Dceřina přísaha/1.

Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 215–220. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zlatolesklém úsvitu zapadajícího slunce skvěly se nádherné Těchobuzy. Vysoké, hrdé bašty čněly k podvečerním nebesům, jakoby věčnost k boji vyzývaly. Posvátný mír, vznášeje se kolem po lesnatých horách, splýval do líbezných údolí, a celá krajina chystala se jako k velikému svátku. Ale v komnatě paní Těchobuzské panovalo těsné, úzkost působící ticho; jenom chvilkami ozývalo se v ní temné, utajované štkání u lože klečící dívky a slova modlitbu předříkávajícího kněze, domácího kaplana. Na loži spočívala ve smrtelném zápasu paní Kunhuta, bledá, utrápená postava. Tvář její byla již sesinalá, oko potrhané, obrácené ve sloup; na čele jejím, jež bylo duševním i tělesným utrpením před časem zvráskovatělo, stál vysoký pot, a kostlivé ruce její ležely křečovitě sepnuty na prsou, z nichžto chvilkami tesklivé sténání se vyvinovalo. Rtoma zmodralýma namáhala se umírající odříkávati modlitbu za nábožným knězem, ale sluch i paměť opouštěly k smrti pracující — a jazyk nekonal službu svou. Tu náhle začala se dmouti jako obnovenou, poslední to silou chatrná ňádra, prudce tlouklo srdce její, a jakoby po vzduchu lapala, pozdvihla nemocná několikráte hlavu, a vyrazivši ze sebe: „Bože, budiž milostiv duši mé!“ sklesla zase nazpět, oči se jí zkroutily a ústa zůstala otevřena jako vytesána z kamene. Paní Kunhuta byla se rozloučila se světem.

„Matko! matko!“ volala dívka, v strašlivé úzkosti se země se vzchopivši a vášnivě na zesnulou se vrhajíc, „neopouštěj dceru svou, nenech mě zoufati nad božím smilováním, nenech mě proklínati věčné řízení — procitni — otevři milostné oči své! nesmíš, nesmíš umříti! nebylo by spravedlnosti na zemi ani na nebi!“

„Upokoj se, milá dcero!“ jal se jemným otcovským hlasem duchovní pastýř k zoufající dívce mluviti. „Neprohřešuj se rouháním a neobtěžuj, nestrpčuj poslední okamžení matky své, není-li již v Pánu.“

„Není-li — není-li!“ opětovala Anežka s divým, pološíleným usmáním. „Já jsem mladé, nerozumné děvče, ale vím a vidím, že se nedá takto na smrt hráti; a ty, muži rozumný, se domníváš, že po dlouhém strašlivém utrpení ještě nezahynula? Ach arci, vždyť patříš také k pokolení, jehožto zlobou kořeny života matčina se zvrátily! Snad je ti líto, že tak časně oči zavřela, a přál bys si s pánem hradu tohoto, aby ještě obživla, zase rozkvetla, abyste ještě jednou a ještě ukrutněji květ její trhali a šlapali? Ale sama smrt byla milosrdnější; ona jí vyrvala z rukou vašich a postavila před stolici věčného soudce, kdežto ubohá na vás žalovati bude, až se doplní míra vašich hříchů!“

„Bůh ti odpustiž, děcko nešťastné!“ odpovídal velebný stařec hlasem útrpným; „Bůh ti odpustiž, co ve svém žalu na mne nevinného svaluješ! Ale nechmež nyní horlení a kvílení; zatlačme oči v Pánu zesnulé a pomodleme se!“

„Odstup!“ zkřikla dívka s očima se jiskřícíma a vysoko se vztýčila. „Seber knihu svou, odejdi do komnaty své, svolej modlitebníky a modli se, za koho chceš; jenom se marným voláním na té neprohřešujte, kterou jste připravili do hrobu. Je-li modlitba co platna, musí z úst nešťastné dcery nejspíše bránu nebes proraziti, a já tento úřad u matky sama zastanu. U té nešťastné,“ volala dále, rukama lomíc, „kteráž jediná mě milovala a útisky pro mne snášela!“

Po těch slovech uvrhla se opět na mrtvolu a sice s pláčem tak hlasitým, jakoby odletělou duši zase přivolati a v tělo ukovati chtěla.

„Dohledněte na slečnu!“ promluvil velebný stařec, s truchlivou tváří z komnaty se ubíraje. Slova jeho týkala se dvou služebných žen, kteréž blízko lože stojíce, hořce plakaly. „Dohlédněte na slečnu,“ pravil, „a obstarejte v Pánu zesnulou. Já ohlásím nešťastný případ pánovi.“

„Matko!“ zvolala nyní pořád ještě plačící Anežka, „drahá, nešťastná ženo, moje těšitelko, můj ochranný anděle, slyšme, slyš! a nezůstavuj osiřelou dceru na zemi! Vezmi mě s sebou, abych nehleděla na bezpráví tady páchané, abych nepadla sama jako ty, oběť nevinná! Matko!“ volala dále a líbala sesinalá ústa, zakalené oči, vráskovaté čelo — „matko! vezmi mě za sebou, anebo ne!“ zkřikla náhle, že se služebné ženy zděsily, zkřikla, vzchopila se a na okamžik jako socha bez života stanula. V mysli její byla se zableskla myšlénka, kteráž celou bytost její převrátiti a všem příštím rokům jejím jiného běhu vykázati hrozila. I stála Anežka a stíhajíc blesk této myšlénky, stála bez dechu, bez pohnutí, bez života, až jí nejhlouběji v srdce své průchod učinila a v kořenech bytosti své sídlo vykázala. — „Nikoli!“ vzkřikla pak jako rázem nově narozená, a zraky její zplamenaly, ubledlé tváře na okamžik zahořely, „nikoli! neber mě za sebou! počet dnů mých není ještě ukončen, dílo moje není ještě začato! Ale vzhlédni na mne, a duch tvůj obletuj mě, kdykoli bych měla slábnouti! Já tě pomstím, to ti přísahám! v tvou drahou, studenou ruku ti to přísahám! Nenáviděti budu veškeré pohlaví, jež tebe zkazilo. A nechť hanebně zahynu, zruším-li kdy přísahu svou!“

A jakoby se veliká, dusivá tíže byla s prsou její svalila, z nejhlubších vnitřností po těchto slovech dívka si oddechla, a pak ruce křížem na prsa složivši, chvíli vzhůru hleděla, jakoby čekala, co jí duch v Pánu zesnulé anebo snad samo nebe odpoví. Ledový mír rozložil se v prsou její, a hluboká nenávist přitovaryšila se k němu s pevným, nezvratným úmyslem se pomstíti. Neviděla, neslyšela, nedbala již, co se vůkol děje.

Ženy služebné rozsvítily noční lampu, přistoupily k loži a bez ustání pro drahou velitelku slze roníce, zatlačily oči její a činily přípravy obléci ji v rubáš.

V tom se rozletěly dvéře, a na prahu komnaty zjevil se Krušina, pán Těchobuzský. Byla to silná, veliká postava svalovitých údů, širokých prsou a vysokých ramenou. Tvář jeho, do temna zardělá, nejevila ani nejmenší známky nějakého zármutku; ale dle zalitých, divě se kroutících očí, zahřátého čela a rozježených vlasů bylo dobře poznati, že pan Krušina právě od číše vstal, s nížto byl, po rozkoši dychtě, čas mařil, an zatím manželka jeho opuštěna umírala.

„Tedy opravdu již hotova?“ zvolal, stoje na prahu, hlasem chraptivým, a ústa jeho příčila se k ošklivému úsměchu. „Šťastnou cestu! a navrácení po sto letech, až mě červi sežerou, abychom se tady ještě jednou nepotkali. Dělejte, ať se dostane do rakve,“ mluvil dále, několik kroků do komnaty popocházeje, „aby tu ještě po smrti povětří nenakazila. Velikých kusů nebudeme s mrchou dělati.“

„Zpátky!“ zkřikla na to Anežka, kteráž byla s rostoucím hněvem surová slova jeho poslouchala, a nyní zoufalosti, mstě, bolesti — všem vášním svým průchod učinivši, ani osoby ani slov svých nešetřila. „Zpátky, divochu! Nepřibližuj se k této svaté mučedlnici. Dech tvůj jest výpar pekelný — myšlénka tvoje rada ďábelská; ale zde jsi s prací svou u konce! Já tu stojím, cherub s plamenným mečem, a překazím další kroky tvé.“

„Co že?“ zvolal Krušina, divením oči ještě více vypouliv, a jakoby nevěřil, že bdí a slova dcery své slyší, po hlavě si sahal. „Usnul jsem — a sen si ze mne šašky tropí? anebo bdím, jsem ve svém domě, vidím plod těla svého —“

„Nediv se a nemudruj!“ odpovídala mu Anežka s velikou, skálopevnou odhodlaností; alébrž obrať kroky své cestou zpáteční, a zasedni opět k plné číši své, abys neslyšel pláč spravedlivých, žalmy pohřební a kletbu dcery své. Ano, jsem plod hříšného těla tvého, avšak jsem i ratolest zlatého, čistého stromu, kterýžto jsi vražednou rukou skácel, a budu se dle toho chovati.“

Bylo to poprvé za živobytí pana Krušiny, co se někdo takto s ním mluviti osmělil — a to byla dcera jeho! Až posud zvyklý, aby se všecko pouhého pohledu jeho bálo a před slovy jeho třáslo, vlastní manželku jako pouhou otrokyni chovaje, jediného dítěte ani si nevšímaje, nemohl nyní za dlouhou chvíli smysl Anežčiny řeči ani pochopiti. Konečně ale rozjasnilo se v mozku jeho, a zpustlé tváře jeho zalily se krví až do černa. Strašlivý vztek divoké lesní šelmy jím lomcoval.

„Nejčernější ďáble!“ zuřil ústy pěnitými, a pravice jeho sahala po boku, hledajíc meč nebo dýku; ale ničeho nenaleznuvši, v hroznou pěst se zaťala. „Ne mečem, ne ocelí,“ jektal dále, „ale těmato rukama tě pošlu za tou potvorou!“

A jako smyslem pominutý vrhnul se na dívku, strhnul ji k zemi a pádnýma nohama začal ji kopati a krásné tělo její šlapati.

„Tu máš, ratolístko zlatého stromu!“ volal při tom; „to si vezmi s sebou, poslušná dceruško!“ Ale ubohá dívka neslyšela nelidského zuřivce a necítila již bolesti ohavných ran, neboť ležela ve mdlobách, na tom samém místě, kdež byla nešťastná matka její často podobného ukrutenství snášela.

Ženy služebné přiskočily ovšem s velikým pokřikem k divému zuřivci, a prosíce, Bohem ho zaklínajíce, bránily dalšímu týrání; ale vzdorem rozmohl se ještě více jeho vztek, a obě přímluvnice daleko od sebe odmrštiv, vyřítil se z komnaty, svolávaje ochotné dráby své a pomocníky v nešlechetnostech.

„Psi sem, psi!“ řičel jako šílený, a pospíchaje s těžkou, zanícenou hlavou po kamenné chodbě, kteráž vedla po schodech dolů k veliké síni a k čeledníku, na prvním stupni klopýtnul, dlouhými ostruhami se zamotal, padl tváří na kamenné schody a tíží těla svého valil se až na poslední stupeň. Tam zůstal s roztříštěnou lebkou a potlučenou tváří v krvi tona ležeti, a když se poděšená čeleď sběhla, aby pánovi na nohy pomohla, zdvihli pacholci zohavenou mrtvolu.

Smrt si vybrala toho dne dvojí oběť na bohatých Těchobuzích.