Co bych přál presidentovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co bych přál presidentovi
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 60, č. 66, str. 1
Vydáno: 07.03.1920
Licence: PD old 70
Související: Autor:Tomáš Garrigue Masaryk

Rozumí se, aby nám byl dlouho zachován, zdravý, silný a svěží. A pak, aby se brzo dočkal, by nikdo nevolal po silném presidentovi. Ne že by to Masaryk nedovedl. Vždyť byl tím, který dal naší sibiřské armádě ducha pořádku, železné discipliny a bezohlednosti v potírání každého nepořádku, každé slabosti a zbabělosti a každé zrady, takže po ničem tak netoužíme, než aby tento duch Zborova a Volhy přenesl se k nám do naší republiky.

Nýbrž proto, poněvadž volámí po silném presidentovi znamenalo by, že máme slabou, nezpůsobilou vládu. A to bylo by neštěstím pro každou republiku, pro naši pak už dokonce katastrofálním zjevem, poněvadž by to bylo důkazem, že národ sám nemá státotvorné síly. Bylo by to svědectvím nezdravé, neudržitelné situace, kdyby národ v zoufalství nad špatnou vládou musil volati po presidentovi, který by sám vládl, do všeho zasahal, o všem rozhodoval a všude dělal pořádek. Při vší dokonalosti a nestrannosti nemohl by se vyhnouti tomu, aby nejlepší jeho vůle a úmysly nebyly vykládány za stranické, a v chorobném stavu našeho veřejného života by se osoby presidentovy zmocnily stranické agitace, stranické vášně — a bylo by po prestiži i nejlepšího člověka na stolci presidentském.

Nejsme dost vyspělými, jako Amerikáni, vychovaní půldruhastaletou svobodou a tradicí. Ti dovedou i v straníku, ve vůdci strany republikánské nebo demokratické ctíti presidenta mocné Unie. Toho my, bohužel, nedovedeme. Snad jednou. Ale dnes je na to naše vychování svobodou ještě příliš krátké a nedokonalé. Máme posud všecky nedostatky národa nesvobodného a příliš málo předností svobodného.

Potřebujeme všemi ctěné autority, mravní a rozumové, klerá by byla vyrovnávacím elementem mezi vášněmi stran a osob. Našemu tradičnímu konstitučnímu citu by také odporovalo, aby vládl a rozhodoval nikomu nezodpovědný president. My příliš trpěli pod špatným absolutismem koruny a nominelní zodpovědnosti vlády. Proto silnou musí býti v naší republice vláda. Ta je zodpovědná parlamentu za všecko, co dělá i za to, co nedělá. A hlavně za poslední. Vláda se musí starati o pořádek, ona musí bezohledně potírati každé zlo, míti železnou ruku ve správě, býti přímo krutě přísnou proti každé úplatnosti, lenosti a sabotáži státní správy.

Bylo by nepřirozené a nemožné, aby byla vláda k ničemu a všecko jen volalo po silné ruce presidentově. To by na dlouho republika prostě nevydržela. Ne absolutistické zasahování presidentovo do života státního, nýbrž volby jsou lékem pro nemoci demokratického státu. I my jsme přece nebojovali a netrpěli pro to za svobodu, abychom si zavedli absolutismus, a tím přiznali, že nedovedeme žíti svobodně a demokraticky. Ovšem nesmí se voliti bez rozmyslu, bez vážné úvahy, jen na základě vybičovaných vášní stranických, a pak naříkati na vládu a čekati spásu od silného presidenta!

Ostatně ani sama vláda by nikdy neměla dopustiti, aby musil býti president exponován a zatahován tím do sranických bojů. Ona musí na sebe vzíti všecku zodpovědnost. My ovšem víc než kdo jiný potřebujeme všeobecně uznané autority státní správy. Byli jsme pod ní staletí a nedovedeme bez ní žít. Arciť, poněvadž byla špatná a škodná, rozumělo u nás tak mnoho lidí našemu osvobození, jako uvolnění každého podičinění se státu, a odtud naše desorganisace. Ty všechny nutno zase navyknouti a přesvědčiti, že třeba svobodný, náš národ potřebuje autority, ovšem dobré a svobodně volené. Není tudíž u nás nic jiného žádoucím, než silná vláda, a sice silná vnitřní jednotou, upřímným spojením se všech, kteří chtějí silný, sebevědomý stát, politicky, hospodářsky i sociálně spořádaný.

Ale nad každou i dobrou vládou potřebujeme presidenta jako nejvyšší autority národa pro jeho nestrannost a povýšenost nad zápasy stran, tříd a směrů. Každý v republice musí míti vědomí, že u něho najde spravedlnost a právo, poněvadž jen on nemá příčiny báti se kterékoli strany nebo na kteroukoliv míti zvláštní ohledy. Toho prostě žádá náš bohužel tak rozvášněný stranický život. Nelze si představovati úřad presidentský schematicky, nelze prostě přebírati příklady cizí. My potřebujeme svůj typ presidenta, a můžeme jej míti, poněvadž nikde nevyšla volba jeho tak z vůle celého národa, jako u nás. My nemůžeme míti presidenta straníka, jako v Americe, který je exponentem strany, která zvítězila ve volbách, a soustřeďuje v sobě všecku moc výkonnou. Ale také ne francouzského, který je čistě representativní, a kterému jen válka dala jistý význam, poněvadž Francie měla štěstí, že v nejkritičtější době měla presidenta, který byl i v ústraní, v úkrytu svéve obmezené prezidentské moci silnou politickou osobností. Pro nás má býti president představitelem čisté vůle celého národa, povýšené nade vše stranictví, rozhodným, spravedlivým a nepoddajným zastancem nejvyšších zájmů národa.

Žijeme stále ještě abnormálně. Teprv volby mají ustáliti naše poměry. Demokratická ústava má se státi životem naší rcpubliky. To bude jedině možným, jestli národ volbami umožní utvoření silné, jednou vůlí prodchnuté majority a vlády, která by měla vůli k pořádku, disciplině a práci, k bezohlednému potírání každého rozvratu, k organickému vybudování demokratického života našeho státu, a která by byla sebevědomá ve své českosti, neústupná v hájení národního rázu naší republiky, i spravedlivá ke všem občanům státním bez rozdílu tříd, konfese i národnosti.

Aby pak mohl vždy býti náš president se svou dlouhou, bohatou zkušeností životní, se vším, čemu ho naučila světová válka a těžká zodpovědnost, kterou v ní nesl za osudy národa, rádcem takové dobré, silné, demokratické vlády československé, i navždy zůstati nejvyšší, vlnami našich stranických bojů nedotčenou autoritou ve všech životních otázkách naší republiky, to byl by dojista nejkrásnější dar, který by národ československý mohl přinésti svému presidentovi k jeho sedmdesátým narozeninám.