Dagmar/II. Vineta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Neplyne tam Odrou k severu
od Štětína velká labuť bílá:
koráb ozdobný to rozestýlá
stříbrotkaných plachet nádheru.
Bělostná je příze hebkých lan,
stříbrem kmitá trup, v němž s obou stran
dlouhých vesel dvojí hustá řada
odměřeně zdvihá se a padá
okrouhlými trčíc otvory
z podpalubní skryté prostory.
Stříbrem také ozdoba se míhá,
která tvary majíc labutí,
nade přídou v lepém sklenutí
hrdlo štíhlé do povětří zdvihá,
křídloma hruď postýlajíc lodní;
hlavu jí jak uzda ovíjí
řetěz tulip, růží.lilií,
těžkým věncovým se houpá pod ní
na mohutné hrudi korábu
a stín jarních těchto půvabů
pestře mihotá se hloubkou vodní.

Na palubě purpurový stan
větérkem se vlní. Před ním stojí
Dagmar ve svatebním skvostném kroji,
družina pak vzácná s obou stran.
S jedné dánských poslů hrdý sbor;
jenom Strange s kormy opodál
do vln hrouží neodvratný zor,
jak by vzhlédnout ke stanu se bál.
Skloněna je hladká jeho tvář
a v ní rusý vlas, jenž na hruď padá,
s dumnou bledostí své stíny spřádá.
Častěji teď jako samotář
dívá se pan Strange, prve dvorný,
nyní netečný a nehovorný.
Za něho pan Albert vzornou péčí
stal se paladýnem světlé děvy,
horlivě ji slouže, hbitou řečí
vykládaje plavby různé zjevy.

S levé strany k Dagmaře se druží
smavý zástup sličných zlatovlásek -
pyšný vínek seveřanských růží,
které z nějvzácnějších země krásek
vybral Valdemar a kněžně vstříc
vyslal na korábu, jehož křídlo
unáší ji blaze ševelíc
v Robe, staroslavné jeho sídlo.

Kněžně po bok nejkrásnější z nich.
Ze záplavy dívek nesčetných,
která hrdlem, šíjí porozlita
lnem se bělá, zlatým leskem svítá,
s tichým na rtech úsměvem se hříží
milá tvář jak vesny jitro svíží.
Oko její čistá studnice,
v níž se nebe odlesk jasný modrá,
v níž se jeví mysl děvice
ke dnu až, tak laskavá i bodrá.
Kristina zní jméno dívky krásné.
Jakž se nejprv maně setkaly
jeji, kněžny oči modrojasné,
navzájem si plesně vyznaly:
Unášíš mi srdce, sličné robě,
buďme družkami ves život sobě!

Po široké řece zvolna plyne
koráb nádherný. Kam oko zírá,
niva kol jak louka široširá
svěží jarní zeleností kyne,
v dálio na severu jen se tlumí
lehce zmodralé buků chlumy.
Potoků a říček hustou sítí
blýskají se břehů kypré luhy,
jako v rouše zeleném se třpytí
zdobně propletená stříbra stuhy.
Tu tam chata pod olše a vrby
střechy rákos obemšený hrbí
a zde onde šedá chýžek tlupa
sebraných jak chomáč plachých kur,
když se mihne mračnem křídlo supa.
Však zde jenom racek na lazur
bílým křídlem kreslí plaché runy.
V řece časem rybolovců čluna
stranou chvatně prchají, leč náhle
zastihly je šumné vlny táhlé,
které ňadrem lodi zbouřeny
valí se až po rákosí břehu
a tam zelenavé hřebeny
pěnu tříští jako v chumle sněhu.
Člun se prudce kolísá i točí
a v něm rybák žasem zkameněv
sítě pouští z rukou, třeští oči
na kouzelný nevídaný zjev,
na stříbrná rahna, purpur vlajky,
na koráb, jenž zdá se vidmem bajky…

Jarním sluncem ozářená niva
usmívá se vůkol přívětivá:
ale časem, když se mráčkem kalí
nebes oko, veselý ten luh
na chvíli se mutným stínem halí,
jak by nad nimi letěl smrti duch,
že se divák s myslí unilou
rozhlédá jak širou mohylou.
A jak nebem, obláčky se honí,
tak i kněžně vlídnou očí zář
časem chmura přelétavá cloní
a stín zádumčivý halí tvář.

Světlé nevěstě pan Albert sdílí
osud krajiny, jíž zraky pílí:

„Kraj ten rozlehlý, kde není mír
vládne pod ochrany dánské křídlem,
slýchával kdys krutých bojů vír,
zpupných slovanů jsa volným sídlem.
Od pochmurných břehů Visly dálné
k západu až tam, kde do moře
vrhají se labské proudy valné,
po nesmírné žily prostoře
Vendů divých nesčíslné knihy
v pohanskou noc hluchou pohříženy.

Místo k nebi, kde bůh sídlí pravý,
na rujanské výspy bílý štít
zraky vznášely, kde čtverohlavý
v pyšném lesku strměl Svantovit.
Svatou hrůzou poutníci se chvěli
ve svatyni Retry nádherné,
kde kol Radigosta davem čněly
obrněné modly příšerné.

Triglav - zastřen rouchem zlatotkaným,
aby nezřel země žal a hřích -
klonil ku svých žreců věštbám planým
divnou trojici hlav stříbrných.
Klaněli se Živě; z tuřích rohů
připíjeli ke cti Černobohu;
v jiných bohů nesčíslný chrám
scházeli se k tichým modlitbám
a též chata každá v jizby rohu
střehla trpasličí sošky bohů,
opatrujíc v úctě pokorné
domácí ty skřítky pitvorné.

Mrtvá příroda svým zjevem různým
mluvila k nim, božstev tajných plna:
Pod rákosím šepotala vlna
tajemných svých vidin hlasem luzným,
jejichž podoby jak světlé stíny
míhaly se plaše pod lekníny.
V temné hloubi lesa, pod lupením
kmenů obrovských, jež halil mech,
pohan cítil s pověrečným chvěním
skrytých, neobsáhlých prsou dech,
světa báječného slýchal zvěsti
v šumu chvějících se ratolestí
a když listím prosvit’ luny kruh,
stříbrným naň okem zíral bůh.
Pod stožárem vratkým objat bouří,
vídal v temných mračen směsici,
ve vln rozbortěných bílém kouři
nesmírnou tvář, hněvem děsící,
z pod obrví, čupřinaté pěny,
metat bleskem pohled rozlícený.
A když v noci zimní vichřivé
z chaty vyhled’, myslí strachem jatou
prašných sněhů chumle jiskřivé
proměnil si v hřívu rozevátou
koně bílého, s nímž noci celé
arkonského chrámu mocný bůh
objíždí kol kolem země kruh
chránit věrné, trestat nepřítele.

Zlaté klasy slovanské to plémě
rádlem vybouzelo z ňader země;
po květnatých nivách žírný skot
poháněli; v hustých lesů šeři
vysílali za těkavou zvěří
bystrých šípů okřídlený hrot:
sítě kladli v hojných jezer tůně,
shrnovali v lodic širá dna
drobných sleďů mračna stříbrná,
hemžící se v Baltu štědrém lůně.
Budovali sídla dřevěná,
okrášlená řezbou, malbou umnou,
města, širým světem slavená,
naplněná lidu spoustou šumnou,
jejichž velkolepé přístavy
vídaly háj stěžňů třesavý
a v něm peřestou směs národů
hemžící se v čilém obchodu.

Ale mysli řádům otců věrné,
lichých bohů tvrdošíjné ctění
osudu jim neslo kostky černé.
Hlasatelé spásy na kamení
metali zde zrní božích slov -
Hoj! tu rozbřeskl se žár a kov!
Kříž tu vzešel nad slovanskou nivou,
ale ne svou září milostivou:
vzešel děsným třpytem purpurným
nad praporem bitvy pochmurným,
nad křídlatých přilbic strašným leskem;
bojovníků rozlícených tlum
kázal jim teď evangelium
mečů zvoněním a bubnů břeskem.

Bránili se chrabře věků řad
Črezpěňané, Ukři, Rarozi,
kmenové též jiní přemnozí -
krev se stále kouřila z těch lad.
Mrtvol hromadami pokrývali
dřevěných svých tvrzí širé valy,
máchajíce s udatností lví
Jarovíta hroznou korouhví.

A co konal slávský viking smělý -
jako báje výpravy ty zněly.
Srostlý v jedno se svou lodí sivou,
jako mořský orel v děsný let
křídla rozpínal nad vodní nivou. -
Běda lodi, s níž se tamu střet’,
běda břehu, kamo zobák vryl -
o tom dlouho uměl vyprávět
dánských mateří a dětí kvil!

Ale neplaten byl kmenů těch
odpor lítý. Meče Dánů, Sasů
v rozrůzněných jejich zástupech
řádily jak srpy v houští klasů.
Přes krvavých trupů druhý val
vítěz do pevných se tvrzí dral.
Poklesaly v rumy chrámy švarné,
rozkotány modly divotvárné.
Zasténaly věkovité pně
hájů posvátných pod seker tepem,
zapraskaly větve žalostně
v obejmutí žáru velkolepém,
stará božstva uletala z nich
ve příšerných dýmu oblacích.

Klesli Vendové - hluk boje ztich’ -
prosto moře loupeživých lodí -
z rozkotaných sídel slovanských
novým pánům zlatá žeň se rodí.
Osadníků davy se všech stran
sem se valí, Němcové i Dáni,
z nových měst již mnohý boží stan
povznáší kříž jasný lepou bání.
Slávů lepší část šíj kloní již
pod Kristova jařma sladkou tíž,
libuje si v novém kroji, mravě
a řeč otců tlumí pohrdavě.
Ostatní pak plaše ustupují
do nevlídných pustin, lesních slují,
nebo v trpké, těžké nevoli
nesou cizích pánů povržení.
Ba již dalekou ta doba není,
kdy tu navždy slavské hlaholy
oněmí, kdy v lůně toho kraje
zbudou jenom sledy kostí tlících
po Bodricích, Srbech, po Luticích, -
pusté hroby jen a chmurné báje.“

Skončil řeč pan Albert. Mutné snění
obepřádá Dagmařino líce…
Pojednou vzhled krajiny se mění:
Břehy ladné rázem couvajíce
v ohromné dva oblouky se klenou,
jak by v širou náruč otevřenou
braly velkolepou vodní pláň,
jež se před korábem pozaskvívá
leskem stříbrným a v dálce splývá
s azurem, jímž září nebes báň.

Zdali velebný to Balt již vine
skvostný koráb do náruče siné?

Nikoli! Zas tamo na severu
z vodní spousty břehy hrbolaté
vyhouply se v záři slunka zlaté,
v bučin valných zamodralém šeru…
Či snad Odra, syta šumné pouti,
v obrovské tu jezero se hroutí?

Rozkošné to divadlo, kdy kruhem
tu se vynořuje, tamo hasne
na obvodu pláně stříbrojasné
břehů zeleň vlnovitým pruhem,
přivábilo na příď korábu
sličnou kněžnu. Komoňstvo s ní švarné
těší se těch proměn půvabu
a pan Albert zjevy různotvárné,
snující se vodní dálavou,
vysvětluje řečí poutavou:

„Odra, slyšíc blízkou píseň moře,
v jarém dmutí milánovi vstříc
hruď tu šíří valné po prostoře,
zdaleka již rozestírajíc
k Baltu ramena svá roztoužená:
levé rámě - křivolaká pěna,
pravé - Děvanovy ladný proud.
Jimi v jasné kadeře mu sahá,
ale k prsům ňadra svoje blahá
nemůže mu vroucně přitisknout:
Ostrovy dva mezi ně se šinou -
Volín rozložitý hvozdem stmělý,
Uznojm táhnoucí se v dálku sinou -
Svina stužkou stříbrnou se dělí.

Ajhle tam, kde paprsků těch řada
k Děvanovy jasným vlnám spadá
s výspy volyňské, před málem let
skvěl se Slávy čarokrásný květ.
Každý vánek, jež ty vršky holé,
pustiny ty smutné obletá,
každá vlna, čeřící se dole,
tesklivě tam šepce: Vineta!
Vineta! les šumí v dalném kole,
a kraj široširý v temném bole
Vineta! lká tiše, Vineta!

Vineto, ty mořské vidmo skvělé,
Volyni, měst perlo spanilá,
jak jsi hrdě na těch výšin čele
ve knížecí slávě trůnila!
Pokořit se tvému půvabu
přilétaly davy korábů,
tísnily se šumě u tvých nohou;
štědře sypali ti do klínu
spousty perel, zlara, rubínů
a co skvostů září pod oblohou.
Vidala’s všech končin tovary:
Klaněly se tobě stožáry,
jež co jedle, bílé věčným sněhem,
trčely kdys nad půlnočním břehem
v divukrásnou záři severa;
zdravily tě plachty cizotvárné
končin dalekých, kde z půdy žarné
kypí bajných květů nádhera,
vozíce ti v lodi širém lůně
Arabie klenoty a vůně…

Nyní osiřel ten smutný břeh
a loď nae vyhýá se jemu -
vaneť z pustiny té smrti dech.
Hledě z dálky k místu truchlivému,
slyše tam jen mořských ptáků křik,
lodivod; dnů zašlých pamětník,
čelo na dlaň chýlí zadumán:
Vidí v duchu nával kolísavý
plachet různotvárných, stěžňů, lan,
lidu kupčícího pestré dary,
pyšné stěny, září skvostných bran,
města velebnoho krásy steré -
a vzdech marně z útroby se dere:
Možno-li že všechna tato sláva
mžikem zhasla ve stín příšerný,
jako vzdušný přelud nádherný,
jejíž ďas mořský nad vodamy tkává?!

Kde’s o Volyni, ty hrdé Jumne
pověstí? Kde žulový tvůj hrad,
Jomsburg mohutný, jenž moři vlád? -
Trváte jen v písni slavošumné!
Když vás v kole bohatýrů slaví
šedý skald, což vítá bleskem oka
hrdosmělé Jomsvikingů davy,
obrovitou postat Palnatoka
trčící nad lodi zobák sivý.
Stíhá duchem udatenství divy
na palubě vratké, bouře jekem
rahen skřipotem a racků skřekem
slyší topor na štít pevný třískat,
vidí sekery a meče blýskat
v potrhaných plachet šedé směsi, bičované vichru zlobným ruchem,
a bouř velebná, jež táhne duchem,
v řasu jasné krůpěje mu věsí.

Vypjalo se rámě dánské síly
nad Volyní, v rázu strašlivém
na zářivou hlavu mořské víly
dopadlo jak Thora kladivem.
Magnus král ji mečem, ohněm sklátil,
zdupal do prachu. Leč krátký čas
žití s kouzlem bývalým jí vrátil.
Na pomořský trůn si sedla zas
a jak druhdy svítil v kraje dalné,
vábil k sobě lodí shluky valné
rusalky té svůdné zlatý vlas.
Tu král Niels ji zdrtil mocnou pěstí -
Vstala zas a kříže spasný třpyt
nad čelenkou nádhernou jí svit:
vzešloť sémě blahonosných zvěstí,
které metal po těch březích kol
biskup Ota, Vandů apoštol.

Ale nezdržely prosby žádné
bohem usouzený města zmar.
Zapřisáh se velký Valdemar,
jehož syn teď Dánsku slavně vládne,
na věky že zlomí Slávů pych.
Pod korouhhví kříže s vojem valným
na korábech vyplul nesčetných
k Ranské výspy mocným křídám skalným.
Udeřil v ten běloskvoucí štít
všeho Slovanstva i padla rázem
věkoslavná Arkona, kles na zem
hromovitým pádem Svantovit
a moc dánská se zákonem Páně
vztýčila svou berlu na Rujaně.

Poslové tu přišly Volyňanů,
Volyňský sám biskup v jejich čele;
mluvili, že tuto Slávy stranu
objímá již náruč Spasitele,
prosíce, by výspa, kterou pěstí
stejnou s dány samospasnou víru,
ušetrřena válka mohla kvésti
v pevném s nimi přátelství a míru.

Ale kříž, jenž zdobil poslů hlavy,
neodvrátil krále od výpravy:
Zamítl jich ruku příkrým slovem,
že, co Slovan, řádná jesti zmije,
že rod jejich třeba zkrotit kovem,
ve jho dánské sepnouti jich šíje.

Když s tou zvěstí přišel biskup svátky
a že s loďstvem král již Baltem kvačí,
dřevních bludů tajní vyznavači
návod jedva pokřeštěný, vratký,
odvrátili od Kristových řádů;
z lesních pustin, kde se léta kryli,
šedi žercové se vyrojili,
šedí žrecové se objevili,
nad výspou si osvijili vládu.
Hřměly k davům plamenými slovy:
Hle, co platno vám, že víru drahou
otců svých jste spláchly křestnou vláhou -
zdaž vás nyní obrání bůh nový?
Obraz jeho hrozebně se stkví.
s dánských stožárů a korouhví,
jež vám skázu nesou - Vojsko Krista
na vás, křesťany, jho strašné chystá…
Kříž od výspy vraha nezaplaší -
práhnet jako dřív po krvi vaší.
Z ciziny jen okov, meč vám hrozí,
není přítele vám v zemi širé -
jediný ti štít, ó plémě siré:
otců tvojich věkožizní bozi!
Triglav přijme dítky pobloudilé,
sílu vítěznou jich vdechne zbrani
a náš ostrov, sídlo svoje milé,
zaštítí, jak druhdy, mocnou dlaní!

Postrašeni do Kamína spěli
ti, kdož věrně lnuli k víře svaté,
zanechavše město, ostrov celý
v moci chátry, bludným žárem vzňaté.
Zašlá chmura pohanství se nově
rozvalila mžikem po ostrově;
kříže klesly, žreců zástup vez’
modlu tříhlavou, jíž skrýval kdes
v duté hrudi obrovského kmene,
slavně nazpět v obnovený chrám
a lid četné lodě ozbrojené
na obranu chystal proti nám.
Leč již také našich lodí mračno
k výspě valilo se, boje lačno.

Však ten boj ať Lykke tobě líčí,
kněžno spanilá! Hle, jak mu týčí
hrdou šíj hles první o válce té,
hle, jak živne, z oka metá blesky,
jako komoň válečný, kdy vřesky
polní trouby ozvaly se v dálce!“

Dagmar tiše k bohatýru vzhledla.
Vyšla mocná postať rekova,
kolem níž se z šupin, kroužků předla
bleskotavá říza kovová.
Na hlavě mu přilba okrouhlá
shora ostnem postříbřeným plá
a tvář hrdobná s ran hojnými sledy
rdí se nadšením, jež blýská hledy.
Zvoní rek, an Dagmaře se blíží,
škorní železnou a kovem havu;
kloně pčed ní plavohřivou hlavu
rukavice těžké zvučně kříží
na krunýři; obrněnou rukou
míří v dálku s řečí jasnozvukou:

„Hle! tím průlivem voj našich lodí
vnikl do límanu bouřným mrakem -
Jakou rozkoš slavné vidmo plodí,
jež mi paměť kouzlí přede zrakem!
Vidím strašlivé to ptactvo boje,
draků hrozných temnokřídlé roje,
hrnouti se z oněch mořských vrat,
šířiti se kvapně po límanu,
nadýmati plachty v jitřním vanu,
po zkypělých vodách tancovat!
Kolísá se nad užaslou vlnou
stožárových jedlí širý les,
klátí rahen větví nesčíslnou
v lan a těhel úponkovou směs,
v rozmanité chumle třepetavé
zdouvaje svých plachet loubí tmavé.
A jak lesem, když naň bouře lehá,
blesk se míhá, hromu rachot zní,
tak tu plachtami zář mečů šlehá,
tak tu burácí zpěv bitevní.

Nejhorší z těchto mořských draků
v čele strmým, skvoucím křížem plál;
za ním vládce bojechtivých uraků
týčil se, s ním arcibikup stál,
slavný Absolon, muž bohem daný
plamená cometla na Slovany.
Živě dosud vidím před sebou
postať jeho obrovskou, jak z davu
zpola kněz, půl v bohatýrském havu
vypíná se s hrůznou velebou,
opřen pěstí křečovitě spjatou
o válečnou lesklou sekyru,
ano shora pod infulí zlatou
s mihotavým křížem safírů
oko, v loďstvo Vendů zahloubané,
svatým plamenem vstříc boji plane.

Tamo, kde se pod Volyně čelem
Děvanova proudí z límanu,
čekalo nás loďstvo slovanů
plachet hustým třepetavým bělem.
Záhyb límanu i průliv za ním
hemžili se těchto plachet vláním,
jako bělásků když oblak sletne
nebo hruš sesype prášky květné.

Jako by dvě ptáků dravých mračna
v azuru se střetla boje lačna,
na se vrazila ve hněvu slepém
zobci, pařáty a v pusté směsi
rozvířila křídel prudkým tempem,
šumotem a skřekem podnebesí,
až by chodec dole vypna hlavu
vzhlédl užaslý v tu vzdušnou vřavu:
Takto na modravém na límaně
ohromná dvě loďstva ruchem boje,
nevídaným dosud v této straně,
schumelila divě plachty svoje;
srážely se v pobouřené vodě
mohutnými boky steré lodě,
zobci ostrými si v žebra bily,
spáry háků do beder si ryly,
lovily se lany, do palub
vtínaly si kotec ostrý zub;
zněly třesky mostů kledajících
s lodě na loď, boje hluk a ryk,
zbraní řinkot, zápasníků křik,
sténajících tu, tam plesajících,
a vzduch mísil v bitvy šum a jek
poplašenýých mořských ptáků skřek.

Mořský sup, jenž nesl moji četu,
směsicí tou stíhal v bystrém letu
pyšnou labuť vzácných půvabů.
Byl to největší všech korábů
slovanských a nejzdobnější spolu:
Hrdě nad ostatních stěžňů les
trčel stožár jeho do nebes
s vlajkou stříbrotkanou na vrcholu;
s rahen visely mu plachty sněžné
jako jarní oblaky a v nich
sem tam kmitaly se zdoby něžné
hvězdic drobných, stříbrem vetkaných;
nad klounem pak přídy povypjeté,
vyřezána pěkně, tříhlavá
pohanského božstva postava,
s rohem v ruce, čněla z řízy zlaté.
Plovoucí to byla svatyně
loďstva pohanského. Záastup kněží
na přídě stál v jasné skupině.
V kadeře jim zeleň tkala svěží
haluz lipová; kol údů vlály
řízy sněhobílé; oči plály
žárem blouznivým a zpěvy hlasné
ze rtů slavným sborem šuměly,
an jich prstů tepot umělý
rozechvíval struny varyt jasné.
Za nimi pak širý lodi trup
svítil zbraní bohatýrských tlup-
Svaté korouhve to paladýni,
která sklání na těch postav tíseň
jako sněhu chomáče a jíní.
Posvátný ten prapor pilně střeží
neprostupná hradba statných těl,
spousta k luku přiložených střel,
spousta kopí, jimiž loď se ježí.

Ke korábu tomu zaměřil
mořský orel můj a v ladné plece
železným jej zdobcem udeřil;
na příď mezi rozplašené žrece
těžký most se rachotivě zřítil
a boj na něm strašliví se znítil.

Na koráb můj zástup vztekle kvačil,
nazpět zástup Slovanů jej tlačil,
závodíce v udatnosti lví;
ale již již na pohanské straně
druhá dánská loď svých háků zuby
slávské lodi vťala do paluby.

Jako chrtů dvé, když v bystrém skoku
zakousne se vztekle s obou stran
jelenovi do schvácených boků
a ten krví, pěnou postříkán
semotam se klátí, sebou zmítá,
parohy se v houští větvic vplítá,
marně setřást ohaře se snaží,
jejichž zub se hloub mu v nitro vráží:
Takto koráb těsně uvízlý
v lodic objetí, jež s obé strany
v jeho bok se pevně zahryzly,
kolísá se prudce rozhoupaný,
prskaje sem tam se potácí,
s boku na bok divě hourácí,
třepá strůje směsí pomatenou,
pokryt vody rozbouřené pěnou.

Palubou mu kypí zápas lítý:
Kmitají se mečů, seker blesky,
pokřík rozléhá se, zvoní štíty,
šípy syčí, duní palic třesky,
v děsná klubka mužů dav se splétá -
skřípot zubů zní a mroucích sten -
mnohý hřmotně přes palubu slétá
a vrah ještě k vodě nakloněn
po něm bije s vášnivostí slepou,
jako tuleně když lovci tepou,
a kol kolem vlna zpěněná
vystřikuje, krví ruměnná…

Posléz trupy kněží porubaných
přídu pokryly, směs řásné běle,
zlaté třísně krví uzardělé,
sprchlá zeleň věnců rozškubaných,
tváře mroucí, u nich varyta
zlatostrunná, pádem rozbitá.
Přes tu spoustu, s těžkým v ruce mlatem,
chvatně vystoup obrovitý Dán
tam, kde v lodním klounu povypjatém
tříhlavý byl idol vyřezán,
rozpřáhlo se rámě svalovité
a mlat padl v temném třeskotu
na modly té čelo, zlatem kryté:
za hromného Dánů chchotu
idol na sto kusů roztříštěný
sesypal se do kypící pěny.
Ale doposud se sněžila
svatá korouhev ze středu čety,
která kol ní Dánům na ústrety
bodce dlouhých kopí ježila,
mezi nimi meče různotvárné
blýskaly se, zraky hněvem žárné.
Nade všechny strměl hrdou skrání
praporečník štíhlý; meč mu jasně
zářil v pravici a levou dlaní
třímal prapor, jehož bílé třásně
kanuly naň, zpola kryly jej,
že z nich bledý zíral obličej
jako zimní bouře prašným sněhem;
havranní mu vlasy ve vrkočích
k líci spadaly a v temných očích
nadšení se skvělo vroucím žehem.

Odevšad jsme buráceli prudce
vzteklým útokem v ten živý val,
tříštily se dřevce v tuhé půtce,
jisker déšť ze štítů vytryskal,
mečů blesky křížily se v kole,
mrtvol vršky kupily se dole,
hrudí vráželi jsme na oštěpy
v nerozvážné zlobě hluší, slepí.

Nezřeli jsme v boji divokém,
kterk zatím koráb, poborcený
našich lodic prudkým útokem,
níž a níže klesaá, v chumle pěny
dopola již ztápí palubu,
pomstylačné s sebou v záhubu
lodě, v bok mu zahryznuté, táhna, -
až křik zazněl: „Koráb klesá! Běda!“
Boj tu skončen. Jeden spásu hledá
v lanoví, ten zachytil se ráhna;
jiné splachuje vln proudný chvat
a část našich na své lodě pílí,
hledíc zobce jejich odervat
od korábu, jenž se v propast chýlí.

Já však, opozdiv se v lité řeži,
ráhno skřípavé jsem chytil stěží.
Odtud spatřil jsem, jak s šípem v boku
Pomořan, jenž prapor svatý nesl,
zborcen krví na palubě klesl,
ztopené již do pěnivých toků;
kterak do korouhve řasnaté
jako v rubáš zahalil se celý
a zub kotvy, k stěžni připjaté,
zatkl sobě za pás stříbroskvělý.
Takto spoután s lodí klesající,
zapadal s ní v šumnou vodní sluj
unášeje drahý prapor svůj,
jenž mu obestíral mroucí líci;
v peřejích se ještě zavlnily
prapor, kadeř - na vždy pak se kryly.

Však již ke mně také vyšlehoval
vlny hřeben, - pustil jsem se ráhna, -
pracně vodou rozbouřenou ploval -
mrákot objala mne chvíle drahná -
až pak lano, sletlé odněkud,
vytáhlo mě na vysokou hruď
korábu, kde s králem Valdemarem
na kolena klesnuv Absolon
vděčil nebi v zanícení jarém
za pohanské lodi bídný skon.

Zachvělo se Vendů loďstvo celé
pádem svatyně. Jich spousta zřídlá
zmatena jak stádce osiřelé
v útěk obrátila plachet křídla.
Za ní! Hoj, byl veselý to hon!
Děvanova zpěnila se s šumem
prchajících lodí pustým tlumem,
pokryla se plachet hustou směsí,
jako shonem oblak podnebesí.
Za nimi dav našich korábů
nesl se, jak mračno jestřábů
za vlaštovek mořských plachým rojem;
v mnohou loď tu ještě zabořil
ostrý zobák, s ní se utkal bojem,
spálil ji neb ke dnu ponořil.
Kolem Volyně, již ze všech bran
prousily se prchající davy,
dále bouřil stísněn, pomíchán,
lodí nával, plný ryčné vřavy,
vzhůru Děvanovou, až pak na ni
večer klesl; pod křídloma jeho
žalná troska loďstva slovanského
spasila se z divokého štvaní.

Zpátky! Na Volyň! zahřmělo heslo
z biskupových úst. Hned šumně tam
loďstvo naše vichřicí se neslo.
Pochodní a loučí sterý plam
zaplápolal na korábech šerem,
hřebeny vln táhlézbarvil nachem,
míhal se a jiskřil všakým směrem
v poletavých září reji plachém
jako bludičky, když v bařeništi
tancem divým příšerně se blyští.

Odlesky těch světel hrály nyní
na skalnatém břehu pod Volyní.
Tajemně tu vtínaly své zuby
do večerních nebes hrdé sruby,
pyšně převyšoval chrámu štít
dřevěné, však mocné města valy,
nad ním vzcházel snivé hvězdy třpyt -
- „naposled!“ jsme slavně přísahali.

Město v posupném tu čnělo klidu.
Hrstka jenom zběsilého lidu
chystala tam odpor zoufalý,
na spěch širé tarasila brány;
jako duchové se nad parkany
stíny jejich plaše míhaly.
Snaha zpozdilá! Střel smrtných mraky
vymrštily vzůhu luky, praky,
z lůna korábů pod temný val
ozbrojenců tlum se vysypal,
pochodní rej září míhavou
zakřepčil jim děsně nad hlavou,
v rukou meče nesčetné se kmitly,
hákem řebříky se hradeb chytly,
vymrštěná lana harpun hrotem,
tříštily je seker pádné rány,
okovanou hlavou s děsným hřmotem
beran bušil do sténavé brány.
S třeskem sřítila se naposledy.
Bouřili jsme dál. Jak v báji stane
rytíř v městě kouzelném a hledy
zžaslé noří v krásy nevídané,
zrakem zdiveným jsme stíhali
zjevy nádherné, jež kolem všude
ve páchnoucích smolnic záři rudé
leskem těkavým se míhaly:
Jevily se sloupy dřevěné
s hojnou zdobou řezby zlacené,
v pyšných stěnách zářivými kamy
tvary květů, ptenců vykládané,
purpurové clony podobami
zvířat, lidí skvostně protkávané…

Tu a tam se vznítil zápas vzteklý
s hrstkou obránců, jež směsí trupů
brzy klesla k zemi. Hojnost lupu
naši z opuštěných domů vlekli:
Tu ten v smíchu šňůru perel sobě
vine kolem šíje; druhý nese
skvostnou přilbu; třetí raduje se
urvaného pasu drahé zdobě,
jiný při pochodně kmitu sází
z měšce na dlaň peníz rozmanitý,
na němž divné obrazy jsou ryty,
písma zemí všelikých a rázy;
jiný prohlíží si zvědavě
bůžka zlatého - má hocha tvar,
jemuž cukruje se na hlavě
stříbroskvoucích holubiček pár.

Já však spěchal se soudruhy dál,
tam, kde na pahorku v města středu
Triglava chrám obnovený stál.
Ale jaký obraz skyt se hledu:
Náhle před námi nad města krovy
vyvalil se s jisker deštěm vzhůru
rudý mrak a v zážeh purpurový
oděl široširo noční chmuru.
A když do města jsme dále spěli,
divadlo jsme hrůzněkrásné zřeli.
V záři ruměnné nám plane vstříc
dřevěný ten chrám, jsa objat zpola
výhní plamennou, jež tráví z dola
jeho stěny, lačně vzpínajíc
k jeho štétům staré žhavé šíje.
Soptí, křepčí plamenné ty zmije
jako při píšťalce krotitele;
nádherných stěn klenot všeliký,
maleb ušlechtilých barvy skvělé
ohnivými žehou jazyky;
sloupy dřevěné, jež umělou
řezbu jeví, zdobu přeskvělou,
dostihují bleskorychlým skokem,
kolem nich se do kotouče vinou,
nad ně hlavy třepetavé šinou;
jedna z hlav se dělí trupu,
sama křídlatým se stává zmokem
a výš letí po vábivém lupu, -
mžikem bystrý ještěřík se chyt
drápkem rudým za nádherný štít,
v roh se zakousl a rychlým vzrostem
v saň se mění, jež krov celý střebe
jícnem krvavým a hvězdné nebe
zpupně šlehá jiskrnatým chvostem…

Sřítila se brána předsíně
leskuplné, shora nepokryté,
kterou záclony nach obrovité
ode vnitřní dělí svatyně.
Sřítila se pádem třeskutým
v trosek pustou směs, již plamen halí
a z níž v jisker dešti černý dým
chmurou těžkých kotoučů se valí.
Chvíli vše se tají ve mraku -
mrak se dělí zvolna - jeví nyní
jako v rámci rudých oblaků
obraz divný chrámu ve předsíni.

Starý, vysoký tam stojí žrec.
Směrnou postať bílá říza halí
a vlas bílý s temene se valí
na hruď širou, ramena i plec,
jako vlny mléka dolů kypí
kolem vážné tváře vrásčité,
se tam protkán svěžím lístkem lípy
z haluze, kol spánků zavité.
Tak tu stojí velebně a směle
bez pohnutí, běloskvoucí cele
a jen zrakové mu tmaví, žární
září jak dvě hvězdy noci jarní.
Za udidlo skvostně třesavá
ruka třímá obrovského koně,
i ten září bělem bezúhonně -
posvátný to komoň Triglava!
Jako závěj sněhu vichřicí
změtená a ve slunečním svitu
tancem světélek se jiskřící,
tak mu s šíje, v dovádivém kmitu
zapletených perel, hustě splývá
po bělostné pleci bílá hříva.
Ku předu též jednou čupřinou
přes čelenku stříbrnou se sklání
a zrak jarobujný pozaclání,
že jak zimní hvězda skulinou
haluze, již halí sníh a jíní,
zrak ten svítí mráčkem bílých žíní.
Liljí září tělo bujaré,
jehož nedotkla se zemská tíha.
Stříbrem okras na zádech se míhá
posvěcené sedlo prastaré
se stříbrným třemenem, jen boha
větrná v něm houpává se noha.
Zdýmá nozdry, v ústech uzdu stiská,
nepoklidně hrabe kopytem,
jehož potkova se stříbrem blýská,
hřebů zlatých srší zákmitem.

Proti nám kmet levou ruku šine
jako na obranu. Z úst mu plyne
hlahol divný: tu jak prudkou hrozbou
burácí, tu měkne tklivou prosbou,
tu jak mořem žalů teskně šumí,
tu zas jeho kletba děsná hřímá -
ač z nás nikdo slovům nerozmí,
přec ten hlahol podivně nás jímá.

V tom již za ním ohně jazyk žhavý
zasáh’ opobu. Jak zory vznikem
vlnící se oblak červenavý
plamenně se zžíhá: takto mžikem
vzplála v ohně bystrém záchvatu
nesčíslná řada šarlatu.
Nitro svatyně se objevilo:
V jisker mračnu, které v okolu
z bortících se břeven hustě dštilo,
v purpurovém světle plápolů,
z nádhery stěn vztekle šlehajících,
příšerně tu strměl trojí hlavou
zlatý kolos. Září rudoplavou
žár se děsně obrážel mu v lících.
S očí sprch’ mu stříbrotkaný pás
příze lehké, rojem jisker vzňaté;
hrůzně zíral k nám a volně z řas
kanuly mu velké slzy zlaté.
Za rachotu bořících se klád,
deštěm trosek zpola ukryt hledu,
náhle kolos naklonil se k předu
a pak hromovitý jeho pád
zatřásl vším vůkol v děsné bouři,
všechno hale v plamenech a kouři.

Z této spousty rozlehlo se ještě
hlasu nadlidského temné hřmění,
ozvalo se strašné zařičení
a cos kmitlo z ohně jisker, deště,
zavířilo shůry jako sněhu
lavina - stříbrných podkov blesk -
lebky zasažené temný třesk -
a již deptá v bujném hřívy šlehu
naší tlupou komoří posvátný,
vzpíná se a skáče, řičí, supá,
bleskem kol se míhá, třeští, dupá -
bílý přízrak děsně úchvatný!
Za šíjí mu vzňatá hříva lítá
rojem háďat ohnivých a hází
jiskry kolem - již i sedlo chytá -
jezdcem plamenem teď komoň zmítá,
jak by mrskán žhnoucím běsem zkázy…

Tu jsem klesl. Zběsilého oře
do čela mi třeskla podkova.
Procitl jsem v lodi. Vůkol moře
pokrývala červeň nachová.
V rudém světle bylo kolem zříti
tíseň korábů a plachet chvění,
každé těhlo v lan a rahen síti -
všechno zřetelné jak v záři denní.
A tam - zdá se, že břeh širý hoří -
hrdá Volyň ve plamenů moři!

Zvěděl jsem, že tlupa soudruhů
z hořícího města prchající
spasila mne. - V širém okruhu
svítil kraj obrovitou svící
města požár; noci dvě, dva dni
ohromnou nám zářil pochodní
na břehu a v lodích hodujícím,
z vítězství se šumně radujícím.
Na to vypálený prostor holý
kol a kol jsme pluhem rozryli,
v černé brázdy nasypavše soli,
kříž pak ohromný tam vztyčili
na místě, kde božství ohavného
hrdá svatyně poklesla v rum,
na hřbitově města přeslavného -
Hle, tam chmurně trčí k oblakům!

Bláhový však lid, tak náhlý pád
města nádherného nechápaje,
u krbu si praskavého rád
o Vinětě šeptá divné báje:
Že prý líman střážný ve svůj klín
shrnul sám to město čarokrásné,
a kdo hledí bystře do hlubin,
že prý vídá, jsou-li vody jasné,
svatyně a věží rysy třásné,
potopených lesků hravý stín.“

Odmlčel se Lykke. Dagmar bledla
poutkvěla zasmušilým zorem
na volyňském břehu, nad pahorem
kříž tam černý, obrovský se zvedá.
Přízrak děsný zatřásl jí náhle:
Vzrůstá temný vykoupení znak
k širokosti, výšce neobsáhlé
vypínaje témě do oblak.
Leč kým nyní krev jí mrazí zjevem?
Co se bělá černým jeho dřevem?
Splývá po něm bílé roucho řasné
ženy obrovité, smutně krásné,
která na něm rozpjata se chví;
v liliovém běle nohou vnadných
zkrvácený hřeb jí hrůzně tkví;
krev se pýří ve záhybech ladných
řízy, jeřo vlá jak bílá pára
jitřním vanem lehce zvlněná,
na obrubě pestrým kvítím jara,
jemně tkaným, prostě zdobena,
tam, kde k srdci splývá volná kštice,
vetkaná v ní stříbrem holubice;
výše nahá, bílá ramena
šíří se a v jemný půvab rukou
ostré hřeby vnilky žárnou mukou.
Ale nejvýš srdcem zachvívá
krásná hlava smutně nakloněná,
a líc přespanilá, truchlivá,
změtí vlasů temných obroněná,
jimiž s lípy snítkou trnitá
koruna se strašně proplítá,
ostnem ryjíc v nesčíslné ráně
čela cudného, kde dravců dvé
listí věnce lipového rve,
křídlem černým tepajíc jí skráně.

S hrůzou Dagmar na zmučenou zírá,
kteráž oči zvolna pootvírá.
Nesmírná tu výheň muk a hoře,
trýzně nevýslovné mnohý věk,
slzí beznadějných celé moře,
těžké mračno strašných výčitek
z noci zraků těch se na ni valí -
Zatřásla se Dagmar - zpr svůj halí - -

Když jej vznesla opět, prázdný kříž
pochmurně tam strměl nad pahory.
Zmizel děsný přelud. K vodě níž
svezly se jí postrašené zory.

Zelenavým svitem hraje pod ní
tichá, neprůhledná spousta vodní.
Však co teď se děje ve vod lůně? - -
Jako před poutníkem, který stane
na skal nebetyčných mlžném trůně,
trhlinami mlhy rozervané
náhle z dola slibná zeleň svitne,
víska, řeka - dál se mlha zvedá -
a vděk nížin široširých stíhá
překvapené oko, nenasytné:
Takto vodní clona neprůzračná
teď se trhá v zelenavá mračna,
až vid čarokrásný ve hluboku
náhle jeví užaslému oku
rozjasněna do samého dna
vláha křišťálově průhledná.
Viděti kraj vodní v bájné kráse:
V rozmanitém ladném útvaru
skalí zubaté tam vypíná se
v lescích korálů a jantaru;
zvonce medús růžových se chvějí
nad čarnými luhy vodních řas,
jimiž mořské hvězdice se rdějí,
jimiž blýská lastur duhojas;
živoci se rojí nesčíslní
na dně hlubokém i jasnou vodou,
která výše stříbrně se vlní;
různobravou směsí, různorodou
hemží se tu obrovitých raků,
krabů pitvorných a divých kraků;
v reji čilém, letu střelhbitém
míhají se ryby podob různých,
fraškovitých, půvabných i hrůzných,
ploutví duhovitých zákmitem,
vousem hravým, lesklou šupinou
a tu onde sleďů voje celé
zvnášejí se jako stříbroskvělé
oblaky nad vodní krajinou.

A tam uprostřed - hle, jaké divy! -
Čarokrásně z vodní dole nivy
město skvoucí, ohromné se pne
do vlnivé vláhy průzračné.
Zářným kouzlem báchorkových sídel
třpytí se tam v podlímanském kraji;
kolem věží město ptačích křídel
rybí ploutve růžové mu hrají.
A v něm lidu nesčetného davy
třesavě se chvějí vevod klínu,
útvar jejich lehký, průsvitavý
podobá se zjevu světlých stínů.
Zříš tu luzné dívčí podoby,
jímžto vodní kvítí vlasy temné
províjí a lastur ozdoby
spínají rouch světlých řasy jemné,
jimžto nohy něžných útvarů
krášlí třpytné kruhy z jantaru.
Viděti tu s mečem, kopí, štítem
hrdolepé zjevy bohatýrů
s ocelových šupin hravým třpytem,
i též muže v prostém kroji míru.
K boku mnohého z nich krásná žena
v čisté milosti je přitulena,
na prsa mu kladou tichou líc,
v loktech něžných děcko chovajíc,
kteréž stíhá roucha ze záhybu
velkým okem přeletavou tybu.
Bajan s věncem ve stříbrném vlase
strunou varyta prst lehce snuje
a sbor kněží v říze bělořasé
boha velebného obklopuje,
který z města středu, zlatem záře,
vypíná se kolos trojí tváře.
Rtové všech se pohybují, chvějí,
jako v písni Kněžna kloni ucho:
z vody zní co’s tajemně a hlucho,
však čím dál silněj, zřetelněji,
až pak zdola k Dagmmařině sluchu
hlasně bije šumná píseň duchů:

„Nahoře tam pod oblohou smavou
nedopřál nám bydla zpupný vrah,
ubíjel nás jako zvěři dravou,
metal oheň v chatek tichý práh,
víru, jazyk, otčinu nám bral,
klidného nám koutku nenechal,
kamo hlavy sklonit, v země šíru -
Tu hle! voda v lůno ochranné
stulila nás, plémě uštvané,
a nám skytla věčné sídlo míru.

Na zemi tam naše stopa mizí,
města naše - spousty popele,
padly svaté háje, rádlo cizí
ruší dědů kosti zetlelé,
v potupě tam hasne slávský rod -
Jenom semo v tiché stany vod
nedosáhne katů zloba lítá:
Zde ruch života, jež tamo zhas’,
dál se vlní luhem vodních řas
pod stříbrným štítem Svantovíta.

Hyne tam i drahé mluvy znění;
potají si ještě zavzdychne
a jak žežulice při jeseni
v posled zalká, navždy utichne.
Navždy milý hlahol oněmí
nivou tam i lesem, stráněmi,
nikdy více plesem skřivanovým
ze rtů dívčích k nebi nevýskne,
nikdy zvučnou perlou netryskne
do strun zlatých zpěvem bajanovým.

Ale tuto mluvou, písní naší
krystalná hloub šumí, zvoní dál,
vzhůru vláha soucitná ji vznáší:
citů našich vlání, ples a žal
skalám, hájům, nivám kolkolem
sděluje vod šumným hlaholem,
naším zpěvem hučí, duní, šplýchá,
přizvukuje k vesel tepotu
a jej břehům v tajném šepotu
snivou vlnou do rákosí vzdychá.

Kdy však pomníme své mrzké zhouby
a zpěv pomsty zahřímá náš hněv:
tu vod spousta rozkypí se z hloubi,
rozduní se v jek a ston a řev,
s rachotem se v hory vytýčí,
z opěněných jícnů zasyčí,
že až cizák, slyše strašnou notu,
ohlušen tím třeskem hromovým,
pod strahným schoulen taklovím
s čela setře chladnou krůpěj potu.

Dokud bude čníti z moře vřavy
skály Arkonské bělostný štít,
širým Baltem píseň mrtvé slávy
hymnou bude nekonečnou znít,
z těchto jezer, límanů a řek
šeptat naše zvěsti v pozdní věk,
věčně valit ku pobřeží tomu
utrpení našich žalný šum
a hlas pomsty vznášet k nebesům
v bouře slavném rachotu a hromu!“

S hrůzou Dagmar slyší vody zpěv,
s hrůzou vidí, jak ty valné sbory
ponořenců zdvihají k ní zory
nesčíslné, z nichžto blýská hněv,
jak i Triglav, jemuž klesá s očí
páska stříbrná, k ní zlobně točí
zraky veliké a ruce zvedá,
jako polyp k lodi výš je dlouží - -
Vzkřikla kněžna - tvář ve dlaně hrouží,
chvěje se, jak anděl smrti bleda.

S kormy přiskočil pan Strange bleskem - -
Však již Dagmar zachycena hebce
sličnou Kristinou, - „stín pouhý!“ šepce
a zas prohlédá slz jemným lesekm,
plaší strnuvších se pánů, paní
obavy ve vlídném pousmání.
Marně zvou ji do podlubí, stanu, -
zůstane ve svěžím přídy vanu.
Rámě pážat čiperné tam neslo
na koberec měkký skvostné křeslo.
Usedla si kněžna, k noze její
vlídně pozvána si skromě sedá
Kristina; zrak její s péčí vzhledá
ku bledému kněžny obličeji,
k očím dumavým, jak poletují
smutné po březích, jež kol se snují.

Koráb zahýbá tam, kde se úží
Svina od Lebínských bílých skal,
k nimž roj něžných ostrůvků se druží,
zelených, jak bys tam rozmetal
hrstku smaragdů po vodním klínu.
Posléz těsně s obé strany spjat
břehem, šeřícím se v buků stínu,
proud jej unáší z těch úzkých vrat
v náruč mořské, široširé pláni.
Vstříc jim září Baltu veleba.
Stožár před ní hluboko se sklání
a loď prudčeji se kolébá,
jako kůň, kdy zočí pláně stepné,
bujněj poskočí a šíji vzepne.

Nazad Uznojmu a Volyně
břehy táhlým obloukem se tratí;
mnohý vrch tam v modré lesině
poslední dne políbení zlatí
a lem na západě barví nachem.
Moře jiskří se jak zlatým prachem -
a zde onde mákem planým rudne -
nádhera těch barev zvolna chudne -
zvadla poslední červánků růže
a kol kolem stíny noční pnou
hebký závoj, k lodi úž a úže
vinou lehkou přízí stříbrnou
a již měsíc bledozlatým kruhem
s rojem hvězdic svítá nebes luhem.

Kněžna sličná sedí v zadumání
v teplém, měkkém noci objetí
na přídě, jež s ní se zvolna sklání
a výš, výše stoupá v zápětí,
na lodi, jež s boku v bok se chýlí
jako velká kolébka, jíž ruče
houpají sem tamo družné víly
Baltu starého, jenž temně huče,
o loď vlny šumné rozrážejě
věčnou svoji kolébavku pěje.
Ale nespí Dagmar. Hledí vzhůru
na kmitavé záře krásy věčné
v safírové výši nekonečné,
na obláčků tichou lehkou chmuru.
Krůpěj zvolna po líci jí stekla,
bezděky dlaň třesavá se smekla
v ruku Kristině, jež na ni vřele
přitiskla rty něhou rozechvělé.

Sepjala pak Dagmar dlaně, klekla,
zraky vznesla ku hvězdnaté báni.
Slyšela jen družka její milá
vzdechy klopotné a tiché štkaní,
však ni ona jistě netušila,
za koho se nesla nocí k ránu
jako smutná holubička bílá
modlitba ta vroucí k nebes Pánu…

Na palubě dlely ještě bdíce,
když lesk jitra ozlatil jim líce,
když se na západě roztrhaly
ranních mlžin šedé záclony
a tam zasvítily jak sněžné valy
dálné skály padlé Arkony.