Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Báječné dějiny české

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Báječné dějiny české
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 110–114.
Licence: PD old 70

Mezera v dějinách českých. České národní pověsti. Krok a dcery jeho. Libuše. Přemysl, první vévoda český. Založení města Prahy. Dívčí boj. První Přemyslovci. Neklan a Vlastislav.

Skrze celý ten věk, který uplynul od smrti krále Dagoberta Franského (roku 638) až do korunování Karla Velikého na císařství římské (roku 800), — věk předůležitý, ba rozhodný pro mnohé potomní věky — když v západní Evropě okrvavělý rod králů merovinských, na těle i na duši vždy více zakrsávav, musel konečně trůnu svého, na hrobě starořímské světovlády a vzdělanosti vystaveného, postoupiti mohutným a chytrým, aniž však také kteréhokoli hříchu hrozícím se majordomům svým; a když titíž majordomové, potomkové Pipina Heristalského, spojivše se s dvorem novořímským k obapolnému sebepodporování, položili první základ celé potomní politické soustavy v Evropě — soustavy zakládající se na zvláštním i spojení i rozdílu nejvyšší duchovní a světské moci na světě, jenžto jevila se v papežích a císařích a jejich obapolných poměrech: — skrze celé toto půldruhé století, pravím, nepadá ani jeden paprsek světla historického na vlast naši.

Otázka tedy ta, zdali aneb dlouho-li říše Sámova udržela se v moci hojných jeho potomků a čím se stalo, že napotom obmezena zůstala na pouhé toliko Čechy, bude chybovati se navždy s odpovědí. Aspoň zdá se, že rozpadnutí její nestalo se za outokem nepřátel zahraničných. Kdyby zajisté v onom věku větší jakákoli bouře od západu byla na Čechy se svalila, aneb i kdyby Čechové sami byli podnikali něco většího kromě vlasti své, jistě byl by zachoval se nám nějaký o tom ohlas, jestli ne v letopisech franských neb byzantských, aspoň v bohatých pamětných deskách a zápisech nejstarších biskupství bavorských. Zdá se, že z jedné strany vážnost, které zbraň Sámova nabyla, z druhé strany nejistý stav vévod bavorských a durynských zároveň to způsobily, že Čechy tehdáž od sousedů necháno v pokoji; vévodové zajisté oni, co manové říše franské bažením po nepodlehlosti dosti zaměstnáni jsouce, osobovali ji sobě tu více, tu méně šťastně, jakož ruka tu slabší, tu silnější vládla žezlem královským. Takéť Avarové po vítězstvích Sámových sotva mohli které vpády více až do Čech předsebráti. Ačkoli Čechům ještě drahně času bylo s nimi se potýkati, však vždy zdá se, že štěstí válečné jim napotom příznivější bylo nežli Avarům, kteří již ani Moravy více sobě podrobiti nedovedli.

Veliká mezera, pocházející z ouplného nedostatku historických zpráv pro dobu tuto, nahražuje se poněkud zvláštním oborem národních pověstí, kteréžto, ačkoli nikde neudávají času, bývaly přece po mnohá století v čelo dějin českých staveny. Jsou to chudá rozpomínaní národa našeho z prvního jeho mládí, obvinutá o několik osobních jmen, jichžto původní dějinná osnova nepochybna sice jest, ale v dějepravném rozvinutí a upotřebení požaduje tím přísnějšího dozoru a výboru, čím častěji měnila outek svůj postupem věků; národ zajisté náš, na chudých zprávách, kteréž mu z nejstarší doby podány, dosti nemaje, věk po věku snažil se plodnou obrazností svou obohacovati a obživovati je, vplétaje do nich nové vždy osoby a skutky, dle pravděpodobného zdání svého. Básnivé podání toto šlo během opačným proti dějinnému: praděd, věkem skutku bližší, méně pamatoval a věděl, nežli daleký potomek po něm vypravovati uměl. Pročež my, pozdějších rozprávek nedbajíce, pověsti ty tak vykládati budeme, jak nám z nejstarší doby podány jsou.[1]

Po arciotci Čechu, který přišel s čeledí svou v neurčité dávnověkosti „do těchto požehnaných vlastí přes tři řeky“, jest Krok ten nejdávnější smrtelník, kterého památka zachovala se v národních pověstech našich.[2] Dle nejstaršího podání mělť „zlaté sídlo“ své na „svatém Vyšehradě“ nad Vltavou, kdežto panoval mocí velikou, však nikoli neobmezenou, větší částce země české; pozdější ale věk nepovažoval ho jináče než co bohatého lecha, jenž pro ctnost, moudrost a spravedlivost svou povolán byl prý celému národu býti soudcem. Jeho jménem nazýval se v Čechách starý hrad Krakov, nedaleko Stebna, jehožto ale rozvaliny již za věku Kosmasova byly porostlé lesem.[3] Pravdě velmi se podobá, že Krok byl jeden z potomků Sámových, snad vlastní jeho syn nebo vnuk, a tudíž i nástupce, jelikož život jeho padá do druhé polovice 7. století.[4]

Moudrý Krok nepozůstavil po sobě syna, ale tři dcery ducha výtečného, Kasi, Tetu a Libuši, o jejichžto vyšší vzdělání sám vedl snažnou péči.[5] Kasi předčila známostí přírody a sil jejích léčivých, i vynikala uměním řemeslným a průmyslem; lid měv ji za kouzelnici, i mohylu její na řece Mži vysoce nasypanou dlouhá léta v paměti a ve cti zachovával. Teta obírala se více s naukami a obřady nábožnými, vyučujíc národ, jakové povahy byli bohové jeho i kterak ctěni býti měli. Tetín, hrad nade Mží nedaleko Berouna vystavený, přivodí podnes jméno její v paměť.

Nejmladší však Libuše vynikala nad obě sestry i velikostí ducha i spanilostí srdce svého; ji co dědičku všech předností a ctností otcových národ povolal na místo jeho k nejvyšší vládě a správě zemské. Bystrým a znalým okem prohlédajíc k věcem přítomným i budoucím, řídila rozumně veřejné záležitosti národu svého, vynášela soudy moudré a spravedlivé, a stálá jsouc v oumyslech, stoudna i skromna ve mravech svých, mívala se ke všem vůbec přívětivě i laskavě.[6] Knížecí dvůr její skvěl se v otcovském jejím zlatém sídle — na Vyšehradě svatém; tam konala popravy a vydávala nálezy lidu svému. V důležitějších potřebách všecky tři sestry scházejíce se ve hromadu, bývaly sobě nápomocny.

Když ale Libuše rozsoudila svádu dvou zámožných bratří, synů Klenových, o rozdíl dědictví, ten, kterému za křivdu dáno, jal se haniti pohlaví její a neposlušným činiti se. Tím uražena, odřekla se vlády a nabídnula národu, aby zvolil muže sobě za kníže a za pána; tento však prosil jí samé vyvoliti sobě chotě, slibujíc podrobiti se manželu jejímu tudíž co knížeti a pánu svému. Vypravila tedy slavné poselství ku Přemyslovi, zemanu stadickému, podávajíc mu i ruky své i panování nad Čechami. Poslové nalezli ho, an oral na roli, kteráž až podnes Rolí královskou sluje. Radostně přijav i povolání, i oděv a berlu knížecí, vsedl hned na koně, jenž v ušlechtilém komonstvu zanesl ho na Vyšehrad, ke milostné paní jeho.[7]

Přemysl slaví se v dějinách českých netoliko co praotec jasného rodu, kterého potomstvo v mužském řádu skrze šestero století (až do roku 1306) Čechami vládlo, v ženském pak posloupenství až posavad vládne, ale také co zákonodárce a první ustanovitel těch práv a zřízení zemských, kterými země tato až do 13. století se řídila a kterýchž větší částka i v pozdějších ještě časích tu zachovávána. Nejstarší aspoň písemná svědectví naše[8] jmenují nám jeho co původce té celé oustavy právní, která panovala v nejstarší známé době v Čechách, ačkoli pochybovati nelze, že on zákonů a práv od starodávna u Slovanů v obyčej vešlých nezměnil, ale jen snad přimnožil a přitužil.

Také založení hlavního města českého klade se v pověstech národních do panování Přemyslova, ačkoli připisováno bývá ne jemu, ale manželce jeho Libuši. Ta prý kázala na výsadku, který z Bílé hory vystřeluje podle potůčka Brusnice k řece Vltavě, postaviti hrad a jej jménem, které od dělníka na první otázku svou za odpověd dostala, „že prah dělá“, Prahou nazvati;[9] potom pak ve přítomnosti manžela i starších národu svého jala prý se věštkyně tato hlasem prorockým předpovídati všecku budoucí velikost a slávu hradu i města vznikajícího. Někteří kronikáři čeští sčítali skutek ten na rok 723 po Kristu nenevhodně, ačkoli kladného důvodu na to se nedostává. I nelzeť arci pochybovati, že v jediné té dolině, která podle hlavní řeky Vltavy téměř uprostřed země šíře se prostírá, povstala záhy osada, zvláště poněvadž dolina ta byla na obou koncích pevnými hrady chráněna i zhoubným povodněm pro náhlý spád vody méně podrobena. Vsak i právě proto možné jest, že pohodlné toto městiště bylo již od nejdávnějších obyvatelů země naší, dávno před Libuší, poznáno a k založení na něm osady stále použito.

Nejdivnější staročeská pověst jedná o takřečeném boji dívčím čili o spiknutí a vzpouře pohlaví ženského proti mužskému v Čechách. Povídá se totiž, že po Libušině smrti dívky české, nechtějíce mužům poddány býti, mocí brannou proti nim se pozdvihly a pod správou srdnaté i vysokomyslné Vlasty, někdy Libušiny přítelkyně, že osobovaly sobě vrchní moc a vládu skutečně skrze několik let, tu lstí, tam násilím, až prý konečně muži vzmuživše se, zlezli outokem vysoký a věžnatý hrad jejich Děvín, naproti Vyšehradu postavený, a zboříce jej, učinili ženské té vzpouře krvavý v něm konec. Těžko jest rozhodnouti, zdali pověst tato má který a jaký základ dějinný; i vždy bychom jej vyhledávali raději v jednotlivém nějakém odboji Vlasty a přátel jejích proti Přemyslovi nežli v nepřírodném vzbouření se jednoho pohlaví proti druhému. Pravdě však více se podobá, že již i samé pouhé jméno „zbořeného Děvína“ (to jest dívčího hradu) podalo plodné fantasii národu našeho první látku k pověsti, které nejstarší náš kronikář jen několika neurčitými slovy lehce dotknul,[10] pozdější pak, na způsob románopisců, teprv množstvím nových podrobností vylíčiti se snažili.

Přemyslovo panování v Čechách klade se od dějezpytců se vší pravděpodobností do první čtvrti 8. století čili do věku Pipina Heristalského i syna jeho Karla Martella; kdy ale panovati počal, dlouho-li živ byl, i kdy a kterak život svůj skonal, udati nelze. A ještě méně ví se o životu a skutcích potomků a nástupců jeho na trůnu českém. O nich nedá se s důkladem naprosto nic vypravovati než pouhá toliko řada jejich v suchém popisu jmen panovníků, kteří vládli Čechami po Přemyslovi až do polovice 9. století.[11] První zajisté po něm panoval Nezamysl, potom Mnáta, Vojen, Unislav, Křesomysl a Neklan, konečně Hostivít, otec Bořivoje, prvního křesťanského knížete. V řadě této jen jediné Neklanovo jméno vrylo se do paměti lidu našeho hlouběji, a to ne tak vlastní jeho zásluhou, jako raději příčinou chrabrosti Čestmíra vojevody, vítězitele nad nepřítelem jeho Vlastislavem, knížetem luckým.

Kde někdejší knížectví lucké v Čechách leželo, jak daleko sahaly končiny jeho, kdy počalo a dlouho-li trvalo, jsou otázky, na které odpovědíti téměř nelze. Zdá se, že obsahovalo dnešní Žatecko a příležící částky Rakovnicka i Litoměřicka.[12] Vlastislav, hrad postavený někdy na pomezí žup bílinské a litoměřické, jmenován byl po zakladateli svém. Že kníže ten pocházel také z Přemyslova rodu, jest i pravděpodobno i od starých letopisců již seznáno. Hrdý a bojemilovný duch jeho činíval ho často sousedstvu obtížným, zvláště pak Neklanovi dobrotivému. Když posléze opět do Pražska válečně vpadl, poslal Neklan proti němu svého hrdinného vůdce Čestmíra. Tu v krvavé bitvě Vlastislav poražen a zabit; avšak i Čestmír hrdina umřel na rány, které toho dne utrpěl. Knížectví lucké dobyto a ku pražskému opět připojeno. Syna Vlastislavova, pacholíka krásného, pozůstavil Neklan péči posavadního pěstouna jeho, Durynka rodem, a k obydlí vykázal mu hrad jeden na Ohře ležící. Hanebný ale pěstoun oukladně zavraždiv schovance svého, přinesl hlavu jeho Neklanovi v té naději, že nabude za to hojné odměny, an odstranil příčinu budoucích prý svárů a válek. Zhroziv se tak ohavného daru, kníže jen té odměny jemu popřál, že mohl sám sobě voliti způsob trestu smrtelného; načež nešlechetník oběsil se sám na blízké olši.

Až potud sahá, podle nejstaršího podání, obor prvověkých pověstí českých;[13] na konci jeho počíná teprv tratiti se šero, které zastírá počátky dějin českých rouškou věčně neproniknutelnou. Nyní již nám vstoupiti jest na pevninu světlem pravdivé historie osvícenou. Pochodně však její svítíc za dlouhý čas jen zdaleka, metá na příběhy ve vlasti naší světlo ještě pohříchu jen chudé, ba často pochybné.


  1. 29
  2. 30
  3. 31
  4. 32
  5. 33
  6. 34
  7. 35
  8. 36
  9. 37
  10. 38
  11. 39
  12. 40
  13. 41