Dřevorubec/V.

Dřevorubec Adolf Heyduk
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 37–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ze škol málo užitku mi bylo;
za to však jsem věděl v jarní čas,
kde se jaké drozdí hnízdo krylo,
kde má pěnice, kde konipas,
jak se napodobí ptačí křiky,
a kterak se líkne na stehlíky.

Brzy do školy jsme šli jen spoře;
řekli jsme si jenom, kdy a kam,
a hned ráno brali jsme se k hoře
na brávníky k skalním trhlinám,
anebo jsme sýkor četné hloučky
na lep chytali a na obloučky.

Jak tu viseli ti nebožáci!
Leč když já se zachvěl, smál se druh:
Kdyby žili všichni tito ptáci,
na chléb by nám klásek nedotuh’,
snad že bychom všichni, starý mladý
ponenáhlu zahynuli hlady.

Tak mě učil, a když přišly mrazy,
juž jsem zapomněl, co stesk a pláč,
chodívaje v houštiny a v mlázi
tažné pěvce chytat na roháč;
ale doma bedliv jsem si vodil,
jak bych nejpilněji v školu chodil.

Časté bylo otce varování,
častý jeho hněv a častý trest;
než jsem lávku přešel vzhůru k stráni,
vše jsem zapomenul na ručest,
také máti skryla hrstku zlého
dvěma slovy: „Máme jediného!“

A tak nedělo se mnoho lépe;
otce slovo na dětinský hřích
často marně naléhá a klepe —
mně zvěst o strašidlech hochových
tak utkvěla v duši přehluboce,
že jsem se ho více bál než otce.

Však mně také hrozil častokráte,
nepůjdu-li, že mne poblíž vod
za soumraku cestu domů zmate,
světélka že dá mi za průvod,
doubraváka s zelenými vousy
nebo hýkadlo, jež lidí rdousí.

Tu kdys jednou zimy při oddechu
v haldy sněhu dýchal mladý jih,
ze školy jsme prchli v ručím spěchu,
na panáky svalovati sníh,
a hned zrnu klestili jsme drahu
na chaloupku u horského svahu.

Podál chatky vedla sporá stezka,
vedle planých růží květná mříž,
vprostřed šedě obarvená deska,
na ní jméno, příjmení a kříž,
jak je horal podél cesty staví
těm, jež pán bůh zemských útrap zbaví.

Jíním obalené šípku pruty
opínaly skrovný pomník ten,
jak by na ně diamanty vsuty,
tak v lahodném slunku hrály jen,
a to prkno zpuchřelé juž cele,
jak by zasazeno do úběle.

Sotva druh můj keř a desku shledl,
děl: „Hle, jaký k hrudování cíl!“
A juž kouli uhnětl a zvedl,
rozpřáh’ se a v desku udeřil;
vzdychlo prkno zpuchřelé jak v bolu,
a dřevěný pomník padl dolů.

Druh se smál, já s ním; tu v pláči, křiku
malý dívčí andílek se zved’,
bolné naříkání v rudém rtíku,
lomil ručkama a tak si ved’:
„Matčin pomníček mi vyvrátili,
ach můj bože, ach můj bože milý!

Kam pak já teď večer chodit budu,
s čím se těšit, s kým že hovořit?
Proč jsi mně radš neposlal tu hrudu?“ —
„Jestli chceš, tu můžeš ještě mít!“
zachechtal se soudruh, blýsknul zraky,
a zavolal na mne: „Házej taky!

Házej, házej, k čemu tolik fňuku!
Hrudka neuškodí, to mi věř!
Který dříve? kdo má lepší ruku?
Ty jsi hloupý! Vidíš, takhle měř!“
Však než dítko nová stihla rána,
jinou paží paž je ukována.

Otec můj, sníh na prošedlém vlase,
bleskem pokuty juž rádce stih’,
ret se hněvem chvěl a tuhnul zase,
mrštil druhem mým; ten když se zdvih’,
lál a soptil, a juž ruka smělá
ledem hnětla střed otcova čela.

Leb i líce zalily se krví,
a já v pláči k nohám se mu vrh’,
úpěl, štkal, až otec zjasniv brvy
děl: „Jsi trestu prost, tvůj svůdce prch’;
kéž ta rána k tvému, k mému štěstí
poslední jest, již mi pro tě nésti.“

Šli jsme domů, otec s kleslou hlavou,
již byl šatem z nouze obvázal,
sekeru nes’ svojí rukou pravou,
levou chvějící mou ruku vzal;
nemluvil, jen před sebe se díval,
vzdychl si a smutně hlavou kýval.

Byloť hůře, než se zprvu zdálo:
led zasáhnul ostřej’ v čela kost;
povždy víc, ač z počátku jen málo,
jitřila se rány hlubokost,
až konečně matky stálou péčí
vyváz’ živitel můj z nebezpečí.

O škole juž nebylo víc zmínky;
však když otec odcházíval v les,
také já šel z učazené sínky,
abych těžkou sekeru mu nes’,
abych malé samotěžky smýkal
a na perný chléb té práce zvykal.

Doma otec často při kahánku
do uhnětlých rukou hlavu dal,
zprvu na tíž temena a spánků,
pozděj’ na závrať si stěžoval;
však i toto prchlo za čas krátký
a jen zřídka vracelo se zpátky. —

Neslyšel jsem více o svém druhu,
otec jeho trpkou bídu třel,
byl prý plný soudů, plný dluhů;
a když za jeseně vyhořel,
pravili, že náhodou to není,
chtěl prý spíše dostat pojištění. —

Nerad čistím prahy jiných domů,
aniž zrnko hledám v koši plev;
něco závist přimýšlí vždy k tomu,
něco škodolibost, něco hněv,
něco pravdy samo se v to tlačí —
letu pravdy sotva mysl stačí.

Z našich hor však přesídlel se starý,
s ním jak nelze jinak, také hoch;
dostal list a k tomu pečeť z fary,
tak že v městě chleba prosit moh’,
tam prý však — nu v smrti jed je líkem —
vychytralým stal se podloudníkem.