Cirkus Humberto/Část druhá/XVI.

Cirkus Humberto/Část druhá
XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 362- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Berwitz byl po tom vyjednávání v znamenité náladě a toho užil Karas, že z něho vymámil neslýchanou věc: pětidenní dovolenou pro sebe i pro Vaška. Položil ji do mrtvého týdnu mezi vánocemi a Novým rokem, a Berwitz přikývl. Odjeli v noci po sv. Štěpánu, po prvé v životě vlakem. Z Prahy museli ještě po staru, vozem, ale i tu si mohl Karas dovolit nebývalý přepych, jeli do Budějovic poštovským kočárem. Čím více se jim rodné hory blížily, tím byl Karas více rozechvěn. Všecek zjihl a změkl; vždyť do této návštěvy skládal už dva roky tolik nadějí, že ona rozhodne o Vaškově osudu. Těžko, přetěžko je prostému člověku činit tak závazná rozhodnutí. Svědomí je poplašeno a rozum nestačí. Lidé kolem radí, hodní lidé snad, ale odpovědnosti ti s beder neuberou; nad synkem stojíš jen ty a ta mrtvá. A je-li kdo, komu ještě přísluší slovíčko rozhodné, je to jistě jen rodná vesnice. Ta má právem domova nárok na všecky. Všichni jsme se tam narodili, všichni tam patříme, a to nikoli jen úřední cedulí. Vesnické společenství nás vychovalo stejně jako sama máma; věru že si pak může činit na nás nárok. A Karas ten nárok uznává a ctí; vždyť, bože můj, je to i úleva, že máš za sebou celou tu obec strýců a tet, která ti poradí, když si na rozpacích, a okřikne tě, když děláš hloupost. Člověk je hned sám sebou jistější; myslel jsem to dobře, ale ves byla proti tomu, chválabohu, člověk ví, jak se zařídit.

To je celý Karas: tichý, myslivý, houževnatý v práci, ale závislý na jiných, když jde o rozhodování. A hlavně je mu proti srsti vybočit nějak z řádu. Jakživ nebyl tak šťasten a spokojen jako ta dvě léta u cirkusu, ale přiznat si to, to by už považoval za hřích. Pořád na něm leží pomyšlení, že to nemělo být a že mu to doma neschválí. A domnívá se, že to postačí, aby to Vaška odvrátilo od svůdné, ale nevhodné dráhy.

Tu tedy si šlapou domů pro rozhodnutí. Je tu všude plno sněhu, slabší stromy v lese se pod ním ohýbají a ticho je tak svátostně, jako když jdeš ke zpovědi. A tuhle ještě pár kroků, heleď, Vašíčku, tuhle je Horní Sněžná… Bláhovo chalupa, Cerhovo, Šemberovo stodola, farářovo zahrada, chumel střech a černého stromoví a kostel. Pánu Bohu budiž poděkováno, že jsme zdrávi došli. Hele, Cerha má na chalupě nový kryt a Bláha má větší chlívky. Ale teď není kdy na světskou zvědavost, teď musíme nejdřív tuhle nahoru, do té stráňky, k těm topolům.

Tadyhle vpravo to je, Vašíčku, poslední hrob; a koukej, už není poslední, tři ještě umřeli, co jsme tu nebyli. A lerpánek se ujal, povyrostl. Pozdrav Pán Bůh, Márinko, tak nás tady máš. Udělej mamince křížek na hrobeček. Klekneme si, Vašíčku, třebaže do sněhu. Otče náš… Zdrávas Maria… Tak jsem ti ho, Márinko, ve zdraví přived, hoch je to hodný a přičinlivý, slůvka bych nemoh proti němu přiložit. Ale teď, prosím tě pěkně, musíš mi být ku pomoci, co s ním dál. Já udělám všecko pro jeho dobro, jenom mi, prosím tě, ve vsi naznač, co to má být. A doprovázej ho dál, Márinko, svojí ochranu, je to přec tvoje dítě, požehnaná jsi mezi ženami, požehnaný plod života tvého, amen.

»Tak, Vašíčku, tři křížky na hrob. Maminka to tu má hezké, viď. Takové ticho. Nu tak, otři si slzy. Půjdeme tudy mezi topoly ke vsi. Čípak to pes tak štěká? Není to Opoleckých?«

»Ne, táto, to je Cerhovo Vořech, určitě je to Cerhovo Vořech!«

»Že by nás cítil? A tamhle nás už někdo vyhlíží. Kterýpak to je? Ale ovšem, Krčmáříkovo děrek, bodejť, tomu aby něco ušlo. Pozdrav Pámbů, děrku!«

»Dejšto — a můrdije, heleme se, Karasovo Anton, hdepá se tu, člojíčku, bereš, dyk tys tu, pro pána Jána, nebyl jak vod kočičího moru! Tudlej sme zrouna s Vaškem Zelenkovo vo tobě hovořili, esli siš eště morcdudy živej anebo si zatřepál bačkorama a kudá tě čerti noší. Nú tak, pěkně vítám, pěkně vítám, zdrávi se vrátili. A co ten tvůj legrut, ani ti kór moc nevyrost, ale chlapák je, můrdije, ten by už mejknul parezem, co, Vašíčku? A já porád, odkud vy to tudyto, — dyk vy můrdije ze řbitova, ovšemž, ovšemž, vod Márinky, japané. Tak ty na ni eště porád pamatuješ, nu, to siš řádnej mandžel, Antone, to se ti nedá popřít, mandželka je holt mandželka, i dyž je morcdudy pod drnem. Což, japa se ti to fur hospodaří bez ní, bez ženský? Inu, můrdije, že se tak ptám, šak si to můžu domyšlet, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to je jednou istotná věc. Nú a pote dál, ať tu nestojíme jako tři turecký svatý na mrazině, fučí to dneska, potfora, to se na Štěpána votočil vítr a tuď je nejlepči zalízt na láfčijku u pece. Ale můrdije, lidičky, dyk vy ani k těm vašim nejčko nemůžete, dyk voni táhli vobá po poledná s dílem, no toceví, na německou stranu, vopálky vezli, vokříny, hrabice a tak šelicos, to voni nepřídou dřív než tak k vůsmej. Jak se jim daří? No to víš, Antone, vono se i na malým mlátku za rok něco vymlátí, a kerak neteče, tak aspoň ukapává. Jenže to holt dá, můridje, starosti, no japané, von zničehožnic z pětníku šesták nenaroste, to je jednou istotná věc. Ale taghle, to voni kozu mají a kterási kvíčala jim taky na krmníku prozpěvuje, tak vono se to živobytí už nějak sešejtrokuje. Nú a co ty nejčko, nejčko by, můrdije, bylo nejlepčí jít zrouna do hospody, tuná k Novotnejm, ty mají porád vodzandáno. Ale můridje, di mi do hajzlu, snad by ses neupejpal, cirgusák a bude se bát píva. Jen pojď, Vašek si může vodskočit třebas k hořejším Cikhartojc, Cikhartovo Jirka bude valit voči, můrdije. A strejčkovi, Vašku, jako Jirkovo tátovi, vyřiď, aby přišel k Novotnejm na pívo, že sme tam s tvojím tátou. Pozdrav Pámbu Novotná, koukejte, žencká, jakýho vám vedu hosta, můrdije, Karasovo Anton, cirgusák, no jo, je to von, dite do hajzlu, copá ste to hned nepoznala, dyk von je fur tak tlustej jako sedlák pod kolenama. Tak nám nalejte dva čbánky, ať se můžeme, můrdije, přivítat. Tuhle máš seslík, Anton, a udělej si, můrdije, komót. Tak na tvý zdraví, chlapče, ani nevíš, jak sem rád, že tě zas vidim, žes tam nezheb.«

Teprve napití přervalo hubatému Krčmáříkovo děrkovi řeč. Ale sotva se nalapal vzduchu, už mu zase jela:

»Vy, Novotná, povidám, žencká, pošlite někoho po vsi, do Zelenkovo chalupy a do Cerhovo a k Vopoleckejm a k Padovcojc a vůbec, co kde je zednickýho, že jim zkazuju, ajť sem hned přídou, že je tu host. Co povidáte? Ale dite do hajzlu, žencká, povidám, pošlite ke všem vyjmac sedláky, sedlák nám, můrdije, může políbit šos a zeptat se wos, my tu chcem bejt sví. Šak voni přiběhnou šicí, bodej by né, takovej zedník se eště nenarodil, aby nepřiběh, dyž bečka zavolá. Tak co, Antone, cirgusáku, povídej, jakýpa sou ty cirgusačky, můrdije, mají to prej bejt tuze mámivý žencký, až prej uhrančivý, krucinál, můrdije, to sis užil, co, inu jo, kerak je žencká mrcha, tak je holt řádná potfora, to je jednou istotná věc, to se holt nedá převorat, ale kterak má člověk babu, nú, to si holt muší nechat zajít laskominy, můrdije, nad kravincem se muškátu nedočucháš. Jó, pane, taková cirgusačka… nú, jářku, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to sou těžký věce, ale s tím mým sakramentem, to je marný, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš, to je jednou istotná věc…«

»Počkejte, děrku,« přerušil ho konečně Karas, »mě zajímá hlavně jedno: kerak vy víte, že jsem s Vaškem u cirkusu? Žádnému jsem nepsal…«

»Ale můrdije, dyk to tenkrát přinesli Milnerovi klucí, toceví, přijeli po apoštolským koni, vyzáblí jako suchá káně a peněz měli jako žába chlupů. Ale šicí vykládali, copá prej Karas, ten to navlík, my chodili po muzice a von se chyt cirgusu…«

»Ale vždyť já se se žádným nesetkal!«

»Nú, mušeli ti ňák na to kápnout, můridije, sami si to nevymyšleli, dyž to byla pravda. Dyk my tu celou zimu vo tom mluvilái, kerak je zednický dílo v hajzlu a kerak si se chlapácky zavopatřil. Nú, a dyž mrklo jaro, klucí se zvedli a místo na stavbu marš za cirgusem…«

»Co to povidáte, děrku?« vykřikl Karas a chytil Krčmáříka za ruku.

»Nú, co bych povidal, toa to povidám, můrdije, kerak to bylo, parta se rozešla po cirgusech, protože žádnej tak velkej nenašli, aby tam mohli jít šicí. Nú a tak tam zvostali od jara do zimy, taghle začátkem listopádu se to zas tady ecko slezlo a můrdije, to bylo vyprávění, co hde a jak, jaký hde byly cirgusačky a tentononc, dyk můrdije vod nich já to šecko vo těch cirgusačkách vim, hdepá bych já na to přišel, jaký sou to žencký k tělu, nú napovidali toho, že bys to na volovo kůži nesepsal, a šicí jako jedna litanie, ten Karasovo Anton, to je hlava, ten měl fištróny, můrdije, tomu prej by měla vobec postavit pamětní sloup…«

»Můrdije, děrku, copá to drmolíte?«

»Šak je to jednou istotná věc, Anton, dyk ty siš jako zachránce celý vsi, dobroděj ve hladu, ináč tu vo tobě nejčko neni řeč, než že tys vokázal lidem, kerak najít živobytí…«

»A oni šli potom k cirkusu?«

»Šicí, Anton, šicí, morcdudy, můrdije, jako jeden muž, Cerha, Zelenka, Opolecký, Cikhart, Padovec, náš Franta, dolní Bláha, nú, povidám, šicí, kam koukneš, samej cirgusák, hdepá zedničina, ta je v hajzlu, povidám…«

»A co Milner, partafír?« vykřikl karas v údivu téměř bolestném.

»Milner? I di mi s ním do hajzlu, jakýpa paltafír, Milner je vůl jako my šicí. Kerak něco běží, tak to holt de, to je jednou istotná věc, ale kerak to stojí, jó, kamaráde, nejčko ukaž, co umí paltafír! Ale Milner, hdepá, to najednou nebyl ani k řeči, ani k seči, až přišli na něho ten Cikhartovo a ten Bláhovo a prej, tak co, Milnere, dyž siš paltafír, můrdije, máme si věchtem zastrčit díru nebo prej co? Tak dyž nevíš co, Milnere, tak my ti to, můrdije, povíme, pudem k cirgusu jako Karasovo Anton, tam je eště fur práce přes leto vodzandaná. Nú a von, jako Milner, povidá, nú, můrdije, tocevi, vono to nemá krunt, ale máme chodit po hraní, tak ať to prej raděj máme istý. Můrdije, jakejpa je to paltafír, ten k tomu přišel jako valach k říběti; tocevi, kerak je cesta proražená, tu holt jí i vůl projde, ale vyčíhnout to hned zprvku, hdá neviš kudy kam, abys nevlít do lokáče, to muši mít jeden v hlavě roužnuto, to je jednou istotná věc…«

Karas už žvavého děrka ani neposlouchal. Ruce mu klesly. Tohle je tedy vytoužená odpověď rodné vsi, to je tedy ta spása, v kterou doufal, že ho vytrhne, že ho vyrve z toho toulavého kočování! Tady čekal posilu ve svém vnitřním odboji proti cirkusu, a zatím celá ves se dala na tenťáctví, zradili jeho svědomí, vpadli mu do zad, prodali ho a zaskočili. A ani se nemůže s tou bláznivou myšlenkou řádně vyrovnat, už jsou tu, jeden za druhým, Vašek, Jirka, dolní Franta, horní Franta, kamarádi dobří, už ho vítají a objímají a popleskávají a už mu připíjejí a už ho vychvalují a oslavují — morcsecdudykrajchimllaudondonrvetr, že by to bylo všecko správně a v pořádku? Šenkovna hlučí jako o trhu, jeden přes druhého se chlubí, kde se uchytil, ti dva jsou u Kranze, ten jezdí s Golowetzkým, ten je u Cirkusu national a ten zase dělá kočího v menažerii. A všici radostní a veselí, to že je život, ségle, lanka, runtovky, ženský i zatroubit si člověk může, a to všecko jsi způsobil ty, Antone, Toníku, Tondo, ty kluku chytrá Karasovo!

Je tím vším zprvu jako zavalen, pořád se mu v hlavě ozývá Krčmářikovo »kerak je toho moc, tak je toho příliš«, ale nic platno, lichotí mu ta netušená oslava, natahuje se a nafukuje, dělá starého, okřikuje cucáky a zase si přicvakává džbánkem s ostatními. Ponenáhlu jako by se všecka tíže, co na něm ležela, rozplynula, sladko je mu a veselo, teď by se sám nejraději znovu se všemi objímal za to, že mu tak ulevili v jeho starostech. A Vašíček přibíhá a je všecek rozzářen, jak prý to klukům ukázal, že všichni čubrněli na jeho tric-trac a na opičí skok a na salto. A pak přichází do hospody i sestra Karolina, zrovna se vrátila s mužem a slyšela, kdo to nenadále přijel. To si ho pak s Vaškem odvádějí domů k večeři a v té jejich chudé kuchyni se dovršuje vnitřní Karasova přeměna. Oba ti udření lidé, švagr i sestra, zpívají mu až do haleluja, jaké udělal štěstí, že to u toho cirkusu vzal, jaká je teď v horách bída a jak je zle i s celou zedničinou. Pámbů s námi, kde by se teď octly všechny rodiny, kdyby mladí tátové se nebyli chytli Karasova příkladu a nepřinesli na podzim nějakou tu naspořenou stovku. Všichni tu krom sedláků musí nějak ven, i oni sami běhají aspoň po kraji se zbožím, které táta vyřeže; a kolikrát si už přitom povzdychli, jaká je to dřina úmorná a nevděčná. Z jejich nářků a stýskání vidí Karas, jak trudně by se doma protloukal, a bezstarostný život na kolech mu připadá jako hotový ráj.

Dost pozdě jdou toho večera spat, dlouho trvalo, než se ze všeho vypovídali. A když teď leží Karas v sekničce pod těžkými, studenými duchnami, urovná se mu to v hlavě už docela určitě: poprosil Márinku, aby mu dala ve vsi znamení, a dostalo se mu ho na na každém kroku. Od děrka Krčmáříka, od rodáků a vrstevníků, od dětí ve vsi, od vlastní rodiny: dobřes udělal, že ses chytil práce, žádná hanba to není, nijak ses z rodné vsi nevyvrhl. Nemůžeme-li se tu uživit, musíme ven, do světa, do zápasu, to jinak nejde, nesmíme tu přece uhynout nouzí a bídou. A jde jen o to, zůstat si i tam věrný, neztratit se v tom velkém rejdišti, vracet se ke svým a pak jim prospívat. Ano, takhle nějak je to; a Vašíček tedy půjde dál a výš než jeho táta, to už je jisto, a dá Pán Bůh, že taky nezapomene na hnízdo, z něhož se rozletěl. A to tedy je ta odpověď, kterou mu připravila Márinka. Zaplať ti to, holka, Pán Bůh, je tedy rozhodnuto, amen.

Nazítří má Karas na celý den co kutit ve vlastní chalupě. Je trochu dojat, když ji odemyká a když vstupuje do seknice, která byla kus jeho života. Ale city sem, city tam, tu je hlavně plno prachu a pavučin a tamhle, zdá se, trochu zatéká a bude se nutno kouknout na střechu. Nu, však se do toho s Vaškem pustí a do odpoledne je všecko v pořádku. Pak se jde ještě na návštěvy, k Márinčině příbuzenstvu, ke kmotrům a kmotrám; a všude je velké vítání a objímání a všude radost, že jsou oba zdrávi a že se jim dobře daří. A pak ještě jedna noc, a ráno, ještě za tmy, šlapou si to táta se synkem zase dolů do města, do Budějc; tak se tu mějte hezky, vy sněženské chalupy, ať ta vaše zlatá světélka nepohasnou a komíny ať nepřijdou o své kouřové chocholy — my na vás, viď, Vašíčku, nikdy nezapomeneme, a kdybychom i měli cikánit celý život.

Po návratu do Hamburku nemohli osmičkáři Karase otce ani poznat, jak ožil a jak se mu jazyk rozvázal. Až se jim zdálo, že snad si doma šťastně namluvil nějakou ženskou, — kdepak by tušili, že to se mu jen ulevilo v svědomí. A v té radostnější náladě rychle proběhl masopust, minula zima a první jarní větry přinesly zas přípravy na novou pouť. Tentokráte nejel s nimi Roméo. Berwitz shledal, že má teď s Vašku dosti skokanů v souboru a neobnovil smlouvu. Bylo z toho mnoho pláče a křiku mezi roméovskou drobotinou, která se nechtěla rozloučit s krásným životem při velkém podniku. Ale během dní se podařilo bdělému otci vypohlavkovat jim z hlavy všecky jejich místní záliby a jednoho čtvrtka stála celá černá rodina kolem modré maringotky, k ní papá Achmed připřáhl zase své koníčky. Kdo byl kolem, každý jim naposled stiskl ruce, Achmed Roméo, syn Mehmeda Roméa, syna Aliho Roméa, syna Omara Roméa, hadžiho, obrátil se k východu a zahlaholil velkou melodii, klouzající do půltónů:

»Lá iláha illa-láh, Muhammadun rasulú-lláh!«

Pak práskl bičem a zazpíval Súru včely:

»Bůh učinil vozy vaše obydlím a učinil vám z koží dobytčat stany, jež jsou lehké, když se stěhujete z místa na místo.«

Děti se opřely o vůz, který se na podzim příliš zabořil do rozmoklé půdy a nyní těžko vyjížděl ze zamrzliny, paní Roméová zamávala z okna šátkem, cirkusáci volali »Na shledanou, auf Weidershen, au revoir, a rideverci!« a modrá maringotka zmizela v hamburských ulicích.

Vašek stál při tom loučení nejblíž. Odcházel mu první jeho učitel, a přes to, že to bylo víc mučení než učení, Vaškova dušička byla všecka rozlítostněna, když ho pan Achmed Roméo objal a políbil na obě tváře. A taky ty jeho kluky ztrácel nerad, byla to holota, byla to verbeř, kolikrát se musel Vašek s nimi seprat; ale teď, když se shrnuli kolem něho a jeden po druhém mu podávali způsobně ruku, bylo mu smutno, že tak křiklavá spřež zmizí a že už se s ní nikdy nesejde. Bezděky mu vyrazily slzy a pomalu tekly po tvářích k hubě. Olízl je, aby je nikdo neviděl, a podivil se, jak jsou slané. A nové se mu hrnuly z očí, které viděly odjíždějící maringotku jako křivým sklem. Jenže v tu chvíli, když zahýbala za roh, Paolo u zadního trámku se otočil, zamával rukama a vykřikl: »Dablkau!« Vašek se bleskurychle shýbl k zemi pro kámen, ale zem byla zmrzlá, a než kámen uvolnil, Paolo zmizel. Otřel si tedy oči, které rázem přestaly slzet, a obrátil se k boudě. Proti němu běžela klopýtavě Helenka a plakala na celé kolo.

»Co bečíš, Heleno?« křičel na ni Vašek.

»Já… já tu nesu… já chtěla ještě dát Paolovi kus buchty… a oni jsou už pryč!«

Vašek se skoro rozhořčil, ale pak se ovládl.

»Nebreč, Heleno. Paolo byl rošťák. A když už tu máš tu buchtu, koukej, můžeme ji sníst spolu.«

Vešel do neosvětleného hlediště a téměř na tomtéž místě, kde se nedávno Paolo vyznal Helence, slavily obě děti buchtový hodokvas na paměť mladého Afričana, k němuž dívka byla plna něžnosti a hoch pln opovržení.

Za pár dní nato hnul se i Cirkus Humberto. Když už vozy začaly vyjíždět, přišel Vosátka se zprávou, že Hein Moesecke té noci zemřel. Třikrát za zimu vstal s chřipkou a postavil se k výčepu, po třetí dostal zápal plic a nevydržel.

»A my mu ani nepůjdeme na pohřeb,« pokýval hlavou Kerholec, stojící uprostřed vytáčejících se vozů.

»Nemohli bychom tak jako tak,« vysvětloval Vosátka, »funus nebude tady. Přál si, chudák odulá, aby ho pochovali, kde se narodil.«

»A kam ho tedy převezou?« zeptal se Bureš, sedící už v sedle a držící koně pro Vosátku.

»Do Buxtehude,« odpověděl seržán, přitáhl koni obřišník a vyhoupl se do sedla.

»Buxtehude… Buxtehude…« zašeptal Karas. Z jakési velké dálky přiletěla k němu slabá vlna dojetí. Pravda; Buxtehude byla první obec, kam tenkrát jeli jako do neznáma, když začínali tenhle život. Tehdy mu to znělo jako záhadná sudba. Byla v tom všecka tajemná nejistota, jíž šel vstříc. Dnes to pocítil jen jako závan vzpomínky, jinak nic. Buxtehude… jméno jako jiné. Rodí se tam lidé jako kdekoli jinde. Rodí se a umírají. Nebo se tam vracejí umřít. A vracejí se tam i mrtví.

To byla poslední myšlenka, k níž Karas dospěl, když odjížděl se svým oddílem:

»Jako ten tlustý Hein Moesecke… Zůstat věren Horní Sněžné!«