnou silou a obratností. A nikoho snad neměl svatý reb Pinchesl tak rád jako tohohle Jákla. Řekl o něm, že je to člověk, který náleží světu Dokonalosti. A v ukrajinské řeči doložil, že je »i do palaty i do chaty«. To jest: i do paláce i do chaty. K vznešenému i k prostému.

Jiné ukrajinské přísloví, které svatý reb Pinchesl rád říkával, je: »Bez Boha ani do poroha (ani na práh).« Bez síly, kterou do nás Bůh nepřetržitě vysílá, nemůžeme udělat ani krůček, ani nejmenší pohyb, nemůžeme na nic ani pomyslit.

Veliká byla jeho láska k pravdě. Říkal, že bylo-li mu přáno poznat něco z tajemství Páně, má co děkovat jen tomu, že nikdy v životě nevyslovil ani nejmenší nepravdy. A říkal, že nejlepším prostředkem v úspěchu v kterémkoli povolání je: nikdy ani v nejmenším nelhát. A říkal, že člověk má raději vydechnout duši než jedinké nepravdivé slůvko. A kdyby lidé pokládali lež za stejně veliký hřích jako krvesmilstvo, dávno by už celý svět spasen byl.

Jsou písně, které když zpíváme, spojujeme se jimi s Bohem. Jsou však též písně — řekl svatý reb Pinchesl — které jsou samy Bohem. Takových však nezpíval nikdo od Davida krále, až teprve on, svatý reb Pinchesl. Kéž nás chrání světlo jeho zásluh!

Svatý reb Pinchesl chtěl zemřít v Svaté zemi. Vždyť »kdo umírá v zemi Izraele, jako by vydechl svou duši v náručí rodné máti«, říká Talmud. A tak se reb Pinchesl vydal na cestu. Daleko však nedošel. Svatá země mu sama vyšla naproti až do Ruska. V městečku Špitevce zemřel dne 10. v měsíci elúlu r. 5551 (1791) a tam jest pohřben.

Chasídové velmi plakali. Nejvíc ho želel jeho syn, Mojšele. Musím vám o něm také něco povědět. Neboť Pincheslův Mojšele byl opravdu hedvábný mladý muž. Nejen velmi učený a zbožný, ale také zručný kaligraf a kreslíř. Vlastnoručně prováděl rozličné řemeslnické práce a zhotovoval pěkné předměty. Proto si jej jeho drahý otec po celý život zvlášť vážil. A což teprve jeho krásný hlas! Když Mojšele zpíval, slétali se ptáci se všech stran z dáli až čtyřiceti mil, aby se od něho přiučili nějaké té písničce.

Mojšele se nestal rabínem. Zařídil si ve Slavutě tiskárnu. Jeho podniku se dařilo znamenitě a získal si jím veliké zásluhy. Vždyť třikrát vydal celý Talmud a mimo to i některé spisy kabalistické. Potřebné literky si hotovil vlastní rukou. Však také kdo máme ve své domácí knihovně některý ze slavutských tisků, jsme na to velice hrdi a chováme jej jako drahocennou relikvii. To má ovšem ještě jeden důvod. O tom hned uslyšíme. Slíbil jsem vám to už dávno.

V živnosti totiž pomáhali otci dva synové. Starší Šmíl Abe a mladší se jmenoval Pinches, po svém slavném dědovi. Říkalo se jim Rabínovičové. Jednoho jitra byl v slavutské modlitebně nalezen oběšenec. Byl to jakýsi Lejzr, opilec nechvalně známý, zaměstnanec tiskárny. Neví se, byl-li pro své nenapravitelné opilství ubit rozezleným davem chasídů a pak pověšen, jak tehdy šeptali zlí jazykové, anebo zdali se oběsil sám v sklíčenosti, která se dostavuje po vystřízlivění. Tak aspoň tvrdili chasídové. Jeden osobní nepřítel rodiny Rabínovičů, jakýsi Šamšn, udal v své zaslepené nenávisti Mojšela a jeho syny u samého cara. Že prý si Rabínovičové přisvojují moc královskou nad Židy a že i odsuzují lidi k smrti. Oběšený Lejzr byl prý takovým odsouzencem.

Hanebné a ničím nedoložené udání vzbudilo nepopsatelné rozhořčení mezi všemi Židy celého Ruska. I nejzapřisáhlejší odpůrcové chasidismu, kteří se jindy neštítili udavačství, když jím mohli svým chasídským soukmenovcům ublížit, chvěli se tentokrát ošklivostí a studem. Že chasídové opilce zabili — to nemohl žádný Žid uvěřiti. Pravda — říkali — mezi námi Židy je mnoho podvodníků, zlodějů a prostopášníků. Snad neméně než mezi ostatními lidmi. Však také pro ně nevinně trpíme všichni. Ale při všech našich chybách a nectnostech po té jedné stránce nám nikdo neupře, že jsme opravdu národem vyvoleným: surových vrahů mezi Židy téměř není. Žid-vrah je už od tisíciletí ještě vzácnějším zjevem, než je Žid-negramotný. Asi tak jeden z patnácti milionů Židů během pěti až deseti let je snad vrahem, a to ještě zpravidla za okolností zcela mimořádných. »Slyšíš-li, synu, že ten či onen Žid někoho podvedl, o peníze připravil, nebo i hříšník ten křivě svědčil a přisahal — možná. Není takové obvinění docela pravděpodobné. Jsou i mezi námi tací padouchové. A kradou-li carovi ministři, kradou i jeho milí Židé« — říkaly židovské matky svým dětem. »Ale slyšíš-li, synu, že Žid prolil krev, nevěř tomu. Je to jistě obvinění lživé. Žid nezabije!« — Pravděpodobnost je skutečně velmi malá. Téměř žádná. Vrahů vilných, bratrovrahů, otcovrahů nebylo u nás již po staletí, jak tomu není v žádném jiném vyznání, v žádném jiném národě od jednoho konce světa až ke druhému. Avšak skutečnost, že se tu mohla vůbec vyskytnout domněnka, podle níž byli Židé odpovědnými za smrt opilcovu, charakterisuje velmi případně odpor, který mají Židé proti opilství. Chasídové si ovšem rádi zavdají. Ale vždy s mírou. I to jejich odpůrci dobře věděli. A že moudrý a prozíravý Mojšele odsoudil Lejzra k smrti, bylo ovšem tvrzení téměř směšné. Odporovalo by takové odsouzení talmudské jurisprudenci.

Car však nařídil přísné vyšetřování a pověřil jím vrchního gubernátora Vasilčikova. Vasilčikov provedl vyšetřování velmi důkladně, ale na obviněných nemohl najít při nejlepší vůli viny nejmenší. Starý Mojšele byl zproštěn obžaloby ihned. A již se zdálo, že také oba synové budou z vazby propuštěni, když se tu, mladíci nezkušení, dopustili nerozvážného kroku, který se jim stal osudným. Aby nabyli jistoty, že budou osvobozeni a již brzy propuštěni z krutého vězení, nabídli gubernátorovi Vasilčikovi tisíc pět set rublů ve zlatě — věc tehda na Rusi obvyklá. Ale Vasilčikov na ně udělal trestní oznámení. Částka nebyla ani zdaleka podle jeho důstojnosti a nenávist k Židům větší než lačnost po penězích. A tentokrát byli oba mladíci odsouzeni. Ovšem pro úplatkářství. Byl jim vyměřen strašný trest: tisíc pět set ran knutou. Rozsudek byl přes všechny přímluvy a intervence proveden v plném rozsahu. Nazí byli hnáni řadami, »ulicemi«, kozáků, kteří je nemilosrdně bičovali. Ani ránu jim neslevili. Jen jedné milosti se jim dostalo. Že totiž jakožto rabínští synkové směli si na hlavách ponechat malou čapku »jarmelku«, protože chůze s hlavou nepokrytou je nám hříchem. Vypravuje se, že jednomu z nich čapka při bičování spadla, což zpozoroval teprve později. Nechtěje hřešit dlouhou chůzí s hlavou nepokrytou, vrátil se pro svou jarmelku dobrovolně ještě jednou pod knuty kozáků.

Podle znění rozsudku měli být po vykonané exekuci oba provinilci vyvezeni na Sibiř. To se však už nedalo provésti. Zůstali ležet na zemi v tratolišti krve. Cáry masa jim visely s těla. Ani se nepodobali lidem, k obrazu Božímu stvořeným. Mužíkům, kteří celé podívané přihlíželi, zželelo se zmučených Židů. I zabili dva skopce a do jejich ještě horkých krvácejících koží oba raněné zabalili. Takovéhle bití knutou ještě nikdo nikdy nepřežil. Vnuci svatého reb Pinchesla korického však zůstali na živu a uzdravili se.

Byli později převezeni do Moskvy. Manželka mladšího, Pinchesa, přijela za mužem. Když popatřila do té utrpením strašlivě znetvořené tváře — skonala na místě raněna mrtvicí.

Říká se — pochybuji však, zdali právem — že to všechno byl trest Boží za křivou urážku učence, které prý se oba mladí Rabínovičové jednou dopustili. Prohlásili prý o slavném talmudistovi, vrchním rabínovi z Kališe, jménem Akíve Eger, že přijal úplatek v nějaké soudní při. A on, reb Akíve Eger, prý tenkrát pravil: »Že urazili mě, odpouštím jim z plna srdce. Ale že se tím dopustili též urážky zákona Božího, jehož jsem představitelem, — to jim nemůže být prominuto.«

Tiskárna slavutská zpustla. Zdrcený otec, reb Mojšele, nadějný syn svatého reb Pinchesla korického, chodil světem o žebrácké holi a zemřel u veliké bídě. »Mlád jsem byl i zestárl jsem, nikdy však jsem neviděl, že by spravedlivý byl opuštěn a potomstvo jeho že by žebralo o chléb«. — Tak stojí psáno v Písmě svatém. A co psáno jest, je pravda nejvyšší. Nevyzpytatelné však jsou soudy Boží.

Z moudrosti reb Pinchesa korického

(Z jeho knihy: »Midraš Pinhas« — Bádání Pinhasovo.)

Všechny požitky k nám přicházejí z ráje; dokonce i dobré vtipy.

Radost je vyšší stupeň než žalost. I novorozeně zprvu pláče a teprve později se také usmívá. To již postoupilo o stupeň výše. Neboť radost vyvěrá z vyšších světů: ze Svatozáře Boží. Proto také radost smývá všechny hříchy.

Propadá-li člověk nějaké neřesti, nemá se proto příliš trápit. Má doufat, že ho Pán Bůh napraví a očistí. Neboť volnost vůle máme toliko v rozhodování pro zlé či dobré; provádění našich záměrů a vše ostatní je už jen v rukou Božích. Ale rozhodne-li se člověk pro dobro upřímně, tu mu Pán Bůh jistě pomůže skutečně je konati.

Má-li někdo veliké starosti, učiní nejmoudřeji, když jde spat. Ve spánku splývá duše s nekonečnem a v tom se všecky trampoty rozplývají v nic.

Každá věc svým způsobem někdy spí. I rostlinstvo spí a podobně i voda. Též andělé Páně někdy svým způsobem spí a dokonce i zákon Boží spává.

Sny jsou odpadkem mozku. Ale vždy podle osobních kvalit člověka.

Prodlévá-li člověk mezi lidmi nevědomými, otupuje tím své srdce, jako kdyby pobýval v chrámě modloslužebníků.

Velbloudi se při oplozování obrací k sobě zadky. Proto je velbloud nejhloupější zvíře. U jiných druhů zvířat bývá při tom už sameček obrácen k samičce předkem a jen samička je obrácena zadkem. Proto je v těchto zvířatech už trochu moudrosti. Lidé se obracejí k sobě obyčejně tváří v tvář. Proto jsou tak moudří.

Písmo svaté je pojítkem mezi světem hmotným a mezi světy vyššími. Šalamounova Píseň písní je pojítkem mezi světy vyššími a nekonečnem. Proto ji nikdo nemůže plně pochopiti.

V každičkém lidském slově jsou obsaženy prvky ze světa duší, ze světa andělů a ze všech tvorů vůbec. I v každém zcela obyčejném všedním slově. Jenomže v tomto stojí na nižším stupni než ve slovech bohulibých.

Jsou lidé, kteří se musili zrodit jen proto, aby za celý život vykonali jen jeden jistý dobrý čin, ba třeba jen jednou jakýsi určitý pohyb.

Chtějí-li se nějaké duše vtělit třebas jen přechodně do mozku některého člověka, pohnou toho člověka nejdřív k pláči. A všecky duše a všechny světy mu pomáhají, aby oči jeho mohly vylučovat slzy. Neboť pláčem se mozek očisťuje.

Člověk má sebe sama pokládat za úplného hlupáčka. A právě tím obnovuje své duševní schopnosti. Poněvadž však je v člověku duší několik — všechny obnovují tím své síly zároveň s ním.

Mojžíšův duch se prostírá nad všemi generacemi a nad všemi dušemi.

V délce není šířky, ani prava, ani leva. Proto v budoucím dlouhém, věčném světě nebude už možno získat si ani zásluhy ani viny, ani s nimi spojených odměn nebo trestů.

U Turků bývalo zvykem, že když některého držitele moci zbavovali vlády, postavili před něho nanovo všechny jeho služebníky a otroky. Ti všichni však musili při tom obřadu mlčet jako němí. A tak jako tomu sesazenému tureckému hodnostáři povede se v ráji lidem, kteří za živa neplnili příkazů Božích, jak náleží. Každým naším dobrým skutkem se totiž tvoří anděl. Nebyl-li však onen skutek naprosto dokonalý, je také nedokonalý anděl tím skutkem stvořený. Na příklad je němý. A bude to pro člověka veliká hanba, když bude sedět v ráji a andělé, kteří jej budou obsluhovat, budou němí. Nebo když některému jeho andělovi bude chybět ruka, jinému zase noha. Opravit pochybené anděly může člověk jen sebeobětováním. To však nemůžete vy pochopit. Je to příliš hluboká myšlenka.

Strážní andělé člověka — to jsou jeho dobré myšlenky. Mluvíme-li dobře o někom, třebas i o mrtvém, odívají ho naše slova šatem Moudrosti. — To řka, jal se reb Pinchesl vychvalovat svatého rebe reb Šmelka z Mikulova a pravil o něm, že byl vynikajícím světcem, jemuž nebylo v jeho pokolení rovno na celém světě. —

Do pokrmů a nápojů, kterých požíváme o šabesu, jakož i do našeho spánku o šabesu se vtělil sám Bůh; ve smyslu kontrakce nekonečna před stvořením světa.

Tak jako má svět svůj střed a tímto středem je Palestina, tak má také Moudrost svůj střed a tím je Zákon Boží. Ostatní vědy jsou obalem Zákona. Proto, zná-li kdo některou vědu, neznamená to ještě, že má též schopnost rozumět našemu Zákonu. Ale naopak kdo rozumí Zákonu, pochopí velmi snadno jakoukoli jinou vědu. A také Zákon Boží má svůj vnějšek a vnitřek. Vnitřek Zákona, to jsou svatá tajemství knihy Zóhar a spisu svatého ARÍ. Proto právě byly zjeveny v Palestině, která je středem světa, jako jsou ony vnitřkem zákona, jenž je středem všech moudrostí.

Všechno žijící tvoří jednotný celek, který má vlastnost postavy člověka. Izraél je mozkem tohoto celku. Proto máme tak rádi povolání, při nichž je třeba mnoho přemýšlet. Druzí národové zaujímají funkci rukou tohoto živoucího celku. Proto jsou především tak zručnými výtvarníky. Zvířata jsou však toliko nohama toho celku. Jejich příznačná činnost je v jejich nohách, takže nižší druhy, na př. hmyz nebo myši, téměř ani nedovedou chodit pomalu, nýbrž jen běhají a skáčou. Tak je tomu s tvorstvem jako celkem i s člověkem jako jedincem. Dítě, začíná-li chodit, nechodí jako dospělý, nýbrž buď utíká anebo stojí. Je tedy principem nohou. Když povyroste, je principem rukou. Proto si v jistém věku neustále hraje. I můj synek, ačkoli se výborně učí, koná přece jen nejraději řemeslnické práce, poněvadž je ještě hochem. Ve stáří je však člověk principem mozku, takže posléze nenalézá už uspokojení ani v hovoru, nýbrž jen v mlčení a v myšlenkách. Mládí je též vrozena horkokrevnost a bojechtivost, kdežto ve stáří se již člověk mírní. A též Bůh se projevil nejprve — při východu z Egypta — jako válečník, kdežto později, za vlády Šalamounovy, vládne veliký Mír. (Slovo Mír, hebr. Šalóm — Šalamoun je jedním z označení Boha). Za krále Jerobeáma byly už arci zase rozmíšky, neboť Jerobeám je již opět nižším stupněm. — Teď jste však viděli zajímavou věc: viděli jste, že jsem začal božským Člověkem jakožto principem všeho živoucího a končím hříšným Jerobeámem. Je to jako když »Kniha Stromu Života« od svatého ARÍ začíná se nadsvětským Člověkem a končí Branou mocností nečistých.

Veškeré dění je buď ve znamení světla vyzařovaného anebo ve znamení světla odraženého. Půjčujeme-li na př. někomu peníze, konáme skutek ve smyslu světla vyzařovaného. Splácení dluhu je však již dění ve smyslu světla odraženého. Co otec poskytuje v mládí dětem, je ve smyslu světla vyzařovaného. Co děti splácejí ve stáří otci, je naproti tomu ve smyslu světla odraženého. Vyzařované náleží principu Milosti a Lásky. Reflektované toliko principu pouhé Zákonitosti. Proto je na příklad také správné, co se říká, že totiž jeden otec uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednoho otce. Neboť princip Lásky je mocnější než princip Zákonitosti.

Člověk má jíst pokud možno co nejméně, neboť za jídla je souzen. A není pravda, že čím víc kdo jí, tím déle žije. Jsou zvířata, která žerou velmi mnoho a žijí jen malou chvilku. Naproti tomu jiné druhy zvířat žijí velmi dlouho, ačkoli žerou jen docela málo.

Každému člověku hoří ve vyšším světě zvláštní světlo, docela odlišné od světla všech jiných lidí. Sejdou-li se dva přátelé v tomto světě, tu se ta jejich světla tam nahoře na chvilku spojí a spojením obou světel se rodí anděl. Anděl ten je však obdařen silou k životu toliko pro jeden rok. Sejdou-li se ti dva přátelé během roku znovu, dodávají mu tím další sílu k životu. Jestliže se však po celý rok ani jednou neviděli, tu onen anděl chřadne a odumírá nedostatkem světla. Talmud nám přikazuje, abychom při spatření přítele, jehož jsme celý rok neviděli, žehnali Bohu, že »křísí mrtvé«. To je podivný příkaz. Vždyť ani jeden ani druhý jsme nezemřeli. Koho tu tedy Pán Bůh vzkřísil? Tím mrtvým není zajisté myšlen nikdo jiný, než onen odumřelý anděl, jehož životní síla se obnoví naším shledáním.

A na konec něco pro Freuda a pro Darwina:

Když má člověk hříšné myšlenky, ať si vzpomene na tvář své matky a bude z nich vyproštěn. Jestliže je uváděn v pokušení slavomamem, ať si představí tvář otcovu.

Mezi všemi tvory se vyskytují některé druhy, jež tvoří přechod. Jsou tací, kteří jsou přechodem mezi rostlinou a živočichem, a jsou rostliny, které jsou přechodem mezi travinou a stromem. Opice je přechod mezi zvířetem a člověkem.

Poutník pak na cestu ke kotským vás vyprovází a věci prapodivné tam nachází. Cestou též zvíte, že sasovský Mojše Lejbíček byl veselé dítě — Jakož i jakým byl obchodníkem a kterak že to bylo s tím opilým mužíkem — Proč Svatý Žid rozuměl zviřátek mluvení aneb jeho slavné světu odhalení, aj, o tom zmrzlém serafovi vyprávění — A proč ten Simche Binem až k moři cestuje a tomu divadlu tam obcuje — Jak ty karty hraje a tu duši pak zachraňuje — Načež se tu vypravuje, jak ten Ázik, Jéklův synek, do té Prahy putuje, doma pak ten Boží dům buduje — A jak ten mužík nad tím písmem študuje — Načež dále následuje, co ten džikevský reb Mejr o Mendelovi tomašovském melduje aneb jak jej okrašluje — A kde že stojí reb Mendelova noha a jaká to jest přetěžká úloha — Jak se modlíval, když ještě byl maličký, a jak k němu Pán Bůh posílal andělíčky — Kterak potom reb Mendele z Kotska v Praze byl a tři milosti tajemné si tu na hřbitově vymodlil — Rabího Léva učitelem pak si učinil — O lenochu a rozvážném pohříchu, a jak je to s tím světcem v kožichu — Jakou věcí svatou je mlčení a jací prý jsme my belzští chasídi kujóni — Co pak milého Mendela ve Lvově potkalo a jak se to všecko divně zašmodrchalo — Jak potom byl ten moudrý Rim před tou nebeskou branou aneb že i to jídlo jest věcí náramnou — Kterak jsme šli tehda s kořaličkou mesiáše vítati, a proč nás musí ten milý Pán Bůh tak přísně trestati — Jak bychom pak přivítali svého Spasitele, knížete a krále, a tak dále a tak dále, a jak je to v té naší kabale — Čímž pak tu pouť už končíme k Boží cti a k své chvále.

Pročež všichni, kdož žíti chcete, do této Brány se mnou vejděte neb tam se to všecko dočtete.