Dekret Kutnohorský (Tyl)/24.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
23.	24.	25.

Údaje o textu
Titulek:	24.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 180–188. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dlouho ležel mistr Boček nemocen, ale zachovalá síla a čistota těla jeho, jakož i neunavné ošetřování pečlivé Marie přemohly neduh, který se byl dosti nebezpečně o mladého muže pokoušel. I pozdravil se konečně a sladkým poklidem byla naplněna duše jeho. Podobalť se člověku nové zrozenému — člověku, který byl svlekl, čím ho minulost obtěžovala, a k novému živobytí roucho na se vzal.

S tichým úsměvem pozoroval něžnou oddanost opatrné dívky, a oko jeho spočinulo na ní s vděčným pohnutím. Byloť mu, jakoby od jakživa byla na jeho nejtajnější přání takto pozor dávala, jakoby mrknutí oka jeho rozuměla, jakoby hlubinu duše jeho byla pronikla.

Ona mu povídala, co se bylo za nemoci jeho přihodilo — a jemu bylo přitom jako pacholeti, když divůplné báchorky poslouchá. Zpovolna vystupovaly před duší jeho zase obrazy minulých dnů — ale viděly se mu býti jen podobami ranních, lehkých snů. Nezahřívaly již srdce jeho.

V důvěrném hovoru vyklouzlo jednou Marii také, že jej byla v nemoci Hedvika navštívila; lekla se toho sice, neboť se bála, že mu věci nemilé vyjeviti musí; ale slova byla již ze rtů, a nedala se vzíti nazpět.

„Panna Hedvika u mne?“ divil se Boček s lehkým uzarděním. — „A co tady chtěla?“

„To já nevím,“ odpovídala Marie tichým, nejistým hlasem. „Mně to neřekla — a vy jste nechtěl s ní mluviti.“

„Nechtěl?“

„To jest: vy jste ji neznal, vzácný pane!“ usmála se dívka rozpačitě, chtíc oné příhodě jinou barvu dáti — „protože jste v zanícení smyslů mne pokládal za pannu Hedviku.“

„Vás, milá Maří? — a co tomu ona říkala?“

„Tuze radostná nebyla. Mluvila o tajném hlasu přírody a o věcech, kterým já sprostá dobře nerozuměla.“

„O tajném hlasu přírody?“ opakoval Boček sám pro sebe. „Nebudu slova její zkoušeti — snad byla pravdivá — a lépe byla by učinila, kdyby nebyla obor kouzel svých i tady okolo mne rozšířiti chtěla. — Pohoršiti nechci žádného,“ doložil pak hlasitěji. „Poctila-li mne dcera Anselmova návštěvou, budu se jí musit poděkovati; pak snad i zvím, zdali ji chování mé rozhněvalo.“

Dávno byl podzimek chladným dechem listí zavál, když Boček poprvé z domu vyšel. Zdáloť se mu na počátku, jakoby se docela v cizím městě nacházel: tak veliká změna byla srdce i hlavu jeho potkala.

Ubíral se k Anselmovi z Frankensteina; ale prsa jeho byla tichá; ničeho se nebál, z ničeho se netěšil. Od Jeronyma a Kuchynky věděl, co se mezi tím časem v záležitostech národních zběhlo, a z toho byl si živý, pevný obraz Anselma, toho nejhorlivějšího zástupce práv cizinských, na mysli utvořil.

Kvašení mezi doktory, žáky a jich přívrženci den po dni zrůstalo.

Česká strana, jsoucí podněcována ohnivým Jeronýmem a hodným jeho soubojovníkem Kuchynkou, počínala si již jako na jisto, příští výhru směle hlásajíc a z odpůrců posměch si dělajíc.

Avšak strana cizinců vystupovala se stejnou pevností a odvážlivostí. Tajná jich úmluva dodávala jim síly a zmužilosti, nebáti se ničeho.

Nikdy nebylo mezi studenty tolik veřejných různic a nesvárů, jako za onoho všeobecného jitření.

Ledová zůstávala přitom mysl starého Anselma. Poznávalť, že hraje v Praze hru poslední a že tedy s chladným rozmyslem na všecko se odvážiti musí, nechce li prohráti. Avšak zrůstající odpor Čechů, jich denně zmáhající se naděje a městská pověst poučovaly jej také, že se vítězství k nepřátelům kloní — a tudíž se i den po dni zamračenost, urputnost a neustupnost jeho množila.

Takto přicházel z veřejného hluku v tichou domácnost, a tato mu neposkytovala jako jindy sladké útěchy. Hedvika celý čas téměř ani ústa neotevřela. Zdáloť se, jakoby si byla tuhé pokání uložila anebo na celý svět zanevřela a s láskou svou v nejtajnější schránku srdce svého se uchýlila. Nelibá chladnost byla se jako děsivé strašidlo mezi otce a dceru vetřela, a nikdo z nich neměl dosti zmužilosti, aby škaredou tuto postavu zažehnal. Ale neočekávaná příhoda rozplašila posléze mlhu, ježto jim byla zraky zastírala, a zlomila okovy, ježto jim byly srdce tísnily.

Blížil se totiž čas adventní — a s ním zrůstal nepokoj kramáře Sekyrky. Udatně byl až posud odporoval žádostem paní Doroty, která naň dle králova určení doléhala, aby se chystal k svatbě: ale procházející čas a domluvy nevěstiny jakož i žertem prohazované výhrůžky Kuchynkovy množily bázeň jeho, tak že se posléz odhodlal, cestu k oltáři nastoupiti, nežli se Václav navrátí. I jal se činiti k tomu přípravy a přibral se také s nevěstou a mládencem do domu Anselma Frankensteinského.

Jakoby sluchu svému nevěřil, hleděl stařec na ženicha, který byl téměř koktavě žádost svou přednesl. Oči jeho se vyboulily, ústa otevřela, a když byl zhluboka dechu popadl, tázal se hněvivě dušeným hlasem:

„Chcete se mnou šašky tropiti?“

„Žádné šašky — Bůh uchovej!“ začala nyní paní Dorota jazykem ohebným. „Na slovo a rozkaz milostivého krále našeho stojíme před vzácným pánem, aby dovolil šlechetnou pannu dceru svou doprovoditi nás do chrámu Páně — a sice tuhle s váženým panem studentem, kterého Milost královská za mládence zvolila!“

„Ven — ven!“ zkřikl Anselm hlasem strašlivým, a postava jeho se vztyčila, týlo napjalo a ruka se natáhla ke dveřím. „Nešlechetní kejklíři! hanební šaškáři! myslíte, že nám již po hlavách tancovati můžete?“

„Nequaquam, domine celeberrime!“ řekl na to Kuchynka. „Vímť, že je vaše hlava učiněná skalina a že by tedy po ní tancovati nebylo tuze příjemno. Mimo to nestojíme tady z vlastního vnuknutí, alebrž opravdu vedle rozkazu krále, který chce na jevo dáti, že miluje Čechy jako Němce — a že přeje krčmářce nebo kramáři tou měrou jako doktoru.“

„Apage!“ zvolal stařec hněvivě očima zajiskřiv a s hroznou ošklivostí od ženy a ženicha jejího se obrátiv. „Pryč, pryč! puer nequam! Nechci nic slyšeti — i neslyšel jsem, nežli tvůj posměch a potupu — a nechci nic viděti, nežli tvé vyhnání ze škol!“

„Pojďte, milí přátelé!“ řekl Kuchynka usmívavě k zasnoubeným; „pan doktor není dnes dobrého rozmaru, jakož často jinak býti nemůže u člověka, jenž pořád s učeností zápasí. Přednesemeť mu vůli královu podruhé — však on podle ní učiní!“

„Ne — nikoli!“ zvolal Anselm po dlouhé chvíli trudného zamyšlení, když byl sám v komnatě zůstal. „Nesmrtelný Aeskulape! — nedopouštěj, abych se z tohoto hnusného snu probudil! — Hedvika moje — dcera Anselmova družičkou při vdavkách nepočestné ženy? — Jméno moje — čest ušlechtilé dívky — vše postaveno na pranýř — dáno v posměch nepřátelům — a to vůlí královskou? — Ha, ha, ha!“ vyrazil ze sebe divokým hněvem a kvapným krokem po komnatě přebíhal. „Při sám Bůh! Václavovi se to podobá! Kulich kulichovi oči nevyklobe!“

V tom vešla do komnaty Hedvika — a on jí vyjevil, co se bylo právě stalo. Mlčky, s hrozným úžasem poslouchala dívka podivné požadování.

„A co jsi ustanovil učiniti?“ jala se konečně s tlukoucím srdcem, vysoko se dmoucíma prsoma tázati. — „Vyšleš dítě své na posměch?“

„Nesmrtelný Aeskulape!“ zvolal doktor, ruce sprásknuv. „Filia! — myslíš ty opravdu, že bych krev svou hltavým psům předhodil? že bych byl tak zaslepený — tak opovržený — abych pověst domu svého takto — — ne, ne! Ani sto Václavů — veškeré království nemůže mé nutiti, abych učinil krok, pro který bych přestal býti Anselmem Frankensteinským!“

„A co hodláš počíti?“

„Opru se! Nesmrtelný Aeskulape! — kdo může doktora Pražských škol donucovati! Smělým čelem se opru — a budu —“

„— nátisky české snášeti?“ doložila dívka s okem plamenným. „Budu viděti, jak se dnové moji hořkostí naplňovati, jak se kroky moje ztěsňovati, jak se na mne ze všech stran nepřátelské tváře šklebiti budou. Nemluv o moudrosti — o dobrém vědomí — o povrhování myslí nehodnou! Jinde kyne ti úcta, oslava přátelství hlavy korunované! — Proč medle neopásáš bedra svá a nesetřeseš prach s obuvi své?“

„Solatium meum!“ zvolal stařec u velikém pohnutí k Hedvice přikročiv a na čelo ji políbiv. „Moje dítě! Má krev! — Dobře se tážeš — optime loquuta es! Já starý člověk strachoval se té myšlénky, a předce mě jako půlnoční přízrak pronásledovala. Já chtěl již bedra pásati — ale měl jsem odejíti bez tebe?“

„Jak? — a měla by dcera Anselmova dívati se za otcem? — a sama zůstati mezi hejnem vlků?“

„Stojí psáno: I opustí dcera otce svého a matku svou, aby následovala manžela svého,“ řekl starý výrazně a hleděl zpytavě dívce do očí.

„Mlč, mlč mi o tom, otče!“ zvolala tato horlivě, náhle vypuklé pobouření citů potlačiti se namáhajíc. „Já se učím zapomínati na vše, co bývalo. Nechtěj předsevzetí moje rušiti!“

Dlouhou chvíli hleděl stařec ve tvář dítěte svého. Zdálť se býti zanešen v minulé, dávno zašlé časy — a podoba matky Hedvičiny postavila se mu před oči.

Ponejprv mlčel v jeho prsou německý doktor a ohlašoval se pouhý otec. Poznávalť i cítil bolest dívčího srdce — a neznaje všechny tajné nitky jeho, přijímal odhodlání se dívky milující za oběť lásky dětinské.

Avšak i Hedvika byla se ponořila v hluboké zamyšlení — a dnové minulí plouli okolo ní v celé své čarovné kráse. Nepozorovala ani, že ji byl otec již opustil, aby bez meškání přípravy k rychlému odjezdu učinil.

V tu chvíli vešel mistr Boček.

Tiše, s mírnou, bledou tváří, vyhaslým okem zastavil se u dveří, vida, že si ho Hedvika nevšímá.

Konečné pozdvihla dívka oči — a leknutím vyklouzlo jí lehké zkřiknutí.

„Neděste se, vzácná panno, člověka, který po dnech těžkého zkoušení přichází, aby díky své projevil!“ jal se mistr tichými slovy mluviti. „Vy jste byla tak dobrotivá, že jste za dnův mého neduhu můj prostinký příbytek svou návštěvou poctila —“

„Ano, byla jsem tak pošetilá, že jsem na přímluvu vaší přepečlivé hospodyně a na pobídku svého srdce příbytek váš navštívila“ — ozvala se Hedvika poněkud s hořkostí. Byloť to poprvé, co o této události mluviti mohla, a uražená ženskost s podřimující žárlivostí chtěla také jednou k slovu přijíti. — „Avšak dle toho, co jsem v příbytku vašem spatřila a zaslechla, nenadála jsem se, že byste kdy přišel díky své projevit.“

„Co se vám, ušlechtilá panno, pod mou střechou stalo — o tom nemohu mluviti, neboť smyslové moji byli neduživým zápalem zachváceni. Ale dcera staré ženy, která mou skrovnou domácnost obstarává, zmínila se mi —“

„Zmínila se?“ vyrazila ze sebe Hedvika s nuceným smíchem. „Ráda věřím. Podobáť se vůbec, že ona panenka všechny tajnosti pana mistra prohlídá a velikou jeho důvěrnicí jest.“

S podivením poslouchal ji Boček. Byloť to poprvé, co ji takto mluviti slyšel. Lekl se zvuku i obsahu slov jejích.

V té chvíli postavila se mu jemná Marie před oči; i hleděl v duchu na ni, a hleděl na Hedviku — na spanilou pannu; ale čarovný lesk krásy její nevábil ho jako tichý úsměv jeho pečlivé opatrovnice; Hedvika vidělať se mu býti jako veliká, sluncem ozářená, skvoucí se planina sněhová; srdce její jako tajná, stinnými hájky a milostným loubím pokrytá sopka. — I zpomněl na časy, kdežto neznal jiné blaženosti, nežli přivinouti se k tomuto srdci — a ledové trnutí projelo oudy jeho.

Zpomněl na vřelou, něžnou, čistou oddanost Mariinu, a tváře jeho přeletělo lehké uzardění. Hedvika ale považovala je za zrádnou známku nejistého svědomí — za písmo srdce zpronevěřilého.

„Přeji vám štěstí!“ promluvila s očima planoucíma, „Česká ratolístka bude se mnohem lépe okolo jednoho z oněch sloupů otáčeti, na nichžto práva národu spočívají, nežli by to byla mohla větev z rodu německého.“

Vášnivě vyrazila tato slova z pobouřených prsou a nechavši Bočka u dveří státi, kvapně se obrátila k oknu.

Mlčky hleděl na ni mistr hodnou chvíli, až pak mírným hlasem takto promluvil:

„Mnoho — nyní to nejlépe cítím — mnoho se změnilo v onom čase, kdežto mě ruka Všemohoucího na lůžku držela. Na nic nemá člověk hrady své zakládati, co z rukou lidských — co od člověka pochází. Odpusťte, ušlechtilá panno, že jsem přišel slušně díky vzdát; že jsem ještě jednou práh překročil, který mi byl od vašeho pana otce, a snad i s vaší vůlí zakázán; učinil jsem to, domnívaje se, že to mám z povinnosti činiti. Nenadálť jsem se věru, že budu jako opovržený žebrák toužiti po vzhledu oné dívky, z jejíhož oka druhdy plamen sladké milosti v duši mou padával — která mi líbeznými ústy přisahala —“

„Mlčte o tom, pane básníku!“ obrátila se k němu rychle Hedvika. „Neroztrhujte oponu, která dny minulé zakrývá — a kteroužto jste vy sám pilnou rukou tkáti pomahal. Že takto a ne jinak proti sobě stojíme, jste toliko vy příčinou — nikdo jiný! Vy jste nadužíval naší důvěry, vy jste ukonejšil mou lehkověrnost —“

„Dovolte, panno! abych odešel!“ vskočil jí Boček do řeči, hlavu nízko ukloniv. „Nechci, abyste se horšila. Jak vidím, nametala mezi nás ruka osudu — anebo svéhlavost, zarputilost lidská tolik překážek, že nám oběma chuti a síly se nedostává, s cesty je skliditi. Zachovej vás milost Nejvyššího, panno šlechetná!“

Dořekl to a hluboko se pokloniv, mírně odešel.

Překvapena a poněkud uděšena hleděla za ním Hedvika.

Zpočátku nechtěla věřiti, že odchází; když pak ale byl zmizel a oči její nadarmo po něm pátraly, chtěla úzkostně vzkřiknouti; ale náhlá, nikdy nepocítěná, nikdy netušená bolest, žhavé a pronikavé bodnutí u srdce zadrhlo hlas její. Náhle, jakoby ji veškeré životní síly opouštěly, začala se třásti — a sklesla na blízké sedadlo.

Strašně dmula se prsa její — a opět vyvinulo se z nich bolestné zasténání; hrkem vyřinuli se jí — po dlouhých letech poprvé! — proudové slz, a hlasité štkání ulevilo náramné bolesti její.

Nyní teprva cítila, že miluje Bočka — a viděla, že je pro ni ztracen!

Avšak toto násilné překonání srdce panenského netrvalo dlouho; brzy opět hlásila se přirozená pýcha a oledovatila jemnější pocity.