Dekameron/K novému vydání „Dekamerona“

Dekameron Giovanni Boccaccio
	K novému vydání „Dekameronu“	Předmluva

Údaje o textu
Titulek:	K novému vydání „Dekamerona“
Autor:	Jan J. Benešovský-Veselý
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. I–III. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když mne nakladatel pan Hynek vyzval, abych pořídil nový, úplný překlad Boccacciova „Dekameronu“, přiznávám se, že jsem se k tomu odhodlal jen nerad. Právě proto, že jsem se již dříve po několik let zabýval touto myšlenkou, nemohl jsem si tajiti obtíže, spočívající v celém rázu tohoto klasického díla, a četné požadavky, jimž dlužno vyhovět. Již sama forma překladu poskytovala obtíže. Dílo staré přes půl tisíce let nebylo lze překládati jako dílo moderní, a přece zase bylo třeba, vystříhati se všeho, co by modernímu čtenáři znesnadňovalo porozumění. Snažil jsem se tudiž přidržeti se pokud možno přesně dikce originalu, maje na mysli vzory staré češtiny a vyhýbaje se výrazům příliš moderním a takto zachovati charakteristickou barvu originalu. Měniti aneb upravovati text jsem si nedovolil, pouze periody příliš dlouhé, jež by čtenáře unavovaly, rozdělil jsem, kde to bylo možno, v kratší věty. Pokud se mi práce zdařila, nechať laskavě posoudí znalci originalu, kteří také dovedou ocenit obtíže spojené s touto prací. Pohodlné výmluvy, že čeština je příliš chudá, že jí nelze vyjádřiti vše, co pověděno v jiné řeči, z předu se vzdávám; řeč naše jest dosti bohata a dosti poddajna, aby stačila na kterýkoli překlad z krásné literatury.

Velikými díky jsem povinen slovutnému našemu básníku panu Jaroslavu Vrchlickému, jenž s nevšední ochotou přispěl mi překladem básní, jež tvoří závěrek každého „dne“ Dekamerona. Laskavým jeho přispěním dostalo se těmto zajímavým zpěvům stlumočení co možná věrného a skrovnému dílu mému nutného doplnění.

Ještě o jedné věci bych se rád zmínil; je to věc, o které by vlastně nemělo býti nijakého sporu. Zajisté každý, kdo činí nárok na jmeno spisovatele, jest povinen dbáti ryzosti a správnosti spisovného jazyka. Ale nynější literarní čeština je stará jedva sto let a jedva čtvrt století je tomu, co dospěla plného svého rozvoje. Starším českým spisovatelům, vychovaným vesměs ve školách německých, nezbývalo, než říditi se svým českým citem, anebo bylo-li jim dopřáno, stýkati se přímo s lidem, osvojiti si jeho ryzí, nezkaženou mluvu. A sám ještě pamatuji doby, kdy i na školách panoval učiněný chaos jak ve příčině pravidel mluvnických, tak i ve příčině skladby. Nelze tudiž rozvoj současné češtiny srovnávati s vývojem jiných řečí, kde staletou tradicí vytvořena pevná pravidla pro vývoj literarní mluvy, a kde theorie sledovala organický vývoj mluvy. U nás na ten čas není možno, vyhověti v praksi všem požadavkům theorie (jež sama dosud není ustálena nad všechnu pochybnost), zejména při překladu vynikajícího díla cizího, kde třeba vyhověti tolika požadavkům, aby překlad odpovídal co nejpřesněji originalu a byl zároveň libozvučný. Proto ovšem nemá překladatel práva, svévolně nešetřiti uznaných pravidel. Ale nelze pochybovat, že konečně dospějeme též u nás k úplnému souhlasu mezi theorií a praksí vývojem zcela přirozeným moderní mluvy a správného pochopení staré češtiny.

Na konec ještě několik slov o dosti choulostivé stránce tohoto díla. Ve čtrnáctém století bylo v obyčeji, mluviti o jistých věcech mnohem upřímněji, než za našich dnů. Kde takováto neomalenost je pro celek zbytečna, lze ji ovšem nahraditi výrazem méně příkrým, ale někde jsou podobné výrazy a obraty nezbytny, tvoří, abych tak řekl, pointu celého vypravování, a kdyby instance v té věci kompetentní nehleděla na tento překlad jako na dílo literarní, nýbrž na pouhou pikanterii, byl by tento překlad prostě nemožný. Neboť, kde to nezbytno, nelze jinak, než užiti slov a obratů originalu, jež vzdělaného čtenáře v tomto případě zajisté nepohorší.

Překladatel.