Děti kapitána Granta (Beneš)/Odjezd Dunkana

Děti kapitána Granta Jules Verne
Návrh lady Glenavarnové	Odjezd Dunkana	Cestující v kabině číslo šest

Údaje o textu
Titulek:	Odjezd Dunkana
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1923
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Beneš
Licence překlad:	PD old 70

Řekli jsme již, že lady Helena byla ducha silného a šlechetného. Nepopíratelným svědectvím toho bylo, co právě učinila. Lord Glenarvan měl zajisté dobré právo býti pyšným na tuto šlechetnou ženu, která byla s to, aby jej chápala a sledovala. Myšlenka kvapiti kapitánu Grantovi na pomoc vznikla v něm již v Londýně, když tam se svou žádostí byl odmítnut; že jí dříve neprovedl, toho příčinou bylo, že si netroufal mysliti na to, aby se odloučil od choti své. Ježto však lady Helena sama si přála vydati se na cestu, zhostil se veškeré váhavosti. Služebnictvo zámecké uvítalo tento návrh s nadšeným voláním; vždyť běželo o to, aby zachráněni byli bratři, kteří byli Skotové jako oni sami, a lord Glenarvan se připojil k provolání slávy, jež náleželo paní z Luss.

Rozhodnuto ihned o odplutí, ježto nesměla se ani chvíle ztratiti. Ještě téhož dne lord Glenarvan zaslal Johnu Manglesovi rozkaz, aby s Dunkanem zajel do Glasgowa a aby vše přichystal k cestě do jižního moře, která po případě se může státi plavbou kolem světa. Ostatně když lady Helena pronesla svůj návrh, nepřechvalovala způsobilost lodi Dunkana; byl vystavěn velmi pevně, měl velikou rychlost a mohl bez obavy pokusiti se o cestu s dalekým cílem.

Byl to nejpěknější vzor parní jachty; loď měla nosnost dvě stě deset tun, a první lodi, které přistaly k Novému světu, Kolumbovy, Vespucciovy, Pinçonovy, Magellanovy, byly rozměrů mnohem menších. ^[1]

Dunkan měl dva stěžně: jeden přední s velkou plachtou, dvoustěžňovou to plachtou, s malou plachtou vrcholkovou a malým bramsem; hlavní stěžeň nesl plachtu brigantinovou a vrcholkovou, mimo to měl velkou třírohou plachtu rozpiatou mezi oběma stěžni, pak malou třírohou plachtu a plachty na lanoví. Plachtoví bylo tedy dostatečné, aby pomocí jeho jachta těžila z větru jako prostá loď plachetní; ale především spoléháno na sílu mechanickou, uzavřenou mezi boky jejími. Její stroj, jenž měl skutečnou sílu stošedesáti koní a byl sestaven dle nové soustavy, měl přístroj k rozepětí páry pokud možná největšímu; byl to stroj o vysokém tlaku a uváděl v pohyb dva šrouby. Dunkan napiav všecku páru mohl dosíci rychlosti až dotud nevídané. A skutečně při svých prvních pokusech v zálivu Clydském, jak to bylo viděti na patent-logu“,^[2] dosáhl rychlosti až do sedmnácti mil za hodinu.^[3] Tak jak byl, mohl tedy vykonati cestu kolem světa. John Mangles nepotřeboval ničeho, leč postarat se o dostatečné jeho zásobení.

Jeho první starostí bylo, aby rozšířil komory lodní a dal do nich vnésti co možná největší množství uhlí, neboť bývá to obtížno na cestě obnovovati zásoby paliva. S toutéž obezřelostí postaral se o potraviny, jimiž loď na celá dvě léta zásobil; peněz mu nescházelo, a měl jich ještě s dostatek, aby mohl zakoupiti dělo otáčecí, které bylo upevněno na přídě jachty; nikdo nemůže předvídat, co se přihodí, a jest to vždy dobré, může-li se vypáliti osmiliberní koule na vzdálenost čtyř mil.

Musí se uznati, že John Mangles se velmi dobře vyznal v oboru svém; ač velel toliko jachtě zábavní, nicméně náležel k nejlepším skipperům glasgowským, Bylo mu třicet let, rysy tváře jeho byly trochu drsné, ale svědčily o jeho odvaze a dobromyslnosti. Narozen byv v zámku, byl vychován rodinou Glenarvanů, která z něho učinila výborného námořníka. John Mangles podal již důkazy o své obratnosti, ráznosti a chladnokrevnosti při nejedné ze svých dalekých cest. Když lord Glenarvan nabídl mu velení na Dunkanu, přijal je s radostí, neboť měl rád pána na Malcolm-Castlu jako svého bratra, a ač se s ním do té doby nesetkal, vyhledával přece příležitost aby se mu zavděčil.

Vrchním kormidelníkem byl Tom Austin, starý námořník který zasluhoval všecku důvěru; mužstvo Dunkana sestávalo z dvacetipěti mužů, kapitána v to počítaje i vrchního kormidelníka; všichni příslušeli do hrabství Dumbartonského; všichni tito zkušení lodníci byli synové selských nájemců rodiny Glenarvanů a tvořili na palubě clan statečných Skotů, mezi nimiž nescházel ani bagpiper.^[4] Lord Glenarvan měl v mužstvu tom četu lidí, šťastných ve svém povolání, oddaných, srdnatých, obratných v užívání zbraní a v službě lodní a způsobilých následovati jej na všech odvážných výpravách. Když mužstvo Dunkana se dovědělo, kam popluje, nemohlo zatajiti své radostné vzrušení, a skály Dumbartonské se probouzely při jich nadšeném volání: hurrá!

John Mangles, jsa ustavičně zaměstnán vystrojováním a zásobováním lodi, neopomněl opatřiti obydlí pro lorda a lady Glenarvanovy na palubě vším potřebným pro tak dalekou cestu. Musil také upraviti kabiny pro děti kapitána Granta, neboť lady Helena nemohla odepříti Mary dovolení, aby ji následovala na palubu Dunkanu.

Co se tkne Roberta, byl by se zajisté vplížil na loď, i kdyby mu to nebylo bývalo dovoleno. A kdyby měl na lodi sloužiti za plaveckého pacholíka, jako Nelson a Franklin, byl by se dostal na palubu Dunkana. Jak by se to mohlo odepříti takovému hošíku! Ani se o to nepokusili. Také v jiné věci mu nebylo odepřeno; nechtěl totiž býti pouhým cestujícím, nýbrž chtěl na lodi sloužiti jako pacholík, nováček nebo lodník. John Mangles vzal si na starost vycvičiti jej v námořnictví.

„Dobrá,“ pravil Robert, „nešetřte mne důtkami, nevykonám-li něco správně.“

„Buď bez starosti, milý hochu,“ odpověděl Glenarvan s vážnou tváří, a ani nedodal, že užívání „kočky s devíti ocasy“^[5] bylo zakázáno a ostatně zcela zbytečno na palubě Dunkana.

Abychom doplnili seznam cestujících, postačí jmenovati majora Mac Nabbsa. Major byl mužem asi padesátiletým, měl vzezření klidné a pravidelné, byl povolný a ochotný, výborná a dokonalá povaha, skromný, tichý, mírný; byl vždy téhož mínění o jakékoliv věci a s kýmkoliv, nehádal se, neodporoval a nerozhorlil se nikdy; týmž krokem, jakým kráčel po schodech do své ložnice, byl by vstoupil do průlomu v hradbách; nedal se ničím rozčiliti, ničím s místa pohnouti, ani koulí z děla a mohlo se očekávat, že zemře, aniž by našel příležitost vypuknouti v hněv. Muž tento měl ve svrchované míře nejen obyčejnou odvahu bojiště, tu fysickou srdnatost, která jediné se zakládá na síle svalů, nýbrž měl, což mnohem jest lepší, odvahu mravní, to jest pevnost, odhodlanost duševní. Měl-li nějakou chybu, zakládala se v tom, že byl naprostým Skotem od hlavy až k patě, Kaledonec čisté krve, jenž houževnatě zachovával staré zvyky své země. Proto také nikdy nechtěl sloužiti Anglii, a hodnosti majora dobyl si při 42. pluku Highland-Black-Watch, černé gardy, jejíž setniny byly utvořeny výhradně ze skotských šlechticů. Mac Nabbs obýval jako bratranec Glenarvanův v zámku Malcolmském a ve své hodnosti majora považoval to za zcela přirozené, aby bral podíl na daleké cestě Dunkana.

Takový byl tedy personál jachty, která nepředvídanými okolnostmi byla osudem určena, vykonati jednu z nejpodivnějších cest za doby současné. Od příchodu svého na Steamboat-Quay v Glasgowě byla výhradným předmětem zvědavosti obecenstva; značné zástupy ji každého dne navštěvovaly; projevovala se jí obecná pozornost, mluvilo se jen o ní, k nemalé nevrlosti ostatních kapitánů z přístavu a mezi nimi zejména kapitána Burtona, velitele Scotie, velkolepého korábu, zakotveného blízko Dunkana, který měl odplouti do Kalkutty.

Scotia při své velikosti měla právo považovati Dunkana za prostý „fly-boat“^[6].

Přes to přese vše soustřeďovala se všecka pozornost při jachtě lorda Glenarvana, ano, rostla ještě den ke dni.

Chvíle odjezdu se přiblížila. John Mangles osvědčil při vypravení lodi svou zručnost a hbitost. Měsíc po svých prvních pokusech v zálivu Clydském, Dunkan, byv dostatečně vystrojen, zásoben a upraven, mohl vyplouti na širé moře. Odjezd byl ustanoven na den 25. srpna, což poskytovalo naději, že jachta přibude do jižních končin počátkem tamního jara.

Když se rozhlásilo, co lord Glenarvan chce podniknout, zasílány mu četné výstrahy před nesnázemi a nebezpečími takové cesty; ale on jich nedbal a rozhodl se opustiti Malcolm-Castle. Ostatně neschvalovali jeho jednání také mnozí, kteří se mu obdivovali. Veřejné mínění však se osvědčilo ve prospěch skotského lorda, a všecky listy — ovšem vyjma časopisy vládní — odsuzovaly jednomyslně jednání úředníků Admirality v této záležitosti. Lord Glenarvan však neměl smyslu ani pro hanu ani pro chválu: konal svou povinnost a staral se málo o ostatní.

Dne 24. srpna opustili Malcolm-Castle Glenarvan, lady Helena, major Mac Nabbs, Mary a Robert Grantovi, Mr. Olbinett, steward čili správce zásob na jachtě, a jeho žena Mrs. Olbinettová, ustanovená k službám lady Glenarvanové, rozloučivše se dojemně se služebnictvem rodiny. Několik hodin na to byli již ubytováni na lodi. Obyvatelstvo Glasgowské uvítalo sympatickým obdivem lady Helenu, mladou a srdnatou dámu, která zřekla se klidných radostí života bohatstvím oplývajícího a spěchala na pomoc nešťastným trosečníkům.

Obydlí lorda Glenarvana a jeho choti nalézalo se v zádi paluby Dunkana: sestávalo ze dvou ložnic, salonu a dvou pokojíků pro oblékání; dále byla zde chodba společná obklopená šesti kabinami, z nichž pět zaujali Mary a Robert Grantovi, Mr. a Mrs. Olbinettovi a major Mac Nabbs. Kabiny Johna Manglesa a Toma Austina nalézaly se v rohu a otvíraly se na palubu, Mužstvo bylo ubytováno v mezipalubí a to velmi pohodlně, neboť jachta nenesla jiného nákladu kromě uhlí, potravin a zbraní. John Mangles měl tedy dosti místa pro upravení vnitra lodi a užil prostory velmi obratně.

Dunkan měl odplouti v noci ze dne 24. na 25. srpna při nastávajícím odlivu ke třetí hodině ranní. Ale před tím obyvatelstvo Glasgowa bylo svědkem obřadu dojemného. Kolem osmé hodiny večer opustili jachtu lord Glenarvan a hosté jeho, všecko mužstvo lodi od topičů až po kapitána, zkrátka všichni, kteří se měli zúčastniti obětovné plavby, a odebrali se do staré Glasgovské katedrály sv. Munga. Tento starý chrám, jenž zůstal neporušený uprostřed zpustošení v době reformace, a který tak podivuhodně popsal Walter Scott, přijal pod své obrovské klenutí cestující a námořníky Dunkana. Veliké davy lidu je doprovázely. Zde v hlavní lodi chrámové, plné náhrobků jako nějaký hřbitov, ctihodný kazatel Morton vzýval nebesa, aby požehnala výpravě, kterou poroučel v ochranu Prozřetelnosti. Na okamžik bylo slyšeti v starém chrámě hlas Mary Grantovy. Mladá dívka modlila se za své dobrodince a prolévala před Hospodinem vřelé slzy vděčnosti. Na to shromáždění se v hlubokém pohnutí rozcházelo. Do jedenácté hodiny vrátili se všichni do posledního muže na palubu. John Mangles a mužstvo přiložili ruce k posledním přípravám.

O půl noci rozdělány ohně pod kotly; kapitán nařídil horlivě přikládat, a brzo proudy černého kouře směšovaly se s mlhami nočními. Plachty Dunkana byly pečlivě stočeny v plátěný obal, který je chránil před začazením, neboť vítr vál od jihozápadu a nebyl tedy směru lodi přízniv.

Ve dvě hodiny Dunkan počal se otřásati, ježto kotle jeho byly silně vytopeny; manometr ukazoval tlak čtyř atmosfér; vyhřátá pára syčela odcházejíc záklopkami; příliv dostoupil v té chvíli vrcholu svého, šeřilo se a bylo možno již rozeznati cestu vodní v průplavu Clydském mezi bojemi a a biggingy,^[7] jichž světla zanikala při znenáhlém svítání. Bylo možno již odplouti.

John Mangles ohlásil to lordu Glenarvanovi, který ihned vstoupil na palubu.

Nastával, jak patrno bylo, odliv; Dunkan několikráte silně zahvízdl, zvedl své kotvy a vyplétal se z lodí jej obkličujících; šroub uveden v pohyb a jachta zabočila na cestu vodní uprostřed řeky vykázanou. John nevzal si lodivoda; znal výtečně průplav Clydský a žádný lodivod nebyl by lépe než on řídil loď. Na znamení, jež dal, loď se otočila; pravou rukou dával rozkazy strojníkům a levou rukou řídil kormidlo tiše a pevně. Brzo poslední továrny mizely a místo nich objevovaly se letohrádky, vystavěné tu a tam na pobřežních pahorcích, a hluk městský ztrácel se v dálce.

Hodinu na to Dunkan projížděl těsně kolem skal Dumbartonských; za dvě hodiny byl již v zálivu Clydském; v šest hodin ráno obeplul mys Cantyrský, opustil pak průplav Severní a plul po širém Oceánu.

---

1. Čtvrtá cesta Krištofa Kolumba byla vykonána se čtyřmi loďmi. Největší z nich, karavela kapitánova, na které se nalézal Kolumbus, měla 70 tun nosnosti; nejmenší měla jich jen 50. To byly vskutku jen pobřežní lodi.
2. Patent-log jest nástroj, který rafiemi na kruhu, jenž na stupně jest rozdělen, naznačuje rychlost lodi.
3. 17 mil neb uzlů. Námořní míle čítá 1852 metrů; 17 námořních mil činí 7,7 mil, tedy téměř 7 francouzských mil (lieus) po 4 kilometrech.
4. Dudák, jejž ještě lze nalézti při plucích skotských horalů.
5. Důtky z devíti řemenů, silně užívané v anglickém loďstvu.
6. Výletní parníček.
7. Malé kupy kamení, které označují úzkou vodní cestu.