Dekameron/Den prvý/Povídka desátá

Dekameron — Den prvý Giovanni Boccaccio
Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka desátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Decima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 81–89. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

English

Mistr Alberto z Bologni spůsobně zahanbí dámu, jež si ho chtěla dobírat, že byl do ní zamilován.

Když se Emilie zamlčela, zbývala toliko královna, aby vypravovala, a ona důstojně počnouc vypravovati pravila:

„Rozmilé dívky, jakož za jasných večerů hvězdy zdobí nebe, a na jaře květiny zelená luka, tak i chvalitebné zvyky a příjemné řeči zdobí se rozmarnými průpovídkami. Tyto, poněvadž jsou krátké, mnohem lépe sluší ženám než mužům, tím spíše, jelikož ženy spíše než muži mají se varovati dlouhých a mnohých řečí, pokud to možno. Poněvadž pak nyní je málo žen aneb žádné nejsou, jež by dovedly rozumět vtipům, aneb i když rozumějí, dovedly na ně odpovědět, jest to velká hanba pro nás a pro všechny ostatní. Neboť tuto přednost, která již byla vlastností našich předků, proměnily nynější ženy ve zdobení těla a ta, jež se chlubí šaty nejvíce krumplovanými, květovanými neb zdobenými cetkami, domýšlí se býti vznešenější a vzácnější nad ostatní, nepomníc toho, že kdyby záleželo na tom, co na sobě mají, osel by toho unesl mnohem více a proto přece by nezasluhoval větší cti. Stydím se to povědět, neboť pravím-li to o jiných, nemohu se z toho vyjímat. Tyto loutky takto opentlené, omalované a cetkami ověšené jsou buď jako mramorové sochy němé a necitelné anebo odpovědí-li, jsou-li tázány, bylo by bývalo lépe, kdyby byly mlčely. A při tom staví se, jakoby myslely, že čistota duše záleží v tom, nedovést hovořit s paními neb rozšafnými muži a přezdívají své hlouposti počestnost, jakoby žádná žena nebyla počestná, leda ta, která dovede hovořiti toliko se svou služkou nebo pradlenou nebo pekařkou. Kdyby to byla příroda chtěla, jako ony zdají se domnívati, jiným spůsobem byla by položila meze jejich žvatlání. Pravda však jest, že jako ve mnohých jiných věcech tak i v tom ohledu třeba míti na paměti čas i místo a s kým hovoříme, neboť stává se často, že některá žena neb muž domnívajíce se, že šprýmovným slůvkem někoho si doberou, nezměřivše řádně svoje síly se silou jeho, jsou nuceni zardíti se tam, kde chtěli uvésti do rozpaků jiného.

Pročež, abyste se toho dovedly vystříhat, a mimo to, aby se na vás nedalo použíti pořekadlo, jež tak často se uvádí, že totiž ženy v každém případě povždy špatně pochodí, přeji si, aby tato poslední z dnešních povídek, kterou mně náleží vypravovat, vás o tom poučila, abyste, jako ušlechtilostí mysle od jiných se lišíte, ukázaly se také povýšeností svých mravů rozdílny od ostatních.

Neminulo ještě mnoho let, co v Bologni žil lékař znamenitý a slavné pověsti skoro po celém světě a snad dosud žije, jehož jméno bylo mistr Alberto.

Ačkoli u vysokém stáří sedmdesáti let, byl tak ušlechtilého ducha, že ačkoli z těla jeho skorem všechen přirozený oheň zmizel, nemohl odolat pojmouti v sebe plameny lásky, když při jedné slavnosti spatřil překrásnou vdovu, jež se jmenovala, jak někteří praví, Malgherida de Ghisolieri. Tato paní nanejvýš se mu zalíbila, a nejinak než jinoch v prvním květu mladosti celé noci pokojně spáti nemohl, nespatřil-li během dne milou a příjemnou tvář krásné ženy.

Počal tudíž procházeti se denně buď pěšky buď koňmo, jak se mu právě hodilo, před domem své dámy.

Paní i některé její přítelkyně brzy poznaly příčinu jeho procházek a často žertovaly mezi sebou o tom, vidouce, že muž jak lety tak zkušenostmi bohatý se zamiloval, jako by se domnívaly, že rozkošná náruživost povstati mohla a přebývala jen v pošetilé mysli mládeže a nikde jinde.

Protož když mistr Alberto pokračoval ve svých procházkách, přihodilo se jednou ve svátek, kdy tato dáma s mnohými jinými seděla přede dveřmi, a spatřivše z dálky přicházejícího mistra Alberta, umluvily se pospolu, že jej pozvou a pohostí a pak že si z něho stropí šprým pro jeho zamilovanost.

A tak učinily. Povstaly tudíž a pozvavše jej, zavedly jej do chladné síně, kde vzácným vínem a lahůdkami jej častovaly. Konečně všelikými pěknými a vlídnými slovy se ho otázaly, kterak se stalo, že zamiloval se do krásné vdovy, ačkoli věděl, kolik urozených a krásných mladíků se jí koří.

Mistr pozoruje, kterak spůsobně si ho dobírají, odpověděl usmívaje se: „Paní má! Že miluji, a právě vás, tomu nemůže se nikdo rozšafný diviti, neboť toho zasluhujete. A třeba že lidem letitým nedostává se, jak přirozeno, síly, jaké třeba ku provozování lásky, přece nechybí jim dobré vůle a schopnosti, aby dovedli rozeznati, co jest milování hodno, ba spíše zcela přirozeně jsou tím lepší znalci, čím více mají zkušeností, než mládež. Naděje, jež mne povzbuzuje, abych já, starý, zamiloval se do vás, jež jste od tolika mladíků zbožňována, zakládá se v tomto: Býval jsem často svědkem, že dámy ke svačině pojídaly vlčí boby a pór. Ačkoli pak na póru není ničeho zvláště dobrého, nejméně odporné, tedy nejchutnější jest zajisté hlávka. Vy však vedeny zvrácenou chutí hlávku držíte v ruce a jíte lupeny, které za nic nestojí a nad to ještě mají odpornou chuť. Což pak vím, paní moje, zda neučinila byste právě tak s volbou svého milence? A jestliže tak učiníte, mohl bych doufati, že mne si vyvolivši, ostatní odmrštíte.“

Urozená paní s některými ostatními dámami se zastyděla a pravila: „Milý mistře! Velmi vtipně a dvorně pokáral jste náš všetečný žert. Přece však láska vaše jest mi vzácná, jakožto muže rozšafného a ctihodného. A protož, pokud se srovnává s mou ctí, dle libosti můžete na mně žádati cokoli, jako bych vaší byla.“

Mistr se svými soudruhy povstal, poděkoval paní a vesele a v nejlepší míře se s ní rozloučil a odešel.

Takto paní, nepovšimnuvši si, z koho si tropí šprýmy, domnívajíc se, že zvítězí, byla přemožena, čehož vy, budete-li rozšafny, výborně se dovedete vystříhat.“

* * *

Již se slunce nachýlilo k západu a vedro značně se zmenšilo, když povídky dívek a tří mladíků byly skončeny. Pročež královna vesele pravila: „Nyní, milé družky, nezbývá již ničeho činiti mé vládě pro tento den, leda dáti vám novou královnu, kteráž pro příští den dle svého uznání ustanoví vše, abychom ona i my měli počestnou kratochvíli. Ačkoli pak zbývá dosti času až do noci, přece myslím, že ten, kdo se v čas náležitě nepřipraví, nemůže se řádně postarat o budoucnost. Aby pak to, co nová královna uzná za dobré, že by na zítřek bylo zapotřebí, mohlo býti připraveno, soudím, že by v tuto hodinu měli příští dnové počínati. A protož ke cti Toho, z jehož milosti všechno žije, a k našemu prospěchu, nechať pro příští den Filomena, rozšafná dívka, jako královna spravuje naši obec.“

A řkouc to povstala a vzavši bobkový věnec uctivě jí jej podala, načež nejprve ona sama a po ní všechny ostatní dívky i mladíci pozdravovali ji jako královnu a jejímu panství ochotně se podrobovali.

Filomena poněkud zardělá studem vidouc se korunována na království, vzpomenuvši si na slova, která nedávno před tím byla pronesla Pampinea, aby se nezdála býti pošetilou, dodala si odvahy a především potvrdila všechny ve službách, jak je byla Pampinea ustanovila, pak nařídila, co má býti opatřeno pro příští oběd a následující večeři, aby zůstaly, jak bylo prve, načež takto počala mluviti:

„Rozmilé družky, ačkoli Pampinea spíše svou laskavostí než pro moje zásluhy učinila mne vaší královnou, přece nehodlám, pokud se týče spůsobu našeho života, následovati pouze své libosti, ale dbáti i vašeho mínění. Abyste pak věděli, co se mi zdá, že by mělo býti učiněno, a pak podle svého zdání mohli cokoli přidat nebo změnit, hodlám vám to vyložiti několika slovy. Jestliže jsem náležitě pozorovala vše, co Pampinea dnes nařídila, zdá se mi, že jste to všichni uznali za chvalitebné a příjemné, a proto, pokud buď příliš dlouhým provozováním anebo z jiné příčiny nás neomrzí, nehodlám toho měniti. Jakmile tedy uspořádáno to, co jsme již započali, odejdeme odtud a půjdeme se na chvíli někam pobavit a když slunce zapadne, povečeříme ve chládku a po několika písních a jiných zábavách bude dobře jíti spat. Zítra ráno až povstaneme, za chládku rovněž se půjdeme pobavit někam, kdež každému bude volno činit co mu libo. A jakož jsme dnes již učinili, v ustanovenou hodinu sejdeme se k jídlu, zatančíme si a když se prospíme, jako jsme dnes učinili, vrátíme se sem, abychom vypravovali povídky, v čemž, jak se mi zdá, záleží největší část jak zábavy tak i prospěchu. A to, co ovšem Pampinea nemohla učinit, poněvadž pozdě byla zvolena ke vládě, chci zavésti já, totiž, abychom tomu, o čem hodláme vypravovat, vymezili nějaký účel a napřed vám jej naznačím, abyste každý měl pokdy přemýšlet o nějaké pěkné povídce na danou látku, kteráž, je-li vám to vhod, bude následující. Poněvadž je známo, že od počátku světa lidé byli podrobeni různým změnám osudu, a budou až do konce, nechať každý vypravuje o následujícím: o těch, kdož různým spůsobem upadše v trampoty takřka mimo všechnu naději dospěli k veselému konci.“

Dívky a mladíci bez rozdílu všichni chválili toto ustanovení a slibovali, že se dle něho budou říditi. Toliko Dioneo, když všichni ostatní umlkli, pravil: „Madonno, jakož již všichni ostatní pravili, pravím také já, že ustanovení, jež jste dala, jest nanejvýš příjemné a chvalitebné, ale vyprošuji si jako zvláštní milost, kteráž prosím, aby mi zachována byla, pokud naše společnost potrvá, a sice, abych nebyl podroben tomuto pravidlu, vypravovati povídku na danou látku, nechci-li, nýbrž vypravovati, jakou mi libo. Aby pak nikdo se nedomníval, že žádám o tuto milost, poněvadž nemám dosti povídek v zásobě, svoluji, abych od nynějška byl vždy poslední mezi těmi, kdož vypravují.“

Královna, jež ho znala jako mladíka šprýmovného a vtipného, a dobře chápala, že toho žádá jen proto, aby společnost, když unavena bude vypravováním, obveselil nějakou šprýmovnou povídkou, za souhlasu ostatních povolila mu tuto milost.

Pak povstaly a volným krokem ubíraly se na břeh jasného potůčku, jenž sestupuje s pahorku zastíněn mnohými stromy mezi skalami a zelenými trávníky. Zde bosi a s obnaženými pažemi brouzdajíce se ve vodě počali se pospolu všelijak bavit. Když pak se přiblížila hodina večeře, vrátivše se do paláce, s chutí povečeřeli.

Po večeři královna přikázavši přinésti nástroje, nařídila, aby počal tanec, který provede Lauretta, načež aby Emilia zapěla píseň provázena loutnou Dioneovou. Na tento rozkaz Lauretta ihned započala tanec, k němuž Emilia milostně zapěla následující píseň:

Jsem roztoužená vlastní krásou pouhou,
o jinou lásku nikdy
stát nebudu, ni pláti po ní touhou.

V ní jako ve zrcadle vidím, hárá
to, jež mi ducha zkájí, dobro ryzí,
ni nový případ, ni myšlenka stará
tak drahý ples mé duši neodcizí.
Mne jiný luzný předmět nevybízí,
zřít žádný nelze nikdy,
jenž srdce novou by mi plnil touhou.

Ta rozkoš jako touha nesestará,
je stále k ruce pro útěchu moji;
tak sladká pro cit, když mu vstříc jde jará,
že těžko vyslovit to, myslí svojí
že těžko pochopit to, v citů roji
smrtelný člověk nikdy
by nemoh’ rozeplát se takou touhou.

A já, jenž každou chvílí se víc nitím,
čím zraky své upírám déle na ni,
jí cele vzdávám se, s ní plně cítím,
co slibuje, okouším v sladkém plání:
v slast doufám větší bližším při setkání
a takou, nikdo nikdy
že podobnou se neroznítil touhou.

Když skončeny tanec a píseň, k níž všichni vesele přizvukovali, ačkoli některým slova písně zavdávala podnět k rozjímání, provedli ještě několik tanců a když již část krátké noci uplynula, líbilo se královně skončiti tento první den. A davši zhasit pochodně nařídila, aby všichni až do příštího rána odebrali se na odpočinek, a každý odebrav se do své ložnice učinil tak.