Cirkus Humberto/Část první/VII.

Cirkus Humberto
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 96- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové naposledy. Po obědě se podle rozkazu stěhovali do maringotek. Loučení nebylo jednoduché, Karas byl tu přece podnájemníkem už kolikerý rok a tentokrát odcházel na prahu vlastní sezóny. Byla to velká událost pro ty malé lidi, že se tak jako zázrakem uchytil uprostřed nezaměstnanosti; a naopak zase on věděl, že hodné paní Langermannové nastává ošklivé léto, když přišla o celou partu strávníků. A pak tu byl Vašek, kterého si za těch pár dní zamilovala, a Vaškovi nadešel rozchod s Růženkou, s tímto prvním koníčkem jeho cirkusáckých snů. Tož tu byly i slzičky na krajíčku a mnoho slibů, že vrátí-li se zdrávi na zimu do Hamburku, docela určitě vyhledají paní Langermannovou a snad se, doufejme, u ní i ubytují.

Za cirkusem bylo kolem maringotek rušno a hlučno, celý cirkus si sem snášel zavazadla a všeliké libůstky, od nichž se lidé nerozlučují, od klece s kanárem až po květináče s kytkami. Karas přišel jen s batůžkem. Vyhledal vůz číslo osm. Když jej otevřel, našel uvnitř Kerholce, rozvěšujícího své šatstvo vzadu na háky. Vašek vylezl hned za tátou a byl velmi zklamán. Očekával krásný pohodlný domeček, jako měl kapitán Gambier, a našel pouhou dělnickou noclehárnu na čtyřech kolech. Vlevo i vpravo bylo nad sebou po třech kavalcích, takže každý nocležník tu lezl na své kutě spíše jako do šuplete než na postel. A vzadu stála na dvou židlích dvě plechová umyvadla, dvě konve na vodu, malá skřínka se šesti zásuvkami na klíč pro uložení drobných věcí a nad tím kol dokola trčely háky na šaty.

»Inu,« povídal Kerholec, když spatřil udivený pohled Karasův, »říkal jsem ti, že to hotel U arcivévody Štěpána nebude. Tak vznešený raťafák nemáš, aby se ti do tý ďoury nevešel, a až se ti bude chtít kejchat, otočíš se na bok, aby ses nebřink do čela. Bude-li horko, otevřeme okna i dveře a pokocháš se nádherným vzduchem boží přírodičky, bude-li zima, to e tu spojenými silami zadejcháme jak v lázni. Ostatně je to tu jen na přespání. Od rána do noci budeme přece venku, ať jsme na place nebo ať se jede. A kdybychom se jen tak chtěli schovat v dešti nebo tak, dají se horní kavalce sklopit a na středních se pak sedí jako u maminky na kanapeti. Hlavně, člověče, že to s tebou pořád jede, ať se vrtneš kam se vrtneš, tvůj kutloch jde s tebou a to je přece náramný fortel.«

»Nu, spánembohem,« odevzdával se Karas osudu, »jakpak budeme ležet?«

»Já mám čtyřku. To je prostřední kavalec vpravo. Já musím být první venku a kdykoli vyletět, proto mám forhont. Ty budeš spát na šestce pode mnou a Vašek na dvojce nahoře. Můžeš si to s ním prohodit, ale neleze se tam lehce a takový kluk vyletí jako veverka. Co říkáš, Vašíku?«

Vašík neříkal nic. Ale bylo na něm vidět, že se mu to nějak nezdá.

»Tobě e to nelíbí?«

»Já myslel, že budu mít domeček, jako má dontér.«

»Jako kdo?«

»Jako ten kapitán.«

»Ach tak, jako dompteur, ale ano, Vašíčku, budeš mít takový domeček, ale až bueš tím dompteurem. A na to se teprve budeš muset učit. Vždyť ty tu taky budeš jen na noc, u koní potřebujeme každého, i takového chlapce, jako jsi ty. Líbili se ti koníčkové, viď?«

»Ano.«

»Jak tě Hans provezl na té malé strakaté Mary!«

»Ano. Mary pojede s sebou?«

»Ovšem, Vašíčku. A když se ti to tak líbí, pojedeš ve dne na ní.«

»Jistě? Já pojedu na koníčku?«

»Když ti to povídám…«

»Jejda, táto, to bude ohromný. Viděl jsi, táto, tu Mary? Ta ti je krásná, jak fizule.«

»No vidíš, ale to se opravdu musíš učit jezdi v sedle a pěkně ji ovládat, aby s tebou neutekla.«

»Kdepak, to já si ji pevně přidržím. Jak jsem na ní jel, to přece neměla žádnou uzdu!«

»Tak se zatím proskoč venku, abys nám tu nepřekážel, a já pak řeku Hansovi, aby tě naučil jezdit.«

»Hernajs, to bude báječný. Já se na ni půjdu odívat. Smím se jít podívat na Mary?«

»Smíš. A Hansovi řekni, že pan Kerholec poručil, že pojedeš na Mary.«

Vašek jásavě vyrazil z maringotky, narazil si svou novou čepici, kterou mu táta před polednem koupil, a hvízdaje šupajdil si k stájím. Karas starší rozepjal batoh a vytáhl své věci. Dva háky mu stačily na celou jeho i synovu hábu.

»Kdopak bude s námi na druhé půlce?« zeptal se přitom Kerholce.

»Samí hodní hoši a našinci,« odpovídal Kerholec mezi kramařením, »to víš, že si k sobě do vozu nevyberu dacana. Číslo jedna…«

Karas si všiml při vstupu, že kavalce mají kovové štítky s čísly. To byla taky jedna vášeň Petra Berwitze. Latinská krev v něm vedla ho k okázalostem a k pompésnosti, německý základ se projevoval stálým sklonem k pořádku, k přesnosti a k dokonalé organisaci. Začal číslovat své vozy, když ještě je mohl na mrknutí oka přehlédnout, pak, když vozů přibývalo, dal očíslovat každé lůžko v nich a Steenhouwer vedl výkaz, která lůžka jsou obsazena a která volná. Dnes po hlášení Kerholcově udělal na svém plánu křížek v okénkách VIII/2 a VIII/6, což znamenalo příchod obou Karasů do maringotky Kerholcovy.

»Číslo jedna,« povídal tedy Kerhlec, »je nějaký Honza Bureš, bejvalej vzdělanec. Co byl a co se s ním stalo, že šel k cirkusu, to nikdo neví. A taky se tu nikdo po tom neptá. Tady platí člověk, co je, a ne, co byl. Až budeš s námi delší čas, poznáš u cirkusu plno všelijakejch »bejvalejch«. Ale nikdo jim na to nemaká, když s tím nezačnou sami. Copak člověk může vědět, co druhýho člověka zmáčklo a na co je bolavej. Beztoho to všecko jednoho dne vyleze. Když je člověk na kolech týdny, měsíce a léta, každou chvíli pod jiným nebem, jednou přijde takový večer, kdy i učiněný Nepomuk vyklopí svoje tajemství. U toho Bureše jsme jen pozorovali, že s námi nikdáž nevjel do Prahy. Třikrát jsem tam byli, co je tady, a třikrát se vždycky před Prahou zdejch a pak zas někde za Prahou objevil. A vždycky měl takový pitomý výmluvy, že bychom jiného s tím hnali od boudy. Ale Bureš je náhodou tak hodný kluk, že jsem řek ostatním, aby nad tím udělali kříž a nechali ho být. Mezi námi je von herec; to von mluví, káže, deklamuje, hází rukama, pimprlákuje, hotovej Matěj Kopecký. Ale to ti máš zvláštní: to všecko dělá jen pro nás. V cirkusu bys ho k žádný komedii nedostal ani za drahý kamení. My už ho do toho štvali, já sám jednou i direktora popích, aby ho naťuk, ale kdepak: stál jako pařez, koukal se principálovi přes rameno, a že prej ani pomyšlení, von prej je jen na tu sprostou práci a že prej by se ani neodvážil v tak nóbl podniku mezi umělce. Ale já jsem si jist, že si v tu chvíli dělal z direktora prču. Inu zlatej kluk, ale divnej. Povídají tady — ale koukej, to se jen tak říká, já sám o tom nic nevím — vykládají teda, že prej tenkrát, když v Praze bouchli tu kněžnu Vindišgrécovou, že von při tom taky nějak měl bejt… ale já nevím… jsou to jen lidský řeči a znáš, jak se mluví: co není, to se přidá.«

»A ten prostřední?« zeptal se Karas, kterého velmi zajímalo zvědět něco o nové partě.

»Trojka — jako Vosátka? Antone, kamaráde, to bych ti musel vykládat celý večer a celou noc. Já sám mu říkám: Vosátko, ty kluku rebelantská, ze čtyř větrů udělaná, sluncem, deštěm pomazaná — ten je tažená flinta, to poznáš kosa, Antone. Ale já už musím jít a ty za pár minut taky…«

Kerholec byl přerušen otevřením dveří. Na schůdkách stál starý muž s tvrdými, šedivými, krátce stříhanými vlasy, s rozbrázděným, ošlehaným obličejem a s nějakým nákladem na rameni a v náručí.

»Hele, táta Malina,« vykřikl Kerholec, »copak nám neseš?«

»Fasoval jsem hamry a floky,« odpověděl stařec.

»Tak to pones sem dozadu,« zavolal Kerholec a dodal ke Karasovi: »To jsou kolíky do země, floky nebo kotvy, na které uvazujeme ségle. To jsou ta lana, co drží mast, stožár, rozumíš, a celý tent… celé šapitó… no, stan. A to je práce nás tenťáků, stavěčů, a já mám rád, když je nádobíčko vždycky při ruce. A tohle je táta Malina, pátej kavalec. Chlapci, domluvte se, já už běžím.«

Karas počkal, až starý složil svůj náklad — kladiva byla pořádná, těžká, na metrovém topůrku, kolíky železné, s placatou hlavicí — a pak se mu prostým způsobem představil.

»Karas, Karas,« podíval stařec zamyšleně, »jednou v Uhrách byl s námi taky jeden Karas, to už je ale fůra let… a ne, já jsem si to poplet, to byl Parma, Jozífek Parma, odněkud od Olomouce… já jsem si splet ryby, ale já už vím, karas je menší a parma je větší a má frňousy… tak toho jsi neznal, viď, no, kde bys ho znal… on by moh bejt tvůj táta… a to taky nejde, když byl Parma… ale co, z přízně nebyl?«

»Ne, nebyl, táto, já žádnýho Parmu neznal,« musel se Karas starochovi usmát.

»Tak to je dobře. On byl totiž velkej lump, ten Parma. On nasypal jednou šípkový prášek mamzel Arabelle do trikotu a ona se musela při krasojízdě pořád škrabat. S takovejma lidma je nejlíp nic nemít. A odkud jsi ty?«

»Z Horní Sněžné. To je za Budějovicema.«

»Á, Budějovice. Vím. Tam nám jednou utek nedvěd a my ho honili až do Jaroměřic.«

»To bylo asi v Moravských Budějovicích? já jsem od Českých…«

»Á, pravda, pravda. Ony jsou dvoje, no ovšem. Tak ty Jaroměřice neznáš… no tak si představ, že v těch Jaroměřicích běžel ten nedvěd v neděli dopoledne pod podloubím a najednou švenknul a rovnou do dílny k pernikáři. Jo… a počkej… já teď nevím, jak to bylo dál… a ouplně, jako by se mi ten nedvěd u toho pernikáře ztratil… že vono bude čas jít do boudy? Víš, to když má být začátek, to se mně všecko zastaví, myšlení, řeč, no všecinko… a já vím, že mám jít do boudy, a to je pak začátek a tam si zas na všecko vzpomenu. Tak pojďme.«

Staroch se opravdu odmlčel. Zamkl za Karasem dveře, strčil klíč do kapsy a dlouhými kroky mířil k zvěřinci, úplně zapomenuv na svého druha. Karas s podivením zjistil, že přišel do orchestru právě ve chvíli, kdy dole Kerholec zatleskal, aby muzika spustila.

Tentokrát se mu troubilo náramně, už se začínal cítit jako doma. A při tom všem musel myslit na to, k jakým třem podivným lidem se dostal do party a že ten Kerholec je vlastně taky záhad a to že asi vylezou krásné historie, o jakých se u nich ve vsi nikomu ani nezdálo. I foukal s velkým gustem a zas tu svou přihrávku zatroubil, to svoje mcaráa estadrata; ale pak, když odsadil, zatahal ho někdo za rameno. Karas se až lekl. Když se ohlédl, spatřil starého Malinu v modré livreji, jak se natahuje přes cizí pult k němu s náramně vážnou tváří. Karas se tedy naklonil, Malina mu položil ruku k uchu a přidušeně mu řekl:

»On tam měl med. Tak jsme ho tam načapali.«

Karas div nevyprskl smíchem, ale staroch na něho dvakrát pokýval, teď že je ta historie v pořádku, a po špičkách odešel.

Vendelín Malina byl nejstarší součást Cirkusu Humberto. Byl v něm déle než kozel Modrovous i než hřebec Pompon i než šedivějící lev Sultán. Jak dlouho tu byl, nikdo nevěděl, ani on sám. Petr Berwitz se jen jasně pamatoval, že ho Vendelín Malina jako malého chlapečka zvedal na osla a vozil ho tak manéží. Snad jediný děda Humberto by byl věděl, kde a kdy Vendelína Malinu sebral. Ve vzpomínkách Malinových to bylo trochu nejasné. Měl znamenitou paměť pro všechny příhody a historky, které Cirkus Humberto potkaly, i pro spoustu osob, s nimiž se v životě setkal. Byl v tom ohledu živá kronika podniku a vyprávěl někdy věci, které vypadaly jako legenda, a přece byly pravda. Jenomže si čím dál tím více pletl jména dobu, kdy se co stalo. Řečný v pravém slova smyslu nebyl, někdy za celé týdny utrousil sotva pár slov, ve své zamlklosti ani nezdravil, a byl-li pozdraven, odpovídal jen zabručením. Ale když ho něco zaujalo, když se mu v mozku vyklubala nějaká vzpomínka, dal se do pomalého, rozšafného hovoru, kdy zase chtěl všecko vypovědět do puntíku. Pokud se z jeho výkladů dala obnovit jeho vlastní historie, zdá se, že byl rodák odněkud z Orlických hor a že se jako mladý chlapec před dávnými lety pustil se starším bratrem na vandr. Ten starší bratr Stanislav Malina byl už předtím ve světě, podle všeho jako bednářský tovaryš, a pracoval někde ve Francii mezi vinaři, kde se mu nesmírně líbilo. Po dvou letech se vrátil, hezkou hrst zlaťáků v kapse, do rodné vsi, zahýřil si, zafuriantil, o muzikách se vytancoval v celém kraji, ale pak to na něho sedlo, zachtělo se mu zase červeného vína a jídel na oleji, sebral mladšího Vendelína táhli spolu do Francie. Co bylo tam, těžko říct, patrně nějaká milostná historie Standova, která se skončila tím, že se Stanislav Malina dal mezi námořníky, jednoho dne odplul na velké, těžké, bachraté plachetnici a Vendelín zůstal v přístavním městě sám. Kde to bylo čert ví; mluvil jednou o Toulonu, jednou o Marseille a jednou o Bordeaux. Jisto je, že všechna ta města Vendelín Malina znal, to si už v cirkuse přezkoušeli pomocí rodilých Francouzů. Nu, tak v tom některém městě se Vendelín protloukal všelijakou těžkou prací u přístavu a v loděnicích a snad se mu ani špatně nevedlo, ale posedla ho taková strašná touha po domově, tak se tam cítil osamělým a opuštěným, že ho nic netěšilo a on jen pořád myslel na cestu domů, domů, domů, Jenže to nebylo tak lehké. Na chlapeckou cestu do Francie se pamatoval jen jako na nekonečné putování křížem krážem; kudy jít zpátky, nevěděl, číst a psát neuměl, a když se tam, u moře někoho ptal, kde je Praha a kudy k ní, vrtěli hlavou, krčili rameny a nejvýš se někdy pohádali, zda je to v cářství ruském nebo na tureckém pomezí. Až se konečně Vendelín setkal s člověkem, který věděl o Praze a dokonce v ní byl; to když poznal, že s mariňáky nic o Praze nepořídí, začal si všímat potulných lidí pozemních, jarmarečníků, kramářů, boudařů, komediantů a všelikého toho lidu bludného. A mezi nimi objevil konečně hubatého taliánského cirkusáka, který na jeho ostýchavou otázku odpověděl spoustou výkřiků:

»Ah, Praga! Si, si! Je la connais bien! La bellissima città! Le pont, le Burg! Grandioso! Magnifique! La città di Bambino Gesú! Guten Tag, gute Nacht, topri ten, topra noc, ecco!«

A když se Vendelín Malina ptal cirkusáka, zda nepojede snad do Prahy, propukl v novou bouři, bodejť by nejel, všude jezdí, po celém světě jezdí, pojede i do Prahy, krásná země, krásné město, ušlechtilý lid, miluje velkou podívanou, oceňuje pravé umění. Nu a pak se Malina pozeptal už docela skromňoučce, zda by ho nevzal s sebou. Cirkusák se škrabal za ušima a křičel, že je to choulostivá věc, cesta do Prahy je dlouhá, všelicos se může přihodit; a nakonec se ptal, umí-li Malina nějaký frajkumšt. Malina, že ne; ale že by spravil všecko na vozech a vůbec co je ode dřeva, a s koňmi že se vyzná ještě od sedláka a že by všecko dělal, co by bylo potřebí… a že by za to ani nic nechtěl, jen kousek jídla, a to že mu stačí i brambory. Ten konec se cirkusákovi zalíbil patrně ze všeho nejvíc; a tak se stal Carlo Humberto principálem Venelína Maliny a Vendelín Malina součástí podniku Cirkus Humberto.

Ne že by v tom chtěl zůstat, chraň bůh! Vendelín nemyslel na nic jiného než jak se dostat zpátky do Čech. A nikterak netušil, jak dlouho ta cesta potrvá, dělá-li se s cirkusem. Carlo Humberto měl tenkrát celý podnik na třech vozech, tažených dvěma koni, to znamenalo, že si všude museli zjednávat přípřež. Nyní s Malinou začal jezdit tak, že jeli vždy kus cesty s dvěma vozy, pak se Malina s jedním koněm vrátil a přivezl třetí vůz, zatím co se Carlo Humberto pokusil ve vsi o nějakou malou produkci s medvědem, opicí a se psy. Malina dostal k tomu hubeného koně šimla, protože druhý, vraník, byl hezčí a sloužil při velkých produkcích jako jezdecký kůň. Tak se stalo, že Malina jel každý úsek jejich cesty třikrát, ale nehněval se na to, byl nejšťastnější, když byl se svým šimlíkem sám a mohl si s ním povídat po česku. Zanedlouho přišel na to, že ten šimlík rozumí česky; a byl hrozně dojat, že v němém zvířeti našel krajana. Však také šimlík miloval Vendelína ze všech nejvíce, ve stáji, nebo když tábořili pod širým nebem, vítal ho vždy zařičením a olizoval mu tvář nebo krk, což Vendelín trpělivě snášel. Když se na šimlíku vracel pro opuštěný vůz, byla to vždy dlouhá rozmluva, v níž Vendelín svému koni vykládal, co se všecko za den zběhlo a jak docela jinak je u nich v Čechách a jak si oba, Vendelín i šimlík oddychnou, až se dostanou k Žamberku a Vamberku. Šimlík si tak na ty rozhovory navykl, že upadl-li Vendelín ve snění zamlčení, šimlík sám ho řičením probouzel a povzbuzoval jeho vyprávění.

Tak spolu třikrát od každé vsi ke vsi projeli celou Francii, Nizozemí a všeliké německé státy, ale o Čechách, o Praze, a Orlických horách ani potuchy. Léto minulo, přišel podzim s mlhami na lukách a s ohníčky na strništích, pak sychravé plískanice a sníh, mnoho sněhu, že se šimlík trudně prohrabával kopyty ze závějí a Vendelín raději šlapal vánicí podle něho, aby mu ulehčil. Hráli po hospodách, v kůlnách a ve stodolách, ale nikde nezůstali stát, pořád se jelo dál, podle Malinovy domněnky ku Praze. Naučil se zatím zacházet se vším ostatním u cirkusu a menažerie, stavěl boudu, krmil zvěř, vypomohl při parádě i při představení, sháněl s principálkou u sedláků živobytí a krmivo, dřel od úsvitu do noci jak ten jeho šimlík jen za to jídlo a za tu naději v domov. A zatím přišlo jaro a oni táhli proti řece Rýnu a do země Helvecie a přes hrozné hory na jih od Lombardska a do zemí italských. Čím déle jeli, tím pekelnější bylo horko, šimlík byl celý schlíplý a Vendelín nestačil vyhledávat pro něj stín. A sám si mu za letních nocí stěžoval, když ho vzal kolem krku, jakou to mají dalekou cestu do vlasti a do jaké ho to vzdálené Sakrabonie bratr Standa vytáhl, že návrat z ní trvá tak dlouho. A přišel zase podzim a zase se ocitli v krajinách německých. Prinicpál přikoupil třetího koně, návratové cesty s přípřeží přestaly, všecko šlo kupředu rychleji, Vendelín měl svůj stálý vůz se svým šimlíkem a těšil se, že teď snad už brzo dojedou do Čech. Ale pořád jen viděl lány německé země, tu hory, tu roviny, až tak k podzimu třetího roku, když byli ve městě Vratislavi, slyšel od lidí, že česká země není tu odtud daleko, tamhleto v těch mracích že jsou Krkonoše a tamhleto Sněžník.

Vendelína to trhlo a div se nedal do pláče. Konečně, konečně vidí kousek domova! A když vpodvečer skončili komedii, nakrmil šimlíka a pak šel za patronem. Carlo Humberto přijal jeho rozčilené sdělení, že toho večera odejde a půjde domů, s hrozným rámusem, křižoval se a dovolával se Matičky Boží, to že přece nejde a to že je holý nevděk a černá zrada na dobrodinci. A když Vendelín trval na svém, zaklínal se Humberto všemi světicemi, že sice přijde na mizinu, ale že je ochoten od nynějška platit Malinovi pár toalrů ročně, jen aby nemusel tady měnit personál. V křiku a nářku dokonce zvyšoval ten plat, ale Vendelín stál na svém a Humberto ho proklel hroznými taliánskými kletbami jako největšího bídníka pod sluncem a pak ho objal a pohubičkoval a přál mu dobrou cestu a připomenul mu, že se může kdykoli vrátit a Cirkus Humberto že mu vždy vlídně otevře svoje brány.

Horší než to bylo Malinovi rozloučení s šimlíkem. Tu si v tichu stáje opravdu poplakal, než vyložil koníčkovi, jak velká věc se stala a že ho nemůže vzít s sebou, nechce-li ho principálovi ukrást. Svých věcí neměl Vendelín Malina za ta léta exilu víc než malý pinkl. Když jej sebral se země a přehazoval si jej přes rameno, šimlík otočil za ním hlavou a zařehtal, tak smutně zařehtal, že Vendelín raději utekl ven, aby to smutné řehtání neslyšel. Zatím však je pak slyšel pořád. Bylo vysoké hvězdné nebe a chladná noc, šel celé dopoledne, stoupal do hor, sprocházel lesy, po kouskách ujídal chleba se sýrem, jejž mu principálka dala na cestu, napil se ze studánek nebo z potoků, šel dál, přešel vrcholy hor, sestupoval do údolí a najednou, najednou slyšel z polí české volání. Bylo mu hrozně blaženě, že konečně je mezi svými; a když přišel do vsi, začal se vyptávat, kudy dál, a hle, nebyl daleko od rodné vsi, jen ještě nějakou hodinku.

Bůh milý ví, co si Malina sliboval od návratu domů. Nejspíše neměl přitom na mysli nic určitého, jen líbeznou tuchu rajského blaženství. Když však tam došel a rozpoznával známé kopce a hájky a políčka a domky a když vešel do vsi, kde psi strhli strašný štěkot nad cizím tulákem, najednou ho přepadl bolestný pocit, že on sem už vlastně nepatří, že byl příliš dlouho pryč a že domov zatím žil zcela jinak než jak si to Vendelín z dětství představoval. A tak nějak to opravdu bylo od prvního kroku: v otecké chalupě našel cizí lidi, kteří mu pověděli, že táta a máma jsou už dávno mrtvi, tátu že zabila borovice při kácení v lese, máma že pak umřela na horkou nemoc, Standa že se nevrátil a mladší děti že se rozešli do světa, nikdo o nich nic neví. Tak tu stál na prahu rodného domku, poťukávaje rozpačitě holí, vyptávaje se bojácně na toho nebo na onoho ze starých sousedů a známých. Byli ještě mnozí naživu z nich, taky jeho kmotřička, teď prý stařenka na výmiku. Neměl, kam by šel jinam než k ní. Našel ji, nepoznala ho, ale když se prohlásil, spráskla rukama a sháněla chléb a máslo a trochu mléka. Seděli spolu do noci. Znovu se dověděl všechny ty smutné historie, a kdykoli se kmotřička odmlčela, slyšel jako z dálky, jak jeho šimlík po něm volá táhlým řehotáním. Zůstal u stařenky na noc, přespal ve stodole, ráno se šel podívat na hřbitov, na ten zarostlý hřbitůvek za kostelíkem, pak navštívil pár spolužáků, teď už ženáčů a tátů rodin, povyslechl jejich nářky a stesky na těžký život a zase slyšel šimlíka zařehtat. A viděl, že je to tak, že se odtrhl od domova a domov se odtrhl od něho… a jeho domov že je teď na čtyřech kolech a jeho jediný kamarád šimlíček.

Třetího dne ráno se rozloučil s kmotřičkou. Vyškrabala odněkud z truhlice dva stříbrné zlatníky, které mu vtiskla do dlaně, pak mu udělala tři křížky a Vendelín Malina odešel z rodné vsi. Pomalu, skoro bez myšlenky, stoupal zase do hor, přešel hranice a mašíroval k Vratislavi. Když tam došel, dověděl se v hospodě, že cirkusáci odjeli někam na Žitavu. Pustil se za nimi, od vesnice k vesnici slyšel, kudy jeli; když dorazil do Žitavy, byly už zase pryč. Načal už druhý zlatník a měl strach, stihne-li je včas, než se vydá ze všeho a než by ho četníci zatkli jako obtížného tuláka. Ale doháněl cirkus, to už viděl, i rozběhl se s novou silou. Zvěsti o komediantech ho vedly do krásného kraje, plného dubin a vod. Už nemohl být nijak daleko, snad den cesty, oni ovem na vozech, on pěšky. Jak to rázoval a krátil si to pěšinami, přicházel zase k jednomu lesíku u řeky. A když se k němu blížil, najednou — ne, nemohl se mýlit, šimlík volal, jeho šimlík volal, a tentokrát to nebylo jako sen, tentokrát to bylo skutečné zaržání! A vtom dupot, dupot, a hle, z dubiny vyrazil šimlík, jen tak v ohlávce, bez postroje, a pádil vstříc Vendelínovi. »Šimlíku!« vykřikl Malina a vzápětí už ho objímal a šimlík ržál a funěl a lísal se k němu. Z dubiny vyběhli teď s velkým křikem dva mužští a ženská a hnali se pěšinou za koněm. Vendelín ho pohladil, poplácal a řekl: »Tak, šimlíku, pojď, už jsme zase spolu.« A po chvilce zvolal:

»Nebojte se, patrone, vedu vám šimlíka!«

Od té chvíle zůstal již Vendelín Malina v Cirkuse Humberto, prožíval jeho růst, viděl příchod Bernharda Berwitze, vezl ho o svatbě do kostela, byl při tom, když ho tygr Paša napadl, všecko všudy s sebou prodělal, i to asijské tažení, leckdy si zabručel na neslýchané nové moresy, třebas na to, k čem je cirkusu třeba slona, takové hovado, oni že obstarali celý krásný program na třech vozech. Jeho šimlík už byl dávno a dávno mrtev, teď už on sám zešimlovatěl, ale sloužil, sloužil, sloužil, při všem první, při všem poslední, tichý staroch, bez něhož si už ti ostatní nedovedli ani Cirkus Humberto představit.

Když jednou Karas se smíchem vyprávěl Kerholcovi, jak se hned při prvním setkání Malinovi »zastavilo myšlení« a jak mu pak přišel dopovědět příhodu s medvědem, Kerholec zvážněl.

»Člověče, Antone,« povídá mu, »to není jen tak. Ten dědek ti to má v hlavě jak hodiny. Proto ho mám u sebe ve voze. S ním nepotřebuji žádného budíka. Jak přijde čas k nějaké práci v cirkuse, v Malinovi jako když to hrkne. Kdyby spal, probudí se. Kdyby něco dělal, ruce se mu zastaví. Kdyby mluvil, zapomene, co kváká, a kouká jako pitomej, až se sebere a jde do cirkusu. A my s ním. Ale kdyby jen to. Už se kolikrát stalo, že se najednou v hluboký noci dědek probudil, vstal, beze slova si navlík boty a šel jako náměsíčnej do stájí nebo ke klecím nebo do šapitó — a po každý tam byl v tu chvíli nějaký malér. Jednou se vodvázali koně, jednou byla špatně zavřena klec se lvy a zvířata se dostala do chodby, jednou doutnalo v hromadě smetí za stanem a to si můžeš představit, co by udělal oheň v šapitó. A tu Malina ti vždycky jako stroj jde rovnou k tomu místu, kde je nebezpečí, vůbec nic neví vo tom, že tam jde, až to najednou spatří a ztropí poplach. Direktor o něm říká, že je to učiněnej strážnej duch cirkusu. A sám mi ho přived, abych si ho vzal do vozu. »Víš, Karl,« povídá direktor, »já na žádný duchy nevěřím. Pořádek je nejlepší duch v cirkuse. Když každý udělá svoje, můžeme všichni vespolek klidně spát. Ale někdy je to, jako bys vjel do manéže zadkem, a to ten zatracenej Vendelín nějak cejtí. Kdybys ho teda viděl v noci, jak se štrachá z kavalce, nelenuj a koukni se za ním. Možná, že bude mít jenom břinkavku, ale možná že nám všem půjde o kejhák,« povídal Berwitz. A vono to tak je, člověče Antone. Co jsem s tím dědkem pohromadě, břinkavku ještě neměl, spí jako dudek, i kdyby hromy tloukly nalevo i napravo, ale když vyleze, dycky to něco znamená…«

Toho dne, když se mělo poprvé spát v maringotkách, nehnali se muzikanti tak divoce ke stájím. Každý věděl, že má teď večeři i kutě na třicet kroků a ne až někde na druhém konci Hamburkku, tož to šlo všecko klidněji. Při úklidu koní mrkl Karas do ohrádky poníků a viděl, že jsou tam jen tři. Dovtípil se, že Vašek venku znovu jezdí. Pro jistotu se zeptal Hanse.

»Ju,« kývl Hans a obličej se mu rozzářil. »Vašku je na Mary. Moc hodný kluk, statečný, a bude dobrý jezdec.«

Když bylo po raportu, vyšel Karas ven a spatřil pár lidí, seskupených kolem venkovské manéže. Dívali se na cosi s velkým zájmem a volali:

»Vašku, drž se!«

Karas popošel a spatřil Hanse, jak stojí uprostřed kruhu s bičem v ruce a žene strakatého poníka v plném klusu kolem. Na bandurku seděl Vašek, ale uzda byla připjata k sedlu a Vašek měl obě ruce založeny za zády. Na koni se mohl držet jen nohama a přitom se musel pěkně v rytmu nadnášet. Nebylo to asi lehké, neboť měl čelo přimračeno a zuby stisknuty; tátu vůbec neviděl.

»Bravo, Vašku!« křikl teď Hans a zavlolal na Mary, která zvolnila krok a zastavila se, »pro dnešek je toho dost.«

Hoch seskočil, ale hekl. Bolelo ho celé tělo. Přesto pokročil ke koni, poplácal si jej, rozvázal uzdu a vedl Mary ke stáji. Přitom zahlédl otce.

»Táto, viděls?« zavolal na něho s velkou pýchou, »ta jezdí, co? Tu jsem prohnal, panečku!«

»Dobře jsi se držel, už mi to říkali. Ale teď jdi, podej Hansovi ruku a poděkuj mu a řekni, že mu pomůžeš Mary vykartáčovat.«

Vašek, čepici na uchu, došel k Hansovi. Přehodil si uzdu do levé ruky.

»Hans, ich danke dir!« a dětská ruka se napřáhla k velkému koňákovi.

»No dobrá,« potřásl jí Hans, trochu v rozpacích a trochu dojat tou způsobností malého hocha, »na první den to bylo až moc dobré.«

Poplácal Vaška po zádech a šli spolu do stáje, Mary vedle Vašíčka.

Karas šel k osmičce a cestou dohonil Kerholce.

»Zítra je gala na rozloučenou,« oznamoval mu Kerholec. »Noviny jsou toho plny. To zase náš starý dovede.«

»A kam vlastně jedeme?«

»Přes Harburg do Buxtehude na noc a pak na Brémy a Oldenburg. To bývá obvyklý začátek.«

U osmičky stál hubený chlap v špinavé červené košili, s velkou lysinou nad čelem, půl pravého ucha mu chybělo, zato se mu odtud táhla jizva přes celou tvář až k nosu. Když se Kerholec přiblížil, chlap zvedl pravici a zasalutoval. Karas viděl, že mu na ní chybí celý malíček a půl prsteníku.

»Šéf kuchyně Vosátka Ferenc poslušně hlásí,« meldoval česky, »že za čtvrt hodiny bude večeře. Na jídelním lístku je gulášová polévka s brambory, pečené kuře se salátem a dukátové buchtičky se šodó. To kuře se salátem a buchty si musí každý vopatřit sám, polévku s brambory dodám já. Komu to nešmakuje, může jíst à la carte třebas v hotelu Ambassador. Slušnost však by žádala, aby nás pozval s sebou.«

»Tuhle máš zrovna nového strávníka, Ferenc,« představil mu Kerholec Karase.

»Seržán Vosátka Ferenc,« cvakl chlap botami, »très enchanté, hrabě z Karasů, jak se daří hraběnce a komteskám? Váš psinec, je doufám, zdráv? Doufám, že se vám afghánská chrtice nepodnesla s bulldogem, hrabě, a že také vaše mramorové stáje zůstaly ušetřeny vozhřivky! A jak vám na novém sídle, Jasnosti, ráčí troubit trumpeta? Vostro servitore odchází, žijte blaze, seňorové, au revoir při polívce! Seržán Vosátka! Hier! Armas al hombro! Direkción la cuisine! Pochodem v chod! Tratata dá, tratata dá, každá holka to má ráda…«

Vosátka za zpěvu odmašíroval, Kerhlec se usmíval.

»Tak jsi ho viděl, kušnu. A s tím prolez Afriku i Ameriku, rapl zatracenej.«

S druhé strany pomalu přicházel Malina. Když došel ke Karasovi, zvedl schýlenou hlavu a povídá:

»On se jmenoval Mates.«

»A kdo?« zeptal se Karas.

»No, o kom mluvíme. Přece ten nedvěd. Tak jsme ho tam na tom medu chytili a vedli zpátky do Budějic. Ale to já jenom tak, že ty jsi z tý krajiny. Už bude večeře?«

»Bude, táto,« odpověděl Kerholec. »Vosátka už pro ni šel. A tuhle přichází zrovna Bureš.«

Kras se zvědavě odhlédl na číslo jedna. Byl to hezký, statný muž s černou kozí bradkou a s dlouhými černými vlasy, které mu vylézaly zpod širokého kalabrézského klobouku.

»Pozdrav vás Pán Bůh! Pěkně tě vítám, krajane,« zahovořil zvučným a melodickým hlasem, podávaje Karasovi ruku. »Zase tedy dvě semínka z české země zaváta do cizích končin? Dej vám oběma Bůh hodně štěstí na pouti s námi. Není to vždycky samá slast, co nás potká, ale je to život ve volnosti. Uděláš-li si své, nikdo si tě už nevšimne, jsi zbaven předsudků a pout, volný a svobodný jako pták. A jako ptáče stěhovavé dnes zde a zítra onde, zde zaplaneš milostnou touhou a onde ji zase zapomeneš.«

»Jenomže když si nedáš pozor,« přerušil ho starý Malina, »bude tě holka honit z města do města, až tě uhoní. To jsme měli jednou jednoho krasojezdce, říkal o sobě, že je Španěl, ale byl to Maďar z pusty, ten taky všude holkám mámil hlavu. Jednou v Janově se však spletl… ne, ono to bylo v Ženevě… protože to byla dcera helvítského pastora a nikde na světě nejsou takoví helvíti zarputilí jako v Ženevě. Tak ten kluk, Kösteny Imre se jmenoval, namluvil té holce, že je hrabě a že si ji vezme, holka se s ním zapletla, my odjeli a Kösteny s námi. Chechtal se, jak jí utek, ale odpoledne, když jsme postavili šapitó, najednou tady kočár a z něho vystoupil pastor, a kde prej je direktor. Tak jsme zavolali patrona. Humberto byl, panečku, ňákej direktor, ten doved mluvit, ten jednou umluvil vochmistra vod grencvachy, že si vzal urláb a vlastní rukou nám propašoval deset vozů bez povolení přes hranice. Ale s tím helvítským patorem to starý Humberto projel, šel na něho francouzsky, taliánsky, německy, ale pastor mu v tom ve všem na vobrátku odpovídal a ještě latinsky, řecky a hebrejsky a pořád se dovolával bible a dokazoval patronovi, že Kösteny Imre nesmí vystoupit, nýbrž že si musí vzít pastorovu dceru. A ten pastor tak Humberta tím svatým Písmem zjančil, že patron šel a řekl Köstenymu, aby raději utek, jinak že je s ním konec. Kösteny fouk do Francie a uchytil se v cirkuse u starého Zanfretta, co měl na fraku místo knoflíků zlatý dvacítifranky a frak si na noc ukládal do pokladny. Ale byl u něho tři dny a najednou tady kočár a pastor a malér začal znovu…«

»Horká polívka, prosím!« ozval se vyvolavačsky Vosátka, »horká polívčička!«

Nesl v obou rukou řádný hrnec, z něhož čouhala naběračka. Kerholec, Malina, Bureš se vrhli do vozu a každý vycházel s plechovým talířem a lžicí.

»Sakra, na talíř jsem si nevzpomněl,« zvolal Karas, »lžíce mám, ale talíře ne.«

»Vosátko, skoč k Harweyovým pro dva talíře,« poroučel Kerholec, »a ty si je zítra kup.«

»Podle rozkazu, admirále,« odsekl Vosátka, postaviv hrnec na plošinku nad schůdky, »ono je patrno, že Jeho Výsost Karas III., kníže ispahánský, byl dosud zvyklý žrát z ruky. A tuhle, esli mě můj žárný pohled nemýlí, přichází korunní princ a nějak si drží ruce, kde nemá.«

Vašek opravdu přicházel, ale spíše jen lezl a rukama si držel zadnici.

»Hernajs, táto,« povídal rozvážně, »mě ti bolí celý tělo.«

»Já myslím, Vašku,« smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, »že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet.«

»Tak to je náš mladý Karas,« zahovořil Bureš, »jestlipak už chodil do školy?«

»Zrovna začal,« odpovídal za Vaška Karas, »ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí.«

»Nu, to nesmíme tady zanedbat,« horlil Bureš, »to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých knížek, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?«

»Hm, třebas jo,« odpovídal pomalu Vašek, »ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána.«

»A očistil jsi řádně Mary?«

»Však jdu odtamtud.«

»Tu máš zatím kus chleba,« pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a krájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvyklou vůní, a teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talíři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě.

»Jejda, ta je dobrá,« pomlaskl si Vašek.

»Pravá uherská,« podotkl Bureš.

»Abychom nezapomněli,« ozval se nahoře zase Malina, »ten starý Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel, a ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfrettova rodina chtěla pastora zbít, ale pastor poslal pro starostu a četníky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kösteny Imre byl zhalfnut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti, a tak jel pastor pátky a vezl si Köstenyho s četníky do Ženevy. Teď už Kösteny viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil trety pozemskými i nebeskými, až ho tak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za dva měsíce se u nás objevil s manželkou, ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu.«

»A jestli neumřeli, tak tam žijí podnes,« dodal Bureš jako v pohádce.

»To je možný,« přikývl docela vážně Malina.

»Caramba, seňores,« vložil se do toho Vosátka, »tole není žádný pořádek. Uherská polívka a uherská povídka, to člověk neví, co je peprnější. Já jsem pro to, abychom si teď dali ještě talíř polívky bez povídky. A aby nám korunní princ doskočil pro džbánek piva. Vono je to takový mravný povídání hrozně tvrdý sousto pro mladýho idealistu, jako jsem já nebo tuhle pan vrchní ženský inspektor Carles de Kerholec. To se musí trošku zavlažit. A mimo to dnes přece přijímáme nové ctihodné členy do naší Králofský společnosti pro pokoutní vědy a umění.«

»Vašku, přines pivo,« poručil Karas, »musím přec zaplatit za přijetí do cechu.«

»Bravissimo,« zvolal Vosátka, »mistr lopatky a kladívka se vybarvuje.«

»Tuhle je džbánek, Věnceslave Antonoviči,« pronesl svorně Bureš, »a znamenitý mok najdeš na čepu hospody U kotvy přímo proti cirkusu.«

»A dejte, dauphine, pozor, ať ten bryndal nezašpiní džbán vodou,« připomínal Vosátka.

Byl vlahý večer přímořského podjaří, z Reeperbahn sem doléhala hustá směsice zvuků, jak tam hlučely davy, pokřikovali vyvolavač, kvičely kolovrátky, vřískaly harmoniky, břinčely boudařské zvonce a hlaholily fanfáry parád. Pět mužů s hochem tábořilo tu na stupíncích maringotky a kolem nich a bezděky vnímali zvenčí tu šumnou harmonii věčného jarmarku, pouti a kirmes, z níž se zrodilo jejich živobytí. Kolem přicházeli muži a ženy, kteří patřili k témuž potulnému společenství, odněkud zazněla písnička nebo mateřský křik a dětský pláč, z vozů začaly do rostoucí tmy pošlehávat žluté pruhy světel. Jejich svět, celý jejich zvláštní svět na kolech se chystal k spánku, k poslednímu zimnímu spánku ve městě Hamburku. Zítra večer se odtud vybatolí jedna maringotka za druhou a jim zase započne jaro.

Když konečně shledali, že si toho pro ten večer napovídali už dost, zmizeli jeden po druhém ve voze a zaštrachali se na své kavalce. Otevřenými okénky ještě sem slabě zaznívalo hlučení z Reeperbahn jako nějaká zválená hymna. Někteří už usínali, když se ve tmě ozval Malinův hlas:

»To se ví, že jestli neumřeli, tak žijí podnes. To jináč ani není možný. Ale v tom Kecskemétu už nežijí. Teď se mi rozjasnilo, že jsme se s nimi setkali asi po desíti letech někde v Polsku, měli takový paraple asi pro sto lidí a pracovali tam o pouti po šlachtecku. Kösteny Imre jezdil na dvou koních, tři děti dělaly přízemní akrobatiku a vona, ta helvítka, skákala skrze vobruče.«

»A já po celý tento skvostný večer trnul strachem, že helvítská víra je silnější než cirkus,« odpověděl seržán vosátka. »Teď tedy můžeme spokojeně usnout.«

Karas se nemohl přemoci, vyprskl smíchem a praštil se do čela o Kerholcův kavalec.

»Nováček udeřil na tamtam,« podotkl znovu Vosátka, »nedejte se vyprovokovat. Chrňte královsky, meššurs!«