Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/XIV.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
XIII.	XIV. Činnost sv. apoštolů Slovanských v literatuře Slovanské.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV. Činnost sv. apoštolů Slovanských v literatuře Slovanské.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. S. 78–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sv. bratří Solunští, apoštolové národa našeho, jsou nám i v tom ohledu pamětihodni, že oni byli též naši první učení spisovatelé v jazyku slovanském. Co a jak v oboru tomto blahonosně působili a sebe i národ náš proslavili: o tom chceme náhledy důmyslného v té věci mistra † Šafaříka uvésti, kterýžto, ačkoli protestant dle vyznáni náboženského, velikou úctu k těmto oboum Svatým choval, a mnoho nového nám o nich důkladným svým perem napsal.

Základ ke staroslovanské literatuře položil Cyrill v Cařihradě, jak se přijalo, okolo r. 855, než se vydal na cestu apoštolskou do Bulhar, sestaviv písma čili abecedu a přeloživ čtení sv. Evangelia. Dílo dokončeno v běhu 4 let na Moravě přeložením hlavních tehdejších bohoslužebných čili liturgických knih, jakéž jsou:

Žaltář.
Paremejník (čtení ze star. Zák.).
Časoslov (breviář).
Služebník (liturgiář).
Trebník (rituale).
Oktoich Damaskina (kniha zpěvů církevních).

Těchto bohoslužebných knih větší částka byla bez pochyby ještě za živobytí Cyrilla mezi 855—869 přeložena z řečtiny, ostatek dovršen a doplněn již po jeho smrti mezi 868—885. V této práci měli nemalé účastenství krom sv. Methoda i nejčelnější žákové jejich, zejména Klement, Naum, Angelav, Sáva a Gorazd.

Co mimo tyto překlady Cyrill psal, a v jakém jazyku, řeckém-li nebo slovanském, těžko určitě říci, ačkoli, že psal, pochybovati nelze. Ve starých rukopisech nachází se legenda o nalezení těla sv. Klementa Římského v Tavrii l. 861. 30. ledna od očitého svědka; nálezce byl, jak vědomo, Cyrill; možná tedy, že i tuto legendu, a sice původně řecky, sepsal sám, ačkoliv Šafařík ji spíše za práci Klementa biskupa Velikého drží. —

Týž Klement biskup v dotčeném kolikráte životopisu Cyrilla praví, že sepsal své Hádání s Mahumedany a Židy v Kozařích, jež přeložil Method na slovenský jazyk, rozděliv je na osmery řeči. Z této práce, která ještě v XII. století co zvláštní kniha pod jmenem „Kyrill slovenskyj“ mezi Slovany rozšířena byla, zachovaly se v onom životu sv. Kyrilla od Klementa a v jiných rukopisech značné vyjímky, kteréž jsme v I. a II. kapitole díla tohoto z části uvedli: celý spis posud na světlo nevyšel. Obšírné vyznání víry, modlitba a jiné některé kusy Cyrillovi připisované, jsou plody učenníka jeho Konstantina II., biskupa Bolharského.

2. O Methodovi svědčí, jak jsme připomenuli, legenda biskupem Klementem psaná, že osmery polemické řeči bratra svého na slovenský jazyk přeložil; jiná pak pannonská legenda, jakž se domýšleti jest, od Gorazda pošlá, vypravuje, že již po smrti bratra svého všecky kanonické knihy Písem sv., tedy s vyloučením apokryfických, a nad to i Nomokanon (knihu církevních zákonů) a Otecké knihy (bez pochyby t. ř. Patericon, krátké zprávy o životu a obcování nejproslulejších poustevníků) na slovenský jazyk přetlumočil. Všemi knihami kanonickými míní se tu, co posud ještě přeloženo nebylo, totiž mimo čtení z evangelií, epištol a star. Zákona, a mimo Žaltář, ostatek Písma svatého, kromě apokryfů, tedy asi ⅔ celé biblí. — O této důležité události zachovala nám pověst, jak následuje.

Náležité přípravy k úplnému překladu Písem sv. byly se ovšem staly již před lety. Víme zajisté, že sv. bratří překlad některých částek nov. i star. Zákona s sebou do vlasti moravských přinesli. Postupem času již za vlastní potřebou, již pro poučení učenníků z národa slovanského bez pochyby ta ona část přeložena jest do řeči slovanské. Nyní však mělo všecko to přehlednuto, pokud třeba opraveno, a kde by co ještě scházelo, náležitě doplněno býti, tak aby měl národ slovanský drahocenný poklad výpovědí Božích u své přesné celosti a úplnosti.

Záhy z jara v měsíci Března, dí starověký životopisec neudávaje roku, přiložil sv. biskup veškerou mysl a péči k velikému, svatému dílu. Dva učenníky v písmě nad jiné vycvičenější obrav sobě na pomoc za písaře, neustál pak sv. Method, pokud nebylo celé Písmo sv. až na knihy Makkabejské do staroslovanské mluvy správně a věrně přeloženo.

Dotčená legenda starobylá připomíná i den, v který se dokončila tato svatá, neocenitelná práce. Bylo to 7. dne měsíce Listopadu. Radost nevýslovná byla v lidu moravském z toho, a duchovní Otec jeho, apoštolský Method, sám obzvláště se radoval, se vším duchovenstvem svým díky vzdávaje Bohu, že jej zachoval při životě a pomohl mu, ku konci přivésti důležitou tu práci. I ustanovil na poděkování Bohu — důstojnou slavnost. Na den sv. Dimitria, jehož památka se dne 7. listopadu světila, vzdávala mladí církev slovanská ústy vrchního pastýře svého vřelé díky „a důstojnou chválu i slávu Bohu“.

Sv. Method odevzdal tu odchovancům svým veřejně Písmo sv. ve slovanském jazyku, a tou knihou, pokladem nad jiné dražším, dovršuje míru velké lásky, péče a zásluh svých apoštolských. Slovanský národ dovede sobě vážiti takové vzácnosti, jakové se mu dostalo z rukou jeho svatých apoštolů. Základ ku slovanské literatuře položen důstojně, ba posvěcen překladem Písem svatých. Zajisté bylo to dobrodiní dosahu nesmírného, že Cyrill abcedu slovanskou sestavil: a však dobrodiní to dosáhlo významu nejvyššího tím, že sv. bratří právě co první knihu slovanskou sestavili jsou a obstarali překlad Písem sv., a sice, jak se učení lidé v tom shodují, překlad ten učiněn z řeckého textu, který slove alexandrinským v Starém, a cařihradským, v Zákoně novém.

Letošního roku již tomu tisíc let, co se tyto věci daly na Velehradě. Mnohé věci od té doby nabyly již tvářnosti docela jiné. Slavný Velehrad jest strostkotán, a na rumech církve a na zříceninách chrámů Methodem založených a posvěcených povstaly nové. Nic však méně překlad Písem sv., učiněný sv. Otcem naším, po dnešní den chová se v úctě a vážnosti. Každý Slovan ctí drahocennou památku tuto a uznává, že dotčeným překladem posvěcenať jest řeč naše slovanská. Překladem tímto spůsobeno, že se již od tisíce roků slovo pravdy a spásy ožívá v tomto jazyku našem, že se rozléhalo v posvátných zdech slavného Velehradu a bohdá na dále rozléhati bude. Tak důstojným spůsobem položen základní kámen k vývinu literatury slovanské.

A proto zcela pravdivě pěje básník český:

„Víc než mečů na tisíce
Tichá spůsobila cyrillice.“

Mečem se víra v Slovanech zabila; cyrillicí zas u nich obživla; a přilnutím k této víře náš národ se zachoval. Místo všelikých důvodů možná tu odvolati se na to, což hlásá důmyslný Gfrörer o evropské historii vůbec, a my bychom doložili o dějinách severních národů slovanských zvlášť. Nápadně bije to v oči při národech kmene gotického. Národové tito oddaní bludům arianským založili několikero říší v Evropě, ano i v severní Africe. Italie, Španělsko, Portugalsko, patřily jim. A ze všech mohútných národů těchto nezachoval se ani jediný; i Ostgothové a Vandali zmizeli zcela, Svevi a Visigothové přelili se v jiný národ. A co bylo příčinou zjevu toho v historii nápadného?

Důmyslný Gfrörer, ač, co toto psal, byl ještě protestantem, dokládá, že vyhynuli všickni ti národové nikoli mocí a násilím poroby, ale nechutí, odporem k víře katolické.

Co se dotýče národů slovanských, který z nich, ač všecky více méně svírala politika tu Byzantinců, tam Vlachů, tu Němců, který z nich zahynul, pokud se oddal víře Kristově?

Nevyhynuliť ovšem leč Slované v severních krajinách mezi Labem a mořem Baltickým, a právě tito národové příčinou odporu svého proti víře křesťanské potřeni jsou. A však kdo pak tyto ubohé zaslepence učil nenáviděti evangelia? — Němečtí Ottonové a Jindřichové škodili, jak mohli; pod záminkou, že chtějí Slovany pokřesťaniti, hleděli jich buď podrobiti neb vyhladiti. Kdyby tehdáž Čechové a Moravané byli bývali ještě pohany, meč a oheň o jejich záhubu konečnou tak byly by hrály, jako se dálo mezi Labem a Odrou, a v krajinách jiných.

Ale Bůh určil jinak. My Moravané a Čechové byli jsme již tenkráte přijati do velikého spolku vzdělaných národů evropských, měli jsme již své Písmo sv. přeložené do mateřské řeči, a toto chránilo nás od nepřátelské zuřivosti a od konečného zahlazení. Proto sláva a věčný dík Vám, sv. bratří Cyrille a Methode! Dokud bude jediného Slovana na zeměkouli, nevyhyne památka Vaše; dokud bude církve křesťanské, onať nepřestane hlásati chválu Vaši! —

Máme zajisté velmi dostatečné příčiny, bychom důstojně a co nejslavněji světili letos 1000letou památku zavedení křesťanské víry do vlastí našich; nebo zavedením tímto byly předně vyvráceny kořeny pohanstva, a za druhé zachráněna naše národnost, naše jsoucnost mezi národy evropskými.

Přijavše křesťanskou viru a písmo sv. z rukou sv. bratří Soluňských zabezpečili se otcové naši alespoň poněkud proti zuřivému šíření víry té se strany cizích bojovníků; neboť co křesťané mohli se odvolávati k ochraně římského papeže, který tehdáž byl nejvyšším rozsudím západního křesťanstva. Císařové němečtí, pokud jim to možné bylo pro poměry domácí, nepřestávali pracovati o tom, aby zcela zničili neodvislost zemí českomoravských; a však v bojích těchto nemohli již vice v popředí postaviti náboženství, nemohli tak nelidsky zuřiti proti lidu křesťanskému, jako se dálo proti Slovanům pohanským, na něž se žádných ohledů nebralo, nýbrž opírajíce se víře křesťanské, ztratili svou svobodu, své obyčeje a mravy, a v krátce zanikli v dějinách světových.

Tyto myšlénky čerpány jsou z církevní historie německého historika Gfrörera, který o Slovanech vždy nestranně mluvil a psal.