Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/O mysteriích a moralitách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek: sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor: Josef Srb
Zdroj: Archive.org - soubor DJVU
Vydáno: 1891
Licence: PD old 70

Vedlé zpěvův náboženských vznikl za středověku zvláštní druh básnictví, totiž hry duchovní čili mysterie, jichž původem a zřídlem byly obřady náboženské.

Hry duchovní pěstovány nejprve ve Francii a zavedeny byly kněžími již ve věku jedenáctém jako protiva her světských. Podnět i látku k nim dalo samo náboženství křesťanské, vybízejíc důmyslnými obřady svými a hlubokými symboly k básnickému tvoření. Obřady o svátcích velikonočních obvykle daly se snadno proměniti ve hry dramatické a bylo třeba pouze uspořádání scenického, aby vzniknouti mohlo mysterium.

Jelikož duchovenstvo uznávalo, že těmito hrami lze lid důrazně poučovati a jej ve víře utvrzovati, ujalo se jich horlivě a u provozování měli tudíž kněží hlavní úlohu.

Hry ty pořádány byly o slavnostech církevních, zejména o vánocích a velikonocích, a tím způsobem sama sebou látka byla určena. Nejoblíbenější látkou byly mysterie: „O narození Páně, o jeho utrpení a umučení, o jeho z mrtvých vstání a na nebe vstoupení“; mimo to oblíbeny byly výňatky ze života panny Marie, utrpení mučenníkův křesťanských, vzkřísení Lazara, o Svatém Mikuláši, události ze života svatých a různé příběhy z písma svatého. Hry ty psané jazykem latinským, byly obsahu vážného, provozovaly se jako doplněk obřadův náboženských a rozšířeny byly tou měrou, že jich provozování trvalo více dní.

Když pak později účinkovali při nich též žáci a laikové, připojovány k textům latinskym průpovídky v jazycích národních a často též přídatky Žertovné, hlavně za tou příčinou, aby části nábožné tím více vystoupily v popředí a zároveň k zábavě lidu, jemuž slavnosti velikonoční měly býti jakousi náhradou za strádání a smutek přísné doby postní.

Když ale v dobách pozdějších církev potřebu jejich více neuznávala, když živel národní nabyl v nich převahy a provozovaly se spíše k zábavě, nežli k poučování, odvrátila se od nich a vypudíla je z chrámův. Tím způsobem dostaly se do rukou světských, zejména řemeslných cechův a kočujících hercův, kteří provozovali je na veřejných tržištích a při různých slavnostech k obveselení obecného lidu.

Mysteria, vyvinuvše se samostatně ze života náboženského a jsouce řady výjevův a živých obrazův, v nichž epický obsah písma svatého podán byl formou dramatickou, postrádaly vniterního ustrojení dramatického. Z počátku skládali hry ty kněží, později básníci světští, čímž mizel živel původní obsahu biblického a změnivše se po té na pouhé šašky, nedospěly k vyššímu uměleckému rozvoji.

Nejstarší zachované hry duchovní pocházejí z věku 13. a záhy užíváno při nich různých nástrojův hudebních k doprovázení, z čehož vznikla prodlením doby tak zvaná intermedia či intermezzi, jež k tomu účelu skládali skladatelé hudební.

V literatuře české zachovaly se z oboru tohoto básnictví tři zbytky, totiž komické intermezzo o vskřísení Páně nazvané „Mastičkář“, „Hrob boží“ a „O narození Páně“.

Mastičkář, pocházející z věku 14. a latinou hojně proplítaný, překypuje jadrným vtipem a jeví se v něm nevázaná ráznost, ano bezuzdná smělosť, často přes meze sahající. Nápěv písně, psaný mušími nožičkami na osnově čtyrpřímkové, jest (dle Ambrose) co do hodnoty hudební pravou notou jarmareční.

Mysterium Hrob boží, pocházející z doby pozdější, jest rázu ušlechtilejšího, ale ve všech těchto zbytcích jeví se vědomí národní značně vyvinuté.

V pozdním středověku nenalézal lid na mysteriích valné obliby a na místě jejich vznikly hry divadelní obsahu allegorického a symbolického s účelem poučným a morálným, totiž morality, v nichž vedlé osob vystupovaly personifikace různých pojmův a ctnosti náboženských jako osoby jednající. Básnictví to pěstováno nejvíce v kolejích a na školách klášterních.

Kdežto hry duchovní či velikonoční[1] byly veřejné a národní, pro zábavu lidu určené, staly se morality hrami školními, jichž účelem bylo projevení citu náboženského a jmenovitě proto jsou provozovány, aby mládež školy navštěvující vycvičila se v deklamaci latinské.

Řád jezovitský, císařem Ferdinandem I. l. 1555 do Prahy uvedený, počal horlivě hry dramatické či duchovní v koleji své pěstovati; jelikož dělo se to však latině, nemohl jimi působiti dosti důrazně na lid obecný a proto postarali se členové řádu o hru jazykem českým psanou, jež 12. dne měsíce října l. 1567 provozována v Klementinské koleji s úspěchem. Truchlohra ta „Svatý Václav, mučenník“ zvaná, zalíbila se všemu lidu českému a častěji byla opakována.

Na den sv. Matěje l. 1617 provozována od Pražské akademie tovaryšstva Ježíšova k poctě a snad také za přítomnosti císaře Matyáše divadelní hra „Věnec narození“, jež nezachovala se celá, nýbrž pouze seznam osob v ní hrajících a pak česká exposice kusu samého. Ze seznamu toho poznáváme značný počet šlechty katolické za oné doby a tím vysvětliti lze vliv řádu jezovitského v zemích českých. Zajímavo jest, že personifikaci řádu Ježíšova představoval na jevišti Jiří Adam Bořita z Martinic, syn páně Jaroslavův, největší nepřítel nekatolíkův.

K literátům, jež hry dramatické sepisovali, náležel též známý veršovec Šimon Lomnický, od něhož zachovaly se tři hry, a sice „Marie“, „Triumf“, v němž vystupovali čerti, a „Vzkřísení Páně“.

Hanuš, Die latein. böhm. Osterspíele 1863.

Malý výbor z liter. staroč. 1863, 41.

Ambros, Gesch. d. M. 1880. II. 305.

Výbor z l. č. I. 65-82. Slovník N. V. 158.

Č. Č. M. 1847, I. 325. 1852, 157. 1864, 36 1886, 388 a 532.


  1. Hry duchovní toho druhu pěstovány jmenovitě v zemích katolických a zbytky jejich udržely se nejdéle v Alpách bavorských v Ammergavě, kde dosud provozuji se v době velikonoční hry pašijové.