Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/VIII.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
VII.	VIII. Method začíná sloužiti mši sv. v jazyku slovanském. — Jaká byla Jeho liturgie?	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Method začíná sloužiti mši sv. v jazyku slovanském. — Jaká byla Jeho liturgie?
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 41–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hoc ergo nobilo Graecorum par fratrum Moravis — sacra procurabant lingua rituque noscias graecono (nec enim schisma extitorat), an, cui assueti erant, latino Moravi.

(Kopitar, proleg. hist.)

Jeden z nejzajímavějších a nejvýznamnějších výjevů v historii církevní IX. století ovíjí se jako nehynoucí břečtan kolem jména sv. Methoda, totiž: „Slavení služeb Božích v jazyku slovanském.“ — Těmito asi slovy počíná tuto důležitou kapitolu prof. Dr. Ginzel ve svém neocenitelném díle „Geschichte der Slavenapostel Cyrill und Method und der slavischen Liturgie.“ Leitmeritz 1857. My díky vzdávajíce jemu za dílo toto chceme v jeho smysly vejíti, a sobě dovoliti, tam kde se rozcházíme, svá mínění na proti nim postaviti.

Slavení služeb Božích mezi Slovany moravskými v řeči tuzemské zdáloť se Rostislavovi býti prostředkem nejvhodnějším, aby odejmul německým kněžím v zemi své pole působivosti jejich, a aby následkem této církevní neodvislosti říše své politickou samostatnost její tím snázeji utvrditi a uhájiti s to byl.

Co však se zdálo býti Rostislavovi vhodným ze stanoviska politického, totéž zdálo se býti sv. Methodovi neméně z církevního hlediště prostředkem nejlepším, aby Moravanům ducha katolického trvale vštípiti mohl. Nemohlť sice obezřetný a věhlasný kníže církevní toho sobě utajiti, že tím uvádí novotu, posud neslýchanou: a však on se tou kojil nadějí, že až se sv. Otec dozví, jak nesmírně to napomáhá ku zvelebení ducha křesťanského mezi Slovany, toto odchýlení od latinského řádu ráčí prominouti. Jakkoli štípení církevní apoštolů Slovanských na luhách moravských a pannonských ne dlouho po úmrtí Methodově jest zaniklo, a počátkem X. století poslední zbytky jeho podkovami ořů magyarských byly zašlapány: nicméně vlastní jejich výtvor, slovanská liturgie, zachovala se nejen přes X. století dále, nýbrž zachovala se i na západě sem tam až do dnešního dne.

Avšak jako jednohlasně tato liturgie slovanská se nazpět uvádí na Cyrilla a Methoda, jako na původce její: tak málo se učenci shodují o tom: kterou liturgii tito apoštolští mužové převedli do jazyka slovanského?

1. Jedni tvrdí (Stránský, Dobrovský, Kohl, Dümmler, Kössing), že to byla liturgie řecká, církve cařihradské, ze které Svatí naší pocházeli.

2. Jiní (Asseman, Dobner, Ginzel) na proti tomu zastávají to, že obřad Methodův nebyl jiný, než onen Církve římské.

3. Konečně ještě jiní (Bartoš Kopitar) jsou na váhách, a nemohou se pro žádný z těch náhledů rozhodnouti.

Uvedeme zde důvody pro obojí náhled, zůstavujíce ctěnému čtenáři na vůli, aby se po uvážení obapolných důvodů pro ten nebo onen náhled ráčil rozhodnouti.

I. Důvody pro náhled první.

a) Mínění to, že obřad od Cyrilla a Methoda do slovanského jazyka přeložený byl jest obřad církve řecké, cařihradské, spočívá jedině na okolnosti sice ovšem pravdivé, avšak nedostatečné, totiž té, že ss. apoštolé tito i národně i církevně Řekové byli.

Ovšemť byli oni kněžími církve řecké; avšak jen až do r. 863, kdežto vstoupili ve službu Církve západní, latinské, aby v ni setrvali až do svého konce; a neníť zhola žádné o tom pochybnosti, že tito šlechetní bratří, kteří více byli Slované, než Řekové, a nanejvýš oddáni papeži římskému, že pravím tito bratří jako služebníci Církve římské podrobili jsou se zákonu a obyčeji této Církve, jako ve všech věcech, tak zvláště v obřadu posvátném.

b) Cyrill a Method octnuli se v zemi, ve kteréž ode dvou pokolení byla zdomácněla víra Kristova a sice ve formě církevnictví římského. Osvíceným těmto, jak známostí tak úctou církevních zákonů proniknutým kněžím nemohlo na mysl přijíti, aby se odchýlili od spůsobu obřadu, jakový právem mezi Moravany zaveden byl, a v ni tedy sloužili mši sv. podle obřadu Církve římské. Byli-li tito již co kněží v službě Církve latinské vázáni na její missal a ritual: tudíž byli, pokud možno, ještě více vázáni k nim od té doby, co v r. 868 byli vysvěceni za biskupy Církve římské. Po vysvěcení a po vyzdvižení svém za arcibiskupa byl Method i přísahou se zavázal, držeti se liturgie latinské.

c) Že sv. Method jako arcibiskup konal obřad liturgie latinské, toho svědky jsou němečtí žalobníci Methodovi sami. Neboť oni jen vždy žalují naň to, že sobě Method dovoluje, měniti liturgickou řeč, nikoliv však samý obřad mešní. Nikdy nebyla jest pronešena žaloba naň skrze to, že by byl řeckou liturgii zavedl. A úsudek od papeže Jana VIII. pronešený zní v ten smysl, že se jemu dovoluje, aby užíval při sloužení mše sv. jazyka slovanského, nikoli však obřadu řeckého. Avšak i dva positivní důvody uvádějí přátelé prvního náhledu pro mínění svoje, a sice jak následuje:

α) Sv. Method užíval při mši sv. Credo. Že v tom Credu slovo: Filioque vynechával, proto jej sokové obviňovali z kacířství. Pokud ale vůbec Credo zpíval: jesti důkazem, že sloužil po latinsku. Nebo tím spůsobem (totiž s Credem) uvedli němečtí biskupové z té strany ze západu (od dob sněmu v Toledě 589) mši sv. ve svých krajích a okresích biskupských. (Dr. Ginzel, str. 110.)

β) Papež Jan VIII. (jak později o tom se dovíme) povolil slovanský ritus jedině pod tou výminkou, aby při mši sv. Evangelium se čítávalo nejprv po latinsku, a potom teprva po slovansku. Kdyby prý byli sloužili po řecko-slovansku: tu by prý zníti musel rozkaz papežův: „nejprv po řecku, a potom po slovansku.“ (Dr. Ginzel, str. 111.)

Konečně se odvolávají též na důkaz filologický pro své mínění, že totiž Cyrill a Method žádnou jinou liturgii nepřeložili do řeči slovanské, leč onu Církve římské. To prý je nad všelikou pochybnost a nevyvratně dokázáno latinností t. j. zcela podle textu latinského znějícím překladem do slovanské církevní řeči, jak to veleučený Slavista Bartoš Kopitar na vždy vítězně dokázal.

Nyní vyslyšme, co povídají hájitelové náhledu druhého.

II. Důvody pro náhled druhý.

Ušlechtilá snaha, naše sv. apoštoly ohledem jejich orthodoxie tak představiti, aby se jich nikdo ani zdaleka dotknouti nemohl, svedla mnohého k tomu, že všelijak snaží se dokazovati, kterak prý liturgie, v níž Svatí naši sloužili na Moravě, byla liturgie Církve latinské. My ačkoli stejnou hoříme oddaností a úctou, jak ku Stolici sv., středu to jednoty, tak i ku Svatým našim: nic méně máme za to, že neubude jich pravověrnosti, ani naší vroucí k nim uctivosti, osmělíme-li se, proti důmnění jinak smýšlejících tvrditi: že liturgie, v nížto Svatí naši u nás sloužili, byla slovansko-řecká. Ohražujeme se ale proti tomu, že toho nečiníme z nechuti k Římu, jako starý Stránský, nýbrž z lásky ku pravdě, jako Dobrovský a učený liturgista německý Kössing.

1. První důkaz, že sv. Cyrill a Method sloužili v obřadu slovansko-řeckém, podávají nám zlomky glagolitické, které učenému světu objevil Dr. Höfler a vysvětil Dr. Šafařík. Tento nejvýtečnější znatel starých památek slovanských po delším učeném zpytování dotčených zlomků vydal úsudek v ten smysl: že neváhá nikterak, původ jejich položiti do prvního století po působení ss. Cyrilla a Methoda na Moravě (r. 862—950). Dotčené 2 zlomky jsou částky liturgických kněh dle řeckého obřadu.

První zlomek obsahuje 10 svetilnen (exapostolarů) t. j. krátkých chvalozpěvů pro neděle a svátky. — Druhým zlomkem zachovala se nám částka hodinek na den pašiový (3 antifony, 1 kathisma a 3 makarismy). Tyto zlomky jsou patrný důkaz, že Svatí naši sloužiti u nás dle ritu řeckého. Dr. Ginzel teprv tenkráte chce uvěřiti zlomkům, až by se dokázalo, že jsou to vyňaté částky z rukopisů ss. Cyrilla a Methoda. My pak bez tohoto důkazu máme je za pozůstalost jejich obřadování dle liturgie slovansko-řecké, i kdyby zlomky ty od mnichů z Uher do Čech přinešeny byly: konec všeho toho bude vždycky ten, že původ takových rukopisů slovansko-řeckých pochází od ss. Cyrilla a Methoda. Nebo kdoby se byl po nich opovážil, takového cosi v Čechách, Uhřích nebo na Moravě začínati a uváděti? — Dále pak Dr. Ginzl připouští, že ss. Cyrill a Method evangelia a žaltář překládali přímo z textu řeckého (str. 120). Jelikož ale, jak víme, knihy liturgické obsah svůj dle větší části z Písma sv. čerpají: kterak obstojí onen latinský nádech slovanské svatořeči, kterouž prý Kopitar navždy vítězně dokázal? (str. 112). Dle náhledu p. Dr. Ginzla musel by převládati nádech řecký (t. j. mluvnické spůsoby jazyka řeckého) v knihách těchto. Ano Kopitar sám se v této otázce nemohl na něčem jistém ustanoviti, ano zdá se nám, že byl více pro obřad řecký; neboť píše: „Tito tedy dva ušlechtilí bratří řečtí Moravanům konali obřady svaté, avšak není možno udati, zda-li v řeči a dle ritu církve řecké (nebo tehdáž ještě nestávalo roztržky) anebo dle ritu latinského, jemuž byli Moravané navykli.“ — Z toho, že tehdáž prý ještě nestávalo „roztržky“, Kopitar za možné pokládá, že Svatí naši u nás sloužili po slovansko-řecku.

Dr. Ginzel byl již s dílem svým vzácným hotov, když Höfler se svým nálezem se vytasil. Tu ovšem bylo těžko, stavení s takou náramnou pílí zbudované rozhoditi, a v nové se uvázati.

Odtud nejslabší argument celé knížky této překrásné jeho jest poslední stať proti zlomkům glagolitickým.

2. Mimo jiné vydatný důvod, že byla u nás liturgie řecká, máme v naší moravské agendě, míním totiž obřad svěcení vody v svatvečer ss. 3 králův. Obřad ten i v Čechách se vykonává. Jestiť to zlomek a zbytek liturgie řecké pocházející od ss. Cyrilla a Methoda. Žádná diecése sousední: v Slezsku, v Polsku ani v Rakousích, ani v Uhřích nekoná tohoto obřadu, jehož dlouhé modlitby, často opakované exorcismy a křížem zažehnávání svědčí o původu řeckém. — Tento obřad jest drahocenný literární pomník působnosti ss. Cyrilla a Methoda v našem kraji moravském; on jest zřejmý důkaz a hlasitý svědek toho, že obřad, v němž Svatí naši mši sv. sloužili, byl obřadem církve jejich t. řecké. Jinak komu by to bylo napadlo, vstaviti zlomek řecké liturgie do agendy latinské? Kdoby se na cosi takového byl opovážil? A nač by to byl udělal? Jaký to mohlo míti účel? — Jinak ovšem všecko vypadá, pakli, jak tvrdíme, ss. Cyrill a Method u nás sloužili po řecku. Tenkráte ovšem mohlo napadnouti některému z biskupů olomúckých, aby z vděčnosti na památku těchto slavných předků svojich, a slavného jejich v řeckém ritu apoštolování, vložil do agendy diecesální alespoň jeden a sice přední obřad Církve t. j. obřad svěcení vody. Snad to byl biskup Jan VII., který stanovou diecesální od r. 1349 zasvěcený svátek patronů moravských na 9. Březen položil, a officium na svátek jejich sestaviti dal. Či nám někdo podá nějaké vhodnější tohoto výjevu vysvětlení?

3. Nyní ale přikročme k vyvrácení důvodů, proti našemu náhledu postavených.

Namítá se: „Sv. Method při svěcení svém v Římě zavázal se přísahou, že se chce držeti nejen dogmat, nýbrž i obřadu Církve římské; jinak by ho tam nebyli ani vysvětili.

Na to odpovídáme. — Dejme tomu, že Method a bratr jeho Cyrill, prvé než se stali biskupy, slovanským jazykem jenom kázali: tudíž i Dr. Ginzel se domnívá i Hergenröther, že Method stav se arcibiskupem, oprávněným se býti mněl, v slovanské řeči i mši sv. sloužiti. To předce musel věděti osvícený Method, že k udržení jednoty napomáhá, při obřadu jednom podržeti i jazyk jeden. — Pakli se Method oprávněna měl zavésti novotu v latinských krajinách posud neslýchanou: bez pochyby tím méně se obával nedostáti povinnosti své, pokud nepřestával konati služby Boží obřadem, jemuž až potud od vysvěcení navykl: sv. obřadem církve řecké; a když Papež napotom schválil a potvrdil to, co bylo posud neslýcháno: tudíž samo sebou se rozumí, že nemohl nic míti proti tomu, co bylo v Církvi od vždy stejně oprávněno, totiž obřad řecký. Píšeť pak Jan VIII. zřetelně, když ponejprv zapovídal Methodovi sloužiti po slovansku: „Vel in latina, vel graeca lingua, sicut Ecclesia Dei toto orbe diffusa cantat“ — jako by řekl: „V řeči slovanské smíš jenom kázati, ale mši sv. máš sloužiti buď jazykem latinským anebo řeckým.“ — Když ale později i řeč slovanskou do obřadu připustil: tím méně listem svým obřad řecký v Církvi katolické vždy schválený zapovídati jemu mohl, anebo chtěl.

Známo, že Církev ohledem věcí, které se týkají obřadu a kázně, není neústupnou, nýbrž pokud to vymáhá větší prospěch křesťanského lidu, mnoho promíjí, mnoho dovoluje. Tak posaváde, jen aby jich sobě neodcizila, chová Církev v lůně svém Řeky sjednocené i na západě, ačkoli zcela dle ritu svého služby Boží konají.

V této shovívavosti jeví se veliká moudrost a věhlasná opatrnost Stolice sv. za časů tehdejších; nebo pravda jest, co píše Asseman (Calend. III. 170): „Za jisté tvrdíme, že papež Jan VIII. pohnut byl k tomu, aby povolil pro služby Boží jazyk slovanský, prosbami krále a lidu moravského; kdyby jim to byl odepřel, oni by se byli obrátili k církvi řecké, od nížto, jako Bulhaři, snadno by to byli si vymohli.“ — Zrádný Photius byl tehdáž Bulharsko odtrhl zase od Říma; na stolici císařské seděl Basilius, který mezi všemi slovanskými kmeny činil propagandu pro Cařihrad, jakož skutečně Srby (pod Muntimírem), Chorvaty a illyrské Slovany na čas odvrátil od Stolice svaté. — V těchto hrozivých okolnostech, kdežto schismatický graecismus takým hrkem se tisknul do srdce latinského západu, musela raditi moudrost politická papeži především, aby církev velko-moravskou uhájil a sice tím, že povolil v ní ritus, slávo-řecký; by touto moudrou shovívavostí nejen odtržené již sv. Stolici kraje katolicko-slovanské zase sobě naklonil a získal (jako skutečně hned za Jana VIII. Chorvaté a Illyrové k matce Církvi římské jsou se navrátili): nýbrž i tyto krajiny před svůdnictvím zrádného graecismu na vždy ubezpečil. Odtud bezpochyby šetrnost k slovansko-řeckému ritu.

Za druhý důkaz v příčině této uvádí Ginzel (str. 108, 109) odpůrce Methodovy. Žaloby jejich týkají se prý vždy jen řeči liturgické a nikdy obřadu, na svědectví, že se Method držel obřadu latinského. Totéž platí prý o zápovědi.

Takové rozumování není nutné, nýbrž více — nucené. Čeho mnedle jiného mohly se žaloby a zápovědi týkati, než — řeči? Či snad obřadu řeckého? Vždyť zřejmě stojí v listu papeže Jana, že smí Method sloužiti „buď v latinské nebo v řeči řecké“; ale řeč a ritus řecký děliti se nedají! Kdyby se byli sokové pozdvíhli proti obřadu řeckému, byli by tehdáž nepřímo kaceřovali všecky svaté učitely církve řecké: Basilia, Zlatoústého, Řehoře a ty ostatní sv. otce, kteréž ovšem Církev latinská v úctivosti chová, třeba řeckým obřadem mši sv. sloužívávali. Mše sv. dle podstaty jest v obojí Církvi jedna; formy ritualní, jichž se při ní užívá, nebyly pak onoho času ještě tak vyvinuty a ustáleny, jako je to za dob našich. V církvi řecké bylo to něco zcela obyčejného, že i jiné řeči, krom řecké, připouštěly se v obřad (syrská, koptická, arabská). A proto též sv. Method neváhal uvésti v obřad jazyk velikého národu slovanského.

Jako positivní důkaz svého domnění uvádí Ginzel (str. 110) tento: „Sv. Method užíval při mši sv. Credo. Že v Credu tom vynechával slovo „Filioque“, proto jej sokové obviňovali z kacířství. Pokud ale vůbec „Credo“ zpíval, jest důkazem, že sloužil po latinsku. Nebo tímto spůsobem (totiž s Credem) uvedli jsou němečtí biskupové od západu (od sněmu v Toledě 589) mši sv. ve krajích, jim podřízených.“

Na to odpovídáme: Method byl knězem církve řecké. Ani v Římě tehdáž se ještě neodříkávalo Credo při mši sv. Podle příkladu synody v Toledě r. 589 bylo od biskupů na západě do mši sv. uvedeno; a biskupové ze Solnohradu a z Pasova též na Moravě to zavedli, aby se při mši sv. zpívalo Credo. A nyní soudíme takto: Mohl-li sobě dovoliti metropolita církve solnohradské, ačkoli v Římě o tom ještě posud vědět nechtěli, do mše sv. uvésti Credo: proč by si byl nesměl dovoliti metropolita církve slovanské, obohatiti mši sv. tak krásným obyčejem totiž: říkáním nebo zpíváním Creda, jelikož pozoroval, že v Římě, ač tam posud toho nestává, nicméně proti tomu ničeho nenamítají. Pokud ale vynechával „Filioque“, i proto měl důvod podstatný, a sice ten, že posud tomu tak byl uvyknul, co řecký kněz říkati Credo bez Filioque a synoda v Toledě že mu nebyla posud autoritou neomylnou! Za dálší positivní důkaz udává Ginzel: „že papež povolil slovanský ritus jediné pod tou výminkou, aby při mši sv. Evangelium se čítávalo nejprve po latinsku a potom teprv po slovansku. Kdyby prý byli sloužiti po řecko-slovansku: tu by prý zníti musel rozkaz papežův: „nejprv po řecku, a potom po slovansku.“

Na to odpovídáme: Moudrý papež poručil, čítávati sv. Evangelium nejprv po latinsku, aby se tím projevila úctivost k té řeči, ve které západní Církev koná služby Boží, a ve které Stolice římská, střed jednoty, své rozkazy a nařízení dává. Posluchačstvo v těchto krajinách mohlo býti takové, které rozumělo i jazyku latinskému; a však nikoho tu nebylo, kdoby byl rozuměl jazyku řeckému (vyjma kněží řeckých), a tudíž bylo by nařízení papežovo bývalo zcela zbytečné, ano nemoudré, dáti sv. Evangelium mezi lidem slovanským čítati po řecku. Latina tu zastupovala jednotu Církve, jako řeč mrtvá; řeč řecká, co řeč ještě živá, zastupovala národnost, která však v těchto krajích musela ustoupiti panující řeči slovanské. Bylať tedy v diecési sv. Methoda dle našeho mínění liturgie dvojí: v osadách německých latinská, v slovanských slávořecká. Pokud se ale Dr. Ginzel domýšlí, že cos takového stanoviti, bylo by moudrému apoštolu Slovanů připisovati převrácenost, která nemá rovně: tož my mu tu hned poukážeme na výjev onomu zcela podobný za našich dob, ve kterých ústavy církevní nenalézají se teprve v povzniku, ano téměř v naději, jako za dob sv. Methoda, nýbrž v úplné vyvinutosti a ukončenosti svojí; ukazujeme na metropoli země haličské, ve které tři arcibiskupové, co representanti trojího ritu, který v zemi panuje, vedle sebe přebývají.

Že by tím byl sv. Method Moravany posud ritu latinskému uvyklé pomátl, — nemyslíme; Moravané, jak vůbec známo, neměli rádi duchovníky německé, jimž nerozuměli, a jimž jen dávati musili. Za to, když sv. Method v Pannonsku se objevil, stal se div divoucí: všecken lid hrnul se k němu, a kněží němečtí stáli bez oveček, až i sám arcikněz Richbald do Solnohradu se vrátil. Když tedy sám lid po tomto obřadu prahnul, tedy ho sv. Method schválně nemátl.

A po těchto úvahách budiž každému volno, ku kterému náhledu by bylo libo, přistoupiti a se nakloniti. My pak pokračovati budeme dále v osudech sv. Methoda.