Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/O písních a tancích národních

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Poměry divadelní v Praze v letech 1804–1862	O písních a tancích národních	Doba čtvrtá. Úvod

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

V dějinách hudby evropské mají písně národní velikou váhu, poněvadž vedlé zpěvův gregoríánských byly nejpodstatnějším živlem hudebního tvoření a nevyčerpatelným zřídlem, z něhož nejpřednější skladatelé ve středním věku brali melodie a na jich základě budovali umělé zpěvy vícehlasé.

Jako ve zpěvu vůbec, jenž jest výsledkem radosti, smutku a veškerých citův lidských, složeny jsou nejvroucnější a nejmilejší výtvory obraznosti, tak v písních a tancích národních obrážejí se nejzřejměji zvláštnosti každého národa. Písně národní, ukazujíce nejvýtečnější stránku charakteru, mají nejen po stránce mluvnické, nýbrž i hudební a aesthetické velikou důležitosť, neboť jsou dějinami vniterního života národního; ony jsou nepsanou knihou, z níž prostý národ poznává a stále na mysli má svoje dějiny, ony jsou ohněm, který rozněcuje zmužilosť, odvahu, vytrvalosť a lásku vlasteneckou a páskou, která pevně slučuje členy každé rodiny. City své vyjadřuje člověk v poměrech obyčejných slovem, chtěje však citům těm při zvláštní příležitosti dodati většího výrazu, vyslovuje je zpěvem. Zpěv ten vzniká u jednotlivce v příhodném okamžiku na základě rozličných a známých melodií, k nimž on bezděčně přičiňuje slova dle vlastní nálady. Tím způsobem vzniká píseň národní beze všeho vlivu pravidel vědeckých a rozšiřuje se dále živým slovem v lidu obecném bez pomoci písemného zaznamenání, časem se mění, zdokonaluje, anebo opět v zapomenutí klesá.

Písně a tance národní vznikají u každého národa z čisté půdy domácí, majíce původ svůj v prostých vrstvách národa, jenž bytnosť svou zachoval ve stavu neporušeném, jsouce stupni jeho vzdělání přiměřeny.

Od písně národní liší se píseň umělá a znárodnělá tím, že vytvořena jest na základě básnických slov, k nimžto skladatel hudebně vzdělaný přičiňuje nápěv dle zákonův hudbou vládnoucích. Proto může se píseň umělá jen tenkráte státi písní znárodnělou, když svým složením přiměřena jest povaze a vzdělanosti národa a když zahrnuty jsou v ní takové živly, jež vnímavosti, povaze a tužbám lidu obecného jsou přístupny a přiměřeny.

Veliký vliv na vznikání písní národních a na ráz v nich se jevící má vlastní povaha každého národa, mimo to však podnebí, v němž národové žijí, jejich styky se sousedy, jakož vůbec veškeré okolnosti, jimiž život veřejný jest podmíněn. Jiného rázu jsou písně národův germánských a romanských, a jiný ráz mají písně plemen slovanských.

Zvláštnosti písní slovanských jest nerozlučně spojení s přírodou, v níž lid nalézá zobrazena náladu své duše a její úkazy béře za význam svého stavu. V písních těch zastoupen živel lahodný i zádumčivý a v nich ozývá se ustavičný zápas, jejž jednotliví kmenové slovanští podnikali se svými sousedy, aby uhájili statky hmotné i duševní před nájezdnými podmaniteli.

Co do stránky hudební jest nápěv písní národních jednoduchý prvek čili théma s různými okrasami se opakující, jak toho slova vyžadují. Melodický živel národních písní západoevropských prýštil z jednoho pramene, totiž z hudby instrumentální, a proto jest mezi nimi veliká podobnosť. Jiného původu jsou národní písně ruské a srbské, jež vznikly na základě hudby vokální, starobylejší.

Nápěvy písní jsou obyčejně starší, jež déle se udržují, nežli slova, která podrobena jsou častým změnám. Na vznik, rozvoj a ráz českých písní národních valné působily dějiny politické a události, jimž národ český po věky byl podroben. Za oněch dob, když národ český na základě věrouky křesťanské dospěl k jistému stupni duševního rozvoje, když za panovníkův z rodu domácího pěstovány vědy a umění, vznikaly zajisté písně jiného rázu a jiné nálady, než za dob válečných, když národ český nucen byl odložiti rádio i žaltář a chopiti se cepu i meče, aby cizácké vetřelce z kvetoucích niv vypudil a svobodu svědomí a půdu předkův svých uhájil.

V dobách bouřlivých vznikaly písně válečné, jevící ráz odhodlanosti a horoucnosti, písně zádumčivé, plné horlivosti evangelické, jež zplodilo nadšení pro víru nadšeného národa.

Jiného rázu jsou písně, vzniklé v dobách pozdějších, když lid český živořil pod nátlakem nemilosrdných cizákův a fanatikův víry v dobách, kdy každý nucen byl vůli svou zapírati, kdy všeliké umění a vědění lidské považováno za liché, malicherné a škodlivé, kdy otroctví duševní i tělesné dostoupilo v Čechách vrcholu a národu českému hrozilo úplné vyhlazení z řad národův živoucích. V dobách těch vznikaly zajisté písně tklivé, názorům panujícím přiměřené a každé slovo, dotýkající se hnutí duševního, vítáno vroucím pocitem jako červánek, ukazující příchod doby utěšenější.

Počet, rozmanitosť a vniterní hodnota písní národních podmíněna jest tím, jak mnoho smyslu, nadání a vjímavosti k umění hudebnímu každý národ má. Že po stránce té kmenové slovanští nebyli poslední mezi národy evropskými, o tom svědčí množství rozmanitých národních písní, jež vznikly v dobách dávno minulých i v době novější.

Má-li píseň národní velikou důležitosť u veškerých národův vůbec, má tím větší význam u národův slovanských, u nichž vše, cokoliv z koleje každodenního života vystupuje, cokoliv v životě nad všední obecnosť se povznáší, přechází v píseň a ve zpěvu tím vroucněji se ozývá, čím neobyčejnějšími jsou výjevy, dotýkajíci se života vniterního. Písně národní ukazují nám tu nejvzácnější stránku celého života, totiž city, tužby, vášně národa a způsob jeho rozumování.

České písně a popěvky národní vznikaly zajisté v šedé dávnověkosti i v dobách pozdějších a ty písně, jež osvědčily sílu životní, udržovaly se po delší dobu, jiné opět za krátkou dobu zanikly a jinými jsou nahrazovány. Za okolností změněných vznikaly písně Irové, neboť každá doba tvoří své písně vlastní, měníc písně starší dle svých názorův.

Že by se udržovaly písně národní po staletí bez proměny, nelze s dobrým důvodem tvrditi, upírala by se tím tvořivost duchu národnímu; proto máme za to, že větší počet našich písní národních nepřesahuje dobu jednoho století. Mnohá píseň udržuje se arci po staletí, to však jest výjimkou, mnohé písně mají starodávné jádro, ale změnivše prvotní svůj tvar, přijaly novou podobu po stránce slovně i hudební.

V době starší vznikaly písně náboženské a duchovní, v době husitské písně válečné a duchovní na základě tónin církevních, jež zachovaly se v kancionálech. Národní písně světské z doby té se nezachovaly než po různu, neboť nebylo nikoho, kdo by je byl sebral a potomstvu zachoval. Ve věku sedmnáctém vznikla a rozšířila se hudba instrumentální a nové tvary dur a moll staly se panujícími, kdežto církevní tóniny, dříve vládnoucí, vycházely z užívání. Když pak národ český po neskonalých útrapách procitl opět k novému životu, byly poměry ty již dostatečně ustáleny a staly se zřídlem zpěvu národního.

Většina písní národních nám zachovaných vznikla v této druhé době a sice na základě hudby taneční, neboť k melodii oblíbené připojována bývala slova. Že písně ty jsou původu instrumentálního, o tom svědčí určitý jejich tvar melodický a často nesprávná deklamace, poněvadž k melodii cizorodé připojováno slovo české často proti duchu jazyka způsobem tytýž násilným. K písním národním vybrán z bohatých zásob melodických květ nejněžnější, jenž českému duchu svědčil a náladě jeho vyhovoval, a proto vyniká většina těchto zpěvův onou něžností a jemností, které obdivují se, kdož národní tyto výtvory zevrubně poznali a význam jejich postihli.

Melodický a harmonický živo] národních písní českých jest téhož původu, jako v národních písních ostatních národův západoevropských, neboť prýštil se ze stejného pramene; ale patrný rozdíl mezi nimi zakládá se v tom, že písně české vynikají jiným uspořádáním části zpěvné, dosahujíce tohoto půvabu zvláštním rhytmem. Melodie a rhytmus jsou hlavními živly písně národní a v nich jeví se pravá jejich povaha.

Melodická část české národní písně není tak vytříbena, jako melodie písní vlaských, nápěv není tak volný jako v písních románských národův, rhytmus není tak lákavý a smyslný jako rhytmus písní španělských, ale za to jest píseň česká jasná a vroucí s přídechem trudu, v nápěvech panuje největší rozmanitosť a rhytmus jest náladě přiměřený a původní.

Dle nápěvův rozeznáváme, praví J. L. Zvonař, tři druhy písní: Nápěvy nejjednodušší pohybují se v objemu asi patero tónův a zajímají více slovem, než melodií;^[1] v jiných nápěvech převládají tóny harmonické v rozložených akordech a melodie jejich jeví větší volnosť;^[2] největší půvab melodický vládne v písních, v nichž přicházejí tóny průchodní, čímž písně ty nabývají větší dokonalosti.^[3] Po stránce rhytmické rozeznávati sluší písně starší, psané v tóninách měkkých, v nichž převládá živel mužský a odhodlanosť, jež vznikly na základě římského choralu. Poněvadž choral, jako tvar příliš učený, není přístupen lidu obecnému, proto nebyly písně ty u lidu oblíbeny a snadno zanikly.

Písně novější, psané v tóninách tvrdých, vynikají veselostí, příjemným rozmarem, nápěv jest jednoduchý, lahodný a převládá v nich živel ženský: Poněvadž lid libuje si vždy více v jasných tóninách, jež jsou mu přístupnější, proto udržela se také většina písní těch delší dobu. Zvláštnosti českých písní národních jest časté měnění taktu v téže písni dle deklamace slova, což dodává jim neobyčejné žívosti, zvláštního rázu a svědčí o jejich původnosti.

Jakkoliv mezi lidem českým žilo množství písní národních, nebylo v dobách dřívějších milovníka, jenž by tyto skvosty básnictví národního byl sebral a věkům pozdějším zachoval. Tím způsobem zaniklo veliké množství půvabných zpěvův národních a jen porůznu zachovaly se některé ukázky a zbytky básnictví tohoto. Teprve v době novější obracena větší pozornosť k oboru tomu, a jak za hranicemi, tak i u nás počali si učenci všímati básnictví národního. První sbírku 300 národních písní a tancův českých vydal Jan z Riltersberka l. 1325 v Praze. František L. Čelakovský vydal několik nápěvův českých a moravských v druhém svazku „Slovanských písní národních“ v Praze 1825. Zvláštní píli a horlivosť osvědčil v oboru tom básník Karel Jaromír Erben, jenž vydal „Písně národní v Čechách“ o třech svazcích v letech 1842–1852 v Praze, učiniv přístupným národní tento poklad kruhům veškerým. Skladatel P. Martinovský opatřil 600 těchto zpěvův průvodem klavírním, jež J. Hoffmann v Praze vydal po sešitech v letech 1844–1865. „Nápěvy prostonárodních písní českých“ vydal Karel J. Erben v Praze l. 1862.

Vzácnou sbírku „Písně Moravské“, s nápěvy do textu vloženými vydal František Sušil poprvé l. 1833 a 1840, po druhé v letech 1853–1858 v Brně. Ve sbírce tě zahrnuto 838 zpěvův s dodatky a varianty a sbírka ta rázem a původností předčí nad písně české. Řadu 75 písni opatřil N. Javůrek průvodcem klavírním, jež Matice hudební tiskem vydala v Praze l. 1875. Jakožto doplněk sbírky této vydal Fr. Bartoš „Nové národní písně moravské“ s nápěvy l. 1889 v Brně s obšírnou a velmi zajímavou předmluvou.

Jan Kollar vydal „Narodnie zpěvánky čili písně světské Slováků v Uhrách“, v Budíně 1834 a 1835. Sbírky jmenované jsou dokladem veliké zpěvnosti našeho lidu a příčina její spočívá v nejvniternějších útrobách jeho duše. Nápěv písně národní jest se slovem písně vždy v nejnižším spojení a nedá se od něho odděliti, neboť oba živly tvoří organický nerozlučný celek.

Nápěvy písní zpívaných při slavnosti králenské anebo při vynášení Morany pocházejí z dávné doby pohanské, avšak slova písní těch, byvše prodlením doby k nepoznání změněna, pocházejí z doby novější.

Srovnávajíce mezi sebou národní písně plemen slovanských, dospějeme k úsudku, že na slovanském východě zachovala se ve směru tom větší svěžesť a původnosť nežli na západě, kde prodlením doby ryzí živel slovanský porušen byl vlivem cizorodým.

Jako národní písně, plynou i národní tance ze srdce lidu, jsouce výrazem jeho radosti i žalu a zrcadlem vlastní bytosti.

Dostatečně jest známo, že kmenové slovanští libovali si vždy ve zpěvu a tanci, provádějíce je při radovánkách a v Čechách nebývalo do nejnovější doby svatby a křtin, při nichž by se nezpívalo a netančilo. Ano pohřby mládencův a panen oslavují se dosud tancem, což jest pozůstatkem z doby pohanské, v níž na usmíření bohův podzemních provozovány tryzny, totiž slavnosti na hrobech zemřelých. Tanec náležel tudíž k obřadům náboženským v dobách dávno minulých, později stal se průvodčím života národního a v době nejnovější je hlavním živlem společenské zábavy.

S hudbou a písní jest tanec v nejužším spojení a tvoří s nimi trojici živlův, v nichž jeví se nelíčený ráz povahy národní. Většina písní národních byla dříve písněmi tanečními, z nichž ta melodie, jež nad jiné se zalíbila, spojena se slovem, stala se písní národní. Tance národní vznikaly v lidu obecném beze všech pomůcek vědeckých týmž způsobem jako národní písně, v chyžích, na lukách a při rozličných radovánkách dle okamžité nálady jednotlivce, jenž k melodii známé upravil určitý postup pohybův čili krokův. Tím liší se tanec národní od tance umělého, při němž dříve ustanoveny jsou pohyby a kroky, k nimž přičiňuje se přiměřené melodie.

Zpěvy a tance byly nejmilejším těšitelem obecného lidu v jeho útrapách a žalných poměrech, jimi dával průchod svým citům a v nich nalézal žádoucího osvěžení. Ze zdroje, z něhož vznikaly národní písně, vyplynuly též národní tance, a každá krajina honosí se vlastními výtvory v oboru tomto.

Mezi kmeny slovanskými mají Poláci tance nejkrásnější, národ český honosí se opět velikým počtem rozmanitých tancův, vynikajících lahodou a zvláštní lepostí.

Jména tancův národních odvozena jsou od písně, k níž se tancují, od pohybův, které je vyznačují, nebo mají jména míst, kde vznikly; mnohý z tancův má více různých jmen a opět různé tance mají stejná jména.^[4] Dle zvláštních rozdílův seřaditi lze národní tance ve více skupin a druhův, totiž tance kolové bez proměn a s proměnami, tance řadové, obřadné, společenské, místní, politické, posměšně a historické.

Jedním z nejkrásnějších tancův národních jest polka, jež vzniknuvši v tomto věku, rozšířila se velmi rychle po celých Čechách a v zemích zahraničných. Asi léta 1830 tančila mladá dívka Anna Slezáková v Labském Kostelci nový tanec, jejž sama vymyslila; učitel Josef Neruda upravil k němu hudbu klavírní dle národní písně „Strejček Nímra, koupil šimla“, a dle toho nazván tanec ten „Nimra“ čili „maděra“, později dle půlového rhytmu nazván půlka či „polka“. Polka, již složil Fr. Hilmar, dostala se asi l. 1836 do Prahy, zde vydána tiskem a nazvána „Esmeralda“; l. 1840 přišla do Paříže, do Petrohradu, později do Anglie a do Ameriky a zavládla v salonech nejvybranějších.

Tance kolové oblíbeny jsou pouze při zvláštních příležitostech slavnostních. Při svatbách mají hlavní úlohu tance: Zákolanská, klekavá, šáteček, komorná a čepení; tanec rázu dosti divokého, plný humoru, jest břitva; z tancův posměšných jest nejráznějším sedlák čili furiant, vynikající rhytmem zvláště živým. Vzácným zbytkem tancův obřadných jsou „Královničky“, pocházející z doby pohanské, ale na Moravě dosud zachované. Z tancův historických známy jsou pouze dle jména Chodovská a Husitská.

Hlavní okrasou starých tancův byly minety, vynikající rozmanitými pohyby, jichž texty měly poetickou cenu (Čtyry koně jdou tamhle za vodou). Z tancův společenských zachovaly se na naši dobu pouze nepatrné zbytky, a vůbec v době novější zaniklo množství tancův národních, na jichž místo nastoupily tance moderní. Zmáhající se vzdělanosti a kulturou, vnikající do vrstev širších, ztrácejí se písně i tance národní a zaniká též jejich zřidlo.

Ambros, Geschichte d. Musik, II. 276. – Kamaryt, „České národní duch. písně“, v Praze a v Král. Hradci, 1831 a 1832. – Erben, Nápěvy prostonárodních písní č., v Praze 1862. – Erben, Prostonárodni písně č. a říkadla, v Praze 1864. – Slovo o českých nár. písních od Zvonaře, v Daliboru 1860. – Sušil, „Moravské nár. písně s nápěvy“, v Brně 1872. – Bartoš, „Nové nár. písně moravské s nápěvy“, v Brně 1889. – Světozor 1870, 387, „Erben a č. národní píseň“ (F. Peřina). – Ludevít Štúr, „O národních písních a p.“ v Praze 1353. – Obrazy života 1860, „Dějepis v srbsk. nár. písních“ (N. Špun). - Velkoruská hudební ethnografie a J. N. Mělgunov, v Daliboru 1888, 82. – L. Kuba, „Slovanstvo ve svých zpěvech“. – O Kolberg, „Krakowiaki a mazurki“, 1874. – Zizka u. Schottky, „Oesterreich. Volkslieder“, Pesth 1819. – Obrazy života 1859, „České nár. tance“ (J. Neruda). - Waldau, „Böhm Nationaltänze“, Prag 1859, 1860. - Waldau, „Geschichte d. böhm. Nationaltanzes“, Prag 1861. – Dlouhý, „Český nár. tanec“, v Praze 1880. – Č. Č. M. 1876, 117; 1379, 44 a 1881, 375 „Zbytky č. písni národních“. – Obzor 1891, č. 12. str. 180, „Královničky“ v Brně.

---

1. Nechodívej do háje. Zkázal mně můj milý.
2. Co pak ti naši dělají. Utíkej Káčo, utíkej.
3. Když jsem já k vám chodívával. Proto jsem tě nechtěl.
4. Jména tancův jsou: ambit, baboračka, bubeník, břitva, budějovická, bzikota, cibulička, cukrabant, cvrček, čepení, čert, doušky, dudačka, dudák, dupák, dutky, fasuněk, furyant, hambalky, hoptáč, houpačka, hrachová, hulán, husar, husitská, chodovská, chytavá, ječmen, kačer, kalamajka či pepík, kalhoty, kaplan, kaprál, kapusta, kedluben, klekavá, klempák, klouzák, kohontek, kolečko, kolíbavka, kolomazná, kolovrátek, komárná, kominík, kostelák, kovář, kozačka, kozel, krakovec, krakovják, kráva, krocan, krosna, křepelka, křižák, kucmoch, kudlička, kukavá, kuželka, lantverák, laskavec, latovák, ležák, maděra či polka, manžestr, marjánka, medvěd, minet, moták, motovidlo, mrkvička, myslivec, myška, nabíhaná, nový svět, obkročák, obrok, obtulány, od země, osmička, ovčák, pančava, pastýř, plácavá, pepík, plačtivá, polbírská, polka, polka dvojitá, praskač, proti sobě, protivínská, průchod, putna, rak, rákosí, rejdovačka, rejdovák, rekrut, rokycanská, rusák, řetěz, řezanka, salát, sasák, sedlák či furyant, silnice, skočná, slepá, slepička, směska, sprosťák, strašák, strniště, šaryvary, šmitec, šoufek, šoupák, štajryš, švec, švihák, talian, tkadlec, točák, trakař, třasák, třínožka, ťopka, tichoměřická, umrlec, valach, valčík, vika, vosňák, vošatka, votava, vrták, zahradnická, zakolanská, zákonopí, zastavovaná, zbraslavan, zelenák, zpátečná, zouvák, žába, žežulička, žid. Na Moravě byly mimo to tyto zvláštní tance: Bělinka, blatská, choďavá, koníček, kot, královničky, křížná, kůlaná, marevská, přiklekaná, ras, sekerenka, smyk, vlačitá, ztracená.