Dřevorubec/III.

Dřevorubec Adolf Heyduk
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 27–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zimě bylo krutěj’ všemu zvykat;
dni jsou krátké, všude led a sníh,
těžká práce: kmeny s vrchů smykat
nebo dříví svážet na saních;
když Šumava v rubáši se bělá,
tu se ani na chléb nevydělá.

To byl pro mne čas vždy neveselý,
když vzal otec sekeru i brus,
aby spořil často týden celý
pro tři duše skrovný chleba kus;
v takých dobách máti vždy mi teskla,
večer se jí v očích slza leskla.

V témdni dvakrát na cestu se dala,
v bílém šátku hrstku potravin,
k černé žemli sýra nastřádala,
v skalnaté pak hory nesla týn;
přestlala též chudé lože v srubu
z chvoje, ze slámy a z listí dubů.

S vrchů dříví sváženo je dolů
na pokraje splavných lesních rýh;
tamo rovnáno je do čtyř kolů.
Však když vydatnější zavál jih,
a svým dechem počal ledy tavit,
musilo se dříví dále plavit.

Na pokraji potoků těch lesných
stával otec s ráhnem noc i den,
metal dříví do přívalů děsných,
bráně, by jich nevrhala ven
přítěží tou bystřeň zmetešená
tak že v nebe kvasila se pěna.

Tak ji mají rádi naši lidé;
však když slabne časem její běh,
a v korytě mnoho dříví zbyde,
Černé jezero se pustí v spěch,
aby zastavené stekly splavky
porůznými žlaby do Úhlavky.

Dva měsíce tekou černé vody,
dva měsíce trvá proudný sten;
leč kdo nezná líté jejich svody,
bývá stržen v proud a utlačen.
Kdož zná bystřeň? zdali břehy mezné
zkrotí ji? těch ona nenalezne!

Taká bystřeň blízkou strží hnala,
rozlícená lvice našich hor;
její vášeň pole napadala,
kmeny vlekl s sebou její vzdor,
a v ty luhy v divém nepokoji
na vše strany bila vášní svojí.

Do skal ryla mohutné své tlapy,
balvany z nich trhal její vztek,
vřesný šat i mechovité kápí,
a co na nich zbylo, všecko svlek’;
vzdorné sosny ovinula v půli
a jak hračku odnášela v důli.

Však když vody spadly blízkým časem,
tu se zaskvěl náhle dálný luh,
jak když před svatebním hodokvasem
opáše se jonák zdobou stuh.
Rosná krůpěj mezi travinami
skvoucími se leskla drahokamy.

Ach tu šťasten pospíchal jsem z chaty,
abych vše ta kouzla uviděl:
Ostrý vystoup’ na zelené paty,
Pancéř kšticí v sivých mlhách pněl,
a kol něho spěly oblak davy,
jako žal kol zadumané hlavy.

V pravo ale temném na Špičáku
a Jezerní stěny na jedlích,
tam, jak ostříž v hnízdě zpěvných ptáků,
věčně hvízdavý se vichor líh’,
aby bouře nájezdníky sbíral
a ty naše kraje rval a týral.

Věru z ňader Šumaviny z dáli
žalostný se ke mně povzdech nes’,
její boky — nebetyčné skály —
její kštice — věkovitý les —
vše se chvělo, jako bouře zdmutím,
horských prsou těžkým oddechnutím.

Zdál-li hvozd se její býti skrejší,
byly luhy její sadem snad;
a když přišel někdo hovornější,
děl, že na Ostrém má skvostný hrad,
jehož skryté věže v nočním mraku
obrovitě rostou do oblaků.

Tam prý za teplejších nocí v jaru
pláče nad zaniklou slávou Čech
velké slzy skalin do poháru,
jichž usušit nemůž’ slunce žeh,
jež lid vůkol jezery zval v bludu,
já slzami samoty a trudu.

Krásná byla Šumavička moje,
když se v slunný přioděla háv,
sýkořic když zlíhly se v ní roje,
do dřev klepal dlask a krutihlav,
a kdy sokol, mladým pokrm nesa,
nad jedlemi kroužil do kolesa.

Krásnější však pro mne bylo mnohem,
když, mlh neprůhledných zcela prost,
mladý měsíc s dvojatým svým rohem
v úplňku se vzmáhal zlatý skvost,
a některé hoře do úžasu
v jedlích tkvěl, jak topas v dívčím vlasu.