Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/VI.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
V.	VI. Biskupství Methodovo.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI. Biskupství Methodovo.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 30–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vypisujíce život ss. apoštolů našich až potud hlavně a obzvláště s mladším Cyrillem jsme se obírali. Nestalo se to snad proto, jakoby sv. Method posud nečinný vedl život: ale že méně o něm jest povědomo.

Když s milým bratrem vystoupili před světem co missionáři, tu obyčejně práce bývaly společné. Při půtkách a hádkách, jakové se vedly k. p. u Kozarů — ovšem míval výmluvný Cyrill slovo; avšak proto Method nebyl nečinným.

Cyrill vynikal ohněm, Method důstojnou povážlivostí; a proto mezi tím, co se Cyrill o správu a působení obou na Moravě proti nepřátelům zastával, Method s papežem v Římě o zřízení nové správy církevní jednal.

Sv. Method pochovav mileného bratra v Římě, byl nyní sám; celé břímě prací apoštolských hlavně doléhalo naň, a tudíž také od té doby toliko se sv. Methodem bude nám se obírati. Maje na mysli dílo, jež mu uložil Bůh, a nemoha spustiti s paměti poslední slova umírajícího bratra svého, neměl v Římě již ani stání. Srdce jej táhlo na Moravu k stádci milenému. Než bohužel! ve vlastech slovanských nastaly zatím jiné, smutné časy. Nová, krvavá vojna se sousedními Němci počala zuřiti na všech stranách, a k zlému schylovala se konci. Kníže Rostislav nechtěje býti poplatným vazalem králů německých, hned od mladosti své z celé duše zasazoval se o to, aby Moravanům a sousedním Slovanům ovšem i na budoucí věky pojistiti mohl neodvislost. Při takovém snažení vrazila nevyhnutelně kosa na kámen. V německé říši byli by rádi pokládali krajiny slovanské za příslušenství koruny císařské (nebo král německý byl spolu císařem římským), knížata za many a národ za podrobence své. Takovéto náhledy a snahy protivily se ale nanejvýš statečné mysli knížete moravského. Nechtěje zadati svého, po celý život hájil samostatnost říše moravské. Za tou příčinou trvaly téměř ustavičně války mezi ním a Němci. Takováto vojna vypukla též r. 868, právě toho času, když se byli ss. bratří naši zdržovali v Římě. Tehdejší král Ludvík vtrhl sám do Moravy s nemalou mocí, avšak bez prospěchu bojoval s Rostislavem a udatným jeho lidem. Tak ušel téměř rok. Obě strany chystaly se na budoucí rok k boji tužšímu. Rostislav spojiv se s druhými sousedy slovanskými, Čechy totiž na západě a se Srby na půlnoci valné sebral vojsko. Větší však měl král a císař Ludvík. Rozděliv je na tři veliké zástupy se tří stran udeřil na spojené Slovany. Moravané uhýbali se opatrně bitvě, ustupujíce před četnějším nepřítelem do krajin hornatých.

Rozdělení z počátku zástupové němečtí nemohouce takto nic poříditi, shlukli se v jednu sílu a oblehli slavné město a velikou pevnost — Velehrad. Celá okolní krajina obrácena jest od nich v žalostnou poušť. Velehrad ale vzdoroval, i odolal šťastně moci jejich. U vojště německém nastal nedostatek potravy, mužstvo i koňstvo nemělo píce; krajina popleněná nemohla déle živiti takové zástupy lidstva. A tu Moravané vidouce svou dobu, počali ze všech stran udatně dorážeti na nepřítele, a ten nemoha je, na počet slabší, přivésti k veliké rozhodné bitvě, nemálo utrpěl. Tyto nehody přinutili Němce, že posléz s nepořízenou a velikou škodou domů se obrátili. Král Ludvík vida nezbytí, učinil s Rostislavem pokoj, a uznal samostatnost Moravy.

Mezi tím, co se tyto věci dály, nebylo ovšem možno sv. Methodovi, octnouti se na Velehradě. On se musel na čas obrátiti jinam, kde nezuřila válka. Takou krajinou byly vlasti knižete Kocela. Sv. Method octnul se v území Kocela jako novojmenovaný arcibiskup říše velkomoravské. — Musímeť zde vetknouti předůležité rozjímání. Neníť pochybno, že Rostislava přiměly k tomu větším dílem pohnutky politické, aby sv. bratry povolal do Moravy. Nyní pak nahlížel Rostislav, že chce-li uhájiti samostatnost politickou, musí nevyhnutelně hledati i neodvislost církevní. A proto kníže tento přihlížel k tomu, aby říše velkomoravská stala se zvláštní církevní provincií, od německé církve nezávislou. Nový tento okres biskupský mohl se však státi jenom tím spůsobem ouplně svobodným a neodvislým, pakli by jemu představen byl v Methodovi, nově vysvěceném biskupu, metropolita, jedině stolici římské přímo podřízený.

A tenť byl účelní směr úmyslů a snah, jakových Rostislav u sv. Otce uskutečniti a provesti chtěl. Zřízení nové církevní provincie v krajinách východních, Němcům podrobených, čelilo sice patrně proti prospěchům německým: a však stejnou měrou prospěšným se býti vidělo zájmům církevním, a sice nejblíže ohledem na Bulhary slovanské. Neboť jelikož Bulhaři od nedávna znovu se dali získati Církvi římské: zdála se tudíž býti nově zamýšlená provincie církevní, moravsko-pannonská, s Bulhary hranicí zcela příhodnou k tomu, šíření-se ducha rozkolnického z Cařihradu zde hráz položiti, a tyto národy od zrádných Řekův odvracovati. Hadrian II. snadno se odhodlal k tomu, Velkomoravskou říši za samostatnou národní církev prohlásiti a Methoda za metropolitu jejího povýšiti; onť mohl tak jednati, aniž tím ukřivdil biskupům v Solnohradě a Pasově, kteří byli již dávno uvykli, počítati tyto slovanské krajiny k okresům svým biskupským; nebo Řím se odvolával na právo své, které bylo starší a vydatnější.

Slušno totiž věděti, že stávalo již za starodávna diecése pannonské, jejížto metropolita své sídlo míval ve starožitném a slavném městě Srěmu (Sirmium), hlavním to městě západní Illyrie. Na celou Illyrii, jak východní, tak západní, měla pak stolice římská staré, od IV. století v listech papežských jasně se vyskytající, ve sporech s Cařihradem od Mikuláše I. důrazně hájené právo patriarchální; západní Illyrie bez toho náležela i v ohledu politickém již od IV. století k říši západní. Již pak legenda pannonská naznačuje Methoda co biskupa v Pannonii a nástupce sv. Andronika, učenníka Páně a přítele apoštola Pavla (k Řím 16); a právě tento Andronikus byl prvním biskupem v Srěmu. Toto město utrpělo napotom rozličných svízelů v bouřích stěhování-se národů. 582 konečně je vydobyl chakan Avarův; všickni obyvatelé museti se odtud kliditi, tedy i biskup. Panství tohoto pohanského lidu učinilo všem křesťanským ústavům tamtéž konec. Když Karel Velký Pannonii zbraní pro víru křesťanskou vydobyl: považována tato zem jako nemající žádného majitele, a tudy mohl ji výbojce odevzdati biskupům německým v područí. Tenkráte — jak se praví — dostala se Pannonie pod Solnohrad a Morava pod Pasov. A však odtamtud se kněží němečtí o tuto novou osadu tak horlivě nestarali, aby všeliké požehnání víry Kristovy byli dovedli vpraviti v mysli Slovanův. Byly to začátky chatrné a nejisté. — A proto Otec Hadrian II., jednak ve prospěch sousedních Bulharův, jednak přesvědčen jsa, že jest potřeba, o pokřesťanění Slovanův v těchto krajinách rázně se zasaditi, a jemu pevného střediště vytknouti, zároveň nedaje se nikterak mýliti úkazy císařskými, kterých v Římě, ač nikterak upíráno, nikdy podle práva nebylo uznáno: pokládal jest za povinnost svého úřadu velepastýřského, dějepisné zpomínky na stolec srěmský zase k životu vzkřísiti, starodávní biskupskou stolici v Pannonii zase obnoviti a Methoda, (jehož nástupce Jan VIII. aspoň jedenkráte „arcibiskupem pannonským“ zove) na tuto stolici novou povýšiti.

Obnovením starého okresu biskupského v Pannonii odejmul Hadrian II. Solnohradu a Pasovu okres právomoci duchovní, který jim sice od Pipina, Karla a Ludvíka byl přidělen, který však posud od papeže nikdy nebyl řádně potvrzen. A proto když od té doby dotčení biskupové těchto jim ujmutých údělů církevních se dovolávají, dokládají se jediné toho, že oni tyto kraje tak dlouhá leta bez odporu jakéhokoli ke svým okresům čítali, a národy v nich usedlé na víru křesťanskou obrátili: kdežto Řím na proti tomu se potahuje na nepromlčitelnost svých práv, jak na svém místě z listin dokážeme. Již pak k tomuto okresu metropolitnímu náležela též Morava. Dolejší Pannonie byla jádrem diecése sv. Methoda; k ní se mělo připojiti od jihu Srbsko, kdežto k severu k novému biskupství přivtělena byla jest celá říše moravská, kterážto až posaváde nebyla stála v područí biskupa žádného. Hranice pannonské arcidiecése k severu dají se tak málo určiti, jako politické hranice říše velkomoravské, s kterými bez pochyby se stýkaly.^[1]

Když Method hned po svém návratu z Říma nikoliv na Moravě, nýbrž u Kocela působí: z toho ještě nenásleduje, že tenkráte Morava k jeho biskupství nepatřila, nýbrž to z toho následuje, že sv. Method pro válku, která 870—874 mezi Moravany a Němci zuřila, do Moravy nemohl, a tudíž tam svou dřevní apoštolskou činnost rozvíjeti překažen byl; všecko ostatní však nás opravňuje k tomu, mysliti si sv. Methoda jako arcibiskupa moravsko-pannonského. Stálého sídla, zdá se, tenkráte ještě sobě sv. Method nevyhlídnul, neboť neustále po vlastech slovanských kráčeti musel. Že nejbližší a přímou příležitost k obnovení pannonského arcibiskupství zavdalo poselství knížete Kocela, který naše sv. bratry na cestě do Říma již byl poznal, a v čas meškání sv. Methoda v Římě o tohoto učitele papeže poprosil, to beze všech rozpaků můžeme připustiti. Nebo tak vypravuje legenda pannonská:

„Kocel vypravil vyslanství k sv. Otci s prosbou, aby mu připustil sv. učitele Methoda“ — a papež mu vzkázal: „Nejen tobě, nýbrž všem tamějším slovanským krajinám odesílám jej co učitele od Boha a od sv. apoštola Petra, prvního to biskupa a klíčníka nebeského.“ — Tato vyjednávání s římskou stolicí, které Rostislav začal a Kocel s prospěchem dokončil, dělať se dojista za zády Solnohradského a Pasovského biskupa, kteří by sice byli vše vynaložili, aby tuto věc nemožnou učinili. Oniť však se o tom dověděli teprv, když bylo vše již hotovo.

Tak tedy se rozšiřovala daleká a prostranná diecése sv. Methoda na jihu až přes Dravu a Savu k Dalmácii, a obsahovala zde zvláště krajiny od slovanských Korutanů a jich sousedů obydlené a „Sclavinia“ nazývané, a sice tak, Slavonie a Srěmsko na pravém břehu Dravy (co k Bulharsku náležící) a Krajina (k voglejskému patriarchátu počtěná) byly vyloučeny. K severo-východu vztahovala se diecése sv. Methoda přes Rábu a Dunaj až na hranice říše velkomoravské. —

---

1. Jak dalece sahaly hranice říše velko-moravské, to až podnes spornou jesti otázkou. Tolik však je již jisto, že Velká Morava od polovice IX. století zaujímala v sobě nejen nynější Moravu a Slezko, nýbrž i uherské Slovensko, a vztahovala se až k řece Moravě, Dunaji a Hronu, na hoře pak zahrnovala Čechy až po Krakov v Polsku, a snad ještě dále.