Dějiny Těšínska/Fridrich Vilém (1617—1625)

Dějiny Těšínska František Sláma
Adam Václav (1595—1617) jako válečník. Jeho vrtkavost a dluhy	Fridrich Vilém (1617—1625)	Eližběta Lukrécie (1625—1653)

Údaje o textu
Titulek:	Fridrich Vilém (1617—1625)
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 116 – 134.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Císař Matiáš nemaje mužských potomků, žádal stavy české, aby přijali štýrského arciknížete Ferdinanda za krále českého. Stavové protestantští obávali se sice Ferdinanda pro jeho horlivé katolictví, neboť šla o něm pověst, že v Štýrsku utiskoval protestanty. Byl však za budoucího krále přijat a r. 1617 slavně v Praze korunován.

Brzo potom opat břevnovský a arcibiskup pražský dali zavříti nové kostely, jež si byli protestanté v Broumově a v Hrobě vystavěli. Protestanté totiž odvolávali se na královský majestát Rudolfův, že mohou sobě kostely stavěti. Katolíci naproti tomu namítali, že majestátem dovoleno jest stavěti kostely pouze v městech královských. Z toho vzniklo velké jitření mezi protestanty v Čechách. Ještě jiné příběhy budily v Čechách nespokojenost obecnou. Císař totiž odňal ku příkladu protestantovi hraběti Thurnovi úřad purkrabovský na Karlštejně. Byl to úřad velmi výnosný, na nějž císař dosadil katolického pána Slavatu, pročež rozkvašenost mezi protestanty byla velká.

Dne 23. května 1618 sešli se stavové protestantští na pražský zámek královský a tam trpce vyčítali místodržícím královským Martinicovi a Slavatovi, že utiskují protestanty. Když pak slovo dalo slovo a rozhořčení rostlo, chopil Oldřich Kinský Martinice Smečenského a vlastní rukou vyhodil ho s okna s výšky veliké do příkopu zámeckého. Potom za ním vyhozen byl Vilém Slavata a písař Filip Fabricius. Náhodou neuškodili žádnému vyhozenému na těle.

Tento násilný čin na královských místodržících v Praze byl počátkem velké války, která třicet let trvala a v které i Těšínsko mnoho strastí a běd zakusilo.

Vyhodivše královské místodržící s oken, stavové čeští ihned na to zřídili prozatímnou vládu direktorů, vyslali posly do zemí sousedních, aby jim na pomoc přispěli a jali se sbírati vojsko, vypověděli ze země arcibiskupa pražského, opata břevnovského i jesuity a prohlásili, že povstání není proti císaři, nýbrž proti rušitelům práv a svobod.

Císař Matiáš dal na radu kardinála Khesla s povstalými Čechy napřed mírně vyjednávati. Též Morava a Slezsko úsilovně se snažily, aby se stalo vyrovnání s císařem po dobrém. Všude však sbíráno vojsko, nejen v Čechách, nýbrž i v Horních Rakousích, kde taktéž stavové na císaře rozhněváni byli. Slezané najímali též vojsko, ač ještě neusnesli se, proti komu vlastně, zdali proti císaři aneb proti Čechům. Najaté pak slezské vojsko postavilo se z polovice na hranicích českých, z polovice na pomezí polském.

Nový král Ferdinand nechtěl, aby císař Matiáš s Čechy po dobrém se vyrovnal, ale radil, aby Čechové byli mocí pokořeni a aby císař vyprostěn byl z otroctví, v jakém prý ho stavové čeští chovali. Moc stavů v Čechách byla totiž již dávno před tím ohromná, moc králova byla vůči stavům nepatrná; král nemoha vzdorovati stavům, musil se jim skoro ve všem po vůli zachovávati, pročež mnozí spisovatelé nazývají tehdejší zřízení království českého republikou šlechtickou s králem na trůně.

Král Ferdinand chtěje tedy moc stavů zameziti, byl proti dalšímu vyjednávání s Čechy. Poněvadž kardinál Khesl císaři radil k mírnému vyjednávání, král Ferdinand dal kardinála v noci jíti a tajně do Tyrolska zavésti. Císař zbaven svého důvěrného rádce Khesla, svěřil pak Ferdinandovi velitelství vojenské proti povstalcům českým.

České vojsko odtáhlo již k Budějovicím, další vojsko sbíráno. Jak císař tak Čechové naléhali na Slezáky o pomoc vojenskou. Stavové slezští však Čechům nechtěli ihned dáti odpovědi rozhodné, neboť měli s nimi všeliké mrzutosti. Nechtěli však též císaři pomáhati, neboť se obávali, kdyby Čechové pokořeni byli, že i svobodě náboženské v Slezsku bylo by odzvoněno. Slezáci protestantští naříkali si tehdy, že majestát Rudolfův se nezachovává. Uložili tedy své stížnosti do 233 článků a poslali je císaři. V těchto článcích byla i stížnost měst Těšína, Skočova a Struměně, kdež kníže Adam Václav hned jak přestoupil ku katolictví, odevzdal chrámy do toho času protestantské kněžím katolickým.

Na takové stížností dostávali Slezáci od císaře odpověď, že ani v Čechách ani v Slezsku majestát Rudolfův porušen nebyl. Taková odpověď budila v slezských stavech obavy, že císař bude utiskovati protestanty i v Slezsku. Proto odhodlali se povstalým Čechům pomáhati, neboť i jiné země počaly se Čechů ujímati a kurfiřt falcký Fridrich, který byl hlavou protestantského spolku v Němcích, naklonil Čechům též Holandsko a Savojsko.

Slezské pomocné vojsko čítalo dva tisíce pěších a tisíc jezdců. Velitelem Slezáků byl markrabě Jan Jiří Krnovský. Táhl Kladskem a připojil se k českému vojsku u Pelhřimova. Válečná moc česká byla nyní silnější než císařova, pročež Čechové kojili se nadějí, že protivníka brzo přemohou a přálo jim štěstí. Císařské vojsko bylo v Čechách za nedlouho po mnohých porážkách odevšud vytištěno až na město Budějovice a velitel vojska českého hrabě Thurn vtrhl potom do Rakous.

Moravané dosud nepřipojili se k českému povstání, neboť slavný Karel z Žerotína vždy ještě ufal v mír mezi Čechy a císařem. Pozvolna však i na Moravě počalo se mínění šířiti, že by Čechům bylo třeba pomoci. Císař Matiáš neměl dostatek vojska a klonil se již k míru s Čechy. Aby stalo se s nimi dorozumění, vypsán byl sněm do Chebu. Snad byla by se rozepře ještě urovnala. Císař Matiáš skonal však dne 20. března 1619 a se sjezdu chebského sešlo.

Ferdinand II. jsa korunován na krále českého, oznámil nyní Čechům smrt císařovu a sliboval, že zachovati chce svobody zemské i náboženské. Ale stavové nevšímali si nabídnutí Ferdinandových, neboť mu nedůvěřovali a jak se zdá, chtěli rod habsburský docela z koruny české odstraniti. Český vojevůdce hrabě Thurn vtrhl do Moravy a nyní i Moravané připojili se ku spolku česko- slezsko-lužickému. Potom Thurn obdržev posilu moravskou, vytáhl do Rakous až k samé Vídni, kde osadil předměstí Landstrasse. Ve Vídni naléhali protestantští stavové rakouští na sevřeného krále, aby rozpustil své vojsko, které byl sebral proti Čechům. Též měšťané protestantští shlukli se na císaře až do samého hradu, žádajíce, aby jim povolil volné vykonávání jich náboženství ve Vídni. Císař byl ve velké tísni, odevšad nepřátely obklíčen. V pravém okamžiku, když už mu bylo nejhůře, poslal mu generál Dampiére na pomoc do hradu 500 kyrysníků a císař byl zachráněn. Docházeli totiž z Čech noviny, že nepřeje tam štěstí zbraním českým. Hrabě Thurn musil tedy zanechati obléhání Vídně a spěchal do Čech. Tam pozvolnu připravovaly se důležité události.

Císař Ferdinand II. byl dosud králem českým i uznávali ho stavové všech zemí českých za svého pána, ač proti vojsku císařskému vedli boj. Chtěli jen svého krále donutiti, aby schválil všechny jejich svobody, hlavně pak aby potvrdil jim svobodu náboženskou.

Slezáci poslavše vojsko Čechům na pomoc učinili to též jen na uhájení svobody náboženské. Na jiného krále Slezáci dosud nepomyslili, nýbrž chtěli setrvati při Ferdinandovi, ovšem ale nechtěli slíbiti mu věrnost, dokud jim a Čechům nepotvrdí svobod. Tehdy byl ve Vratislavi arcibiskupem arcikníže Karel. Aby Slezáky králi Ferdinandovi úplně naklonil a je od Čechů odvrátil, domlouval jim, aby Ferdinandovi holdovali, a aby prý se nedávali v poddanost českých stavů. Vždyť prý od jakživa Čechové se Slezáky nakládali jako s poddanými a nikoliv jako s rovnými. Arcikníže Karel chtěl rozdmychovati tímto spůsobem starou zášť proti Čechům, neboť Slezáci horšili se již dávno na Čechy, že jim zvláštní vládu zemskou z Vratislavi opět do Prahy přeložili.

Čeští stavové napravili však starou chybu a udobřili Slezáky na dobro. Poslali jim list dne 22. dubna 1619 psaný, v kterém jim slíbili, že je budoucně do Prahy ku všem důležitějším jednáním pozvou, jmenovitě že bez Slezáků nikdy volbu krále nevykonají. Slíbili jim dále úplnou samosprávu v zemi slezské, ba chtěli i uznati, že budoucně nemá se již nikdy o tom pochybovati, že Opava nenáleží ku Slezsku. Těmiti sliby získali Čechové Slezáky docela.

Na 8. července 1619 svolán byl do Prahy generální sněm českých zemí a dne 31. července podepsali a přísahami spečetili na něm stavové evangeličtí z Čech, Moravy a Slezska a obou Lužic smlouvu, že majestát královský o svobodném provozování náboženství a všechna jiná práva zemská budou brániti veškerou mocí svou. K této konfederaci přistoupili také stavové dolno- i horno-rakouští. Potom v srpnu 1619 zástupcové všech zemí českých prohlásili Ferdínanda II. za zbavena koruny české a zvolilí kurfiřta falckého Fridricha V. za krále českého.

Zvolený Fridrich maje za manželku dceru krále anglického, požíval velkého vlivu ve spolku protestantském v Němcích. Byla tedy naděje, že nový král utvrdí se na trůně českém, neboť k českému odporu proti Ferdinandovi II. připojil se též výbojný kníže sedmihradský Bethlen Gábor.

Již před tím, než sesazen byl Ferdinand II. s trůnu českého, povolili knížata a stavové slezští primátorovi, vší radě a celé obci těšínské, aby katolickému faráři odňat byl farní kostel a že mohou protestanté užívati školy i hřbitova. Na popeleční středu dne 14. března 1619 vpadli tedy měšťané těšínští násilně do farního chrámu. S nimi byl Kašpar Rucký z Rudz a Kotzobendze, maršálek knížecí, primátor Matiáš Reif řemesla svého pekař, Bryndza, bývalý purkmistr, jinak švec, Martin Stoček krejčí a jiní. Děkan těšínský žaloval potom biskupovi vratislavskému arciknížeti Karlu, že násilníci znesvětili oltář, že obrazy kalem pomazali, děkana zabíti hrozili, ačkoliv ho v Těšíně nebylo, že kaplana zavřeli, bili a mu nepočestná jména dávali, že zvoníka těžce poranili, že čeleď z fary vyhnali, domácí nářadí tam rozbili a příbytek děkanův zapečetili. „Kaplan potom prosil radu městskou, aby mu dovolila z chrámu znesvěceného aspoň nejsvětější svátost a ostatky svatých odnésti, ale ničeho nic mu nedovolili, ale ukamenováním mu hrozili“. Tak naříkal děkan v českém listu.

Též městům Skočovu a Struměni, dědinám Puncovu, Dingelovu, Holešovu a Hradci u Bílska povolili stavové slezští volné provozování náboženství evangelického, ačkoliv biskup vratislavský arcikníže Karel všemu tomu odporoval.

Tento biskup byl společně s knížetem opavským Karlem Lichtenšteinem a zemským hejtmanem opolským Jiřím z Oppersdprfu poručníkem budoucího vládce těšínského Fridricha Viléma, který dosud byl nezletilý. Všichni tito poručníci byli dobří katolíci a nelibě to nesli, co v Těšíně se dálo na újmu církve katolické. Nebydleli však na Těšínsku a moc jejich byla proti moci stavovské příliš slabá. Ostatně biskup vratislavský odešel vůbec ze Slezska a utekl se do Polska, neboť nechtěl učiniti slib věrnosti nové zemské vládě slezské, kterou stavové protestantští ve Vratislavi byli zřídili. Ostatní duchovenstvo katolické v Slezsku však slib ten neodpíralo.

Na biskupa vratislavského do Polska uprchlého naříkali brzo na to Slezáci velice. Domnívali se totiž, že na jeho přímluvu král polský Zikmund vyslal císaři pomocné vojsko asi 8000 mužů, větším dílem kozáků, které na cestě své do Čech v Slezsku strašně řádilo.

Čásť vojska tohoto táhla 4. února 1620 severním Těšínskem, vraždíc a pleníc. Když blížilo se k městečku Struměni, obyvatelstvo ozbrojené vytáhlo proti nezvaným hostům. Kozáci minuli potom město Struměň a táhnouce dále k Moravě, vypalovali dědiny a pustošili celý kraj. Novojičínský kronikář píše, že vpadnuvše do Moravy, velké tyranství a žhářstva páchali, od Nového Jičína až k Opavě a nikoliv jen na Moravě, nýbrž i za Těšínem. Na venkově kostely a zámky vyplenili, panstvu i lidu selskému mnoho koní vzali a velice mnoho škody spůsobili, přičemž velké pány i lid obecný zabíjeli. Proto někteří tito divocí vojáci, chyceni byvše, v Těšíně sťati byli.^[1]

Též v Novém Jičíně byli čtyři kozáci sťati a sice dne 13. února. V Mezříči dopustili se kozáci taktéž nelidské surovosti. Táhli tam poblíže Hukvaldů, kdež byla moravská zemská posádka, a spěchali pak po toku Bečvy a Moravy. Oddělení kozácké, jež přišlo do Mezříče, přepadlo tam mnohé vznešené hosty svatební. Kdo z hostí se útěkem nespasil, zaplatil to životem. Ženy zprznili, nevěstu odvedli, z hostiny svatební odnesli všechno stříbro, ženským svlekli s těla šaty a tak řádili, že by to kamenem hnulo. Vypálili prý na 500 dědin. V listě ze dne 21. února 1621 takto jsou kozáci líčeni, kteří do Slez a Moravy přitáhli: „jsou to praví dravci a ďábelští lidé, velice mnoho peněz, zvláště pytle dukátů, krásné šaty ženské, zlaté prsteny a stříbrné náčiní v Slezsku a na Moravě naloupili. Bůh pomož tam, kam tato sběř přijde!“

Když kozáci blížili se k městu Holešovu, farář tamější Jan Sarkandr rodák slezský vyšel jim vstříc se svátostí velebnou. Zachránil tím Holešov, neboť kozáci odtáhli v pokoji dále, aniž škod nějakých Holešovu spůsobili.

Jan Sarkandr narodil se r. 1576 ve Skočově. Pocházel ze šlechtické rodiny Gureckých a býval děkanem v Opavě, potom v Unčově, Chorvatech a Boskovicích. Popel z Lobkovic, přívrženec to císařův, zvolil ho za svého zpovědníka, načež Sarkandr stal se farářem v Holešově. Stavům moravským byl náhlý odchod kozákův z Holešova nápadný a soudili, že Sarkandr je s nepřátely dorozuměn. Byloť tehdy domnění obecné, že Sarkandr vyjednal císaři Ferdinandovi u krále českého pomoc proti Čechům, neboť byl rok před tím v Polsce na pouti. Stavové dali proto Sarkandra jako škůdce zemského zatknouti a domnívali se, že by jim jako zpovědník Lobkovice mohl prozraditi všelijakých tajností. Sarkandr byl žalován a mučen v Olomouci, neprozradil však ničeho. Skonal tam v žaláři. Později bylo jeho tělo převeženo do Brna, kdež odpočívá v kostele sv. Michala. Roku 1860 prohlášen byl za blahoslaveného.

Nový zvolený král český Fridrich vydal se na cestu do Slezska, aby přijal ve Vratislavi slib věrnosti země slezské. Vjel dne 23. února 1620 s velkou slávou do hlavního města slezského, které nadšeně ho uvítalo. Byliť tehdy již Vratislavané protestanty a zajisté lahodilo jim, že nový král je Němec. Fridrich přísahal, že celou zemi slezskou, knížata a stavy vůbec a každého zvláště zachová při starých svobodách a právích. Potom slíbili mu knížata a stavové, ba i katolické duchovenstvo věrnost a Fridrich slaven byl jako posel míru stálého. Domnívaliť se Slezáci jako Čechové, že nový král Fridrich odolá Ferdinandovi II., neboť s českými zeměmi byly tehdy ve spolku Rakousy Horní i Dolní, Uhry a Sedmihradsko a pomoc z Němec, Anglie a Holandska zdála se býti jistou.

Naděje tyto byly však klamné. Skoro současně, když Fridrich zvolen byl za krále českého, zvolili v Frankfurtě kurfiřti katoličtí i protestantští za císaře Ferdinanda, kterého Čechové i s trůnu byli zvrhli. Ani Fridrich falcký, který den předtím zvolen byl králem českým, neodepřel mu svého hlasu, aby nezůstal sám jediným odpůrcem. Mnozí cizinci slibovali Čechům pomoci, dosud se domnívali, že by mohli sami získati českého trůnu jako Karel Emanuel vévoda savojský a kurfiřt saský Jan Jiří. Jakmile však poznali, že je Čechové nezvolí, počali odpírati Čechům slíbenou pomoc, ba spolčovali se s císařem Ferdidinandem. Takž dřívější příznivec Čechů kurfiřt saský obdržev od Ferdinanda zemi lužickou do zástavy, táhl tam, aby ji Čechům odňal, a brzo ukázalo se, že české země poukázány jsou skoro výhradně na vlastní svou pomoc. K tomu všemu nebyl Fridrich falcký mužem, který by se tehdy byl hodil za krále českého. Evangelíci se od něho odvraceli, neboť jsa kalvinistou, nadržoval českým bratřím, a katolíky si nenaklonil, neboť dal z chrámu sv. Víta na hradě pražském vykliditi všechny oltáře, obrazy a ostatky svatých. K tomu mezi vůdci českými nastaly pletichy a různice, neboť Fridrich přivedl s sebou do Čech velitele cizozemské, kterým dával přednost před domácími a šlechta nedbale odváděla daně, pročež žoldnéřům najatým nevyplácen řádně jejich žold.

Vojsko císařské vtrhlo do Čech, čítajíc asi 50 tisíc mužův, kdežto síla vojska českého udává se jen na 30 tisíc. Čechové před vojskem císařským ustupovali až k Praze na Bílou Horu, kde se zákopy a ohradami opevnili. Dne 8. listopadu 1620 svedena osudná bitva, která na dlouhé časy rozhodla nad osudy českého národa. V poledne právě hodinou dvanáctou učinilo vojsko císařské útok na postavení vojska českého a brzo na to zdálo se, že vítězství již k české straně se sklání. Jízda bavorská napadla však jednou dobou Čechy v čelí i v boku a donutila české pluky Thurnův a Kaplířův k ústupu. Jízda uherská, na kterou Čechové se nyní spoléhali, že na pomoc jim přispěje, opustila zbaběle bojiště a zděšeně hledala spásu v útěku hanebném. Brzo na to byla porážka spojeného českého vojska rozhodnuta. V svém spěchu prchali Čechové ku Praze, aby za hradbami městskými ochranu nalezli. Nejdéle bránili se Moravané, malý zástup, které vedl mladý hrabě Thurn a Jindřich Šlik. Bojovali dokud vzdorovati mohli vítěznému a mocnému nepříteli, až konečně zřídly jejich řady. Tábor český opanován nepřítelem.

Slezáků bylo na Bílé Hoře jen několik set, neboť čásť vojska slezského střežiti musila hranice slezské proti Polákům, kdežto druhá čásť chtěla ubrániti Lužici proti Sasům. Avšak i těch několik set mužů slezských statečně prý bilo se na Bílé Hoře.

Král Fridrich po bitvě bělohorské utekl se z Prahy do Slezska. Ač vojsko české bylo poraženo, nebylo ještě vše ztraceno, neboť na Moravě a v Slezsku měl král Fridrich, jejž jmenují též králem zimním, ještě četnou moc vojenskou a kníže Bethlen Gábor vyslal Čechům na pomoc 8000 Uhrů. Mimo to byla i v Čechách ještě vojenská moc stavovská dosti značná. Ze Slezska chtěl tedy pokračovati král Fridrich v boji proti císaři Ferdinandovi. Jakmile ale došla do Vratislavi zpráva, že Moravané dali se do vyjednávání s císařem, aby zabezpečili si jeho milost, zalekli se Slezáci. Bylť v Čechách odboj proti císaři skoro úplně pokořen a nyní když Moravané počali se ucházeti o milost císařovu, byli by Slezáci zůstali sami v povstání proti císaři. Obrátili se tedy na kurfiřta saského, aby jim naklonil císaře, a kurfiřt saský ujímal se vřele Slezáků. Jeho slovo bylo tehdy u císaře mocné. Kurfiřt neopomenul poukázati na to, že Slezáci vlastně dosud přemoženi nejsou, nýbrž že dosud mají hotovost 8500 mužů.

Aby jim Fridrich Falcký nebyl na překážku milosti císařské, vyplatili mu Slezáci rychle 60 tisíc zlatých, aby z Vratislavi odjel. Fridrich učinil jim po vůli, odjel dne 23. prosince do Braniborska a více do Slez se nevrátil.

Přímluva kurfiřtova u císaře měla pro Slezáky dobrého výsledku. Hroziloť tehdy císaři nové nebezpečenství od sedmihradského knížete Bethlena Gábora, kterého podporovali Turci. I stala se brzo úmluva mezi sklíčenými Slezany a císařem Ferdinandem. Slezané odprosili ho za své povstání, uznali ho za svého pravého, zvoleného, pomazaného a korunovaného krále, slíbili mu náhradu, za dosavadní válku 300.000 zlatých a císař přijal je tak zvaným drážďanským akordem na milost.

Jen markrabě Jan Jiří, kníže Krnovský, milosti císařské nedosáhl. Tento vůdce vojska slezského v povstání českém dán byl do achtu čili do klatby říšské a statky mu zabaveny. Proto chtěl kníže krnovský o své újmě válku proti císaři dále vésti. Poražený král Fridrich učinil ho nyní nejvyšším velitelem trosek vojska českého a markrabě Jan Jiří s těmito zbytky osadil Opavu, Nisu, Minsterberk a Kladsko. Vtrhl též v červenci 1621 do severovýchodních Čech, kdež zpustošil statky katolíků a navrátiv se do Slezska, svolával Slezáky do zbraní proti císaři. „Nedejte se planými sliby klamati,“ napomínal Slezáky, „ale pohledněte na Čechy, co tam se děje… Podobný osud očekává vás!“

V Čechách odehrávalo se tehdy hrozné divadlo. Císař Ferdinand dal strašně strestati hlavy povstání. Krvavý soud pražský odsoudil sedmadvacet osob stavu panského, rytířského a městského na smrť, jiné pak vynikající Čechy k trestům potupným. Dne 21. června 1621 počala krvavá exekuce před radnicí staroměstskou v Praze. V altáně seděli soudcové a komisaři císaře, z radnice vyváděli pochopové odsouzence na lešení ku stínadlu. První byl sťat Joachim Ondřej Šlik, načež uťali mu také pravou ruku. Podle stavu a důstojenství stínáni pak ostatní. Doktoru Janovi Jesenskému, který byl rektorem universitním, vyřezali nejprve jazyk z úst, potom sťali mu hlavu, načež jeho tělo čtvrceno a na kolích po ulicích naraženo. V dnech pak příštích vykonány rozsudky nad ostatními náčelníky povstaleckými, kteří nebyli na smrt odsouzeni. Biřicové mrskali je po ulicích metlami na nahém těle, jiní odpykali svůj odpor proti císaři dlouholetým žalářováním aneb vypovězením ze země. Nesčíslný pak je počet těch, jimž pobrány byly statky. Větší počet starých šlechtických rodů českých vyhostěn ze země aneb zbaven jmění.

„Podobný osud očekává vás!“ Tak varoval markrabě Jan Jiří z Krnova Slezáky, svolávaje je do zbraní proti císaři. Nacházel však málo sluchu. Jediná jeho naděje byl ještě sedmihradský kníže Bethlen Gábor a Uhři, kteří dosud bojovali proti císaři.

Proto na Těšínsku obávali se stavové, že uherské vojsko do jejich země vpadne. Dali osaditi šance u průsmyku jablonkovského na hranicích uherských a měšťané těšínští konali službu vojenskou na hradbách svého města, kteráž jim však byla obtížná. Zemský hejtman těšínský psal tedy do Vratislavi úřadu královskému, aby vysláno bylo na ochranu hranic zemských a města Těšína vojsko, načež z Vratislavi dostal odpověď, aby stavové se svými poddanými posádku na šancích jablonkovských zachovali, dokud nové vojsko najato nebude.

Stavové těšínští i měšťané byli protestante a zdá se, že přáli markraběti Janu Jiřímu zdaru, ač neměli odvahy k němu se připojiti, bojíce se hněvu císařova. I vláda knížecí chtěla si dobrou vůli zachovati jak s markrabětem tak s císařem. Vyzývalť totiž markrabě z hlavního svého táboru v Nise dne 12. května 1621 knížecí vládu těšínskou, aby dala prohlédnouti průsmyk jablonkovský, odkudž očekával bezpochyby příchod pomocného vojska uherského. Knížecí vláda odpověděla mu, že tak učinila. Královskému úřadu však zároveň oznámila, že průsmyk jablonkovský zasekati dala.^[2]Z toho souditi lze, že na zámku v Těšíně tehdy byli příliš opatrní a že chtěli si zachovati přízeň markraběte i císařských.

Dne 25. června 1621 oznámil regent těšínský plukovníku Jindřichu Vrbskému, že v noci dověděl se, že v župě oravské v Uhrách je pohotově 2500 husarů a hajduků a na 400 sedláků se sekerami, kteří prý chtějí průsmyku jablonkovského se zmocniti. Též pěší lid vojenský markraběcí, který u Krnova a Bohumína ležel, zamýšlel průsmyk jablonkovský otevříti, aby mohl spojiti se s Uhry. Proto vyzvala knížecí vláda stavy, aby vyslali každého desátého muže na obranu průsmyku a těšínského hradu. Téhož dne oznamoval regent těšínský královskému úřadu do Vratislavi, že Bethlen Gábor jest v Sučanech, 3 míle za Žilinou a že vojenský lid císařského generála Buquoie zmocnil se Polské Ostravy.

Toto vojsko císařské zle řádilo na Těšínsku. Usadivši se v Polské Ostravě, na dvě míle cesty podnikalo dále do země těšínské loupežné výpady a vynucovalo na obyvatelstvu peníze a potraviny, ba loupilo i v kostelích. Stavové těšínští proto žalovali trpce nejvyššímu zemskému hejtmanovi Jiřímu Rudolfovi Lehnickému na toto řádění vojska císařského, dostali však odpověď, aby dorozuměli se s neapolským plukovníkem Karlem Špinolou, aby nebylo dalších příčin k žalobám.^[3] Císař poděkoval se listem ze dne 11. července 1621 stavům i městu Těšínu za věrnost a napomínal je, aby žádného namahání, píle a útrat nešetřili, aby zachována byla bezpečnost v zemi. Brzo na to přitáhl císařský plukovník Karel Špinola z Polské Ostravy do Těšína s cizáckými žoldnéři, aby chránil město a hranice proti vpádu uherskému. Kdyby Uhři byli vpadli do Těšínska, snad nebyli by tak řádili, jako suroví žoldnéři Špinolovi. Měšťanstvo stěžovalo si na spustlé vojáky nejvyššímu hejtmanu knížeti Lehnickému, žádajíc ho, aby sběř vojenskou z Těšínska dal odvolati. „Však jste nás sami žádali o vojsko!“ byla odpověď hejtmanova. Brzo na to vyslali stavové těšínští do Vratislavi knížecího sekretáře Matiáše Kalasa, znovu úpěnlivě prosíce, aby zbaveni byli žoldáků španělských, kteří byli zemi více na záhubu než na obranu. Musiliť stavové denné žoldákům vypláceti značný žold a dodávati potraviny a střelivo. Cizáci tito, kteří přišli zem bránit, vlupovali se do příbytků, vydírali obyvatelstvo, dopouštěli se ohavných násilí, a kdo nechtěl jim býti po vůli, toho prohlašovali za rebela, za buřiče, jenž mečem a ohněm musí býti vyhlazen. Na žaloby a stesky knížectví těšínského královský úřad vratislavský radil, aby obyvatelstvo trpělivě odevzdalo se do vůle boží, neboť císař již prý rozkázal, aby ten vojenský lid ze země byl odpraven, ale jen pozvolnu, aby prý se nebouřil a neplenil. Až do 15. září 1621 řádili na Těšínsku tito suroví „přátelé“.

Ani trochu lepší nebyli žoldáci markraběte Jana Jiřího z Krnova. Nejvyšší tento vojevůdce Fridricha falckého dobyl 22. července pevnosti Hradce u Opavy. Krátce před tím obsadilo jedno oddělení jeho vojska zámek Radúň, vyplenilo kostel, pobořilo oltáře a slavilo v kostele své divé hody. Zlotřilí žoldáci vnikli do tamější hrobky pánů Tvorkovských z Kravař a mrtvoly ven vyházeli. Císařský plukovník Koše chtěje je za takovéto divé činy potrestati, vytáhl z Nového Jičína v noci do Radúně. Přepadl bídníky v tuhém spánku, pobil je až na několik málo, kterým podařilo se uprchnouti a vrátil se opět do Nového Jičína. Markrabě dověděv se toho, rozzuřen vytáhl na Nový Jičín, aby ztrestal císařské vojsko za přepadnutí radúňské. Dal páliti do města a v brzku stál celý Nový Jičín v plamenech. Posádka císařská nemohouc v hořícím městě setrvati, učinila výpad, byla však vojskem markraběcím obklíčena a docela potřena. Na místě, kde španělští vojáci z Nového Jičína byli zahubeni od vojska markraběcího, vybudována byla později španělská kaple.

Markrabě Jan Jiří zmocniv se pak ještě ní kolika měst na Moravě, vtrhl do Těšínska. Dobyv útokem města i hradu těšínského, vyhnal katolické kněze, kteří tam teprv nedávno opět byl se usídlili. Na hradě zůstavil posádku s velitelem hrabětem Ortenburgem, která však brzo na to zapuzena byla císařským plukovníkem Karlem Hanibalem z Donína.

Na sklonku roku 1621 domluvil se Bethlen Gábor s císařem o mír. Bethlen zřekl se trůnu uherského, začež mu císař mimo sedm žup uherských a 50 tisíc zlatých ročního důchodu postoupil též knížectví opolské a ratibořské. Od tohoto okamžiku byla úloha markraběte Jana Jiřího z Krnova dohrána. Jeho knížectví krnovské dal císař knížeti Karlu z Lichtenšteina, jemuž již náleželo Opavsko, a markrabě Jan Jiří odebral se pak na Slovensko do Košic, kdež také uprchlíci čeští byli se usadili. Zemřel tam r. 1624.

Mor a drahota navštívily kraj těšínský. Roku 1623 podlehlo moru v městě Těšíně 1500, ve Fryštatě 1400 a v Skočově 287 lidí. Drahota pak byla neslýchaná, povstal hlad, bída a nouze. V městech i v dědinách stály mnohé příbytky pusté, a v pozdějších letech ještě horší pohromy stihly nešťastnou zemi, neboť vojsko s vojskem střídalo se zde, ničíc píli a namahání klidného obyvatelstva.

Těšínský kníže Fridrich Vilém teprv na sklonku roku 1623 vrátil se z ciziny do zbědovaného svého knížectví, kteréž válkou a morem uvedeno bylo na pokraj záhuby.

Vychován v cizozemsku, zatoužil mladý kníže brzo opět po cizině. Nesetrval v zemi své než rok. Nemůžeme tedy o něm mnoho vypravovati. Ani v cizině dlouho se nebavil, neboť v listopadu r. 1625 skončil v Kolíně nad Rýnem svou pozemskou pouť. Byl posledním mužským potomkem knížat těšínských z rodu Piastova. Mrtvola jeho přivezena byla do Těšína, kdež uložena v hrobce knížecí.

Nejdůležitější listina, kterou zůstavil, je jeho poslední vůle. Knížectví těšínské se statky skočovskými, struměňskými a jablonkovskými odkázal totiž své sestře Eližbětě Lukrécii.

---

1. Viz dr. Becka německý spis: Dějiny Nového Jičína s. 179.
2. Všechny tyto i následující listy nalezají se v Tešínském zámku.
3. Tento plukovník zajel též až k hranicím uherským, o čemž podává nám svědectví: „Účet města Jablonkova na útraty, co protráviti ráčili pan hrabě Karel Špinola s jiní pány komisaři, vyjížděje na hory jablonkovské, aby tě shlídnuti ráčili, jak jsou pasy a nory zarubané od uherské země.“ Cely účet obnášel 29 zl. 33 grošů, i čehož šlo na víno 9 zl. 13 gr., na pivo 4 zl. 26 gr., na maso 1. 26 gr., chléb 1 zl. 23 gr., na pstruhy svěží 1 zl. 9 gr., dva sýry valašské 2 zl., „na kundšaft do Uher poslom“ (???) 8 gr. a t. d.