Cirkus Humberto/Část třetí/II.

Cirkus Humberto/Část třetí
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 385- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Sv. Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Helena Berwitzová vybíhá drobnými krůčky z domu svých rodičů. V chůzi ještě si zapíná rukavičku. Za rohem se zastavuje, rozevírá pompadurku a chvatným pohybem z ní vytrhává malé psaníčko. Zapamatovala si dobře, co tam napsal? Je to tak překvapující a rozkošné, že to musí znovu a znovu číst:

»Milovaná Helenko! Pamatuješ se ještě na slib, který jsme si kdysi dali na stupních Cirkusu Humberto? Je to už mnoho a mnoho let, byli jsme malé děti. Ale já na něj nezapomněl, po celou tu dobu nosím v srdci Tvůj drahý obraz a vzpomínka na Tebe hoří v mé touze, ať mne umělecká cesta vede ve světě kamkoli. Nyní však mne přivedla do Tvého domova, jsem angažován jako první tanečník k hamburskému divadlu a dneska jsem přijel. Má první vzpomínka platí Tobě, Ty kouzelná lásko mého dětství a hvězdo mého života. Cítíš-li ještě nějakou náklonnost ke mně, přijď, prosím, v neděli o 10. hodině k divadlu a přines mi před mým vystoupením kus štěstí a naděje. Líbá Tě Tvůj věrný a nezapomínající Paolo Roméo.«

Ano, už je to hrozně dávno, už je to skoro jako sen. Ale Helena je tím lístkem vzrušena, jako by jí projel elektrický proud. Paolo, krásný Paolo… Co s ním bylo, s tím snědým hochem, který jí tehdy pověděl, jak má provést jockeyský skok? Přece je tedy z něho tanečník, jak tehdy chtěl? A jak to, že opustil cirkus a rodinu? A že na ni nezapomněl, je od něho opravdu roztomilé. Byla to jen taková dětská pošetilost, to zaslíbení tehdy, ale přece jen to trošičku zavazuje. A je-li pravda, že on je ještě do ní zamilován… A proč by nebyl? Mužští jsou takoví směšní, jako tuhle ten s tím bílým šeříkem. Tři týdny jí už večer co večer posílá kytici bílého šeříku, teď před jarem, jaký je to výdej! A vůbec se neobjeví, ani znamení nedá, lísteček, visitku, oslovení, nic, nic, nic než jen ten šeřík, těžký a nádherný. Kdo to je? Boháč musí být a člověk znamenitého vkusu; ale starý? mladý? krásný? šeredný? Nic z toho nelze uhodnout. Alice Kerholcová říká, že to bude starý, vyžilý a ohavný dědek, který se ani neodváží objevit, ale tohle je taky jenom dohad a Alice jej říká se smíchem, aby pozlobila Helenu. Alice má na Helenu tajnou pifku, že se sama nestala první krasojezdkyní, když Helenina matka v přechodu přestala jezdit. Jenže to je nesmysl. Helena přece byla od malička vychovávána pro krasojízdu a vysokou školu, to bylo samozřejmé, že dcera ředitele je něco víc než žena placmistrova. A pak má mít ta zrzavá ženská taky trochu rozumu, pro pána, máma tří dětí nemůže mít takové tělo jako mladé děvče, to uznávají všichni. Proto jí chce Alice neznámého ctitele zesměšnit, ale to je hloupost; mnohem spíš je to vysoká, svrchovaně diskretní osobnost, která se jednoho dne přihlásí. A jsou-li takoví oddaní ctitelé, proč by nemohl být stále do ní zamilován Paolo? Bývala prý už jako holčička hezká, říkají rodiče, to by tedy nebylo nic divného, kdyby v něm zanechala nepohasínající dojem. Všichni jí píší a vzkazují, že je jejich snem, že po ní touží, že na ni nemohou zapomenout, — proč by to neplatilo i pro toho ohnivého hocha? Jen jestli ho pozná po tolika letech! Tenhle tlustý vousáč u divadelního kandelábru to nemůže být, tamhleten v haveloku taky ne, ale… Paolo! Bože, ten je krásný!

Jako z nějakého obrazu vystoupil před ní, štíhlý a elegantní, a jak elegantní! Jde si už po jarním slunci bez svrchníku, má modrý kabátec, upjatý v úžasně úzkém pase, má brokátovou vestu a světle karírované kalhoty, má žlutou kravatu s červenými kvítky a v ní zabodnutou velkou perlu, má hnědou buřinku s prohnutým okrajem nad černými kučerami, má v ruce tenkou bambusovou hůl a na ruce plno těžkých prstenů, ale co je to všecko proti jeho jemnému, snědému obličeji, kde září dvě veliké, temné, zasněné oči pod dlouhým hedvábem řas! Jeho nos je neuvěřitelně jemný, opravdu aristokratický, ústa jsou krásná, jako řezaná, a z nich se třpytí svítivý chrup.

Ale také Paolo je zřejmě překvapen půvabem mladé krasojezdkyně, bezděky přimhouří levé oko a znalecky si ji změří od hlavy k patě, než zase znovu rozžehne oheň v pohledu a pokročí jí vstříc.

»Oh, ma bella, bellisima Helena,« říká měkkým, lahodným tenorovým hlasem, líbaje jí ruku, kterou pak tiskne k svému srdci, »teď vidím, jak neskonale slabá je má obrazotvornost, že takhle krásnou jsem si tě v mysli nedovedl představit. Jsi rozkošná, dítě, opravdu rozkošná. Ach, jak jsem byl asi pošetilý, když jsem snil, že tento květ vykvétá pro mne… Či snad mohu doufat? Žádný manžel? Ženich? Nápadník? Ó, to je až neuvěřitelné. Ale osud patrně podporuje čisté dětské rozhodnutí…«

A Paolo se zasouvá pravicí pod paži Heleninu a vede si ji klidným, sebevědomým způsobem, jako by jemu příslušelo rozhodovat. A hebký jeho hlas stále lichotivě zní jí do uší, zářný pohled jí každé chvíle vnikne naplno do očí, že jí projede lehké chvění, hlava, ruce, bok se hravě naklánějí a letmými doteky jí sdělují svou žhavost.

»Páni rodiče zdrávi? Podniku se, doufám, daří? A co ten hloupý Dablkau — udělal svou koňskou kariéru?«

»Nemluv tak opovržlivě, Paolo, já přece také udělala koňskou kariéru. A kouskem jsi se o to přičinil i ty — tenkrát, když jsi mi ukázal, kterak na koně.«

»Já že ti něco ukázal s koněm? Na to se už nepamatuji — kde bych byl já přišel k jezdectví?«

»Nebylo to zrovna jezdectví, šlo jen o skok, jockeyský skok přímo na hřbet koně, víš, jak tě otec sekl šambrierou…«

»Ah, už se mi to trochu vybavuje. Ano… doufám, že jsi nevyprávěla příteli Dablkauovi, jak jsem tě poučil? On by asi měl hrozný vztek na mne, že se pletu do věcí, kterým on chtěl rozumět lépe. Nu, ovšem… to švihnutí, vidíš, to už jsem tehdy pro tebe trpěl. A od té doby nesčetněkráte, třebaže jinak. Pořád jsem snil, že my dva bychom byli báječná taneční dvojice. Tys tedy zůstala při panneau. Slyšel jsem o tobě, hned jak jsem přijel. Bylo to přímo jako pokyn osudu. Představ si, přišli jsme s mou partnerkou do divadla, do šatny, obhlédnout si to… a šatnářka tam je stará babice, Italka, signora Delaglio. A jak jsem se začal vyptávat na vaše, ona hned, že tě zná, že tě kdysi učívala tančit. Od ní jsem se dověděl, jaká jsi krásná a žes dosud svobodná. A signora Delaglio se mi také nabídla, jakmile má partnerka odešla, že ti doručí billet doux… a kdybychom prý se chtěli sejít zcela nerušeně… že má tichý, bezpečný byt… kde lze aranžovati intimní večeře nebo čaj nebo jen popít láhev vína. Představ si, Helenko, dostat takovou nabídku při prvním vkročení do města, kde jsem nebyl od chlapeckých let!«

»To je hrozné… Doufám, žes to té kuplířce odmítl?«

»Ale kde,« zasmál se Paolo tichounce, »přijal jsem to, Helenko, s nadšením přijal… a nemáš-li nějakou závažnou překážku, můžeme tam zrovna teď zajít… aspoň se podívat, jak bude vypadat příští naše hnízdečko…«

»Paolo!« vykřikla Helena v úplném ustrnutí.

»Nu co? Snad se nelekáš?«

Stáli proti sobě, Helena v zmatku a úzkosti, on s frivolním úsměvem, z něhož teprve teď přecházel v pozornější pohled na ni.

»Snad mi… Helenko… nechceš namluvit, že ty, krasojezdkyně, ještě se držíš starosvětských předsudků, které se hodí pro dcerku buržoasie a ne pro moderní umělkyni? To by bylo ovšem velké překvapení… a něco, s čím jsem se ještě nesetkal, ani u slečinek ze společnosti.«

»Paolo,« přemáhala Helena své rozčilení, »nevím, s kým se stýkáš a jak si žiješ. Ale cos tady pro mne připravil, je při nejmenším opovážlivost. Jsme ovšem cirkusáci, krasojezdkyně, krasojezdci, krotitelé, koňáci, vyber si, co chceš opovržlivého, jsme snad bez domova, cikáníme po světě… ale přes to přese vše jsme dobrá rodina, rozumíš? A žádná z nás není k tomu, aby si někdo mohl jen zakývat prstem…«

Po Paolově tváří jako když přejede stín. Třpyt očí pohasl, úsměv zmizel, víčka s dlouhými řasami poklesla… Jednou, na zlomek vteřiny, vyrazil z nich pátravý pohled. Když pak po chvilce vzhlédl, byly jeho oči plny lítosti.

»Oh, běda, Helenko, teď teprve vidím, do jakého ohavného omylu mne uvedla ta babice, ta Delagliová. Proboha tě prosím, odpusť mi to. Nikdy bych si nebyl dovolil… kdyby ona nebyla naznačovala… Fuj, jak hnusné je prostě o tom mluvit…«

»Delagliová. To je jí podobno!«

»Nu, právě! Přísahám ti, že já sám… můj bože, přece je to jasné, vždyť to byla jen vzpomínka z dětství! Nejčistší obrázek! Nejnevinnější city! Ah, pokusme se zapomenout na dílo pekelnice. Vždyť mezi námi jsou ještě jiná pouta a já bych nechtěl o žádné z nich přijít. Tolik let jsem se jimi utěšoval…«

»Jak jsi vlastně přišel k divadlu, Paolo?« zeptala se Helena, sama toužíc dostat se rychle od té hanebné episody.

»Ó, divadlo!« zazářil Paolo v radosti, že mu takto podala pomocnou ruku. »Kdopak probudil v malém Paolovi touhu po baletu? Nepamatuješ se už na hubenou holčičku, která se tady v Hamburku učila prvním krokům a ukazovala je malému Paolovi? Tys to byla, miláčku, která jsi mne k tomu přivedla. Viděl jsem tenkrát, jak je to všecko blízké tomu, co jsem už uměl, ale oč to bylo krásnější než ty bezduché přemety a kozelce, které mne čekaly na akrobatickém koberci po celý život. A pak přišla jednoho dne ta chvíle, která čeká všecky ikarské rodiny — kluci odrostou tak, že už je táta nemůže vyhazovat nohama do vzduchu. Papá Roméo si začal naříkat, že už jsem pro jeho chodidla příliš těžcí a že by se mělo celé vystoupení přepracovat. Byli jsme tehdy v severní Italii, v Miláně, a já mu navrhl, aby číslo předělal beze mne. Byly z toho nějaké hádky, ale protože já byl z chlapců nejtěžší, přijal to a já běžel do divadla nabídnout se pro balet. Uložili mi zkoušku a baletní mistr shledal, že sice nemám správnou školu, ale že v některých skocích a v piruetách předčím všecky ostatní. Byl jsem přijata brzo jsem tančil sóla, ba psaly se pro mne i zvláštní role. A začala se má sláva… už jsem nebyl malý, ubohý Paolo, ale vychvalovaný a oslavovaný virtuos skoků a přemetů…«

»A ty jezdíš po divadlech nebo jsi v stálé práci?«

»Hledám si vždycky nějaké volnější angažmá. Víš, být zavázán v určitém místě pro tolik a tolik vystoupení za sezónu a moci přitom si odjet pro pohostinská vystoupení jinam.«

»A teď máš svou základnu v Hamburku?«

»Ano. Proto jsem se těšil, až se spolu zde setkáme.«

»Nevím, Paolo, jak to půjde. Otec se už chystá k odjezdu.«

»Ach, to je pro mne smutná zvěst. Helenko, drahoušku, pohleď, velmi jsem se proti tobě provinil. Ale při naší vzpomínce z dětství, prosím tě, zapřísahám tě, dopřej mi příležitost, abych to mohl napravit!«

Zastavil ji lehounkým dotykem paže a podíval se jí dlouhým prosebným pohledem přímo do očí. A Helence bylo, když zírala v ty hluboké, smutné oči orientálce, jako by se půda pod ní propadala.

»Slib mi, Helenko, že se zítra zase uvidíme. Třebas nakrátko. Na půl hodinky. Na čtvrt. Jakkoli. Potřebuji tě. Toužím po tobě. Jsi pro mne víc, než tušíš. Ty, Helenko… jediná… mne můžeš zachránit…«

Říkal to tiše, s prudkou naléhavostí. Jeho ruka sálala žhavě. Jeho oči volaly. Helence se točila hlava. Nebyla s to domyslit, před čím a jak ho má zachránit. Cítila jen, že podléhá jeho nesmírnému kouzlu a že se musí z toho dostat.

»Hleď, Paolo, především už musím běžet domů. Zdrželi jsme se příliš dlouho… A co se zítřka týče, já nevím… já mám strach… aby mi doma na to nepřišli… a mám zkoušku… ale když myslíš, tedy snad… ve tři odpoledne…«

»U divadla jako dnes, ano? Díky, Helenko, neskonalé díky. Dovol, abych ti zlíbal ruku za tvou laskavost. A těším se na zítřek. Ve tři. U divadla. Sbohem, má krásná Helenko!«

»Sbohem, Paolo!«

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Helena Berwitzová pádí domů, aby přišla včas k obědu. A Paolo Roméo, tanečník, jde opačným směrem, pohvizduje si, otáčí hůlkou, pak jí najednou udeří o zem:

»Alláh ill Alláh — neviděl jsem krásnějšího děvčete. Ale oheň v ní už hoří. Bude moje.«