Dřevorubec/XXXIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXII.	XXXIII.	XXXIV.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 199–201. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Děsná hrůza srdce sevřela mi,
a přec nechtěl s těch jsem jíti míst;
vše mě strašilo zde pod skalami,
každé stéblo slámy, každý list,
každý útes hor, jak tygr krutý
zdál se být v mé srdce zakousnutý.

Prchám z koby, v kobu zpět se vracím,
líbám hocha, tisknu, prchám zas:
Ó kéž žalem raděj’ zakrvácím,
bych těch bolestí svých hodokvas
necítil dél v srdci svém a hlavě
v stálých utrpení pusté vřavě.

Pobíhal jsem kolem po krajině,
v chaty bloudil jen, když nutil hlad,
ukrýval se v houštích, v noci klíně,
pozorně jsem ucho k cestě klad’,
aby slyšela mé duše tíha,
jestliže ji ruka pomsty stihá.

Zase jsem se vracel v úkryt sluje,
kde mi hošek drahý zvolna tlel,
abych zřel, jak bouř mu hlavu ruje,
všeho prost bych ustavičně mřel,
bych ho líbal, bych s ním pohovořil
a zas znova svoje srdce mořil.

Mám ho pohřbít, zahrabat ho v půdu,
abych nikdy nespatřil ho víc?
abych nezlíbal ten úběl údu?
bych mu slova nemoh’ více říc’?
Ne, já nebudu z těch lidských rabů,
já miláčka svého nezahrabu!

Vždyť se líčka posud nezměnila,
v která kadeř v zlatých prstencích
jako horská bystřina se lila,
rtíkem posud dětský hraje smích;
z čela bílý paprsek se zvedá —
snad že hvězdu, s níž byl spadl, hledá.

Pohřbít? nikdy! vždyť ta horská zima,
moje družka z dávných mládí dob,
mile křídloma ho skryje svýma,
lepší, vzdušný vyklene mu hrob
uprostřed té staré hradní sluje,
v němž se srdce na prach nesesuje.

Její bílá, milosrdná ruka
neporuší milých tváří těch,
v jejichž středu posud růže puká,
ani usmívání na ústech —
ona ušetří tu drahou hlavu,
by nebyla změnám za potravu.

Tak se stalo. Nebylo-liž lhaní,
když jsem slýchal zima s tmou, toť smrt?
mrazů první zádech s horských strání
celý lidský názor v smíchu zvrt;
pro hošíkův spánek byla žitím
a pro vřesné stonky skvostným kvítím. —

Tak jsem sám se těšil, tak se klamal,
tak jsem ohlušoval vešken bol;
vždyť ten rozum můj se zvolna lámal,
jako bez poupěte svadlý stvol,
když ho těžký pramen deště zrosí,
aneb ostří chladných vánků skosí.