Děti kapitána Granta (Beneš)/Na třicátém sedmém rovnoběžníku

Děti kapitána Granta Jules Verne
Úžina Magellanova	Na třicátém sedmém rovnoběžníku	Pochod Čilskem

Údaje o textu
Titulek:	Na třicátém sedmém rovnoběžníku
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1923
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Beneš
Licence překlad:	PD old 70

Osm dní po obeplutí mysu Pilaresského Dunkan vjel plnou parou do zátoky Talcahuanské, velkolepého to limanu asi dvanácte mil dlouhého a devět mil širokého. Počasí bylo čarokrásné. Nebe v této končině nemá jediného obláčku od listopadu do března, a jižní vítr vane ustavičně podél břehů těch, chráněných pohořím And. John Mangles, sleduje rozkazy lorda Glenarvana, plul těsně podél souostroví Chiloé a nesčetných trosek pevniny americké. Nějaké zbytky z lodi, zlámané bidlo, kus dřeva rukou lidskou zpracovaného mohlo Dunkana přivésti na stopu stroskotané lodi, ale nespatřili ničeho a jachta plovoucí dále zakotvila konečně v přístavě Talcahuanském čtyřicetdva dni po vyplutí z mlhavých vod zátoky Clydské.

Ihned dal Glenarvan spustiti člun na moře a provázen jsa Paganelem přistal u přístavní hráze. Učený zeměpisec užil této příležitosti, aby osvědčil svou znalost španělštiny, které se byl tak svědomitě učil; ale k velikému svému úžasu poznal, že mu domorodci nechtějí porozuměti.

„Patrně nemám správného přízvuku.“

„Pojďme na celnici“ navrhl Glenarvan.

Tam mu sdělili pomocí několika anglických slov, provázených výmluvnými posunky, že britský konsul sídlí v Concepcionu, které jest asi hodinu cesty vzdáleno. Glenarvan snadno si opatřil dva hbité koně a za nedlouho vjel s Paganelem do zdí tohoto velkého města, které založil podnikavý Valdivia, srdnatý soudruh Pizzarrův.

Dávná sláva a lesk města ovšem pobledly! Byvši často vypleněno domorodci, bylo r. 1819. zapáleno, opuštěno, rozvaleno; jeho zdi zůstaly do dnes začazené ohněm a Talcahuanem jsouc zastíněno, čítá dnes sotva osm tisíc duší. Pod línými nohami obyvatelů ulice se proměňují v prérie. Není tam obchodu, není čilosti a podnikavosti. Mandoliny ozývaly se z každého balkonu a touhyplné zpěvy vycházely z pod žaluzií v oknech. Concepcion, starobylé město mužů, stalo se vesnicí žen a dětí.

Glenarvan nebyl nikterak žádostiv dověděti se něčeho o úpadku města, ač Jacques Paganel by mu to byl velice rád pověděl, nýbrž bez odkladu odebral se k J. R. Bentockovi, esq., konsulu Jejího britského Veličenstva. Konsul přijal jej velmi zdvořile a když se dověděl o záležitosti kapitána Granta, ochotně přijal na sebe úkol, že opatří zprávy z celého pobřeží.

Že by se byl trojstěžník Britannie stroskotal na třicátém sedmém stupni podél břehů čilských aneb araukanských, tato otázka rozhodnuta záporně. Ani konsul ani jeho kolegové ostatních národností nedostali zpráv o podobné události. Glenarvan však nepozbyl mysli. Vrátil se do Talcahuana. a nešetře ani cest, ani peněz a jiné péče, rozeslal sám na celé pobřeží agenty. Ale úsilí toto bylo marné. Nejpečlivější vyšetřování u obyvatelů pobřežních nemělo úspěchu. Z toho se musilo souditi, že Britannie nezanechala ani nejmenší stopy po svém stroskotání.

Glenarvan oznámil tedy svým společníkům, že všecka jeho práce byla marna. Mary Grantova a bratr její nemohli utajiti bolest svou nad tím. Právě bylo šest dní po zakotvení Dunkana před Talcahuanem. Cestující byli shromážděni na dunettě. Lady Helena, nikoliv slovy — co by také byla mohla říci — ale něžností chlácholila obě zarmoucené děti kapitánovy. Jacques Paganel vzal do ruky listinu, která dala podnět k cestě, a prohlížel ji znova bedlivě, jak by chtěl z ní vypátrati nová tajemství. Když asi hodinu tak ji zkoumal, Glenarvan jej oslovil takto:

„Paganele! Odvolávám se k důvtipu vašemu. Jest snad náš výklad těchto listin mylný? Není snad smysl oněch slov logický?“

Paganel neodpověděl. Přemýšlel.

„Mýlíme se snad v příčině předpokládaného dějiště katastrofy?“ pokračoval Glenarvan. „„Nevnucuje se jméno Patagonie samo lidem trochu bystrozrakým?“

Paganel mlčel ještě pořád.

„Konečně,“ pravil Glenarvan, „nedává nám slovo Indien dostatečný důkaz?“

„Zajisté“ odvětil Mac Nabbs.

„A pak není-li patrno, že trosečníci když to psali, obávali se, aby jich Indiáni nezajali?“

„Počkejte, milý lorde,“ odvětil konečně Paganel, „jsou-li vaše ostatní závěrky správné, poslední nezdá se mi býti zcela přesným.“

„Co tím chcete říci?“ tázala se lady Helena, co zraky všech byly upřeny na učeného zeměpisce.

„Myslím,“ odvětil Paganel klada důraz ve svá slova, „že kapitán Grant jest nyní zajatcem Indiánů, a dokládám, že listina tato nepřipouští žádné pochybnosti o tom.“

„Objasněte nám to, pane,“ žádala miss Grantova.

„Není nic snazšího než to, milá Mary; místo abychom četli v listině budou zajatými, čteme jsou zajatými, a vše se objasní.“

„Ale to není možná!“ odvětil Glenarvan.

„Není možná? A proč, šlechetný příteli?“ tázal se Paganel usmívaje se.

„Protože láhev nemohla býti vržena do moře, leč ve chvíli, kdy se boky lodi rozbíjely o skálu. Odtud sleduje také, že stupňů délky a šířky lze užiti toliko na místo stroskotání.“

„To není ničím dokázáno,“ namítl živě Paganel, „a nepochopuji, proč by trosečníci, když byli od Indiánů zavlečení, do vnitra pevniny, nebyli chtěli pomocí této láhve dáti zprávu o místě svého zajetí.“

„To jest zcela prosté, milý Paganele, poněvadž má-li láhev vhozena býti do moře, jest především třeba, aby tu moře bylo.“

„Anebo není-li ho tam,“ opáčil Paganel, „tedy aby tam byly aspoň řeky, které se do moře vlévají.“

Neočekávaná odpověď tato překvapila všecky; zamlčeli se, ježto nebylo lze jí odporovati. Oči všech zazářily a Paganel soudil z toho, že všichni jsou novou nadějí naplnění. Lady Helena ujala se první slova:

„Jaká to myšlenka!““ zvolala.

„Ale je dobrá,“ doložil prostoduše učenec.

„Tedy myslíte?“… pravil Glenarvan.

„Myslím, že bychom měli vyhledati třicátý sedmý stupeň šířky tam, kde protíná pobřeží americké, a aniž bychom se od něho odchýlili dále než o půl stupně, že bychom měli sledovati jej až tam, kde se dotýká moře Atlantického. Snad najdeme na jeho čáře trosečníky z Britannie.“

„To je slabá naděje!“ ozval se major.

„Byť i byla sebe slabší,“ opáčil Paganel, „nesmíme ji ponechati nepovšimnutou. Mám-li pravdu, náhodou, že ona láhev dostala se do moře nesena proudem řeky z vnitra pevniny, doufám, že se dostaneme na stopu zajatců. Podívejte se, přátelé, na mapu této země, a přesvědčím vás o tom nade všecku pochybnost!“

Za těchto slov Paganel rozložil na stole mapu Čilska a provincií argentinských.

„Pohleďte,“ pokračoval, „a sledujte mne na této procházce napříč pevninou americkou. Protněme úzký pruh čilský. Překročme Kordillery Andské. Sestupme do pamp. O potoky, řeky a veletoky není tam zajisté nouze. Tu vidíte rio Negro, zde rio Colorado, tady jejich přítoky a hle, všecky jsou přeťaty třicátým sedmým stupněm šířky a všecky mohly sloužiti k dopravě oněch listin. Tam snad uprostřed nějakého kmene, v rukou usedlých Indiánů, na břehu těchto málo známých řek, ve klíně těchto hor ti, které mám právo nazývati našimi přáteli, očekávají pomoc od Prozřetelnosti! Smíme-li je klamati v jich naději? Není-li to míněním vás všech, že jest nám ubírati se těmito krajinami přísně dle čáry, kterou právě můj prst naznačuje na mapě, a kdybych proti všemu nadání přece se klamal, není-li naší povinností ubírati se až na konec třicátého sedmého rovnoběžníku, a kdyby toho bylo třeba k nalezení trosečníků obeplouti třeba směrem jeho celý svět?“

Slova tato, pronesená se šlechetným oduševněním, způsobila hluboké pohnutí v posluchačstvu Paganelovu. Všichni povstali a stiskli mu ruku.

„Ano! můj otec jest tam!“ zvolal Robert Grant, pohlcuje mapu očima.

„A nechť jest kdekoliv,“ odvětil Glenarvan, „my ho najdeme, milé dítě! Nic není logičtějším, než výklad našeho přítele Paganela, a myslím, že jest třeba bez váhání vydati se na cestu, kterou nám ukázal. Buď jest kapitán u čelného kmene Indiánů, aneb jest zajatcem u kmene počtem slabého. V tomto posledním případě ho osvobodíme. V jiném případě, seznavše stav jeho, dopravíme Dunkana na pobřeží východní do Buenos-Ayres, a ozbrojená četa, organisovaná majorem Nabbsem, přivede k rozumu všechny Indiány provincie Argentinské.“

„Výborně, výborně, Vaše Milosti!“ zvolal John Mangles, „a já dokládám, že přechod tento přes pevninu americkou provede se bez nebezpečí.“

„Ano, bez nebezpečí a přílišného namáhání,“ přisvědčoval Paganel. Kolik mužů před námi již to se zdarem provedlo, kteří neměli našich prostředků a jichž odvaha nebyla povzbuzována velkostí podniknutí! Nevydal-li se r. 1782 jistý Basilio Villarmo z Carmen do Kordiller? A není-li známo, že r. 1806 Čilan, soudce z provincie Concepcionské, don Luiz de la Cruz, vyšed z Antuca, sledoval přesně týž třicátý sedmý stupeň, a že, překročiv Andy, přibyl do Buenos-Ayres po cestě čtyřicetidenní? A konečně, zdaž plukovník Garcia, pan Alcide d’Orbigny a můj velectěný soudruh, doktor Martin de Moussy, neprošli tuto zemi kříž na kříž, vykonavše pro vědu, co my chceme vykonati pro humanitu?“

„Pane, pane!“ zvolala Mary Grantova hlasem rozčilením se zajíkajícím, „jak budeme se moci kdy odvděčiti za tuto obětovnost, která vám ukládá tolik nebezpečí?“

„Nebezpečí?“ zvolal Paganel. „„Kdo vyslovil to slovo nebezpečí?“

„Já to nebyl!“ odvětil Robert Grant se zrakem zářícím a s odhodlaným výrazem ve tváři. “

„Nebezpečí!“ pokračoval, „myslíte, že jsou nějaká? Ostatně oč tu běží? O cestu neúplných tří set padesáti mil, protože půjdeme čarou přímou, o cestu, která se vykoná v krajině, jejíž stupeň šířky shoduje se se šířkou Španělska, Sicilie a Řecka na druhé polokouli, a tedy, jak z toho vyplývá, v podnebí rovněž skoro totožném; Konečně o cestu, jež potrvá nanejvýše měsíc! To jest vlastně příjemná procházka!“

„Pane Paganele,“ tázala se nyní lady Helena, „myslíte tedy, dostali-li se trosečníci v moc Indiánů, že byl jich život ušetřen?“

„To se rozumí, madame! Vždyť Indiáni nejsou lidožrouti! Ani pomyšlení! Jeden z mých krajanů, kterého jsem poznal ve Společnosti zeměpisné, pan Guinnard, zůstal po tři léta v zajetí pampských Indiánů. Trpěl zajisté, bylo s ním zle nakládáno, ale posléze vítězně se vybavil z tohoto utrpení. Evropan jest užitečnou bytostí v těchto končinách: Indiáni znají cenu jeho a pečují o něj jako o užitečné zvíře domácí.“

„Nuže, neotálejme,“ pravil Glenarvan, „je třeba vydati se na cestu a to bez odkladu. Jakou cestou se máme ubírati?“

„Půjdeme cestou snadnou a příjemnou,“ odvětil Paganel. „Na počátku trochu hor, potom mírný sestup na východním svahu And a konečně jediná pláň, porostlá travou, pravá to zahrada.“

„Podívejme se na mapu,“ radil major.

„Zde je, milý Mac Nabbse. Půjdeme až na konec třicátého sedmého rovnoběžníku na pobřeží čilském, mezi úskalím Rumenou a zátokou Carnerskou. Prošedše hlavním městem Araukanie, překročíme Kordillery průsmykem Antuckým, nechavše sopku na jihu; potom sestoupíme po svahu na druhé straně a přešedše Neuquem a přebrodivše řeku Colorado, octneme se v pampách a budeme se ubírati do Salinasu, k řece Guamini a k hoře Tapalquenu. Tam se nám již ukážou hranice provincie Buenos-Ayresské. Překročíme je, slezeme pohoří Tandilské a budeme pokračovati v pátrání svém až k úskalí Medano na pobřeží oceánu Atlantického.“

Takto rozmlouvaje vykládal Paganel program výpravy a nepohlížel při tom ani na mapu před ním rozprostřenou; nepotřeboval toho. Prostudovav učené práce Frézierovy, Molinovy, Humboldtovy, Miersovy a Orbignyho a maje paměť důkladnou, nemohl se zmásti ani zmýliti. Dokončiv výklad zeměpisný, doložil:

„Tedy, přátelé, cesta jest přímá. Za třicet dní ji urazíme a přibyli bychom ještě před Dunkanem na východní pobřeží, kdyby jej nepříznivé větry trochu zdržely?“

„Dunkan,“ pravil John Mangles, „má tedy křižovati mezi mysem Corrientesským a mysem sv. Antonína?“

„To se rozumí.“

„A z kolika osob měla by taková výprava sestávati?“ tázal se Glenarvan.

„Z počtu pokud možná nejskrovnějšího. Jde jen o to, abychom poznali stav kapitána Granta, a ne o to, abychom bojovali s Indiány. Myslím si tedy výpravu takto složenou: z lorda Glenarvana, našeho přirozeného vůdce; z majora, který by asi místa svého nepostoupil nikomu; z našeho služebníka Jacquesa Paganela…“

„A což já?“ zvolal mladý Grant.

„Roberte! Roberte!“ napomínala hocha Mary.

„A proč ne?“ odpověděl Paganel. „Cesty vzdělávají mládež. Tedy my čtyři a tři lodníci z Dunkana…“

„Jakže,“ pravil John Mangles, obraceje se k svému veliteli, „Vaše Milost nepočítá při tom na moje služby?“

„Milý Johne,“ odpověděl Glenarvan, „necháme na palubě svoje spolucestovatelky, totiž to, co jest nám nejdražšího na světě. A kdo jiný by nad nimi bděl, než oddaný náš kapitán Dunkana?“

„Nemůžeme vás tedy doprovázeti?“ pravila lady Helena, do jejíž očí vstoupily slzy.

„Milá Heleno,“ odpověděl Glenarvan, „naše cesta musí býti vykonána s velkou rychlostí; budeme odloučení jen krátkou dobu a…“

„Ano, drahý příteli, rozumím vám, pravila lady Helena; „jděte tedy a buďte šťastni ve svém předsevzetí!“

„Ostatně není to ani cesta,“ pravil Paganel,

„Co je to tedy?“ tázala se lady Helena.

„Pouhý výlet, nic více. Projdeme zemí jako počestní lidé činíce jen dobro. Transire benefaciendo, bude tam naším heslem.“

Na to skončilo rokování, lze-li tak nazvati rozhovor při němž všichni souhlasili. Přípravy k cestě byly ještě téhož dne zahájeny. Usneseno, že výprava bude tajná, aby se tím nevzbudila pozornost Indiánů.

Odchod ustanoven na den 14. října. Když měli býti vybráni lodníci, kteří by výpravu doprovázeli, nabízeli všichni šmahem služby své, a Glenarvan byl v rozpacích, koho by měl vzíti s sebou. Dal tedy přednost slosování, aby nikoho z těch dobrých lidí neurazil. Stalo se tak, a vylosováni byli vrchní kormidelník Tom Austin, Wilson, silný to chlapík, a Mulrady, který by byl mohl vyzvati v zápas i samotného Toma Sayersa,^[1] a nemusil by se obávati, že podlehne.

Glenarvan rozvinul nesmírnou činnost při svých výpravách. Chtěl býti hotov v ustanovený den a byl také. Se stejným kvapem dal John Mangles nakládati uhlí, aby mohl ihned vydati se na moře.

Tom Austin, Wilson a Mulrady…

Chtěl býti dříve, než výprava, na pobřeží argentinském. Z toho povstalo pravé závodění mezi Glenarvanem a mladým kapitánem které bylo všem na prospěch.

A vskutku dne 14. října, v určenou hodinu, každý byl přichystán. Ve chvíli odchodu shromáždili se cestující ve dvoraně. Dunkan byl připraven k odplutí, a křídla jeho šroubu již rozčeřovala průhledné vody Talcalhuanské. Glenarvan, Paganel, Mac Nabbs, Robert Grant, Tom Austin, Wilson a Mulrady, ozbrojení jsouce karabinami a revolvery soustavy Coltovy, chystali se opustiti loď. Průvodčí s mezky očekávali je již na konci hráze.

„Již jest čas!“ pravil konečně lord Edvard.

„Buďte tedy s Bohem, příteli!“ odvětila lady Helena, přemáhajíc své pohnutí.

Lord Glenarvan přitiskl ji k svému srdci, co Robert se vrhl Mary Grantově v náručí.

„A nyní, drazí soudruzi,“ pravil Jacques Paganel, „poslední stisknutí ruky, které si poneseme až na pobřeží Atlantické.“

To bylo žádáno mnoho. Ale přece se mu dostalo mnohého téměř tak silného stisknutí, že by bylo bývalo schopno uskutečniti přání ctihodného učence. Všichni vstoupili zase na palubu, a oněch sedm účastníků pozemní výpravy opustilo Dunkana. Přistali brzo u nábřeží a Dunkan se přiblížil, pokud možná, k břehu.

Lady Helena s výše dunetty zvolala naposled:

„Přátelé, Bůh vám pomáhej!“

„A on nám pomůže, madame,“ odvětil Jacques Paganel, „neboť buďte jista, že my sami sobě pomůžeme!“

„Ku předu!“ zvolal John Mangles na svého strojníka.

„Pochod!“ velel lord Glenarvan.

A v tutéž chvíli, co cestovatelé, uchopivše uzdy svých mezků, ubírali, se podél břehu, Dunkan působením svého šroubu plnou parou zamířil k oceánu.

---

1. Slavného boxera, zápasníka pěstěmi v Londýně.