Děti kapitána Granta (Beneš)/Malcolm-Castle

Děti kapitána Granta Jules Verne
Tři listiny	Malcolm-Castle	Návrh lady Glenavarnové

Údaje o textu
Titulek:	Malcolm-Castle
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha, online Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1923
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Beneš
Licence překlad:	PD old 70

Zámek Malcolmský, který náleží k nejpoetičtějším v Highlandu,^[1] leží blízko vesnice Luss, nad jejíž roztomilým údolím vévodí. V jasných vodách jezera Lomondského odrážejí se žulové zdi jeho. Od nepamětných dob náležel rodině Glenarvanů, která v domovině Rob-Roye a Fergusa Mac Gregora zachovala pohostinské zvyky starých hrdin Waltera Scotta. V době, kdy provedena byla ve Skotsku sociální revoluce, byl velký počet poddaných vyhnán, poněvadž nemohli platiti velké nájemné náčelníkům starých clanů (rodů). Mnozí zemřeli hladem, jiní se stali rybáři a ostatní se vystěhovali. Tehda byla všeobecná bída. Jediní Glenarvanové domnívali se, že věrnost ukládá závazky velkým jako malým, a zůstali věrni svým nájemcům. Ani jediný neopustil krbu, u něhož se narodil; nikdo neopustil půdy, ve které odpočívali jeho předkové; všichni zůstali při clanu svých starých pánů. Také nyní v naší době, v tomto století záští a nesvárů, rodina Glenarvanova měla ve službách svých toliko Skoty, jak na zámku Malcolmském, tak i na palubě Dunkana; všichni potomci vasalů Mac Gregora, Mac Tartana, Mac Nabbsa, Mac Nanghtonsa, totiž všichni rodáci hrabství Stirlingského a Dumbartonského byli stateční lidé, oddaní tělem a duší svému pánu. Někteří mluvili ještě galským jazykem staré Kaledonie,

Lord Glenarvan měl ohromné jmění; užíval ho k mnohým dobrým skutkům; jeho dobrota převyšovala ještě jeho štědrost, neboť byla nekonečna, kdežto štědrost jeho musila nutně míti jisté meze. Jako pán Lusský a „laird“ Malcolmský zastupoval své hrabství ve sněmovně lordů. Ale pro své názory Jakobitské, jakož i proto, že málo byl pečliv toho, aby se zalíbil královskému rodu Hanoverskému, nebyl příliš náviděn od státníků anglických. To mělo však také tu příčinu, že drže se podání svých předků, rázně se vzpíral proti zasahování „těch z jihu“ v práva Skotska.

Přes to přese vše nebyl lord Edvard Glenarvan zpátečníkem, nebyl také obmezeného ducha neb nedostatečné intelligence; naopak, brány celého hrabství jeho byly dokořán otevřeny pokroku, ale při tom zůstal z plné duše Skotem a pro slávu Skotska zúčastnil se se svými jachtami závodů „Royal-Thames-Yacht-Clubu“. Bylo mu třicet dvě léta; byl postavy vysoké, rysů ve tváři trochu přísných, ale z očí zářila mu nekonečná dobrota, celá osobnost jeho byla nadchnuta poesií skotských hor. Byl znám pro svou neobyčejnou udatnost, byl podnikavý, rytířský, byl Fergusem XIX., století, ale především dobrý, lepší než sám sv. Martin, neboť on by byl dal plášť svůj celý chudým obyvatelům skotské vysočiny.

Lord Glenarvan nebyl ještě úplné tři měsíce ženat; pojal za ženu miss Helenu Tuffnelovu, dceru velkého cestovatele Williama Tuffnela, jedné z četných obětí vědy zeměpisné a náruživosti pro výzkumy.

Miss Helena nepocházela z rodu šlechtického, ale byla Skotkou, což lord Glenarvan výše cenil než všeliké tituly šlechtické; tuto mladou, půvabnou, srdnatou a oddanou dívku učinil Lusský pán družkou svého života. Setkal se s ní jednou v domě jejího otce v Kilpatridu. Byla osamělým sirotkem téměř bez jmění. Uznal, že ubohá dívka bude řádnou ženou, a oženil se s ní. Miss Helena byla dvacet dvě léta věku svého; měla světlé vlasy, oči modré jako voda skotských jezer za krásného jitra jarního. Láska její k manželu předčila ještě její vděčnost k němu. Milovala ho, jako by ona byla bohatou dědičkou a on sirotkém opuštěným. Nájemci a sluhové byli by obětovali život za ni a nazývali ji: „naše dobrotivá paní z Luss“.

Lord Glenarvan a lady Helena žili šťastně na Malcolm-Castlu, uprostřed čarovné a divoké přírody skotských hor, procházejíce se ve stinných alejích kaštanů a sykomor, neb na březích jezera, kde zaznívají dosud pibrochy^[2] starých dob, aneb v pustých úvozech a roklích horských, v nichž dějiny Skotska jsou zapsány staletými troskami. Někdy bloudili v lesích březových neb modřínových aneb v širých žlutých vřesovištích; jindy opět vystupovali na srázné vrcholky Ben Lomondu aneb projížděli se na koních opuštěnými údolími, studujíce a obdivujíce se této poetické krajině, posud nazývané „zemí Rob-Roye“, a všem těm slavným místům, která tak horoucně opěvuje Walter Scott. Za večera, když se setmívalo, když „Svítilna Mac Farlana“' zasvitla na obzoru, bloudili starou galerií, která tvořila cimbuří kolkolem zámku Malcolmského, a tu dumajíce a zapomínajíce na svět usedali na některý z kamenů, který ze zdiva se odloupnul, a uprostřed tišiny v přírodě, při bledých paprscích měsíce, co noc pořád hustším a černějším závojem zahalovala vrcholky hor, oddávali se tomu libému, sladkému a tichému nadšení a vzrušení, jež na zemi tvoří tajemství, které znají jen srdce milující.

Tak míjely jim první měsíce jich manželství. Ale lord Glenarvan nezapomněl, že jeho žena jest dcerou velkého cestovatele. Domníval se, že lady Helena chová v srdci svém všecky velké snahy svého otce, a nemýlil se, Dunkan byl vystavěn; měl za účel, aby dovezl lorda a lady Glenarvanovy k nejkrásnějším krajům světa, po vlnách Středozemního moře až k ostrovům Archipelagu. Lze zajisté posouditi radost, jakou měla lady Helena, když manžel jí oznámil, že Dunkan čeká na její rozkazy. A vskutku, může-li býti větší rozkoše a slasti, než doprovázeti milovanou bytost k čarovným krajinám Řecka a tráviti líbánky na luzném pobřeží Východu?

Přes to přese vše odjel lord Glenarvan do Londýna. Běželo o zachránění ubohých, jichž loď se ztroskotala; Helenu činila tato chvilková nepřítomnost jejího manžela spíše netrpělivou, než smutnou; druhého dne ráno přišla depeše od něho, oznamující jeho brzký návrat; večer však došel list, v němž oznamoval, že se musí ještě pozdržeti; návrhy jeho potkaly se s nějakými obtížemi; třetího dne došel nový list, v němž lord Glenarvan netajil se svou nespokojeností v příčině jednání Admirality.

Toho dne, byla již Helena znepokojena. Když k večeru seděla samotna ve svém pokoji, vešel správce zámku Mr. Halbert, a tázal se jí, chce-li přijati mladou dívku a hocha, kteří si přejí mluviti s lordem Glenarvanem.

„Jsou to zdejší lidé?“ tázala se lady Helena.

„Ne, milostivá paní,“ odvětil správce, „neboť jich neznám. Přijeli po dráze do Ballochu a z Ballochu do Lussu urazili cestu pěšky.“

„Nechť vejdou, Halberte,“ rozhodla lady Helena.

Správce odešel. Několik okamžiků na to byli mladá dívka a hoch uvedeni do komnaty lady Heleny. Byla to zajisté sestra s bratrem; byli si tak podobni, že o tom nebylo lze pochybovati. Dívce bylo asi šestnácte let. Její hezká tvářinka jevila poněkud únavu, její oči, které asi často slzely, její resignovaný ale zároveň odhodlaný výraz tváře, její oděv chudičký, ale čistý, vše svědčilo v její prospěch. Držela za ruku dvanáctiletého chlapce, který se tvářil odhodlaně, jako by sám chtěl bráti sestru ve svou ochranu. Kdyby se byl někdo chtěl chovati nešetrně k mladé dívce, byl by měl co činiti s tímto chlapečkem! Když dívka octla se před lady Helenou, zmocnily se jí rozpaky. Lady sama ujala se slova.

„Přejete si se mnou mluviti?“ pravila, povzbuzujíc pohledem svým zaraženou dívku.

„Nikoliv,“ odvětil hoch rozhodným hlasem, „s vámi nikoliv, ale se samotným lordem Glenarvanem.“

„Odpusťte, milostivá paní“ pravila nyní dívka, pohlédnuvši na svého bratra.

„Lord Glenarvan není přítomen,“ odvětila lady Helena; „ale jsem jeho žena a snad mohu jej u vás zastupovati.“

„Vy jste lady Glenarvanová?“ pravila dívka.

„Ano, miss.“

„Vy jste choť lorda Glenarvana de Malcolm-Castle, který uveřejnil v Timesích zprávu o ztroskotání se lodi Britannia?“

„Ano, ano,“ odvětila lady Helena rychle, „a vy jste?…“

„Jsem miss Grantova, milostivá paní, a zde jest můj bratr.“

„Miss Grantova, miss Grantova!“ zvolala lady Helena a uchopivši ruce dívčiny tiskla ji k sobě a políbila zdravé tváře hochovy.

„Milostivá paní,“ počala mladá dívka, „co víte o neštěstí mého otce? Žije-li dosud? Uvidíme ho zase? Prosím vás, mluvte!…“

„Milé dítě,“ pravila lady Helena, „Bůh mne uchovej, abych za takových okolností vám odpověděla lehkovážně; nechci ve vás vzbuzovat naděje, které by mohly býti marnými…“

„Mluvte, milostivá paní, mluvte! Jsem otužena proti bolesti a mohu vše slyšeti.“

„Milé dítě“ odvětila lady Helena, „naděje jest velmi malá; ale s pomocí Boží, který jest všemohoucí, jest možno, že jednoho dne uvidíte opět svého otce.“

„Ó Bože, Bože!“ zvolala miss Grantova, a slzy jí vyhrkly z očí, co malý Robert pokrýval ruce lady Glenarvanové polibky.

Když první záchvat této bolestné radosti minul, mladá dívka zahrnovala lady Helenu nesčetnými otázkami; tato jí vypravovala o zvláštní náhodě, jak listiny byly nalezeny, jak Britannia se ztroskotala na pobřeží Patagonie, jak po katastrofě kapitán a dva lodníci, kteří jediní zůstali na živu, nepochybně se dostali na pevninu, a konečně jak se dovolávají pomoci celého světa v té listině psané ve třech jazycích a vydané rozmarům osudu na vlnách oceánu.

Při tomto vypravování Robert Grant takořka očima pohlcoval lady Helenu, jako by život jeho visel na jejích rtech; dětská jeho obrazotvornost představovala mu strašlivé výjevy, jichž obětí jeho otec se stal; viděl ho na kapitánském můstku na Britannii; sledoval ho v proudu vln mořských; zachycoval se s ním za skaliska na pobřeží; vláčel se s ním udýchaně po písku mimo dosah vln. Několikráte mezi vypravováním vyklouzly mu výkřiky z úst.

„Ó, tatíčku! Ubohý tatíčku!“ volal tiskna se k sestře.

Miss Grantova naslouchala se sepiatýma rukama a nepromluvila jediného slova; teprve když vypravování bylo skončeno, pravila, „Ó, milostivá paní! Tu listinu, tu listinu!“

„Nemám jí zde, milé dítě“ odvětila lady Helena.

„Nemáte jí zde?“

„Nemám; ve prospěch vašeho otce odvezl ji lord Glenarvan do Londýna; ale pověděla jsem vám vše, co obsahovala, slovo za slovem, jakož i to, jak jsme vypátrali její přesný smysl; mezi těmi zbytky vět, skoro zničenými, zachovala voda přece několik písmen; na neštěstí určení délky…“

„Není jí nezbytně třeba!“ zvolal mladý hoch.

„Ano, pane Roberte,“ odvětila Helena s úsměvem, vidouc jeho odhodlanost. „A nyní vidíte, miss Grantova, že i nejmenší podrobnosti listiny jsou vám právě tak známy jako mně samotné.“

„Ano, milostivá paní,“ odvětila mladá dívka, „ale byla bych přece ráda viděla písmo svého otce.“

„Nuže, zítra, zítra snad lord Glenarvan se vrátí. Můj manžel vzal tuto listinu, o jejíž pravosti nemůže býti pochybnosti, s sebou, aby ji předložil úředníkům Admirality a aby je přiměl k bezodkladnemu vypravení lodi, která by pátrala po kapitánu Grantovi.“

„Jest to možná, milostivá paní?“ zvolala mladá dívka; „to jste učinila pro nás?“

»„Ano, milá miss, a já očekávám každou chvíli, že lord Glenarvan se vrátí.“

„Milostivá paní,“ pravila dívka hlasem hluboké vděčnosti a zbožného zanícení, „kéž lordu Glenarvanovi a vám nebesa za to požehnají.“

„Milé dítě“ odvětila lady Helena, „nám nenáleží žádný dík; jiná osoba na našem místě nemohla by jinak jednati než my. Přála bych si, aby se uskutečnily naděje, které jsem ve vás nechala vyklíčiti! Až do návratu lorda Glenarvana zůsťaňte v zámku…“

„Milostivá paní“ namítala mladá dívka, „nechci zneužívati sympatií, které nám cizím osvědčujete.“

„Cizí! Milé dítě, ani váš bratr, ani vy nejste cizí v tomto domě, a já chci, aby lord Glenarvan, až se vrátí, sdělil dětem kapitána Granta, co se stane k záchraně jich otce.“

Nemohli odmítnouti nabídnutí tak srdečné. Zůstalo tedy při tom, že miss Grantova a její bratr budou očekávati v Malcolm-Castlu návrat lorda Glenarvana.

---

1. Vysočina skotská.
2. Pibrochy = staré zpěvy válečné.