Dekameron/Den šestý/Povídka desátá

Dekameron — Den šestý Giovanni Boccaccio
Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka desátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Decima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 244–262. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

English

Bratr Cipolla slíbí několika vesničanům, že jim ukáže peří archanděla Gabriela; na místě per však nalezne uhlí, i namluví jim, že to uhlí, na němž byl smažen svatý Vavřinec.

Když byl každý ze společnosti pověděl svoji povídku, shledal Dioneo, že je na něm řada, aby vypravoval. Pročež nečekaje zvláštního rozkazu, uložil ticho těm, kdož ještě chválili důmyslnou průpovídku Guidovu, a počal takto:

„Rozmilé dívky, ačkoli mám výsadu, že smím hovořit o tom, co mi libo, dnes nehodlám se vzdáliti látky, o které jste všichni tak obratně hovořili, nýbrž sleduje vaše stopy, hodlám ukázati vám, kterak schytrale náhlým nápadem jeden z bratří svatého Antonína unikl rozpakům, jež mu byli uchystali dva mladíci. Nebudiž vám tudíž na obtíž, jestliže, abych svoji povídku náležitě vypravoval, poněkud šíře se rozhovořím, však pohlednete-li na slunce, spatříte, že jest dosud v polou nebes.

Certaldo, jak jste snad již slyšeli, jest městečko ve Val d’Elsa v našem kraji, a ačkoli jest malé, bývalo obýváno lidmi urozenými a zámožnými. Sem, poněvadž tu nalezal dobrou pastvu, docházíval po dlouhou dobu každoročně jeden z bratří řehole svatého Antonína, aby tu sbíral almužnu od hlupáků. Jmeno jeho bylo bratr Cipolla a byl snad rovněž rád vídán pro svoje jmeno, jako z pobožnosti, neboť je známo, že v oné krajině pěstují se cibule proslavené po celém Toskánsku. Bylť pak tento bratr Cipolla postavou malý, ryšavého vlasu a veselé tváře a nejpodšitější lišák na světě. Mimo to, ačkoli nikterak nebyl učený, dovedl tak znamenitě a hbitě mluvit, že mohl býti považován nejen za slavného řečníka, ale mohl býti jmín samým Tulliem anebo Quintilianem a skorem u všech v okolí byl kmotrem nebo přítelem, nebo duchovním rádcem.

Podle svého zvyku přišel také jednou v měsíci srpnu, jak to míval v obyčeji, jedné neděle, když všichni dobří mužové a ženy z okolních vesnic přišli na mši do hlavního chrámu, a když se mu zdála vhodná chvíle, jal se mluviti takto:

„Pánové a paničky, jakož vám známo, míváte v obyčeji, posílati každoročně chudým pana barona svatého Antonína podíl z vašeho zrní a vaší sklizně, ti málo, oni mnoho, každý dle své možnosti a své pobožnosti, aby blahoslavený svatý Antonín vám opatroval váš dobytek a vaše osly a vepře i vaše ovce. Mimo to máte zaplatit, zejmena ti, kdož jsou zapsáni do našeho bratrstva, malý dluh, jenž se každoročně platí jednou. Abych to sebral, byl jsem vyslán svým představeným panem opatem. Protož s požehnáním božím po hodině deváté,^[1] až uslyšíte zvonit na zvonek, přijdete sem ke kostelu, kde podle obyčeje budu k vám míti kázání, budete líbat kříž, a poněvadž vím, že všichni jste zbožně oddáni panu baronu svatému Antonínu — jako zvláštní milost vám ukáži nanejvýš posvátný a krásný ostatek, který jsem sám kdysi přivezl ze svaté země přes moře, totiž jedno z per archanděla Gabriela, jež zanechal v komůrce Panny Marie, když přišel s poselstvím do Nazaretu.“

A řka to zamlčel se a vrátil se ke mši. Když bratr Cipolla tyto věci vypravoval, byli mezi ostatním množstvím ve chrámu dva mladíci velmi schytralí, jeden jmenoval se Giovanni del Bragoniere, druhý Biagio Pizzini. Tito, když se byli chvíli zasmáli ostatku bratra Cipolly, ačkoli byli jeho přátelé a společníci, umínili si, že mu s tím perem provedou nějaký šprým. Poněvadž pak věděli, že bratr Cipolla bude obědvati u některého ze svých přátel, jakmile seznali, že je u tabule, vyšli a odebrali se do hospody, kde byl řeholník ubytován, smluvivše se, že Biagio bude hovorem zaměstnávat sluhu bratra Cipolly a Giovanni zatím v zavazadlech řeholníkových vyhledá ono pero a vezme mu je, by pak viděli, co potom lidu namluví.

Bratr Cipolla měl sluhu, jemuž někteří přezdívali Guccio mrož, jiní Guccio pitomec a jiní zas Guccio vepř. Tento Guccio byl tak ničemný, že sám pověstný taškář Lippo Topo nenatropil horších věcí. Bratr Cipolla často míval ve zvyku ve společnosti o něm vtipkovat a říkával:

„Můj sluha má devět vlastností takových, že kdyby jedinou z nich měl Šalomoun, nebo Aristoteles, nebo Seneca, stačila by, aby zmařila všechnu jejich ctnost, všechen jejich rozum, všechnu jejich svatost. Teď považte, jaký to chlap, jenž nemá ani ctnosti, ani rozumu, ani svatosti, ale za to devatero neřestí.“

A když se ho tázali někdy, jaké jest toto devatero neřestí, tu on, maje je spořádané v rýmy, odpověděl:

„Pravím vám: Je líný, špinavý a lhavý,
        nedbalý, neposlušný, pomlouvavý,
        pitomý, nespůsobný a vzdorný.

Mimo to má všeliké jiné chybičky, o nichž bylo by nejlépe pomlčet. Co pak jest u něho nejsměšnější, že všude, kam přijde, chce se oženit a najmout si dům. A ačkoli má vous štětinatý, černý a umazaný, přece myslí o sobě, že je tak krásný a roztomilý, že se domnívá, že všechny ženské, jež ho spatří, musejí se do něho zamilovat. A kdybych ho nechal, běhal by za každou, až by si roztrhal podešve. Pravda, že mi též velmi pomáhá, neboť nechať kdokoli chce se mnou potají mluvit, chce také slyšet svůj díl, a stane-li se, že někdo se mne na něco táže, má takový strach, že bych nedovedl odpovědět, že hned sám odpoví ano neb ne, jak se mu zdá být nejchytřejší.“

Tomuto sluhovi, zanechav jej v hospodě, byl bratr Cipolla nařídil, aby pečlivě střežil jeho věci, by se jich nikdo nedotknul, zejména pak jeho tlumok, poněvadž v něm byly svaté věci. Avšak Guccio pitomec, jemuž se mnohem lépe líbilo v kuchyni, než slavíku na zelené větvici, zejména když tam větřil služku, a poněvadž tam byl zahledl ženskou tlustou a širokou, malou a ohyzdnou, s prsy, jež se podobaly košům na hnůj, a s tváří, jež se zdála pocházet z rodu Baronci, celou spocenou, špinavou a očazenou, nejinak než jako sup se vrhá na mrchu, zanechav komoru bratra Cipolly a všechny jeho věci bez dozoru, běžel k ní. A ačkoliv bylo v srpnu, usedl poblíže ohniště a počal s dívčicí, jejíž jmeno bylo Nuta, hovořit a namlouvat jí, že jest člověk urozený a že jest vyhlédnut za prokuratora, že má mnoho tisíc zlaťáků, nemluvě o tom, co má mezi lidmi, čehož je spíše více než méně, a že dovede tolik věcí, že o tom nelze ani mluvit. A nedbaje své čapky, jež byla tak usmolená, že bylo lze z ní vyvářet tuk, aniž svého kabátce, jenž byl rozedraný a záplatovaný a kolem hrdla a pod pažemi propocený a s tolika skvrnami tolikerých barev, jakých neměly ani látky tatarské neb indické, aniž svých rozbitých střevíců a rozedraných punčoch, namlouval jí, — jako by byl aspoň pán z Castiglione — že jí opatří krásné šaty a šperky a vyprostí ji z této poníženosti, a třeba neměla velkých statků, že jí dopomůže k naději na lepší osud. A namluvil jí ještě mnoho jiných věcí, jež, ačkoli je pravil velmi laskavě, mluvil pouze do větru a jako většina jeho pokusů toho druhu, byly úplně marny.

Když tedy oba mladíci nalezli Guccia vepře, zabývajícího se Nutou, byli tím velice spokojeni, neboť měli ušetřenu polovici práce, a beze vší překážky vešli do komory bratra Cipolly, kterou nalezli otevřenou, a první věc, kterou spatřili, byl tlumok, v němž se nalezalo pero. Otevřeli jej a nalezli ve velkém hedvábném šatě zabalenou malou krabici. Otevřevši ji, nalezli v ní pero z ocasu papouška, o němž soudili, že to pero, jež řeholník byl slíbil ukázati Certaldským. A zajisté mohl jim to za oněch časů snadno namluvit, neboť tehdáž ještě nebyly všeliké trety z Egypta, aneb aspoň jen skrovnou měrou pronikly do Toskany, jakož později veliké jich množství se rozšířilo ke škodě celé Italie.

A jestliže někdo trochu o nich věděl, v této krajině nikdo z obyvatelů o nich nevěděl. A tak tedy trvajíce v počestné starodávné nevědomosti, nejen že nebyli viděli papoušků, ale velká většina o nich nikdy ani neslýchala. Mladíci jsouce rádi, že pero nalezli, odstranili je, a aby nenechali krabici prázdnou, spatřivše v jednom koutě komory uhlí, naplnili jím krabici. Pak ji zavřeli a spořádavše vše tak, jak to byli nalezli, nejsouce viděni, vesele odešli s perem a očekávali, co as poví bratr Cipolla, až na místě pera nalezne uhlí.

Prostí muži a ženy, kteří byli ve chrámě, slyšíce, že uvidí odpoledne pero archanděla Gabriela, po mši odebrali se domů a pověděli to od souseda k sousedu, od kmotry ke kmotře. A tak po obědě sešlo se ve městečku tolik mužských a ženských, že se tam jedva vešli, všichni žádostivi spatřiti ono pero.

Bratr Cipolla dobře poobědvav a trochu se prospav, probudil se krátce po hodině deváté a slyše, že přišlo velké množství venkovanů, aby viděli pero, poslal pro Guccia pitomce, aby přinesl nahoru zvonec a vzal s sebou jeho tlumok. Sluha, ačkoli nerad se loučil s kuchyní a s Nutou, odebral se se žádanými věcmi na hrad, kam došel těžce oddychuje, neboť od pití vody byl se mu velmi nadmul život, načež na rozkaz bratra Cipolly odebral se ke dveřím chrámu a jal se prudce zvonky zvonit.

Když pak lid byl shromážděn, bratr Cipolla, aniž se přesvědčil, že žádnou z jeho věcí nebylo hnuto, počal svoje kázání a mnohými slovy vykládal vše, co se mu hodilo. A když měl ukázati pero archanděla Gabriela, nejprve s velkou okázalostí odříkal vyznání hříchů, dal rozžehnouti dvě svíce a opatrně rozbaliv hedvábnou látku, sejmul s hlavy čapku a vyndal krabici. A promluviv několik slov na oslavu a ke chvále archanděla Gabriela a jeho ostatků, otevřel krabici. Když ji spatřil plnou uhlí, věděl hned, že to neudělal Guccio mrož, poněvadž toho nebyl schopen, aniž se naň hněval, že tak špatně hlídal, že to mohli učinit jiní, ale proklínal potají sebe, že mu svěřil stráž nad svými věcmi, ačkoli věděl, že je nedbalý, neposlušný, svéhlavý a pitomý. Avšak nezměniv ani v nejmenším barvu, pozvedl tvář a ruce k nebi, zvolav tak, aby to všichni slyšeli:

„Ó, Pane Bože, budiž povždy pochválena tvoje všemohoucnost!“

Pak uzavřev krabici a obrátiv se k lidu pravil:

„Pánové a paničky, vězte, že když jsem byl ještě velmi mlád, byl jsem poslán svým představeným do krajů, odkud vychází slunce, a nařídil mi co nejdůtklivěji, abych vyhledal privileje Porcellanovy, jež ačkoli se za jich pečetění neplatí, jsou mnohem užitečnější jiným, než nám. Pročež vydal jsem se na cestu: vyšel z Vinegie přes borgo dè Greci a odtud přes království algarvské jel jsem přes Baldaccu, přibyl do Parione, odkud dosti žízniv dostal jsem se do Sardinie.^[2] Avšak proč bych vám vypočítával všecky kraje, jimiž jsem prošel? Zkrátka, přepravil jsem se přes průplav zvaný rukáv svatého Jiří, do Klackovic a Bůvolovic, zemí velmi lidnatých a s mnohým obyvatelstvem, a odtud dostal jsem se do Lhářova, kdež jsem nalezl mnoho našich bratří a jiných řeholníků, kteří všichni z lásky k Bohu vyhýbají se práci a namahání a málo starají se o trampoty bližních, a v této zemi platí se toliko neraženými penězy. Odtud dostal jsem se do země Pitomé, kde muži i ženy v dřevákách putují do hor a krmí tam vepře vlastními svými útrobami, a nedaleko odtud nalezl jsem lidi, kteří nosí chléb na holích a víno v pytlích. Odtud přišel jsem do hor Barchových, kde všechny vody tekou vzhůru. A zkrátka, dostal jsem se tak daleko, že jsem přišel až do Indie pastinakové, kdež, přísahám vám při rouchu, jež nosím, viděl jsem létati opeřence: věc neuvěřitelná těm, kdož ji neviděli. Avšak to mi dosvědčí Maso del Sagio, s kterýmžto znamenitým obchodníkem jsem se setkal, an louskal ořechy a prodával slupky na váhu. Avšak nemoha nalézti, čeho jsem hledal, poněvadž z Indie dále se cestuje po vodě, vrátil jsem se a přišel do svaté země, kdež v letě prodává se chléb včerejší po čtyrech denárech a dnešní je zadarmo. Zde setkal jsem se se ctihodným otcem panem Nenadávejtemi Prosímvás, důstojným patriarchou jerusalemským. Ten z úcty k rouchu pana barona svatého Antonína, jež jsem stále nosil, chtěl mi ukázat všechny svaté ostatky, které má; bylo jich tolik, že kdybych vám je chtěl vypočítat, protáhlo by se to na mnoho mil. Avšak abych vás nezarmoutil, povím vám aspoň o některých. Nejprve mi ukázal prst Svatého Ducha, úplně celý a neporušený, kadeř Serafina, jenž se zjevil svatému Františku, nehet Cherubinův a jedno z žeber Slova učiněného tělem, roucho svaté víry katolické, několik paprsků hvězdy, jež se zjevila třem Mudrcům od Východu, lahvičku potu svatého Michala, když zápasil s ďáblem, čelist smrti svatého Lazara a mnohé jiné. A poněvadž jsem mu ochotně dal opis několika stránek z monte Morella v obecné řeči a několik kapitol z Caprazia, po nichž se byl dávno sháněl, daroval mi některé ze svých svatých ostatků a dal mi třísku ze svatého kříže a v lahvici trochu zvuku zvonů z chrámu Šalamounova, pero archanděla Gabriela, o němž jsem se vám již zmínil, dřevák svatého Gherarda da Villamagna, který jsem před nedávnem daroval ve Florencii Gherardovi di Bosisi, jenž jej má u veliké úctě. A dal mi též uhlí, na němž byl blahoslavený mučedník svatý Vavřinec smažen. Všechny tyto věci vzal jsem nábožně s sebou a mám je všechny. Avšak můj představený nikdy nedovolil, abych je ukazoval, dokud nebude úplně potvrzeno, že jsou pravé. Avšak nyní, kdy to potvrzeno některými zázraky, jež způsobily, i listy, jež jsem dostal od patriarchy, udělil mi dovolení, abych je ukazoval. Avšak poněvadž je nechci svěřit nikomu jinému, stále je nosím s sebou. Pero archanděla Gabriela, aby nevzalo pohromy, nosím v krabici a uhlí, na němž byl smažen svatý Vavřinec, v jiné krabici; obě krabice pak jsou si tak podobny, že často se mi přihodilo, že jsem vzal jednu na místě druhé. Pročež také nyní domnívaje se, že jsem vzal s sebou krabici s perem, shledal jsem, že mám krabici s uhlím. Avšak nezdá se mi, že se tu stal omyl, nýbrž zdá se mi býti zřejmo, že v tom byla vůle boží a že Bůh sám dal mně do ruky krabici s uhlím, neboť vzpomínám si právě, že ode dneška za dva dny je svátek svatého Vavřince. A protož ráčil Bůh, abych ukázav vám uhlí, na němž byl smažen, roznítil ve vašich myslích úctu, kterou k němu máte chovat, že na místě pera, jež jsem chtěl vzíti s sebou, vzal jsem požehnané uhlí, zhašené smrtelným potem těla světcova. A pročež, blahoslavené dítky, sejmětež svoje čapky a nábožně přistupte, abyste je viděli. Avšak dříve vám oznamuji, že kdokoli tímto uhlím dá se poznamenat znamením kříže, po celý rok může býti bezpečen, že se ho oheň nedotkne, aniž by ho pocítil.“

A když byl vše to pověděl, započal chvalozpěv svatému Vavřinci, otevřel krabici a ukazoval uhlí. Když si je byl hloupý dav chvíli pln obdivu a úcty prohlížel, počali se všichni valem hrnout ke bratru Cipollovi, nabízejíce hojnější obětě, než mívali v obyčeji, a každý si přál býti poznamenán posvátným uhlím. Pročež bratr Cipolla vzav ono uhlí, jal se jim na bílé kazajky i na kabátce a na závoje ženských malovati kříže tak veliké, jaké se na ně vešly, a ujišťoval, že pokud se uhlí opotřebovalo tímto křižováním, o to že zas naroste v krabici, jakož se již častěji ukázalo.

A když takto, nikoliv bez značného zisku pro sebe, byl pokřižoval všechny Certaldské, rychlým nápadem zahanbil ty, kdož vzavše mu pero, domnívali se uvésti jej v rozpaky. Oba mladíci byli přítomni jeho kázání a uslyševše, kterak si dovedl způsobem zbrusu novým pomoci, a jakých dlouhých řečí při tom nadělal, smáli se tolik, že se jim zdálo, že si vymknou čelistě. A když lid se rozešel, přistoupili k němu a s největším veselím mu zjevili, co provedli, a pak mu vrátili pero. Toto pero pak příštího roku vyneslo neméně, než toho dne mu bylo vyneslo uhlí.“

* * *

Povídka tato rovněž poskytla celé společnosti mnoho kratochvíle a zábavy; smáli se velmi bratru Cipollovi, zejmena jeho putování a ostatkům, jež byl viděl i jež nosil s sebou. Královna poznavši, že povídka je skončena a že rovněž skončeno její panství, povstala, sňala vínek s hlavy a smějíc se stavěla jej na hlavu Dioneovu řkouc:

„Jest na čase, Dioneo, abys pocítil, jaké to břemeno, vládnouti ženským a vésti je. Budiž tedy králem a vládni nám tak, abychom tvoji vládu, až skončí, mohly chválit.“

Dioneo vzav vínek směje se odpověděl:

„Často již jste mohly viděti šachové krále, kteří platí právě tolik jako já. Zajisté, kdybyste mne chtěly poslouchat, jak se sluší poslouchat skutečného krále, dal bych vám užít něčeho, bez čeho žádná slavnost nemůže býti dokonale veselá. Ale nechme toho: budu vládnout, jak dovedu.“

A dav si podle obyčeje zavolati správce domu, nařídil mu náležitě, čeho třeba učinit, pokud potrvá jeho vláda, načež pravil:

„Rozmilé dívky, různým spůsobem bylo tu již hovořeno o lidském důvtipu a o různých příhodách, že kdyby mi paní Lisiska před nedávnem nebyla přispěla svým nápadem a slovy svými naznačila mi látku pro vypravování na zítřek, nevím, nebyl-li bych u velkých rozpacích, kterak nalézti látku k vypravování. Pravilať, jakož jste slyšely, že její sousedka nevdávala se jako panna, a doložila, že dobře ví, kolik a jaké kousky manželky doposud provádějí svým manželům. Avšak nemluvmež o první časti, jež je pouhé dětinství, za to domnívám se, že druhá část poskytne vítané látky k hovoru. A protož přeji si, aby zítra se vypravovalo, když tomu paní Lisiska zavdala podnět, o kouscích, jež buď z lásky anebo aby se zachránily, ženy provedly svým manželům, ať již toho spozorovali čili nic.“

Mluviti o takovéto látce zdálo se některým dívkám ne zcela slušno, i žádaly, aby změnil úkol právě daný. Avšak král odpověděl:

„Rozmilé dívky, vím, co jsem vám uložil, právě tak jako vy a to, co mi namítáte, nemůže mne z toho zradit, povážím-li, že doba je taková, že střeží-li se jen muži a ženy, jednati nešlechetně, jest dovoleno, mluvit o čemkoli. Což nevíte, že ve zkaženosti nynější doby soudcové opustili soudní síně, že zákony božské i lidské mlčí a že každý má úplnou volnost, kterak si zachovati život? Pročež, jestliže vaše ctnost učiní některé ústupky v hovoru, ne aby ve skutcích kdy sledovalo cos neslušného, nýbrž abyste pobavily sebe a jiné, nevidím, z jakého důvodu by vám to na příště měl kdo vytýkat. Mimo to naše společnost od prvního dne až po tuto hodinu chovala se nanejvýš počestně, ať tu bylo mluveno o čemkoli, nezdá se mi, že by se byla skutkem jakkoli poskvrnila, a s pomocí boží se také neposkvrní. Mimo to, kdo by neznal vaši počestnost? Myslím, že nikoliv šprýmovné řeči, ale ani hrůza smrti nedovedla by ji poskvrnit. A mám-li povědět pravdu, kdyby se někdo dozvěděl, že jste se kdysi vystříhaly mluviti o těchto nesmyslech, snad by vás měl v podezření, že jste se samy v té věci provinily a proto nechcete o tom hovořit. Ostatně byste mne pěkně uctily za to, že jsem byl poslušen všem, a nyní, když jste mne učinily králem, chtěly byste mi odpírat poslušnost a nechtět mluvit o tom, co jsem ustanovil. Zanechte tedy těchto rozpaků, jež se spíše hodí duším méně dokonalým, než jsou vaše, a nechať každá pomýšlí na to, kterak by pověděla cos pěkného.“

Dívky uslyševše toto, pravily, že učiní tak, jak si přeje, načež král až do hodiny večeře dovolil všem, aby se bavili, jak jim libo.

Slunce bylo ještě velmi vysoko, poněvadž povídky toho dne byly krátké, pročež když Dioneo s ostatními mladíky usedl ke stolu, aby si zahráli, Elisa svolavši dívky, pravila k nim:

„Když jsme tu, přála bych si uvést vás někam dosti blízko odtud, kdež, jak se mi zdá, žádná z vás dosud nebyla; jmenuje se to Panenské údolí. Doposud jsem neměla pokdy zavést vás tam, až dnes, kdy slunce je dosud vysoko. Protož, je-li vám libo jíti tam, nepochybuju nikterak, že budete spokojeny, že jsem vás tam vedla.“

Dívky odpověděly, že jsou ochotny, a zavolavše jednu ze svých služek, nedavše mladíkům ničeho znát, vydaly se na cestu. Nešly dále než míli, když přibyly do Panenského údolí. Vešly stezkou dosti úzkou do oné části, kudy plynul jasný potůček, a pohled na údolí byl tak krásný a rozkošný a zvláště v tuto dobu, kdy bylo velké vedro, jak jen bylo si možno přát. A jak mi jedna z nich později vypravovala, rovina, jež tvořila dno údolí, tak byla okrouhlá, ačkoli se zdála býti dílem přírody a nikoli rukou lidských a měla obvod mnohem větší než půl míle, obklopena šesti vršky ne příliš vysokými a na vrcholi každého bylo viděti palác skorem podobný malému pěknému hradu. Stráně těchto pahrbků stupňovitě ustupovaly k údolí, jakož vídáme ve starodávných divadlech stupně s hůry až dolů spořádané, stále se v kruhu zužující. A tyto stráně, jež byly obráceny ke straně polední, byly plny révy, oliv, mandlovníků, třešní, fíkovníků a mnohých jiných ovocných stromů, aniž jediná píď zůstala nepoužita. Stráně pak, jež byly obráceny ke straně půlnoční, byly porostlé háji dubů, buků a jiného zeleného stromoví, překrásně rostlého. Rovina pak, k níž nebyl přístup jinudy, než kudy dívky byly přišly, byla plna borovic, cypřišů, vavřínů a několika jedlí tak pěkně vybraných a spořádaných, jakoby by byly sázeny pod dozorem nejlepšího umělce, a mezi nimi málo slunce anebo žádné, ačkoli bylo ještě vysoko, nepronikalo až na půdu, jež byla jediná lučina drobounké trávy a plná purpurových a jiných květů.

Mimo to pak, což poskytovalo neméně rozkoše než ostatní, byla tu bystřina, jež z jedné úžlabin, oddělujících od sebe dva vršky, spadala přes balvany a padajíc spůsobovala šumot sluchu tak příjemný a podobala se zdálí živému stříbru, jež prýštilo z úzké štěrbiny. A když dospěla až k rovině, jakoby byl pro ni upraven pěkný průkop, proběhla tudy rychle až do prostřed roviny a zde tvořila malé jezírko, jako na způsob rybníčků upravují si ve svých zahradách měšťané, kteří v tom mají zálibu. Toto jezírko nebylo příliš hluboké, neboť voda v něm sáhala dorostlému člověku až k prsoum, a a nejsouc ničím znečištěno, ukazovalo pod jasnými vodami dno z drobných oblázků tak zřetelně, že byste byli mohli oblázky počítat. Ve vodě nejen bylo lze dohlédnout až ke dnu, ale tolik rybek plujících sem tam, že byla radost se na to dívat. Jezírko nemělo jiného břehu, než luční půdu, jež tím pěkněji se zelenala, čím více byla svlažována jeho vodou. Přebytek vody odtékal jinou struhou, která opouštějíc údolí, sváděla vodu do nižších končin.

Sem tedy přišedše mladé dívky, když byly všechno prohlédly a velmi toto místo pochválily, poněvadž bylo velké vedro a viděly tu vodu a nebylo nijakého nebezpečí, že budou viděny, umínily si, že se tu vykoupají. A nařídivše služce, jež byla s nimi přišla, aby dávala pozor na cestě, kudy se vchází do údolí, zdali někdo nepřichází, a oznámila jim to, všech sedm se svléklo a vstoupilo do jezera. Voda jezera nikterak neskrývala nevinná jejich těla, jako tenké sklo neskrývá růži. Jsouce ve vodě, kterou nikterak nezkalily, jaly se pobíhat sem tam za rybkami, jež neměly kde se skrýt, a chtěly je chytat rukama. Když pak se takto pobavily, vystoupily z jezírka, oblekly se nemohouce si vynachválit pěkné toto místečko.

Poněvadž pak se jim zdálo na čase, aby se vrátily domů, volným krokem, mnoho hovoříce o kráse tohoto místa, vydaly se na cestu. Přibyvše do paláce dosti časně nalezly tu ještě mladíky hrající, jak je byly opustily. Tu Pampinea smějíc se, pravila k nim:

„Přece se nám tentokrát podařilo ošidit vás.“

„Jakže,“ pravil Dioneo, „počínáte dříve skutky, než jste promluvily slovy?“

Na to pravila Pampinea:

„Pane náš, tak jest.“ A obšírně mu vypověděla, kde byly, jaké to tam bylo a jak daleko a co tam dělaly.

Král slyše vypravovati o kráse tohoto místa, byl žádostiv spatřiti je a na rychlo dal přistrojit večeři, jež byla k velké spokojenosti všech, načež tři mladíci se svými sluhy zanechavše dívek odebrali se do onoho údolí a prohlednuvše všechno, neboť tu nikdo z nich dosud ještě nebyl, chválili krásu místa nad míru.

Když pak se byli vykoupali a oblékli, poněvadž již bylo velmi pozdě, vrátili se domů, kdež nalezli dívky, kterak tančily k písni, kterou pěla Fiammetta, a když skončen tanec, jali se s nimi hovořit o krásách Panenského údolí, velice je chválíce. Proto král, povolav si správce domu, nařídil mu, aby příštího jitra dal tam dopravit některá lože, kdyby se někomu zachtělo přespat anebo odpočinout v polední době. Pak poslal pro světla, pro víno a pro lahůdky, a když se poněkud občerstvili, nařídil, aby se tančilo. A když po jeho vůli Panfilo započal tanec, král obrátiv se k Elise pravil k ní laskavě:

„Krásná dívko, poctila jsi mne dnes vínkem a přeji si, abys toho večera měla čest započíti písně, a protož nám zapěj některou, jež se ti líbí nejlépe.“

Na to Elisa odpověděla s úsměvem, že tak učiní mileráda, a příjemným hlasem počala takto:

Ó Lásko, vyjdu-li kdy z drápů tvých,
je tuhá, věřit, práce,
že jiný by mne ještě háček stih’.

Já dívka v tvojí válce účast brala,
v mír doufající největší a snivý
jsem ochotně všech zbraní svých se vzdala,
jak dělává to člověk důvěřivý;
ty tyrane však tvrdý, zlý a divý
se zbraní krutou k hádce
a spáry svými za mnou jsi se zdvih’.

Pak pouty tvými hned jsem byla spjata
tož k tomu, jenž byl synem smrti mojí;
mých slzí, nářků míra vrchovata
mne zahrnula ve porobě tvojí,
tak zle nade mnou stojí
tvůj hněv jak samovládce,
že vzdech ni kvil nevyjde z ňader mých.

Mé všecky nářky vítr v dálku nese,
kdo slyší mne, kdo slyšet si mne přeje?
Vždyť větším hořem hruď se moje třese,
jak umřít nevím, nudou bez naděje
mi celé žití. Viz, co se mi děje,
ó, pane, sám čiň v krátce,
co nelze mi, zbav pout mne ukrutných!

To nechceš-li, tož aspoň uvolň, pane,
vše uzly zdrhlé, nadějí lkám k tobě,
rač pokynouti, jistě tak se stane.
Tak učiníš-li, vrátí se zas k sobě
mi důvěra, jak druhdy v krásy zdobě
vzplám, prchne bolest, sladce
vtkám rudý s bílým květ do vlasů svých.

Když Elisa skončila svoji píseň vzdechem velmi žalostivým, divili se všichni takým slovům, neboť nikdo nedovedl si vysvětliti příčinu této písně. Avšak král, jenž byl v nejlepší míře, dal zavolati Tyndara, nařídil mu, aby vzal svoje dudy, při jichž zvuku provedeno mnoho tanců. Když pak byla již minula velká část noci, nařídil všem, aby se odebrali na lože.

---

1. Naše třetí odpolední.
2. Vše to jsou jmena ulic ve Florencii, Sardinie (Sardigna) jest předměstí při Arnu.