Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Doba druhá. Úvod

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Členové při dvorní kapele v Praze	Doba druhá. Hudba instrumentální. Věk 17. a 18. Úvod	Poměry hudební ve věku 18.

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

V době první pěstováno umění hudební v zemích českých na týchž základech, jako se dělo u národův křesťanských v Evropě i západní, kde choral římský hlavním byl živlem hudebním. Skladatelové čeští, vynikajíce přrozeným nadáním a zvláštní vjímavostí hudební, vyšinuli se nad své sousedy a vytvořili píseň českou zvláštním rázem a duchem uměleckým vynikající, jež v kancionalech bratrských dospěla k vrcholu rozvoje.

Národ český stál ve věku 16. v prvních řadách pracovníkův na poli duševním, což slibovalo utěšený rozkvět v nedaleké budoucnosti. A však počátky rozvoje toho přerušeny byly náhlým převratem, jenž nastal po nešťastné porážce stavův českých na Bílé Hoře. Praha, přestavši býti sídlem panovníka již po smrti Rudolfa II. l. 1612, pozbyla dřívějšího lesku i významu a osiřela po té úplně, jsouc v plen vydána nemilosrdnému vítězi a sběři loupežnické se všech končin světa do Čech sehnané.

Členové nejpřednějších rodin panských a rytířských vykrváceli dne 21. června 1621 na náměstí Staroměstském, mnozí úpěli v žalářích a nad ostatním obyvatelstvem, jež devíti desetinami bylo nekatolické, vznášel se meč krutého vítěze, jenž vítězství svého využitkoval způsobem v dějinách světa dosud neslýchaným.

Hned po porážce vojska stavovského opustili Prahu kazatele bratrští a brzo po té vydanými patenty vypovězeni byli z Prahy, z Čech a z ostatních zemí královských kněží a kazatele evangeličtí a kněžstvo nekatolické. L. 1627 vydán mandát, jímž nařízeno, aby obyvatelstvo všech stavův buďto katolictví přijalo anebo ze země se vystěhovalo; stejnou měrou dělo se na Moravě. Za tou příčinou většina obyvatelstva nejzámožnějšího a nejvzdělanějšího vystěhovala se do ciziny a v zemi zbyla vysílená, ožebračená část lidu poddaného. Hromadnými konfiskacemí, jež stihly nejen stav panský a rytířský, ale i zámožná města česká i mnohé osoby katolické, změněny veškeré poměry právní i společenské v celém království a statky zabranými obdarováni řádové klášterní, různí dobrodruhové a cizozemcí, kteří, uvedše pozůstalé obyvatelstvo v úplné nevolnictví, soužili a týrali je způsobem všemožným.

Školství, dříve kvetoucí, úplně bylo zničeno a veškerý život duševní naprosto byl udusen; památky dřívější vzdělanosti české kaženy a páleny fanatickymi mnichy, jímž upomínky domácí a stav zemí českých naprosto byly lhostejny. Ustavičnými nájezdy nepřátelského vojska, nemilosrdným drancováním a ohněm zpustošena města i vesnice tou měrou. že lid o veškerý majetek na dobro připravený, ubíhal od svých příbytkův a živil se loupeží, nebo po lesích se toulaje, bídně hynul.

Tím způsobem obráceny země české za několik let v úplnou pustinu,^[1] v níž násilné přerušena veškeré spojení s dávnou minulostí a pravidelný rozvoj vzdělanosti na dlouho zamezen.

Řád jezovitský a jiní řádově klášterní, jimiž Čechy i Morava jako sítěmi byly zapředeny, stali se svrchovanými pány a hlavní jejich péče směřovala k vyhubení živlu nekatolického a kacířství, což dělo se násilím a prostředky nejvymyšlenějšími. V obyvatelstvě ochuzelém a různými útrapami utrmáceném nastal převrat tak náhlý, že dřívější evangelické horlivosť pro víru ustoupila úplné lhostejnosti a lid těšil se pouhými nadějemi do budoucnosti. O vzdělání školním nebylo ani potuchy a mravnosť poklesla měrou nejděsnější.

Po ukončení bouří válečných počaly se konati missie po celé zemi, obnovovány pobořené chrámy, pořádána processí a okázalě slavnosti církevní na místa zázračná, zřizovány školy klášterní, v nichž mládež dle zásad tehdáž platnost majících byla vychovávána a zaváděna okázalost při obřadech bohoslužebných, jež státi se měla novým lákadlem k získání pravověřících; neboť dle zkušeností dosavadních uznáno, že vyplenění posledních zbytkův domnělého kacířství spíše potká se s výsledkem, když užije se prostředkův mírných, nežli násilí, jehož vyčerpáno již dříve až do unavení. A právě v době té, pro národ český nejosudnější, počal nový ruch v zemích sousedních na západě ve všech oborech duševní činnosti a zejména v umění hudebním.

V Itálii vznikla hudba dramatická, jež šířila se do zemí sousedních a zdokonalovala se hra na nástroje strunové, jichž stavba dosáhla neobyčejné dokonalosti; ve Francii počala se rozvíjeti hudba dramatická a v zemích německých, kde vyznání evangelické přispívalo značnou měrou k rozvoji umění hudebního, vynikli varhanící severoněmečtí a skladatelové, kteří klestili hudbě cesty nové, čímž dospěla k netušenému rozkvětu.

V zemích českých vládl však názor směřující k potlačení samostatné činnosti jednotlivce, neboť v každé svobodnější myšlence spatřováno kacířství a pohrdání se zákony státními. Za tou příčinou nebylo lze povznésti se k názorům vyšším, ve všech poměrech jevila se odvislost a místo samočinnosti a původnosti umělecké nastalo napodobování ve všech oborech práce duševní.

Jazyk český, vyobcovaný jakožto jazyk kacířský ze života veřejného, nucen byl uchýliti se do zátiší venkovského a pozbývaje čím dále tím více vážnosti při stavech vyšších, potkával se stále s větším opovrhováním.

Činnosti literární a spisovatelské vůbec nebylo.

V chrámě panoval jazyk latinský a v hudbě dramatické od pěvcův vlašských pěstované a do zemí sousedních přinášené vládl jazyk vlašský a toho užívali pak při svých skladbách veškeří skladatelové dramatičtí.

K doprovázení zpěvův církevních počalo se za dob těch užívati různých nástrojův hudebních, jakož vůbec nabývala hudba instrumentální vrchu nad hudbou vokální a zavedena i ve chrámech při obřadech náboženských, čímž staré zpěvy vokální vždy více přicházely v zapomenutí, ustupujíce lichým výtvorům novějším.

Hudby neužívalo se za oněch smutných dob ku povznesení duševnímu a k šlechtění mysli, nýbrž k účelům jiným při okázalých slavnostech,^[2] zejména při svěcení soch Marianských, jež stavěny v městech českých na památku vítězství Bělohorského, při processích na místa poutnická a zázračná, a při podobných příležitostech.

Umělecká činnost v oboru hudebním jevila se pouze vydáváním kancionalův katolických k potřebám bohoslužebným a skládáním intermedií k melodramatickým hrám školským, jichž nejhorlivějším pěstitelem byl řád jezovitský.

Za doby té počali nejzámožnější šlechticové zřizovati hudební kapely k soukromým zábavám a k rozmnožení lesku svých sídel; v četných klášteřích zřizovány sbory pěvecké ze žákovstva a k osvěžení obřadův náboženských zaváděna do chrámův hudba instrumentální, jež těšila se velké oblibě.

Za tou příčinou jevila se veliká potřeba hudebníkův, jimiž by kapely ty mohly býti doplňovány, a proto dosazováni za učitele na školy městské i vesnické pouze ti, kdo vykázati se mohli vědomostmi hudebními; vyučencí jejich vysíláni pak ke sborům pěveckým do klášterův a ke kapelám šlechtickým, kde dostalo se jim zaopatření.

Tímto způsobem nastal počátkem 18. věku neobyčejný ruch hudební V Čechách, jemuž oddaly se veškeré vrstvy národa, v městech i na vesnicích vznikly za krátkou dobu hudební školy, v nichž každý nástroj měl své mistry vynikající, a brzo vyskytlo se takové množství dovedných hudebníkův, že Čechy nazývány zemí nejhudebnější. Mnozí z hudebníkův těch, nenalezše žádoucího opatření v domově a zatouživše po seznání zemí sousedních, uchylovali se do ciziny, kde dosáhli jmění a uznání. Čím více však pěstována hudba tímto způsobem. tím méně přihlíženo k ostatním oborům uměleckým a netřeba dovozovati, že byly to poměry nepřirozeně. Po stránce národní nemělo toto výhradně pěstování hudby nijakého významu, poněvadž zůstávajíc na stupni pouhého řemeslného virtuosství, nemohlo dospěti k rozvoji uměleckému. Neboť má-li se rozvíjeti umění způsobem samostatným a jeviti v rouše uměleckém zvláštní ráz národní, potřeba k tomu jiného ducha doby, než jaký vládl za onoho času v Čechách a na Moravě. Mimo to jest nutno, aby také ostatní obory činnosti duševní nalézaly většího povšimnutí a pěstování.

Toho však v zemích českých naprosto nebylo. Zde vládl duch absolutisticky a umořující,^[3] jenž každé čilejší hnutí v zárodku dusil a sepjav národ český otrockými řetězy, vyhlásil všeliké vědění a umění za liché a malicherné. Poroba tělesná i duševní byla snahou a cílem oné doby. I snahy nejšlechetnější, jichž účelem bylo přispěti ke vzdělání lidu obecného, stíhány byly s nedůvěřivosti a přísně pokutovány, jakož dostatečnou měrou toho zakusil šlechetný lidumil hrabě Fr. A. Spork^[4] na počátku věku 18.

Ostatní obory umění hudebního, jmenovitě obor theoretický a historický, nebyvše pěstovány, nemohly dospěti k rozvoji, a poměry poněkud příznivějsí nastaly teprv ve věku 19.

Doba druhá o poměrech hudebních pojednávající zahrnuje v sobě dvě období, z nichž první tvoří věk 17., druhé vyplňuje věk 18., o nichž pojednává se ve statích následujících.

Po skončených bouřích válečných v polovici věku 17. byl i v zemích českých v životě veřejném, náboženském i společenském úplný převrat již dokončen a proti snahám dřívějším bral se život národa za poměrův změněných směrem úplně jiným.

Kůrové literátští, nedávno zaniklí, obnovováni byli opět v městech českých a však nebyla to společenstva rázu dřívějšího, poněvadž za členy přijímání lidé neučení, jenom když zavázali se vykonávat veškerá ustanovení dle řádův katolických.

Způsobem tím vznikly spolky, jichž členové neobmezovali se na pěstování zpěvu církevního, nýbrž provozujíce též hudbu světskou při různých slavnostech a radovánkách rodinných, proměnili se prodlením doby jmenovitě v Praze v druh kapel dle řádu cechovního, pěstujíce hudbu z povolání za účelem praktickým, při čemž hlavní snahou byl výdělek. Dokladem toho jest rozepře s hudebníky židovskými.

Císař Ferdinand II. udělil totiž židům l. 1627 privilej, dle něhož směli obchod a řemesla provozovati a hudbě se učiti.

Užívajíce svobody té, počali žide provozovati hudbu při svatbách a při křtinách, jež slavily se za oněch dob se zvláštní okázalostí. Za tou příčinou vznikla nespokojenost mezi hudebníky katolickými, zejména mezi členy kůrův literátských, kteří žehrali na tuto novotu, stěžujíce si úřadům, že způsobem tím živnost jejich se zkracuje, dokládajíce, že židé, nemajíce pravého smyslu pro hudbu, neumělé skladby provozují a tím umění hudební v zlehčení uvádějí.

Přes tento úpadek získali si přece kůrové literátští^[5] značnou zásluhu o zvelebení zpěvu církevního prozpěvováním starých dobrých písní církevních, a zejména tím, že zachovali nám velký počet drahocenných kaucionalův, jež jinak zajisté byly by ztraceny.

Sborové ti potrvali ve své činnosti až do l. 1785, kteréhožto roku rozkazem vládním byli zrušeni a jmění jejich věnováno účelům státním.

Při klášteřích zařizovány za doby té školy, na nichž kantoři^[6] zpěvu i hudbě vyučovali, neboť hudba byla hlavním předmětem vyučovacím.

Jaké povinnosti tehdejší kantorové měli a jakých platův dostávalo se jim za vyučování, dozvídáme se ze zápiskův zachovalých.^[7] Příjmy ty byly v městech nedostatečny, a křiklavější ještě poměry vládly v místech menších; nebylo tudíž divu, že také vyučování bylo nedostatečné a náprava žádoucí učiněna teprve v době novější.

Hudebníci čeští, kteří za neutěšených dob věku 17. jakousi činnost skladatelskou jevili, obmezovali se na skládání intermedií k moralitám a hrám melodramatickým, jež nejvíce pěstovány byly na školách klášterních, a mimo to obírali se pořádáním zpěvníkův čili kancionalův katolických k potřebám bohoslužebným.

V době té byli činni v oboru hudebním:

Václav František Kozmanecký či Kozmanides, dovedný spisovatel a skladatel, jenž narodil se 1607 v Čáslavi a jehož otec slul Kocmánek. Studoval na vysokém učení Pražském, byl po nějakou dobu učitelem na venkově, l. 1639 byl kantorem v Praze u sv. Petra, po té u sv. Jindřicha a u sv. Štěpána, kde 1679 zemřel. Sepsal paměti své doby a složil několik intermedií ke hrám dramatickým.

Jiří Melzel narodil se 1624 v Horšově Týně a stal se členem řádu benediktinského na Strahově, kde 1693 zemřel. Složil „Vesperae camerinae“ a „Sacrum canonicum“.

Mikuláš Vojtěch Pragerer byl v letech 1649-1671 varhaníkem a kantorem při chrámě sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Pro neshodu s tehdejším děkanem kapituly Klimešem Hradeckým složen byl z úřadu svého a odveden do šatlavy.

Po přemožení nekatolíkův v zemích českých nastala potřeba opatřiti lidu obecnému nové zpěvníky katolické, a počátek ve věci té učinil kněz Jiří Hlohovský, jenž sestavil a vydal „Písně katolické k výročním slavnostem“ l. 1622 v Olomouci. Kancional ten schválen od kardinala Fr. z Dietrichsteina tou měrou, „aby mimo všecky jiné v chrámích, ve školách, při veřejných modlitbách i jiných dovolených schůzích a pobožnostech byl užíván“.

Mezi písně České vloženy po různu též písně latinské.

Léta 1642 vydán nový kancional katolický o dvou svazcích, tiskem Jiřího Šípaře v Praze a svazek prvý nazván „Český Dekachord, neb kancional na deset dílův přes celý rok dle slavností, času a důležitosti rozdělený“.

Druhý svazek má nápis „Kancional aneb písně nové historické, na dni obzvláštní přes celý rok, zvlášt kteří se od starodávna v církví boží a v této křesťanské české zemi světí“.

Zvláštní horlivostí a činností v oboru hudebním vynikl v době té Adam Michna z Otradovic, varhaník a skladatel v Jindřichově Hradci. Složil zpěvník „Česká Mariánská Muzika, radostná i žalostná, v tři díly rozdělená“ l. 1647 v Praze; zpěvník ten, jehož vydání opatřil Svatováclavský seminář, věnován arcibiskupu Pražskému Arnoštu Vojtěchu hraběti z Harrachu. K písním připojeny jsou melodie, jež Michna „co nejsprostněji na čtyry hlasy a některé na pět hlasův zkomponoval, tak aby netoliko ve vzáctných městech od dobrých muzikantův, ale také v nejsprostějších městečkách od sprostých kantorův zpívati a užívati se mohly“. Sbírka ta, již Michna sám nazýval „Loutnou Marianskou“, rozdělena pod trojí záhlaví. Druhou sbírku písní „Svatoroční muzika aneb sváteční kancional ke cti a chvále svatých milých božích v nově složený“, jež věnována byla rychtáři, purkmistru a radním St. m. Pražského, vydal l. 1661 v Praze v impressí akademické.

Mimo to složil Michna l. 1650 píseň k oslavení marianského obrazu staroboleslavského, jenž roku toho z Vídně přes Hradec do Boleslavi byl dopraven. Písně výroční opatřil průvodem jednoho, dvou a pěti nástrojův. L. 1688 složil píseň „O sv. Mikuláši“.

Vedlé Michny proslul jako skladatel písní církevních Jan Hynek Dlouhoveský, světící biskup Pražský, jenž vydal dvě sbírky l. 1676 a. l. 1680 v Praze. Jsa horlivým milovníkem národa a zpěvu českého, napsal též předmluvu k Holanově „Kapli královské“, v níž nadšenými slovy chválí a dovozuje líbezností zpěvu českého.

Z předmluvy té jde na jevo, že staročeská harmonie zpěvův církevních neobyčejnou příjemností a líbezností předčila nad zpěvy jiných národův a nábožný zpěv poutníkův českých vzbudil podivení v Římě 1. 1674.

Nad vrstevníky své proslul v době té varhaník a důmyslný skladatel Václav Karel Holan Horenský. Narozen asi v polovici věku 17. v Rovensku u Turnova, vzdělal se v umění hudebním a stal se léta 1671 varhaníkem a kapelníkem při chrámě sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Kdy a kde zemřel, není známo.^[8]

Vynikaje horlivostí vlasteneckou a maje péči o zvelebení zanedbaného zpěvu českého, sestavil a vydal objemný zpěvník, nazvaný „Kaple královská“, zpěvní a muzikální v řeči a v jazyku Českém, Svatováclavském, to jest kancional a kniha zpěvní na všechny svátky a slavnosti výroční, vytištěný na Starém městě Pražském ve velké Karlově koleji u Jiřího Labauna, Léta 1693.

Kancional ten s melodiemi a dřevořezy (tištěný ve folio str. 408) věnován hraběti Arnoštovi Josefu z Waldštejna, nejvyššímu komorníku království Českého. Písně jsou buď odjinud sneseny, nebo od Holana samého skládány. Skladby Holanovy jsou: „O pokoře pocestných“, „K horám chvátám“, dvojzpěv pro dva soprany, „O sv. Liguriášovi“ s průvodem dvojích houslí a varhan, „Boží rodičko“, trojzpěv pro dva soprany a bas, „Všickni zvučně zpívejte“, trojzpěv s průvodem houslí, basetlu a. basy, „Ó sem s nebe“, pro čtvero hlasův, „Nikdy lepšího nebylo“ pro čtvero hlasův, „Rekviem a litanie“ pro čtvero hlasův s průvodem varhan.

Mimo to opatřil Holan číslovaným basem starší zpěvy „Svatý Václave“, „Otče náš, milý pane“, „Ukřižovaný Kriste“, „Přišel jest k nám“ a „Třikráte znamenali“.

„Melodie zpěvův Holanových,“ praví J. L. Zvonař. „jsou půvabny, vynikají něžností a opírají se o dobrou a živou harmonii. Holan měl větší nadání ke zpěvům líbezným, nežli k velkým formám kontrapunktickým.“ Mimo to vydal Holan tiskem „Pašije na veliký pátek“ s notami, podle sepsání sv. Jana l. 1692. Ze zpěvníku Holanova jde na jevo, že ke konci věku 17. zpívaly se v Čechách dosud melodie starodávné, ale vedlé nich objevovaly se také již zpěvy lahodnější, v nichž převládal duch světský jako výsledek vlivu pocházejícího z hudby operní, zejména vlašské. Usilovnějším pak pěstováním hudby instrumentální nastal ve vokální hudbě české úpadek, jenž byl dovršen, když pořádání zpěvníkův ujaly se osoby nedostatečné vzdělané, jež dobré zpěvy staročeské měnily, nahrazujíce je lichými výtvory vlastními.

Větší zpěvník katolický, nazvaný „Slavíček rajský, na stromě života slávu tvorci svému prozpěvující“ s notami, sestavil Jan Josef Božan, farář v Chroustovicích, a tiskem vydal jej hrabě František Antonín Spork l. 1719 v Hradci Králové, nedlouho po smrti skladatelově.

Mimo to vydáno v době té i později ještě několik zpěvníkův, avšak byly to vesměs výňatky ze sbírek starších.

Hlavní kancional katolický, jenž až na naše dny nepozbyl své vážnosti, sestavil člen řádu jezovitského Matěj Václav Šteyr a vydal jej l. 1683 nákladem nově založeného Dědictví Svatováclavského.

Vydání první nazvané „Kancional český, do 850 písni na všecky přes celý rok slavnosti, neděle a zasvěcení: svátky atd.“, zahrnuje v sobě 850 písní; druhé vydání o 900 písních učiněno l. 1687, třetí l. 1697, čtvrté l. 1712, páté o 1000 písních l. 1727 a šesté l. 1764^[9] Na počátku položena předmluva o církevním zpěvu vůbec, po ní píseň „Hospodine pomiluj ny“ a ke všem písním přidány jsou nápěvy.

Kancional ten stal se nad jiné oblíbeným, k čemuž přispěl postup, jehož Šteyr při sestavování šetřil, neboť nezamítal ani spisův jinověrných a rád přihlédal také k bibli Králické. Propracovav s velikou pílí starší sborníky, vybral z nich vše, co se mu obsahem hodilo, praví J. Jíreček, a vyskytují se tudíž v jeho kancionale nejen písně Miřínského a Klimenta Bosáka, ale také Bratrské a žalmy mnohé přejaty jsou z díla bratra Jiříka Streyce. Každá píseň podrobena přísnému soudu, než byla přijata, ale rozumným postupováním dovedl toho Steyr, že lidu českému staré, oblíbené písně nebyly odcizeny, ale zachovány i za dob největší nedůtklivosti náboženské.

Dlabač K. L., I. 649, 195. Slovník N. III. 839.

Jungmann, Historie lit. č. 262 atd. Ruffer, Historie Vyšehradská.

Jireček, Rukověť lit. č. I. 94, II. 265.

Jireček, Hymnologia boh. 34 a 35

Cecilie 1877, 46, 67 (Božanův kancional). Dalibor 1862, 74.

Předmluvy ke kapli královské 1693 od V. K. Holana

---

1. V jakém stavu nalézala se za doby té města česká, zřejmo z popisu, učiněného při kommissi visitationis v Kutné Hoře l. 1653, kde nalezeno domův pustých 138, prázdných a zbořených 38, od jezovitův zbořených 26 a úplně zpustlých 251, celkem tudíž neobydlených 453 a pouze 335 domův obydlených. Jak bylo v menších místech, snadno dle toho lze posouditi.“ (Č. Č. M. 1869, 246.) Ze dvou milionův obyvatelstva, v Čechách před bouřemi žijícího, zbylo l. 1653 pouze 700 000 duši a z 2300 farních kostelův pozůstalo sotva 1000.
2. Když císař Leopold I. opustiv se svým dvorem Vídeň za příčinou panujícího moru, v měsíci září l. 1679 do Prahy přijel, vítán byl v chrámě Svatovítském slavným Tedeum, při němž účinkovalo asi 200 zpěvákův z veškerých chrámův Pražských, rozdělených na čtvero sborův. (Č. Č. M. 1886, 564.)
3. Léta 1773 bylo v Čechách jezovitských kollegií 13 a residencí 9 s 588 členy; na Moravě a ve Slezsku bylo kollegiéí 7, residence 3 a missií 17 s 839 členy, celkem 1427 členův řádu tohoto. O činnosti řádu viz: Kelle, Die Jesuiten-Gymnasien in Oesterreich, 1873.
4. Viz jeho životopis později
5. Kůrův literátských v době jich zrušení bylo 12 v Praze a přes 100 v Čechách. Veškeré jejich jmění, jako zpěvníky, písemnosti, nářadí a pozemky, prodáno veřejnou dražbou a výtěžek věnován účelům státním. Po smrti císaře Josefa II. obnoveny byly kůry literátské v několika městech, zejména v Rožmitále, přičiněním tehdejšího učitele a skladatele Jakuba Ryby, a mimo to v Prachaticích, kde zachovaly se až na naši dobu.
6. Tomáš Pešina z Čechorodu, děkan Litomyšlský, daroval 10. července 1665 kantorům 60 zl., jež na úroky byly uloženy, aby si vybírali ročně po čtyřech kopách a za to každého patku při ranní mši v děkanském chrámě zpívali píseň „Otce věčného moudrosť“. Když peníze ty l. 1682 došly, opatřil tento zpěv nadáním vždy trvajícím měšťan Panovský. (Jelínek, Historie města Litomyšle a Č. Č. M. 1884 481.)
7. Povinností kantora při chrámě Vyšehradském bylo (koncem věku 17.) „pořádně a náležitě, jak při mši svaté, tak při nešporách obyčejně hráti, též co zpěvu chorálního se zachovává, vykonávati, spolu i nad hudbou figurální a hudebníky provozovati, aby vše pořádně se dalo“. Platu ročního měl zde kantor 30 kop, k tomu službu písařskou městskou, mimo to ročně 6 korcův žita a věderní soudek piva při každé várce. - Léta 1708 měli ročního platu varhaník Vyšehradský 30 zl, kapelník 20 zl., kalkant 6 zl. a každý ze čtyr zpěvákñv a dvou houslistův po 6 zl. - Při biskupském chrámě v Hradci Králové měl v době té varhaník ročního platu na penězích 24 kupy, mimo to 10 sáhů dříví, 6 korcův žita, korec ječmene a byt v domě na hřbitově. - Povinností kantora při obecných školách Březnických, jež spravoval řád jezovítský, bylo: „Při chrámech Březníckých svým vokálním a. instrumentálním uměním při všech službách božích pilně sloužiti, kůr spravovatí, mimo to do semináře jezovitské na proby muzické choditi a mládež v umění hudebním tím způsobem cvičiti, aby každoročně aspoň dvě pacholata zpívati naučil, jež by do semináře na fundací přijata býti mohla.“ Za to měl ročního platu 60 zl. 43 kr. rýnské a za službu varhanickou 19 zl. 16 kr. 4 denáry; mimo to 2 korce žita a po půl korci pšenice, ječmene a hrachu. 0d učení každého dítěte za čtvrt léta 24 kr., od pobřbův 10 kr. a koledy, co vynesou. Literární Listy 1865, 548. Č. Č. M. 1879. 125. Židé jako hudebníci, v Daliboru 1875, 26. Ruffer, Historie Vyšehradská, 320 a 329.
8. Dle místního podání pocházel V. K. Holan z Rovenska čís. d. 50 z rodiny mající přezdívku Holan Mladějovský, a nenarodil se v Rovně, jak udává Dlabač a Slovník N. V archivu farním a kapitulním na Vyšehradě není zmínky o jeho úmrtí
9. Na zpěvníku tom založen kancional, vydaný l. 1863 v Praze nákladem Dědictví Svatojanského, redakcí V. Bradáče, k němuž vydán též „Hlas varhan“ s mezihrami od Müllera.