Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za krále Jana i syna jeho Karla

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čechy za krále Jana i syna jeho Karla
Podtitulek: (Rok 1333—1346)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 278–312.
Licence: PD old 70

Markrabě Karel v Čechách. Vzmáhání se řádů feudálních. Markrabina Blanka. Rozbroj v duchovenstvu českém. Nový rozstrk mezi králem Janem a císařem Ludvíkem. Spor o nápad zemí korutanských a o hrabství tyrolské. Mír s Polskem i s Uherskem. Válka v Rakousích i v Bavorsku. Druhá výprava křižácká do Litvy. Nevole v rodině královské. Rozepře s biskupem vratislavským. Oslepnutí krále Jana. Markéta Maultasche i ztráta Tyrol. Papež Klemens VI. v Avinionu. Nezdárné jednání s císařem Ludvíkem. Povýšení pražské na arcibiskupství a Arnošt z Pardubic. Třetí výprava do Litvy; roztržka i válka s Poláky. Volení markrabě Karla na království římské. Bitva u Kreščáku a smrt krále Jana.

Návratem králevice Karla do dědičné vlasti nastala v dějinách českých epocha nová. S ním do českého panování opět vrátil se duch zákonitého pořádku, jehožto mocným a stálým působením říše co nejhlouběji kleslá po 45 létech povznešena jest zase na stupeň moci a blahobytu podivuhodný. Poněvadž králevic, duchem vysoce nadaný, v umění panovničím již v Itálii se pocvičiv, podal byl skvělé důkazy své způsobilosti, mohl král Jan svěřiti jemu bez rozpaků vrchní vládu v zemi, nehledě na stáří jeho teprv 17 let. Nařídil mu však neužívati jiného titulu nežli markrabě moravského; bylť by zajisté otec teprv 37letý pokládal si za nemalé příkoří, kdyby ho lidé, pro rozdíl od syna, počali byli nazývati již „starým“ králem.[1]

Mladý panovník přišed do Čech, putoval především ke hrobu matky své do Zbraslavi. Potom, byv od lidu již tužebně očekáván a radostně vítán, vjel do Prahy u slavném průvodu dne 30. října.

Opětné shledání se s vlastí po téměř jedenáctiletém v ní nebytí dojímalo ho přece dosti smutně. Psalť o tom sám v ta slova, že „přišed nyní do Čech, nenašel jsem tam ni otce, ni matky, ni bratra, ni sestry, aniž koho známého. I řeč českou zapomenul jsem byl docela, kteréž však potom znova naučil jsem se. Království pak našel jsem tak zašlé, že nebylo v něm ani hradu ani statku královského nezastaveného. Páni čeští z většího dílu oddávali se na všeliká násilí ze hrabivosti a pychu, neznajíce kázně ani bázně před králem, jehožto statky rozdělili byli mezi sebou. Slavný někdy Otakarův hrad v Praze octnul se byl v rozvalinách[2] a já musel přebývati v městě jako jiný měšťan.“[3]

Markrabě Karel nepodobal se namnoze královskému otci svému, nepotativ se co do povah ani chvalných ani nechvalných. Král Jan co rytíř statečný, ale poněkud i marný obyčejně volnou uzdu pouštíval přirozeným chtíčům svým, bujným sice a nestálým, ale nesoucím se povýtce k tomu, co bylo spanilého. Libovav sobě nadevšecko ve zbrani, jak pro potřebu opravdovou, tak i ke hrám rytířským, všude vyhledával války a turnaje, více bažil po slávě nežli po zisku, a lépe uměje nabývati nežli zachovávati, utrácel i mařil více nežli měl; i jakkoli zamýšlel věci veliké, přečasto upadal do malicherností, nepočítav, jak náleželo. Naproti tomu vysoce vzdělaný a vážný syn jeho uměl vždy dostatečně držeti se na uzdě sám i chovati se ve všech potřebách s rozmyslem a počítaním dokonalým. Bojoval sice také srdnatě, kdykoli války zniknouti nebylo lze, ale raději pomáhal si vyjednávaním pokojným a cestami diplomatickými nabyl mnohem větších výhod, nežli by kdy byl mečem dobýti mohl; neboť jsa hospodářem výborným, objevil se býti méně zdárným válečníkem nežli výtečným panovníkem vůbec. Král Jan sotva kdy tajil se svou netečností k zemi a k národu českému: u Karla zase láska k nim zdála se býti jedinou jeho náruživostí. Pročež onen, váživ si Čech jen co studnice moci, peněz a titulů pro sebe, vyčerpávati je hleděl pokaždé, bez ohledu na budoucnost, až do dna, i s porušením zdroje přirozeného, ačkoli způsobem takovým moc a sláva jeho podvracela se ještě rychleji nežli blahobyt národu. Tento pak choval se vždy tak, jako by neměl a neznal jiné péče nežli o blaho země a národu svého; přesvědčen jsa, že panovníkova moc hlavně záleží na inteligenci, mravnosti a blahobytu poddaných,[4] pilen byl zvláště zjednání a rozmnožení těchto, aby jimi také ona upevněna byla. Bůh sám ví, v jakém stavu Čechy co stát byly by konečně se octnuly, kdyby v pravou dobu byl nenaskytnul se jim muž pravý, jenž ochránil je na samém kraji propasti.

Spatřiv říši v takovém oupadku, vzmužil se mladý markrabě k úsilí nadobyčejnému a pričiňoval se hned ke všestranné věcí opravě horlivostí mladistvou i opatrností muže dospělého. Především musela moc a vážnost královská zase obnovena býti. Stavové čeští povolili byli králevici na zřízení jeho dvoru vybíraní řádné berně v celém království; ona pak vydařila se tak hojně, že mu z ní možné bylo nejen hned vyplatiti hrady Křivoklát a Loket, v nichžto byl trávil dětinství své, též města Králové Hradec a Vysoké Mýto, ale i dáti se tudíž do stavení nového královského hradu v Praze, dle příkladu pařížského, a otočiti se znamenitým dvořanstvem, ba i poslati nemalou částku peněz otci svému do Porejní. V běhu dvou let podařilo se mu také moudrým hospodařením a pomocí věrných Čechů navrátiti komoře královské zámky a města Týřov, Lichtenburk, Litice, Písek, Nečtiny, Zbirov, Tachov a Trutnov v Čechách, v Moravě pak Lukov, Teleč, Veveří a královské hrady olomucký, brněnský i znojemský. Přitom objížděje všecky kraje země české a vyslýchaje všecky žaloby a stesky obyvatelstva sám, zasedal k soudu veřejnému ve krajích i v městech, a zrušiv nejhorší zlořády všude hned na místě, postaral se také skrze komonstvo své o náležité provedení vynešených nálezů. Nad tím horšili se sice velice všichni ti, kteří za dosavadního bezvládí zákonů zvykli byli kořistiti jen sami pro sebe: ale lid veškeren uznával v něm s radostí opět panovníka přirozeného i soucitného své vlasti, a s láskou i důvěrou jda jemu vstříc, propůjčoval se ochotně pomocí svou k obecnému dobrému.[5]

Mezi prostředky, kudy by moc královská v Čechách povznešena i upevněna býti mohla, pokládal Karel IV. také zvelebení a množení řádů manských čili feudalismu vůbec. Oustava hradová neboli župní již dávno přestala byla sloužiti za podporu trůnu: pročež i nešetřili jí více ani Jan, ani Karel, ba tento pričiňoval se již i zjevně o její zrušení, hojněji nežli kdy užívaje nového způsobu k vymanění statků pozemských z jejího područí, ač neuvedl-li ho i sám do zvyku. Mnozí totiž zámožní páni čeští dali se navésti k tomu, že se statky svými potud zpupnými poddali se králi v manství. Tím ukládali sobě povinnost otevřené mívati hrady ku potřebám jeho a hotovu býti k jeho službě s určitou družinou, i když nebyla prohlášena hotovost veřejná, kdykoli by o ni požádáni byli. Za to uděleno jim bylo privilegium fori nobilis pro jejich vlastní osoby a spolu propůjčeno výhradné právomocí nade všemi jejich poddanými,[6] čímž teprv soudy patrimoniální v Čechách nabyly zákonného počátku svého. Proto ve sboru nejvyšších ouředníků a soudců zemských spatřujeme nového v těchto létech důstojníka, sudího dvorského (judex curiae), jenž krále zastupoval v oboru nejvyššího soudu lenního čili manského v Čechách;[7] a jakož někdy pod králem Otakarem II. nejvyšší soud zemský, tak povstal i ustrojil se pod Janem i Karlem tento nejvyšší soud dvorský v nově daných poměrech jakoby sám sebou, takže do područí onoho náležeti počaly všecky zpupné statky (alody) a majitelé jejich, do tohoto pak všecky statky lenní, jakož i až podnes děje se. Toto měnění důležitých poměrů vnitřních dálo se znenáhla i bez hluku, ačkoli ne cele bez odporu;[8] ale Karel IV. neupustil od něho až do své smrti; čímž stalo se, že starožitná ústava župní právě tak povlovně a bez hluku dovedena jest ku konečnému pádu svému.[9]

Mladý markrabě, přestěhovav se na počátku roku 1334 z měšťanského bytu do královského hradu svého a tam se ubytovav, nemeškal povolati k sobě také krásnou choť svou, Blanku z Valois, krále franského sestru. I přijevši ona s francouzským komonstvem svým do Čech, dne 12. června zavítala do Prahy vjezdem veleslavným. Ačkoli pak franská její družina již po uplynutí jednoho měsíce propuštěna jest zase do své vlasti a mladá panovnice domácím dvořanstvem opatřena byla, franské módy a mravy, vešedše již králem Janem v oblibu v Čechách dosti hojně, vlivem jejím počaly valně šířiti se v národu našem.[10]

Brzy po příjezdu markrabiny Blanky vypukl v Praze velmi pohoršivý rozbroj mezi veškerým duchovenstvem světským a řeholním. Některé z nověji založených řehol, jako dominikáni, minorité a augustiniáni, té doby vyznamenávali se nad jiné jak učeností svou theologickou, tak i horlením pro nábožné lidu vzdělávaní; kdežto faráři téměř všeobecně z nedbalosti ve vykonávaní duchovních povinností svých obviňováni byli, mnichové oni přičinlivostí svou, co učitelé nábožní a zpovědníci, získali sobě u českého lidu hojnou lásku i srdečnou oddanost; nejen navštěvována pilně kázaní jejich, ale i svátosti z rukou jejich přijímané zdály se lidem pobožným býti spasitelnější a pohřby u nich dávaly jim více útěchy pro život budoucí. Z toho však udál se přirozeně blahodárný ten následek, že konečně i světské kněžstvo počalo horlivěji konati povinnosti ouřadu svého, a zvláště faráři hledali tím více zase získati sobě náklonnost farních dítek svých; ale přitom neobmeškali vymoci sobě u papeže bulu zvláštní na ochranu parochiálních práv svých naproti oněm řeholám. Když pak mnichové nedali se tím odstrašiti, aby nepokračovali jako dříve v počínaní svém, stalo se, že 24. července ve všech hlavních kostelích pražských prohlášena proti nim veřejná exkomunikace. Z toho povstala v Praze krutá bouře, ježto laikové jali se straniti jedni těm, druzí oněm; došlo až ku krveprolití a mnozí jak faráři, tak i mnichové utrýzněni způsobem mnohonásobným, nežli biskupu Janovi podařilo se poukojením vášní rozbouřených navrátiti městu zase pokoj.[11]

Když tyto věci se dály, král Jan ve svých osobních záležitostech toulal se po Němcích, po Francii a Nizozemsku. Hned po neslavném návratu svém z Itálie zabrav se do Nizozemí, tam s některými světskými i duchovními knížaty dne 30. listopadu 1333 uzavřel spolek branný proti vévodovi Janovi Brabantskému, i válčil s ním krutě, až prostředkováním krále franského dne 20. března 1334 uzavřeno příměří, potom pak i pokoj, kterým král Jan za náhradu 150 000 liber (livres) navždy se odřekl všeho dědičného práva ke vlasti dávných předků svých, vévodství limburskému.[12]

Té doby, když král Jan vracel se z Itálie, císař Ludvík umínil byl odříci se také římské koruny, ježto za příčinou krutého sporu s papežem stala se mu byla těžkým břemenem. Úmysl takový oznámil byl ve shromáždění několika říšských knížat v Rothenburku na Taubeře v měsíci listopadu 1333, spolu s žádostí, aby nástupcem jeho v říši stal se strýc jeho Jindřich, dolnobavorský vévoda i krále Janův zeť; avšak ustoupení jeho nemělo dříve rozhlášeno býti, nežli až by papež zrušil klatbu církevní nad ním vynešenou.[13] Mezitím jmenoval vévodu Jindřicha svým náměstkem v říši německé.[14] Pochybné jest, zdali král Jan pomáhal byl k oumyslům těmto: neboť teprv po uzavřeném v Nizozemích spolku sešed se s císařem ve Frankfurtě nad Mohanem, dne 6. prosince 1333 zavázal se mu tam zápisem zvláštním, že zetě svého, vévodu Jindřicha, stane-li se králem římským, připudí ke splnění všeho toho, co mu slíbil, a že nedostojí-li papež umluvám, bude císaři statkem i hrdlem nápomocen proti němu. Uvázal se také v úkol, společně s králem franským, smířiti císaře s papežem na základě jeho resignace.[15]

Ale úmysl císařův odříci se důstojenství svého potkal se u jeho přátel a přívrženců s odporem neočekávaným. Nejen porejnská města říšská byla s ním nespokojena, nýbrž i starý král neapolský Robert uznával jej sobě za neprospěšný; minorité pak vesměs opíravše se jemu všemožně, v samém Avinionu nalezali velmi činnou pomoc, kdežto kardinál Napoleon Orsini připojil se k návrhům jejich, neobmýšlejícím nic menšího nežli svoláním nového koncilium do Němec ssaditi papeže samého a odsouditi jej až i za kacíře, pro některá zdání, kteráž pronesl byl o stavu duší lidských po smrti.[16] I poněvadž universita pařížská v tom ohledu s minority stejně smýšlela, zdálo se, že návrhy takové vedly neomylně k cíli, a jen z jedné strany neodhodlanost arcibiskupa treverského Balduina, z druhé smrt papeže Jana XXII. již devadesátiletého († 4. prosince 1334) uchránila církev křesťanskou takovéhoto pohoršení. Avšak po takové změně okolností změnil i císař oumysly své, i jal se zapírati veřejně, že by kdy byl zamýšlel odříci se důstojenství císařského.[17] Zdánlivou k tomu příčinu podali mu týž vévoda Jindřich i král Jan, ježto v městech porejnských činili, ani neví se kdy a jaká, nařízení jemu nemilá.[18] Tudíž, když proto mezi císařem Ludvíkem a králem Janem nastal ouplný a konečný rozstrk, stává se nemožným vyměřiti čáru, pokud který z nich byl práv nebo křiv. Bylť zajisté i král Jan oprávněn žádati, aby závazkové a umluvy, jichž on byl spolu rukojmím, libovolně a stranně rušeni nebyli.

Brzy potom přihodily se nové události, ježto napomáhajíce rozstrku, potáhly doň také knížata rakouská. Král Jan slíbil byl roku 1332 pojmouti k manželství dceru krále Fridricha Krásného: ale když papež Jan XXII. odepřel potřebnou k tomu dispensaci,[19] oženil se v měsíci prosinci 1334 s Beatrix, dcerou vévody Ludvíka Bourbonského ve Francii. Zato kníže rakouský Ota zasnoubil se s Annou, nejmladší dcerou krále Janovou. Svatba ta slavila se ve Znojmě dne 16. února 1335 s velikou nádherou a jménem věna knížeti tomu opět to město dáno do zástavy za 10000 hřiven stříbra. Tímto způsobem zdálo se přátelství rodin lucemburské a rakouské více nežli kdy předtím utvrzeno býti: a přece — jak brzy proměnilo se zase ve kruté záští!

Panovník v dějinách našich od roku 1306 často jmenovaný, král i vévoda Jindřich Korutanský, zemřel dne 2. dubna 1335, pozůstaviv po sobě dvě dcery, jichžto starší, Markéta, příjmím Maultasche, již roku 1327 českému králevici Janovi Jindřichovi k manželství dána byla. Spor o Korutany a Tyroly co dědictví po dotčeném panovníku stal se na mnohá léta příčinou nových spletků veškeré politiky české. Dověděv se o tom odoumrtí, pospíšil si císař Ludvík osobně do Rakous, kdežto dne 1. a 2. máje v Linci uzavřel s knížaty tu smlouvu, že částka Tyrol hraničící s Bavory měla dostati se jemu, všecky pak ostatní země odumřelé připadnouti k Rakousku.[20] Nedbáno nyní na pojištění dané nebožtíku za jeho živobytí, že jeho země měly dědičně náležeti jeho dcerám a jejich manželům, a ještě méně na důkaz ten, že Tyroly v držení posledních panovníků vešly byly přiženěním se, a tudíž i pro dcery byly dědičnými. Pouhou libovůlí a násilím rozděleno se tu o dědictví sirotků a umluveno se i napřed, jakými prostředky kořist ta chráněna býti měla, kdyby buď ve právním národu smýšlení, aneb od krále Jana co přirozeného sirotků ochránce odpor povstati měl. Aby nazpět couvnouti se nemohlo, císař hned 2. máje knížatům propůjčil Korutany a částku Tyrol k manství a ještě v Linci dne 5. máje vydal rozkazy jmenem říšským ke všem pánům, městům i obyvatelům korutanským, aby napotom knížat poslušni byli. Kunrat z Aufenštejna, zemský maršálek korutanský, ani nesčekal byl rozkazů takových, přikázav se knížatům rakouským co pánům svým hned po Jindřichově smrti: stavové však té země osvědčili něco více věrnosti, zadavše aspoň jistou lhůtu pro rozhodnutí sebe. V takovýchto poměrech ukázalo se býti marným, že znamenitý letopisec té doby Jan, opat kláštera viktorského u Celovce, jmenem sirotků utekl se ku knížatům rakouským a k císaři s prosbou o jejich ochranu: nepřineslť za odpověď leda rozkaz s pohrůžkou, aby podvolili se ke smlouvě, kteráž je zbavovala dědictví jejich.[21]

Král Jan té doby nemocen ležel v Paříži, v turnaji těžce poraněn byv; když ho došlo návěští o věcech tyrolských, rozhorlil se náramně, ale nemohl sirotků těšiti, leda nadějí brzkého svého pozdravení. Rovně málo bylo naplat, že markrabě Karel se svakem svým, vévodou dolnobavorským Jindřichem, pospíšivše si do Rakous, protestovali proti tomu, co se dálo; knížata chtěli raději odvážiti se čehokoli nežli vydati Korutany opět. Tyroly však zachovány jsou pro nezletilé dědice samou věrností lidu svého.

Po trojletém nebytí v Čechách vrátil se král Jan konečně dne 30. července přes Durynsko do Prahy zase. Přišed, jak se zdálo, ku poznání, kterak častá i dlouhá nepřítomnost jeho v zemi byla jemu samému škodliva, zůstal tam nyní po celá dvě léta bez přetržení. Vida pak před sebou nezbytnost veliké války, ježto kromě Jindřicha Dolnobavorského všichni okolní sousedé stali se byli Čechům nepřáteli, počínal sobě s nemenším důrazem nežli s rozvahou a mírností. Hned první den po svém příjezdu dal nejen v Čechách, v Moravě a Slezsku prohlásiti všeobecnou hotovost, ale i v Míšni a v jiných zemích okolních kázal najímati vojsko pro sebe; spolu vypravil nového biskupa olomuckého Jana Volka,[22] též vévodu saského a některé pány české ku knížatům rakouským v poselství, aby vrátili Korutany, dadouce místo slušnosti a právu; on že nepřeje si války s nimi, ale že nemůže nechati bez ochrany dobrého práva dítek svých; jejich nepovolnost že bude mu vypovězením války.[23] Jen k synovi a náměstku svému markrabi Karlovi nezachoval se nyní dosti moudře; dalť si zajisté namluviti od nespokojených Čechů a Lucemburáků, jako by syn jeho, vešed již ode dvou let v držení statků královských a vedle hojné moci nabyv i lásky u národu, otci svému co cizinci v Čechách chtěl odejmouti panování v říši. Proto stav se nedůvěřivým, odjal král Jan jemu zase všecku dříve svěřenou vrchní moc a vládu, i kázal mu přebývati na hrádku Křivoklátě.[24] Avšak nemilost tato neměla dlouhého trvání, ano podařilo se dobrým lidem přesvědčiti krále lépe a markrabě sám dal otci nové důkazy synovské své oddanosti, odřeknuv se všeho dědictví co do zemí lucemburských ve prospěch potomků otcových z druhého jeho manželství.[25]

Při nastávajících válkách uznal král Jan zapotřebí především smířiti a udobřiti se s Poláky a s Uhry. Potřebu takovou předvídaje markrabě Karel již dne 23. máje t. l., dal byl v Sudoměři uzavříti příměří na jeden rok s Kazimírem, králem polským, synem Vladislava Lokétka, již nebožtíka, i skrze něho také s jeho svakem Karlem Robertem, králem uherským.[26] Času letního sešli se plnomocní jednatelé od obou králů, polského i uherského, v městě Trenčíně, kamž i král Jan a markrabě Karel osobně dostavili se. A tu dne 24. srpna staly se a přijaty jsou předběžné umluvy věčného pokoje mezi Čechami a Polskem. Král Jan i markrabě Karel odřekli se v prospěch Kazimírův všelikého práva k Polsku; polští plnomocníci zase odřekli se v prospěch koruny české všech knížectví slezských, spolu s Mazovsí a Plockem, tj. obě strany uznaly tehdejší status quo za právně závazný.[27] Pro stvrzení umluvy a pro vyřízení všelikých s tím spojených otázek podrobných uložena osobní schůze všech tří králů ke dni sv. Havla nejbližšímu. A mezitím vydal král Karel Uherský listinu na Vyšehradě svém již dne 3. září,[28] kteroužto spolčil se s Čechy k outoku i k obraně proti každému, jediné krále Kazimíra Polského a Roberta Neapolského vyjímaje; pak vymínil sobě právo, kdyby sám válčiti měl s knížaty rakouskými, aby s nimi sám také mířiti se mohl.

Dle přání uherského krále a s jeho pomocí, jak se zdá, pokusil se král Jan ještě jednou urovnati se po dobrém i s císařem Ludvíkem, ačkoli nedávno předtím, hněvem uchvácen byv, byl se prý zapřísáhl, že nikdy více s ním se nesmíří.[29] Zabrav se sám s některými pány své říše do Řezna k císaři, uzavřel tam s ním příměří dne 16. září až do 24. června budoucího roku 1336; mezitím pak mělo v Řezně v oktávě po sv. Martinu jednati se o konečný pokoj. Oba panovníci pojali všechny své spojence do toho příměří a jmenovali rukojmě na zdržení jeho z obou stran;[30] knížata rakouští jmenováni mezi spojenci císařovými.

Poněvadž pak následkem pokojných těch vyjednávaní sešlo bylo z války pro rok 1335, král Jan rozpustil opět sebrané své vojsko. Jak hojné ono bylo, dá se již z toho souditi, že žoldu vyplaceného míšenským a družinám z ciziny počítalo se přes 4000 hřiven stříbra, ačkoli žoldnéři ti ani do boje se byli nedostali. Částku však toho vojska král pod velením markrabě Karla vypravil proti Bolkovi II., knížeti münsterberskému, jak se pravilo, ku potrestání za křivdy některým klášterům činěné, vskutku pak aby donucen byl za příkladem jiných knížat slezských přiznati se za mana koruny české. Karel popleniv zemi jeho, zmocnil se také města Kouty, ale při dobývaní Frankštejna utrpěl nemalou ztrátu, když jeden zástup 150 přílbic a mezi nimi dva bratří, Jaroslav i Albrecht ze Šternberka, ode zrádných průvodců zavedeni byvše do zálohy, octnuli se v zajetí.[31] Knížeti Bolkovi vidělo se nicméně za dobré uznati krále českého za lenního pána svého a s tou výminkou uzavříti s ním pokoj.[32]

Po Všech svatých v měsíci listopadu všichni tří králové, Jan Český, Karel Uherský a Kazimír Polský, sjeli se spolu v Uhřích na hradě Vyšehradě nad Dunajem (jejž Němci tytýž nazývali Blindenburg); a vedle nich byli tam kníže Rudolf Saský, Karel, markrabě moravský, knížata Boleslav Lehnický a Vladislav Lančický i Dobřinský, též několikero arcibiskupů, biskupů i pánů ze všelikých zemí. Porady a úchvaly znamenitého sjezdu tohoto[33] byly pro ten věk veledůležité, spořádavše nadobro všeliké poměry státní na východu Evropy, a mezi nimi také zejména české i polské na dlouhý čas. Zdali tu také někdejší poplatnost polská naproti Čechám ještě jednou přemítána a od krále uherského Karla co prostředníka z pouhé lásky ke svaku Kazimírovi darem 500 hřiven zlata navždy odkoupena byla,[34] nelze nám zjistiti; tím jistější jest ale skutek ten, že Kazimír dne 12. listopadu zavázal se králi Janovi ku placení 20 000 kop grošů pražských za jeho věčné Polska se odřeknutí a že král uherský zaručil se spolu za placení toto. Ostatně dne 19. listopadu potvrzeny tu trenčanské umluvy a uzavřena smlouva věčného pokoje, kterýž napotom ani pohraničnými půtkami obapolných poddaných, kdyby které se udály, za zrušena jmín býti neměl; hrad Boleslavec mezi Vratislaví a pomezím polským měl ve prospěch pokoje obořen a nikdy více nepostaven býti; a na utužení přátelských svazků měl krále Janův vnuk Jan, Jindřicha Dolnobavorského syn, pojmouti k manželství Alžbětu, dceru krále Kazimírovu.[35] Potom upraveny nálezem králů uherského a českého poměry křižovníků pruských ku Království polskému, oněm přisouzeno Pomoří, tomuto země kujavská i dobřinská. Král Jan odřekl se byl Dobřinska ve prospěch vévody Vladislava Lančického, na sjezdu přítomného, jenž zase odřekl se všeliké náhrady za škody, jež utrpěl byl od křižovníků i od krále českého.[36]

Pobyvše tři neděle na Vyšehradě uherském, vrátili se knížata naši zase domů, královským hostitelem svým hojnými klenoty obdařeni. Král Kazimír sprovodiv je do Prahy, pobyl tu opět devět dní (od 3. do 12. prosince), všelikých tu požívaje důkazů úcty a přízně. Jemu smíření se sousedy na západě bylo neméně milé jako těmto samým, an nucen byl postaviti se větší mocí a silou na východ, proti Rusku. I ačkoli smlouva přátelská nyní uzavřená v pozdějším věku častěji porušena byla, potom přece při novém míření navracováno se pokaždé k základům těm, kteří na Vyšehradě roku 1335 položeni byli. Král Jan pak od této doby přestal užívati titulu krále také „polského“.

Poslední vévoda vratislavský Jindřich VI. zemřel dne 25. listopadu 1335. Král Jan vypravil tedy markrabě Karla, aby dle smlouvy roku 1327 uzavřené uvázal se v země po něm pozůstalé, Vratislavsko i Kladsko; což i nepotkalo se s nižádnou překážkou.

Ode zdárných těchto vyjednávaní a úspěchů na východě velice se lišily poměry krajin západních, ježto téměř každým dnem zaplétaly se hůř a hůře. Sjezd pro utvrzení pokoje na týden po sv. Martině do Řezna uložený neobeslán od nižádné strany; ba není pochyby, že udály se toho času věci nové, ježto rozmnoživše příčiny roztržek, roztrpčily mysli z obou stran ještě více. Neboť již v měsíci prosinci odepřel král Jan poprvé poctíti protivníka svého titulem císařským;[37] začež tento vypravil k němu namístě pokojného poselství heroldy říšské s požadavkem, aby navrátil říši Cheb, Floss a Parkstein, sice že octne se v říšské klatbě. I poněvadž obé rovnalo se opovězení války a činilo ji nezbytnou, zajel si císař osobně do Vídně, aby knížata rakouská v nepřátelství proti králi Janovi potvrdil a umluvil se s nimi o potřebě i způsobu společné proti němu války. Ale král Jan vypravil syna svého markrabi Karla do Tyrol, aby namístě mladého bratra svého ujal se vlády a staral se o té země obranu.

Král Jan již dne 25. února opustil Prahu, do války se bera; i vedl vojsko své, počítavší do 2300 přílbic a 15 000 mužů pěších, do Rakous proti knížatům, kdežto brzy zdobývav až ke 20 hradů a několikero měst na severním Dunaje pořičí a do zajetí dostav mnohé vzácné pány, činil zemi veliké škody. Kníže Ota postavil se sice proti němu s 2000 přílbicemi a 20 000 pěšími: ale netroufal si nabídnouti se k bitvě, ba když mu ta po přibytí několika uherských houfů nabízena, v noci ke dni 24. dubna s celým vojskem svým dal se na outěk, k veliké žalosti staršího bratra svého, knížete Albrechta, příjmím Chromého.[38] Žoldnéři krále Janovi ze všelikých krajin najatí probíhali se potom po celém severním Rakousku, kdežto markrabě Karel v Tyrolích důležitě potrestal zradu Kunrata z Aufenštejna i nepřátelské chování se hrabat hořických bořením hradů a pleněním zemí jejich dle obyčeje tehdejšího. Naproti tomu dolnobavorský vévoda Jindřich prodloužil své příměří s císařem ještě dne 23. dubna až do vypovězení jeho čtyrmi týhodni napřed.[39]

Aby nabyl nových peněz pro žoldnéře své, vrátil se zatím král Jan sám do Prahy dne 24. máje. Hlavní prostředky k tomu cíli byly nyní zavedení nového způsobu daní, posudného totiž z vína i soli,[40] a kopání po pokladech; ale nezamítnuto ani ještě nehodnějších. Král Jan dav kopati v synagóze židovské, nalezl tam ve zlatě i ve stříbře až do 2000 hřiven; pročež, jako pokutou za takové zatajení, všichni židé v celém království byvše zatčeni, donuceni jsou vykoupiti se na svobodu velikými peněz sumami. Také v kostele sv. Víta na hradě pražském hledáno kopáním u hrobu sv. Vojtěcha, ale nenalezeno žádných pokladů: poněvadž pak zeman lucemburský, jenž řídil byl kopání takové, náhodou ještě téhož dne přišel o život, nemohl lid obecný nespatřiti v tom trestu božího za pych takový. Nicméně i potom kázal Jan sebrati a zastaviti dvanáctero sošek svatých apoštolů, ze stříbra uměle zhotovených, kterýmiž syn jeho Karel ozdobil byl hrob sv. Václava v kostele pražském. Klášteru zbraslavskému odjato jest veliké jeho panství lanšperské se čtyrmi městysi a více než 50 vesnicemi: avšak král zavázal se, že za panství to, pro vzdálenost svou klášteru malý užitek nesoucí, vykáže mu jiné statky bližší, jakmile od papeže přijde k tomu povolení.[41] Tímto způsobem král ve krátké době sehnal až do 20 000 hřiven stříbra, část na rozdělení mezi žoldnéře, část na upokojení starších věřitelů v cizině.

Za příčinou schůze osobní do Marcheka ustanovené všech nově spolčených tří králů opustil král Jan Prahu opět 21. června; Karel Uherský přivedl mu tam ku pomoci 600 přílbic a několik tisíc střelců, Kazimír pak Polský 200 přílbic a 300 lehkých jezdců. Avšak jen nakrátce pobyli králové v Marcheku, ana válka počala tenkráte ne v Rakousích, ale v Bavorsku, kamž ani Karel ani Kazimír osobně se vydati nechtěli. Císař Ludvík již před polovicí měsíce července s hrabaty Oldřichem Württemberským a Vilémem Julišským vypraviv se do pole, hrozil přikvačiti Jindřicha Dolnobavorského tím větší mocí, že i rakouští knížata Albrecht a Ota připojili se byli k němu v Bavořích, severní své Rakousy nepřátelům davše v kořist. Proto zeti svému v takovém nebezpečí postavenému pospíchal král Jan s celým vojskem svým ku pomoci. Toto táhši ke Štrubině přes Budějovice a Koubu[42] a spojivši se s vojskem Jindřichovým, rozložilo se dne 6. srpna na zištném místě na levém břehu Jizery u Landavy, kdežto nepřátelé šířili se po břehu pravém. Král Jan velel vesměs 4500 přílbicím, císař Ludvík asi 6000; počet vojska pěšího neudává se z nižádné strany. Ale k bitvě rozhodné nepřišlo ani zde, ani v Tyrolích, kdežto stejnou dobou císařův syn Ludvík, braniborský markrabě, ve spojení s Lombardy dorážel na markrabi Karla: král Jan zajisté nechtěl hýbati se ze zištného postavení svého, ve kterémž císař, ačkoli silnější, naň dorážeti si netroufal; a markrabě Ludvík u Kufštejna nedal se spojiti Karlovi s vojskem otce svého, jakož žádáno bylo. I když vojska poležela takto dvanácte dní proti sobě bez outoku, císař jak nedostatkem potravy, tak i žádostí knížat rakouských dal se hnouti a přes Pasov odtáhl k Linci. Avšak ani tam již nedošlo k boji a nenadálým obratem dán celé válce konec. Požadovalť zajisté císař na knížatech, aby k uhrazení válečných jeho útrat postoupili mu čtvero hražených míst rakouských do zástavy. Odpor jejich vedl ke sváru, pro kterýž císař je opustiv, vrátil se do Bavor svých zase.

Král Jan zůstal byl v ležení na Jizeře ještě celý den po odtáhnutí nepřátel; když ale ujistil se jím cele, pospíšil si také on do Čech, jen malou částku vojska svého při Jindřichovi ponechav.[43] Přes Koubu a Budějovice proniknul rychle až k Linci, aby bránil přepravě nepřátel přes Dunaj. Knížata rakouští, od císaře opuštěni, podávali se mu k jednání o pokoj, ku kterémuž on tím raději svolil, poněvadž i jemu již nedostávalo se peněz, a spojenci uherští velením králevice Ludvíka vrátili se byli do Uher. Touživ po smíření se s knížaty a po spatření nejmladší dcery své, vdané za knížete Otu, odhodlal se sám přijeti do Lince: ale návrhy ku pokoji jemu podávané byly mu tak málo příjemny, že přerušiv jednání, vrátil se do Čech zase. Knížata jevše za ním, přivedli ho k tomu, že v Cáhlově dal se do nových s nimi vyjednávaní; zejmena byla to Albrechtova manželka Johana, ježto laskavým domlouváním a chlácholením knížat z obou stran tak blízce příbuzných způsobila konečně jejích dorozumění a smíření. Příměří a předběžné výminky pokoje umluveny v Cáhlově již dne 4. září, k veliké radosti jak Rakušanů, tak i Čechů; k dokonání smluv pokojných umluvena zase nová schůze panovníků, ku kteréž měli pozváni býti také král uherský a oba synové krále Janovi.

Pobyv tedy jen nakrátce v Praze (15.—27. září), spěchal král Jan nazpět, nejprv ku knížatům do Vídně, potom i do Uher ku králi Karlovi, kterýž nemocen jsa, nemohl účastniti se žádané schůzky. Ale ani synové krále Janovi nepřijeli z Tyrol, ačkoli schůze ta hlavně za příčinou jejich do Enže byla položena. Král nicméně jal se vyjednávati, a již dne 9. října vyhotoveny a vyměněny jsou obapolné umluvy pokoje. Jimi přiřčeno bylo knížatům právo ku Korutanům, vyjma některé hrady na Drávě ležící, ježto k Tyrolsku připojeny býti měly, a král Jan zavázal se, že navede i syna svého Jana i obě dcery někdy Jindřichovy, aby také od Korutan upustili. Za to knížata odřekli se všelikého práva k Tyrolsku, vrátili Znojmo Čechám a zaručili se ještě králi Janovi ku placení 10 000 hřiven stříbra, za kteréž předběžně dali mu do zástavy Lávu a Býdov. Pak uzavřel ještě král Jan za sebe i za své dítky a za krále Karla Uherského takřečený věčný s knížaty rakouskými spolek k obraně i ke vzdoru proti každému člověku bez výminky, tudíž hlavně proti Ludvíkovi, „jenž císařem římským se nazývá“, i proti spojencům jeho.[44]

Ale ani král uherský, ani synové krále Janovi nebyli ochotni podvoliti se výminkám pokoje a vstoupiti do spolku v Enži uzavřeného. Král Karel nechal minouti jedenácte měsíců, nežli potvrdil smlouvy enžské;[45] mělť zajisté zvláštní své příčiny stěžovati si na knížata, ježto vzali byli v obranu svou některé nespokojené Uhry. V Tyrolích nechtěli o postoupení Korutan ani slova slyšeti; ba od šlechticů této země puzeni byvše, přísahali jak hrabě Jan, tak i markrabě Karel, že neupokojí se, pokud nevejdou v držení Korutanska; neboť otec jejich neměl prý nikoli práva odříci se té země jmenem jejich.[46] I pokoušeli se skutečně o dobytí té země: ale brzy poznali, že síly jejich nestačily ku podniku takovému. Když potom Karel povolán byl od otce do Čech, nemohl sice odepříti, aby nepřivěsil konečně také své pečeti ke smlouvám enžským, ale hrabě Jan Jindřich odolal nutkání takovému stále, pokudkoli nepřestal býti v držení Tyrol.

Tak tedy boj o dědictví země korutanské proveden válkou bez bitvy a vítězství a skončil se vyjednávaním bez umluvy. Ti, kteří v poli nejvíce byli utrpěli, knížata rakouští, největší z něho měli zisk: neboť Korutany od té doby zůstaly bez odporu v držení jejich. Císař Ludvík, jenž v měsíci září ještě jednou vedl byl vojsko své ku plenění Dolejších Bavor, sám jediný nepotkal se s prospěchem nižádným v celém tom boji, a není nám známo, ustal-li od války pokojnou umluvou, aneb pouhým vysílením se.[47] Čeho pak lucemburská rodina přitom nabyla, nemělo ani valného významu ani dlouhého trvání.

I ne bez velikého udivení patřil na to tehdejší svět, kterak král Jan, sotva skončiv jednu válku, hned zase vyhledával druhou. Před samým zajisté novým rokem 1337 opět opustil Čechy, spolu se synem svým Karlem, se zetěm Jindřichem Bavorským, s biskupem olomuckým a s mnohými pány českými,[48] táhna znova do boje proti pohanským Prusům a Litvínům. Přijev dne 4. ledna do Vratislavi, dal si tam od svaka svého, knížete Jindřicha Javorského (kterémuž za odstoupení Zhořelce propůjčil byl Hlohova k užívaní), též od knížete Bolka Münsterberského pojistiti po jejich smrti nápad koruně české všech jejich zemí a uklidil ještě dne 13. ledna spor, kterýž měl vévoda Mikuláš Opavský s jinými knížaty slezskými. Když pak táhl odtud dále, připojilo se hojně knížat, hrabat i šlechticů, tytýž i z dalekých zemí, k jeho výpravě.[49] Ale zima příliš mírná i vlhká všecky ty podniky přivedla nazmar. Knížata museli spokojiti se pouhým založením nového pevného hradu na hranicích litevských, jemuž ke cti knížete Jindřicha dáno bylo jmeno Baierburk. Odtud vracejíce se král Jan a syn jeho Karel, obnovili křižovníkům pruským ve Vladislavi pojištění o zemi pomořské, ježto již před osmi léty jim byli učinili, a oba vzali opět do své zvláštní obrany celý řád křižovnický i s zeměmi jejich; také pohnul král Jan krále Kazimíra Polského, že těmže křižovníkům udělil podobné listy ochranné za sebe i za svaka svého, krále uherského.[50] Potom s týmž králem Kazimírem v Poznani ještě dne 12. března uzavřel zvláštní smlouvu, jížto se bránilo, aby pokoj rušen nebyl loupežnými vpády pohraničných obyvatelů přes hranice obapolné. A učiniv pak opět ve Vratislavi až do dne 30. března všeliká potřebná pro Slezsko nařízení, ale i s kapitulou vratislavskou o postoupení jemu hradu Miliče na pomezí polském nadarmo vyjednávav, konečně dne 4. dubna i se synem svým Karlem vrátil se do Prahy zase.

Ostatně nová tato do Prus výprava značí se v živobytí krále Jana zvláštní nehodou. Síla jeho zraku odjakživa byla dosti mdlá: ale ve mhlách zimy této roznemohly se mu oči velmi nebezpečně a lékař francouzský, jenž po jeho návratu do Vratislavi jal se byl jeho léčiti, zhoršil nemoc ještě tak krutě, že král tím rozjitřený kázal ho utopiti v řece Odře. Dostav se do Prahy, povolal k sobě lékaře arabského a svěřil se jemu, an vyznamenával se neméně skvělými sliby jako smutnými důkazy umělosti své, a po mnohém trápení ranil ho konečně ouplnou oka pravého slepotou: jen písemná, od něho napřed vyžádaná jistota ochránila ho, že nezakusil osudu stejného jako předchůdce jeho.[51]

V takovýchto strastech nemohly ani seberadostnější události rodinné posloužiti králi valně k útěše. Královna Beatrix, choť jeho druhá, ode dne 2. ledna 1336 trávila život svůj v Praze, po boku markrabiny Blanky. Dne 25. února 1337 porodila králi syna, k veliké jeho radosti: ale kromě krále zdálo se, že nikdo v Čechách netěšil se události té. Z okolnosti, že rodičové synáčkovi tomu na křestu dali jméno Václav, nehovící valně franským jejich oblibám, dá se souditi, že snažili se uvésti prvorozence svého do přízně v národu českém. Ale ani jmeno to, ani následovavší potom dne 18. máje korunování královny Beatrix v kostele pražském sv. Víta nezpůsobilo sblížení obapolného: ba naopak netečnost lidu vystoupila tu ještě více najevo a žádné korunování v Čechách neslaveno nikdy s menší oslavou a menším veselím nežli toto. Národ český nyní králi za zjevně dokazovanou jeho k němu nelásku odplácel se způsobem pro tohoto tím citelnějším, čím větší a srdečnější byla láska i příchylnost, kterou v každé příležitosti jevil ke mladému markrabi Karlovi a manželce jeho Blance.

Králi Janovi nebylo možné utajiti se v rozčilenosti své nad zjevy takovými. Již na počátku měsíce června manželku svou navždy vypravil do Lucemburska i kázal markrabině Blance přebývati napotom stále v Brně. Markrabě Karel uchránil se byl hněvu otcova již v měsíci dubnu, k Janovi, bratru svému, do Tyrol se zabrav; král dokázal tu tak málo šlechetnosti do sebe, že zapovídal, aby mu žádné důchody ven ze země do ciziny posílány nebyly.[52] Sám pak potom Prahu a Čechy dne 8. července podtají opustiv, svěřil vrchní v nich vládu za své nepřítomnosti nejmladšímu synu někdy Jindřichovu z Lipé Pertoltovi, nejvyššímu kancléři a proboštu vyšehradskému. Zdálo se, jako by Čechy měly opět uvedeny býti do toho stavu, ve kterém se nacházely před příchodem markrabě Karla roku 1333.

Markrabě Karel pospíchal byl do Tyrol, aby bratrovi svému přispěl radou i pomocí ve válce společné proti Mastinovi della Scala, kterou vloni jemu sám byl navrhl; jeho sprovázeli mladí šlechtici čeští předních několika rodin, jako Jan z Lipé, jeden Zajíc z Valdeka a jiní. Nebyv tehdáž ještě smířen s knížaty rakouskými, musel obejíti země jejich a bráti se skrze Uhry, Chorvatsko i Dalmatsko po moři do města Aquileje. Nebezpečí, do kteréhož tu na moři upadl, dává nám obraz hrůzonosný o způsobu, kterak té doby právo mezinárodní ještě i u nejvzdělanějších národů pojímáno a zachováváno bylo. Benátčané byli tenkráte markrabímu přátelé, aspoň potud, pokud společně s ním vedli válku proti Mastinovi: to však nebránilo kapitánům jejich, aby nepustili se za ním jako na hon nebo lov nějaký. Loď jeho nedaleko Gradu dostižena i tak obklíčena byla od lodí jejich, že jí odtud vyváznouti lze nebylo; jen klamem a podvodem nějakým mohl a musel ještě uniknouti hanbě takového zajetí. Dle rady hraběte Bartoloměje Krckého a Seňského, jej sprovázejícího, dal s Benátčany vyjednávati o svém vzdání se, ale mezitím sklouznul nezpozorovaný do rybářské bárky spolu s hrabětem i s Janem z Lipé, v nížto všichni tři, pokryti pytli a kesery, skrze loďstvo nepřátelské zavezeni jsou do rákosnatého pobřeží, odkudž pěšky zašli do Aquileje, jejížto patriarcha s velikou ctí je přijav, hověl jim všemožně. O dva měsíce později šel markrabě opět do Benátek návštěvou, kdežto co společník válečný a spojenec se zvláštní úctou vítán byl![53]

Když přiblížila se zima, Karel vrátiv se do Čech, opět uvázal se ve vrchní správu všech věcí: zdali zplnomocněn od otce, aneb pouhou potřebou puzen, nelze rozhodnouti. Tu smířil se konečně i s knížaty rakouskými a do nových umluv vstoupil s králem uherským, jehožto synu a dědici Ludvíkovi zasnoubil prvorozenou dceru svou Markétu[54] dne 1. března 1338. Času letního vytáhnuv do pole proti mocnému, ale nepokojnému pánu Mikulášovi z Potenštejna, dobyl i obořil hrad jeho Choceň ve Chrudimsku i jiná některá téhož majitele místa hrazená.[55] Potom volán jsa od otce, s některými českými šlechtici pospíchal do Frankfurta, kdežto mluvil s císařem, ale jako i otec jeho neoučastnil se pověstné, dne 16. července 1338 v Rense mezi knížaty uzavřené smlouvy (Kurverein), — bezpochyby ne proto, že by knížata naši byli nesouhlasili se zásadami tam prohlášenými o neodvislosti důstojenství císařského, ale že za počínavším tehdáž novým tvořením se stran v Evropě mezi Francií a Anglií nechtěli zavázati se k solidaritě s císařem tak nespolehlivým proti papeži a Francii.

Příčina těžkého, více než stoletého boje (1337—1453) mezi Anglií a Francií byly právní nároky, ježto proti rodu Valois osoboval sobě statečný král anglický Eduard III. po matce své k dědičnému ve Francii panování. Války o to vedené hned od svého počátku byly přední evropskou záležitostí, dle níž veškery toho věku různice a spory řadívaly se v tu neb onu stranu; samé ty nekonečné mezi císařem a papežem rozbroje octnuly se skrze ně v nové změně. Roku 1337 smíření Ludvíka Bavorského s Benediktem XII. bylo již opět nablízku, an císař byl ochoten, když by uznáno bylo královské jeho důstojenství, podrobiti se všem požadavkům co do pokání a dostiučinění: jen o anglicko-francouzské půtky rozrazily se všecky takové snahy. Papež žádal, aby Ludvík pomáhal Francouzům, tento pak dal se navnaditi výhodami od Eduarda III. sobě podávanými, totiž 300 000 dukáty, z nichž 80 000 tudíž složeno v hotovosti, začež Ludvík vstoupiv ve spolek s Eduardem, ustanovil ho svým říšským náměstkem v Němcích, a počav hned zbrojiti se k jeho prospěchu, rád to viděl, když i jiní knížata v říši totéž činili. Že pak Čechy zůstaly věrny Francouzům, ku kterýmž panovníci jejich tolikerými svazky rodinnými poutáni byli, nepotřebí tuším ani dokládati výslovně; a poněvadž papež i Francie tehdáž ouzce spolu spojeni byli, není divu, že král Jan neúčastnil se žádných skutků, ježto proti papeži přímo namířeni býti se zdáli.

Kterak v okolnostech takových přece mezi císařem a mezi králem Janem brzy takové smíření a ujednocení následovati mohlo, že na sněmě říšském ve Frankfurtě dne 20. března 1339 král Jan i země své i důstojenství svá říšská od císaře v léno přijmouti, oba pak mocnářové ke vzájemné sobě pomoci proti každému, ani papeže nevyjímajíc, zavázati se mohli, — to za příčinou chudoby a nedostatečnosti dějinných pramenů té doby[56] již nelze vyložiti s jistotou: důmysl pravdě nejpodobnější vede nás k tomu, že král Jan s vědomím a s volí jak papeže, tak i Francie přiblížil se opět k císaři, aby ho zase od spolku s Anglií odtrhnouti mohl,[57] — což mu i skutečně podařilo se.[58] Také zdá se, že měl ohled na postavení vždy milovaného zetě svého Jindřicha Dolnobavorského, jenž nedávno předtím (18. února 1339) donucen byl uzavříti s císařem smlouvu zvláštní. Ano zdá se i to, že Jindřich byl pojmouti hleděl do té smlouvy také svaky své, markrabě Karla i hraběte Jana, kteříž však oba neměli k tomu nižádné chuti. Neboť ujišťování císařovo, že byl již smířen se syny krále Janovými, nemálo přispělo k tomu, že otec jejich vstoupil do smlouvy dotčené dne 20. března. Avšak markrabě Karel, dověděv se o tom, co se bylo stalo, nemeškal zpraviti otce svého lépe, a viniv císaře z nepravdy a z podvodu, prohlásil smlouvu tu frankfurtskou za podloudní a neplatnou, i odepřel spolu s českými pány uznati ji a jí podrobiti se.[59] Taktéž chovaje se i Jan, hrabě tyrolský, dokázal i skutkem nepříznivé své k císaři smýšlení, vojsku jeho do Itálie vypravenému skrze Tyrolsko táhnouti nedovoliv.

V máji 1339 král Jan opět zjevil se v Čechách. První jeho péče byla, jak obyčejně, sehnati peníze na zaplacení dluhů svých. Svolav sněm do Prahy ke dni 1. června, líčil stavům potřebu a nouzi svou, do kteréž uvržen byl válkami s císařem a s Rakousy. Netřeba vykládati, oč prosil a co sliboval: ale prosby a sliby jeho nabývaly tenkráte váhy tím, že i milovaný markrabě Karel k nim se připojil. I poněvadž někteří páni, svolujíce ku poslední berni, byli se zapřísáhli, že ona měla skutečně býti poslední, král svolil k tomu, aby oni neoučastnili se nové berně; ostatní však stavové povolili opět po 28 groších z lánu (as 9 zl.), za čež král jim velikou vděčností se osvědčoval.[60]

Stejná potřeba vedla krále také do Moravy, jejížto stavové žádostem královým nekladli tuším odporu většího, nežli stalo se bylo v Čechách. Hojné pak žaloby vedené proti vévodovi opavskému a ratibořskému Mikuláši II., kterak tvrdě nakládal s poddanými svými a nadužíval svých privilegií, krále rozhněvaly v té míře, že mu již odejmouti chtěl všecka jeho manství, a jen přímluvou markrabě Karla i vévodovým ouplným podáním se na milost, postoupením hradů Edelštejna i Cukmantlu s tamějšími doly zlatými a novým zavazováním se k manské věrnosti i panovničí spravedlivosti dal se s ním dne 8. července v Olomouci udobřiti zase.[61]

V běhu tohoto léta markrabě Karel opět vytáhl do pole proti témuž Mikuláši z Potenštejna, kteréhož již vloni byl potrestal za vzpouru a loupežnost jeho. Nyní dobyl a obořil po devítinedělním obležení hrad jeho Potenštejn, a když i potom ještě pan Mikuláš nepřestával brániti se z věže hradové, kázal i tuto podkopati a obořiti, takže divoký ten bojovník konečně ve sutinách jejích pohřben jest. Teprv o dvě léta později synové jeho, doprosivše se královy milosti, obdrželi zase částku statků někdy otcových.[62]

Další krále Janův i syna jeho pobyt ve Slezsku v měsících červenci a srpnu pamatnosti nabyl za příčinou veliké rozepře s Nankerem, vratislavským biskupem. Již před dvěma léty žádal byl král biskupa toho i kapitulu jeho snažně, ale nadarmo, aby postoupili mu Miliče, hradu pomezního naproti Polsku, za slušnou náhradu. I poněvadž biskup trval i nyní ještě v odporu svém, král mocí brannou hrad ten obklíčiv, dobyl ho neméně lstí než mocí. Nanker požádav několikrát o navrácení hradu, ale vždy nadarmo, umínil konečně užíti moci své duchovní proti králi. V biskupském ornátě a v průvodu několika svých kanovníků přišel do kláštera u sv. Jakuba, kdež král právě poradu odbýval s předními pány dvoru svého. Uslyšev o jeho příchodu, dal ho král požádati o krátké posečkání v síni vedlejší, až by důležité záležitosti jemu dovolily přivítati biskupa u sebe: on však jal se tak nezbedně tlouci na dvéře, že ho konečně pustili ku králi. Tu četl tudíž z lístku peremptorní vyzvání a troje napomenutí ku králi, aby vrátil církvi jeho hrad bezprávně odňatý. Když mu odpověděno, že to as tak brzy se nestane, on vzav do rukou krucifix, se vší slavností vynesl klatbu církevní na krále i na rady jeho. Knížata i páni v němém ustrnutí obstoupili krále; jen tento zvolal: „Aj, podívejte se na toho popa! Chtěl by tuším stati se mučenníkem, kdyby jen našel se někdo, jenž by ho umučil!“ A rozdrážděnosti obapolné ještě přibylo, když biskup na domlouvání vratislavských pánů radních, že by s králem byl měl nakládati mírněji, pohanil tohoto ještě co „králíka“ (Küniglein), i je samé, co přívržence jeho, také dal do klatby. Po takovém pohoršení nemohl ovšem přebývati déle ve Vratislavi; přesídlil se i s kapitulou svou do Nisy, kdežto pobyl až do smrti své. Král naproti tomu zabaviv statky biskupské, pobízel knížata slezská, aby následovali příkladu jeho. Nastalť skrze to boj opravdový mezi autoritami světskými a duchovními, jenž po dvě léta veden byv zbraněmi ovšem nerovnými, konečně jen prostředkováním římského dvoru dal se upokojiti. A jest přitom pamětihodné, že lid vratislavský vesměs stavil se na královu stranu, takže i zle nakládal s těmi sousedy, kteří dle biskupova interdiktu chovati se chtěli.[63]

Z Vratislavi král Jan přes Budišín (20. srpna) pospíchal do Francie, chtěje pomocí svou přispěti králi Filipovi v jeho válce s Angličany (v měsících září a říjnu), an Eduard s velikou mocí učinil byl vpád do Francie. Markrabě Karla poslal do Čech, aby tam vedl vládu na jeho místě. Ale i tomuto zachtělo se účastným býti velikých bojů, ježto té doby vedeni byli: ustanoviv za správce zemské v Čechách Petra z Rosenberka, v Moravě Čeňka z Lipé, pospíšil si také za otcem. Na cestě zastaviv se ve Štrubině, shledal tam netoliko svaka svého vévodu Jindřicha, již 1. září 1339 umrlého, ale i císaře Ludvíka, an se již byl uvázal ve poručnictví nad synem i nad zemí jeho. Potom přítomen byl i s otcem při velkých pochodech válečných, ježto vojska franská i anglická v severovýchodní Francii před se brala, rozhodné však bitvě se vyhýbajíce. Později, když král Jan odjel do jižné Francie, aby na staroslavném učení lékařském v Montpellieru hojiti dal neduh oka svého, zamýšlel Karel zabrati se až i do Španěl, králi Petrovi ku pomoci proti Maurům granadským. Ale otec podržev ho u sebe v Montpellieru, donutil ho i povolati nazpět družinu svou, ana jej předešla byla již do Montalbanu v Aragonii. Pro poznání poměru, do kteréhož král Jan postavil se byl ku králi franskému, významná jest okolnost ta, že za svého pobytu v jižné Francii času zimního roku 1339—1340 uvolil se vésti vrchní správu celé země Languedoc zvané namístě krále franského.[64]

Lékaři montpellierští bohužel neměli a neznali léku, jímž by chorobný krále Janův zrak vyléčiti a pojistiti mohli: ba naopak, pokud ho ještě léčili, on ubohý oslepnul cele i na druhé oko, takže od té doby nikdy více světla božího spatřiti mu nebylo. Neštěstí toto v mysli jeho způsobilo dojem hluboký a trvalý; od té doby stal se rozvážlivějším, mírnějším i pobožnějším; ještě téhož léta (9. září 1340) uloživ svou poslední vůli, kterouž nicméně později ještě zase měnil, umínil si také založiti v Praze klášter kartouzský. Avšak duch jeho vždy živý nebyl tím cele oblomen; podrželť ještě i tu marnost, že nechtěl, aby ho lidé za slepého měli; ve všem, cokoli počínal, vždy tak se choval, jako by vše viděl jako dříve, a nerad byl tomu, když jeho slepota zpozorována byla.[65] Z Montpellieru král Jan i syn jeho zajeli do nedalekého Avinionu ku papeži Benediktovi XII., aby v záležitostech biskupství vratislavského urovnali se, bude-li možné. Kromě sporu s biskupem Nankerem bylo tam jednati také o jinou otázku, o takřečený peníz sv. Petra, jehožto placení ze všech polských biskupství, tudíž i z vratislavského, papež požadoval, král však tak málo, jakož i země sama povoliti chtěli. Pravda-li jest, co tvrdili Nankerovi přátelé, že papež krále tenkráte u sebe ani viděti nechtěl, my rozhodnouti nemůžeme: o tom aspoň není pochyby, že tehdáž ještě nedocíleno žádoucího dorozumění. Důležitější pro tu chvíli bylo shledání se v Avinionu markrabě Karla se svým někdy vychovatelem kardinálem Petrem Rogerem a obnovení osobního jejich přátelství;[66] neboť přízeň obapolná mužů těchto nezadlouho potáhla za sebou následky světodějné.

Záležitosti tyrolské ještě jednou staly se přední péčí politiky české na několik let; tenkráte však způsobem velmi neutěšeným. Markrabě Karel, vraceje se z Francie skrze Tyroly, bratra svého hraběte Jana pojal s sebou do Čech a sprovodil ho pak sám ku králům Kazimírovi Polskému a Karlovi Uherskému, aby utvrdil přátelství mezi ním a jimi. Když pak oba bratří ještě na uherském dvoře meškali, došla jich výstraha z Tyrol, že choť hraběte Jana, Markéta Maultasche, ve srozumění s několikerými důvěrníky svými zamýšlela zbaviti se manžela svého násilím a vstoupiti do jiného manželství. Naříkalať mnoho, kterak si přála státi se matkou a kterak osmnáctiletý manžel její nebyl prý způsoben vyhověti přání takovému; obrátivši zření své na Ludvíka, syna císařova, statného braniborského markrabě, jenž nedávno předtím byl ovdověl, jala se vyjednávali o tom podtají s císařem samým. Dověděvše se o tom bratří, pospíšili si do Tyrol nazpět a brzy se zmocnili náčelníků toho spiknutí; také hraběnka Markéta odvezena jest na hrad tyrolský a hlídána tam pečlivě.[67] Ale právě úspěchy takové posloužily jen ke škodě: chlipná Markéta, zračíc se lidu co utištěná i nevinně trpící dědička země, v sympatii jeho brzy nalezla prostředky a cesty, kudy by císařovou pomocí na manželu svém pomstíti se a jej svrhnouti mohla.

Zjara roku následujícího 1341 přijel král Jan opět do Prahy — poprvé po ouplném svém oslepnutí. Tu jal se zakládati dle slibu svého první kartouzský klášter v Čechách na Oujezdě před tehdejší branou Pražskou a svolal stavy na sněm valný, aby zřízeno a pojištěno bylo po jeho smrti následnictví na trůně českém. Na sněmě tom spatřiti bylo poprvé v Praze také poslance města Vratislavi. Král projevil svou žádost, aby právo následníka po něm jen jeho prvorozenci Karlovi přisouzeno a také hned přísahami a zápisy stvrzeno bylo. K obému svolivše stavové ochotně dne 8. června, přáli si také, aby milovaný nástupce trůnu i s manželkou svou Blankou také bez odkladu korunován byl.[68] To však se nestalo, protože otcova žádost bezpochyby tak daleko se nevztahovala.

Po smrti Jana, posledního dolnobavorského knížete († 20. prosince 1340), jenž byl vnukem Jana, krále českého, císař Ludvík potáhl země jeho k sobě, s Bavory je opět spojiv. Zmocnil a uvázal se také v Burghausen, ježto zapsáno bylo ke vdovství Markétě, krále Janově dceři, na protesty otcovy ohledu nebera. V takových okolnostech povolal otec Markétu k sobě do Prahy, kdežto i dne 20. máje slavně i srdečně přivítána byla. Brzy dostavil se nový záletník, Kazimír, král polský, o ruku její pro sebe žádaje. Otec i bratr, váživše vysoce politickou cenu takového spojení, přimlouvali se zaň, a jakkoli milovali Markétu, přemohli odpor její tak, že konečně svolila bezděky státi se manželkou jeho. Ale když přípravy konaly se ke svatbě, upadla do těžké nemoci, která po přibytí nového ženicha do Prahy ještě zhoršila se, jakkoli on snažil se činiti se jí milým a příjemným. Ani umění lékařské, ani čtrnáctidenní od biskupa Jana z Dražic nařízené procesí, ani účastenství lidu ze všech stran projevované nebylo s to, aby v položení takovém prodloužilo živobytí její: zemřelať třetí den před sv. Markétou, kdež nově oddána býti měla. V první bolesti nad tou ztrátou všickni tři knížata přísahali sobě vespolek věčně býti přátelé, a Kazimír osvědčil se nadto písemně dne 13. července, že krále Jana vždy za otce, markrabě Karla za pravého bratra svého považovati a milovati bude, ačkoli sladký ten svazek, jehož se s nimi byl nadál, osudem příliš krutým přetržen byl. Nadto pak slíbil ještě markrabi, že chtěl užívati rady jeho ve všech svých záležitostech a že bez jeho vědomí a svolení zejména nevstoupí do nového manželství.[69]

V Tyrolech mezitím hraběnka Markéta Maultasche manžela svého, tváříc se mu cele oddanou býti, tak dokonale oklamala, že jakkoli často z Čech vystříhán byl, ničeho přece lichého do ní se více nedomníval; ona však nepřestala podtají s císařem vyjednávati. Největší překážkou byla jí nechuť markrabě Ludvíka vstoupiti s ní do stavu manželského; císař dlouhý čas všelikými způsoby nadarmo snažil se namluviti ho k tomu. Když pak konečně obdržel jeho svolení, v měsíci říjnu 1341 přiblížil se sám k Tyrolům, aby s Markétinými důvěrníky, mezi nimiž jeden z předních byl rytíř Engelmar, umluvil se o potřebných krocích k vyhnání Jana i Čechů ze země. Tento dne 2. listopadu 1341, jak obyčejně, s malou družinou vyjel byl z tyrolského hradu, projížděje se v kraji. Když vracel se domů, nalezl netoliko hrad pro sebe zavřený, ale i všecky své české dvořany potupně z něho vyhnané.[70] Na jiných hradech, ku kterýmž se obrátil, odepřeno stejným způsobem přijmouti a uposlechnouti jeho, takže při všeobecné zradě nezbývalo mu jiného útočiště nežli na zámku jednoho z nemnohých Tyrolanů, kteří jemu věrni byli zůstali. V několika však dnech viděl se nucena utéci se i odtud ku příznivému sobě patriarchovi aquilejskému, u něhož pak strávil pět měsíců, čekaje na zdárný úspěch, s kterým žaloba od něho ku papeži podaná dle zdání jeho minouti se nemohla.

Markéta však málo dbala na klatby církevní, kterýmiž papež Benedikt XII. pro cizoložství skrze patriarchu aquilejského ztížiti jí hrozil; ujišťovalať, že ještě neztratila byla panenského stavu svého, a minorité dvorští u císaře Ludvíka jali se v učených pojednáních dokazovati, že císař ze vlastní své moci oprávněn byl nejen rozvoditi manželství, ale i udělovati dispensaci za příčinou blízkého příbuzenství, jakovéž bylo mezi ní a novým ženichem jejím. Protož ani nezhrozila se, když biskup frisinský, od papeže však neuznávaný, jenž z nařízení císařova měl zrušiti kanonické překážky nového manželství a posvětiti je skutečně, jeda na hrad tyrolský dne 8. února 1342, úpadkem s koně vaz zlomil. Veselá svatba odbývala se přece u přítomnosti císařově, a tento již dne 26. února v Innsbrucku propůjčil synovi svému Ludvíkovi k manství netoliko Tyroly, ale i Korutany — ana prý Markéta jich nikdy byla se neodřekla.[71]

Markrabě Karel a hrabě Jan milovali se vždy srdečně, dávajíce světu příklad, ve středověkosti velmi vzácný, dvou knížecích bratří, ježto po celé dlouhé živobytí své nikdy se spolu nesvářili. Nebylo tedy divu, že Karel bratrovu nezaslouženou nehodu a hanu velmi těžce nesl. Žalovalť na císaře u všech panovníků křesťanských a žaloby jeho všude se potkávaly se soucitem. Neslýchaná zajisté bezohlednost a opovážlivost, s kterouž při rozloučení a sloučení toho manželství všecky posvátné zákony církevní z pouhé lakoty po rozmnožení panování svého pošlapány byly, nanejvýš pohoršila netoliko duchovní, ale i světské lidi všude, a i někteří z nejhorlivějších přívrženců dali se tím od císaře odvrátiti.[72] Poprvé postavil se nyní také starý treverský kurfirst Balduin zřejmě proti císaři, ač potud vždy snažil se byl urovnati po přátelsku všecky mezi rodinami lucemburskou v Čechách a wittelsbašskou v Bavorsku hojně vyskytovavší se neshody a spory. Neméně nespokojenými ukazovali se býti také kurfirstové falckrabě na Rejně a saský, a již té doby počala se vzmáhati mezi nimi myšlenka, že by takový císař měl z důstojenství svého ssazen býti.

V takových okolnostech oumrtí papeže Benedikta dne 25. dubna 1342 stalo se událostí tím důležitější, že hned po něm na papežskou stolici dosedl onen kardinál Petr Roger již nahoře připomínaný, jenž někdy na dvoře krále franského byl vychovatelem našeho markrabí Karla, i volil sobě jméno Klemensa VI.; muž nádherymilovný a štědrý, přívětivý a ušlechtilý v obcování, ale méně dobrotivý a pobožný nežli předchůdce jeho. Ke schovanci svému Karlovi nový papež choval se i po svém povýšení vždy stejnou láskou a oddaností,[73] za čež i tento vší vděčností a důvěrou oplácel se jemu; a jen z osobního takového poměru možné jest i sluší odvoditi a posuzovati mnohé z nejdůležitějších událostí této doby. I byl osobní tento poměr již vůbec tak znám, že kupříkladu král Ludvík Uherský v masopustě roku 1343 sám přijel do Prahy, aby zoučastnil se slavností a sedání od Karla toho času způsobených, a požádal ho spolu za přímluvu ku Klemensovi, by Ondřej, bratr jeho, mohl korunován býti na Království neapolské. Král vypravil i skutečně ku papeži o to pana Hynka Berku z Dubé na Náchodě, a jen spor královny neapolské Johany s knížaty a příbuznými jejími stal se příčinou, že žádost taková tenkráte nedošla svého splnění.[74]

Tímto během rodu lucemburskému přibývalo čáky, že bude moci náležitě pomstíti se na císaři Ludvíkovi za pohanění od něho utrpená: ale pohříchu nedostávalo se nyní na dvoře českém oné svornosti a jednoty, kteréž bylo potřebí proti tak mocnému a chytrému nepříteli. Když král Jan zjara roku 1342 opět opustil Čechy, markrabě Karel jen pod tou výminkou uvázal se byl ve vrchní jejich správu, aby otec jeho do dvou let nevrátil se do země zase, aniž požadoval po tu dobu více důchodů nežli 5000 hřiven stříbra. Tedy seznáno nyní zřetelně a veřejně, že králova přítomnost v zemi byla nehodou pro ni! Ovšemže omluva pro Karla nacházela se v nepořádcích a nedostatcích, do kterýchžto státní hospodářství české opět uvaleno bylo, jakož i v tom, že král Jan na ujmu starších synů svých až přílišnou péčí staral se jen o dobré nejmladšího syna Václava.

Císař Ludvík, znaje mravní takové neduhy královského dvoru českého, výborně z nich uměl kořistiti pro sebe. Jav se vyjednávati s knížaty porůznu, uvodil je do větší ještě mezi sebou nesvornosti. Králi Janovi pro nejmladšího jeho syna Václava nabízel jednu ze svých dcer s věnem 24 000 hřiven stříbra, hraběti pak Janovi v náhradu dáti sliboval Dolní Lužici; přitom pak prosil krále ještě jednou, aby prostředkováním svým u Klemensa VI. zbavil ho klatby církevní. Markrabě Karel však a bratr jeho, když dověděli se o tom, velmi byli nespokojeni, že otec jejich jednal o nich bez jejich vědomí, hotov jsa křivdy synům starším činěné obrátiti ku prospěchu nejmladšího syna. Protestovavše tudíž proti umluvám otce svého, vstoupili sami do nového s císařem vyjednávaní.[75]

Roku následujícího 1344 v měsíci lednu císař Ludvík přijel do Kouby, synové pak krále českého do Domažlic, aby nablízku o nějakém smíření mezi sebou umluviti se mohli. Skvělé výminky a sliby, jež tu císař podával, patrným byly důkazem, že znaje nebezpečí postavení svého, hotov byl dosti učiniti za své křivdy. Chtělť zajisté hraběti Janovi dáti vlastní dceru svou za manželku, pojistiti jemu a jí po smrti své rovný díl dědičný jako i synům svým a postoupiti jemu předběžně Dolní Lužici k užívaní. Oba královici nebyli neochotni smířiti se s císařem na těchto výminkách: ale tu zase, dříve než došlo k umluvě, zkazil ji král Jan právě tak, jako i jemu zkažena byla. Přišli zajisté k synům jeho poslové s nařízením a s prosbou, aby přetrhli každé jednání s Ludvíkem; neb že král, byv návštěvou vloni v Avinionu, přísahou zavázal se papeži proti císaři. Nicméně jen stěží podařilo se poslům přemoci knížata, aby pustili od vyjednávaní, a jen opravdový slib otcův, že napotom nic před se bráti nebude bez jejich vědomí a svolení, vedle něho pak naděje na jiné výhody, jichž od papeže pro Čechy jim očekávati bylo, pohnuly je, že uposlechli.[76]

Tímto nezdarem jednání v Domažlicích a v Koubě počatého nastal v dějinách těchto let obrat velmi důležitý. Kdyby smíření té doby bylo se skutkem dokonalo, byl by císař, i přes klatby z Avinionu neustále naň chrlené, mohl udržeti se v požívaní důstojenství svého říšského bez protivníka i soupeře; neboť moc a síla zbraní oněch duchovních častým jich užívaním i v pádech méně důležitých byla již té doby patrně ztenčena. Ale jakmile rod lucemburský uznal žádosti papeže Klemensa VI. za své vlastní, boj na život i na smrt mezí ním a císařem stal se nevyhnutelným. Spatříme hned vysokou onu cenu, za kterou panovníci čeští prokázali se býti papeži tak povolnými.

V měsíci únoru roku 1344 odebral se markrabě Karel k otci svému do Lucemburska a brzy nato s ním spolu do Avinionu ku Klemensovi VI., kterýž oba panovníky pilně k sobě pozvav, když se blížili, poslal jim na míli vstříc všecky své kardinály i vítal je s velikou radostí a úctou. Když pak byli pospolu, byla první jeho péče smířiti otce se synem tak dokonale, aby každé nedorozumění potom navždy odstraněno bylo mezi nimi. Co do císaře Ludvíka, od něhož přišli byli do Avinionu plnomocníci s podávaním uspokojujícím všeliké papežovy požadavky,[77] uzavřeno jest, jak se zdá, k návrhu markrabě Karla,[78] nezamítati jich, ale čekati na splnění jejich. Také jiné některé neshody v poměrech rodu lucemburského urovnány jsou. Jen o sporu s biskupem Nankerem sotva byla jaká řeč, když po jeho smrti († 10. dubna 1341) již roku 1342 s Břetislavem Pogrelem, jeho nástupcem, stalo se bylo urovnání laskavé.

Nejdůležitější této doby událost bylo to, co Čechové již od několika století nejvroucněji byli sobě přáli, ale německá politika byla posavad vždy zmařiti uměla: konečné vymanění církve české z područí arcibiskupa mohuckého a povýšení biskupství pražského na vlastní svou metropoli. Čeho k tomu cíli byli domáhali se již Břetislav I. a oba Přemyslové Otakarové, vyložili jsme již na svých místech.[79] Nyní potřebě té, někdy tak nesnadné, vyhovělo se rychle a šťastně, an markrabě Karel,[80] pro dobré země české vždy horlivý, okamžení příznivého uměl uchopiti se,[81] když papež jemu ku povolnosti zavázán a na mohuckého arcibiskupa, pro jeho k císaři přilnutí, nelaskav byl. Při vyjednávaní o té věci věk náš nemůže nepodiviti se, že markrabě mimo jiné články musel před kardinály přísahou i to stvrditi, že jazyk český jest slovanský a od německého skutečně rozdílný, že Praha od Mohuče na dvanácte dní cesty vzdálena jest a z pražské do mohucké diocése muselo se jíti skrze cizí province (arcibiskupství). Potom dne 30. dubna 1344 vydal Klemens slavnou onu bulu, kterouž posavadní pražské biskupství ze všelikého područí arcibiskupa mohuckého vyňato, na arcibiskupství povýšeno a jemu olomucké, jakož i litomyšlské biskupství, ježto teprv nově založiti se mělo, co sufragánství podřízeno bylo. Co do biskupství vratislavského, kteréž od hnězdenského jsouc odtrženo, mělo také pražskému arcibiskupství podřízeno býti, stala se tu podtají předběžná umluva, že Klemens to učiniti slíbil, Karel pak zavázal se pro ten pád, že odtud napotom také peníz sv. Petra spláceti se bude.[82] Jinou bulou ze dne 5. máje stalo se také přenešení práva korunován krále českého z mohučského na pražského arcibiskupa.[83] Nedlouho potom dodáno jest tomuto i pallium poselstvím slavným.

Hlavou církve české po smrti starého biskupa Jana IV. z Dražic, jenž dne 5. ledna 1343 na věčnost se odebral, byl nyní nezapomenutelný každému Čechovi Arnošt z Pardubic; muž vysokého vzrůstu, krásné postavy a obyčejů ušlechtilých, co do ducha, vzdělanosti a známostí rovnající se všem nejpřednějším mužům věku svého,[84] co do mravní povahy a mnohostranné způsobilosti nad jiné mnohé vynikající, první a nejvyšší ozdoba pražské stolice arcibiskupské. Pro nabytí biskupského svěcení sám se byl zabral do Avinionu, i byl tudíž papeži osobně znám i od něho vysoce vážen. Jeho povýšení v Praze dne 21. listopadu 1344 oslaveno velikou slavností u přítomnosti krále, králeviců, několika cizích knížat a biskupů i velikého počtu šlechty. Přitom také dosavadní premonstrátský klášter v Litomyšli proměněn v sídlo biskupské a opat jeden téhož řádu posvěcen první na biskupství litomyšlské. A ještě památnější stala se ta slavnost tím, že téhož dne od přítomných tam vysokých důstojníků položen také základní kámen ke stavení arcibiskupského kostela u sv. Víta, jenž podnes stojí na hradě pražském.[85] K vedení té stavby byl markrabě Karel z Francie přivedl znamenitého mistra Matěje z Arrasu, jenž bezpochyby také potřebné k němu rysy vykreslil, ale již po osmi létech, kdež dokonání stavby ještě daleké bylo, smrtí sešel.

Poslední pokusy o smíření císaře Ludvíka s papežem a s rodem lucemburským udály se byly, jakž již dotčeno, ještě před pražskými slavnostmi, ale tak málo vedly k žádoucímu cíli jako všecky předešlé. Císař, skrze posly své v Avinionu osvědčiv se povolným býti ke všem požadavkům pokory a pokání naproti papeži, odepřel později splniti je skutkem. A poněvadž tím způsobem z jedné strany příliš mnoho zadal byl císařskému důstojenství, z druhé pak slibům svým dosti neučinil, zanevřeli proti němu, ač to z příčin rozdílných, netoliko papež, ale i větší počet kurfirstů a knížat říšských, že již na rocích v měsíci září 1344 ve Frankfurtě, v Rense a Bacharachu odbývaných počalo se od knížat samých mluviti o zvolení markrabě Karla na království římské, ač pro veliké z obou stran myslí rozdráždění neustanoveno se ještě na ničem.[86]

Po takovéto roztržce strany obě hledaly síliti se k nastávajícímu boji. Markrabě Karel dcery své zasnoubil knížatům rakouským a míšenským a král Jan nadto v Siegen dne 20. a 21. září vstoupil do branného spolku s markrabím míšenským:[87] ale císař Ludvík v ucházení takovém byl šťastnějším, ano se mu podařilo, nevíme kterými prostředky,[88] netoliko Rakousy a Míšensko k neutralitě, ale i Uhry a Polsko na svou stranu a proti Čechám navésti.

Ku konci roku 1344[89] král Jan potřetí a posledníkrát pod znamením kříže vypravil se proti pohanům v Prusích a v Litvě. Provodili ho tenkráte kromě syna Karla také bourbonský vévoda z Francie, Ludvík, král uherský, Vilém, hrabě holandský, jeden purkrabě normberský a mnozí šlechtici ze všelikých zemí. Pobyvše ve Vratislavi déle, noví křižovníci vtrhli skrze Prusy hluboko do Litvy, a překročivše řeku Němen, dobývali zámky Wieluń i Piest, kdežto lživá zpráva, že by Litvané za nimi byli do zemí křižovnických vpadli a ku Královci se blížili, k rychlému odtud návratu je svedla. Pochodem čtyrdenním přitáhše ku Královci zase, seznali oklamání své s mrzutostí tím větší, an náhlý nastalý rozjih nedal jim pomýšleti více na novou a další výpravu. Tudíž museli po velikém namáhaní vrátiti se neslavně do vlastí svých zase.[90]

Král Jan s vévodou bourbonským volili cestu do Lucemburska nejkratší skrze Braniborsko; markrabě Karel vracel se do zemí svých skrze Polsko. Tu pak když došel města Kališe blízko hranic slezských, působením Bolka, svídnického knížete, a k rozkazu jeho nedávno ještě „milováného bratra“ krále Kazimíra Polského nedáno mu jeti dále. Věrolomnost ta bezpochyby zastírána zámyslem, že Karel ještě Kazimírovi nesplatil byl starší svůj dluh 10 000 hřiven stříbra;[91] pravá však její příčina byla umluva, ve kterouž Kazimír prostředkováním svídnického knížete, svého synovce, s císařem Ludvíkem již byl vešel. Aby zniknul hanby takového zajetí, musel Karel opět, jako někdy proti Benátčanům u Gradu, ke lsti se utéci. Poněvadž chováno se k němu naoko s šetrností velikou, počínal si on také, jako by nevěděl o zlém oumyslu nepřátel svých, a prohlásil, že v Kališi ku potěšení svému několik dní zdržeti se chtěl. Mezitím dal svému hejtmanu vratislavskému věděti o postavení svém. Zástup 300 jízdných přitáhnuv ze Slezska podtají až blízko ku branám kališským, ukryl se tam v lesích: jeden z jezdců přibyl až do brány městské, kdežto v témž okamžení také Karel, jakoby náhodou na procházce, dostavil se. Oslovivše se co nejkratčeji, jezdec ssednul s koně, na něhož Karel rychle vyšvihna se, zmizel z očí, dříve nežli stráž městská těžce oděná i markrabovou přívětivostí okojená o úmysl jeho zpozorovati a zmařiti mohla. Kazimír dal proto ve hněvu svém zatknouti celé Karlovo komonstvo v Kališi; brzy však, rozmysliv se lépe, propustil je na svobodu zase.

Dověděv se o tomto příběhu král Jan, pospíšil si z Lucemburka zase do Čech. Tudíž uzavřena i počata válka na pomstu proti svídnickému knížeti, jenž k ní také tu příčinu byl podal, že jav jednoho mana králova, ve věži hladem ho byl umořil.[92] Ve vojště kromě slepého krále a dvou jeho synů byl také arcibiskup Arnošt osobně, an znal se i vynikal byl také ve věcech válečných.[93] Země pleněna dle obyčeje toho věku několik nedělí, předměstí svídnická vypálena, pevný Landshut dobyt, a potom v měsíci máji uzavřeno příměří, za kteréhož vojsko vrátilo se do Čech.

Brzy nato slepého krále došly odpovědné listy ode všech okolních mocností, od císaře Ludvíka, králů uherského i polského, od rakouských i od svídnického knížete a od míšenského markrabě, ode všech v jednom a temže týhodnu. Nebezpečí tak veliké zastrašilo jej, takže vypravil posly znamenité k císaři na jednání míru aneb aspoň příměří. Ale když oni vrátili se s odpovědí, že císař nechtěl v žádné jednání s nimi více dávati se, vzmužil se opět těmito slovy: „I spánembohem! Čím více nepřátel, tím více bude kořistí pro nás; já pak přísahám ve jmenu Ježíše Krista, že kdožkoli první na mne dorazí, na toho tak se obořím, že ostatní uleknou se toho všichni.“

První ten, co dorazil, byl král Kazimír; vpadnuv zajisté do zemí vévody opavského a ratibořského, jal se dobývati města jeho Žďáru. Když tedy vévoda dal krále prositi snažně, aby mu několika brannými lidmi přispěl ku pomoci, Jan dal mu věděti, že ve čtyrech dnech sám s celou mocí svou přibude k němu. Byv tehdáž na Kutné Hoře s pány českými, vyzýval tyto tudíž, aby bez meškání s celou hotovostí dali se s ním v pochod k Opavě. Když pak někteří namítali, že nebyli povinni táhnouti válečně ven ze země,[94] odpovídal jim, že „Opava tak jako celé Slezsko stála pod ochranou koruny české: on že tedy pospíchá chránit ji a podívá se, kdo bude tak opovážlivým aneb tak zbabělým, aby zůstal za ním pozadu“. Volání se ke zmužilosti české potkalo se s lepším prospěchem nežli všeliké důvody práva. Ještě té samé noci král vytáhl z Kutné Hory s 500 přílbicemi, a nežli dostal se na hranice říše své, vzrostlo vojsko jeho na 2000 přílbic a přiměřený počet pěchoty.

Kazimír obdržel byl brannou pomoc netoliko z Uher, ale i z Litvy. Nicméně sehnán jest z pole od Čechů nenadále a prudce kupředu se ženoucích a pronásledován až ku Krakovu. Čeněk z Lipé, jeden ze synů slavného Jindřicha roku 1329 zemřelého, předstihav ostatní vojsko s korouhvemi svými, zvláště Uhrům způsobil veliké ztráty, vpudil mnohé do řeky Visly a hnal se za nepřáteli takovým ouprkem do města, že tam od svých odtržen a zajat byl.[95] Král Jan litoval nehody této tím více, ana větší obezřelost páně Čeňkova byla by ho bezmála učinila pánem hlavního města nepřátelského. Část vojska českého tudíž obehnala Krakov; jiní zástupové rozbíhajíce se plenili okolí a podnikli několik krvavých, ale šťastných bitev; králův mladší syn Jan, jenž se vždy ještě vévodou korutanským nazýval, zasloužil přitom povýšen býti na důstojenství rytířské, jakož i jiní někteří páni. Když tyto věci se dály, poslal Kazimír slepému králi vyzvání k osobnímu s ním souboji v uzavřeném místě, pro ukrácení prý války: král Jan prostě dal za odpověď, že hotov bude potýkati se rovnou zbraní s ním, dá-li Kazimír dříve vyloupati sobě obě oči. Ale ouplný nedostatek potravy — ana země okolní všude vysáta i popleněna byla, i při tak spěšném tažení nebylo lze ani mysliti na zakládaní potřebných zásob — sklonil ho tím spíše ku Kazimírově žádosti o příměří, an se tento nabízel, že pojme do své umluvy všecky své spojence, tehdy všecky tehdejší nepřátely české. Přijato tedy obapolné pokojné stání až ke dni sv. Martina (11. listopadu 1345), kteréž později, horlivým přičiněním papeže Klemensa VI., proměněno v konečnou smlouvu pokoje. O výminkách ale téhož pokoje není nám více známo, nežli že Kazimír odřekl se konečně sumy té, kterou markrabě Karel jemu dlužen byl.

Tak rychlou odvahou odvrácena jsou nebezpečí, která ohrožovala byla Čechy ze všech stran, a sousedé všichni, s jedinou výminkou císaře, stali se jim opět přátelé. Smíření s tímto, po tolikerých nezdárných pokusech, bylo se tím méně nadíti, čím méně zdá se, že by o ně byl stál,[96] zejmena po novém rozmnožení své již krom toho přílišné moci, když v září roku 1345 připadly mu dědictvím ještě i země Holandy, Seeland, Friesland a Hennegau. Král Jan a markrabě Karel, byvše od Klemensa VI. opět voláni, odjeli v měsíci březnu 1346 do Avinionu k dalšímu jednání o povýšení markrabě Karla na království římské, jakož počalo bylo již přede dvěma léty. Není nám znám veškeren obsah umluv, kteréž se tu staly ohledem na vyměření obapolných práv mezi císařem a papežem; jen ty závazky vešly potomstvu ve známost, do kterýchž Karel vstoupil pro ten případ, kdyby stal se císařem, a kteréž i přísahou stvrdil v Avinionu dne 22. dubna 1346. Po takovém dorozumění schvaloval a poroučel papež kurfirstům, psaními ze dne 28. dubna, aby markrabě Karla volili za krále římského, a nový arcibiskup mohucký Gerlach Nassovský, jenž od papeže jmenován byl k tomuto důstojenství namísto ssazeného Jindřicha z Virneburka, rozepsal byl 20. máje k tomu rok volební do Rense ke dni 11. července 1346.

Rod lucemburský sám vládnul ve volbě té dvěma hlasy od nikoho nepopíranými, českým totiž a treverským; pro získání dalších dvou hlasů, kolínského a saského, musel král Jan jmenem syna svého podvoliti se k velikým obětem všelikého způsobu: neboť kurfirstové již od pádu rodu štaufovského neopomíjeli užívati každé volby, která se kdy udála, k sobeckým oučelům. Volebný hlas mohucký byl ještě na sporu mezi ssazeným Jindřichem a nově jmenovaným Gerlachem; a Braniborsko i Falce neměly tenkráte počítány býti, protože kurfirstové jejich setrvávali té doby ve klatbě církevní. Následkem toho bylo to i dle jmena jen pět hlasů, český, saský, mohucký, kolínský a treverský, ježto spojivše se v Rense dne 11. července 1346 a vyhlásivše trůn císařství římského za uprázdněný, povýšili naň markrabě Karla.[97] Nicméně považována volba za platnou a pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic i opavský vévoda Mikuláš odešli ve slavném poselství do Avinionu, aby ji oznámili papeži.[98]

Avinionská jednání o povýšení markrabě Karla zoumysla tajena byla před králem franským;[99] byloť se zajisté obávati, že by král Filip, uznávaje za neprospěšnou zájmům Francie ouplnou shodu papeže a císaře, záhy byl jal se překážeti jí: ale povstati proti Karlovi po jeho skutečném povýšení byly by mu nedovolily již i samé svazky příbuzenství a posavadního neporušeného přátelství. Teprv v měsíci červnu oznámil a omluvil Klemens VI. to, co se bylo stalo, dvoru franskému, jenž od lidské paměti již nejednou objevil byl chuť uvázati se v důstojenství římského císařství, jakmile by jaká k tomu příležitost ukázala se. Stejnou dobou postaral se také Karel, aby ujistil se přátelstvím svého svaka Jana, dědičného králevice franského, jakož o tom dostatečný důkaz dává zápis jeho, daný v ležení před Aiguillonem dne 30. máje 1346, jímžto ujišťoval ho s přísahou o svém věrném přátelství.[100]

Ale krále Filipa zaměstnávaly nyní jiné péče, ježto nedaly mu starati se o záležitosti říše německé. Angličané, ježto již dříve osadili se byli v zemi Guyenne, přistali dne 12. července, den po Karlově povýšení, ke břehům Francie s velikým vojskem, v němž bylo do 6000 přílbic. Nabyvše několikera malých vítězství a na počátku měsíce srpna téměř bez překážky pronikše po levém pobřeží Sekvany až nedaleko Paříže, ohrožovali již hlavní toto město, ježto od doby normanské nespatřilo bylo cizího nepřítele před hradbami svými. V takovém nebezpečí nemohl Filip neobraceti všechnu moc a všecky snahy své výhradně jen k obraně vlastního trůnu a všecka jeho poselství k mocnostem sousedním proměnila se tenkráte v pouhé žádosti o pomoc.

I naši králové nemohli v takové potřebě opouštěti přítele a příbuzného svého. Pospíšivše si tam s 500 přílbicemi, dojeli Paříže v tu chvíli, kdežto z věží notredamských již spatřiti bylo ohně v ležení nepřátelském a v noci oblohu nebeskou od měst okolních v požeh daných hojně ozářenou. Ale poněvadž vojsko francouzské dostavilo se ku Paříži v počtu hojnějším, nežli bylo anglické, král Eduard III., neodváživ se k nabídnuté jemu bitvě, dne 16. srpna přepravil se u Poissy přes řeku Sekvanu, pospíchaje co nejvíce do země flanderské, jemu tehdáž přátelské. Francouzové hnali se sice za ním, aby předešli sjednocení se Angličanů se Flandry již do Artois vpadlými: on však předstihl je byl o celé dva dni pochodu, aniž potkal se s jakoukoli překážkou, než až vojsko jeho na řece Somme octlo se. Dne 22. srpna chtěl mocí přepraviti se mostem v Remy nedaleko Abbeville: ale vojska tam rozložená, z většího dílu Čechové, odrazili ho nazpět[101] a vojsko anglické bylo by tu neušlo pohromy veliké, kdyby zrádný jeden Francouz byl mu neudal brodu Blanque-Taque málo chráněného, z něhož řeka do moře se vlévala a kterýž za odlivu mořského bezpečně přebroditi se dal. Avšak odtud dotáhnuv Kreščáku (Crécy) dne 25. srpna Eduard III., vida umdlenost bojovníků svých nucenými pochody a nedostatkem potravy, uznal nevyhnutelnost rozhodné tam bitvy. I užil té chvíle, kterou předstihl byl nepřátely, k zotavení vojska svého i ku potřebným k bitvě přípravám. Francouzové teprv druhého dne, 26. srpna, o polednách dorazili ku Kreščáku. Jarobujní páni franští, zvláště pak králův bratr hrabě z Alençon, bojíce se, aby nepřátelé tak dlouho stíhaní neušli jim zase, žádali úsilně, aby bez meškání utkáni byli bojem. Na zvědy o počtu a postavení nepřátel vysláni byli Jindřich, příjmím Mnich basilejský, zkušený válečník ve službě krále českého,[102] a jiní tři rytíři. Ti když se vrátili, radili nadarmo i s králem svým, aby popřáno bylo vojsku odpočinutí, outok aby odložen byl nazejtří a mezitím aby potřebné k bitvě přípravy se činily; neboť nepřítel, jenž čekal na ně v dobrém pořádku a ve zbrani, jistě prý již nechtěl vyhýbati se boji rozhodnému. Nadarmo namítali také střelci janovští, do předních šiků postavení, že dešť nedávno předtím spadlý zeslabil tětivy u samostřelů jejich. Takových ohledů „zbabělých“ nevšímajíce sobě rozkacení páni seigneuři, sami divoce obořívali se na všecky ty mezi svými, kdo stavěli se v cestu bojechtivosti jejich. A když takto zadní šikové bouřlivě naléhali na přední, svedena jest od Francouzů bitva téměř proti vůli krále jejich, bez rozvahy, bez pořádku a kázně i s opovržením všech pravidel válečné taktiky. A poněvadž u Angličanů udál se byl opak toho všeho a výhoda zištného jejich postavení ještě zvýšena byla chováním v boji jak Eduarda krále, tak i syna jeho, proslulého „Černého prince“, na způsob hrdin starožitného světa, tudíž nebylo tuším ani potřebí hromu děl hrubých, ježto tu prý poprvé v bitvě veliké užívána byla, aby vítězství sklonilo se k nim. Bojiště brzy pokryto bylo samým takořka květem šlechty francouzské; mezi mrtvolami ležel i sám původce té pohromy, krále Filipův bratr; okolo něho vévodové, hrabata i páni slovutných jmen u velikém počtu; již nezbývalo na té straně nic než utíkati, aneb umříti.

Slepý Jan, král český, nacházel se byl spolu s vévodou savojským v zadním šiku vojska. I dověděv se, kterak ke zlému konci chýlila se bitva, žádal i on oučastniti se nebezpečného boje toho dne. Postoupil tedy se svými kupředu: však že již nebylo žádné naděje více k vítězství, prosili ho páni čeští, aby ustoupením nazpět zachoval svůj život. I tuť to bylo, kdežto prones proslavená slova svá: „Toť bohdá nebude, aby král český z boje utiekal,“[103] — přikázal naopak, aby ho vedli do nejtužší seče, kde by také on ještě dokázati mohl sílu meče svého; jen syna jeho aby zachovali a ochránili. Jindřich tedy, Mnich basilejský, a Jindřich z Klingenberka[104] vzavše slepého krále mezi sebe a přivázavše koně jeho ke svým, uprostřed pánů českých v hustém davu s heslem „Praha“ obořili se na nepřátely. Takto ve strašném hluku zbraní proklestivše sobě skrze šiky nepřátelské cestu až k Černému princovi, byli odtud přece zase odtištěni. A když již větší část králových průvodců, mezi nimiž zejména Jindřich z Rosenberka, nejstarší syn Petra, nejvyššího komorníka českého, Jan z Lichtenburka i až do padesáti jiných pánů a rytířů českých, okolo krále byli v bitvě zahynuli, on vždy ještě přece udatně máchal mečem okolo sebe, až konečně, hojnými ránami zemdlený, upadl s koně.[105] Když nastávala noc, nalezli ho mezi mrtvolami jeho druhů, an ještě dýchal. Král Eduard kázal jej zanésti do vlastního stanu svého a pilně ošetřovati: on však již té noci vypustil ducha, na čež dívaje se vítěz spanilomyslný, nemohl sám zdržeti se slzení.[106]

Král Karel IV. bojoval byl po boku otce svého s nemenší srdnatostí. Ale když páni čeští viděli, že Jan naprosto zdráhal se ustoupiti, a Karel již také utrpěl byl několik ran, nechtějíce najednou ztratiti oba své panovníky, násilím odvedli Karla z bojiště na místo bezpečné.[107]

Na znamení vítězství sňal král anglický s přílbice krále Janovy tři supí péra s nápisem „Ich dien,“ i dal je svému synovi, Černému princi, jenž přední čest toho dne byl sobě vysloužil. On postavil je do svého štítu, jejž užíval co princ waleský; ony pak zdobí až podnes erb jeho nástupců, princů totiž waleských.

Mrtvolu rytířského krále král Eduard po odbývaní zaň smuteční služby boží společně se synem svým kázal odevzdati králi Karlovi IV., jenž ji odvézti dal do Lucemburka, do kláštera benediktinského sv. Marie.[108] Tam postaven i jemu i rytířům s ním padlým pomník důstojný. Avšak bouře pozdějších století zničivše jej již roku 1541, daly příčinu, že tělesným ostatkům slavného krále popřáno tak málo stálého pokoje ve hrobě, jakož vyznamenávalo se bylo neustavičností celé jeho živobytí.[109]


  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
  9. 9
  10. 10
  11. 11
  12. 12
  13. 13
  14. 14
  15. 15
  16. 16
  17. 17
  18. 18
  19. 19
  20. 20
  21. 21
  22. 22
  23. 23
  24. 24
  25. 25
  26. 26
  27. 27
  28. 28
  29. 29
  30. 30
  31. 31
  32. 32
  33. 33
  34. 34
  35. 35
  36. 36
  37. 37
  38. 38
  39. 39
  40. 40
  41. 41
  42. 42
  43. 43
  44. 44
  45. 45
  46. 46
  47. 47
  48. 48
  49. 49
  50. 50
  51. 51
  52. 52
  53. 53
  54. 54
  55. 55
  56. 56
  57. 57
  58. 58
  59. 59
  60. 60
  61. 61
  62. 82
  63. 63
  64. 64
  65. 65
  66. 66
  67. 67
  68. 68
  69. 69
  70. 70
  71. 71
  72. 72
  73. 73
  74. 74
  75. 75
  76. 76
  77. 77
  78. 78
  79. 79
  80. 80
  81. 81
  82. 82
  83. 83
  84. 84
  85. 85
  86. 86
  87. 87
  88. 88
  89. 89
  90. 90
  91. 91
  92. 92
  93. 93
  94. 94
  95. 95
  96. 96
  97. 97
  98. 98
  99. 99
  100. 100
  101. 101
  102. 102
  103. 103
  104. 104
  105. 105
  106. 106
  107. 107
  108. 108
  109. 109