Co dál? (Kramář 1935)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co dál?
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 75, č. 20. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 20. 01. 1935
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Sárský plebiscit

Zase jednou jsme svědky nedocenění německého nacionalismu a jeho vše podmaňující síly. Neni to nové. Před 45 lety mluvil jsem s vynikajícím slavistou Lamanským v Petrohradě o německém nebezpečí, a musil jsem mu dokazovati, že počítání na rozpory mezi Pruskem a Bavorskem, na které on stále poukazoval, je naprosto mylné, a že v kritické chvíli Německo celé povstane jako jeden muž, aby bojovalo za společnou svou vlast. Škoda, že se Lamanský nedočkal roku 1914, aby viděl, jak jsem měl pravdu.

Nechci psát o tom, čeho byly nyní po sárském plebiscitu plny světové listy, ani o vítězství nacionalismu nad všemi ostatními, dokonce velmi vážnými, zejména pak hospodářskými zájmy, ani o malé atrakční sile francouzské svobody, nebo o ještě menší vděčnosti za to, že Sársko bude ušetřeno důsledků německé inflace, v samém Německu tak katastrofálních. A také by bylo zbytečné po zkušenostech se socialisty v Rakousku i Německu příliš se diviti tomu, že tak ohromné vítězství německé bylo umožněno jedině hlasováním socialistů pro — Hitlera, o čemž nelze pochybovati, když se srovná nynější hlasování s výsledky voleb do sárského „Landratu“ v r. 1932, v kterých socialisté dobyli tak velkých úspěchů. Co pak se týče Francie a politiky p. Brianda, ukázal plebiscit, že řečnické triumfy v Ženevě nejsou patrně vážným faktorem pro oceňování přitažlivé síly státu…

To vše je pro nes sice velmi poučné — ale co dál? Hitler chce dohodu s Francií a u vědomí své posílené posice prohlašuje bez obav, že by tím mohl ztratiti na důvěře svých stoupenců, že nechce dalších ústupků teritoriálních, ale ovšem, že chce odstranění „násilného“ míru versailleského, který se arciť kromě Francie týká i jiných. Ale konečně nynější svět, zejména Anglie, která se nemůže dočkati odzbrojení — Francie, jako by ta už sama dobrovolně nešla v důkazech svého pacifismu až do vážného oslabení své mocenské posice, budou dojista dojaty mírumilovností vítězného německého Vůdce, třeba tento patrně zapomněl při charakteristice mírových smluv na cíle, s kterými šlo Německo do války, i na to, že okupace a vláda Společnosti národů nad Sárskem měla býti jen nezbytnou prozatímní náhradou Francii, než zase spraví Němci přímo systematicky zničené uhelné doly v zpustošených krajích severní Francie.

Nechci se odvažovati oceňování opravdovosti německé mírumilovnosti. Jen se mně zdá, že je to v daných poměrech velmi obratná německá politika, jejímž cílem je, posíliti ve Francii všechny levicové pacifisty, kteří chtějí býti uklidněni, aby nemusili přinášeti těžké oběti udržení francouzské vojenské síly na výši, která by znemožnila všecky expansivní pokusy všeněmecké politiky. Dohledné cíle německé politiky netýkají se dojista severní Francie jako roku 1914, ani zatím vráceni Alsaska a Lotrinska, už proto, aby neztratila pro odzbrojení Francie příznivé nálady Anglie, které sice poznává, že Rýn je také její hranicí, ale jinak se vší silou brání, aby se jakýmkoli způsobem zavazovala v otázkách střední Evropy. Ale hlavně také proto, že plebiscit ukázal ohromnou organisační a propagační silu německého naclonálního socialismu, snad pro Němce bezpečněji vedoucí k cíli, než válka. Ve Francii se prozíraví publicisté už tážou, když tak skvěle to dopadlo v Sársku, proč by se o stejnou cestu Německo nepokusilo v Rakousku, Gdánsku, v Litvě. A my snad můžeme dodati — a tak dále. S plebiscitem by to sice asi těžko šlo, ale není všude této formality ani potřebí.

Nejvážnější je pro Hitlera zatím Rakousko, a zrovna zde to může jít bez plebiscitu a bez formálního „anšlusu“. Stačila by, jak o tom nikdo nepochybuje, jiná, méně nápadná cesta dobytím národními socialisty vlivu na vládu, aby mohlo býti Rakousko otevřenou branou pro německý „Drang nach Osten“.

Není snad potřebí dál to rozvádět, aby konečně snad i slepí ve Francii a jinde viděli, že blahovolná politika Anglie není pro Francii dostatečnou garancií, aby se touto mírumilovnou, demokratickou cestou neuskutečnily nejsmělejší plány pangermanismu, které byly vlastní příčinou světové války vedle maďarského imperialismu, jenž byl vlastně naivním nástrojem všeněmeckých plánů. Jistě každý si musí přáti, aby v zájmu míru poměr mezi Francií a Německem ztratil své ostří — ale bylo by osudné, kdyby ve Francii i jinde dali se ukolébati mírumilovnou etapou německé politiky v pacifistické blaženstvo, které by mohlo končiti katastrofálním probuzením.

Že Itálie rozumí významu a důsledkům ohromného vítězství německého nacionalismu, je víc než pravděpodobné, hledě k politickému realismu Mussoliniho, jehož idealismus je obrácen výhradně dovnitř, k oduševnění všech tříd národa patriotismem, hotovým ke všem obětem za velikost a silu Itálie, ale jenž v politice zahraniční je vzdálen každé sentimentality. Nechce se tudíž věřiti, že by nechápal nebezpečí oslabení Francie anglickou odzbrojovací horečkou i pro politické cíle Itálie, třeba se proti ní nechtěl z ohledu na anglické veřejné mínění ostře stavěti. Tím spíš, že je Itálie se svou vojenskou organisací a se svým vyzbrojením hotova, a že i na moři už počala se stavbou 35.000tunových broněnosců, jež budou nejsilnějšími válečnými jednotkami světa. Ale Mussoluni, jenž je příliš realistickým politikem, aby nevěděl, že vlastní síla je bezpečnější ochranou míru než všecky záruční pakty, dojista si nezakrývá, ať je jeho vnitřní poměr k Francii jakýkoli, že také Itálie potřebuje, aby Francie byla silná, nechce-li sama býti ohrožena výbojnou silou německého nacionalismu. Může-li německý vůdce-kancléř nazývati patnáctiletý, naprosto svobodný a ve všeobecné krisi hospodářsky přímo záviděníhodný stav Sárska těžkou křivdou, teprve nyní napravenou, jak by nazval osud německých bratří pod Brennerem on nebo jeho nástupce, kdyby v Rakousku mírnou cestou zvítězil národní socialismus. Cítil by se jistě „úspěchem“ odzbrojovací konference dostatečně silným, aby pro slabost Francie mohl také s Itálií mluvit u vědomí německé síly, kterou zeslabiti se nepodaří žádné mezinárodní kontrole.

Všecko to nutně vede k tomu, aby se nezapomínalo, že sárský plebiscit může býti sice počátkem nových cest všeněmecké politiky, ale cest, vedoucích ke starým cílům. Autor knihy „Mein Kampf“ může klidně v novém vydání vynechati, že je nutno napřed zničiti Francii, když vidí, že to může býti také — naposled, podaří-li se německé politice s anglickou pomocí, třeba nejlépe míněnou, Francii mírumilovnými návrhy tak uspokojiti, aby na ty konce — nemyslila…

Také nám však neuškodí, budeme-li velmi vážně přemýšleti o možných důsledcích německo-nacionálního vítězství i pro naši politiku, a snad možno doufati, že i tenkrát, jako vždy ve chvílích pro nás vážných, národ náš najde zase cestu ke svému starému nacionalismu, k našemu tradičnímu vlastenectví, jež nám dosud vždycky bylo záchranou!