Dekret Kutnohorský (Tyl)/9.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 42–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mistr Boček měl mezi tím podivnou návštěvu.

Zamyšlen seděl u svého stolu a chtěl pracovati; ale obraznost jeho potácela se s ochromenýma perutěma jen okolo Hedviky. Duch jeho nemohl se nikam upnouti. Odjakživa jasná obloha mysli jeho byla se v posledních časech mrakem zasmušilosti potáhla — a touha jeho neviděla posud paprsku, jenž by temnost dnův jeho rozplašil. Nejistota klíčila v duši jeho a tížila ji mnohem bolestněji, nežli by snad jisté zničení lásky jeho bylo činilo.

Psalť právě žalozpěv nešťastného pastýře pro ztrátu milenky, když k němu do komnaty kramář Sekyrka vešel. Učinilť po prstech několik kročejů přes práh, a při každém se hluboko před mistrem poklonil.

Bylať to stará, dobrá duše. — Léta mladosti utekla mu jako veselému jonáku, zůstavivše na něm až do stáří mnohou památku bujných, bezstarostných časů, a tak až do dnešního dne rád po radostech těkal. Ale všecko dělo se u něho odjakživa v nějaké míře a jen do jistého stupně. Věděloť se na př., že plným džbánkem nepohrdá, a předce ho nemohl nikdo pijákem nazvati. Nemohloť se říci, že by krásné a milostné pohlaví nenáviděl — ba naopak: on si až posud rád s ním zahrával; ale vstoupiti s ním v nějaké užší a trvalejší spojení, k tomu se jakživ odhodlati nemohl. Bylať to buď jakási panická ostýchavost, kteráž jen trochu hry milovala, anebo veliká láska k nevázanému živobytí, kteréhož ve stavu manželském pozbyti se obával. Při tom ale vedl svou živnost a domácí hospodářství v nejlepším pořádku — staral se o dobré zboží, měl hojný odbyt, a když večer nastal, tu pozorně krámek i obydlí uzamknuv, zalezl do veselých pokoutních krčem, kdežto pak, když jiní dováděli, stranou sedě se vší chutí se jim smával — anebo nanejvýš po krčmářce nebo její holce chvilkami zamilovanýma očima házel. I byl na mnohých místech hostem dobře známým a mile vítaným.

Poslední jeho potulka skončila se ovšem nešťastně. Od té chvíle nevěděl ubohý, kde mu hlava stojí; sahal po jiném zboží, špatně vážil, více nebo méně dodával, nemohl jísti, nemohl se smáti, nemohl přemýšleti. A toho bylo mu předce potřebí! Kdež tak z ničeho nic nějakou nevěstu vzíti? Zoufanlivě začal všecka děvčata ze sousedstva v duchu prohlížeti; a když mu některá z nich na oči přišla, myslil si v duchu: „To jest ona vyvolená!“ — Ale jak se k ní přiblížiti?

„Starý jsem!“ pravil sám k sobě. „O mých starodávných kouskách vědí — která pak si mě vezme? — Mámť arci trochu mamonu — ale která hodná uváže si na krk otupělou sekyru pro trošku peněz? — A nehodnou? — Bože mne uchovej!“

Den po dni ubíhal, a bázeň ženicha bez nevěsty se množila. Těšilť se někdy ovšem tou nadějí, že naň Václav zapomene — anebo že to jen žert byl, jakých Milost královská ráda vyváděla.

„Ale kdož mi za to ručí?“ trýznila ho zase bázeň. „Kdyby si na mne předce zpomněl? S panem Václavem nejsou žádné žerty… ó já nešťastný mládenec!“

Třetí neděle uběhla — a ubohý kramářík nebyl ještě rozhodlán. Za to byl ale nemocen. Náramná slabost sklíčila oudy jeho. Leželť na loži svém jako malomyslný, žádného okolo sebe nemaje, kdo by ho těšil, kdo by ho bavil. Tu teprva poznal, jak bolestno jest na velikém světě o samotě státi, a hned si v duchu umínil, že učiní podle králova rozkazu, jejž nyní za kynutí nebes pokládal.

Sotva se poněkud zotavil a v dobré naději sesílil, ozdobil co možná nejlépe tílko své a bral se k poctivé vdově, paní Hatě, kteráž asi třetí dům od něho bydlila.

Mělť za to, že k nejlepšímu a nejšťastnějšímu cíli zaměřil.

„Vdova nemá ničeho nazbyt — sirotek je ubožátko,“ pravil sám k sobě; „a tudíž jim bude plná truhlice vítanou. Děvče není ovšem hezké — ale tím lépe pro mne; aspoň nedostanu tak snadno košíčkem. Za to je čiperné, a jak vidím, vždy čistě oblečené — tedy také pořádné, a lidé povídají, že je jako kuřátko. — Nu, vždyť uvidíme.“

I těšil se, jak mohl; ale srdce mu předce hlasitě klepalo, když po ulici kráčel. Přeříkávalť si ještě jednou, jak matku a pannu Mariánku pozdraví — ale tuto nezastihl doma. Přednesl tedy jen matce žádost svou.

Paní Háta nemohla se ovšem ubrániti radostnému překvapení, vidouc, že by najednou na svá stará kolena všech starostí pozbyti a své milé dítě na tomto světě v lůně hojnosti zanechati mohla; ale paní Háta byla také žena, kteráž velmi mnoho na dobrou pověst držela — a potom byla také moudrá matka, kteráž nechtěla dítě své ledabylo prodati.

„Mnohovážený pane sousede,“ — jala se tedy na rozpacích mluviti — „já chudá žena považuji ovšem navštívení vaše za veliké štěstí, ale jistou odpověď nemohu vám hned dáti. Za jedno myslím, že je děvče na vdavky ještě tuze mladé a nerozumné — potom — nu vždyť mi budete rozuměti — nechcete ji na den, na týden, a má-li ona při vás po celý život věrně a spokojeně zůstati, musí na vás také zalíbení míti — musímeť se tedy v této věci především dle její libosti říditi. Víte-li co, pane sousede! Já s ní moudře promluvím —“

„Ach ano, ano, milá paní Háto!“ odpovídal ženich, jemužto z přívětivých slov poctivé vdovy již nejkrásnější naděje svítala — „učiňte tak, drahá matičko — a prohoďte k vůli starému sousedstvu nějaké prospěšné slovíčko! Vaše Mařenka usedla si tak pevně do mého srdéčka, že nebudu míti dnem a nocí poklidu, dokud nezvím, jak se moje námluvy ukončí.“

„Nu, nu — však ono tak zle nebude!“ usmála se rozšafná vdova, kteráž byla, jak se zdálo, právě na dobrou myšlénku připadla. — „A víte-li co, pane sousede — mně něco napadá, a vám by mohlo posloužiti.“

„Ó mluvte, mluvte, milá paní sousedko!“ třásl se starý mládenec radostí. „Co pak je to?“

„Abych se vám upřímně vyznala — já nebudu holku přemlouvati. Rozložím jí to podle svého rozumu — nech potom dělá, co jí srdce poroučí. Vím ale, kdo by jí v té věci velmi dobrou i platnou radu dáti mohl — a toho by jistě poslechla. Je to náš učený pán, mistr Boček — nu, vždyť ho znáte! On s ní posud jako pravý otec nakládal — a jestli holka něco umí, tedy je to jeho napomínáním. Zastavte se tedy u něho — onť je pán jako máslo a rád vás vyslechne. Předložte mu žádost svou — a řekne-li, že s holkou promluví, můžete míti vyhráno.“

I poděkoval se ženich za radu — jak ujišťoval — právě mateřskou, a slíbil, že se dle ní zachová.

Aby se tedy pod ochranné křídlo platného přímluvce utekl, navštívil v ouzkostech postavený ženich učeného mistra. I byltě si na cestě slova krásně spořádal — ještě krásněji a líbezněji, nežli jaká ve svém krámku nejhezčím děvčatům ke koupenému zboží přidával; ale předstoupiv konečně před svého domnělého ochránce, nemohl nijak nit nalézti, na nižto by ty drahé perly úst svých byl pořádně navlékl.

„Vysoce učený a na slovo vzatý pane!“ jal se mužíček mluviti, skoro bez ustání tělo své k poklonám ohýbaje — „vaše moudrost pochopí, co mojí pošetilosti na srdci leží — léta jsou tady, a psáno stojí: Není dobře člověku samotnému — jakož vy lépe věděti budete, pane učený, ačkoli jsem celého půl druhého léta do školy chodil a tudíž obrátila se mysl i oči moje k počestné panně, a srdce moje po ní vzdychá.“

S podivením poslouchal mistr Boček Sekyrku hledanými slovy se pachtícího. Neznalť jej i nerozuměl mu; nemohl se úsměvu zdržeti, vida vystrojeného starce, an k sladinkým slovům se nutě, v tváři a po čele se potil.

„Co se vám, pane, líbí?“ tázal se ho přívětivě. — „Kdo jste?“

„Ach — ach, já bezhlavý!“ zvolal kramář, do čela se uhodiv. „Opovažuji se učeného pána obtěžovati a zapomínám — prosím, nechtějte se hněvati — byl bych nešťastný! Jsem poctivý měšťan, chudý kramář Sekyrka — ty milý Bože! výdělky nejsou veliké, kde by se vzalo bohatství — můj krám je právě vedle —“

„A co u mne pohledáváte?“ ptal se opět Boček vida, že host nijak do proudu se dostati nemůže. „Já nic nekupuji a nic neprodávám.“

„Ó prodáváte — prodáváte, učený pane!“ zvolal Sekyrka radostně, jakoby se byl slova chytil, ježto jej, vlnami spletené rozprávky zmítaného, k žádoucímu cíli donese. „Svou přízeň, svou milost a přímluvu mi prodejte, slavný pane! Milá moje sousedka, paní Háta, navážila mi na váze laskavosti své tolik naděje, že se důvěrně k moudrosti vaší utíkám. A jeť to moudrá žena, pečlivá matka — vidělať by ráda, kdybych dcerušku její zaopatřil — a já to udělám s radostí — nalezlť jsem zalíbení na počestném děvčeti.“

„Jakže?“ tázal se Boček plný podivení, netroufaje si pravý smysl řeči letitého člověka podložiti.— „A jak to chcete Mariánku zaopatřiti?“

„He he!“ usmál se ženich, rozpačitě mezi rukama čepici otáčeje. „Jakž jinak, nežli jak ji poctivý mládenec a upřímný ženich zaopatřiti může.“

„Vy tedy chcete Mariánku — dceru paní Háty, za manželku?“ tázal se mladý mistr opět, a podivení jeho rostlo každým okamžikem. Nevědělť, má-li sluchu svému věřiti. Marii — to dítě — měl si mysliti jako nevěstu věkem sešlého člověka! S chutí by se byl dal do smíchu, kdyby věc sama sebou nebyla tuze vážná bývala.

„A ví již děvče o tomto vašem křesťanském úmyslu?“ ptal se dále s jakýmsi nelibým pocitem nespokojenosti, že byl dříve nic nezvěděl — anebo vlastně: že mu Marie o tom nic neřekla, jíž proto nejvíce přál, že až posud skoro žádných tajností před ním nemívajíc, dětinskou, čistou mysl svou před ním nezastírala.

„Až posud neví panna o ničem“ — odpověděl Sekyrka — „a protož právě k učenosti vaší se utíkám. Matka mi přeje, i byla by ráda, kdyby mi také dcera přála. Za tou příčinou odkázala mne k vám, učený pane! Na vás prý panna mnoho drží — pravila mi matka — vy prý jste vždy jako pravý otec o sirotka pečoval, a kdybyste nyní z přirozené dobroty jenom jediné slovíčko k mému prospěchu prohodil — nebude panna váhati —“

V divném pohnutí přecházel Boček po komnatě; nyní ale náhle před domlouvavým ženichem se zastaviv, další řeč jeho zarazil.

„Co že?“ jal se poněkud prudce tázati. „Chcete, abych vám činil dohazovače? — Manželka není statek, jehož smlouváním a domlouváním nabýváme; o manželku musí láska do boje — sama a sama, pak je srdce hodno vítězství, pak nás i výhra těší. Myslíte-li, že panna Marie za to stojí, abyste na léta svá boj milostný začal a síly své k dosažení cíle napjal: aj! tedy jděte přímo k děvčeti! Řekněte jí: tak a tak myslím — to a to ti dávám! — Bude-li se moci dívka odhodlati, aby svůj život s vámi strávila: dosáhnete žádostí svých i bez mé přímluvy.“

„Ó běda mně nešťastníku!“ zabědoval letitý ženich. „Jsem ztracen — veta po mém životě!“

Leklť se živě prohozených slov Bočkových, a maje za to, že sám a sám, svou osobou, u žádoucí nevěsty ničeho nezíská, zhrozil se, a strach jím zatřásl. Tanulať mu na mysli slova králova. Zbledl po celé tváři, a rtové se mu třásli.

„Pro živý Bůh!“ ustrnul nad ním Boček. „Co pak se vám stalo?“

„Ztracen jsem — nedostanu-li manželku !“ bědoval Sekyrka.

„A což vám panna Marie tak hluboko v srdci sedí?“ divil se mistr. „Je-liž možno, abyste ve svých letech —“

„Ó, srdce mé je mladé — a láska je všemocná!“

Boček zpomněl na svou Hedviku. Byloť mu líto zamilovaného starce a útrpností pohnut promluvil k němu hlasem utěšujícím: „Nezoufejte si! Promluvím s pannou — to vám slibuji; ale domlouvati jí nebudu — toho neočekávejte!“

„Oko Páně směj se na vás po všechen čas vezdejšího života a po smrti vám ukaž cestu k branám nebeským!“ zvolal Sekyrka jako znovu narozený. Oko se mu zajiskřilo — a v radostném pohnutí hnal se potěšený ženich po ruce mistrově, aby ji políbil. Potom utěšený odešel…

Bočkovi byla celá ta příhoda tak podivná, tak neočekávaná, že nevěděl, zda-li se mu všecko právě snilo — čili opravdu s nastávajícím ženichem Marie rozprávěl. Onť byl až posud uvyklý, dceru paní Háty za pouhé děcko považovati; a náhle měl v dítěti, jež v domácnosti jeho jako ochotný služebný bůžek vládlo — to měl nyní na onom stupni spatřiti, po němžto se nejvroucnější tužby dospělé panny obracejí. Musilť se zasmáti!

Zpomněl si ale zase na spanilou Hedviku — a plamenem zahořela krev jeho! Sladkou žádostí naplnila se prsa jeho — rychlým krokem popocházel po komnatě, oběma dlaněma si tvář ukrývaje, jakoby tím pevněji krásný obraz udržeti chtěl, jenžto se mu najednou před oči stavěl.

Viděl totiž i Hedviku, spanilou Hedviku, jako nevěstu — jako nevěstu svou a zapomenuv na chvíli, jaké překážky mu v cestě stály, oddal se čarolibým snům, v nichžto pravda a skutečnost v krásné podoby s láskou a žádostí jeho splývaly.

V tom k němu vešla Marie.

Byla to obyčejná hodina, kdežto pečlivá stará hospodyně anebo dcera její skoro denně ptát se přicházely, zda-li učený pán něco potřebuje.

Lehkou nohou a s úsměvem na tváři vkročila dívka přes práh i odbyla své uctivé pozdravení.

Boček poděkoval; ale na tváři jeho nespočívala přirozená laskavost; ústa jeho mluvila, jakoby o tom ani hlava, ani srdce nevěděly; byloť, jakoby se byl ze sna probudil — a oko jeho spočinulo s neobyčejnou pozorností na dívčí postavě.

S podivením pozorovala to Marie. Zdáloť se jí, jakoby v očích mladého, krásného mistra něco četla, co v nich ještě nikdy neviděla. Lehounký ruměnec přeletěl bledé tváře její.

A v skutku nebyl Boček ještě nikdy tím okem na dívku pohlédl, jako v této chvíli! I myslil opět, že je ve snách. Marie, to děcko, jež bylo říkaje před jeho očima vyrostlo, jež on od prvopočátku cvičil, jež on skoro za sestru považoval — to děcko stálo nyní před ním jako nevěsta! — A on se podivil, nemoha pochopiti, kde po všechen čas oči míval, nepoznav, že byla Marie v skutku panna dospělá — panna krásně a půvabně urostlého těla. Dle tváře hezká nebyla — to musel říci, ačkoliv jí byl dlouhým obcováním přivyknul; ale jak na něj v tuto chvíli hleděla — těma dětinsky důvěrnýma, ale i trochu potutelnýma očima: tu cítil v sobě neobyčejné pohnutí, a duše jeho se zarmoutila myšlénkou, že by toto poupě v rukou starého mládence uvadnouti mělo.

„Ale což pak se to dnes u nás přihodilo, učený pane?“ jala se nyní dívka tázati. „Matinka je neobyčejně veselá — a vy nějak smutný. Co pak je vám, vzácný pane?“

„Paní Háta je tedy veselá?“ opětoval Boček, oka s dívky nespouštěje.

„Již dlouhý čas nebyla tak dobré mysli. Domnívám se, že cítí ulehčení při své chorobě.“

„To cítí, neboť vás miluje a je plna radosti, jakouž jí vaše budoucí zaopatření působí.“

„Jaké zaopatření?“ podivila se Marie.

A Boček jí pověděl, kdo se o ruku její uchází.

Jakoby na ni, uprostřed zemských rozkoší tonoucí, z nenadání smrt byla zkřikla, zděsila se dívka slov Bočkových. Tvář její beztoho vždy bledá, zůstala jako stěna. Rtové se třásli — chtěli vydati hlas, ale ze stísněných prsou nemohla slova cestu najíti.

„Pan Sekyrka zdá se mi hodný člověk“ — pokračoval Boček dále — „jest, tuším, také zámožný, budoucí léta vaše byla by tedy zaopatřena —“

„Nic, nic!“ vyrazila nyní ze sebe dívka zoufanlivě. „Já nechci!“

Po těch slovech se obrátila, zastírajíc si oběma rukama tvář, do nížto jí náhle jako panenským studem opět krev se valila.

„Aj, vždyť se toho nemusíte, milá Máří, tak děsiti!“ promluvil Boček, žasnoucí nad dívčí prudkostí. „Stav manželský je nejvyšší povolání ženy na světě — a žádná rozumná nebude se ho lekati. Váš pan ženich myslí to také upřímně —“

„Já nechci žádného ženicha!“ zvolala zase dívka u velikém pohnutí, v němžto se více, nežli dětinská upejpavost ozývala.

„Nebuďte bláhová!“ káral ji mistr hlasem laskavým a blíže k ní přistoupil. „Matka vaše myslí, že se tímto sňatkem vám i jí na stará léta odlehčí — a protož doufá —“

„Co doufá matka?“ tázala se dívka, na kvap se k Bočkovi obrátivši a hlavu pozvednuvši. Nevýslovná úzkost usídlila se jí na tváři. „Co doufá?“

„Že budete šťastna!“ vyhýbal se mistr přímé odpovědi — „jakož jí to pan soused sliboval, a jakož si toho ona přeje. Což jiného mohla by doufati? Vyť jste jediná její naděje, rozkoš vysokého stáří, a nemohouc, jak se domnívá, sama dětinské lásce vaší se odměnit — teší se vidouc, že by jiný učiniti mohl, v čem jí nedostatek překáží.“

Tiše byla Marie mezi touto řečí hlavu sklonila a jak se zdálo, pozorně poslouchala; ale dvěma proudy řinuly se jí slzy jako bohaté perly po tvářích, a rtové její uzavírali se v nemluvné bolesti.

„Já sám přeji vám všelikého štěstí pozemského, milá Máří“ — pokračoval Boček tichým, líbezným hlasem — „a těšil bych se z celého srdce, vida vás na příští zaopatřenou.“

Ale místo co by ji byl měl těmi slovy potěšiti, zdálo se, že jimi tajná bolest její teprva potravy a průchodu nalezla, neboť v okamžení rozplynula se veškerá bytost její v hořký pláč.

„Také vy? — také vy, pane vzácný?“ štkala ubohá spínajíc ruce na vlnících se ňádrech.

„Ale což pak je vám, Mariánko?“ jal se Boček již ouzkostně tázati, nemoha si dívčí vášnivé jednání nijak vysvětliti. „Myť to s vámi upřímně myslíme — a já zajisté tak srdečně jako vaše matka; ale chraniž nás Bůh, abychom vás k něčemu nutili, nač, jak vidím, bez pláče ani pomysliti nemůžete! Já slíbil panu Sekyrkovi, že s vámi o té věci promluvím, neboť jej sama vaše matka ke mně poslala — ale nic jiného učiniti jsem se nezaručil. Buďtež dobré mysli, milá panenko!“ mluvil dále, s přátelskou důvěrností ji za ruce bera, jež vyděšena ještě pořád sepjaté držela. „Což mne neznáte? — Není-li vám ženich po libosti, nebudeme již o něm mluviti.“

„Děkuji — děkuji, vzácný pane!“ zvolala polo v pláči, polo v smíchu. Radost vyjasnila jí tvář jako krásné jarní slunce. Křečovitě chopila se pravice Bočkovy a začala ji líbati.

„Mariánko! — panenko! co děláte?“ zvolal mladý mistr polozmatený, a srdce mu počalo rychleji tlouci. Nevědělť, jaký to sladký nepokoj se ho zmocňuje. Nestál proti dívce jako bratr proti sestře, jako učitel proti žákyni, jako pěstoun proti sirotku — to poznával; avšak cit a poznání toto trvaly jenom okamžik.

„Pusťte mne, pusťte!“ prosil ji ruku svou z rukou jejích vyvinuje; ale dívka se ho tak pevně držela, že ji i s rukama k sobě přitáhl. Tu se ho pustila — a hlava jí sklesla na srdce jeho. Patrně třásla se ubohá na celém těle.

„Nebojte se, Mariánko! — Já jsem při vás!“ jal se ji líbeznými slovy těšiti a otočiv levici okolo tílka jejího, sklonil ústa svá až k čelu jejímu.

V tom vešla do komnaty stará hospodyně doktora Anselma, řečeného z Frankensteina, přinášejíc mladému mistru uctivé pozvání od svého velitele.