Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Co jest hrůza?

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
O provazníkovi	Co jest hrůza?	Šest labutí

Údaje o textu
Titulek:	Co jest hrůza?
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 135–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Byli jednou dva bratři; starší z nich byl chytrý, ale mladší byl hloupý. Otce to mrzelo, avšak Honzíček se proto netrápil a žil beze vší starosti. Chtěl-li otec něco, musil to vykonati starší Matěj, neboť Honza vše vyřídil zmateně, rozbil džbán nebo láhev, a zůstal všude velmi dlouho.

Matěj pak vykonal vše správně, ale při tom měl velikou chybu — bál se všeho. Šel-li večer okolo hřbitova, obešla jej hrůza; slyšel-li o strašidlech, měl hnedle husí kůži a říkával: „Ach, to jest hrůza.“ Hloupý Honzík pak se mu smál říkávaje: „Co je hrůza? Věru rád bych poznal, co to jest hrůza.“

Jednou přišel k nim soused kostelník, a když slyšel, že Honza neví co jest hrůza a chce to zkusiti, pravil: „To může poznati u mne. Bydlím ve škole, která jest na sboření a bojím se stále, že mi spadne na hlavu. Dejte mi Honzíčka, snad pozná u mne, co jest hrůza.“

Otec dovolil a Honza šel s kostelníkem, ale nebál se ve škole. Bylo mu to zcela lhostejno, spadne-li, jako to bylo lhostejno představenému a celé obci.

Kostelník pomýšlel, kterak by postrašil Honzu, by pocítil hrůzu. Poručil mu večer, by šel zvonit, a sám tajně vlezl na zvonici. Když Honzík chopil provaz, zaslechl na schodech sténání. Ohledna se tam, uzřel bílou velikou postavu, i zvolal: „Kdo jsi a co chceš?“ ale nedostal odpovědi. „Nemáš úst?“ volal znova Honza, „co tu chceš?“

Zase nedostal odpovědi i nelenil, chopil strašidlo a shodil je se schodů. Dole leželo strašidlo i hekalo; Honza pak odzvoniv zamkl zvonici a šel domů. Kostelníkova žena nevěděla, kde dlí její muž. „Kde pak jest on?“ tázala se Honzy.

„Kdo?“

„Kostelník,“ řekla ona, „šel před tebou na zvonici.“

„Tak to byl on,“ pravil Honza. „Nějaký bílý chlap stál na schodech a nechtěl odpověděti. Shodil jsem jej, leží tam posud a heká.“

Uleknuta běžela žena do věže, kde ležel muž její, maje nohu zlomenu.

Honzovi nevedlo se dobře, žena kostelníkova žalovala naň otci, jenž rozhněval se velice a zvolal: „Ty, ničemo, jdi mi s očí, tu máš peníze a odebeř se, kam chceš! Ke mně pak se nevracej nikdy.“

„Jdi s Bohem, Honzíčku,“ posmíval se mu Matěj, „snad poznáš ve světě, co jest hrůza!“

Honza šel vesele; mělť peníze i bručel si po cestě několikráte: „Kdybych jen věděl, co jest to hrůza.“

To zaslechl člověk jdoucí za ním i pravil: „Viz tamo šibenici; visí tam čistá společnosť. Tam přenocuj a poznáš hrůzu.“

„Bude-li to pravda,“ řekl Honza, „dám ti ráno všecky své peníze. Přijď si pro ně; nebo zůstaň u mne!“

„Byl bych blázen, abych přenocoval pod šibenicí,“ pravil onen. „Hrůzu poznáš spíše, budeš-li sám — přijdu ráno k tobě.“

Honzíček usedl pod šibenici, a že bylo chladno, rozdělal oheň a pozoroval oběšence, jimiž prudký vítr házel sem tam. „Ubožáci, vám asi jest zima,“ zvolal, „počkejte, zahřeju vás.“ I vyhledal žebřík, vylezl na šibenici, odvázal oběšence a posadil je k ohni. Oni však se nehýbali a šaty jich počaly hořeti. Proto rozhněval se Honza a vzal je jednoho po druhém, pověsil zase nahoru a zahaliv se v plášť svůj, usnul. Tak jej ráno nalezl muž, jenž přišel si pro peníze. Když pak mladík procítl a vypravoval mu, co učinil, zvolal cizinec: „Peníze tvoje nedostanu a ty nepoznáš hrůzy.“

Honzíček kráčel svou cestou dále a bručel si často: „Aj, aj, co pak asi jest hrůza, to bych rád věděl.“

Vozka, jenž to zaslechl, pravil mu: „Zajdi jen tamhle do hospody u cesty; krčmář tam si dá platit, že jest z toho hrůza.“

Honzík uposlechl a šel do hospody.

„Čeho si přejete?“ tázal se krčmář.

„Chci poznati hrůzu,“ řekl Honzíček, „lidé praví, že mají hrůzu při vašem účtování — chci to zkusiti.“

„Počkej,“ myslil si krčmář, „tebe natáhnu,“ i pravil: „Milý brachu, to vás přelhali, u mne nepoznáte hrůzy. Chcete-li tu zkusiti, jděte tamo nahoru do zakletého zámku, a hleďte, byste dostal královskou dceru, jižto otec slíbil tomu, kdo zámek zbaví příšer a strašidel. Tam můžete poznati hrůzu a zbohatnouti.“

„Učiním, co mi radíte,“ řekl Honza.

„Musíte nejprve žádati za dovolení krále a pak ztráviti tři noci v zámku. Vydržíte-li to. dostanete princeznu za manželku.“

„A nevydržím-li to, co potom?“

„Aj, vy jste chytrá liška, a byl byste vy nalezl zajisté prach, kdyby již nebyl vynalezen.

Honzíček šel ku králi a prosil za dovolení, jež také obdržel, při čemž mu král pravil: „Můžeš si vzíti s sebou tři věci, ale nic živého.“

Honzíček rád vždy dělával oheň a soustruhoval, pročež přál si tyto věci, a to mu povoleno.

Usadil se v nejpěknějším pokoji, a když nastala noc, rozdělal veliký oheň. Pojednou objevily se dvě černé kočky, jež bědovaly, že jim jest zima,

„Ohřejte se u ohně,“ řekl Honza a kočky tak učinily. Potom chtěly hráti v karty, jež měly s sebou. Ukázaly je Honzovi, jenž při tom spatřil, že mají kočky hrozné drápy. „Počkejte, ořežu vám ty drápy,“ pravil i chopil kočky a sevřel jim pracky do soustruhu. Poněvadž ho chtěly kousnouti, vzal nůž, uřezal jim hlavy a pak je vyhodil oknem. V tom objevil se u ohně veliký pes, jenž cenil zuby a vyplázl hrozný jazyk. Honza se rozhněval naň, ťal po něm nožem a hnedle uletěla psu hlava. Honzík mysle, že bude míti pokoj, ulehl do postele. Ta pojednou počala sem tam jezditi — Honza pak si myslil: „Aj, toť jest přerozkošné, aspoň se vozím jako pán.“

Konečně postel se zastavila, Honzíček pak usnul, a spal až do rána. Ráno objevil se král i pravil: „Ten má dobré spaní. Těší mne, že žije. He, Honzíčku.“

„Dobrého jitra, pane králi,“ zvolal Honza, když procítl. „Můžeš dole v hospodě snídati, obědvati a večeřeti na mé útraty; ale večer musíš opět přijíti.“

„Ovšem,“ odvětil Honzíček.

Když přišel do hospody, divil se krčmář, že jest posud živ. „Ale poznal jste hrůzu?“

„Ani dost málo,“ odvece Honzíček. Tu pociťoval krčmář sám hrůzu před ním.

Honza hodoval vesele a večer vrátil se do zámku a rozdělal opět oheň. Pojednou to rachotilo v komíně a do jizby vletělo půl trupu. „He, co pak to asi bude,“ volal Honza. V tom spadla druhá půle a pak spojily se obě i stal se z nich šeredný chlap, jenž posadil se na Honzovu židli.

„Pryč odtud, sice tě rozpůlím opět nožem svým,“ volal naň Honza.

Tu znova rachotilo to v komíně a sletělo ještě několik ošklivých chlapů. Honzíček vítal je řka: „Dobrého večera, pánové. Mohl bych něčím posloužiti?“ Oni pak pohlíželi naň zuřivě a jeden vyňal devět kostí, jež postavil jako kuželky; ostatní chopili lebky, jež byly komínem sem vletěly i počali hráti v kuželky.

„Dovolte, abych hrál s vámi,“ hlásil se Honza.

„Máš peníze?“ tázali se muži.

„Ano.“

„Tak hrej,“ pravil jeden muž a podal mu lebku.

„Není kulata,“ pravil Honza a šel k soustruhu i zakulatil lebku a potom hráli, až Honza zvolal: „Všech devět!“

„Ne, dvanáct,“ zvolali muži a zmizeli i s lebkami a kosťmi.

Na věži pak bila dvanáctá. Honza se zlobil, že mu hráči upláchli a pak si lehl a spal.

„Dnes asi nebude již na živě,“ myslil si král přicházeje ráno. Ale Honza vzchopil se a volal mu vstříc: „Dobrého jitra, pane králi.“

„Děkuji,“ odvece král, „jak se ti dařilo v noci?“

„Dobře, hráli jsme v kuželky.“

Král uslyšev, co se stalo, zachvěl se a šel.

Nastala třetí noc. Za velikého lomozu vešlo šest mužů do jizby, nesouce máry s rakví i postavili to v jizbě a zmizeli.

„Co to?“ myslil si Honza, otevřel rakev a spatřil člověka, jenž byl studený. „Počkej, zahřeji tě,“ pravil, chopil mrtvého a donesl jej k ohni, ale umrlec zůstal chladným. „Musí do postele, tam se zahřeje,“ pravil Honza, položil umrlce do postele a lehl si k němu. Za chvíli mrtvý procítl a zvolal: „Ty, červe, nyní musíš zemříti.“

„Aj, což pak jest tak na spěch?“ zvolal Honza, chopil jej, hodil do rakve, přikryl víkem a přišrouboval je. I přišlo zase oněch šest mužů, a odnesli rakev.

V tom objevil se vousatý obr volaje: „Zemřeš; pojď se mnou.“

„Nepůjdu,“ pravil Honza i počal soustruhovati. Obr přistoupil k němu, by jej chopil, ale pojednou zvolal: „Běda, můj vous.“ Ten byl sevřen v soustruh a táhl celou hlavu za sebou.

„Chlape, teď udělám z hlavy tvé kouli do kuželek.“ Obr počal prositi a slibovati, že mu dá tři bedny s penězi.

„Sem s nimi,“ pravil Honza, „pokud tu nebudou, nepustím tebe.“

Obr musil nésti soustro na zádech a vedl Honzu do jiné jizby, kde mu ukázal bedny s penězi. V tom bila dvanáctá, obr pak zmizel a zdálo se, že bedny také zmizí. Honza chopil je a vtáhl do své jizby, načež ulehl.

Ráno přišel král i pravil: „Nuže, tato noc byla zajisté hrozna.“

„Ba ne, obdržel jsem mnoho peněz.“

„Vykonal jsi veliké věci,“ pravil král, „sprostil jsi zámek strašidel, vymanil jsi z moci příšer okouzlený poklad. Za to dostaneš odměnu náležitou a mou dceru k tomu.“

„Děkuji,“ řekl Honza, „ale škoda, že se mám ženit a posud nepoznal jsem hrůzy.“

„Ó, jen se ožeň, potom ji poznáš. Mnohý nevěděl též, co je hrůza, ale když se oženil, dostal husí kůži a nemohl se jí pak zbaviti.“

Honza byl spokojen a hnedle pak odbyla se svatba. Ženě své říkával často, že neví, co jest hrůza.

„Počkej, to poznáš,“ myslila si ona i poručila přinésti džber vody i s rybičkami, a když Honza spal, vlila ji naň.

„Brrr,“ zvolal on i chvěl se zimou. „Hu, toť hrozné, mám husí kůži po celém těle. Vidíš, milá ženo, nyní jsem poznal, co jest hrůza!“