Dřevorubec/XV.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 89–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Léto prchlo, podzim bral se v kraje;
hvízdaje v hvozd daleký si leh’,
odkud, seveříky k rukám maje,
mlhy válel v šedých balvanech
po korytech potokův i proudů,
jako strašidla by sháněl, k soudu.

Na západě u večerní době
chvěl se nebe zakalený zor,
peřesté se mráčky nesly k sobě,
kupíce se nad i pod obzor
se všech stran, až v přepodivném honu
temně zapadaly v nebesklonu.

Pojedenkrát ještě za soumraku
pokraj půlnočního nebe zrud’
jako bělmo hněvivého zraku,
když mu brvy stáhne zlobný trud —
mrak se s mrakem choulil zas a trhal,
a z vnitř ňader rudé žáry vrhal.

Od středu tři sloupy zdatné síly
tyčily svůj paprskový dřík,
hned jakoby vyrůstaly v týly,
hned zas úžily se v okamžik;
myslili jsme zprvu, že kdes hoří,
avšak ne — bůh výstrahy též tvoří.

Severní to byla tenkrát záře,
ale potrvala delší čas —
nejdřív rostla, potom v zlaté páře
kryta zvolna bledla, mřela zas;
jenom tam, kde povstala a zhasla,
jako dříve obloha se třásla.

Za to přikvapili jiní hosté:
všude plno povětrných chmur;
nebe, jindy téměř mraků prosté,
skrylo tvář, a hejno děsných stvůr
s jakous zlobou tajemnou a dravou
sklánělo se denně nad Šumavou.

Meluzina lkala usedavě,
hněvem sršel černý mraku zor,
žhavé hady metal horám k hlavě,
z bahen vstával těžkým kouřem mor,
a po smutně šeptajícím vřesu
balvany svých jedů valil k lesu.

Horský vítr ostřej’ pohvizdoval,
lítěji vždy kolem dupčil výr,
že i v skalním úkrytu se choval
polétavý druhdy netopýr;
i ta sova zahoukla si chvojím:
nepůjdu dnes na lov, dnes se bojím!

Každou chvíli slunce po západu
z jiné strany jiný vítr dul,
snad že slétaly se v jakous radu;
starý buran hroznou zradu kul:
k zlostné práci volal svoje sluhy,
palice jim dada v svalné pruhy.

Tak to kuly; já však z blízké stoky,
zlou hnán tuchou, mnohý kámen snes’
na mé střechy rozložité boky,
by jí některý z nich neodnes’;
znalť jsem vždy ty líté jejich zrady,
když dávaly hlavy dohromady.

Byl jsem hotov dřív než započaly;
však tu noc jim hvízdal seveřík,
a hned větry jako kanci hnaly
přes balvany, stromů padlý dřík;
vyly, ryly, kňučely až děsno,
prchajíce z pláně v kmenů těsno.

Každý jinak lítil se a řádil:
jeden valouny hnal ložem strouh,
jiný zase do parostu pádil,
aby svlékal stráně z křovných rouch;
jiní zase při zběsilém hodu
se skalnatých srážely se schodů.

Jeden štěkal, jiný řval a chroptil,
jiný širočinou sekal v chlum,
onen z jícnu štěrk a kámen soptil,
jiný mrskal vln divoký tlum;
jiný jakby zpátky hnát chtěl řeku,
úžlabí jí těsnil v strašném skřeku.

Jak roj ďáblů z pekelného česla,
tak se netvorů těch kletá směs,
kryta pláštěm noci, zhoubně nesla
drtit ňádro skal a mýtit les;
a jak v oře vlk, když hlad ho pudí,
zakousla se v Šumavino hrudí.

Čemu duch se klaněl po staletí,
písní opěval a láskou střeh’,
vše to zničil, zdusal jako setí;
v sosny jako v sítí hroch si leh’,
a co klům se namanulo k plenu,
vyvráceno bylo od kořenů.

Hrozný buran semo tamo lítal;
jako vůdce, děsně rozkacen
hned vodami na jezeře zmítal,
hned, za žezlo vyrvav starý kmen,
jako pírkem nad hlavou jím točil,
nutě v boj, kdo z čety nazpět skočil.

Přes jezero s jedné k druhé straně
netvornou svou paží stavěl most:
hrotil balvany a na jich hraně
kladl z jedlí upletený chvost;
a co lesem nabral klad a klestu,
v chechtu házel na tu svoji cestu.

Po tom mostě jeho sbor se valil,
on vždy v předu; strašná jeho žeň!
Co mu v cestě bylo, strh’ a svalil,
jako vetché stéblo uťal peň;
takto širokou si cestu mýtil,
po níž dále děsný hon se lítil.

Bouře třásla perutí svou dračí,
jako tetřev, prabydlitel skal,
když se při tokání v kruhu stáčí,
v slabšího by soupeře se dal;
hned zas, jako koráb vlny oře,
ryla hněvem v hor zelené moře.

Toulaví té vřavy nájezdníci
do našich též tloukli okenic,
my však modlili se při hromnici;
a když lítilo se nanejvíc
ono hejno samým peklem štvané,
děli jsme: „Tvá vůle staň se, Pane!“ —