Co bude s Francií?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co bude s Francií?
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 124, str. 1
Vydáno: 05.05.1936
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Lidová fronta (Francie)

Politika, která po válce ve všem spoléhala jen na zázračnou moc vítězné demokracie, ponechala ubohé, zrazené Rusko na pospas bolševikům, opatřeným německými penězi a do Ruska dopraveným, a nejen uznala jejich krvavou vládu, nýbrž dokonce i uzavřela s nimi smlouvy ve Francii i u nás — tato politika nese své ovoce. Pan Herriot zaplatil svou politiku ovšem osobně nejdráž. Sám byl zvolen až v užší volbě, jeho strana zdecimována, a Francie, kterou dojista má rád, je před hrozným neznámem. Nemůže být strašnějšího konce šílené politiky radikálničení buržoasní strany a zahrávání s ohněm komunismu a socialismu. Dnes je pan Léon Blum pánem nejsilnější strany budoucího parlamentu a on sám i strana pana Herriota ve „Front populaire“ pod komandem rostoucího komunismu, největšího vítěze ve volbách, zejména v Paříži.

Není snad ještě nutno obávati se nejhoršího, že bude následovati řádění španělského komunismu, řízeného z Moskvy, kde požár kostelů osvětluje zejména pro katolíky, co to znamená „kulturní sblížení“ s bolševismem, ale spolkem se Sověty se stali francouzští komunisté oficielně přiznanou poslední záchranou Francie, a důsledky z toho si po volebním vítězství odvodí vítězové sami, asi trochu jinak, než jak jim to pan Dimitrov, aby navnadil naivní voliče, před volbami předpisoval.

Bursa a obchody reagovaly již po první volbě velmi hrozivě, a je přirozeno, že se neupokojí vyhlídkou, že p. Blum bude vůdcem Francie. A poněvadž v tom je i nejradikálnější francouzský volič velmi citlivý, není vyloučeno, že strašná porážka přivede stranu radikálně socialistickou k vážnému přemýšlení o osudu a budoucnosti Francie. Strana není vnitřně jednotná, značná část její byla pro politiku Lavalovu a těžko se předpokládalo, že by po trpké zkušenosti společenství se socialisty a komunisty byla i dále ochotna podrobiti se komandu levého křídla strany a že by pomohla uplatniti vítězství „front populaire“ utvořením jeho vlády, v níž by rozhodovali nejen číselně nýbrž i mravně socialisté jako vítězi a dojista ne poražení radikální socialisté s p. Daladierem.

K obratu ve straně radikálních socialistů by mohlo dojíti tím spíše, že pravé křídlo může provésti likvidaci vnitřně nejednotné strany pod vrcholným příkazem záchrany Francie před hrozivým nebezpečím vnitřním i vnějším. To by mu bylo valně ulehčeno, kdyby i pravice přemohla svou osobní rozervanost, osobní nechuti svých vůdců, a kdyby tak konečně bylo možno utvořiti pevnou nacionální, vlasteneckou stranu, která by mohla býti spásou Francie, kdyby rozumnou, velkodušnou sociální politikou dovedla získati široké vrstvy lidové; ty byly přirozeně přístupny vábivým heslům socialistů, když pro příliš staroliberalistickou teorii jedné části pravicových politiků i široké ústupky sociální zdály se býti jen vynucenou obětí, a ne výrazem opravdu sociálního cítění. Také v protináboženském řádění jedné části levé fronty ve Španělsku pravé křídlo radikálních socialistů snad pozná, že antiklerikální politika nekončí vždy náboženskou snášenlivostí, ve jménu které bojovala strana proti klerikalismu. A konečně snad také nebude slepým vůči nebezpečí, které hrozí z agitace komunistů a socialistů mezi domorodci ve francouzských koloniích, kteří tvoří tak vážnou část vojenské moci Francie!

A což teprve zahraniční posice Francie se socialistickou vládou! Že by se tím politika Anglie vůči Francii stala vřelejší, kdyby tam vládl p. Blum s podporou komunistů, je přece jen těžko předpokládati, zejména když už sankce negusovi diplomaticky sotva pomohou. Angličtí konservativci se nevyznamenávají vřelou láskou k Sovětům a už francouzsko-sovětská smlouva jim nebyla valně příjemná, jak pak teprve celá vláda socialistická s podporou komunistů! A že by pan Blum byl zrovna atrakcí pro fašistickou Itálii i naopak, je také těžko se domnívati. Poláci se k vůli sovětské smlouvě od Francie oddálili, a sotva se jí přiblíží, když tam budou Sověty vnitřně nejbližší francouzské vládě.

A tak zbývá jen Malá dohoda. Mohu sice mluviti jen za sebe, ale myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že pro ty, kterým Francie byla vždy tak drahou — mně od dětství byla Francie na jedné linii s Ruskem — Francie pana Bluma a komunistů by už nemohla být Francií našich srdcí. Ani ne chladné politické úvahy. Předvolební patriotismus pro voliče je příliš novým. Do voleb byli komunisté i socialisté antimilitaristy a do příchodu p. Hitlera byl p. Blum nejrozhodnějším germanofilem. S těmi spoutati osud národa nebylo by už tak samozřejmé jako s Francií, kterou jsme vždy tak upřímné měli rádi!

Je vůbec těžko si představiti evropskou politiku s touto Francií. Nejsme na tomto vývoji věcí ostatně bez viny. Nejen tím, že když jsme mohli, jsme nepomohli osvoboditi Rusko, ani když Francie byla k tomu ochotna, nýbrž že jsme i potom šli s francouzskými radikály na jedné linii antimilitaristického pacifismu vůči německému zbrojení. A na smlouvě se Sověty máme až příliš vážný podíl!

Pozítří se sejdou ministři Malé dohody v situaci, která nemůže býti těžší. Není pochyby, že nešťastnými sankcemi a nyní vítězstvím krajní levice ve Francii p. Hitler neobyčejně získal a bylo by lehkovážným neviděti jeho úspěšné bohužel snahy získati vliv v Jugoslávii i Rumunsku. Francouzští voliči neukázali valnou politickou prozíravost, a demokracie těmi volbami na vážnosti mnoho nezískala. Je přímo příkazem upřímných přátel Francie říci otevřeně, že je povinností Francouzů, pokud jsou opravdovými patrioty, zachrániti Francii před tim, čeho se nemohou dočkati její nepřátelé, před vnitřním rozvratem a tím vnějším oslabením.

P. Herriot, o jehož patriotismu nikdo nemůže pochybovati, má historickou zodpovědnost. On i jeho strana musí nyní ukázati, co jim je dražší: Francie či politická moc strany, beztoho už možná nenapravitelně oslabená.

Mohou spasiti Francii, její budoucnost a všecky nás, kteří jsme ohroženi pangermanismem. Francie je přece víc nei politický volební pakt! Nebyl ani ten dělán přece pro stranu, nýbrž pro domnělý prospěch Francie. A když volební výsledek Francii ohrozil, není hřích, ani nečestné, nýbrž prostě vlastenecká povinnost, dáti přednost Francii! A bude-li tím obětována jednota strany, nebude to větší neštěstí, než kdyby Francie, naděje a láska všech upřímně demokratických lidí, měla býti trvale zeslabena a poškozena! Francie se vždycky ukázala velkou, svou, když bylo nejhůře! Doufejme, že se ani tentokrát neopustí!