Dalibor (Smetana, Wenzig)
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Dalibor |
Podtitulek: | opera ve třech jednáních |
Autor: | Josef Wenzig, Bedřich Smetana |
Zdroj: | Urbánkova Bibliotéka operních a operetních textův; řada II., svazek 41.; Praha, 1926 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Ervín Špindler |
Licence překlad: | PD old 70 |
Libreto
[editovat]Osoby
[editovat]- Vladislav, král český
- Dalibor, rytíř
- Budivoj, velitel královské hradní stráže
- Beneš, žalářník
- Vítek, zbrojnoš Daliborův
- Milada, sestra purkrabího ploškovického
- Jitka, selské děvče na statcích Daliborových
- Soudce
- Zdeněk, hudec v podobě zjevení
- Soudcové, král Vladislav, zbrojnoši, poslové a sluhové Daliborovi, lid
Děj se koná v Praze, dílem na hradě a v okolí, dílem v dolním městě v patnáctém století.
První jednání
[editovat]Hradní dvůr obsazený stráží. V pozadí královský trůn ohrazený zábradlím, vedle po obou stranách sedadla. Před zábradlím lid, mezi ním Jitka.
Výstup I.
[editovat]Lid, Jitka.
Sbor.
- Dnes ortel bude provolán
- a právu vinník v oběť dán.
- Dalibor! Dalibor!
- Však nechať se i prohřešil,
- udatný, slavný rek to byl.
- Dalibor! Dalibor!
Jitka (jež stála zamyšlená o samotě).
- Opuštěného sirotka malého,
- našel ve troskách starobylých stěn;
- ujal se mne - a pod ochranou jeho
- jsem vstoupila v života krásný sen.
- On chtěl mi v pouť života chotě dáti,
- jenž nejdražším byl duši pokladem, -
- měla jsem štěstí nejvyššího znát
- ve vlastním domě s drahým manželem!
- A teď, a teď, ó běda mi!
- v nepřátel padne moc,
- snad časně, běda mi,
- jej pojme hrobu noc.
Sbor.
- Dnes ortel bude provolán
- a právu vinník v oběť dán,
- Dalibor! Dalibor!
Jitka.
- Však ne! Však ne! Ze žaláře
- pokyne záře!
- Tož pádím na peruti větrové dál.
- A v hrobu noc temnou
- jdou druhové se mnou -
- a osvobodíme jej z hrobových skal.
Výstup II.
[editovat]Předešlí, král Vladislav.
Král Vladislav.
- Již víte, jak to krásné království
- divokých vášní obětí se stalo,
- a víte též, jak dlouho Dalibor
- svévolně ruší mír, který jsem hledal,
- a novým zločinem se provinil.
- Hrad Ploškovice přepad s vojsky svými,
- pobořil hrady i purkrabího zabil.
- Však konečně jej pokořila vojska,
- která jsem vyslal Miladou pobádán,
- padlého sestrou. Až tu Dalibor
- po strašné krvavé se bitvě poddal.
- Je v moci mé, nad ním rozsoudí král!
- By ale soud váš moh' být spravedlivý,
- před Daliborem slyšte Miladu!
Výstup III.
[editovat]Předešlí, Milada.
Vladislav.
- Již uchopte se slova
- a vypravujte nám,
- zde soudců sbor zasedne,
- by dal za právo vám.
Milada.
- Můj duch se děsí, ňadra má se dmou,
- co dím je pláč nad ztrátou ukrutnou.
Sbor.
- Slzami oděla hněv.
Jitka.
- Strachem již mi stydne krev.
Milada.
- Volám! Ó mějte smilování!
- Vyslyšte žalné lkaní.
- Smilování! Slitování!
- Pohasnul den a v hradě
- vše blažilo se snem.
- Netušil nikdo zradu,
- jež bděla pod hradem.
- V tom hromové jsem rány
- zaslechla z blízkých hor,
- probudí mne výkřiky ze sna:
- Dalibor! Dalibor!
- A řinčely meče
- z té krvavé seče
- i z dáli i blíž,
- v požáru a kouři
- zde vojska bouří
- pod hradbami již.
- Bloudím a drahého bratra
- pod hradem volala jsem,
- tam v dáli klopýtaje kráčel
- s oddaným panošem.
- Z otevřené hrozné rány
- krev se lila z rudých žil,
- otevřel ústa,
- sklesl a duši vypustil.
- Panoš hořekující
- mne odvedl v lesní šum,
- tajnými cestami jsem
- ušla nepřátelům.
- A nyní svou před vámi skláním skráň
- o poslední oloupena.
- Žaluji naň! On zločincem,
- neb jeho mstou nešťastná jsem.
- Dalibor! Dalibor!
Sbor.
- Soucit budí tento zjev.
Jitka.
- Strachem stydne moje krev.
Vladislav.
- Milado, těšte se, kdo ranil vás,
- je vězněm mým. Mé zbrani žehnal pán,
- a tím i vám i zemi požehnal.
- Nechť vstoupí Dalibor sem ku přiznání.
Milada.
- Mám jej snad zříti?
- Toť bratra vrah,
- jak bouří krev mi
- v útrobách!
Jitka.
- Stůj Bůh nyní při mně,
- duši mou spas!
- Zjeviti nesmím
- ňader mých hlas.
Výstup IV.
[editovat]Předešlí, Dalibor.
Milada (překvapena pohledem).
- Jaký to zjev! To netušil můj zrak.
Sbor (mezi sebou).
- Buď viny jeho sebe víc,
- jak klidně patří svému soudu vstříc.
Vladislav.
- Na obžalobu tuto odpověz!
- Hrad Ploškovice tajně přepadl jsi,
- hrad pobořil jsi
- a purkrabího sbil jsi (zabil).
- Omluv se, můžeš-li, před námi hned!
Dalibor.
- Zapírat nechci, nejsemť zvyklý lháti.
- Já přísahal jsem pomstu
- a přísahu, co řádný muž, jsem splnil.
- Vždy odolal jsem čarozraku žen,
- po příteli můj duch toliko toužil.
- Mé přání splněno, přátelství sen
- jsem snil u Zdeňka, v ňader tůň se hroužil.
- Když Zdeněk můj ve svatém nadšení
- zvuk rajský loudil v mysl rozháranou,
- rozplýval jsem se v sladkém toužení
- povznesen tam, kde hvězdy jasné planou.
- Však, slyš! Již dávný čas jsem vedl hádku
- s litoměřickou radou zpyšnělou,
- a opět v boj jsem šel, po boku Zdeněk,
- můj drahý Zdeněk, nerozdílný druh!
- Boj zuřit začal hněvem, Zdeněk paď
- v nepřátel moc a vášeň surová
- mu sťala hlavu, mně pak v potupu
- ji narazila na hradbách na kůl!
- Hrůz obraze,
- který jsem pníti
- tam musel zříti!
- Tím zděšením
- nevím, zda bdím.
- Marně oko slze volá,
- by si ulevila ňadra má.
Milada.
- Ta žaloba pronikla ňadra moje!
Dalibor.
- Tu přísahal jsem pomstu, hroznou pomstu!
- že Ploškovice Litoměřicům
- pomáhaly, tak lehly popelem.
- Pochodeň k hrobu Zdeňka! Purkrabí pak
- splatil svou krví hlavu Zdeňkovu.
Vladislav.
- Zločinem tak's pomáhal sobě sám!
Dalibor.
- Muž právo k tomu vzíti nenechá si!
Vladislav.
- Tys vzpouru vedl proti svému králi!
Dalibor.
- Moc proti moci! Tak to káže svět!
- Prohláším sám to, nepadnu-li zde,
- za Zdeňka pykat musí Litoměř!
- A kdybys v tom mi, králi, v cestě stál,
- na trůně bezpečně bys neseděl!
Milada.
- Co dí?
Sbor lidu.
- Tím slovem na se meč vytasil!
Sbor soudců.
- Tys ortel smrti sobě sám prohlásil!
Dalibor.
- Ničím je mi život,
- co Zdeněk můj kles,
- vše jedno, zda zemru
- snad zítra či dnes.
Milada.
- Co dí, co dí?
Dalibor.
- Až do dna vyčerpán
- radosti pohár,
- tož zahodím od úst
- ten šalebný dar!
Milada.
- Co dí, co dí?
Dalibor.
- Vše jedno, zda zemru
- snad zítra či dnes.
Jeden ze soudců.
- Tak, Dalibore, zní soud jednohlasně:
- v žaláři temném hyň, až dokonáš!
Sbor.
- Již zříti nemá slunce zář,
- milosti jej se netkla tvář!
Dalibor.
- Slyšel's to, příteli, tam v nebes kůru?
- Již chystají mi cestu k tobě zas!
- Již cítím se povznesen vzhůru,
- již zřím tě v oblacích, slyším tvůj hlas!
- Již piju, opět piju strun tvých čarozvuky!
- Slavněj' než zde zní píseň tvoje tam!
Sbor.
- Jaký to zjev, jaký to zjev!
Dalibor.
- Nuž, veďte mne v žaláře noc a muky,
- tou cestou pílím k nebes výšinám.
(Odejde.)
Sbor.
- Jaký to zjev, jaký to zjev!
- Slavný rek, udatný rek to byl!
Výstup V.
[editovat]Milada, Jitka, Vladislav, lid.
Milada (která se už přemoci nemůže, ke králi).
- U svých mne zde vidíte nohou!
- Odpusťte mu tak, jako já,
- jen dobré chtít ty tahy (oči) mohou,
- odpusťte mu, ať volnost má!
Soudcové.
- On hrozil krále šedinám,
- za zločin ten nechť padne sám!
Milada.
- U svých mne zde vidíte nohou,
- jen dobré chtít ty tahy (oči) mohou.
- Odpusťte mu, ať volnost má,
- milost, odpusťte mu tak, jako já!
Soudcové.
- On hrozil krále šedinám,
- za zločin ten ať padne sám!
Vladislav.
- Pořádek, zákon vlásti musí,
- zlořádem zem nejvíce zkusí,
- tož povinnost nám zákonem,
- bychom přeslechli ňader hlasy,
- zločin nesmíří, neuhasí,
- jen kdo jej schvátí ortelem!
(Král odstoupí, za ním soudcové a stráže, lid se rozejde.)
Výstup VI.
[editovat]Jitka zůstane sama s Miladou.
Milada (vzchopí se opět, Jitky nepozorujíc).
- Jaká to bouře ňadra mi plní,
- že krev mi v žilách staví běh!
- On usmrtil, zabil mi bratra...
- a přec mne k němu cosi má (láká).
- Ó nehroz mi, ó bratře!
- A jen vinou mou odňat
- mi nyní zcela,
- zhynouti má teď
- pro mne jen v žaláři
- a v mučírnách těla (hrozných)
- jen pro mne zhynouti má!
Jitka.
- Toť láska! - Láskou rady zvíš,
- ó vzmuž se, vzmuž se k činu již!
Milada.
- Neznám tě.
Jitka.
- Jindy povím víc!
Milada.
- Co žádáš?
Jitka.
- Skutkem díky říct!
- Ze žaláře
- pokyne záře ;
- tož pádím na peruti větrové dál!
- A vhrobu noc temnou
- jdou druhové se mnou
- a osvobodíme jej z hrobových skal!
Milada.
- A z hrobu žaláře
- pokyne záře ;
- tož pádím na peruti větrové dál!
- A v hrobu noc temnou
- jdou druhové se mnou
- a osvobodíme jej z hrobových skal!
(Ruku v ruce odejdou.)
(Opona spadne.)
Druhé jednání
[editovat]Silnice v dolním městě s krčmou, ze které slyšeti zpěv.
Výstup I.
[editovat]Zbrojnoši, později Jitka a Vítek.
Zbrojnoši.
- Ba nejveselejší je tento svět,
- když se touláme z říše do říše.
- Tralala, tralala!
- A komu leb vejpůl, darmo tu klet,
- ten ať si to za uši vpíše!
- Tralala, tralala!
Jitka (vstoupí mezi zpěvem).
- Dle této písně poznávám je vždy.
Vítek (vystoupí z krčmy).
Jitka
- Že jdeš konečně!
Vítek (pospíší k ní, obejme ji).
- Jitko, dítě mé! Jenom mlč,
- drahoušku můj, dlouho že nejdu již domů.
- Jáť mám za to vojsko, lid nyní svůj,
- jenž se neleká blesku, hromu!
Jitka (ukazujíc na jinou stranu města).
- Proč jsi nepřišel hned ke stařeně té,
- jež mne chránila, můj drahoušku?
Vítek.
- Teď právě jíti jsem chtěl,
- tu přišla jsi sama, mé zlato!
Oba.
- Ta duše, ta touha,
- to srdce, ten čar,
- toť lásky mé je velký dar...
- Ani za říši jej
- nedám na zmar!
- Toť lásky mé je velký dar!
Jitka (pološeptem).
- Je Daliborův osud tobě znám?
Vítek (polohlasem).
- Vždyť o něm slyším, kam jen hlavu dám!
Jitka (polohlasem).
- Slyš tedy dále! Žalobnici Bůh
- cit vnuknul v ňadra, oplakává teď
- svůj čin, a láskou k němu zahořela.
- Varyto v ruce, jako hoch žebrácký
- se vkradla tajně na královský hrad,
- klamajíc stráže milým lichocením.
- A okolo stráže tam chodí a hrá
- a slídí a šuká (zvídá) a pátravě se ptá!
Oba.
- A okolo stráže tam chodí a hrá... (atd.)
Jitka.
- Však až nám dá zprávu...
Vítek.
- Tu ještě noc...
Jitka.
- Přikročmež k dílu...
Vítek.
- A jděm na pomoc!
Zbrojnoši (čátečně z krčmy).
- Ba nejveselejší je tento svět,
- když se touláme z říše do říše!
- Ha, ha, ha... (vesele se smějí, vystoupí z krčmy).
Vítek.
- Přistupte, bratři a pozdravte Jitku;
- pomocí její zas jsme cíli blíže!
Zbrojnoši.
- Sláva tobě, sláva tobě!
- Vítka nevěsto milá,
- na niž co na jarní růži
- oko rádo pohlédá!
Jitka.
- Sláva vám, buď sláva vám,
- muži meče, muži prapora!
- Sláva vám, sláva vám,
- na něž co na lesa doubce
- oko rádo pozírá!
Sbor.
- Sláva tobě, sláva tobě!
Vítek se sborem.
- Tož v hodinu šťastnou jsme opět
- ve spolek sloučeni,
- u věrném a statečném kole
- pro věc svou nadšeni.
- Ó, nebe, kéž se to zdaří
- vzdor hrozbám neštěstí.
- Nuž buďme statní, buďme jaří,
- nuž a slavme vítězství!
- Sláva tobě, nevěsto milá!
Vítek.
- Jitku teď povedu domů ;
- vy však pijte až po noc!
- Plány naše nevyzraďte,
- kvaste, hodujte, však plaťte,
- smíchu, zpěvu moc a moc!
(S Jitkou odejde, zbrojnoši pohlížejí za odcházejícími.)
Sbor.
- Vizte, tu jdou již, hleďte, tu kráčí,
- pěkný párek to bude vám!
- Na jeho blaho prázdněte číše!
- Až budou sudy všechny ty tam,
- všechny ty tam!
(Vracejí se do krčmy.)
První proměna
[editovat]Vnitřní prostora hradu s bytem žalářníkovým. V pozadí přecházejí stráže.
Výstup I.
[editovat]Budivoj přichází s Benešem. Stmívá se.
Budivoj.
- Největší bedlivosti třeba,
- velkýť je Daliborův pluk,
- a zanedbáš-li, čeho třeba,
- zastihne smrt tě ze sta ruk!
Beneš.
- Pane, na mne spoléhejte,
- slibu mému víry dejte!
(Mezitím přejde kolem Milada za hocha přestrojena, nese do bytu žalářníkova košík s potravinami.)
Budivoj.
- Jaký to hoch jest, jejž odcházet zřím!?
Beneš.
- Bez strachu, pane, vše povím!
- Ten hoch zde je ubohý žebrák,
- který se zvučným varytem
- a s písněmi v hrdélku mladém
- od stráží byl propuštěn sem.
- Nemám ni dítek, ženy, bratra (ni ženy),
- a stářím již mi tuhne krev,
- tož vzal jsem k sobě hocha toho,
- by potěšil mne jeho zpěv.
- A věru, pane, věřte mně to,
- on slouží hbitě, rád mne má,
- vsadím se, že nemá již nikdo
- takého sluhu jako já.
Budivoj.
- Leč příliš sobě nehov, starče,
- velkýť je Daliborův voj,
- a zanedbáš-li, čeho třeba,
- skončí ten boj se truchlivě, ten boj!
(Odejde vážně.)
Výstup II.
[editovat]Beneš (sám).
- Ach, jak těžký žalářníka život jest,
- jak truchlivý, jak truchlivý!
- Dveře praští, okov řinčí,
- zdí tu stín jen šedivý.
- Sám se zdám v žaláři býti,
- vůkol vida bídu jen,
- a kdyby i ňadra pukla,
- musím zdát se zkameněn!
Výstup III.
[editovat]Beneš, Milada (vyběhne z bytu žalářníkova).
Milada.
- Hotovo všechno, sedněte sem,
- uzenek hojnost, maso tu dobré,
- máslo, chléb, sýr tu,
- piva zde všem ;
- jezte a pijte, každý si vem,
- hotovo všechno, sedněte sem!
- Jezte a pijte, vezmi, co vem!
Beneš.
- Velikou mám z tebe radost,
- chlapče můj, když tě tak zřím!
- Chovej vždy se statně, já ti
- budu otcem pečlivým!
Milada.
- Hotovo všechno, sedněte sem!
Beneš.
- Uzenek hojnost, maso tu dobré,
- máslo, chléb, sýr tu,
- piva zde všem!
Milada.
- Jezte a pijte, vezmi, co vem!
Beneš (se zastaví).
- Ještě mám cos na starosti,
- než zasednu k hodu sem!
Milada (zdržujíc jej).
- Noc již rozpjala svá křídla
- po nebi i nad světem.
Beneš.
- Byť i mdlé mé nohy byly,
- to však vykonat musím.
Milada.
- Nemoh’ bych snad jíti za vás?
- Mladých nohou nešetřím.
Beneš (s radostí).
- Chtěl bys snad, ó chlapče?
Milada.
- Rád bych!
Beneš.
- Snad to dovoluje řád.
Milada.
- Budivoj odešel dávno,
- řekni jen a půjdu rád!
Beneš.
- Poslechni! Dolů sedmdesát schodů,
- tamť Dalibor!
Milada (vesele, tajíc však radost).
- Že Dalibor?
Beneš.
- Ty znáš rytíře?
Milada.
- Viděl jsem jej pouze jednou!
Beneš.
- Budíť on lítost mou. V zoufalství zpola
- prosil mne často o nějaké housle,
- by hrou si zkrátil dlouhou, pustou chvíli.
- Kterýpak Čech by hudbu neměl rád!
- Za mladých let jsem hrával na ně též,
- trvám, že ve starém harampátí
- ty housle ještě! Půjdu pro ně hned ;
- ty mu je dáš!
Milada.
- Dobrá, já mu je dám!
(Beneš odejde do svého bytu.)
Výstup IV.
[editovat]Milada (sama).
- Jak je mi? Ha, tak náhle přišla již
- ta chvíle, dávno s nebe vyprošená,
- kde bude dáno mi jej vidět,
- mluvit s ním!
- Radostí nesmírnou
- se kalí zrak můj,
- má ňadra se hroutí (a srdce mi buší),
- teď Bůh při mně stůj!
- Ó, nebe, nebe! Dej, ať se tak stane!
- Slyšíš-li výkřik lidských ňader snad,
- kéž hlas můj k tobě prorazí, ó Pane,
- přej svobody, ať mnou se mu dostane!
Výstup V.
[editovat]Milada, Beneš. Beneš vstoupí do svého bytu, v pravici má housle a smyčec, hořící lampu v ruce levé.
Beneš (podávaje dříve housle, pak lampu).
- Zde jsou ty housle. Vezmi lampu též ;
- neb tmavé jsou ty dlouhé schody dolů.
- První jen branku zavru za tebou,
- počkám pak tu. K druhým pak brankám již dojdeš,
- závorami pevně zavřenými.
- Posuň je zpět a nepomýšlej (a nemeškej) tam dlouho!
- Už rád bych s druhy svými hodoval.
- Ty však se třeseš!
Milada (přetvařujíc se).
- Mne pojímá radost,
- kterou pocítí rytíř Dalibor.
Beneš a Milada.
- Ano, bude míti radost,
- jeho sen že vyplněn,
- snadněji svůj osud snese,
- jeho duch tak posilněn.
(Odejdou.)
Druhá proměna
[editovat]Temný žalář, v pozadí zavřená branka, dále hustě zamřížovaný otvor ve zdi. Dalibor dřímá na svém loži. Naproti němu se vyjasní a na oblacích se vznáší Zdeněk jako přelud snu, hraje na housle.
Výstup I.
[editovat]Dalibor (probudiv se vyskočí, když byl obraz zmizel).
- Nebyl to on zas? Nebyl to zas Zdeněk?
- Nezaslechl jsem zvuky zlatých strun?
- Kde meškáš, Zdeňku? Zjev se, příteli!
- On jde mne potěšit, ve snu se blíží,
- nemůžeť jinak ke mně, Zdeněk můj.
- Ó Zdeňku, jedno jen obejmutí
- a žalář bude eden můj (rájem mi),
- chci volnost, všechno zapomnouti,
- zasvitne-li sem pohled tvůj!
- Leč hrobu stíny nás od sebe dělí!
- Ty trůníš tam a já zde nyju (hynu) v celi.
- Ó Zdeňku, že mi nelze obraz tvůj,
- když v mysli mi tane,
- kouzlem učarovat na věky!
- Ó Zdeňku, ó Zdeňku!
- Ó kéž bych jenom housle měl,
- bych aspoň tóny ty zas přičaroval,
- o kterých sladce blouzním den a noc,
- a byť bych znal i špatně smyčcem vládnout!
- Slyš! Nepraští to dveře?
- Co znamená as pozdní návštěva ta?
Výstup II.
[editovat]Dalibor, Milada (Milada vstoupí s houslemi a světlem).
Milada (podávajíc Daliboru housle).
- Vem tento chudý dárek z ruky mé.
Dalibor (chopí se radostně houslí, aniž pohlédne na Miladu).
- Konečně mám ty dávno ždané housle!
- Ó Zdeňku, Zdeňku, Zdeňku!
- Leč kdos ty? Ó rci mi, chlapče,
- jáť na tě nedal pozor.
Milada.
- Ty ptáš se, kdo bych byl?
- Aj, nepovšiml's tenkráte sobě tváře mé?
- Nuž věz! Jsem ubohá ta žena, jež udala
- tě z pomsty a s tebou stála vyslyšeti soud.
- Má vina to, že zde v žaláři nyješ (hyneš).
Dalibor.
- Milado! Možná-li to?
Milada.
- Jsem Milada!
- Leč spatřit tě jen jednou stačí
- v té svaté chvíli, dím to bez obalu,
- a hořce, vřele pykat činu...
- Tak kázal mocný nebes Pán!
- Co lyrník jsem se v hrad ten vloudila,
- nic nedbala na život, svobodu,
- jenž aby sebe ušetřil (jen abych strážce získala),
- mě poslal zde s houslemi (až poslal mne s houslemi).
- Leč tajně nesu též, co třeba k útěku a pomoci,
- bys mříž v té zdi moh’ proraziti veskrz,
- a otevřít si cestu k svobodě!
- Dalibore, odpusť mi, prosím,
- divokou tu pomstu mou,
- žal hluboký v ňadrech nosím,
- smiř se, smiř se s ubohou!
Dalibor.
- Ó Zdeňku můj, teď chápu, proč jsi přišel,
- své hry čarovným zvukem chtěl's
- ohlásit příchod spasitelky mé,
- která má v ňadrech mých tě nahradit.
- Povstaňte již, Milado!
- Vy žena jste, která přemohla mne.
- Jáť usmrtil vašeho bratra:
- chci být vám bratrem,
- přítelem a vším!
- Sem na srdce k věčnému svazku duší!
Milada.
- Dalibore!
Dalibor.
- Milado!
Milada.
- Tys teď můj!
Dalibor.
- Ano tvůj!
- Tvým chci býti, stůj co stůj!
Milada.
- Tvou chci býti, stůj co stůj!
Oba.
- Ó nevýslovné štěstí lásky,
- když duše dvě upoutá cit.
- A v pustém, divém života proudu
- v nich svornost, věrnost nalezne byt!
- Nikdy nezvadne od jedu žalu,
- radosti věnec rozkvítá,
- ano, i v noci žaláře rozkoš
- rajského blaha prosvítá!
- Dalibore! Milado!
- Tys teď můj! Ano, tvůj! Ano, můj!
(Opona spadne.)
Třetí jednání
[editovat]Královská síň světly ozářená. Vladislav na trůně. Kolem něho soudcové, před ním Budivoj a Beneš ; tento klečí a v rukou drží váček s penězi a list.
Výstup I.
[editovat]Vladislav, Budivoj, Beneš, soudcové.
Budivoj.
- Přeslavný králi, pánové přejasní!
- Tak jest, jak vám to pravím.
- Vzpoura, vzpoura ve městě vře,
- podněcována jen skrytými many,
- již jsou v noci činni,
- by získali pro Dalibora lid.
- Již několik jich v ruce stráže padlo.
- Ba již i v tento hrad,
- až k trůnu královského věhlasu
- si zrada mrzká troufala.
- Vyslyšte sám (Slyš, králi, sám) tohoto starce zprávu!
Beneš.
- Čtyřicet let již tomu bude,
- co věrně konám službu svou.
- Však nepoznal jsem nikdy ještě,
- co živ jsem, zradu takovou!
- Jakéhos mládce, harfeníka,
- jsem z útrpnosti k sobě vzal ;
- chudým se zdál, pln nevinnosti,
- že byl by kámen rozplakal.
- Však hrůza strnula (hrůzou strnuly) mé kosti,
- když pravdu zlou jsem uslyšel,
- že vyzvědač to byl a zrádce,
- jenž s Daliborem mluvit chtěl.
- Dnes večer ztratil se a zmizel,
- bez stopy propadnul se v zem,
- ten měšec a ten list jsem našel,
- na kterém stojí: mlč a vem!
- Leč nechci věrolomně vzíti
- ten měšec, mamon proklatý,
- raděj bych zhynul bídou, hlady,
(hodí měšec na zem)
- hrozím se této odplaty!
- Čtyřicet let již tomu bude,
- co věrně konám službu svou,
- však nepoznal jsem nikdy ještě,
- co živ jsem, zradu takovou.
(Vladislav pokyne, Budivoj a Beneš odstoupí.)
Výstup II.
[editovat]Vladislav, soudcové.
Vladislav.
- V tak pozdní dobu povolal jsem vás sem,
- neb chvátá čin a zrada zkázou hrozí,
- a bez klidu a stání se ňadra dmou!
- Toť znáte vše, tož raďte! Rozhodněte!
(Sám u sebe, mezitím co se soudcové radí.)
- Krásný to cíl, jenž panovníku kyne,
- když v míru jen života proud mu plyne,
- a volně živ je povinnostem svým!
- Pak může štěstím národ oblažiti,
- vavřínem skráně své si ozdobiti,
- pastýřem (a otcem) býti všude mileným!
- Leč v divoké-li stran a šiků zlobě
- se pomstou musí zasvětiti době,
- na ústech kletbu, ortel Perunův.
- Ó, pak se strastí život jeho zove,
- bez spánku noc, den hrůzy nese nové,
- a závidět mu nelze korunu!
- Krásný to cíl, jenž panovníku kyne,
- když v míru jen života proud mu plyne,
- a volně živ je povinnostem svým!
(K soudcům.)
- Jste již u konce? Jak jste rozhodnuli?
Soudcové.
- Že vzrůstá každé chvíle zrady moc,
- tož zemři Dalibor hned dnešní noc!
Vladislav.
- Uvážili jste ale
- tohoto muže dar?
- V něm plane jakýs vyšší
- a nadpozemský žár.
- Já sám jsem hodlal jednou,
- v žalář jej vrhaje,
- se smilovati nad ním,
- zločinu nedbaje.
Soudcové.
- Nebude v zemi míru zas,
- dokud na rozkaz tvůj
- on život svůj
- neskončí, dokud ještě čas!
Vladislav.
- Jaké to slovo trapné (hrozné)!
- Prohlásit ortel mám?
- Co zde se skutkem stane,
- pronikne k výšinám.
- Ať Bůh nad ním rozsoudí,
- když je mu libo sám (jak, kdy to uzná sám),
- onť nepovstane nikdy,
- když v hrob jej povolám (skláti mám).
Soudcové.
- Nebude v zemi míru zas,
- dokud na rozkaz tvůj
- on život svůj
- neskončí, dokud ještě čas!
Vladislav.
- Vidím, že milost slabostí by byla!
- Nuž staň se tak! Přiveďte správce sem!
(Vstoupí Budivoj.)
- Ať mečem zhyne Dalibor!
- Soud dnešní den
- buď proveden!
- Leč po rytířsku budiž ctěn.
- Toť káže mrav
- a jeho stav,
- by v průvodu,
- při pochodu (by v průvodu),
- šel do hrobu!
(Vladislav odchází se soudci, za nimi i Budivoj.)
První proměna
[editovat]Daliborův žalář.
Výstup I.
[editovat]Dalibor (zaměstnán u zamřížovaného otvoru, bez želez).
- Toť třetí noc,
- kterou mi naznačila.
- Okovů prost jsa,
- prolomím pak snadno
- poslední pruty mříže podřezané (prořezané).
(Odhodí kusy některé na zem.)
- A teď, probůh! Mně volnost kyne!
- Ha, kým to kouzlem, ó, svobodo, mi pláš,
- planoucí světy přede mnou otvíráš!
- Života proude, teď bujně tělem teč,
- k novému činu pozvednu ostrý meč.
- Však teď se zachvěj, ty Praho zpyšnělá,
- která’s mi bratra pekelně zhubila!
- Již zanedlouho tvou branou půjdu dál
- ve jménu pomsty, kterou jsem přísahal.
- Nemysli sobě, ty tam na trůně svém,
- že zastavíš mne v tom hněvu zuřivém.
- Já jako bouře v hrůze se přivalím,
- všeliký odpor do prachu povalím!
- Teď znamení jen houslemi buď dáno,
- pak sepnu provaz, zavěsím a pryč!
(Chopí se houslí a přistoupí k otvoru ve zdi ; jakmile přiloží smyčec, praskne struna.)
- Ha, ký to ďas! Na houslích struna praskla.
- Má býti snad to špatným znamením?
Výstup II.
[editovat]Budivoj, Dalibor.
Budivoj.
- Ó nebe! Bez okovů?
- Ha, co vidím? Tam mříž je prolomena!
Dalibor.
- Ba, tak jest! O jednu chvíli
- zpozdit jste se měli,
- a orel pyšný byl by uletěl,
- ve volném vzduchu perutěmi zavál,
- až byl by zachvěl hradu síněmi.
Budivoj.
- Zde zrada kráčela! Žaláře strážce!
Dalibor.
- Rytířské slovo mějte. Onť bez viny.
- Zde poskytnul mi housle, více nic,
- a těmi jsem si krátil dlouhý čas.
Budivoj.
- Tak jest! Ó že jsem zde jej nechal dlít!
- Teď hoch, ten zrádce, unik’ pomstě mé!
Dalibor.
- Že prch’ probůh, co díš!?
- Mé (měj) díky za tu zvěst!
- Ba tak (již vím), to byl ten mládec,
- který mne spasit chtěl,
- ó, jaké kouzlo (blaho) cítím,
- že šťastně uletěl.
- Když Zdeněk bídně skonal,
- byl on můj věrný druh,
- a k němu jen mne víže
- přátelství pevný kruh.
- U věrného mi lidu
- jej nezastihne (nezastihne váš) hněv,
- buď pozdraven, můj bratře,
- a pomstou splať mou krev!
Budivoj.
- Nejásej! Radosti se neoddej!
- Poselství vážné nesu ti od krále.
- Vyslyš je jako muž. Král to tak káže!
- Ať mečem zhyne Dalibor!
- Soud dnešní den
- buď proveden.
- Leč po rytířsku budiž ctěn,
- toť káže mrav
- a jeho stav,
- by v průvodu
- při pochodu (by v průvodu)
- šel do hrobu!
Dalibor.
- Tak náhle! Právě teď! Jak to? Proč to?
Budivoj.
- Neptej se proč! Již nelze
- odvolat ten ortel smrti.
- Marnéť vše doufání
- a marný odpor mečem, jazykem (i slovem).
Dalibor.
- Jaká to změna!
- Před chvílí tou byl svět mi kouzlem (blahem),
- rozkoší, a nyní kryje jej černé roucho,
- jak hrobu stín, zahaliv jej v noc.
Budivoj.
- Čeká již kněz, by připravil vás (tě) k smrti.
Dalibor (se opět vzpamatuje).
- Nuž buď si tak! Jsem připraven již k hrobu!
- Ač viděli jste blednout líc v tu dobu,
- vrací se vzdor zas, jenž se hrobu lek’.
- Jáť cítím osud můj že padnout káže,
- již víra v osud pevnou vůli váže.
- Však chci co muž padnouti jako rek!
- Ač zasmušen je život můj, již z mládí
- jáť uvyk' bouři, která reka svádí,
- a spokojeně zřím na život zpět.
- Onť poskytnul mi darův, jakých nebe
- udílí těm, které jed pekla (strasti) střebe,
- onť dal mi přátelství a lásky květ.
- Již přijdu, Zdeňku, a ve krátké době
- i Milada se vrátí zpět (též) k tobě,
- ta dívka svatá, pro kterou jsem žil.
- Nuž dál, jen dál, smrt duši nepoleká,
- já znám ji z bitev, Zdeněk na mne čeká,v
- krev smyje vše, čím jsem se provinil.
(Odejde, Budivoj a zbrojnoši za ním.)
Druhá proměna
[editovat]Výstup I.
[editovat]Milada, Jitka, Vítek a zbrojnoši Daliborovi. Milada v ženském oděvu. Lid. Před věží, jako prve. Noc slabě měsícem ozářená.
Milada (polohlasně).
- Nezaslechli jste ještě houslí zvuky?
Sbor.
- Tichá je noc a němá jako hrob!
Milada.
- Já nedočkám se chvíle,
- až ku srdci (jej k srdci) přivinu,
- po přestálé strasti
- u něho odpočinu.
Jitka.
- Utiš se, drahá duše,
- již vzejde hvězda skvělá,
- a po celý pak život
- ti zářit bude s čela.
Milada.
- Dosud je tich? Což nic se nepohnulo?
Sbor.
- Tichá je noc a němá jako hrob.
Milada (k Jitce).
- Ach, jestli snad jej stihla osudu ruka mstivá!
- Noc zločinu je rouchem a ruka zrady živá!
Jitka.
- Zapuď ty stvůry (chmury) z duše,
- noc jasná kolem leží,
- tať útočištěm lásky
- a chotě tvého střeží!
Milada (rychle).
- Ha, ký to hlahol zvonů!?
Jitka, sbor.
- Tiše! Slyš!
(Zvonek za jevištěm. Vnitřek hradu zahoří v lesku pochodní, které osvítí i jeviště. Současně zazní umíráček.)
Sbor mnichů (za jevištěm na hradě).
- Život je pouhý klam a mam
- a plevel (ničím) těla krása,
- kdož dospěli až k šedinám,v
- těm věčná kyne spása.
Milada (v největším rozčilení).
- Ha, on je prozrazen!
(Jednomu ze zbrojnošů vyrve meč.)
- Nuž vzhůru! Vzhůru pojďme!
(K Vítkovi a k zbrojnošům.)
- Ve zbraň, vy muži!
- Smrt heslem naším buď!
- Na hradby se návalem žeňte!
- Dobyjte (rozbijte) tu skalnatou hruď!
- Byť byla bych jen žena,
- v těle chrabrou duši mám,v
- tam vítězství nám kyne.
- Za mnou, za mnou, volám!
Vítek a zbrojnoši.
- Hurá! Hurá! Hurá!
Sbor dívek.
- Jako lvi se v příval boje
- pomstylační reci valí,
- zdali je ten proud, ó běda –
- rouchem smrti nezahalí?
- Z hradu bran se voje řítí,
- v hrozném boji meče zvoní.
- Jak se skončí as ten zápas,
- kam se vítězství tu skloní?
Jitka.
- Milada tam! Ji vede Dalibor!
Výstup II.
[editovat]Dalibor (přivádí raněnou Miladu).
- Milado!
Milada.
- Kde jsem to? Ó jak blaze mi!
- Již těla těžká schránka
- volní duši mou.
- Na lehkých mráčkách
- povznáším se již vzhůru
- a líbám krásné, zlaté hvězdy,
- a tam jde on, Dalibor!
Dalibor.
- Neopusť mne, drahá duše,
- posvátný můj klenote (tys jediná hvězda má),
- zůstaň, zůstaň při mně!
- Neopusť mne, ty můj drahý živote! (Ať mne blaží neskonalá láska tvá!)
Milada (zničená).
- Dalibor!
Dalibor.
- Ó zůstaň!
Milada.
- Dalibor!
(Zemře.)
Dalibor (klesne nad mrtvolou).
- Milado!
Jitka.
- Hle, ta rajská Vesny růže!
- Mráz zachvátil její puk.
- Ach, to srdce vřelé lásky,
- navždy umlk jeho tluk!
Výstup III.
[editovat]Budivoj a zbrojnoši, předešlí.
Budivoj.
- Nepřátel zástup poražen a zbit,
- již volnost dejte davu plachých žen!
- Myť zvítězili!
Sbor.
- My jsme vítězi!
Budivoj (ke skupení žen přistoupiv uvidí Dalibora).
- Co vidím? Poddej se, Dalibore!
Dalibor.
- Přicházíte mi vítáni!
- Sladké teď bude mé skonání!
- Čeká mne s Zdeňkem Milada!
(Vrhne se do boje a klesne.)
(Opona spadne.)
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/=název stránky bez rozlišovače
- Josef Wenzig
- Monitoring:Textinfo automaticky kategorizující stránku neobsahující kategorii autora
- Bedřich Smetana
- Licence:PD old 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/PD old 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/PD old 70
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/=více odkazů/2
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/=odkaz Autor s textem (stejné)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/EDICE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE-PAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/INDEX/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ISBN/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/JINÉ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ONLINE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ORIGINAL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PODTITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK-IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/SOUVISEJÍCÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/VYDÁNO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-DALŠÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKISLOVNÍK-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ZDROJ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo @ 301241-260558
- Wikidata:P31 libreto
- Wikidata:P31 verze, vydání nebo překlad
- Wikidata:Žánr neuveden
- Wikidata:Překladatel:Ervín Špindler
- Wikidata:Vydavatel neuveden
- Wikidata:Místo vydání neuvedeno
- Wikidata:Vydáno 1926