Den štěstí/* * * (2)

Den štěstí
* * * (1)	* * * (2)	Smutný večer

Údaje o textu
Titulek:	* * *
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 77-79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

* * *

V života mého vlny zasmušené
 tvá láska byla jako leknín bílý,
 když mlhy dolem táhnou při měsíci,
 že i ty vody zkalené a rmutné
 jsou ojasněny velkým jeho okem
 a zdají se být mořem bílé záře

 Leč jednou — vůkol setmělo se náhle
 a na obloze choulily se mraky,
 kdes v dáli hřmělo zhluboka a zdlouha —
 ty vlny náhle začaly se čeřit
 a tak se chvěly jako v nepokoji,
 jak duše lidí zachvívá se bázní,
 když v dáli tuší neštěstí a smutek.
 Já v udivení na břehu jsem hleděl,
 jak vlny dmou se, jak to vře a kypí
 a jak ta voda vystupuje z břehů
 a láme stromy, křoviny a hráze
 a zaplavuje údol široširý
 a stále roste a ty břehy trhá
 divokým vztekem. Vzpíná se a ječí
 a kypí dravě rozpěněný příval
 šílenou bouří, která v bok mu šlehá,
 že jako pes a jako had se svíjí
 a kňučí, pláče, naříká a mlčí
 Teď jedna vlna výše pěnou tryskne
 a druhá v tmavou prohlubeň se řítí
 a zmítá se jak lvice poraněná...

 Pak zdálo se mi, že mne to tam volá,
 že tato vřava omamná a vírná
 a jásající snad by přehlušila
 ten pustý výkřik, který v duši dřímá.
 A zdálo se mi — co vše se mi zdálo! —

 Leč v tom jsem cítil, že mne cosi mrazí
 a příval dolů se břehu mne trhá
 a potom vím jen, že jsem vzkřikl hrůzou
 a že jsem cítil drsný výsměch smrti
 a že jsem potom ještě v dáli zahled’
 na vodách těch se leknín zmítající,
 jak rvaný proudem tone, hyne, mizí.

 Pak vůkol bylo všecko zpustošené.

 A když jsem pozděj břehem chodil v pláči,
 jen kalnější ty vlny byly rmutem
 a to dno dole hlouběj bylo zryto,
 jak vždy, když mraky v horách k zemi spadnou
 a rozvodněné potoky a řeky
 se vrhají jak dravci do údolí.
 Teď dávno už je všecko oplakáno
 a vody tiše přes kamení plynou
 v hlubokou propast moře neznámého,
 tam, odkud není návratu už zpátky —
 leč na těch vodách oko darmo hledá
 květ jediný. Jen časem měsíc bílý
 se zachvěje a svitem boluplným
 v ty hluboké a tiché vody skane
 a chvíli tiše na povrchu hrá si.
 A tu si často myslím na ty chvíle,
 když ten květ čistý jako dívčí duše
 byl tiše líbán lunou zádumčivou,

 jež tiskla k němu cudná svoje ústa
 a chvěla se na bílých jeho listech,
 jak vlny kolem v úctě mlčenlivé —
 života mého vlny zasmušené,
 jež v tmavých skalách rozervaných břehů
 a v těžkých stopách vichřice a bouře
 jen tiše dále ubíhají k hrobu.

 A hlavu skloniv vždy jsem myslil na to,
 co nikdy, nikdy nevrátí se zpátky —
 a bylo mi, jak vždy je v duši každé,
 kam bouře snesly neštěstí a smutek.