Dekret Kutnohorský (Krofta)

Údaje o textu
Titulek:	Dekret Kutnohorský
Podtitulek:	Přednáška, kterou proslovil dne 22. ledna 1909 v Historickém klubu Kamil Krofta
Autor:	Kamil Krofta
Zdroj:	Dekret Kutnohorský : Přednášky a stati Václava Novotného, Kamila Krofty, Josefa Šusty a Gustava Friedricha s faksimilem Husova opisu Dekretu Kutnohorského. Praha : Historický klub, 1909. S. 29–48.
Licence:	PD old 70
Související:	Dekret kutnohorský

Vážené shromáždění!

Vydání dekretu Kutnohorského jest událost nad jiné památná v dějinách české národnosti a jejího zápasu s němectvím. Jeho pětisté výročí bylo proto právem oslavováno jako vzácné jubileum národní. Ale především byl den ten významným jubileem naší university. V jejích dějinách vydání dekretu Kutnohorského jest událost významu epochálního. Jím se podstatně proměnily ráz a povaha tohoto vysokého učení; z ústavu mezinárodního, spojeného jen místně s tímto královstvím a jeho hlavním městem, stal se jím ústav zemský, a co je důležitější, ústav národně český. Pětisté výročí dekretu Kutnohorského bylo zajisté vhodnou příležitostí, aby o dosahu a významu této veliké proměny uvažovali a jej si uvědomili nejen ti, kdo dnes na universitě působí jako učitelé nebo žáci, nýbrž všichni, jimž universita je drahá jako přední kulturní statek našeho národa. A k tomu chtěla by aspoň poněkud přispěti také tato přednáška.

Řekl-li jsem, že se dekretem Kutnohorským podstatně proměnily ráz a povaha tohoto vysokého učení, jsem povinen vyložiti, v čem záležela tato proměna, a jaké byly její příčiny i následky. Pokud jde o první otázku, naznačil jsem již, že se dekretem Kutnohorským universita z ústavu mezinárodního, světového, změnila v ústav zemský, národní. Tím je řečeno, že před vydáním dekretu tato universita byla ústavem mezinárodním, světovým. Mezinárodní byla řeč, jíž se tu užívalo, mezinárodní byl duch, jenž tu vládl, a mezinárodní bylo členstvo university, profesoři a studenti. V posledním směru tato mezinárodnost nebyla ovšem naprostá. Hledíme-li k profesorstvu a studentstvu Pražské university v první době po jejím založení, jsme nuceni přiznati, že spíše než ústav mezinárodní byl to ústav říšský, ústav složený ohromnou většinou z příslušníků říše římskoněmecké a sloužící potřebám této říše. Že sídlem takového ústavu byla právě Praha, hlavní město země, mající obyvatelstvo jiné národnosti, než jaké byli z největší části obyvatelé této říše, která přece jen byla říší národnosti německé, sacrum Romanum imperium germanicae nationis, jest zjev s našimi dnešními názory sice těžko srovnatelný, který však byl jen přirozeným následkem kulturního i politického vývoje českého národa v době předcházející. Je-li nepochybné, že se obojí tento vývoj dál v těsné souvislosti s říší římskoněmeckou, jest stejně nepochybné, že se poměrně záhy Čechy octly kulturně i politicky v popředí této říše. Platí to již dosti značnou měrou o století XIII., mnohem více však o stol. XIV. a zvláště o době Karla IV. Praha a Čechy se za něho stávají nejen sídlem císařovým a tím i politickým střediskem říše, nýbrž i ohniskem pokroku ve všech oborech tehdejší kultury.

Velikou zásluhu o to získal si Karel IV. svou moudrou politikou. Vzdav se romantického úsilí po zřízení světovládného imperia, snažil se zjednati pokleslé moci císařské pevný základ ve svých zemích dědičných; důstojnost císařská byla mu prostředkem k povznesení těchto zemí, a naopak kvetoucí a mocné země dědičné posilňovaly jeho moc v říši. Takovou politiku provozovali před Karlem IV. již také jiní vládcové imperia, nejvíce Fridrich II., který úpadek moci císařské hleděl nahraditi péčí o povznesení a zvelebení svého dědičného státu sicilského. Pro nás je zvláště zajímavé, že jedním z prostředků k tomu bylo mu také zakládání universit.

A stejného prostředku užil i Karel IV. Měl v tom i v Čechách samých předchůdce. Již král Václav II. se pokoušel o založení university v Praze, ovšem marně Nyní Karel, opíraje se o svou moc císařskou i o shodu s papežem, jehož souhlas při zakládání universit pokládán byl tehdy za potřebný, založil roku 1348 universitu v Praze. V zakladací listině ze 7. dubna 1348 čteme, že pohnutkou k tomu skutku bylo císaři přání, aby království jeho České ozdobeno bylo množstvím moudrých mužů, tak aby věrní jeho obyvatelé, lačnící po vzdělání ve vědách, mohli ho dojíti doma a nejen nemusili „kraj světa obcházeti a cizích národů se prositi, nýbrž i za slávu sobě mohli pokládati, když by jiné přespolní touha po vzdělání vábila do jejich země“. Víme sice dnes, že pěkná a tak často citovaná slova zakladací listiny universitní, vyjadřující tuto myšlenku, jsou prostě přejata z formuláře zakladacích listin pro university v Neapoli a v Salerně. Nicméně netřeba pochybovati o tom, že celkem dobře vystihují smýšlení Karlovo. Založení university v Praze mělo zvýšiti lesk dědičného království Karlova i jeho hlavního města; mělo prospívati především tomuto království, a to přímo, poskytujíc jeho obyvatelstvu možnost docházeti vzdělání doma, i nepřímo, shromažďujíc v hlavním jeho městě zástupy vědychtivých a činíc jej tak ohniskem a zdrojem vzdělanosti pro země okolní. Žádaje papeže, aby potvrdil založení university v Praze, Karel upozorňoval, že v jeho zemích dědičných i v mnohých jiných zemích okolních není obecného učení. Naznačoval tím, že budoucí učení Pražské má sloužiti také potřebám těchto sousedních zemí. Není pochyby, že měl na mysli hlavně rozsáhlé území říše římskoněmecké, která ještě university neměla. Nová universita v Praze měla tedy býti nejen ústavem zemským, nýbrž zároveň ústavem říšským. Tím bylo dáno, že universita, jazykem a rázem mezinárodní, nemohla býti ústavem národně českým, ani pokud by se českost byla projevovala českou národností studentstva a profesorů. Z kusých a nedostatečných zpráv o prvních letech Pražské university skutečně vysvítá, že od počátku živel německý měl tu velikou převahu nad živlem českým.

Hned mezi prvními profesory Pražské university, jež známe, byl sice poměrně značný počet profesorů českého původu (t. j. v Čechách rodilých) a snad i české národnosti, ale jinak všechny zprávy, jež máme o universitě z prvních let po jejím založení, souhlasně dosvědčují, že národ český byl na universitě jen nepatrnou menšinou proti veliké převaze profesorův a studentů německých. Tomuto skutečnému stavu se dostalo formálního výrazu ustanovením o rozdělení university na čtyři národy. Není známo, kdy k tomuto rozdělení došlo. V zakladací listině universitní nebylo nic ustanoveno o zřízení university; jen všeobecně se tu praví, že všichni její členové, učitelé i žáci, mají býti účastni svobod a práv, která jsou v obyčeji v učení Pařížském a Bononském. Proto asi universita ve svých počátcích neměla pevného zřízení, nýbrž si je sama teprve znenáhla utvořila podle vzoru obou jmenovaných vysokých škol i podle vlastních potřeb, ač sotva bez vědomí a souhlasu císařova. Rozdělení na čtyři národy se stalo nepochybně podle vzoru university Pařížské. Kdežto v Bononii již ve XIII. stol. dřívější malá sdružení studentů jednoho národa sloučila se ve dvě veliké skupiny, citramontany t. j. příslušníky národa italského, a ultramontany t. j. příslušníky všech národů mimoitalských, v Paříži se asi touž dobou počíná rozdělení university na národy čtyři: národ galský, pikardský, normanský a anglický. Tři první z těchto národů byly francouzské a ke čtvrtému z nich, anglickému, se počítali studenti i mistři všech národů mimofrancouzských, zejména též Čechové a Němci.

Jestliže universita Pražská nepochybně brzy po svém založení rozdělena byla podobně na čtyři národy, český, saský, bavorský a polský, působil tu zajisté příklad university Pařížské. Mezi oběma universitami byly ovšem i v této věci rozdíly. Rozdíl pro nás nejdůležitější byl ten, že v Paříži tři národy byly složeny ze studentů domácích, francouzských, a jeden z cizinců, v Praze však se naopak skládaly tři národy z cizinců a z Čechů pouze národ jediný. Protože jednotlivé národy měly stejná práva v záležitostech universitních (při volbách universitních hodnostářů, soudech, zkouškách a pod.), znamenalo to, že v Paříži o správě university rozhodovali Francouzové, v Praze však že Čechové na universitě takové moci neměli. Rozdíl ten vyplýval asi zcela přirozeně z toho, že na universitě Pařížské národ francouzský měl nepochybně i velikou převahu číselnou, v Praze však příslušníků národa českého mezi členy university bylo daleko méně než cizinců, tak že tu ani nemohli býti živlem vládnoucím. Rozdělení Pražské university na čtyři národy, z nichž se pouze jediný skládal a to nikoli výhradně z Čechů, vyjadřovalo celkem správně poměr, jímž Čechové byli zastoupeni na této universitě v prvním období jejího trvání.

Rozdělení to zároveň názorně ukazuje, jaké bylo celkové složení veškerého členstva Pražské university podle původu a národnosti. Tři národy cizí, které na universitě stály vedle národa českého, byly národ bavorský, saský a polský. Tyto názvy neměly ovšem platnost absolutní. K národu bavorskému se počítali nejen studenti a profesoři z Bavor, nýbrž vůbec z celého jižního Německa, jmenovitě také ze zemí rakouských, z Porýní a Nizozemska, k národu saskému všichni, kdo pocházeli ze severního Německa s Dánskem, Švédskem a Finskem, a k národu polskému ti, jichž vlastí bylo nejen Polsko, nýbrž i Litva, Prusy, zvláště pak Slezsko, tehdy již valně zněmčené, Lužice, Míšeň a Durynsko. Podle toho nejen byly oba první národy výhradně německé, nýbrž i v národě polském bylo více Němců než vlastních Poláků.

Než ani národ český nebyl složen toliko ze studentův a profesorů české národnosti. Patřili k němu také ti, kdo přicházeli z Uher a Sedmihradska — bývalo jich však málo, a z valné části byli to asi Němci —, a ovšem též Němci z království Českého se Žitavskem a Kladskem a z Moravy. Víme-li, jak velice byla tehdy národnost německá rozšířena v Čechách i na Moravě zvláště v zámožných vrstvách měšťanských, o nichž bychom mohli předpokládati, že dodávaly universitě poměrně nejvíce členů, snadno bychom se dali svésti k domněnce, že také v národě českém na Pražské universitě studenti a profesoři národnosti německé byli činitelem velmi významným. Ale bylo by to jistě nesprávné. Poměr národnosti české a německé v národě českém na universitě není sice možno určitě stanoviti, ale všechen pozdější vývoj university a zejména veškeré pozdější vystupování „českého národa“ v národnostních sporech na universitě dokazuje, že se v „českém národě“ čeští členové záhy stali činitelem takřka jedině závažným, tak že němečtí příslušníci „českého národa“, totiž němečtí profesoři a studenti z Čech a Moravy, vedle nich ustupují zcela do pozadí.

Tuto nemálo zajímavou a pro stanovení podílu, jaký dlužno přičítati německé národnosti v tehdejším kulturním životě této země, zajisté nikoli bezvýznamnou okolnost vysvětluje snad poněkud zjev, na který, tuším, poprvé upozornil německý literární historik Wolkan (v knize Böhmens Antheil an der deutschen Literatur III., str. 17). V matrikách universitních se sice neudává národnost členův university, za to však se zpravidla označují jménem svého rodiště. Tím způsobem možno zjistiti překvapující faktum, že z bohatých a velikých měst v Čechách, která tehdy ještě byla ovládána německým měšťanstvem, přicházelo na universitu nadmíru málo studentů. Cheb, Kutná Hora, Litoměřice, Ústí, Budějovice, Most objevují se v matrikách universitních sotva dvakráte nebo třikrát, o nic častěji, než-li zcela nepatrná místa česká. Ryze německá města jako Slavkov, Loket se vyskytují až do r. 1409 jen jednou, Chomutov vůbec se nevyskytuje. Tento zjev, který by zasluhoval ještě přesnějšího prozkoumání, zdá se nasvědčovati tomu, že nikoli zámožné vrstvy měšťanské, tehdy ještě převahou německé, nýbrž hlavně venkovské obyvatelstvo české národnosti dodávalo „českému národu“ na universitě jeho příslušníky. Tím by se, jak jsem naznačil, poněkud vysvětlovalo, proč je v „národě českém“ na universitě o příslušnících německé národnosti tak málo slyšeti.

Jestliže nelze pochybovati o tom, že aspoň v „národě českém“ na universitě Čechové byli živlem skutečně vládnoucím a časem téměř jedině rozhodujícím, je naopak jisto, že v celku universitním byli zatlačováni docela do pozadí ostatními třemi národy, které spojovala společná národnost německá. Český národ ostatně dlouho zůstával početně nejslabší ze všech čtyř národů Pražské university. Z matrik universitních vysvítá, že národ saský v prvních letech obsahoval skoro třetinu veškerého studentstva Pražské university, národy polský a bavorský každý asi čtvrtinu, počet studentů českého národa že však jen nepatrně převyšoval jednu šestinu celého počtu.

Z tak veliké číselné převahy tří cizích národů nad národem českým, aneb jinak řečeno: z tak veliké převahy Němců nad Čechy na Pražské universitě, plynula přirozeně i rozhodná jejich převaha ve správě university, v universitních úřadech. Mezi 35 děkany fakulty artistské od r. 1368 až do r. 1384 bylo z národa českého jen pět děkanů, tedy sedmina, a tito ještě nebyli vesměs národnosti české. Mezi dvanácti rektory university právnické (která se r. 1372 odtrhla od ostatních tří fakult a stala se ústavem téměř úplně samostatným) byli v l. 1372—1384 toliko dva z národa českého a z těchto dvou jeden pocházel z německé rodiny měšťanské v Praze. Podobně bylo s jinými úřady. S úřady universitními byly spojeny příjmy z poplatků, tax a pokut placených od studentů, a těchto příjmů se dostávalo velikou většinou profesorům německým. Oni také přirozeně měli nejvíce užitku z důchodů, jež plynuly ze statkův universitních, i z nadání založených při universitě, pokud ovšem od zakladatelů nebyly učiněny zvláštní výhrady ve prospěch národnosti české.

Zda-li se k číselné převaze u německých členův university, jmenovitě pak u německých profesorů, družila také větší zdatnost vědecká (ve smyslu té doby), nelze rozhodnouti, protože o vědecké činnosti Pražské university v prvním období jejího trvání skoro nic nevíme. Od německých historiků na doklad toho, že němečtí mistři Pražské university tehdy vynikali nad české, bývají uváděna slova, která čteme ve známé Obraně Kutnohorského dekretu, o níž není jisto, byl-li jejím autorem Hus či Jan z Jesenice či některý jiný z českých mistrů. Odpovídaje na tvrzení mistrů německých, „že na začátku založení university mistři němečtí hlavně mohutněli a nad Čechy vládli a universitu rozdělili na národy, jak chtěli“, autor Obrany přiznává, že „Čechové na počátku učení byli maličcí ve vědách a tak pro nedostatek věd, jsouce dědicové království, byli jako sluhové Němců“. Nemáme příčiny pochybovati o tom, že toto přiznání českého mistra asi správně vystihuje prvotní poměr českého živlu na Pražské universitě k živlu německému. Vůdčí postavení Němců také ve vědách bylo dáno jednak jejich velikou převahou číselnou, jednak tím, že mezi nimi byli mužové přišlí z krajů starší kultury. Je přirozené, že v universitě, která v sobě soustřeďovala výkvět intelligence celé říše římskoněmecké, mistři němečtí zastiňovali zprvu úplně mistry vyšlé z malého národa českého. A naopak je nadmíru čestným svědectvím pro náš národ, že se jeho příslušníci na této universitě, kde byli jen nepatrnou menšinou, domohli vědeckou činností významu daleko většího, než jaký jim dával jich poměrný počet.

V uvedené Obraně dekretu Kutnohorského po oněch slovech, přiznávajících, že zprvu němečtí mistři na universitě vynikali nad české, čteme sebevědomé tvrzení, že „již s pomocí Boží přišla plnost času, v němž mistři čeští rozmnožili se nad mistry německé a povznesli se ve všech vědách a schopnostech nad cizince.“ Tato slova hrdého sebevědomí, jež sama o sobě nestačila by ovšem na důkaz, že se čeští mistři v pozdějších letech tak znamenitě rozmnožili a povznesli nad cizince, docházejí v podstatě plného potvrzení novějším badáním. Nedávno učinil V. Flajšhans (v Čas. Česk. Mus. 1905) zajímavý pokus sestaviti seznam všech theologů, kteří od založení Pražské university až do vydání dekretu Kutnohorského, v l. 1348—1409, působili jako učitelé na Pražské universitě, a zjistiti, pokud který z nich byl činný literárně. Ačkoli snad tento seznam není — a při nynějším stavu vědeckého badání o těchto věcech ani nemůže býti — naprosto spolehlivý a úplný, jeho celkový výsledek sotva se příliš uchyluje od pravdy. Podle toho seznamu ze všech asi 80 docentů theologie, kteří působili na Pražské universitě do r. 1409, bylo jich, pokud víme, literárně činno 30, a z tohoto počtu je jich nejméně 14, tedy téměř polovina, zcela nepochybných Čechů původem i smýšlením, kdežto z ostatních asi tři nelze přiřknouti určité národnosti a jeden je Polák, tak že nepochybných Němců zbývá asi 12, tedy ani tolik, co Čechů. Literární díla těchto theologů Pražské university nejsou dosud prozkoumána tak, abychom mohli pronášeti bezpečný soud o jejich poměrné hodnotě, ale tolik se zdá již dnes býti nepochybné, že literární činnost theologů české národnosti na Pražské universitě nebyla ani kvantitativně ani kvalitativně slabší než literární činnost jejich německých kollegů. Povážíme-li, že němečtí profesoři theologie, a to právě ti, kteří nejvíce vynikali svou činností literární, většinou nepůsobili v Praze trvale, nýbrž po čase odcházeli jinam, kdežto čeští mistři zůstávali při universitě, můžeme tvrditi, že o vědeckém rázu a významu Pražské university v oboru theologickém, tenkráte ze všech daleko nejdůležitějším, rozhodovala především činnost mistrů českých, že již v době, kdy správa university byla v rukou Němců a český národ byl tu jen nepatrnou menšinou, universita po stránce významu vědeckého byla ústavem převážně českým.

Ačkoli se toto rozmnožení a povznesení českých mistrů na Pražské universitě stává plnou měrou patrným teprve v posledních letech před vydáním Kutnohorského dekretu, není pochyby, že k němu nedošlo rázem, že bylo výsledkem delšího vývoje. Již před tím nabývali Čechové na universitě postavení významnějšího, než jaké měli v prvních letech po založení. Přispívaly k tomu rozličné okolnosti, zejména také zakládání nových universit v krajinách, odkud dosud studenti i profesoři přicházeli na Pražskou universitu. R. 1364 byla založena universita v Krakově — její skutečný život se ovšem počíná teprve později —, r. 1365 ve Vídni, v letech osmdesátých pak následovaly university v Heidelberce, v Kolíně nad Rýnem a v Erfurtě. Založením university v Krakově ubylo Praze studentů národa polského, založením universit v Heidelberce a Kolíně n. R. (a ovšem též vystoupením Ruprechta Falckého proti králi Václavovi) studentů národa bavorského. Ostatní university neodňaly Praze mnoho posluchačstva. V l. 1390—1408 poměr národů na Pražské universitě byl takový, že národ bavorský s jedné čtvrtiny klesl na pouhou devítinu všech immatrikulovaných, naproti tomu národ saský obsahoval skoro polovinu, národ polský, v němž po založení university v Krakově živel německý nabyl ještě rozhodnější převahy, skoro třetinu, národ český však vždy jen necelou jednu pětinu celého počtu. Více než-li tento celkem nepatrný vzrůst poměrného počtu Čechů na universitě, přispěl k povznesení jejich významu jiný následek založení jmenovaných universit. Na všech těchto universitách hned v jejich počátcích nacházíme profesory, kteří před tím byli působili v Praze. Vyjímaje universitu Krakovskou, kam přešlo z Prahy několik vynikajících mistrů české národnosti, náleželi tito profesoři opustivší Prahu přirozeně z veliké většiny národnosti německé. Jejich odchodem význam německého živlu na Pražské universitě poklesl zajisté více než ztrátou několika set německých studentův, a naopak vzrostl význam národa Českého tím, že přibývalo mu profesorů v poměru k národů ostatním.

Není divu, že se počala znenáhla projevovati snaha zjednati českým, domácím mistrům větší podíl důchodův universitních, než jakého se jim dostávalo podle původního zřízení universitního. Snaha ta, jež byla podporována obecným pokrokem národního uvědomění českého na universitě i mimo universitu a rostoucím odporem proti dosavadní převaze německého živlu zvláště ve městech, byla oprávněna nejen proto, že od založení university stále vzrůstal poměrný počet českých mistrův a profesorů, nýbrž i z toho důvodu, že založení a hmotné pojištění university bylo umožněno jen štědrostí domácích dárcův i daní uloženou od krále domácímu duchovenstvu. Nicméně je pochopitelné, že ostatní národy na universitě nebyly ochotny vzdáti se dobrovolně svých dosavadních práv, a že tedy z toho mezi národem českým a třemi národy ostatními vznikaly konflikty. K takovým konfliktům docházelo také na jiných universitách, ale u nás vlivem poměrů nabývaly mnohem ostřejšího zabarvení národnostního. Boj domácích mistrů s mistry cizími stal se tu bojem mezi národností českou a německou na universitě.

K první zjevné srážce došlo r. 1384. Její příčinou byl spor mezi mistry českými a druhých tří národův o místa v universitních kollejích. Kolleje byly sbory (collegia) mistrů neb doktorů, kteří byli povinni čisti v některé fakultě universitní a za to požívali důchodů jistého nadání, bydlíce ve společném domě. První taková kollej, kollej Karlova, založena byla r. 1366 od cís. Karla IV. pro dvanáct mistrů svobodných umění, z nichž dva měli býti zároveň mistry neb bakaláři theologie a přednášeti na fakultě theologické, všichni pak studovati theologii. K této kolleji přivtělil císař Karel kapitulu Všech Svatých na hradě Pražském tak, aby kanovnické prebendy při této kapitule byly osazovány jen mistry kolleje Karlovy. Později, ještě však za života Karlova, byla založena zvláštní kollej pro profesory fakulty právnické (collegium iuristarum) a jiná pro fakultu lékařskou (collegium medicorum). K tomu v prvních letech krále Václava IV. přistoupila nová kollej pro theology a artisty, kollej Václavova. Zdá se, že bylo přáním samého cís. Karla, aby v kollejích od něho založených poměrně více míst dostávali mistři domácí, mistři národa českého, než mistři tří národův ostatních; aspoň při založení kolleje Karlovy ze šesti mistrů do ní nejprve uvedených tři byli z národa českého, tři z ostatních. Nicméně v době následující byla většina míst v kollejích, jak se podobá, v rukou mistrů cizích, německých. Zdá se, že se časem čeští mistři snažili získati sobě více takových míst, a že naopak mistři cizích národů trvali na tom, aby jich dosavadní država byla zachována. O to asi vznikl r. 1384 spor, jehož podstata není zcela jasná. Jisto jest, že spor se skončil vítězstvím českých mistrů. Výrokem rozsudí zvolených od obou stran bylo rozhodnuto, aby v kolleji Karlově ze šesti uprázdněných míst pět jich bylo osazeno mistry národa českého, a toliko na šesté aby měli nárok také mistři ostatních tří národů. Totéž ustanoveno současně také v kolleji Václavově.

Vítězství českých mistrů ve sporu o místa v kollejích posilnilo jistě znamenitě jejich postavení na universitě. Tím, že se mistrům českým dostalo většího podílu z míst v kollejích, přibylo přirozeně českých profesorů v poměru k profesorům ostatních národů. Český národ na universitě sílil však v následujících letech i tím, že od mnohých osob soukromých zakládána byla nadání při universitě určená buď přímo ku podpoře mistrů neb žáků českého národa aneb jim umožňující větší působnost v lidu. Stačí vzpomenouti založení kaple Betlemské r. 1391, darování nádherné kaple Božího těla českému národu na universitě r. 1403 a založení někdy touž dobou kolleje národa českého (collegium nationis) výhradně pro členy českého národa na universitě. Tímto způsobem mistři národa českého nabývali proti ostatním národům značných výhod hmotných, které spolu se vzrůstem jich poměrného počtu přirozeně měly nemalý vliv na jich postavení na universitě, vyvažujíce do značné míry velikou číselnou převahu Němců v celku universitním a vetší jejich práva i užitky z toho plynoucí. Jak velice v této době vzrostl vliv českého národa na správu university, nejpatrněji jeví se v tom, že od roku 1385 do r. 1408 mezi 48 děkany fakulty artistské nacházíme již 15 Čechů, tedy třetinu, což proti letům dřívějším, kdy českých děkanů bylo jen sedmina, je jistě veliký pokrok. Také v jiných úřadech nacházíme v těchto letech již více Čechů.

Možno-li vzrůst poměrného počtu českých profesorů na Pražské universitě pokládati za vlastní příčinu sporu o místa v kollejích, vítězství, jehož Čechové v tomto sporu dobyli, i ona pozdější nadání učiněná ve prospěch českých mistrů, jistě znamenitě podporovaly počešťování profesorského sboru universitního. Toto počešťování pokračovalo tak, že počátkem stol. XV. počet domácích mistrů na universitě působících nebyl asi o mnoho menší než počet mistrův ostatních tří národů dohromady. Tomek (Děj. Pr. III., str. 433) vypočetl, že na fakultě filosofické v l. 1384—1409 ze 155  profesorů, o nichž se zachovaly zprávy, neméně než 53 profesoři, tedy více než třetina, byli z národa českého, kdežto národ polský měl z toho 44 profesory (většinou ze Slezska, jež patřilo k Čechám), bavorský 31 a saský na studenty nejčetnější toliko 27, právě polovinu počtu, který jsme shledali u národa českého počtem studentů daleko slabšího. Není však pochybnosti, že v posledních letech toho období byly poměry pro Čechy ještě příznivější. Podle výpočtů Flajšhansových (v Čas. Česk. Mus. 1905), které zatím dlužno přijímati s jistou zdrželivostí, byla dokonce theologická fakulta, která tehdy byla vrcholem universitního studia, skládajíc se jen z mužů prošlých několikaletou kariérou na fakultě artistské, v posledních letech před vydáním dekretu Kutnohorského většinou česká…

Ačkoli tedy ještě počátkem století XV. mezi veškerým členstvem university Pražské český národ stále byl jen nepatrnou menšinou, ačkoli rozdělením university na čtyři národy, z nichž tři národy německé požívaly při volbách universitních a při rozhodování o společných záležitostech tří hlasů proti jednomu hlasu českému, udržován byl v područí Němců, není pochyby, že mezi těmi, kdo na universitě působili jako učitelé, a na nichž přece závisel její vědecký význam, Čechové počtem i zdatností vynikali tak, že vtiskovali universitě, jazykem latinské a většinou svého studentstva německé, silně český ráz. Ne neprávem tedy mohl tvrditi český obránce dekretu Kutnohorského, že „mistři čeští se rozmnožili nad učitele německé a povznesli ve všech vědách a schopnostech nad cizince“. A není divu, že se zdála českým mistrům nadcházeti doba, kdy se měla státi skutkem slova, která prý, podle tvrzení téhož obránce dekretu Kutnohorského, říkával Čechům po založení university cís. Karel: „Jak vzrostete ve vědách, vy budete páni a dědici.“

Příznivým pro národ český na universitě během událostí veřejných nadešla tato doba dříve, než snad bylo možno očekávati. Když r. 1408 král Václav, nakloniv se záměru kardinálů pokusiti se o obnovení jednoty církevní svoláním obecného koncilu v Pise, chtěl podle jejich rady zachovávati neutralitu k oběma papežům, vyžádal si o té věci dobré zdání Pražské university. Tehdy se objevil hluboký rozpor mezi národem českým a ostatními třemi národy na universitě. Kdežto mistři čeští již od let byli horlivými podporovateli snah o reformu církevní, mistři němečtí se k nim chovali většinou nepříznivě. Přirozeně nyní čeští mistři souhlasili se stanoviskem královým, mistři němečtí se však postavili proti němu. Ačkoli netřeba pochybovati o tom, že se čeští mistři přidali k stanovisku královu z upřímného přesvědčení, přece dlužno přiznati, že přízně, kterou si tím získali u krále, dovedli obratně využíti ve prospěch svého postavení na universitě. Není známo, kdo první byl původcem myšlenky, aby se obrátil dosavadní poměr mezi národy na universitě, aby rozhodující moc byla odňata národům cizím, vzdorujícím vůli králově, a dána národu českému. Jisto jest, že se zvláště mistr Jan Hus a jeho mladší přítel mistr Jeroným z Prahy ujímali této myšlenky, a že pro ni byli získáni někteří rádcové královští. Když poč. r. 1409 král Václav, přebývající tou dobou v Kutné Hoře, z určité odpovědi zástupcův university na dotaz, kterým jim byl předložen již v předešlém roce, jasně poznal, že čeští mistři souhlasí s jeho přáním, aby oběma papežům byla vypověděna poslušnost, ale mistři němečtí že se mu stavějí na odpor, rozhodl se vyhověti žádosti českých mistrů. Dne 18. ledna r. 1409 vydal slavný dekret Kutnohorský, nařizující, aby na universitě Pražské národ český měl budoucně ve všech radách, soudech, zkouškách a volbách tři hlasy. Že ostatní tři národové na universitě mají míti toliko jediný hlas dohromady, v dekretu se sice výslovně nepraví, ale není pochyby, že královské nařízení ten smysl mělo. Národ český se měl podle něho státi na universitě pánem, a ostatní tři národové měli mu býti poddáni. Mistři němečtí ovšem protestovali proti této změně, ale nedoufajíce patrně, že by mohl starý stav býti zachován, sami hned navrhovali, aby poměr mezi národy na universitě byl upraven jinak. Jestliže prý národ český spatřuje v tom křivdu, že kterýkoli z cizích národů má stejná práva na universitě jako on, nechť se oddělí docela od ostatních národů, tak aby měl své vlastní úřady, soudy i zkoušky. Provedení tohoto návrhu bylo by znamenalo podobné rozdělení Pražské university, k jakému mnohem dříve — jak víme — bylo došlo v Bononii, kde se universita rozpadla na dvě, universitu citramontánů, t. j. domácích, a ultramontánů, t. j. cizinců; bylo by to však také znamenalo, že by Praha již počátkem stol. XV. byla měla dvě samostatné university, českou a německou. Tato německá universita byla by se ovšem skládala snad výhradně z Němců zahraničních.

Návrh německých mistrův arci přijat nebyl, a všechno jejich usilování, aby ustanovení dekretu Kutnohorského nevešlo ve skutek, bylo marné. Když se Čechové jali skutkem užívati práv, která jim byla dekretem přiznána, opustili němečtí mistři i studenti dne 16. května hromadně Prahu. O počtu německých studentů, kteří tehdy odešli z Prahy, bájívaly se dříve věci neuvěřitelné. Bylo prý jich podle některých zpráv 20, podle jiných až 30 tisíc. Již Tomek vypočetl (v Čas. Česk. Mus. 1846), že Němců tehdy z Prahy odešlých bylo sotva více než 5000, a novější badání ukázalo, že toto číslo je ještě příliš veliké. Zdá se, že studentů, kteří se tehdy vystěhovali z Prahy, nebylo ani 2000. Se studenty, mezi nimiž bylo mnoho synků z bohatých a mocných rodin šlechtických i měšťanských, odešli ovšem i jejich služebníci a průvodčí, a není pochyby, že odchod tolika cizinců znamenal pro Prahu citelnou škodu hospodářskou. Stesky na to se sice ozvaly, ale tyto stesky zanikly v radostném jásotu českých mistrů oslavujících české vítězství.

Z kruhu těchto mistrů vyšla ona nadšená Obrana dekretu Kutnohorského, o níž jsem se již zmiňoval. Za jejího původce Palacký pokládal mistra Jana z Jesenice, ač ji starý rukopis označuje za dílo samého Husa, za něž je uznávají také někteří badatelé, zejména nověji V. Flajšhans. Jisto je, že tato obrana jest naprosto zřetelným výrazem tehdejšího smýšlení vítězných mistrů českých. Zbavíme-li argumentaci Obrany jejího dialektického roucha, vyzdobeného citáty z Písma a z otců církevních, můžeme říci, že se všechny důvody, jimiž se hájí správnost královského dekretu o třech hlasech, opírají o názor, že v Čechách má vládnouti český národ, protože jen on je pánem a dědicem této země, názor, s nímž se také u Husa setkáváme, a který v Obraně je vyjádřen zvláště určitě těmito slovy: „Zákon církevní a zákon světský učí, že domácí vládnou cizím, jim poroučejí a s nimi jako se služebníky zacházejí. Tedy národ český má v království Českém vládnouti národům cizím, jim poroučeti a s nimi jako se služebníky domácích zacházeti, poněvadž nejsou tyto národy dědici a páni obyvatel království Českého.“

Jinde vykládá autor Obrany, že „Bůh všemohoucí rozdělil zemi svou pokolením národů, aby jinou část mělo pokolení Čechů, jinou pokolení Bavorů, jinou pokolení Uhrů atd., a to učinil bez přimíšení v Čechách jiných pokolení, ježto v Čechách byli kdysi jenom Čechové; a to, aby se nestala řevnivost a svár, který se již zasívá z přimíšení. Tedy pokolení Čechů má v pokoji vlásti v Čechách svými právy bez překážení Němců, jako kdysi vládlo.“ A Němcům, kteří se proti dekretu Kutnohorskému dovolávali dlouholetého zvyku, podle něhož jim na universitě patřily tři hlasy, odpovídá Obrana podle slov sv. Augustina, že zvyk ustoupiti má zjevné pravdě: „Ale ježto pravda jest, že Čechové mají míti v Čechách právo a přednost před cizinci a býti za hlavu a ne za ocas v radách a soudech i ostatních jednáních týkajících se dobra a cti království, tedy zjevné této pravdě má ustoupiti onen zvyk, podle něhož cizinci v království Českém práva Čechů se zmocnili“… Na konec pak autor Obrany, přiznav slovy již uvedenými, že Němci zprvu na universitě vynikali nad Čechy a byli jakoby jejich ochránci a správci, volá: „Protože již s pomocí Boží přišla plnost času, v němž mistři čeští se rozmnožili nad mistry německé a povznesli se ve všech vědách a schopnostech nad cizince: následuje, že již nejsou sluhové, ale synové, a poněvadž synové, i dědicové skrze Boha. Ať ustoupí tedy správcové a ochráncové, kteří prospěch vlastní vyhledávali na dědicích království, a dědicové, kterým přísluší dědictví, nechť panují na věky věkův.“

Tato Obrana dekretu Kutnohorského i známý výrok Husův, vyjadřující radost z toho, že Němci byli vyhnáni, vylučují zajisté všechnu pochybnost o tom, že čeští mistři universitní vydání Kutnohorského dekretu nepokládali jen za vnitřní záležitost university, za svůj úspěch stavovský, nýbrž že v něm spatřovali i veliké vítězství národní věci české vůbec. A názor tento byl jistě správný. Zlomení německé nadvlády na universitě a její dobytí pro národ český přineslo mocnou posilu českému živlu v Praze i v celé zemi v jeho boji s němectvím a přispělo nemálo k utvrzení národního sebevědomí Čechů, které se tou dobou vždy více vzmáhalo a v letech následujících vyvrcholilo v úchvatném nacionalismu husitském.

Nemůže-li o ceně a významu dekretu Kutnohorského po této stránce býti sporu, je přece třeba ptáti se, nebylo-li toto vítězství národní vykoupeno ztrátami v oboru jiném. Nemyslím na škodu hmotnou, která odchodem německých studentův a profesorů z Prahy vznikla části Pražského obyvatelstva, ale mám na mysli tvrzení od německých historiků znova a znova opakované, že dekret Kutnohorský a odchod Němců z Prahy, jím způsobený, byly příčinou pozdějšího úpadku Pražské university. Rekl jsem hned na začátku, že dekretem Kutnohorským Pražská universita z ústavu mezinárodního či lépe říšského stala se ústavem zemským, národním, a dlužno přiznati, že touto proměnou universita pozbyla mnoho ze svého vnějšího lesku, že jí značně ubylo studentův i profesorů, že přestala býti střediskem intelligence ze všech končin říše římskoněmecké.

Naproti tomu však třeba především míti na paměti, co vysvítá tuším dosti zřejmě již z dosavadního mého výkladu, že dekret Kutnohorský neznamená násilný převrat v tom smyslu, že by jím byl vývoj university obrácen ve směr docela protivný tomu, jímž se do té doby ubíral, že ona naznačená proměna university v ústav zemský a národní byla jím sice urychlena a dovršena, že však by k ní časem nepochybně bylo došlo i bez výslovného nařízení královského. Viděli jsme, že se již před vydáním dekretu Kutnohorského Pražská universita silně počešťovala, a tento proces byl by neodvratně pokračoval. Jestliže na konci XIV. stol. založením universit v Heidelberce a Kolíně n. Rýnem universita Pražská byla připravena o velikou část studentstva, jež se tu počítalo k národu bavorskému, byla by časem jistě přišla též o studenty národa saského, do té doby nejmocnějšího na universitě, protože nelze pochybovati o tom, že k zakládání universit v severovýchodních krajinách Německa bylo by došlo dříve nebo později i bez exodu Němců z Prahy r. 1409. A to platí také o národu polském, zvláště pokud nebyl složen z příslušníků české koruny. Stálým zakládáním nových universit všude klesala frekvence universit starších, university všude stávaly se ústavy territoriálními, národními. Proto rozdělení universit na národy, tak charakteristické pro starší university až do XIV. stol., ve stol. XV. zaniká, a pokud se udržuje, stává se bezvýznamným přežitkem.

Toto znárodňování nebo pozemšťování universit souviselo těsně s celkovým vývojem dějinným. Universální imperium vždy více stávalo se pouhou fikcí, s níž se neshodovala skutečnost, a těžiště vývoje se přesouvalo do territorií, do států nesených myšlenkou národnostní. Mohla-li ještě za Karla IV. vzniknouti universita říšská, čím více onen vývoj pokračoval, tím pochybnější stávala se její existence. A stávalo-li se trvání takové university samo sebou stále nemožnější, zvyšována byla její nemožnost v tomto případě ještě tím, že sídlem této university byla Praha, město nabývající vždy rozhodněji českého rázu.

Založení a trvání university pro celou říši římskoněmeckou bylo takřka podmíněno tím, že král Český byl zároveň císařem, že příslušníci tří národů cizích na universitě byli aspoň takto jeho poddanými. Hned po sesazení krále Václava s hodnosti císařské r. 1400 a za jeho bojů s Ruprechtem Falckým ukázala se nepřirozenost, ano nebezpečnost toho, že v hlavním městě jeho království na universitě vládnou cizinci, kteří se již nepokládali za jeho poddané aneb dokonce stáli na straně jeho protivníka, a když se r. 1408 a 1409 jednalo o vypovědění poslušnosti oběma papežům, nastala situace podobná. Je jasné, že takový stav nemohl potrvati. Odůvodňuje-li se vydání dekretu Kutnohorského v dekretě samém tím, že nesluší, aby na universitě vládli cizinci, kteří v Čechách nemají domovského práva, je tím dobře naznačeno, co asi bylo hlavní pohnutkou rozhodnutí králova.

Víme-li, že Pražská universita i bez dekretu Kutnohorského byla by přirozeným vývojem pozbyla svého universálně říšského rázu a stala se ústavem zemským, nemohli bychom pokládati za škodu nebo dokonce za neštěstí, že vydáním dekretu tento neodvratný vývoj byl urychlen, i kdyby skutečně bylo možno spatřovati s obecného stanoviska v této proměně university její úpadek. Je však jisto, že o úpadku nemůže tu býti řeči. O úpadku by se mohlo mluviti, kdyby s mezinárodním, říšským rázem university byl býval spojen živější ruch vědecký, podněcovaný stykem tolika národností a jejich vědeckým soutěžením, širší rozhled a svobodnější výměna názorův, a naopak kdyby znárodnění university bylo způsobilo ochabnutí toho ruchu zánikem prospěšné konkurence s cizími národy, zúžení obzoru a pohodlné ustrnutí na názorech jednou přijatých. Je však obecně známo, že skutečný vývoj byl právě opačný. Pokud Pražská universita zachovávala svůj původní, mezinárodní ráz, nedovedla si zjednati významu v dějinách vzdělanosti ani zásluhy o rozvoj a pokrok lidského ducha. Její působení záleželo téměř jen v tom, že vychovávala osoby potřebné ke službě státu a církve a nejvýš někdy radou podporovala krále v otázkách politiky církevní. O skutečné činnosti vědecké, třeba jen ve smyslu středověkém, podle něhož takřka jedinou vědou byla theologie, o činnosti, která by směřovala k novým poznatkům a idejím, na Pražské universitě v prvém období jejího trvání nelze vůbec mluviti. Přese všechen vnější lesk, přes veliký počet studentův i profesorů, které tehdy universita v sobě soustřeďovala, nevyšel z ní za celé XIV. stol. ani jeden znamenitější duch, který by byl značnější měrou přispěl k pokroku lidské vzdělanosti v jakémkoliv oboru. Universita toliko rozšiřovala jistý pevně ustálený soubor vědomostí, vybudovaný vědou scholastickou, která v předešlých stoletích byla kvetla na universitách vlašských a francouzských; snahy po rozmnožení těchto vědomostí novými poznatky tu vůbec nepozorujeme. Jakýkoli pokrok v tom směru byl nemožný již proto, že tu nebylo jeho hlavní podmínky, že universitě obdařené tolika právy a svobodami scházelo právo nejdůležitější, právo zkoumati svobodně to, co se tehdy uznávalo za pravdu, a svobodně projevovati mínění odchylné od názorův tenkráte obecně platných a schválených jedinou a nejvyšší autoritou tehdejší vědy, autoritou církevní.

Za celé první půlstoletí od založení university Pražské jen jednou, pokud víme, došlo tu k živější výměně odchylných názorů, ke sporu mezi dvěma stranami, z nichž každá hájila jiné mínění v určitých otázkách — rozumí se, že byly to otázky theologické —, ale právě tento spor jasně ukazuje, jaký duch tehdy vládl na universitě. Již to je zajímavé, že spor nevznikl v lůně university samé, nýbrž byl tam vnesen osobou stojící mimo universitu, známým mistrem university Pařížské, Čechem Vojtěchem Rankovým z Ježova, který se někdy r. 1369—1370 nepohodl s německým profesorem Pražské university, Jindřichem z Oyty, o některé články theologické. Ještě zajímavější je průběh sporu. Profesoři vysokého učení Pražského, postavivše se na stranu svého německého kollegy, přiměli za nepřítomnosti arcibiskupovy jeho generálního vikáře k tomu, že mistru Vojtěchovi uložil — mlčení. Mistr Vojtěch však svůj spor předložil kterémusi papežskému auditoru v Avignoně, a konečně sporné náhledy byly dány od papeže k rozsouzení čtyřem kardinálům, kteří rozhodli ve prospěch protivníka Vojtěchova. Zda tímto rozhodnutím mistr Vojtěch zbaven byl svých pochybností o správnosti názorů, jimž se takto dostalo nejvyššího schválení, nevíme; jisto však je, že se neodvážil vzepříti se výroku kardinálů veřejně.

Zatím, co se Pražská universita dobrovolně vzdávala práva samostatně mysliti, vzmáhalo se v jejím nejbližším okolí bez jejího přičinění mocné hnutí mravní i myšlenkové. Otázky životní důležitosti, jimž se universita úzkostlivě vyhýbala, počínaly zaměstnávati mysli českého národa působením mužů stojících mimo universitu. Milíč se jich dotýkal ve svých ohnivých kázáních, Štítný o nich vykládal ve svých spisech psaných řečí národní a Matěj z Janova, mistr Pařížský, neváhal podrobiti svému zkoumání všechnu tehdejší theorii i praksi obecné církve. A koncem století počaly již do Čech pronikati první zvěsti o novém učení, překonávajícím smělostí a promyšleností všechna starší kacířství středověká, učení, které daleko na západě hlásal anglický mistr Jan Viklef, které se do Čech dostalo dříve než do ostatních zemí evropských a které zde bylo přijato s porozuměním, jakého nenašlo nikde jinde.

Toto mocné hnutí zachvátilo posléze i universitu, burcujíc ji z její dosavadní strnulosti a netečnosti a nutíc ji zaujmouti stanovisko k otázkám, jichž si dosud nebyla všímala. Nebyly to otázky vědecké v našem smyslu, ale byly to otázky, které tehdejší době znamenaly mnohem více než věda. A teprve tím okamžikem, kdy se Pražská universita počíná zabývati názory odchylnými od těch, jež do té doby obecně platily za pravdu, kdy počíná zkoumati a uvažovati sporná mínění i sama o nich rozhodovati, začíná se její skutečný dějinný význam. Můžeme býti hrdi, že se tato změna stala zásluhou českých mistrů, kteří do síní universitních uvedli pokrokové učení anglického mistra a nedali se od něho odvrátiti ani odporem svých německých kollegův ani nátlakem úřadů církevních. Vítězstvím, kterého dobyli čeští mistři dekretem Kutnohorským svému národu, zvítězila zároveň myšlenka svobodného hledání a zkoumání pravdy, myšlenka pokroku. Znárodnělá, počeštěná universita staví se do popředí obecného vývoje, ujímá se náuk, které v základech otřásaly tíživou nadvládou církevní autority, znemožňující všechen myšlenkový i mravní pokrok lidstva, a podstupuje za tyto náuky odvážný zápas s touto církevní autoritou. Zároveň stává se universita duševním vůdcem svého národa, k jehož duchovním potřebám do té doby byla netečná.

A tak doba, v níž veden byl boj za znárodnění Pražské university, doba, v níž se připravoval obrat dovršený dekretem Kutnohorským, i ta, jež bezprostředně následovala po jeho vydání, je i s obecného hlediska dobou nejskvělejšího vnitřního rozkvětu university a jejího největšího významu historického. V příboji bouřlivých událostí pozdějších universita sice pozbyla svého vůdčího postavení v národě a tím i svého dějinného významu. Universita ustupuje v pozdějším stadiu českého hnutí náboženského do pozadí, nejsmělejší ideje tohoto hnutí vyvíjejí se a vytvářejí mimo universitu, ale přes to možno říci, že kořeny těchto idejí dlužno hledati především v působení Pražské university za oné nejslavnější doby jejího trvání, že po stránce ideové hnutí husitské je strom vyrostlý ze semene zasetého universitou.

Dává-li husitství našim dějinám význam světový, dává jej také naší universitě. Ne to, že byla založena dříve, než všechny ostatní university ve střední Evropě, jest její největší chloubou, nýbrž to, že první podstoupila boj za osvobození lidského ducha z pout církevní autority. A jestliže hnutí husitské, které přes všechny cizí vlivy je naskrze české, nade všechnu pochybnost jasně ukazuje, který z obou národů v této zemi obývajících, je zde národem historickým, husitská perioda české university činí směšnými všechny řeči o nejstarší německé universitě v Praze. A hlavní význam dekretu Kutnohorského zdá se mi býti právě v tom, že je jaksi konkrétním výrazem této nejskvělejší periody v dějinách naší university, v níž tak krásně myšlenka národnostní splynula s myšlenkou obecného pokroku.

Bylo by pošetilé zapírati, že po tomto skvělém rozmachu následovalo ochabnutí, že pozdější doba husitská je skutečně dobou úpadku této university. Příčinou toho nebylo ovšem její znárodnění, nýbrž vedle příčin obecných, které působily i jinde, především zcela mimořádné postavení, v němž se octl národ český svým odbojem proti obecné církvi. Universita starého způsobu, spiatá nerozlučně s myšlenkovým světem středověké scholastiky a s katolickým názorem světovým, nemohla prospívati v národě, jehož převážná většina se tomuto názoru více nebo méně odcizila. Vytvořiti však nové vysoké učení na změněných základech byl úkol příliš těžký, na nějž nestačily síly malého národa, vyčerpaného dlouhým bojem za víru a zmítaného převraty vnitřními.

Co u nás způsobilo husitství, k tomu došlo o něco později působením humanismu a reformace také jinde. Stará universita sřítila se v prach, a na jejích troskách bylo třeba budovati universitu novou. Dělo se to dvojím směrem, z nichž jeden vycházel se strany protestantské, od Melanchthona, druhý se strany katolické, od jesuitů. Zdálo se nějaký čas, že naše universita zabočí ve směr prvý, ale na konec zvítězili jesuité. Pro universitu nastala doba největšího úpadku vnitřního; nebyla v té době ohniskem pokroku, nýbrž jeho největší překážkou. Když se osvícenství pokoušelo vdechnouti jí nový život, byl obecný stav národa českého tak žalostný, že takřka ani nemohl těžiti z těchto snah. Universita byla by tehdy málem bývala úplně pro něj ztracena. Po dlouhých a těžkých bojích se však podařilo odvrátiti tuto hrozící ztrátu. Českému národu nebyla ovšem přiznána celá stará universita, nýbrž jen jedna ze dvou universit, které vstoupily na její místo. Dnes má Praha university dvě, a obě se prohlašují za nástupkyně staré university založené Karlem IV. Podle litery zákona jsou jimi skutečně, podle velikosti práv a výhod zděděných po staré universitě je jí spíše universita německá, ale podle ducha jejích dějin jest jí toliko universita česká. Jen naše universita se může hrdě hlásiti k nejvýznamnější a nejskvělejší době staré university, k jejím nejkrásnějším tradicím, jen naše universita má historické právo na její nejcennější dědictví, právo, jemuž není potřeba potvrzení vyšších mocností a jež nemůže nám odníti žádné ustanovení zákona. A tohoto práva se můžeme dovolávati s pýchou tím oprávněnější, že na naší straně jsou i skutečné poměry přítomnosti. Jen česká universita má v hlavním městě tohoto království nezbytné podmínky životní k plnému a samostatnému rozvoji, ne podmínky závislé na přízni vlád, která jí nikdy nebyla údělem, nýbrž ty, jež tvoří těsný a důvěrný styk s úrodným prostředím rozkvétajícího života národního. Je na universitě samé, aby plně využila těchto podmínek, aby se snažila býti zase jako v nejslavnějších dobách své minulosti duševním vůdcem svého národa, při tom však stála v prvé řadě těch, kdo zbraněmi ducha bojují za pokrok a svobodu.