Cirkus Humberto/Část třetí/V.

Cirkus Humberto/Část třetí
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 412- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Žhavé léto míjí, den za dnem z něho ubývá se stříbrnými vodami řeky Rýnu. Požehnaný podzim nadchází, na stráních zlátnou a zamodrávají hrozny. Ráno se podél vod plouží mlhy a oddíly Berwitzovy karavany zapadají do ní jeden po druhém. Kde se silnice níží, není vidět na deset kroků. Proud koní a vozů se trhá a Kerholec jede ostrým klusem od zadního houfu vpřed, aby každému oddílu pověděl, kde se bude odpočívat, kdyby ztratili styk s předními. Kůň, na němž jede, je Admirable, trakehnský hřebec, který má klus, jako by se vznášel. Už minuli vedoucí skupinu, ale Kerholec se nezastavuje. Jaká to rozkoš, letět takto tím chladným, svěžím jitrem! I Admirable cítí blaho z pohybu, pofrkává si a pohazuje hřívou. Teprve daleko vpředu, osamělý a ztracen v mlze, Keholec se napřimuje a Admirable poslušně přechází v krok. Za nimi buší údery kopyt v plném cvalu. Kerholec zabočí s koněm k pravému okraji silnice. Z šedé clony se vynoří Anežka Berwitzová na Chérii. Jak míjí Kerholce, převede koně v klus a o kus dále jej zastaví. Pootočena v sedle čeká, až Kerholec dojede.

»Přece tedy je to Admirable. Nemohli jsme ho v té mlze s Petrem rozpoznat a hádali jsme, že je to Sirius. Šel ti znamenitě, myslela jsem, že takovýhle klus má jen Sirius.«

»Admirable je zanedbáván, madame,« odpovídá Kerholec, »ten hřebec potřebuje víc pohybu.«

»Vidím to. Co je nového s Vašku?«

»Nic, madame. Bojuje. Jak se Helenka ujala jeho ošetřování, to na něho velmi zapůsobilo. Také plno našich vývodů uznává. Ale nechce povolit. Že prý miluje a že už dal slovo. Jako ve všem, je to velký paličák.«

»Vašku je charakter. To je na něm to nejkrásnější… Vzácný hoch… Čím dál tím víc si ho vážím. Kdepak se dnes večer zastavíme?«

»V Honnefu, madame. V Bonnu by bylo přenocování příliš drahé. A zítra máme pracovat v Kolíně.«

»V Honnefu pod Sedmihořím?«

»Ano.«

»To je zvláštní náhoda,« prohodila ředitelka a ostrá, ošlehaná tvář se jí zjasnila. »Tedy v Honnefu. To je nádherné… Prosím, Karle, zařiď mi, aby po čtvrté hodině přišel ke mně Vašku. A ať si vezme lepší šaty, půjdeme někam na návštěvu.«

»Prosím, madame, zařídím to.«

Ředitelka obracela koně, ale než jej pobídla k odskoku, dodala:

»A buď tak laskav — ty máš oči po všechno: kdybys cestou mohl koupit pěkného lososa, pošli mi jej do vozu.«

»S radostí, madame,« přikývl Kerholec a Anežka odcválala.

V osmičce si při obědě lámali hlavu, co tu v Honnefu může zvláštního být, proč se má Vašek hodit do gala, koho to půjdou navštívit a pro koho bude ten znamenitý losos. Nedohádali se však ničeho a Vašek s načesanou patkou šel o čtvrté hodině nazdařbůh k ředitelskému vozu. Kolem to hlučelo obvyklým táborovým životem, koně stáli již v plachtových stájích a sloni postrkávali ještě některé vozy s klecemi na lepší místo. Ležení bylo zřízeno na suchém palouku pod lesem, kde maringotky utvořily celé náměstí. Za nimi a za vozy se zvěří byla zřízena kovárna, kde už rozdmychávali oheň. To byla také novota, kterou si opatřil Berwitz, když zjistil, kolik peněz ho stojí kovářská a podkovářská práce na cestách a jak koně často trpí špatnou venkovskou prací. Při kovárně stál vůz, na němž frkal motor, ženoucí pumpu přenosného vodovodu.

Ředitelka, kterou všichni znali jen v polomužském oblečení, objevila se na schůdkách svého vozu ve velmi elegantním městském úboru, s upjatým černým živůtkem, jehož jedinou ozdobou byl bílý límeček. Bylo jíž už přes padesát let, kadeře jí silně prokvétaly stříbrem, ale oči měla jako rys. Za ní se vyhoupla Helenka v letních šatečkách, se slunečníkem v ruce, netušeně krásný zjev v tomto drsném cikánském prostředí.

»Dobrý den, Vašku,« pozdravila Anežka uklánějícího se mladého muže, »co dělá tvoje rameno, zlobí ještě?«

»Ne, madame, děkuji za optání, ale ruka je v pořádku. Helenka je znamenitá ošetřovatelka.«

»Však jsem jí vždycky ukazovala, jak se přikládají a vážou ovazy, to se u cirkusu může kdykoli potřebovat. Hlavní věc je, že nepřišla otrava krve. Drápy šelem jsou hotové pařeniště.«

»Na štěstí se mi Kambodža nedostala na holé tělo. A udeřila jen jednou. Jak jsem se na ni ohlédl, odvrátila hlavu a kňourala o milost.«

»Zbil jsi ji?« zeptala se Helena.

»Ale kde, což by to mělo nějaký smysl? Jednala z nějakého popudu, proti kterému se nemůže bránit. Možná, že z lásky. Kambodža mě opravdu miluje.«

»To je správné,« přikývla ředitelka. »Když jsme si usmyslili žít mezi dravci, nemůžeme jim mít za zlé, co je jejich přirozenost. Půjdeme teď do Honnefu. Bydlí tam kdosi, koho musíš, Vašku, poznat. A taky Helena. Jsem si jista, že mi budete oba za to vděčni.«

Vašek se ovšem zeptal, kdo to je, ale madame se jen usmála, to že musí být pro oba překvapení. A šli tedy do obce, kde se Anežka zeptala na cosi nějaké ženy. Ta jí ochotně ukázala do boční uličky:

»Poslední domek vpravo, paní, ten obrostlý vínem.«

Zabočili tam a vstoupili do zahrádky, kde kvetly růže a jiřiny. Dům sám byl zavřen a ředitelka zazvonila. Bylo slyše lehký krok. Zelené dveře se otevřely. Před nimi stál drobný, velmi starý pán, nachýlené postavy a ušlechtilé tváře, s bílým knírem pod orlím nosem. Překvapením se mu obočí zvedla ve vysoké obroučky.

»Promiňte, že vás přepadáme,« řekla Anežka, sama také trochu vzrušena. »Jsem paní Berwitzová, ředitelka Cirkusu Humberto. Náhodou zde přenocujeme a já jsem nechtěla minout Honnef a nenavštívit vás.«

»Oh, madame, působíte mi neobyčejné potěšení. Račte, prosím, vstoupit. Dovolíte-li, půjdu napřed a otevřu dveře. Zde, prosím…«

Vešli do malého salónku, jehož široké okno vedlo do rýnského údolí a bylo nyní ozářeno sluncem. V rohu při okně stál černý klavír, jinak byly stěny obklopeny skříněmi s množstvím knih. Na skříních byly rozestaveny sošky koní a jezdců, většinou pobronzované kopie antických a renesančních skulptur. Nad klavírem visely v úzkých rámech staré anglické a francouzské rytiny a litografie závodních koní.

»Mám opravdu velkou radost z vaší roztomilé návštěvy, madame,« navázal starý pán, když Anežka usedla na chaise-longue a Helena s Vaškem do křesel. »Člověk je tu daleko mimo svět, ponořen v zapomenutí, a vy jej najednou vyznamenáte svou pozorností. I poustevník, který nepropadl nenávisti k životu, by se zaradoval z tak milého vyrušení. To jsou vaše děti, madame?«

»Jen děvče, pane řediteli, Helenka. Jezdí od malička zrovna jako zde pan Vašku. Ten není z naší rodiny, ale je náš odchovanec. Je to náš nejlepší jezdec, pane řediteli, ale pracuje taky jako dompteur. Řekla jsem si, že mi bude vděčen, umožním-li mu vás poznat.«

»Oh, madame,« uklonil se bělovlasý hostitel, »velmi lichotíte starému člověku, který přežil svou slávu. Tito lidé z mladé generace už sotva o mně uslyší. A já si už navykl žít se jménem, které ztratilo lesk a je už jen zvuk.«

»U nás, pane řediteli, je zaslechnou velmi často. Dovolte, abych jim řekla, u koho jsou. Ponechala jsem si to jako překvapení. Helenko, Vašku, jste v domě pana Eduarda Wollshlägera.«

Helena věděla, že to jméno rodiče doma často vyslovili, ale nemohla si nikterak vzpomenout, v jaké souvislosti. Pozvedla se tedy k půvabnému pukrlátku a pohlédla na pana Wollschlägera s poctivým úsměvem. Zato Vašek div úžasem neotevřel hubu. Wollshläger, Wollschläger… to byl přece muž, o kterém se znovu a znovu mluvívalo ve stájích i v maringotkách a u něhož se vyučil Hans, to byl ten slavný cirkusový principál, o kterém se tvrdilo, že měl nejkrásnější koně světa a že s nimi dělával pravé zázraky.

»Vyslovujete mrtvé jméno, madame,« usmál se stařík s neskrývaným smutkem v hlase. »Co můžete vědět vy, mladý pane, o člověku, který nikl světskému zájmu dřív, než jste se narodil!«

»A přece vím, pane řediteli,« vzmohl se Vašek na odpověď, sevřev jednou rukou opěradlo svého křesla. »Vy jste… Arab a jeho kůň!«

Pan Wollschläger několikrát rychle zamrkal.

»Podivná věc, madame, jak málo jsme obrněni proti slávě! Hle, cítím skoro dojetí! Arab a jeho kůň! Nejslavnější moje kreace! Tolikrát napodobená — i v slovutném Cirkuse Humberto! Hrál jsem rád umírajícího Araba. Ne proto, že by to byla nějaká velká role. Míval jsem parádnějdší, hrál jsem, dejme tomu, Julia Ceasara, jak umírá v plném trysku, s Brutovou dýkou v hrudi. Role Araba nebyla tak úchvatná — ale ten šedouš Hippolyt, jak ten rád hrál onen dramolet! Jak stříhal ušima, když cítil, že ztrácím síly, jak sklopil uši, když mne na zemi očichával, jak řičel s ohonem zdviženým, když přivolával pomoc, jak mne opatrně zvedal zuby — madame, Hippolyt tu scénu nehrál, Hippolyt ji prožíval se vší úzkostí věrného koňského srdce! Pro něho jsem umíral a on každý den nasazoval za mne život!«

»Je ještě živ?«

»Není, madame, před devítí lety se odebral k svým angloarabským předkům. Měl jsem ho zde a nechal jsem ho tu za jeho oddanost v klidu a pokoji dožít. A nedaleko odtud jsem koupil loučku u lesa a tam jsem ho mezi třemi duby pohřbil. Byl to můj nejvěrnější přítel. Od té doby jsem tu sám — ledaže jsem tu znovu objevil přátele, které jsem v pošetilém mládí zradil a opustil: Vergilia, Horáce, Marciála. Člověk prý se vždy vrací k svým prvním láskám. Zvláště k těm, kterých tehdy ve své hlouposti nepochopil. s lidskými láskami se to daří jen ve snu, ale dvě věci hodné pomilování uvítají ztraceného milence i v šedinách: knihy a rodná země.«

»Vy jste z Porýní?«

»Ano. Ale vy, myslím, nejste zdejší?«

»Ne. Jsem Belgičanka. A nejsem ani du métier. Můj otec byl vyšší úředník a já vyrostla v domě pana hraběte d’Ascensons-Létardais. Snad jste ho v Bruselu znal.«

»Vysoký, štíhlý, s plnovousem rozděleným ve dvě špičky, že ano, — krásný zjev. Pan podkomoří byl vzácný aristokrat. Měl to nejvyšší, co člověk může mít: dokonalou harmonii srdce i ducha. Býval jsem u něho na honec a večeře v jeho letním sídle byly opravdový požitek. Co komteska — vdala se?«

»Nevdala. Podivnou vášní jí bylo provdat všecky své přítelkyně, i mne, podle toho, jak se zamilovaly; a sama zůstala svobodná. Dopisuje si s námi se všemi a prožívá, jak říká, desateré manželství s jeho radostmi a žádné s jeho zklamáním.«

»Zdá se tedy zůstávat dcerou svého filosofického otce. A zde slečna dcera, říkala jste, jezdí?«

»To víte. Už ze mne je úplná cirkusačka, natožpak z ní. Narodila se ve voze.«

»A mladý pán… pan Vašku… je tedy krotitel?«

»Ano. Ale od sedmi let u nás jezdí. Začínal s Helenkou na ponících, ale už v deseti letech přešel na vysoké koně. Vyzná se ve všem, i ve volné dresuře. A je taky spolehlivý kaskadér, pro batúdu a pro všechny skoky na koni i na zemi. A rozumí i slonům.«

»Výborně, mladý muži. Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všecko. Nechci se rouhat, ale cirkus mi vždy připadal jako svatá církev: poznamená své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob.«

Starý pán seděl proti Anežce, s nohou lehce přehozenou, a rozhovořil se, obraceje se střídavě k oběma mladým lidem.

»Umíte všecko a milujete všecko. Ale pamatujte si, že nenajdete ušlechtilejšího tvora, než je kůň. Žena, muž, milenka — věřte zkušenému, že nikdo se nevyrovná oddanosti a moudrosti věrného koně. A ta krása čistokrevného zvířete! Dělá se s nimi mnoho zázračných věcí. Není kejkle, aby jej inteligentní kůň nepochopil a aby v něm neprojevil svou ctižádost. To svádí lidi cirkusu k omylům. Ukazují rádi i krkolomnosti a sílu. Pamatujte si však, je jen jediná věc, která produkci povyšuje na umění: ve výkonu musí být poesie. Snad už mi ani neporozumíte. Jsem člověk staré doby, která nade vše milovala krásu. A mluvím k vám, k dětem jiného věku, který se především žene za úspěchem. Úspěch, můj bože, úspěch, před hloupými davy — jak málo k tomu stačí! Trochu rutiny, trochu šablony, vystihnout ,co se líbí, a pak toho nevybíravě využít; vím, jak to teď v manéžích běží, a řeknu vám, že to běží k úpadku. My staří museli mít především myšlenku. A kdo dbal na čest, hledal svou vlastní myšlenku a jak ji krásně vyjádřit. Taky myšlenka není všecko, moji drazí; myšlenka je ovšem vznešená věc a povinnost umělce, který chápe vznešenost, je odít ji formou, která je jí hodna.«

Jeho hosté seděli proti němu a mlčeli. Anežka viděla v něm onoho znamenitého tvůrce cirkusových kouzel, jemuž se v Bruselu za jejího dětství tolik podivovali a na nějž nemohli zapomenout. Nač sáhl, všecko mělo zvláštní pečeť. Krásní koně, krásné jezdkyně; a kolik harmonie bylo v každém vystoupení! Kostym u něho nikdy nebyl hadr, do kterého se navléklo hrubé rajtarské tělo. U Wollshlägera se s kostymem přeměňovali lidé, aby vytvořili vždy nový zjev. U něho hráli i koně, jako by věděli, že nesou světu na odiv něco nevídaného, krásu, s jakou se lidé nikde jinde nesetkají. Ze všeho jako by sršel oheň, tak byla každá Wollschlägerova kreace proniknuta zanícením. Nějakým vyšším darem uměl do všeho vložit napětí. Napětí plálo z ohnivého oka hřebce i z každého jeho vzrušeného svalu, napětí cítils v každém pohybu jezdce, napětí bylo mezi jezdcem a koněm, mezi jezdcem a publikem. Všechno všude bylo vystupňováno, umocněno, rozehráno s vítěznou, prudkou podmanivostí. Pan Wollschläger dovršil starou francouzskou školu umělé krasojízdy, dovedl ji k vrcholkům, naplnil všecko jemností, vkusem a gracií — ale jeho vpravdě umělecký duch nebyl dost urputný, aby dovedl vítězit i finančně. Hrubá a nevybíravá soutěž získávala si nesoudné davy křiklavými okázalostmi a podlamovala jeho tichou, trpělivou práci. Eduard Wollschläger zápasil po řadu let, a když shledal, že uprostřed doby, ztrácející vkus a smysl pro krásu, mohl by se udržet jen velkými ústupky nižším zálibám obecenstva, zřekl se takového úspěchu, rozpustil svůj podnik a s malým jměníčkem se usadil ve svém rodném kraji jakou soukromník, který se mohl oddat svým kulturním zálibám.

Helena nerozuměla valně tomu, co s takovou naléhavostí vykládal. Sledovala jen očima jeho zachovalou pleť, zářící oči, pečlivě pěstěný knír a bezvadně vázaný bílý jezdecký plastron. Připadal jí jako jeden z těch starých, vznešených markýzů, o jejichž mecenášství se v cirkusáckých vagonech vypravovaly celé legendy. A jednou se jí mihla hlavou pošetilá myšlenka, že za takového staříka by se dovedla ihned provdat. Také Vašek by nebyl mohl říci, že všemu správně rozuměl, ale celou svou zbystřenou vnímavostí cítil, že sedí se skutečným velmistrem královského umění jezdeckého a cvičitelského. Se zbožným obdivem lpěl na jeho rtech a hltal každé slovo.

»Víte, jednou měl Fillis takovou vtipnou myšlenku: dát skupině koní na hruď tabulky s čísly, jednomu dát tabulku se sčítacím znaménkem + a jednomu s rovnítkem = a pak je nacvičit, aby se volně v běhu přeskupovali tak, že vždycky utvoří součet. Na příklad 1 + 2 = 3 nebo 2 + 3 = 5. Dalo to mnoho práce, ale Fillis to provedl a měl s tím i úspěch u obecenstva. Ale mně se to nelíbilo. Byl to nový nápad, ano, ale nebyla v tom žádná poesie. Víte, já jsem matematiku vždycky nenáviděl. A snižovat nádherná koňská stvoření k představě, že sestavují rovnice, to mi bylo přímo odporné.«

»A které bylo vaše nejkrásnější číslo, maestro?« zeptala se Anežka.

»Nejkrásnější… Hm… Jednou jsem si odchoval čtyři mladá děvčata na krasojezdkyně. Víte, já se nespokojoval s pěstováním koní, já pěstoval i čistokrevné ženské. Je to těžší a nebezpečnější, i to mě vábilo. A jednou mi tedy štěstí přálo, že jsem měl najednou pohromadě čtyři nejluznější ženské bytosti jaké svět kdy viděl. Každá z nich měla nádherné černé vlasy, velké černé oči a rudé rty a každá se nesla ztepile jako korunní princezna. A ze všech zrovna tryskalo a prýštělo žhavé mládí. Cítil jsem, že je na mně, abych z tak vzácného materiálu vytvořil něco jedinečného. Nejdřív jsem je zkoušel v kvadrile v lehounkých gázových šatech, ale to nebylo správné. Ponenáhlu jsem na to přišel. Dal jsem jim ušít čtyři tmavorudé kostymy s dlouhými sukněmi, které se bohatě řasily na boku koně, s útlými živůtky, z nichž bílá ramena a hlava zářily jako čemeřice. Tak jsem je posadil na čtyři anglické hřebce, černé jako uhel. Už to byl úžasný dojem, sukně ležely na koni jako rubínová čabraka a pod jejich přehozem byl černý kůň a bílá žena jako jeden jediný zázračný, nádherně živočišný organismus. Ale pak jsem s nimi nacvičil pomalé španělské bolero. Děvčata měla v rukou kastaněty a koně na štíhlých nohou rolničky temného zvuku. V základě to byla kvadrila — ale jaká vášnivě pathetická krása se zrodila z té čtveřice vzpínajících se hřebců a vítězně je ovládajících jezdkyň, z pohledů, úsměvů, tance a zvuků! To už nebyla krasojízda, to byla dokonalá ekvestrická báseň.«

»Jak dlouho to pak ty dámy jezdily?« zeptala se Helena.

»Ach, jenom krátce. Myslím, že necelý rok. Bylo to příliš omamné. Do roka se všecky čtyři provdaly. Mimo cirkus ovšem, dvě do šlechty, jedna si vzala bankéře a jedna nějakého diplomata. To je ten trpký úděl, když se krása vytváří z lidského materiálu. A ti blázni mužští, zamilovali se do noční bouře a každý si urval kousek obláčku. Pak se divili, že už nikdy nezažili nic tak úchvatného. A mně… mně rozbili číslo… Vzdal jsem se pak výchovy děvčat. Byla to nevděčná práce. Je potřebí mít silné cirkusácké srdce, aby nepodlehlo vábení lásky a setrvalo při povinnosti.«

»Vy tedy, maestro, neuznáváte výsostné právo lásky?« zeptala se tiše Anežka.

»Neuznávám, madame, jakmile jakkoli směřuje mimo naši sféru. Dokonalosti se dosáhne jen nejvyšším sebeobětováním. My lidé tohoto prastarého umění musíme mít sílu zříci se všeho, co nás odvádí pryč. Zřekli jsme se domovů, společnosti, civilního života, klidu a pohodlí, bezpečnosti a jistoty žití, konvence a bůhví čeho ještě. Postavili jsme se mimo svět. Je to hrdé, ale je to taky kletba. Dali jsme si jiné zákony, než vládnou mezi lidmi, a ztratili jsme právo na civilní štěstí. Každý z nás tak nebo onak hraje se smrtí a denně zkouší, jak daleko lze v té hře jít. Madame, to není normální život. Ani rytíři ve středověku, ani voják ve válce neopakuje sázku života den za dnem, měsíc po měsíci, rok co rok. To činí jen lidé zvláštní řehole, kteráž sluje cirkus. A kdo se té řeholi zaslíbil, nemá právo se zamilovat. Nemá právo porušit společenství, které nás vždycky víže dohromady. Nikdo z nás není sám o sobě, každý je spjat s těmi druhými a buď posiluje nebo oslabuje celek. Láska v našem bratrstvu má jen tehdy oprávnění, když neoslabí celek, ale posílí. To je zákon lidí jsoucích mimo. Nedodržuje se a naše umění upadá. Vymírají v něm lidé, kteří mu dovedli obětovat všecko, a přibývá umělců, kteří touží po občanském pořádku. Jenže kdo tam zatouží, otvírá v srdci branku tomu, co je nám nejzákeřnější: strachu o život.«

Vašek naslouchal nenadálému obratu všecek zbledlý. Kdyby nebyl svědkem, jak celé to setkání bylo náhodné, byl by také tuto episodu považoval za potměšilou intriku. Ale tady viděl velmistra, kterému od první chvíle na slovo věřil, a ten netuše zabodával dýku do nejcitlivějšího místa Vaškovy hrudi. Vaškovi bylo z toho úzko a zle, a zdálo se mu, že přestává vidět a že jen z dálky slyší hlas jako ortel. Srdce se mu zastavovalo při pomyšlení, jak se toho ředitelka chopí. Ale k údivu a úžasu slyšel ji, kterak se zvedá a odpovídá s tichým rozechvěním:

»Pane řediteli, odpusťte, že přerušuji vaše výklady. Ale odpoledne se chýlí k večeru — nechtěl byste se podívat na naše stáje? Jistě vás to bude zajímat. A po prohlídce byste mohl zůstat u nás na večeři — zas jednou pojíst v maringotce. Můj muž by byl nesmírně rád, kdyby vás mohl osobně poznat.«

»Madame, nemůže být pro mne radostnějšího pozvání. Nám starým idealistům zní zcela jinak volání: Koně! Koně! Království za koně!«

Když došli k táboru, uvítal Petr Berwitz soka svých rodičů se vší grandezzou Emíra bílých koní. Pan Wollschläger mu ihned nabídl tykání. Anežka s Helenou se omluvily, že se musí poohlédnout po kuchyni, a Vašek spěchal ke klecím chystat krmení. Berwitz zamířil tedy sám se svým hostem ke konírnám. Když u nich odhrnul oponu, ozval se nenadále výkřik:

»Můj Bože! Pan Wollschläger! Je to možné? Maestro… Maestro!«

Kočí Hans s vlasy bílými jako mléko běžel hosti vstříc s rukama nataženýma a tváří rozzářenou. Pan Wollschläger se zastavil, ostře si starce prohlížel, pomalu se probíral ve své paměti, až najednou řekl:

»Hans! Nemýlím se? Hans! Jak se máš, starý brachu? Tys tedy ještě u řemesla. No, to je od tebe hezké, žes mě poznal.«

»Jak bych nepoznal,« koktal Hans všecek rozechvělý, »jak bych mohl zapomenout na službu u pana Wollschlägra! Maestro se mne přece ujal… maestro mě vycvikoval… do smrti budu vděčen… Ne, taková pocta naší stáji! Taková návštěva! A já si nezval červenou vestu…«

Pan Wollschläger mu poklepal na rameno, to že tedy nevadí, a už se otáčel po vůni stáje. Oči mu zářily, když spatřil dlouhé řady koní. A s největší znaleckou jistotou šel přímo k něm nejkrásnějším kusům. Berwitz spokojeně nadýmal hruď: Wollschläger vyhledával právě ty, kterých si Berwitz cenil nejvíce. A také na stáji bylo vidět, že do ní vstoupil velmistr. Zamlaskal, zavolal a neklidní hřebci stáli okamžitě v pozorném soustředění. Jejich třpytné oči se zahleděly na drobnou postavu, a když k nim Wollschläger popošel, žádný neuhýbal, žádný se neplašil. Zajel jim prsty do hřívy, popleskal je po krku, pohladil nos, podíval se na zuby — i ti nejdivočejší mezi nimi snášeli dotek jeho pevné, velitelské ruky. U každého si dal říci jeho jméno, které několikrát mazlivě opakoval. A když šel dál, všecky ty krásně klenuté hlavy se za ním otočily a nejedna se natáhla k lehkému zařičení.

Večeře ve voze byla bohatá. Anežka nasadila na ni všechnu svou kuchyňskou i hostitelskou dovednost. Měla k své potěše hosta, který zplna ocenil každou finesu. Hovor běžel, jako při každém cirkusáckém setkání, ve vzpomínkách na lidi, města a zvířata. Pan Wollschläger byl znamenitý vypravěč a okouzlil zvláště paní Hammerschmidtovou uhlazenou dvorností. Ve všem však u něho pronikal melancholický stesk nad zapadající hvězdou cirkusu.

»Nechci být jen mrzutý opěvač starých časů. Je dost smutné, když si musíme říci s Horácem: Běda, Postume, Postume, prchavě mizejí léta. Raději bych si tento svůj stesk oslavil pohledem na zdárný růst nových sil. Můj básník mě učí, že krátký úhrn žití nedovoluje začít si s dlouhými nadějemi; přesto jsem míval takové naděje à la longue, protože jsem věřil v dorost. A teď, když už jsem tuze, tuze stár, vidím stále jen jedno: velcí jezdci všeumělci vymírají a s nimi jejich výkony. Noví lidé jdou mechanicky v tom, čemu se naučili, a nijak nezvyšují úroveň. Já jsem skákal hořící obručí, která měla v průměru pouhých dvaadvacet palců. Dnes nikoho ani nenapadne, aby si do takové míry zhoršoval překážky. Já jsem si při saltu na jedoucím koni obul ve vzduchu trepky — dnes už se o takovém triku ani neslyší. Místo toho se raději rozšiřuje program. Viděl jsem vaše slony, lvy, tygry a medvědy. Za čas přijdou pštrosi, velbloudi a žirafy a snad mroži a tuleni a klokani s vakem na břichu, pořád víc, pořád jiné, pořád nová dráždidla, ale smysl pro vznešenou krásu koně v každém jeho postoji zajde. Vymírá šlechta, vymírají jezdci, vymírají znalečtí diváci. Zbývají jen davy, které musíte sbubnovat a zjančit. Nemáte lehkou práci.«

»Ach co,« namítl Petr, rozjařený vínem, »za našeho života to ještě vydrží. A co přijde potom, to už bude starostí jiných.«

Když vyšli z vozu, aby hosta doprovodili, plul veliký siný měsíc nad borovinou a palouk byl ozářen stříbřitým jeho světlem. Z okének maringotek prošlehovaly žluté a narudlé záře, odněkud bylo slyšet přidušené hovory, někde u kovárny hrál kdosi na harmoniku.

»Mohl bych se ještě jednou, na rozloučenou, podívat na koně?« obrátil se Wollschläger na Petra. »Víš, je to možná naposledy, kdy vidím takový výběr.«

Polichocený Petr ochotně svolil. U stáje seděli Kerholec, Hans a Vašek, a Hans pobafávaje z dýmky vyprávěl o kumštech, které prováděl s koňmi Eduard Wollschläger. Nyní vyskočil a s dýmkou při noze hlásil principálovi, že ve stáji je všechno v pořádku — jen z koní že žádný nelehl a nespí, všichni stojí, jako by čekali na představení.

»Čekají na mne!« usmál se Wollschläger a vstoupil. Koně obou řad obrátili k němu hlavu a lehká vlna neklidu proletěla stájí.

»Sirius! Daimon! Admirable! Cyrus! Kismet! Heros!«

Pan Wollschläger volal jednotlivá jména a každý zavolaný se vzepjal, někteří zaržáli.

»Mon Dieu, mon Dieu…« prohodil stařec dojat, »moci tak ještě jednou vzít bič do rukou…«

»Vašku,« zvolala Anežka, která stála vedle něho, »skoč do jedničky a přines obě šambriery!«

»Madame,« obrátil se k ní Wollschläger radostně, »myslíte, že by to bylo možno?«

»Přeji si to, maestro,« odpověděla krátce a pevně. Petr Berwitz se na ni rozpačitě podíval, ale od jejím energickým pohledem jen přikývl. Pan Wollschläger se uklonil, šel mezi koně a dvanáct nejkrásnějších uvolnil. Každého přitom polaskal, pošeptal mu do ucha jeho jméno, přitiskl svou tvář na jeho. Vašek přinesl dlouhý i krátký bič. Starý pán je potěžkal v ruce, vyvážil a spokojeně přikývl Berwitzovi:

»Správné! Já jsem své koně předváděl bez biče… ale s cizími bych se to napoprvé bez tušírování neodvážil.«

Vyšel ven, do měsíčního světla, doprostřed jasně ozářeného prostranství, a třikrát práskl velkým bičem. Ve stáji se ozval dupot kopyt.

»Open the door! Avanti!«

Hans s Vaškem odtáhli závěs a uvolnění koně, bez postrojů, jen v ohlávce, s vlající hřívou a zdviženými ohony se řítili vpřed a rovnou k muži, který je volal. Starý pán je však na délku biče zarážel a obracel nalevo. Veliká šambriera poletovala vzduchem jako blysknavý hádek a drobná volání Wollschlägerova, pobídky a lichotky, se křižovaly s letmými doteky biče. Hřebci i klisny klusali v nejvyšším napětí, uši i oči ctižádostivě soustředěny na každý jeho povel. Od maringotek se začali lidé sbíhat, ale než doběhli, klusalo všech dvanáct nádherných zvířat v dokonale uzavřeném kruhu.

»Potztausend!« ozvalo se tiché zaklení a Vašek cítil, jak mu někdo prudce stiskl paži. Vedle něho stál Berwitz, všecek vyjevený.

»U všech hromů… koukejte na ně… koukejte na ně… oni jdou na pravou ruku!«

Byl to opravdu neuvěřitelný zázrak, koně, kteří jako všude u cirkusu byli celý život cvičeni kroužit nalevo, tady najednou pod povely Wollschlägerovými běželi opačně.

Nyní ten drobný stařík vykřikl, mávl bičem a koně se prudce zastavili, na zadních nohou a obrátili čtvrtpiruetou ke středu a stáli čelem k Wollschlägerovi. Obešel je dvakráte kruhovým pohybem šambriery, aby je nechal oddechnout a soustředit se. A pak, po nehybné vteřině, rozpřáhl ruce a zvolal:

»Vzhůru! En parade!«

Devět koní se okamžitě zvedlo na zadních nohou do levady, tři, kteří nebyli cvičeni na vysokou školu, řičeli a vzpínali se, bylo vidět, jak ochota poslechnout zápasí v nich se strachem a nejistotou, ale stařec uprostřed kruhu měl nyní obočí staženo, z očí mu sršela poroučivá vůle, ruce poškubávající se vzhůru jako by podpíraly a zvedaly koňská těla, a po chvilce váhání stálo všech dvanáct vztyčeno v měsíčním světle, hřívu rozvlátou, uši zdviženy, oči rozčilené, přední kopyta bijící do vzduchu, lesknoucí se břicha vyklenutá pod nimi. Diváci kolem podlehli velkolepému výjevu a začali, sami otrlí cirkusáci, tleskat.

Pan Wollschläger se uklonil, zavelel a koně se opět čtvrtinou piruety jako při courbette pootočili a spustili na všechny čtyři. Bič prolétl vzduchem a celá ronda se jala opět kroužit vpravo.

»Cyrus! A gauche!«

Bič lehounce práskl a Cyrus, ocitnuvší se právě před vchodem do stájí, odbočil a běžel domů. Jeden za druhým tak z rondy odpadal, až poslední Kismet vběhl do stáje, kde se všichni koně rozeržáli.

»Madame,« řekl pan Wollschläger Anežce s velkým dojetím, »nikdy nezapomenu na večer, jejž jste mi připravila.«

»Tím méně zapomeneme na vás my,« odpověděla paní Berwitzová.

»Obávám se,« řekl Berwitz, »že tomu nebudu, až se vyspím, věřit. Vést neznámé koně na pravou ruku a takhle je zvednout do levady, to mi bude zítra připadat jako nemožný sen. Jsi opravdu maestro, Eduarde.«

»Jste velmi laskaví k starému člověku. Přeji vám všem hodně, hodně štěstí.«

Rozloučili se ve velkém dojetí. Ředitelka požádala Vaška, aby pana Wollschlägera doprovodil. Starý pán sice učinil odmítavý pohyb, ale svolil. Vašek šel velmi rád. Ještě nikdy neměl k nikomu takový pocit úcty, obdivu, zbožnění. V duchu si opakoval, co večer říkal Hans: »To není principál, to je čaroděj.« A sám pro sebe neměl jiné tužby než připodobnit se tomuto kouzelníku, dokázat takové divy, dovést své umění tak vysoko a umět s takovou moudrostí se dívat na celý svět. Vašek se těšil, že se »starý idealista« ještě jednou s ním rozhovoří o cirkuse a že se bude moci zeptat na tajemství jeho magického vlivu. Byl by ochoten ho poslouchat celou noc a předem uvěřit každému jeho slovu. Leč pan Wollschläger šel po jeho boku měsíční nocí a Vaška jako by nebylo. Jednou se na cestě zastavil a zíral před sebe a usmíval se. Vašek cítil: teď něco řekne. Teď přijde nějaká krásná, velká, utěšující pravda. A vskutku, rty páně Wollschlägerovy se zachvěly a třikrát po sobě z nich blaženě zaznělo, čemu Vašek nerozuměl:

»Non omnis moriar! Non omnis moriar! Non omnis moriar!«

A pan Eduard Wollschläger sňal klobouk a velkou úklonou se děkoval měsíci na nebesích.

Pak už nepromluvil, až když stanul u své branky. Odemknul si ji, otevřel, a stoje mezi veřejemi, obrátil se náhle k Vaškovi. A vztyčiv se pevně, jako když zvedal hřebce do levady, zaostřil oči k pohledu, který pronikal Vaškovi až do mozku, pronesl přísně a velitelsky:

»Jsi mezi dvojí zradou. Vezmeš-li si to hamburské děvče, zradíš své umění. Chceš-li sloužit svému umění, musíš zradit to děvče. Není jiná cesta. Buď — anebo. Vybojuj si to v sobě. Všichni velcí jsme museli prožít tuto strašnou hořkost, neboť velkost nemůže vyrůst z idyly. Slyšel jsem a viděl jsem dost, abych ti mohl říci: Jsi jeden z vyvolených. Jsi jeden z vyvolených! Ale pro vyvolené je určen jen boj a zápas, nikoli pokojné štěstí lásky. Naše umění spěje k zániku. Váš cirkus je ohrožen. Berwitz to neudrží. Berwitz je stár. A Berwitz je hloupý. Pro časy, které na vás přijdou, musí být v čele člověk zcela jiné síly. Chceš-li zachránit Cirkus Humberto, vezmi si Helenu Berwitzovou.«

Vašek stál úplně ustrnulý. Pan Wollschläger se na něho díval a jeho pohled změkl.

»Ubohý, ubohý hochu, jak chápu tvou bolest. A nemohu ti ji utišit žádným balzámem. Zavrhneš štěstí a nezískáš nic než trudnou starost. Ani jmění tě nečeká, ani pohodlí, ani klid a bezpečnost osudu, jen zápas, zápas, zápas. Ale tak teprve najdeš sám sebe. Dobrou noc!«

Pan Wollschläger zavřel vrátka, otočil klíčem, po chrupavém písku lehkým krokem došel k domku a zmizel. A Václav Karas stál, stál, pak se opřel o sloup branky a plakal.