Dcerka/Kapitola devátá

Dcerka Jan Hus
Kapitola osmá	Kapitola devátá	Kapitola desátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devátá
Autor:	Jan Hus
Zdroj:	HUS, Jan. Dcerka [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [2013-09-03]. Městská knihovna v Praze
Licence:	PD old 70

Slyš, dcerko! a viz, a přichyl ucho své. Tehdy, dcerko, krále věčného slyš, a myslí nábožnou přichyl ucho své k myšlení o radosti své, a viz rozumem, kterak utěšené jest království nebeské, protož slyš a viz, a tak važ život věčný. Vyprázdni rozum od marných myšlení a vůli od marných žádostí, a tak pozdvihni rozumu i žádosti, a vejdi v radost Pána svého, již oko tělesné nevidělo zde ve světě dokonale, ani ucho neslýchalo, ani na srdce člověka ta radost dokonale v životě smrtelném nevstoupila, již Bůh připravil milovníkům svým, jakož dí sv. Pavel, jenž byl něco, jsa v třetím nebi, spatřil. Slyš Pána Ježíše Spasitele, jenž dí: „Tento jest život věčný, aby poznali tebe samého pravého Boha, a jehož poslal, Ježíše Krista.“

To slyš a viz rozumem, co míní Spasitel, když tak mluvě k Bohu Otci, dí Spasitel, že život věčný jest: poznati Pána Boha Otce i Syna jeho, Ježíše Krista. Protož znamenej, že život věčný v jednom smyslu má každá věc, kteráž bude živa na věky; a tak andělé, ďáblové i zatracení budou míti život věčný. O ten nepracujeme, neb ten každý z nás míti bude. Pak ve druhém smyslu jest život věčný nasycení bez nedostatku, a to nasycení záleží na Trojici svaté, poznání té Trojice svaté. Neb dí Kristus: Tentoť jest život věčný, aby poznali (totiž, vyvolení) tebe Otce, pravého Boha, a Syna tvého a tak i Ducha svatého. A tak nasycení bez nedostatku počíná se v poznání, takže blažení svatí v nebeském království poznají rozumem Boha Otce, i Syna i Ducha svatého, a tělesným okem poznají Krista člověka i všechny svaté lidi. A z toho plného poznání budou míti veliké utěšení a velikou radost, a v tom poznání utěšeném i v té radosti budou míti věčné ukojení. Tu rozum nasycen bude poznáním, neb již Boha pozná, jakž jest, a v Bohu všecky věci. Tu vůle bude nasycena vší rozkoší, takže již bude míti, což bude chtíti; nebo po soudném dni již bude tak žádosti plna, že již nic budoucího nebude žádati a nic zlého nebude moci chtíti. Protož, jakož dí sv. Augustin, blahoslavený jest ten, kterýž má, což nechce. Ale tak plně blahoslavený není ještě ani sv. Petr, ni sv. Pavel neb jiní svatí, a dí Origenes, že ani Kristus. Ale tu právě třeba jest rozuměti, neb jinak sv. Petr, Pavel, neb jiní svatí nemají ještě plného blahoslavenství, a jinak Kristus. Nebo Petr, Pavel a jiní svatí ještě nemají těla oslaveného, ale Kristus ve své osobě má plně oslavené tělo, že již nemůže býti oslavenější. Ale jakož míní Origenes: Kristus jest hlava a všichni vyvolení jeho údové, a hlava, ač v sobě jest plně zdráva, však když údové pod ní trpí, to sobě pokládá (vlastní). A tak dí Kristus: Nah jsem byl, oděli jste mne, žíznil jsem, napojili jste mne. A zase dí: Lačen jsem byl, a nedali jste mi jisti, žízniv, a nedali jste mi piti. A zase spravedliví dějí i zatracenci: Kdy jsme tě viděli, a to jsme učinili? A on vykládaje dí: Což jste jednomu z nejmenších mých učinili, mně jste učinili. A tak až do soudného dne budou údové Kristovi trpěti a v hrobích shnilí ležeti. A tak v údech svých Kristus nemá plné oslavenosti; ale když v soudný den všichni z mrtvých vstanou ve slavných tělech, tehdy již všechno tělo Kristovo, jenž jest sbor všech vyvolených Božích, ve všech údech bude plně oslavené. A tak již vůle Kristova v oslavení jeho údů bude plně vykonána; a tak již každý svatý bude plně blahoslavený, neb již bude jeho vůle naplněna a stvrzena, takže bude míti, co bude chtíti, a nic zlého nebude moci chtíti. Tu již nebude moci blouditi, neboť bude všechny věci znáti ve svědě svaté Trojice. Tu vůle nebude moci chtíti více, neb již bude míti Božství, jež jest nesmírné dobré. Paměť nebude teskliva, vzpomínajíc minulé věci, an rozum všechny zná. Tu oko tesklivé viděti bude milého Spasitele, matku jeho i jiné svaté, a v tom vidění jaksi člověk převýší anděly, jako v Kristu člověčenství převýšilo anděly svaté, ó, blaze bude člověku tomu, jehož oko uzří Krista krále v kráse jeho! A že, jakož jsem řekl, blahoslavenství jest nasycení bez nedostatku (nasycení totiž rozumu i vůle), protož tam nebude žádný nedostatek; neb kdyby byl kterakkoli nedostatek, již by nebylo plné blahoslavenství. A že člověk bude míti, což bude chtíti, protož hříchu tam nižádného nebude, a tak ani bolesti, ani tesknosti, ani strachu, ani práce, ani smrti, ani pokušení, ani žízně, ani hladu, ani které věci protivné duši neb tělu, ale bude svrchovaná svoboda radosti věčné, ve tvé radosti upokojení, věčné Světlo. Neb dí sám Kristus: „Budou se stkvíti spravedliví jako slunce v království Otce mého.“ Ó, jaká to bude skvostnost, jaké světlo, když od nesmírného světla bude každému světlo! O, že tak veliké věci si neváží lidé, a váží veselí kratičké ve světě, lstivé zboží, moc, jež brzy pomine, chválu, jež jako mlha se vleče, rozkoš, jež se vždy s bolestí mísí! Aj, v radosti nebeské čeká Bůh Otec duše jako dcerky milé, Bůh Syn jako choti své vyvolené, Bůh Duch svatý jako přítelkyně své velmi vzácné. Bůh Otec čeká, aby dědičkou věčnou ji v království nebeském učinil; Bůh Syn čeká, aby všechno, což svým narozením i svou smrtí dobyl, aby jí to dal; Bůh Duch svatý čeká, aby jí své nesmírné dobroty účastnu učinil. Čeká ji všechna říše nebeská, čeleď Boží, andělé i všichni svatí, aby ji ve své tovaryšství přijali, již se radují, že nepřátely tohoto světa přemohli, že hříchů zbyli, a že věčného zatracení a každé bídy znikli, a radujíce se, zpívají: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů! Svatý Pán Bůh Otec, jenž nás od světa, od těla i od dábla mocně vysvobodil, svatý Pán Bůh Syn, jenž moudře od hříchů vyčistil a od muk vysvobodil; svatý Pán Bůh Duch svatý, jenž nás tak dobrotivě od věčných muk zachoval! Protož plna jest všecka země slávy jeho, že tak slavně nás ve své věčné radosti ustanovil. Ó, kdyby té radosti, již mají svatí v nebeském království, člověk zde okusil, jistě ve všech věcech tohoto světa utěšení by sobě marného nepoložil. Protož dí sv. Řehoř: Když srdce jednou v nebeských věcech by se ustavilo, ihned by spatřilo, kterak jsou zavržené věci, jež se prvé veliké zdály. Ó, poněvadž milujeme zdejší příbytek a tento život smrtelný, v němž s tak velikou prací živi jsme, jemuž jedouce, pijíce, spíce, jedva tělu dosti učiníme a ještě vždy bídy více máme, než utěšení, i kterak nemáme srdečně milovati blahoslavenství, v němž jest plné bez nedostatku nasycení i rozumu, i žádosti, i vůle, i všech pěti smyslů tělesných; neb v tom záleží život věčný. Zde bojíme se umříti a žádáme dlouho živi býti; protož Pán Ježíš sliboval vždy dáti život věčný, jako by řekl: Bojíte se umříti a chcete míti život; aj, dám vám život, jehož žádáte, a dám vám věčný, abyste se umři ti nebáli. Aj, to slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své a poznej, a važ blahoslavenství věčné. Málo jsem pověděl o něm, neb málo umím; neb ani ho mé oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mé srdce plně nevstoupilo to, což Pán Bůh připravil milovníkům svým.