Dýmějový mor

Údaje o textu
Titulek:	Dýmějový mor
Podtitulek:	Humoreska
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 43, č. 322. str. 2 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 11. 1903
Licence:	PD old 70

Příhoda tato stala se před několika léty v době, kdy jsem se učil materialistou a den před tím, kdy vypukl ve Vídni mor, který si na štěstí nevyžádal velkých obětí.

Táhl jsem Žitnou ulicí nahoru vozík s velkou lahví kyseliny sírové, když na rohu Štěpánské ulice mne potkal Bašta.

Bašta byl o tři léta starší mne a pověstný darebák. Hokynářkám kradl ovoce, když šel kolem krámu, v trafikách kradl cigaretty, pokus loupeže nevykonal dosud žádný, ale chlubil se, že až bude starší, někam se vloupá. Jinak byl dobrý kamarád. Poslední dobou učil se ve Vídni zámečníkem u svého strýce. Proto byl jsem překvapen jeho vyčouhlou postavou.

„Já ti pomohu tlačit vozík,“ ochotně se nabídl Bašta, podávaje mi půl cigaretty, „to koukáš, že jsem v Praze. Ať nikde nic neříkáš, že jsi mne viděl! Já strýci ujel a v Praze mám se dobře. Vzal jsem si z jeho stolku pár zlatých. Doma nic o tom nevědí. Vždy spím teď za branou v lomech. Ať tedy mlčíš, nebo ti rozbiju hlavu!“

Bašta se ještě jednou přívětivě usmál, dal mi druhou půlku cigaretty a pak kolébavým krokem zahnul do Smeček.

Druhého dne přinesly již noviny zprávu, že ve Vídni vypukl dýmějový mor.

Krám byl od rána až do večera nabit obecenstvem, které si kupovalo bílou skořici, poněvadž jisté noviny psaly, že odvar bílé skořice jest dobrý proti morové nákaze.

Domovnice z vedlejšího domu každou chvíli byla v krámě, poptávajíc se, zdali se nic nového o moru neví.

„Má zlatá paní,“ strašil ji posluha Koudelka, který chodil k nám vždy pro různé klepy, „ta morová rána přijde náhle. Ta je rychlejší než vítr. Ofoukne vás a jste pryč.“

„Pensista Hlaváček vykládal zatím lidem, stojícím před krámem, že je mu to všechno jedno, žena mu umřela, dětí nemá a když to přijde, posluhovačka mu ustele postel, on si lehne a umře.“

„Lidi potom budou házet jen do šachty a polévat je vápnem,“ vykládal nékdo ze skupiny.

„Nejlepší je pít odvar z marjánky a kouřit hřebíček s melisovým listím,“ ozval se ze skupiny jiný hlas.

„Ba ne, já jsem četla, že je nejlepší, žvýkat bílý pepř,“ ozvala se domovnice, „a pít každý den pět skleniček kmínky.“

Bylo po poledni, když do krámu vběhla paní Baštová. „Prosím jich, pane lékárník (našemu příručlmu říkala pane lékárník), můj syn je ve Vídni, nečetli nic o něm v novinách, zdali už není také mezi mrtvými, prý už je házejí do šachty a polévají vápnem.“

Příručí Koubek v dlouhé řeči ujistil paní Baštovou, že ještě nic o tom nikde se nepíše, že by její syn byl umřel na dýmějový mor.

„Tak ten holomek ještě je na živu,“ ulekaně vyhrkla ze sebe Baštová, „tomu lumpovi se i mor vyhýbá, prosím jich, jaký že je to mor?“

„Dýmějový,“ odpovídal příručí chraplavým hlasem.

„Pro Krista Pána, dýmějový mor, a co je to, prosím jich, za morovou ránu?“ tázala se Baštová.

„No, víte, matko, dýmějový mor, no, hm, no, víte, to jsou jako boule,“ vykládal příručí.

„Pro Ježíše Krista, tak jsou to boule, a prosím jich, kde se na člověku vyrazí?“

„Nejprve se vyrazí velké, černé boule na hlavě,“ odpovídal příručí, který měl výbornou vlastnost, že když něco nevěděl, hned si výklad vymyslil, „a pak člověk začne třeštit a už je za dvě minuty na prkně.“

„Pro Krista Pána, prý je to rychlejší než vítr.“

„Dvacetkrát,“ odpovídal klidně příručí Koubek.

„Tohle jsou noviny!“ bědovala Baštová, „já vím, že tomu holomkovi se to vyhne, kluk vždy ze všeho vyváz’. Jednou měl osypky, utek’ nám z postele a běžel až na Karlovo náměstí. To se podiví doma, až mužovi o tom moru budu vypravovat. Tak se mějte hezky.“

Baštová vyšla z krámu.

Odpoledne ve tři hodiny byl krám opět plný lidí, kteří si kupovali kyselinu citronovou, poněvadž v odpoledních novinách stálo, že kyselina citronová je antiseptická látka proti dýmějovému moru. (Pisatel článku se totiž zmýlil a změnil dýmějový mor s kurdějemi.)

„Za pět, kyselinu citronovou, za deset, za patnáct. Jak to mám užívat? Kolipakkrát za den?“ ozývalo se na všech stranách, a poněvadž nám kyselina citrónová vyšla, prodávali jsme místo ní kyselinu vinnou.

„Kyselina jako kyselina, každá pálí v krku,“ vysvětloval nám v zadu chef, „kápněte do práškované kyseliny vinné pár kapek citronové kyseliny a prodávejte jedno deka za deset, a každý bude myslit, že si koupil citronovou.“

Vraceli jsme se s příručím ze skladiště do krámu, když v tom ozve se u dveří krámu výkřik: „Pro umučenou hodinu, už je to zde,“ a zástup lidí se rozvlnil a před pult vběhla Baštová.

„Vojta přijel dnes z Vídně,“ naříkala „a pro Krista Pána, pane lékárníku, zrovna, jak to povídali, už se ho to chytá. Na hlavě má boule, a třeští. Běžím pro doktora.“

Za hodinu byla Baštová opět v krámě.

Neplakala a tvářila se spokojeně. „Jestli pak vědí, pane lékárníku, že klukovi nic není! Panu doktorovi se přiznal, že se pral v kořalně a od toho že jsou ty boule. Chvála bohu, je z něho cítit jen kořalka.“

Přítel Bašta si pak za nedlouho šel odsedět čtrnáct dní vězeni pro krádež, kterou spáchal ve Vídni u svého strýce.

„To je přece morová rána!“ řekl, když jsem ho zase potkal.