Cirkus Humberto/Část třetí/XII.

Cirkus Humberto/Část třetí
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 531- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Den po té rozmluvě přišel pan Gaudeamus znovu za Vaškem.

»Přemýšlel jsem, mladý příteli, o tom, co jste i včera řekl,« zahájil rovnou rozhovor, »a musím vám říci, že mi to imponovalo. Takhle zápasit, a možná, že bez naděje, saprlot, k tomu je třeba charakteru. Jen jedno si nedovedu vysvětlit: jak jste se mohl s tak lehkým srdcem rozloučit s existencí Cirkusu Humberto? Vy přece jste už připraven na to, že tento podnik zahyne…«

»Ano. Ale ne s lehkým srdcem, barone, ne s lehkým srdcem. Je mi z toho naopak velmi smutno a vidím, že mi to dá v budoucnu velmi starostí.«

»Tomu dost dobře nerozumím. Počítáte se zánikem cirkusu, věříte ve své umění a jistě se nemýlíte. Ale nač tedy smutek a strachy?«

Vašek neodpověděl. Otázka baronova se strefila do jeho nejskrytějšího myšlení. Nerad o tom mluvil doma, natož před cizími. Ale často už cítil potřebu s někým se vyhovořit, aby prostě slyšel svůj hlas, vyslovil své myšlenky a zbavil se té tíže. Zde ten člověk byl takový dobrý důvěrník, srostl s nimi, přece žil mimo, byl zkušený muž a měl je rád. Už včera mu Vašek řekl víc, než původně chtěl — ať tedy ví všecko.

Vašek vzal pana Gaudeama pod paží a vedl jej kousek dál, aby je nikdo neslyšel.

»Budu k vám upřímný, pane barone, a vy, prosím pěkně, si to ponecháte pro sebe. Nejtruchlivější stránka Cirkusu Humberto je v tom, že tento podnik nemá dědice.«

»Jak to — jste tu přece vy, v plné síle a schopnější než kdokoli jiný…«

»Ano, já. Ale já už nemyslím na sebe. Já už myslím na toho příštího.«

»Petříček?«

Vašek přikývl a mlčel. Bylo mu najednou hořko a teskno.

»Co je s Petříčkem? Hoch je přece zdráv?«

»Zdráv je, barone, ale není pro cirkus. Je to bázlivý hoch. Bojí se všeho kolem sebe a nejvíce se bojí zvířat.«

A nyní vypověděl Vašek panu Gaudeamivi všecko své nahromaděné trápení s chlapcem, všechny ty marné pokusy probudit v něm trochu zájmu o svět, v němž vyrůstá, a jak hoch vytrvale zůstává mimo, a musí-li se s tím nějak setkat, jak je pln nervosního strachu a úzkosti.

»To je divné,« pronesl po chvíli pan Gaudeamus, »váš syn a vnuk Berwitzův! Matka krasojezdkyně, babička vášnivá milovnice zvířat! Ale je pravda, že jsem se s ním nikdy nesetkal kolem manéže.«

»Neříkám,« dodával Karas, »že je to dítě k ničemu. Je to bystrý chlapec, důvtipný, přemítavý, lehce se učí, čte a píše česky i německy, možná, že z něho bude znamenitý student. Ale dědic Cirkusu Humberto v něm neroste. Kdybych věděl, že mu toto dědictví musím zachovat, dovedl bych se vzepřít Berwitzovi a zmocnit se vedení. Takto však spíš myslím na to, nebylo-li by možno si zařídit život bez toho věčného ježdění. Obecnou školu mu můžeme v létě nahradit, ale kdyby měl hoch studovat, bylo by lépe, kdybychom i my se usadili na jednom místě. Ale to jsou ovšem těžké problémy.«

»Hm,« pokýval pan Gaudeamus hlavou, »v Hamburku se staví varietní divadlo. Velká budova, moderní, se všemi vymoženostmi. To by bylo něco pro vás. je to ovšem marné, tam bude podnikatel sám ředitelem. Vy o tom nic nevíte?«

»Ne. Nemáme ani zdání.«

»Ale to jste měli vědět. Bude to přece těžká soutěž pro zimní údobí.«

»To je pěkné nadělení. Říkal jsem vám včera, že jeden náraz stačí. Možná, že to bude tohle.«

»Nu, aspoň to nenastane hned. Do zimy nebudou s budovou hotovi. Pokud vím, nemohou začít dřív než na jaře a to vy už zase vyrazíte ven.«

»Proč říkáte, barone, vy? Proč neřeknete my?«

Baron se rozpačitě usmál.

»Vám také, Vašku, nic neujde… Nu, však jsem proto už včera přišel za vámi. Vy jste člověk, který se umí koukat nepříjemnostem do očí. Nevím, zda bych to dovedl říci vašemu starému pánu. Zestárl za poslední léta víc, než se sluší. Povídal jste, že myslíte na to, jak se zařídit bez toho věčného ježdění. A já vám řeknu, kamaráde, že sám už toho mám docela po krk. Každý den jiný hotel, jiná kuchyň, jiná ženská, to nemůže jít donekonečna. Moudrost stáří káře se omezit. Jeden dům, jedna kuchyně, jedna žena.«

»Snad se nám nechcete oženit?« spráskl Vašek ruce.

»A to chci,« prohlásil pan Gaudeamus sebevědomě.

Vašek se úkosem na něho podíval. Nu, na první pohled vypadal pan Gaudeamus náramně švihácky, ale kdo se naň koukl ostřeji, viděl, že na krásné vousy i vlasy spotřebuje množství ořechového oleje, aby je udržel bez šedin, že pleť je zblízka samá vrásečka a že oční víčka jsou už jaksi ochablá a zarudlá.

»Ožením se, kamarádíčku,« opakoval pan Gaudeamus, a najednou jako by nabral výmluvnosti, »copak bych si taky počal? Doufám, že se nikdo z vás neoddával pošetilé představě, že si při cirkusu zahospodařím menší kapitál. Můj kapitál je mé urozené jméno. To jsem si šťastně uchoval až do tohoto věku — ačkoli se vám teď přiznám, že kdyby je bylo možno, jak říkají právníci, za úplatu zcizit, sotva bych teď byl víc než pouhý pan Gaudeamus.«

»Ale to je pro nás smutná zpráva, to vaše radostné rozhodnutí. Pan Gaudeamus přestane jezdit! Lze aspoň zvědět, kdo je šťastná dáma?«

»Ó, prosím, mezi námi není tajemství. Za důvěru důvěru. Paní Melanie Saxová, rozená Kurentová Vídeň.«

»Vdova…«

»Ano. Nejlepší nevěsta je vdova. Ta ví, proč to dělá. A paní Saxová spojuje zralou moudrost usedlého věku s příjemným uspořádáním jmění movitého i nemovitého. Dům ve třetím okrese, vilu ve Sparbachu, továrnu v Leopoldově, vinice v Grinzingu, tři miliony zlatých v Zemské bance. Větší nároky na její krásu a zemské vlastenectví už nemohu mít.«

»A vy budete fabrikantem?«

»Ovšem! Dost dlouho jsem se potloukal světem takřka jako lepič afiší a vyvolavač vašich kejklů. Je už na čase, abych přistoupil k tvořivé práci a rozmnožil bohatství tohoto světa velkovýrobou.«

»To je neuvěřitelné, barone, co vy všecko v životě dokážete. Co, prosím vás, budete vyrábět?«

»Pomády, mladý příteli, pomády. Pan Sax byl vynikající odborník, dodavatel Nejjasnějšího císařského domu. Posílal císaři pánu od jeho nastoupení na trůn vždycky k vánocům koš s flaštičkami a kelímky, bylo to krémů a pomád na celý rok a zadarmo; a to víte, jací jsou Habsburci krkouni. Za pár liber oparfumovaného sádla dostal pan Sax každý rok vlastnoruční děkovací přípis a do firmy si směl dát titul Fournisseur de Sa Majesté. Od letošních vánoc budu tím Fournisseurem já. Berwitz mi to bude závidět, že budu najednou impérial i royal. Ale já budu mít svou satisfakci. Jako důstojníka mě císař pán z Vídně vyhnal, jako pomádníkovi mi tam bude vlastnoručně děkovat. Voilà! Vy řeknete, že je to krkolomné salto, a já vám řeknu, že pro mne je to docela pěkné saldo.«

»Inu, musíme vám blahopřát, barone, to je zřejmé. Ale nám to dá velkou starost, nahradit vaše zkušenosti a známosti.«

»Kdybych vám, Vašku, mohl radit, řekl bych vám právě po těch zkušenostech jedno: nedělejte to už jako dosud. Netahejte tu strašnou karavanu po silnicích. To se vám nemůže zrentovat. Je to drahé a především je to pomalé. Takhle se mohlo jezdit před padesáti lety. Tehdy bylo na všecko kdy. Ale teď jsem v jiných časích. Doba, kamaráde, doba je v kalupu. Já to vidím všude kam přijdu. Evropa přestává být starou, klidnou Evropou, fouká sem americké bláznění. Jakživ jsem neměl rád Ameriku. Víte, mně je ohavná země, kde se měří na Fahrenheitův teploměr. Není tam o nic víc horko než tady, ale na stupně to vypadá jako hotové předpeklí. A oni si pak z těch vysokých číslic navzájem vemluví horečku. Krásné časy tiché pohody, kdy jsme byli svobodnými pány hodin a dní a na týdnu sem, týdnu tam nezáleželo, jsou už pryč, zkaženy a nakaženy bacilem kalupu. Svět najednou objevil čas jako zboží a počítá s ním jako v apatyce, minutu za dolar, minutu za tři dolary, minutu za pět dolarů. V poslední krisi byla odhalena cena minuty a od té doby se už ztrojnásobila. Oběd, na kterém jsem si pochutnával hodinu, musím zhltnout za dvacet minut, abych neprodělal na čase. Ale vaši koně, Vašku, budou stále stejně poživačně chroupat svůj oves a vydrží se stejnou lahodnou pomalostí pít svou vodu, protože jsou to ušlechtilí, panští tvorové a ne otroci kursů a tempa a horečky. Vy se svým cirkusem se stále povlečete deset hodin do města, kam dnes dojede rychlík za hodinu. Za těchže deset hodin byste byl vlakem, kam vám vaše putování bude trvat deset dní. A tak se budete belhat novou dobou a spotřebujete celých 365 dní roku na něco, co byste měl vyřídit za měsíc.«

»Je na tom něco pravdivého, barone. Ale jak to zařídit? Jak to urychlit? Nemohu přece na cestách uštvat koně.«

»Ani byste na tom nic nezískal. Tu je jediná věc a tu jsem vám chtěl na rozloučenou poradit: vzdát se koňských potahů, vzdát se silnice. Naložit celý cirkus do železničních vagonů. Nenadeženete-li si čas železnicí, projíte a prokrmíte celý výdělek.«

»Můj bože, barone, víte, co by to znamenalo? Prodat celé zařízení a začít znovu! Copak je to možné?«

»Je to nejen možné, ale především nezbytné, chcete-li se opravdu zachránit. Musíte hledat velká města, abyste dosáhli co největšího počtu představení, a musíte zkrátit jízdy mezi městy, abyste co nejméně projedli naplano. Jinak to nepůjde, věřte mi to. Amerika už to tak dělá — a Kranz se na to zařizuje.«

»Kranz?«

»Ano. Už si dává dělat vagony na slony.«

»Ale na to je potřebí zase peněz, mnoho peněz, nesmírně mnoho peněz!«

»Bohužel!« přikývl pan Gaudeamus, »to je zlo, proti kterému celé to naše slavné století vynálezů nedovedlo najít účinný prostředek.«

Vaškovi nebylo veselo, když se rozešli. Viděl, že se dostali do tísně, kde se budou před nimi kupit nové a nové překážky a oni vždy budou na ně slábi, protože se vždycky opozdí se svými přípravami. Chyba se stala tehdy před tím Švédskem, že se z přílišné počestnosti báli udělat dluh. Propásli šanci a pak už byli do dluhů vehnáni. Člověk nikdy nemá propást šanci — to také patří k jeho odpovědnosti, říkal si Vašek. Ale poučení bylo pro tuto chvíli pozdní, teď už se nedala chyba odčinit. Ztratili tempo. Teď už nemohli předbíhat dobu a připravovat si příští budoucnost. Bylo jim zápasit ze dne na den o holou existenci.

Vašek měl přitom ošklivý pocit, že se celý podnik rozsype dřív, než přijde ten obávaný náraz zvenčí. Bylo tu přec jen příliš mnoho staroby, která teď takřka najednou vyrazila na všech stranách. Chřadnoucí Hamilton, vlekoucí se Arr-Šehir, odcházející Gaudeamus, chátrající Selnicki. Neboť i tento skvělý kapelník upadal poslední dobou ve vzhledu i výkonu. Ztratil svou marciálnost, chodil ošuntělý, kníry mu na odulých tvářích zplihly, pohled měl kalný a zamžený. Nepil nijak víc než dříve, ale nesnášel alkohol, tu a tam se dočista opil. Držel se jen svou nesmírnou rutinou, ale Vaškovi bylo jasno, že už s ním nemůže počítat, kdyby měl přeměnit Cirkus Humberto od základu. A s kým tu může ze starých pracovníků počítat? Šéf stavěčů Vendelín Malina byl bílá pára nad hrncem, Kerholec ztloustl a povoloval si a Vaškův vlastní táta, Karas Antonín, blížil se šedesátce a nejraději mluvil o odchodu do chalupy v Horní Sněžné. Ve městě je čekala zpuchřelá bouda a nová, neznámá konkurence a nad tím vším neomezeně vládl principál, kterému bylo přes sedmdesát, který nechce ustoupit s ničeho, co se tu kdysi zavedlo, a všecku tu tíseň přijímá jako nevděčnost osudu a světskou nespravedlnost k němu, Emíru bílých koní a vznešenému hodnostáři perskému i tureckému.

Vaškovi nezbývalo než mu šetrně oznámit nepříjemnou novinku s panem Gaudeamem.

»Baron odejde… Gaudeamus odejde…« opakoval si Berwitz v zamyšlení. Zdálo se, že je to věc, kterou si nikdy nepředstavil. Pokyvoval jen šedivou hlavou a opakoval znovu:

»Gaudeamus odejde… a Selnicki odejde…«

»Cože, tatínku?« vzkřikl Vašek, »Selnicki taky?«

»Dřív nebo později, chlapče. Musí. Nelze ho zdržovat. Nemá to tuhle v pořádku…«

A Berwitz ukázal na čelo.

Stalo se to včera, jak pak vyprávěl Vaškovi. Kapelník přišel ke zkoušce a div se nesvalil. Berwitz zprvu nic neřekl, ale pak šel za ním a spustil na něho ostře, po direktorsku. Po prvé v jejich společném životě. Selnicki dlouho mlčel, až konečně zvedl hlavu.

»Já za to,« povídá, »direktore, nemohu. Dokud tu v manéži jezdili koně a tamhle nahoře jsme měli noty, bylo to v pořádku. Ale tuhle jsem přišel znenadání do šapitó a spatřil jsem, jak manéží cválají do kruhu noty. Čtvrtky, půlky, osminky, jedna za druhou a galop.«

»To snad čtvrtky ryzlinku a osminky vermutu, ne?« křikl na něho Berwitz.

»Ne, řediteli,« šeptal ustrašeně Selnici, »noty, veritábl noty s černou nebo bílou hlavičkou a s nožičkou dolů. Některá měla nad sebou i puntík na staccato.«

Starého Berwitze prý obešel mráz jako každého zdravého člověka, když se setká s něčím nepřirozeným. Chtěl se na kapelníka utrhnout, aby nedělal hloupé vtipy, ale Selnicki setrval na svém: když přijde sám do cirkusu, vidí v manéži jezdit svoje noty.

»A víte, direktore,« dodal potom, »to je konec. Když už i muzika propadla cirkusu, to je konec. Teď piju, abych to neviděl.«

»Zkrátka, přeskočilo mu,« končil Berwitz svoje vyprávění, »docela se pomátl. Však to bylo taky alkoholu, od rána do noci, jak je rok dlouhý. Musíme se s ním rozloučit. Ale ty dva, Selnického a Gaudeama, já už nahrazovat nebudu. To už si budeš muset zařídit ty, já jsem na to už starý. Až přijedeme do Hamburku, prodám konstrukci, to je můj poslední úkol. A pak, až budou ty miliony, uděláš si pořádek, jaký budeš chtít.«