Cirkus Humberto/Část třetí/XIV.

Cirkus Humberto/Část třetí
XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 559- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Karasovo Vašek z Horní Sněžné je tedy velkým pánem, je direktor. Ale sám se tomu jen trpce pošklebuje, když mu Kerholec tiskne blahopřejně ruku a když vzpomíná, že mu to prorokoval. Jakápak sláva s direktorstvím, když je to vlastně jen pro likvidaci. Nicméně v Kerholcovi hrají ještě staré žilky, a míní tedy, že by se to mělo přece jen zapít. Vaškovi se nechce, ale nakonec se shodnou na půl cestě: po představení půjdou do tátova vozu, uvaří si punč a vzkážou pro seržána Vosátku. I sedí pak ti tři staří cirkusoví mroži se svým dorostlým tuleněm zas jednou pohromadě na čtyřech kolech, v železných kamínkách to důvěrně praská, ze sklenic se kouří a v tom dýmu jim vyvstává uplynulý život, zaplněný prací a dřením, a přece krásný, pestrý, měnivý a veselý.

»A votre santé, lorde Tondo,« přiťukává Vosátka tátovi Karasovi, »vychoval jsi řádného následníka trůnu. Ale dalo nám to práci, než jsme Vaši Excelenci odtáhli od necek s maltou. Pamatujete se, caballeros, jak ctihodný Duc of Cihla šedivěl starostí, aby neposkvrnil svůj čistý zednický štít mesaliancí s takovou poběhlicí, jako je cirkus? A nakonec to s ní ve vší spokojenosti vydržel déle než sám seržán Vosátka Ferenc, který svou zářivou kariéru skončil jako putykář.«

»Což o to,« přikyvoval si Karas otec, »všecko to bylo hezké, opravdu, až na ten konec. Jako trosečníci jsem sem přišli a jako trosečníci zase odejdeme.«

»Až na nějaký ten pytlík prašulí, jež Vuestra Alteza ráčí patrně přechovávat.«

»Však už vidím, jak ho bude zapotřebí, aby se tuhle Vašek mohl něčeho ujmout. Setzatracený Berwitz, kdyby ho to tak nebylo poznamenalo, to bych mu pěkně vynadal, že to všecko takle zvrtačil. Jak k tomu Vašek přijde, aby tím vším co umí, pořád jenom zachraňoval, co on prohrál? A aby začínal direktorovat, až když už to zkrachovalo?«

»Ne, táto,« vmísil se Vašek, »takhle o tom nemluv. Berwitzovi nelze dávat všechnu vinu. Měl svůj program, věřil mu a šel za ním a byla to víc hra osudu, že se to všecko zamotalo naopak. A co se mne týče, nezapírám, že to není žádná radost, co jsem prodělával a co na mne ještě čeká. Ale kdo to měl vzít na sebe? To je přece docela prostá povinnost: mohu to dělat, a tedy musím to dělat, protože jinak by bylo mnohem hůř. Je-li bitva, voják bojuje a nechodí s bolavou hlavou, že by vlastně měl být generálem. Konec konců to všechno není bez ceny, pořád se učím. Není to nic jiného, než co jsem prodělával jako kluk. Tehdy mě valchoval Achmed Roméo a teď mě valchuje osud. Ale taky to člověk, henajs, vydrží a pak teprve přijde náš čas.«

Rozhovořili se o Berwitzovi a celkem dali za pravdu Vaškovi. Berwitz byl zarputilý tvrdohlavec, ale proč mu vytýkat, že to tím jednou prohrál, když práv tím celý život vyhrával. A v tuto chvíli nebyl už pro ně pánem a patronem, v tuto chvíli to byl kolega postižený úrazem, jaký mohl potrefiti kteréhokoli z nich. Věčná a hluboce zakořeněná solidarita lidí riskujících život se ozývala z jejich úvah. Padl vedoucí kamarád; bylo třeba, aby jiný přešel ihned na jeho místo a všichni aby se napjali a nahradili ztracenou sílu.

Petr Berwitz byl opravdu pro ně ztracen. Šest neděl zůstával ležet v nemocnici, a když doktoři prohlásili, že jeho stav se už zlepšil a že si ho rodina může vzít, odvezli bělovlasého starce s hlavou nachýlenou k pravé straně těla, která zůstala trvale ochromena. Berwitz mohl mluvit, ale s velkými potížemi, a proto raději mlčel. Jeho mdlý, unavený pohled však tiše sledoval, co se kolem děje, jeho mozek myslil a jeho levá ruka dávala malá znamení, souhlasí-li nebo nesouhlasí. Kerholec sehnal ve městě pojízdnou lenošku, která se stala trvalým útulkem nemocného. Když ho do ní po prvé uložili, zakýval rukou, že je spokojen, a pak s námahou vyslovil své jediné přání:

»Do cirkusu!«

Ani jako lazar se nechtěl rozloučiti s tím, v čem vyrostl, co vytvářel, co bylo jeho chloubou a radostí po celý život. Chápali ho a paní Anežka bez dlouhého přemýšlení prohlásila, že tentokrát se nepřestěhuje do najatého bytu, nýbrž že přezimuje s Berwitzem v maringotce, aby mohl být stále v podniku. Karas otec odstranil u jejich vozu schůdky a místo nich připevnil táhlou líhu, aby bylo možno se židlí vjíždět a vyjíždět. Opatrování nemocného převzal Malina. Nemluvný stařec našel opět řeč, když uzřel tehdy před nemocnicí toho, jejž divným nutkáním pudu začal ve chvíli neštěstí hledat. Usadil se rovnou u jeho lože a nehnul se od něho na krok, mluvě na něho broukavými dobráckými a mazlivými větami, jako by starý principál byl opět tím maličkým batolivým Petříčkem, jejž Malina kdysi před zraky děda Humberta kolébal jako drsně srdečná chůva. Ochromený patron ležel nehybně, s očima přivřenýma, ale blaženě jako útěšné pohádkce naslouchal tomu stařeckému žvatlání o lidech a zvířatech, o koních a šelmách, o běháku Gajdámošovi a o domptéru Gambierovi, o panu hraběti d’Ascensons a grófovi Pallachichovi a jak Miss Satanella přivedla první lipicány, o slavné jízdě Ruskem a jak koupili slona Bingo v Teheráně. Tichá záře spokojenosti se snesla na obličej trpícího, a když se Malina odmlčel, levá ruka Berwitzova vyhledala jeho kostnatou pravici, aby ji vděčně pohladila.

Nyní byli ti dva od rána do noci nerozlučný zjev Cirkusu Humberto. Jak se spolu nasnídali, oblékl Vendelín Malina svého ředitele, pomohl mu do lenošky a už jej vezl pomalu a opatrně do koníren, kde zůstali stát u vchodu, a Berwitz jen očima přihlížel, jak kočové čistí a opatrují koně. Pak stiskl Malinovi ruku a Malina ho odvel mezi klece dravců nebo k opicím a papouškům nebo před spoutané sloní stádo nebo k lóžím v šapitó, kde mohl principál sledovat všecky zkoušky. Navykli si na sebe tak, že Berwitzovi stačila jen malá znamení rukou nebo očima a Malina už věděl, co chce. Ba nesmírná oddanost Malinova k pánovi dostoupila té míry, že Malinovi stačilo se zadívat do Berwitzových očí a jeho ústa vyslovovala, co Berwitz chtěl říci. Lidé zprvu nechápali a rozkřikovali se na dědu Malinu, že on je poslední, který tu má co rozkazovat. Ale pak už si navykli na ten podivný zjev, že ochromený principál sedí a jen se rozhlíží a bílý stařec stojí při něm, dívá se mu na oči a říká: »Koukni se, Rudolfe, Trafalgarovi na kopyto, něco mu tam uvízlo. Dahomej nemá dobře upletenou hřívu, Martine, nemá dobře upletenou hřívu.« Rozbřesklo se jim, že Vendelín Malina je už pro cirkus mrtev a Petr Berwitz je pro cirkus mrtev, ale oba dohromady že tvoří jeden život, který ještě střeží a hlídá chod Cirkusu Humberto.

Za tohoto stavu, když se Petr Berwitz už zcela uklidnil a smířil a bylo možno před ním bez nového nebezpečí mluvit o všech starostech, odvážila se konečně Anežka uspořádat velkou rodinnou radu, aby se rozhodlo o konečném osudu společného podniku. Petr Berwitz seděl v čele stolu s Malinou po boku, kolem usedli Anežka, Helena, paní Hammerschidtová, Frans Steenhouwer, inspektor Karas a Vašek. Steenhouwer vyložil několika větami situaci. Cirkus teď, při dosavadním složení, jen s nouzí prochází bez nových dluhů. Na jaře musí se vzdát své zimní budovy a peníze, které se prodejem pozemků utrží, nestačí na zaplacení starých dluhů z minulých let. Bude nutno odprodat část zvířat, aby se to s dluhy skoncovalo, a bylo by lépe raději začít s odprodejem hned, aby zbytečně nerostly úroky a aby se zmenšila režie. Ponenáhlým odprodejem lze také dosáhnouti ještě slušných cen, kdežto nucený výprodej na jaře by mohl znamenat nové zklamání. Co na jaře z podniku zbude, dá jen malý cirkus méně než střední velikosti, který by patrně neuživil všech lidí, kteří jsou v něm dosud. Bylo by výhodnější, kdyby mohl být stěhován po železnici místo po nápravě, protože by to přišlo levněji; ale na takovou přeměnu sotva bude peněz. A je nutno počítat s tím, že hamburské útočiště je pro ně i jinak ztraceno, když ve městě bude velké moderní varieté. Tak se to Steenhouwerovi jeví s hlediska hospodářského; rodina ať si rozhodne sama, co z toho dovodit, buď začít znovu s malým cirkusem v chudobě, nebo rozprodat všecko. V tomto případě by se mohl vyzískat nějaký kapitál rodičům a ostatní by se museli rozejít a hledat si… hledat si…

Steenhouwer chtěl říci hledat si živobytí jinde, ale podíval se přitom na Berwitze a spatřil, jak mu po tvářích kanou dvě velké slzy. Tu se strýček Frans zakoktal a nedomluvil. Taky ženským se krabatěly brady a paní Hammerschidtová začala nervosně popotahovat.

»Já vám, moji milí,« vybuchla hned, aby se úplně nerozplakala, »já vám na potíž nebudu. Vy víte, jak vás mám všecky nesmírně ráda a jak ráda jsem s vámi cestovala. Ale až se budete usnášet, nemusíte se na mne ohlížet. Mám tu svou pensičku po nebožtíku majorovi a mohu se vrátit domů, do Vídně. O mne je postaráno, jen aby vám se to nějak vyvedlo. Jen aby vám…«

A teď se paní Hammerschidtová rozplakala doopravdy.

»Taky nechci být na překážku,« převzal řeč Steenhouwer, »budu se sice těžko loučit se svou kanceláří, ale bude-li to muset být, doufám, že se v Holandsku ještě uživím.«

»Já pro svou osobu,« zahovořila klidně a pevně Anežka Berwitzová, »bych dala přednost cirkusu. Prožila jsem s ním dobré i zlé a teď vím, že věru víc zlého než dobrého. Přesto bych byla ochotna začít zase znovu, a třebas chudě. Byl to krásný život; rozváželi jsme po světě radost a potěšení a pracovali jsme poctivě s hodnými a počestnými lidmi, uprostřed zvířátek, která bylo nutno milovat. Nevím, kde jinde bych se s takovým štěstím setkala. Ale my s tatínkem jsme již staří lidé, my již nemáme právo určovat cesty budoucnosti. To si musíte rozhodnout vy dva sami.«

»Maminka má pravdu,« zvolala Helenka rozechvěně, »není nic krásnějšího nad cirkus! Koně! Sloni! Lvi! Tygři! Manéž! A publikum! Nechci se s tím loučit, nedovedu to opustit. A kdybychom měli mít jen jednoho koníčka s opicí a stan samou díru, uživíme se a bude to hezčí než cokoli jiného.«

»Ano, Helenko,« promluvil konečně Vašek, »v téhle věci jsme úplně zajedno. Miluji cirkus zrovna tak jako ty. Ale je tu Petříček…«

Helena zvážněla a sklopila hlavu.

»Petříček…« řekla pak tiše a resignovaně, »ano Petříček. Petříčka se nemohu vzdát. To je to jediné co je ve mně silnější než cirkus.«

»Myslím,« začal znovu Vašek, »že jsme na tom podobně jako naši rodiče. Taky my už nemůžeme určovat život jen podle svých zálib. Taky my se už musíme řídit zájmem toho dalšího. Kdyby Petříček byl po nás, bylo byl to lehké. Ale on volá po něčem jiném. Nejde to spolčit, víš to dobře. Buď se rozloučíme s ním, nebo s cirkusem.«

»S ním ne. S Petříčkem se nemohu rozloučit. Je tak křehký. Je tak útlý. Umírala bych úzkostí, co se s ním děje.«

»A on by umíral touhou po tobě.«

»Jak to tedy rozřešit?« vložila se do toho Anežka.

»Je tu, podle mého,« odpověděl jí Vašek, »jediná cesta. Psal mi před časem Bureš, že v Praze lze najmout velké varietní divadlo. Požádal jsem ho, aby se mi zatím přeptal na podmínky. Podle mého soudu nejsou špatné. Kdybyste souhlasili, zajel bych tam a projednal bych si to. Pak bychom mohli likvidovat Cirkus Humberto úplně a já bych v Praze převzal varieté. Mohl bych tam dát strýčka Franse do účtárny a Petříček by měl zabezpečeno studium. Jen jedno bych chtěl po tatínkovi Berwitzovi: abych směl ten podnik nazvat Théâtre Varieté Humberto. To je příliš slavné jméno, než abychom je nechali jen tak vymizet ze světa.«

Ohlédli se všichni k Berwitzovi. Zvedl ruku a dotkl se Maliny. A Malina, dívaje se na něho, pronesl:

»Je jen otázka, bude-li mít Vašku dost peněz do takového podniku.«

Tu sebou po prvé pohnul Karas otec. Musel přemoci jistou trému, než promluvil. Dvakrát třikrát si odkašlal a konečně řekl:

»Vašku má peníze na první rok. Kauci za něho složí mlynář Smetana, jako Honza Bureš. To by tedy šlo.«

Všichni se znovu obrátili k Berwitzovi. Patriarchální zřízení cirkusu nedovolovalo, aby se rozhodnutí učinilo bez souhlasu náčelníka. Berwitz lehounce zatleskal levicí na stůl. A Malina pravil:

»Ať se tam Vašku jede podívat. Bude-li se mu to líbit, přeměníme cirkus ve varieté. Ale jméno Humberto musí žít.«

Bylo to rozhodnutí podmíněné, ale za deset dní věděli, že je konečné. Vašek uspořádal program, aby mohl jít tři dny bez jeho účasti, a odjel s Kerholcem do Prahy. Třetího dne se vrátil a přivezl podepsanou smlouvu, kterou najal od pana Achilla Breburdy v Karlíně budovu divadla Varieté s celým zařízením od 1. října roku 1890 na patnáct let. Na patnáct let — na dobu, kdy bohdá bude mít Petříček vystudováno.

Petr Berwitz, když mu Vašek smlouvu přečetl, vytáhl levici a strašlivou silou mu stiskl ruku. Pak zkroutil tvář a namáhavě ze sebe vyrazil:

»Cirkus Humberto… od kulaté práce… do kamenného domu!… Dej ti Pán Bůh štěstí!«