Dějiny Těšínska/Leopold I. (1657—1706)

Dějiny Těšínska František Sláma
Ferdinand IV. a III. (1653—1657)	Leopold I. (1657—1706)	Protireformace

Údaje o textu
Titulek:	Leopold I. (1657—1706)
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 171 – 177.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Nebylo mu ani 17 let, když obdržel zemi těšínskou v léno. Po smrti pak otce svého jako mladík teprv sedmnáctiletý ujal se vlády nad všemi zeměmi otcovskými, které rovnaly se asi polovici nynějšího Rakouska, nad Čechy, Moravou a celým Slezskem, malou částí Uher a Švábska. V Uhrách totiž vládli tehdy Turci. a kníže sedmihradský, v Tyrolsku arciknížata mladší větve habsburské, Salcpurk, Brixen a Trident měly vlastní knížata, Halič náležela tehdy ještě k Polsku a Dalmacie a jižní Istrie republice benátské.

Otec ustanovil Leopolda ku stavu kněžskému, k němuž se hodil povahou svou tichou. Vyhýbali se životu hlučnému a velkou lásku jevil ku kněžím. Řídě se staromódní španělskou etiketou, choval se klidně a odměřeně. Vydával na svou knihovnu a na dvorní kapelu značné sumy, nacházeje zálibu v knihách a hudbě. Péči o své země zůstavil svým úřadníkům.

Panoval 48 let. Po otci svém zdědil válku se Švédy, v které pokračoval. Po válce této následovala válka s Turky a konečně s Francouzi na Rýně. Sám klidný a mírumilovný donucen byl k válkám dlouhým.

Když před smrtí Ferdinanda III. odevzdána mu bylo Těšínsko v léno, odebral se na jeho rozkaz zemský hejtman svídnický Otto svobodný pán z Nostic dne 8. dubna 1657 do Těšína, aby přijal pro pána svého zemi těšínskou. Ačkoliv mu při této příležitosti stavové holdovali, byli povoláni později po smrti Ferdinanda III. též k holdu do Vratislavi, kamž však nešli. Odvolali se na staré obyčeje a práva, že nejsou povinni dle zřízení zemského nikde jinde králi svému holdovati než v Těšínsku. Ve Vratislavi holdoval totiž podle dosavadního obyčeje pouze kníže těšínský králi českému, nikoli však stavové, a při tomto zvyku setrvalo i za Leopolda.

Za panovníka tohoto vypukly v čechách selské nepokoje. Lid poddaný od pánů utlačován, vzbouřil se v některých krajích, začež ztrestán byl tím, že císař Leopold prohlásil všecka upsaná práva lidí a obcí poddaných za neplatná, leč pokud byla po bitvě bělohorské stvrzena od katolických vrchností. O podobných bouřích na Těšínsku nevíme, za to však mor, který rozzuřil se za tohoto panovníka v Čechách a na Moravě, vyžádal i na Těšínsku mnohé oběti.

Ve velké části země uherské vždy ještě vládli Turci. Roku 1663 podnikli vpád do území, kteréž císaři Leopoldovi bylo poddáno, a po mnohých vítězstvích zajížděli již i do Moravy, pleníce a pustošíce, kam přišli. Tatarské jedno oddělení zajelo si tehdy z Uher až k jablunkovským šancím, kdež však již stála na stráži posádka četná, vypravená od šlechty a měšťanstva těšínského. Tataři vrátili se do Uher, narazivše na odpor, a čásť posádky jablonkovské činila pak výpady do Uher, aby zvěděla o pohybech vojska tureckého. Za osvědčenou věrnost odloučil císař Leopold město Těšín od ostatních svých komorních statků. Dal mu jméno „královského města“ a povolil, aby na vratislavský sněm mohl vysýlati jednoho poslance. Stavům pak knížectví těšínského vyslovil cí své uznání a povolil jim, aby vlastní prapor zvláštním odznakem si pořídili.

V tomto roce 1663 mělo město Těšín vydání na vojska císařská, která do Uher se drala, ale ještě větších svízelů zakusilo, když vložena do města stálá posádka vojska císařského, na kterou musilo připláceti měsíčně 85 zl. Vojáci, ač neměli práva žádati od měšťanů ani soli, dříví, světla, ani peněz neb piva, odnímali u městských hran lidem na trh jdoucím potraviny a kupovali na trhu zboží za cenu, jaká se jim uzdála. Rada obecní stěžovala si proto setníkovi, ale nepomohlo nic, ba bylo ještě hůře: vojáci přepadali potom nočního času na ulici pokojné občany, obírali je o peníze a osmělivše se do domu vniknouti, kdež obecní hodnostáři při hostině pokojně si popíjeli, pobodali purkmistra, radní pány i písaře městského. Měšťané vedli proto nářek u královského úřadu ve Vratislavi, hrozíce, jakmile by se opět něco takového událo, že bude zvoniti se na poplach, a že měšťané nebudou šetřiti životů zhovadilých vojákův, aby uchránili vlastní životy své. Potom ovšem někteří vojáci, kteří největší surovostí vynikali, odvedeni byli do Velkého Hlohova, aby přísně byli potrestáni. Zavřeli je však jen na několik dní do vězení. Psali tehdy plukovník, že nedá pověšeti vojáky jen k vůli obecní radě, která prý ostatně ani u něho jako představeného vojenského nežalovala, nýbrž u královského úřadu svou stížnost přednesla. Tato posádka vojenská, která v Těšíně řáděním svým zjednala si obecné nenávisti, teprv za dvě léta opustila město.

Podobně vojska císařská řádila v Uhrách, kdež císař proti protestantům přísně se choval. Nebylo proto divu, že vypukla v Uhrách vzpoura, která v brzku nabyla velkých rozměrů. Náčelníkem povstalců byl hrabě Emerich Tököly, který chtěje z trůnu uherského vypuditi rod Habsburský, vyjednával s Francouzi, Poláky a spojil se též s Turky. Tököly opanoval na celém Slovensku, a hrozil již vpádem do Slezska. Spojenci pak jeho Turci chystali se na pochod k Vídni.

Na Těšínsku stavové i město zbrojili, obávajíce se vpádu uherského vojska povstaleckého, jemuž lstivým spůsobem podařilo se, že skoro hravě dobylo města Bílska. Povstalci vyslali totiž do Bílska napřed deset zvědů, aby sukno kupovali. Zvědové povraždili ve chvilce vhodné stráž u brány městské, otevřeli povstalcům brány, načež dne 4. října 1682 asi 4000 povstalců uherských přitáhlo ze Živce. Vyplenivše Bílsko, nešetřili ani chrámů, jímali a do pout vrhali měšťany, chtějíee vyzvěděti, kde mají své statky ukryty. Na 30 osob bylo při tomto vpádu poraněno, 35 zabito, mezi těmito též farář Jan Burian. S velkou kořistí vrátili se povstalci do Polska, slibujíce, že za nedlouho opět přijdou, a že navštíví ještě jiná města, jako Pětinu, Skočov a Těšín. Proto vyzváni byli knížata a stavové, aby každého dvacátého muže neprodleně poslali do Těšína na ochranu země slezské proti povstalcům, kteří však nedostáli svému slibu a do Těšínska nepřišli.

Svou hrozbou spůsobili však velký postrach na Těšínsku i na Opavsku. Opava byla vyzvána, aby do Těšína poslala 20 centů prachu a 30 centů olova, aby Těšínsko bylo dostatečně opatřeno střelivem. Na Opavsku tehdy zarubali všechny cesty lesní na pomezí, obávajíce se příchodu povstalci uherských, a vyslali vyzvědače i čásť svého mužstva k šancím jablonkovským, aby zamezili vpád povstalecký do Slezska.

Velký vezír Karel Mustafa vytáhl do Uher s velkým vojskem povstalcům uherským na pomoc. Slabé vojsko císařské ustupovalo před ním a Turci přitáhnuvše k Vídni, oblehli ji. Od 14. července až do 12. září 1683 Turci dobývali Vídně. Měšťané a posádka hájili se udatně. V posádce byl též značný počet Čechů. Teprv když císařskému vojsku na pomoc přitáhl polský král Jan Soběský, byli Turci poraženi na hlavu dne 12. září.

Jan Soběský táhl tehdy z Polska k Vídni na Ratiboř, Opavu a Olomouc. Starší kronikáři tvrdí, že Poláci táhli tehdy též Těšínem, a že dopouštěli se tam mnohých výtržností. Nedá se však zjistiti, zda-li vůbec nějaké polské vojsko tehdy k Vídni Těšínem táhlo, ačkoliv městská rada těšínská r. 1883 oslavila událost tuto pochybnou.

Vojsko císařské porazivši u Vídně Turky, pronásledovalo prchajícího nepřítele až daleko do Uher, kdež znovu proslavilo se v mnohých bitvách krvavých. Dobývalo vítězství za vítězstvím, že konečně Turkům odňato bylo skoro všechno jejich panství v zemích uherských. Přes to válka s Turky trvala až do roku 1699. V tomto roce s nimi smluven byl mír karlovický.

Ač Turci poraženi byli u Vídně, a ačkoliv vojsko křesťanské vítězné vyhánělo je z Uher, moc povstalců uherských tím zlomena nebyla. R. 1688 vpadlo asi 500 až 600 povstalců, jež vedl uherský šlechtic Pangrác do Slezska a postoupili až ku hranicím opavským. Úřady královské činily proto opatření na ochranu země slezské. Úřad vratislavský nařídil všem stavům hornoslezským, aby se svým lidem poddaným vytáhli k šancím jablonkovským, aby tu čeládku povstaleckou ohněm a mečem pronásledovali a ničili. Na hlavu každého takového „lupičského ptáčka“ vypsána byla odměna dvou dukátů, a ještě větší odměna na hlavu náčelníků band povstaleckých. Císař Leopold vypravil tehdy po 50 mužích ze Špilberku, Hradiště, Leopoldova a Nových Zámkův, a mimo to 100 mužů z Vídně k jablonkovskému průsmyku. Vyslal tam též pasovské vojsko z Prešpurku a dal sbírati v Slezska vojsko. Vrchní velitelství nad touto „armádou“ odevzdal jakémus Thunovi, kterému uložil, aby lupiče z předu i ze zadu napadal a úplně je ničil.

Z toho lze si utvořiti obraz, co země těšínská tehdy vystála. Buď vydána byla plenění povstalců uherských, aneb musila vydržovati neb aspoň podporovati posádku jablonkovskou a mnohá ta vojska císařská, která do Uher táhla, zasazovala zemi ubohé ránu za ranou. V Těšíně nejhůře řádili dle starého rukopisu Irčané, jichž asi 3000 na krátko tam pomeškalo, ale byl prý to národ zlý a bezbožný. Bílská kronika německá pak žaluje na mor a hlad, který z těchto válečných tažení povstal. Na vesnici živil se lid chlebem ze slámy a kořínky. K tomu přibývalo vždy nových dani, takže byla v zemi bída veliká a lid musil prý k nebi vzdechy vysýlati.

Válka, kterou císař Leopold s Turky a Francouzi vedl, vyžadovala velkých obětí, pročež vymýšleny vždy nové a nové berně. Žádal-li císař od stavů příspěvek na války, děsívali se stavové ohromného obnosu, jaký žádával, a líčili bídu a nouzi v Slezsku panující, barvami příšernými. Císař spokojoval se potom s obnosem menším a stavové — podle starého obyčeje již z doby krále Matiáše Korvína — vypláceli císaři umluvený obnos, ale dávali si potvrzovati, že takové berně nejsou na újmu jejich dosavadním právům, a že dobrovolně je dávají. Ale dávali. Pozbyliť stavové již dávno své moci a sněmy stavovské byly teh pouze k tomu, aby potvrzovaly, čeho císař si přeje.

Sotva válka turecká se skončila, vznikla nová s Francouzi. V Španělsku vymřela r. 1700 královská větev Habsburská a císař Leopold hlásil se k dědictví pro mladšího syna svého Karla, kdežto starší syn měl děditi země české a rakouské. Král francouzský tvrdil však také, že koruna španělská náleží vnuku jeho Karlu Anjouskému, a popudil šlechtu uherskou, že povstala proti císaři. V čelo povstalců uherských postavil se František Rákócy. Konce války této císař Leopold se nedočkal. Skonal dne 5. května 1705.

Za panování Leopoldova vrátila se velká čásť obyvatelstva těšínského do lůna církve katolické, o čemž dále promluvíme.