Přeskočit na obsah

Devět bran/Brána čtvrtá – Svatý reb Írele ze Strelisky

Přidat odkazy
Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Devět bran
Jiří Langer
Brána třetí – Svatý reb Naftúli z Ropšice Brána čtvrtá – Svatý reb Írele ze Strelisky Brána pátá – Svatý rebe reb Mešilem Žíše z Hanipoli a Svatý rebe reb Mélech liženský
Údaje o textu
Titulek: Devět bran
Podtitulek: Chasídů tajemství
Autor: Jiří Langer
Zdroj: 1. vydání, 1937, str. 85–113
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Index stran

Brána čtvrtá

Ohnivý lev nebeské Akademie,
plamenný Serafín Boží
Kdo jeho tajemství vyloží?
A kdo vypoví jeho ctnosti
a hloubku jeho moudrosti
a světlo svatosti a šlechetnosti?

náš učitel a náš pán

Svatý reb Írele ze Strelisky

kéž nás Světlo jeho zásluh chrání na věky a vždycky

Tojre je naše nejsvětější svátost. Hebrejských Pět knih Mojžíšových, krasopisně a bez chybičky napsaných rukou osvědčeného písaře černou tuší na bělostném pergamenu z hovězí kůže. Mnoho loktů dlouhý pás, jehož oba konce jsou navinuty na dvou dřevěných tyčkách. Strom Života jim říkáme.

Pergamenový svitek Tojry je předmět drahocenný. A drahocenný bývá i sametový pláštík, do něhož jej oblékáme. Je pěkně vyšíván, starobylým symbolem šesticípého štítu Davidova vyzdoben. Na vrcholky Stromu Života klademe stříbrné koruny s rolničkami, na krček pláštíkem zahaleného svitku věsíme stříbrnou ručičku s nataženým ukazováčkem a na prsa svitku stříbrný štít. Svitky Tojry nebo Tóry, jak vy říkáte, chováme v modlitebně ve svatoschránce za nádhernou oponou.

Když při bohoslužbách o svatém šabesu a o svátcích je Kniha nošena synagogou, povstáváme před ní se svých míst s větší úctou než druzí národové před svými králi. Dotýkáme se jejího roucha, líbáme je. Kdyby — Pán Bůh nedej — Tojre padla nešťastnou náhodou na zem, postili bychom se sedm postů, abychom její pohanění smyli. Stane-li se svitek z nějakého důvodu k předčítání neupotřebitelným, pohřbíváme jej na hřbitově s poctami náležitými.

Bůh se vtělil do Tojry a jejích svatých písmen a tak se nám odevzdal. Dřív než byl svět, byla Tojre, tajemný Zákon Boží. Byla psána bílým ohněm na černém ohni, říká Talmud. A ve svatém Zóharu stojí psáno: »Bůh, Tojre a Izraél je totéž a jedno.«

O každém šabesu a o každém svátku se z Tóry veřejně předčítá. Za rok ji přečteme celou a začínáme opět znovu. Tak činíme už celá tisíciletí. Předčítání z Tóry není snadné. V Tóře není samohlásek a není v ní diakritických, rozlišovacích znamének. Nerozeznali byste v ní hebrejské ch od k, v od b, s od t, a pod. Každé slůvko má svou zvláštní melodii, a tou musí být při veřejném předčítání zazpíváno. Slovo následující má melodii už zase docela jinou. To všecko je nucen zdatný kantor znát zpaměti, nechce-li mít ostudu. Zbožné posluchačstvo je velmi kritické a velmi temperamentní.

Každičké písmenko Tóry skrývá hluboké tajemství. Tajemství vznešenější jsou obsažena v samohláskách a ještě větší v notách. Ale tajemství nejvznešenější je pohrouženo v nepopsaném moři běle, která písmena se všech stran obklopuje. Nikdo nedovede vyčíst toto tajemství, nikdo, nikdo je nechápe. Tak nesmírné je tajemství běle pergamenu, že celý tento svět není s to je pojmouti. Není pro ně vhodnou nádobou. Teprve svět budoucí je pochopí. Potom už nebude čteno, co v Tóře psáno, nýbrž to, co nepsáno v ní jest: pergamen bílý.

Je tisíce a tisíce kantorů, kteří dovedou předčítat z Tóry bezvadně a hbitě. Ale tak, jak z ní čítával svatý reb Írele ze Strelisky — ne, to neumí nikdo!

Svatý reb Šúlem z Belzu byl jednou o svátku letnic ve Strelisce. O tomto svátku nám dal Pán Bůh desatero přikázání. Předčítáme proto patřičnou kapitolu každoročně o letnicích z Tóry. Reb Šúlem byl zavolán, aby se podíval, jak jeho učitel předčítá.

A tu zmizel Šúlemovu zraku pergamen a Šúlem spatřil takovou Tojre, jaká byla před stvořením světa: Bílý oheň na černém ohni!

Takhle ovšem může zřít svatou Tojre jen takový žák, jakým byl svatý reb Šúlem, a to ještě jen tehdy, když z ní předčítá světec, jako byl svatý Írelíček.

Veliká cadékes byla už maminka Írelíčkova; dokonalá světice. Jmenovala se Rivkele. Byla sirotek. Stařičký dědeček a babička ji vychovávali v jedné vsi nedaleko městečka Janova. Avšak i dědeček a babička jí brzy umřeli. Púric, t. j. šlechtic, dal dědečka ubičovat a babička zemřela žalem. Rivkele šla do služby. Nebylo jí tehdy ani dvanáct let. Sloužila v krčmě a byla tichá a pracovitá. Krčmář a krčmářka nemohli si jí vynachválit.

Do krčmy docházelo mnoho kočí. Lid hrubý a nevzdělaný. Neustále jen hráli karty a na Pána Boha ani nevzpomněli. Rukou před jídlem si nemyli a Rivkele nikdy neviděla, že by se modlili. Proto si také nevšímala jejich poznámek o své kráse. Byl však mezi nimi jeden, který byl zcela jiný. Každého jitra si ovinul řemínky a zbožně se modlil. Před jídlem si myl ruce a po jídle děkoval Hospodinu, že »živí celý svět svou dobrotivostí a laskavostí, milosrdenstvím a slitováním, a potravu připravuje všem svým tvorům, a že nám dal tu zem dobrou, širokou a krásnou a svůj Zákon a příkazy tajemné a svatý Jerusalém, město své«. Karet se ten člověk nikdy nedotkl. Jmenoval se Piněle neboli Pinches. Krčmářka brzy poznala, že tenhle Piněle se děvčeti zalíbil, a řekla to muži. Smluvili se, že vykonají dobrý skutek, že sirotka provdají za onoho kočího. Od té chvíle byli Pinches a Rivkele ženichem a nevěstou.

Vesnicí projížděl tehdy náhodou svatý rebe reb Bér, Kazatel z Meziriče, jehož zásluh Světlo nechť nás chrání. Piněle se ho otázal, co o sňatku soudí.

Světec odpověděl: »Nevěsta tvá je dívka bez hany. Dá ti syna, který bude opravdovým požehnáním Božím.«

Rivkele prý nebyla po svatbě šťastna. Pro její hlubokou duši byl Pinches člověk příliš prostý. Brzy se však smířila se svým údělem. Vždyť byl sňatek uzavřen se souhlasem svatého rebe reb Béra! Její štěstí bylo dokonalé, když se jim konečně narodil chlapeček.

Íre mu dal otec jméno v Izraeli.

Vypravuje se, že když ještě byla Rivkele v jiném stavu, přišla jednou do Meziriče. A jak přestoupila práh světcovy jizby, vstal svatý rebe reb Bér uctivě se své stolice. Divili se žáci, že světec vstává před obyčejnou ženou.

I pravil svatý rebe reb Bér žákům: »Vězte, že dítě, které tato zbožná žena nosí pod srdcem, bude jednou světlem, které bude zářit celému Izraeli.«

Írelíček bylo podivné děťátko. Jednou si hraje před domem, a tu, z ničeho nic, dá se do hrozného pláče. Jak to dovedou jen děti.

»Piněle, běž se podívat, co se mu stalo!« volala Rivkele z kuchyně na muže.

»Nic tatínku, nic se mi nestalo,« povídá Írelíček. »Ale bylo mi najednou tak nějak líto milého Pána Boha. Jak je mu asi smutno, že nemá všecky své dětičky u sebe!«…

Kočí je celé dny na cestách, a při tom pramálo vydělá. A Piněle chtěl být stále u svého Írelíčka. Nechal tedy vůz vozem a nastěhoval se do Janova. Přes noc byl z něho krejčí. Jenže tam v Janově byl každý sedmý Žid krejčím a na parádu si janovští tuze nepotrpěli. Sváteční bekiše (kaftan) se dědila s otce na syna do třetího a čtvrtého pokolení, a když s všední visely cáry, nebolelo to ani nejbohatší. Práce bylo málo, peněz ještě méně.

Rodiče Írelíčkovi byli chudí. Neměli ani na učitele, který by jejich synka učil slovu Božímu, ačkoli Írelíčkovi byly už pomalu tři roky.

Na štěstí bydlil v sousední dědině zámožný židovský pachtýř, jenž vydržoval pro své již dorůstající děti domácího učitele. A ten pachtýř dovolil, aby se Írele učil slovu Božímu zároveň s jeho syny.

Však už také bylo na čase. Nadcházel právě den třetích narozenin Írelíčkových. Ostříhali tedy Írelíčkovi vlásky — až do tří let totiž děti nestříháme — hlavičku ještě k tomu oholili, jen pejzičky nechali. Vykoupali milého Írelíčka a oblékli mu šábesový kaftánek. Potom postavili Írelíčka na stůl, nasadili mu ne otcův šabesový štráml, jak se obyčejně takovým dětičkám půjčuje, nýbrž ten ohromný širák, černý sametový, jaký nosívají muži, kteří mají mezi svými předky nějakého slavného rabína. Írelíčka nebylo pod tím širákem skoro ani vidět. Však také žádného slavného předka neměl. Dali taky Írelíčkovi na krček krásný zlatý řetěz. Těžký, že jej jen tak tak unesl. Statkářka jej zdědila po své drahé prabábě — mír její památce! — a půjčovala jej hodným dětičkám jen k jejich třetím narozeninám. Takhle vyšňořen musil milý Írelíček na tom stole kázat. Pamlsků pro něj, chudáčka, neměli. Ale přece jen to byly velmi slavné narozeniny, tyhle Írelíčkovy. Neboť Írelíček nekázal jako »kážou« při svých narozeninách jiná tříletá děcka. Írelíček, moudrý Írelíček — kázal doopravdy. Jako velký a učený člověk! — Tak se stal z Írelíčka žáček.

Od té doby chodíval Írele přes luka a lesy den co den do vzdálené obce. Chodil sám. Nikdo ho nedoprovázel. Bylo to zajisté řízení vševědoucího Boha. Neboť daleké každodenní putování Írelíčkovo přispělo nemálo k tomu, že se jeho dětská duše záhy rozvinula tak krásně jako ten květ na lukách, jimiž chodil.

Šel Írelíček cestou svou v myšlenkách.

Púric toho kraje byl člověk vzdělaný a dobrý. Rád čítával v knihách a znal všechny moudrosti křesťanů, jimž říkají filosofie.

Vidí púric, jak se Írelíček vrací z učení. Íre šel jako ve snách.

»Íre, Íre!« volá púric.

Írelíček nic. Neviděl a neslyšel.

»O čem tolik přemýšlíš?« tázal se hodný púric hocha, když se ho konečně přece dovolal.

Íre se šlechtici zdvořile omluvil a dal se do povídání.

Bylo to obdivuhodné. Všechno, všecinko, co kdy púric četl v knihách, bylo v slovech Írelíčkových, a ještě mnohé, o čem se těm púricovým filosofům nikdy ani nesnilo.

Když bylo Írelíčkovi třináct let, znal všech třicet šest částí Talmudu i celé čtyři díly Šulchan áruchu. Když dovršil rok patnáctý, rozuměl všem tajům kabaly. Z široka daleka přicházeli žáci, aby je reb Íre v tajemství Boží zasvětil. A dobrotivý Írelíček nedovedl odpírati.

Spisy Majmonidovy znal svatý reb Írele streliský doslova nazpaměť i s komentáři.

O svém zrození vyprávěl jednou po letech toto:

»Můj otec, blahé paměti, byl s počátku vozkou, později krejčím. Bydlil na vesnici a byl velmi chudý. Ve vesnici nebylo Židů. Když jsem se narodil, nebylo po ruce předepsaných deset mužů, abych v jejich středu byl obřezán a pojat do svazku praotce Abrahama. Nelze vylíčit otcovu bídu. Neměl ani tolik, aby deseti mužům zaplatil cestu ze sousedního města, jak vesničtí Židé v těch dobách v podobných případech činívali. A kde měl chuděra ještě k tomu vzít oběd pro tolik lidí?

Když nadešel osmý den po mém narození, den, v němž novorozeně má být obřezáno, vyšel otec z chalupy a nevěda si rady usedl na mez. Důvěřoval ve Všemohoucího, že mu pošle pomoc, že náhodou snad půjdou kolem židovští pocestní, kteří ho z nesnází vyprostí a pomohou mu splnit náboženskou povinnost podle zvyku a předpisu. Hodina za hodinou ubíhala, avšak právě toho dne se jediný židovský pocestný neukazoval.

Když tak uběhlo celé dopoledne, dal se otec do pláče. A hle, v tom okamžení přijíždí z dálky vůz.

Podívá se otec a vidí, že cestující jsou Židé jako on. A už jsou tady.

»Hej, strýčku, proč pláčete?« volají.

»Syn se mi narodil,« povídá otec. »Je tomu právě dnes osm dní. Má teď být pojat do svazku Abrahamova…«

Nedopověděl. Pláč mu zalil ústa.

»Jaká šťastná náhoda!« smáli se neznámí. »Je nás právě deset a je mezi námi i rabín. Taky moj’l (obřezavač) je tu. Ba dokonce i jeden muzikant je mezi námi. Ten nám může po obřízkách zahrát, abychom si pěkně zatancovali. Není to žádný šumař. Také jídla bude habaděj. Jedeme od veselky a vezeme si hojnou výslužku. I kořaličku máme.«

Zkrátka byla to tenkrát obřízka, jaké v té dědině oko nevidělo a ucho neslyšelo, co svět světem stojí. Když bylo po všem, nasedli milí hosté zase do vozu a odjeli. Nikdo jich už nikdy nespatřil.« —

Chtěli byste už asi vědět, kdo že ti neznámí byli?

Inu: Král David byl ten muzikant, co jim při obřízkách vyhrával. Mojžíš byl tím rabínem, jenž jim slovo Boží kázal. A praotec Abraham sám obřezával. Kmotrem byl prorok Eliáš. Snad se už dovtípíte, kdo byli ti ostatní.

Až přijde mesiáš, se všemi se shledáme. Zatím jim jen zazpíváme tu naši starou chasídskou píseň. Zpívejte ji pěkně všichni se mnou!

Avrúmku, Avrůměnku, náš starý tatěnku, náš starý tatěnku!
Čomu ty nechodyš,
čomu ty neprosiš
Pána Boha za nás, Pána Boha za nás?
Aby Bes-hamikdoš náš zbudovaty,
naše díty in dr Tojre vjiraš šomajim vychovaty,

Learcejný, nás zaprovadyty;
learcejný náš, learcejný náš![1]

Jicchok, Jicchokněnku, náš starý tatěnku![2]

Zpívejte pomaleji a nekřičte tolik! Či snad si myslíte, že nás tam nahoře neslyší?

Mojše, rájo mehejmno náš! Mojše, rájo mehejmno náš!

Čomu ty nechodyš,
čomu ty neprosiš
Pána Boha za nás, Pána Boha za nás?
Aby Bes-hamikdoš náš zbudovaty,
naše díty in dr Tojre vjiras šomajim vychovaty,
learcejný nás zaprovadyty;
learcejný náš, learcejný náš![3]

Kabala dokazuje, že v duši Adamově byly obsaženy duše všech lidí. Proto lpí na nás, potomstvo Adamovu, tíže dědičného hříchu, neboť jsme hřešili zároveň s Adamem.

Svatý reb Írele však pravil, že když se hotovil Adam, aby spáchal první hřích, uprchlo z jeho nitra několik duší, které zhřešit nechtěly a které nikdy nepožily zapovězeného ovoce a dědičným hříchem proto obtěžkány nejsou.

On, svatý reb Írele ze Strelisky, byl jednou z těchto nevinných duší.

Manželka Írelova se jmenovala Fráde. Byla trpělivá, věrná a pokorná, pravá chasidacke Jídene, chasídská Židovka. S Frádele se přistěhoval Írele do Lvova. Aby měli na živobytí, šla Frádele do služby. Jako kdysi Írelova matka.

Později, když nastřádala něco peněz, otevřela si Frádele hokynářství. Mnoho nevydělala. Jen tak tak, že s manželem, který byl celé dny v učebně, měli co jíst. Írele ve Lvově nepobyl příliš dlouho. Jednoho dne chopil se hole a vydal se do světa. Toužil po světci, který by mu ukázal cestu k Bohu.

Putoval dlouho, než svého světce nalezl. U mnohých světců byl, mnoho cest k Pánu Bohu poznal, všude se přiučil něčemu užitečnému, ale to pravé nalezl teprve po dlouhém putování.

Nejprve byl v Ližensku u svatého rebe reb Mélecha. Potom byl v Ostrohu. Tam jej svatý reb Jejbe vyučil jísti. K tomu potřeboval Írele jeden večer.

Bylo to takhle: Reb Jejbe si dal předložit velké mísy, plné rozličných pokrmů až po okraj. Nato požehnal Pánu Bohu a pustil se do jídla s podivuhodnou chutí. Jako zázrakem mizely libry masa a plné sběračky té husté chasídské kaše v jeho svatých ústech. Žádný jiný smrtelník by s ním nebyl mohl závodit. Všechen obsah mís přece však nezdolal. V jedné zůstalo trochu kaše na dně. A tu se svatý reb Jejbe — kéž nás chrání Světlo jeho zásluh — nad tou mísou sklonil a se slzami v očích doprošoval dušiček v té kaši zakletých, aby mu odpustily, že dnes už víc jíst nemůže. Prý až snad po druhé. Potom se pomodlil modlitbu po jídle s nevídanou vroucností a celou noc probděl na modlitbách a při studiu Zákona. Jmenoval se vlastně Jákev Josef. Reb Jejbe mu říkáme, poněvadž napsal knihu, kterou takto pojmenoval.

Ráno Írele odcestoval.

Ani svatý reb Jejbe nebyl jeho předurčeným učitelem. Neodpovídal kořání jeho duše. Írele věděl, že jediné ten bude jeho učitelem, kdo jej naplní takovou bázní, jakou pociťujeme toliko před Pánem Bohem. Pravíť Talmud: »Tvá bázeň před učitelem budiž stejně veliká jako bázeň před Hospodinem!«

Z Ostroha putoval Írele dál, až přišel do Korice. Avšak svatý reb Pinchesl z Korice, jakmile jej spatřil, řekl:

»Odejdi v míru a pokoji! Já nejsem tvým učitelem.«

A tak si Írele v Korici ani neodpočinul a vydal se bez prodlení na další pouť. Navštívil svatého reb Motěle v Nechzízu, ale nepobyl u něho dlouho. — Víte, to je ten svatý reb Motěle z Nechzízu, jenž dovedl ze svého svícnu vykouzlit měsíček v úplňku. Já jsem ten jeho zázračný svícen viděl na své oči. Je to vzácná památka. Celinký je z ryzího stříbra! —

Teprve v Hanipolu u svatého rebe reb Žíše se Írelíček poněkud pozdržel. Avšak ani tam neměl stání, ačkoliv se mu u svatého rebe reb Žíše velice líbilo.

Po dlouhém putování dorazil konečně až do Karlina. U silnice právě seděl reb Šlojmele karlinský na patníku před svým domem; odpočíval. Spatřiv neznámého příchozího vstal a podav mu ruku pozdravil jej na uvítanou.

»Šúlem alejchem!« — »Mír s vámi!«

Od té chvíle byl Írele jeho. Jeho žákem.

Neboť v tom okamžení jala ho ona svatá bázeň, jakou pociťujeme jen před tváří Nejvyššího.

V Karlině pobyl Írele léta. Svou Frádele navštívil ve Lvově jen jednou o svátcích. Navždy se k ní vrátil teprve po mučednické smrti učitelově.

Svatý reb Šlojmele nevěnoval žákům mnoho času. Většinu dne dlel uzavřen ve své jizbičce v rozjímání. Írele se však od něho naučil mnoho, velmi mnoho.

Proto tedy, než budeme pokračovat ve vypravování o žákovi, musím vám nejdřív něco povědět také o tomhle jeho učiteli.

Svatý reb Šlojmele z Karlina byl žákem svatého rebe reb Béra, žáka Baal-Šemova. Také reb Šlojmelovi karlinskému říkáme Baal-Šem; ovšem jen ‚malý Baal-Šem‘. Ale už z toho vidíte, jak nesmírný to byl světec. Však se modlíval s takovým zápalem, s takovým napětím všech sil nejen duševních, nýbrž i tělesných, že po bohoslužbách z únavy močíval krev. Vždyť bylo svatému reb Šlojmelovi Nebesy uloženo, aby svou modlitbou nahrazoval Pánu Bohu modlitby všech, kdož se nemodlí s náležitou vroucností, ba i těch, kdož se — milostivý Bůh nás opatruj — nemodlí vůbec.

Jednou svým žákům řekl: »Každý si má uvědomit, že je na světě jediný svého druhu a že člověka, jako on, nikdy nebylo a nikdy nebude. Proto také máme každý vytříbit své mravní vlohy a zdokonalit svou osobitost podle daných možností. Jen tak se svět přibližuje dokonalosti.

Jindy řekl: »Kdosi spatřil drahocenný předmět ve veliké výšce. Chtěl jej sejmout a požádal tedy několik lidí, aby udělali »věž« a nejvýše stojící aby předmět sňal. Kdyby jeden z nich, třebas ten nejspodnější, řekl: »K čemu tu vlastně jsem? Vždyť tak jako tak do takové výšky nedosáhnu!« — a to řka kdyby ten člověk odskočil, bylo by to jednání velmi pošetilé a životu druhých nebezpečné. Všech je nás stejně třeba. Nejvyššího jako nejnižšího. Když jen jeden člověk chybí, nedosáhne již celek vytouženého cíle.«

Jindy opět řekl svatý reb Šlojmele toto: »Bůh si nepřeje, abychom žili v ustavičném vytržení, jako na příklad andělé. Přeje si naopak, abychom tu a tam poněkud poklesli. Neboť potom, když se ze svého poklesku kajeme, postupujeme právě tímto svým pokáním na stupeň vyšší než byl stupeň, na němž jsme byli před pádem. Svým vzestupem však povznášíme s sebou zároveň i veškerý ostatní svět. Pro lásku k bližnímu žádá tedy na nás Bůh, abychom klesali až tam, kde jsou druzí lidé.«

Kajícníkům neukládal reb Šlojmele postů. Říkal, že půst povoluje jednotlivcům jen za těchto podmínek:

Za prvé, když jejich hřích byl opravdu velmi těžký.

Za druhé, když kajícník je člověk silný a naprosto zdravý.

Za třetí, když béře na sebe půst v zimě, kdy je den krátký.

Za čtvrté, když se před východem slunce řádně nají.

»A to všecko« — řekl reb Šlojmele — »jediné tehdy, když vidím, že bych milému kajícníkovi způsobil zármutek — kdybych mu půst neuložil.«…

Kdosi k sobě zval reb Šlojmela na zítřek na návštěvu.

»To ti slíbit nemohu,« odvětil svatý reb Šlojmele. »Dnes večer budeme vyznávat víru v jediného Boha a při slově »jediný« jsme povinni Pánu Bohu se obětovat. Zítra při ranní modlitbě bude naše duše procházet vyššími světy; což jestli se jí tam zalíbí a nevrátí se už do tohoto světa? A zase budeme vyznávat víru v Boha jediného a při tom mu život svůj obětovat. Také po hlavní modlitbě padáme na tvář před Hospodinem a znovu se mu obětujeme. Což kdyby tak Bůh opravdu naši oběť přijal a duší naši si už ponechal? Jak ti mohu tedy přislíbit dnes, že budu tvým hostem zítra?« —

Svatý reb Šlojmele předvídal správně. Bylo mu opravdu přáno zemřít při modlitbě. Zemřít smrtí mučednickou. Nikoliv tehdy, ale o něco později. Oč se po celý život modlil, bylo mu tedy splněno.

Dne 22. měsíce tamuzu roku 5552 (1792) modlil se s chasídy ranní modlitbu jako obyčejně. Když však dospěl k verši: »Vše na nebi i na zemi je pod vládou Tvou!« — tu povznesl hlas, jako ještě nikdy. A v tom okamžení se vřítili do modlitebny kozáci a světce před oltářem ubodali. Stalo se to v přítomnosti svatého reb Írele, jeho milovaného žáka.

Reb Šlojmele z Karlina byl mesiášem. Nikoliv mesiáš z domu Davidova, jehož příchod tak toužebně očekáváme, neznajíce dne ani hodiny, nýbrž mesiáš z domu Josefova, jenž přijde před Synem Davidovým a bude utracen podle starého proroctví. Svatý reb Írele však řekl, že jeho vznešený učitel musil být zavražděn, poněvadž v něm byla vtělena duše Abelova, jenž zahynul podobně: vražednou rukou Kaina, bratra svého.

Reb Írele se vrátil do Lvova k své ženě.

Brzy poté přijel do Lvova slavný kabalnik svatý reb Heršele ze Zidačojva. Reb Írele přišel k němu na návštěvu.

Reb Heršele mu řekl:

»Povím vám veliké tajemství, na něž každodenně k větší slávě Boží myslím, kdykoliv pronáším vyznání víry, Slyš, Izraeli, Bůh jest jediný. Tajemství, které mám na mysli, nenajdete ani v spisech svatého ARÍ. Bylo mi vnuknuto Nebesy.«

To řka, pošeptal mu kabalistickou formuli svého tajemného přemítání do ucha, načež se ho zvědavě otázal:

»A jakou tajemnou myšlenku vkládáte do věty vy?«

»Ani nevím,« řekl Írele prostince. »Jen tak zamhouřím oči, vnořím se v nekonečno a volám: »Slyš, Izraeli, Bůh jest je-di-ný!«

To vzkřikl svatý reb Írele takovým hromovým hlasem, že se celá jizba otřásla. Se stropu padala omítka. Vidí reb Heršele, jak se jizba třese a jak se stropu padá omítka. Udiveně potřásl hlavou a řekl tichounce:

»Takhle to arci nedovedu.«…

Tenhle reb Heršele ze Zidačojva sepsal několik znamenitých kabalistických knih. »Ateret Sebí« (Koruna krásy), »Perí kódeš hillúlim« (Plody svatých prvotin), »Bét Elóhim« (Dům Boží), »Súr méra« (Straň se zla) a kdo ví co ještě. Byl žákem lublínského Jasnovidce, a byla v něm vtělena duše ‚Onoho dítěte‘. Onoho zázračného dítěte, jež v tajemné knize »Zóhar« tak často zvěstuje mudrcům tajemství nejvyšší. Však jsou také ne nadarmo souhlásky slova »Zóhar« iniciálkami slov: Reb Heršele Zidačojvský, ovšem v obráceném pořádku. — Ale čím je to všechno oproti zbožnosti našeho svatého Írelíčka!?

Reb Írele nestudoval kabalu, tak jak to dělávají nepovolaní lidé malého ducha. Říkal, že jen bloudi ji studují proto, aby poznali tajemná jména andělů a zneužívali jich potom k magickým výkonům. Reb Írele, když se při studiu setkal s andělem, zavřel oči a ani se na něj nepodíval, o jméno se nezajímal. Učil se od andělů Páně jen pokoře a bázni Boží.

Tehdy žil ve Lvově bohatý reb Lejb Mímeles, jenž byl sešvakřen se svatým Jasnovidcem z Lublína. Reb Lejb Mímeles si učeného Írelíčka velmi oblíbil.

Jednoho dne se ho tázal:

»Z čeho vy vlastně žijete?«

»Cho cvaj kí«, odvětil Írele lakonicky.

Tomu by každý rozuměl tak, že Írele řekl, že má dvě krávy. Neboť kráva se řekne po židovsku »ký«.

Také reb Mímeles tomu tak rozuměl. A poněvadž chtěl zbožnému člověku pomoci, nařídil doma, aby napříště brali mléko jen u reb Íreleho.

Vyhledali tedy sklep, jenž byl Írelovým bytem.

Krav tam nebylo.

»Jak jste mi mohl včera říci, že máte dvě krávy!« vytýkal mu druhého dne boháč.

»Ach odpusťte«, omlouval se Írele, »takhle jsem to přece nemínil. Neměl jsem na mysli židovské slovo »ký«, nýbrž dvě hebrejská »kí« z verše Písma svatého: »Neboť v Bohu raduje se srdce naše, neboť v jeho svaté jméno doufáme.« — Hebrejské »kí« totiž znamená: neboť…

Írelovi se narodil ve Lvově hoch. Pojmenoval jej Šlojmele po svém svatém učiteli. Reb Lejb Mímeles byl kmotrem při obřízkách.

Bohatý kmotr zahrnoval od té doby Írelovu rodinu dary. A tak byl Írele nucen ze Lvova uprchnout. Uprchnout před kmotrovou štědrostí. Zbohatnout totiž Írele nechtěl. Sloužit Pánu Bohu třebas i v největší chudobě od malička až do smrti je krásnější než veškeré statky tohoto světa.

Jednoho dne sedl tedy Írele s rodinou na vůz a odstěhoval se do maličkého a chudobného městečka Strelisky, aby byl napříště ušetřen darů bohatého mecenáše. Odtud Írelův šlechtický titul: Reb Írele ze Strelisky.

Sláva byla Írelovi stejně protivná jako bohatství. Říkal: »Lépe je člověku, skočí-li do rozpálené huti, než aby se stal slavným.«

Streliští chasídové byli právě tak chudí, jako jejich světec, svatý reb Írele. To proto, že — jak ostatně už víte — reb Írele svým chasídům statky pozemské vymodlit nechtěl, ačkoliv tak činívají všichni jiní cadýkové. Reb Írele se modlil toliko za duchovní blaho svých věrných.

Tuto podivnůstku mu kdysi vytýkal jeden světec, který k němu přijel na návštěvu. Co učinil reb Írele?

Zavolal jednoho chúsida, který se tam právě namanul, a řekl mu:

»Věz, že tato chvíle, kdy tu sedím s tímhle cadýkem, je hodina obzvláštní milosti. Můžeš vysloviti jakékoliv přání, bude ti splněno. I kdybys si žádal stát se největším boháčem na světě, stane se podle tvé vůle.«

Chúsid se dlouho nerozmýšlel.

»Tak tedy si přeji, ať mi Pán Bůh pomůže, abych se dovedl modlit modlitbu »Pochválen budiž, Jenž promluvil, a povstal tento svět…« s takovou vroucností, s jakou vy se ji modlíváte!« —

»Vidíte,« pravil Írele hostovi, »vidíte, jakého druhu je bohatství, jehož si žádají moji chasídi.«

Také paní Frádě, ženě Írelově, bylo líto chudičkých chasídů manželových. Však cítila bídu tuze dobře sama na sobě. —

»Pomodli se za ně, aby se jim lépe vedlo!« naléhala na manžela.

»Dobrá,« povzdychl reb Írele, »zítra se jim dostane, čeho si budou přát.«

Druhého dne při ranní, když chasídové dospěli k slovům modlitby: »Bohatství i sláva přichází od Tebe ó Pane!«, přistoupil k nim svatý reb Írele a pravil:

»Kdo chceš peníze, sáhni si rychle do mé kapsy a vytáhneš hrst dukátů!«

Ale ani jediný si nesáhl.

Mezi chasídy streliskými byl však přece jeden bohatý. Byl to Vúvče.

»Ach, Vúvče, Vúvče, mám tě tak rád,« řekl mu jednoho dne reb Írele. »Ještě raději bych tě však měl, kdybys byl stejně chudý jako jsme všichni.«

Vúvče se zhrozil. Byl tak zhýčkán, že když se mu jednou přetrhlo šněrovadlo u boty, působila mu tato nepatrná nehoda takové nepříjemnosti, že už nemohl soustředit myšlenky k modlitbě. Co teprve, kdyby mu z bot lezly palce jako těm druhým? Kde by potom byla veškerá jeho zbožnost?!

Svatý reb Írele ze Strelisky je chasídy nazýván Súref, Serafín. Víme z Písma svatého, kdo jsou serafíni. Proroci Ješáje (Jesajáš) a Jechezkl (Ezechiél) nám je názorně vypodobnili. Podle jejich svědectví jsou serafíni andělské bytosti o šesti křídlech a čtyřech obličejích. Jejich těla jsou šlehající plameny.

Pro tyto plameny, domnívají se mnozí, nazýváme prý streliského světce Serafinem. Modlil se skutečně tak plamenně, tak ohnivě, že by si proto titulu ohnivých serafínů plně zasloužil.

Říkal, že biblický hrdina Simson sňal s nebe sílu k posile všech slabých a klesajících, kteří budou ve všech pokoleních až do skonání světa, a král David že svými písněmi sňal s nebe nadšení a dal je lidem.

On, svatý reb Írele ze Strelisky, svou modlitbou snímal s nebe nadšení Davidovo i sílu Simsonovu.

To však není pravý důvod, proč Írelovi říkáme Serafín. Příčina je jiná, podivuhodnější.

Povím vám ji.

V jedné vsi nedaleko Strelisky žil stařičký chúsid jménem Ázik. Ázik nebyl chúsidem svatého Streliského, nýbrž svatého Jasnovidce lublínského, k němuž putovával rok co rok na velké svátky. Ze zdvořilosti se při té příležitosti stavoval také ve Strelisce.

Jednou se tak cestou do Lublína opět stavil ve Strelisce a přenocoval s ostatními poutníky v učebně. Všichni spali. Na lavicích, na podlaze, jako to bývá, všichni usnuli hlubokým spánkem. Jen on, stařeček, usnout nemohl.

K půlnoci vstoupil do učebny svatý Streliský. Bylo jeho zvykem chodit se podívat, zdali návštěvníkům opravdu nic nechybí.

Ázik ležel na podlaze mezi spáči. Ani nedutal. Zdálo se, že spí též.

Ale nespal.

A co spatřil, bylo podivuhodné.

Chodí reb Írele učebnou mezi spícími, jako kdysi Áron mezi živými a mrtvými. Chodí tak lehounce, tak tiše, jako by se jeho svaté nohy ani země nedotýkaly.

Chodí sem a tam a na podlaze rozložený Ázik jej po očku pozoruje.

Áni na chvilku se nemůže Ázik odtrhnout od tváře Streliského. Tak je zaujat tajemnou září, která se na ní zračí.

Teď se reb Írele obrátil k němu zády a jde učebnou opačným směrem.

Vidí Ázik, jak se světec obrátil k němu zády, a lituje, že už jeho svatou tvář vidět nebude. Než co to?!

Ačkoliv je teď reb Írele od něho odvrácen, vidí přece Ázik tvář světcovu úplně jasně. Docela tak, jako před tím, kdy byl k němu obrácen obličejem.

Marně si mne Ázik oči. Co vidí, to vidí. Kterýmkoli směrem reb Írele kráčí — vždy je jeho svatá tvář viditelná. Ázik se o tom, co mu bylo přáno v noci zříti, nikomu nezmínil. Umínil si však, že až přijde do Lublína, vypoví vše svatému Jasnovidci.

Ze Strelisky do Lublína je hezký kousek cesty a starý Ázik již dobrou pamět neměl. Než do Lublína dorazil, na všechno zapomněl.

Když bylo po svátcích, šel se se svatým Jasnovidcem rozloučit.

»Až přijdeš do Strelisky,« pravil mu svatý Lublínský, »vyřiď tam Streliskému, že vím, že má dvě tváře!«

»Však jsem vám o tom chtěl vypravovat!« zvolal Ázik překvapeně.

»Tak jen můj vzkaz pěkně vyřiď! Nezapomeň!« napomenul jej Jasnovidec.

Spěchal-li Ázik do Lublína, spěchal nyní do Strelisky ještě více.

»Není to zcela správné,« řekl mu reb Írele, když vyslechl vzkaz Jasnovidcův. »Nemám dva obličeje, nýbrž čtyři.«

A teď tedy víte, proč svatého Streliského nazýváme Súref: Poněvadž čtyři tváře mají jen andělé Páně, serafínové nazvaní. Tak nám je vypodobnil prorok Jechezkl.

Nedomnívejme se ostatně, že Ázik byl jediným smrtelníkem, jemuž bylo přáno poznati andělskou tvář Írelovu. Viděla ji i dravá zvěř.

Jedné zimní noci jel reb Írele s několika chasídy saněmi lesem. Najednou se koně zastavili a ne a ne dál. To proto, že uprostřed cesty číhal obrovský medvěd a hrozivě mručel.

Chasídi zesinali. Ale reb Írele? Usmál se tak líbezně, jak jen on to dovedl. Slezl s vozu, popošel jako by nic až k medvědovi a cosi k němu promluvil.

Šelma pohlédla překvapeně do světcovy svaté tváře, nanovo krátce zamručela, načež svěsila hlavu a odšourala se jako zahanbený psík.

Jíde Herš ze Streteny byl Írelovým nejmilejším žákem. Pojila je láska tak zázračná, jako byla láska Davida a Jonatana, ba snad ještě zázračnější.

Po smrti paní Fráde oženil se reb Írele s Blíme, dcerou reb Kopla, jenž byl žákem svatého Baal-Šema. Tímhle sňatkem se stal Írelovým švakrem reb Mendele z Kosova.

A tenhle reb Mendele z Kosova řekl:

»Závidím švakrovi jen jedno: Jeho žáka Jíde Herše Stretenského. Nikdy jsem nepoznal učitele, jenž tak stále myslí na svého žáka, a nikdy jsem neviděl žáka, jenž lpí tak na svém učiteli, jako reb Írele a Jíde Herš. Jsou jako Mojžíš a Josua. A Mojžíš a Josua byli, říká Talmud, jako slunce a měsíc. Měsíc, jenž světlo sluneční zrcadlí.«

A svatý reb Írele řekl o svém žáku toto:

»Až přijde mesiáš — staniž se tak brzy, za dnů našeho života — půjdou mu vstříc všichni světci se svatým Baal-Šemem v čele. Já půjdu s mým Jíde Heršem, a věřte, nebudu se muset za něj hanbit.«

Reb Írele vysílal Jíde Herše na misijní cesty do Maďarska. Pravil, že nikdo nedovede ocenit, co všechno tam Jíde Herš vykonal. Teprve až přijde mesiáš, bude to světu odhaleno.

Na takové cestě přišel jednou Jíde Herš až do Káleva u Debrecína. Kálevský cadýk, svatý reb Jicchek Ázik Toub, jej prosil, aby mu pověděl některou z pravd, jež reb Írele hlásá.

»To není možné«, odvětil Jíde Herš. »Slova mého učitele podobají se maně. Tak jako mana přicházela s nebe — tak i jeho svatá slova. A tak jako nám Talmud vypravuje, že kdo manu požil, nic z ní ze svého těla nevyloučil, nýbrž celý tento chléb nebeský úplně strávil, všechen, beze zbytku, přecházel přímo do krve — stejně tak tráví naše duše pravdy, jež náš mistr hlásá. Osvěcují nás cele. Avšak vydati z nich něco? Ne, to nelze. Staly se krví našeho těla.«

»Tož mi aspoň vypravujte o jeho činech a ctnostech, abych si ho mohl jasně představit.«

Jíde Herš obnažil prsa a pravil:

»Pohlédněte mi do srdce! V něm spatříte celého mého učitele.«

Povoláním byl Jíde Herš košerákem. Ale byl to košerák, jakých je nemnoho. Zvířata se jeho nože pranic nebála. Naopak toužila po něm.

Z daleka přilétali do Streteny holubi, sami kladli hlavičky pod nabroušený nůž Jíde Heršův a vrkali a prosili, aby je zařízl svou láskyplnou svatou rukou. Proto také reb Írele tak dlouho nechtěl udělat Jíde Herše rabínem. Věděl, že ještě tisíce ubohých duší, vtělených ve zvířata, čeká na vysvobození košeráckým nožem Jíde Heršovým.

A kromě toho: Jak mohl reb Írele připustit, aby se stal Jíde Herš rabínem? Vždyť když jej jednou nechal zazpívat po jídle jen tu napolo svatou píseň šabesovou, omdlel Jíde Herš při zpěvu roztoužením. Dvě hodiny jej křísili. Co teprve, kdyby byl rabínem a modlil se nejsvětější modlitby před oltářem! Omdlel by jistě navždy. Takový to byl »batlen«; člověk k Ničemu…

Než vám ještě něco povím o tomhle svatém budižkničemu, musím vám dát nejdřív toto naučení:

Vězte, že když Pán Bůh stvořil svět, radovalo se veškeré stvoření. Radovalo se proto, že až je budou chasídové požívati, budou za to Pána Boha velebiti. Chlebíček radostí chřupal, protože věděl, že až jej budeme pojídati, Hospodina, krále světa, budeme oslavovati, »že dává vzcházeti chlebu ze země«. Víno plesalo, že budeme žehnati »tvůrci vinné révy«, stromoví, že budeme děkovati »tvůrci ovoce«, zeliny a traviny, že budeme žehnati »tvůrci plodin zemských«. Kozičky a kravičky, beránci a ovečky tancovali a skákali, slepice kdákaly a kačeny štěbetaly, s rybičkami se honily. Nemohla se už dočkat ta zviřátka líbezná, až jejich masíčko budou chasídové smažiti a Pána Boha za to chváliti. I voda se smála a kořalička též. Což nebylo jim již tehdy všem určeno, že nad nimi budeme říkati: »Pochválen budiž Hospodine, Bože náš, králi světa, jehož slovem povstalo vše?« — Vždyť i vonná koření věděla, že až k nim budeme čichati, budeme Pánu Bohu žehnati, »že stvořil vůně rozličné.«

A tak se tehdy všechno radovalo, vše plesalo, vše se smálo — jen tabák plakal.

»Pane světa!« žaloval tabák, slzičkami všecek promočený. »Pane světa, za všechno ti budou chasídové žehnati a jméno tvé vznešeně velebiti. Jen pro mne jsi neurčil nijaké požehnání!«

»Neplač, mé dítě!« utěšoval jej nebeský Otec náš. »Odškodním tě za to hojné. Věz, že ničím na světě nebudou lidé prokazovati tolik dobrodiní, jako právě tebou.«

A vskutku! Ničím si v tomto světě nezískáváme tolik zásluh a přitom tak snadno a tak lehce, jako tabákem. Nic nám to nikdy neubližuje, téměř nic nás to nestojí a nikdo, komu prokážeme milosrdenství tabákem, se neurazí a studem, že byl nucen milosrdenství přijmout, se nezačervená. A všichni jsme si tu rovni. Bohatí i chudí, zlí i dobří, skoupí i štědří.

Přijde soused na táčky a nemáme, čím bychom jej pohostili. V chalupě není skývy chleba, není špetky čaje, není vodky. A přece nám Pán Bůh dopřeje, abychom skutek pohostinství vykonali stejně krásně jako náš tatíček Abraham, jenž mohl zaříznout pro hosty tele, mezitím co jim matička Sára pekla koláče z vejražkové mouky.

Jak je to možné? — Inu takto:

Vytáhne soused lulku, vyloví z kapsy kaftanu pytlíček tabáku, lulku vyklepá, tabákem napěchuje a rozhlíží se.

Vidíme, že se soused rozhlíží a dovtípíme se.

Co uděláme? Vstaneme, vezmeme lopatku, v peci popel rozhrábneme a už neseme hostovi žhavý uhlíček na lopatce.

Soused si od nás nedá arci sloužit. To on jen tak čeká, až se k němu opět vrátíme. Ale když jsme už tady a uhlíček je na lopatce, vezme nám lopatku z ruky a zapálí si sám.

Kouří soused, kouří, spokojeně si s námi povídá, a když je po besedě, v míru a pokoji odchází.

Stálo nás něco to naše pohostinství?

Ne.

Uškodilo nám nějak?

Nikoliv.

A přece jsme skutek pohostinství vykonali a nepomíjející zásluhu tím získali. Soused je spokojen a my též.

A podobné zásluhy si získáváme tabákem téměř den co den a při příležitostech všelikých.

Ne, nemá tabák příčiny si stěžovati. —

Jednou při ranní ve Strelisce chtěl si Jíde Herš šňupnout. Vyňal svou »piške«, chci říci tabatěrku, piške otevřel a opět zavřel, a položil před sebe. To proto, poněvadž byla prázdná. Nebyl v ní už ani šňupeček.

Avrúm Simche z Galigy byl člověk velmi bystrý. Viděl, jak Jíde Herš otevřel a zase zavřel svou piške a dovtípil se.

Co učinil Avrúm Simche? — Šel a nasypal dobrou polovinu tabáku ze své vlastní piške do piške Jíde Heršovy.

Reb Írele se právě modlil před oltářem.

Nechtěl Jíde Herš nechat skutek Avrúm Simcheův ani okamžik jen tak neodměněný.

Co udělal? — Vytáhl Jíde Herš svou »fčejle«, chci říci kapesník, přistoupil k Avrúm Simcheovi a rozprostřel mu fčejle před obličej.

A co Avrúm Simche z Galigy skrze Jíde Heršův kapesník uzřel, byl div divoucí. Prohlédne Avrúm Simche a hle! Před oltářem nestojí v modlitbách svatý reb Írele… Před oltářem se tyčí ohnivý sloup a ten sloup sahá až do nebe. A po sloupu šplhají do nebíčka dušičky. Sta a sta dušiček. Jsou to duše nebožáků, kteří zemřeli bez zásluh. Zdaleka se slétly do Strelisky, chudinky nahaté. A svatý Írelíček je slzičkami omýval, do bělostných košilek oblékal a vedl milé dušičky do věčné blaženosti.

Vidění trvalo jen okamžik. Jíde Herš sňal kapesník s tváře Avrúma Simche — a ten tam je ohnivý sloup, po dušičkách ani stopy, před oltářem se modlí svatý reb Írele a koldokola jen obyčejní chasídové. — Nechť jsou všichni dlouho živi a zdrávi! A milostivý Bůh nám pomoz, abychom dosáhli dokonalosti ještě za živa a v tomto vtělení, AMEN!

Dlouho naléhal lublínský Jasnovidec, než svatý Streliský konečně svolil, aby se Jíde Herš stal rabínem ve Streteni a nechal košerování. Všechny duše, v dobytek a drůbež vtělené, byly totiž už spaseny jeho košeráckým nožem.

Jednou putovalo několik chasídů do Strelisky. O šabesu nesmíme ovšem cestovat, a tak byli tihle chasídi nuceni světit jeden šabes ve Streteni. Litovali, že toho dne neuslyší výklad slova Božího z úst svého Írelíčka. Avšak to, co slyšeli od reb Jíde Herše, bylo tak hluboké a krásné, že konec konců byli přece jen rádi, že ten jeden šabes ztrávili ve Streteni.

Když v neděli došli do Strelisky, bylo ovšem jejich první starostí pozeptat se, jak včera vykládal Zákon jejich svatý reb Írele.

A nastojte! — Co zde uslyšeli, bylo navlas totéž, co včera vyslechli ve Streteni z úst reb Jíde Herše!

I tázali se chasídové svatého reb Írele po příčině podivuhodné shody.

»To máte tak,« řekl jim svatý Serafín. »Když jsem v sobotu poslouchal v nebi, jak tam vykládají slovo Boží, byl se mnou také Jíde Herš a též on to tam všechno odposlouchal. Pověděl to potom ve Streteni, zatím co já to říkal zde ve Strelisce.«

A se smíchem dodal:

»Tenhle Jíde Herš mi nakonec ještě ukradne i bělmo mých očí!«

Reb Írele neměl ovšem ve zvyku příliš často vyprávět chasídům o věcech, které se dály na nebesích. Ale jednou, bylo to dne 21. měsíce elúlu, pravil:

»U nebeské brány zasedá stálý soud, jenž rozhoduje o přijetí či nepřijetí duše do ráje. Mezi soudci byl až dosud jeden světec, jenž zemřel v pradávných dobách a který již dávno zapomněl na svody tohoto světa a na lidskou slabost. Proto byl velice přísný soudce a téměř nikoho nechtěl do ráje pustit. Nyní byl z onoho soudu odvolán a stal se tam nahoře členem ještě vyššího soudního dvora. Jeho místo v soudu nižším je uprázdněno…«

Třetího dne poté reb Írele skonal.

Jeho syn, reb Šlojmele, měl se nad čerstvým rovem pomodlit synovskou modlitbu »Kadyš« pro povznesení duše otcovy.

Řekl však jen první větu modlitby:

»Posvěceno a velebeno budiž slavné jméno Boží!«

Dál se reb Šlojmele nemodlil. Pravil:

»Anděl jako můj otec pro své povznesení víc nepotřebuje.«

Když se o těchto slovech Šlojmelových doslechl reb Heršele ze Zidačojva, řekl:

»Je málo dětí, které vědí tak dobře, co je otec, jako to ví reb Šlojmele.«

Reb Šlojmele přežil svého svatého otce jen čtyři měsíce. Když ho před smrtí chasídové prosili, aby od nich neodcházel, odpověděl jim:

»Jak možno déle žíti, když jsme měli takového tatínka?!«

Streliští osiřeli.

Chtěli si nalézt jiného světce, který by jim nahradil jejich Írelíčka. Marně však bloudili světem. Nikde se jim nelíbilo.

Na konec si vzpomněli na reb Jíde Herše stretenského. Z chasídů streliských se stali chasídové stretenští. Nikdy nezapomenu na kouzlo modlitební melodie stařičkých chasídů stretenských. Do skonání bude znít v mém sluchu.

Ani toho, jenž přebírá perly, ani toho, jenž váží zlato, nelze přirovnat k stretenským chasídům, vyslovujícím svatá slova modlitby. Pomalu, pomaloučku a tiše plynou ta sladká slova, produševnělá takovou skromností a láskou a takovou touhou, že ani vypovědět to nelze a s ničím na světě srovnat.

Modlitba streliských bývala bouřlivá a plamenná jako vášnivý výkřik cikánových houslí. Modlitba stretenských je táhlá, něžná píseň, tlumená dusítkem hluboké pokory a odevzdanosti. Kdo ji neslyšel — nepoznal pravou zbožnost nikdy.

Z moudrosti reb Írela ze Strelisky

— Okna jsou symboly tajemství. —

— Někteří lidé jsou nadmíru hubení a slabí, a ostatní lidé se domnívají, že těmhle je snadno ďábla přemáhati a Pánu Bohu sloužiti. To je omyl. Je jeden ďábel, který se jmenuje »Vyzáblost«. A právě tohohle ďábla přemoci a vypuditi je těžší, než přemoci všechny ostatní. —

— Jak je možno člověku být hrdým a domýšlivým?! Vždyť nemáme nic ze sebe! Všechno vychází z Boha. Dokonce i ta naše zbožnost je dar Boží. —

— Před příchodem mesiášovým budou jistou dobu zastávat úřad rabínský vyložení zlosynové. Budou se umět přetvařovat tak, že chasídové je budou mít za dokonalé světce a budou v ně slepě věřit. Ale Pán Bůh bude v své veliké milosti stejně odměňovat chasídy za tuto jejich víru, jako kdyby věřili v světce opravdové, a bude je chrániti, aby se nenaučili neřestem svých duchovních vůdců. Jak se už David v Žalmech modlil: »Nechť ochraňuje kroky svých chasídů (zbožných), od zlosynů nechť je ostříhá!« —

— Nebeská Tóra má 600.000 písmen a 600.000 duší je rozděleno v lidu izraelském. Každá duše je totožná s jedním písmenem Zákona. Kdyby v Tóře jen jediné písmenko chybělo, byl by celý svitek neplatný. A podobně, kdyby jen jediný z nás nebyl na svém místě mezi všemi, nebyli bychom ničím.

Avšak proč nejsou hebrejská písmena Tóry spojována? Abychom si z nich vzali příklad a aspoň čas od času se oddělili druh od druha a oddávali se o samotě rozjímání.

— Když jsem byl ještě malý klouček a pan učitel mě teprve učil číst, ukázal mi kdysi v modlitební knize dvě malounká písmenka v podobě čtvercových puntíčků a řekl mi: » Vidíš, Írelíčku, tahle dvě písmenka vedle sebe? To je monogram Božího jména, a kdekoli v modlitbách tyhle dva čtverhranné puntíčky takhle vedle sebe uvidíš, musíš na onom místě vyslovit jméno Boží, třebaže tam není vypsáno celé.« Čtli jsme s panem učitelem dál, až jsme došli k dvojtečce. Byly to také takové dva čtvercové puntíčky, jenže nikoli vedle sebe, nýbrž pod sebou. Pomyslil jsem si, že je to asi také monogram Božího jména, a tak jsem na tom místě Boží jméno vyslovil. Pan učitel však povídal:

»Ne, ne, Írelíčku, tohle neznačí jméno Boží. Jen kde jsou dva pěkně vedle sebe, kde druh vidí v druhovi sobě rovného — tam je jméno Boží, ale kde je jeden pod druhým a druh se nad druha povyšuje — tam není jméno Boží…«

— I v bratrovrahu Kainovi byly jiskry dobra. Světci, kteří jsou vtělením těchto jisker Kainových, jsou právě ti největší světci. —

— »Írelíček se neobává, že bude souzen za to, že není takovým velikým světcem, jako byl Mojžíš nebo Abraham,« řekl reb Írele sám o sobě. »Írelíček se však velmi bojí, že bude souzen za to, že není takovým Írelíčkem, jakým Írelíčkem by měl být.« —

A nyní všichni, kdož žíti chcete, do té druhé Brány se mnou vejděte neb tam se dočtete

— že pražský rebe reb Jojnysn byl sladký po moravsku anebo že byl už chasídem tak trošku — Jak ti svatí bratři světem bloudili a jak byl Žíše veselý — O ptáčcích, o mravencích a o matičce zemi všeliké povídání a Žíšova křídla, jakož i vytržení — A jak je v Meziriči na učení — Frankfortského pak světce tvrzení, že tihle polští Židé jsou dotěrní — Načež následuje, jak svatý rebe reb Mélech v Ližensku proti vídeňskému císaři bojuje. — A proč náš vojáček tak nerad rukuje a na tu vojnu pak hubuje — A jak svatý rebe reb Mélech tu polévku rozlije — Císař Josef pak slavného čaroděje v tom vídeňském zámku tajně konsultuje, a svatý rebe reb Mélech v Ližensku mu ruce ukazuje — Ďábel pak světci vyhrožuje a chasídy rozmnožuje — Načež soud liženský nad Pánem Bohem slavný rozsudek vynese, a co všechno zažil Mélech v tom lese — Proč v jednom týdnu v roce nikdy nekázal a jaké to slasti nám odkázal —

  1. ↑ Abrahámku, Abrahámíčku,
    náš starý tatíčku,
    proč nechodíš,
    proč neprosíš
    Pána Boha za nás?
    Aby nám náš Chrám zbudoval,
    naše děti v Zákoně a bázni Boží vychoval,
    aby nás dovedl do naší země,
    do naší země!
  2. ↑ Izáku, Izáčku, náš starý tatíčku…
  3. ↑ Mojžíši, pastýři věrný náš,
    Mojžíši, pastýři věrný náš,
    proč nechodíš, atd…
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Devět_bran/Brána_čtvrtá_–_Svatý_reb_Írele_ze_Strelisky&oldid=282989“